Životní hra

Autor: Vojta Pitra (tenhle text se ti fakt povedl!!!)

Právě jsem viděl dokument The game of their life, tady je můj komentář z csfd.

Úžasný dokument o něuvěřitelném úspěchu severokorejských fotbalistů na Mistrovství světa v Anglii. Vynásobte naše Nagano deseti a možná se přiblížíte k šoku, jaký tehdy způsobili Korejci celému světu. Dokument sleduje vyprávění šedesátiletých staříků o jejich slavných zápasech, zápasy ukazuje v barevných dobových záběrech a je doplněn komentáři fotbalových historiků, fanoušků i jejich soupeřů. Má úžasný spád, nastiňuje i nečekané problémy s účastí neuznávaného státu na mistrovství světa a politickým pozadím jejich účasti, ale hlavně je oslavou fotbalu. Nesmírně zajímavý dokument nejen pro ty, které zajímá Severní Korea, ale i pro všechny sportovní fanoušky. Stejně, jako si korejské hráče zamilovala celá Anglie, tak jim v tomto dokumentu budete držet palce i vy.

A teď něco k samotnému turnaji. V roce 1966 bylo pro celou Asii, Afriku a Oceánii vyčleněno na turnaji jedno účastnické místo. Afrika se na protest vůbec nezúčastnila kvalifikace. Několik dalších zemí rovněř odřeklo účast v kvalifikace, takže došlo k situaci, kdy se v přímém souboji o jediné postupové místo utkali v dvojzápasu Austrálie a Severní Korea. Za Austrálii hráli převážně Angličané a o svém postupu vůbec nepochybovali. Dvojzápas se hrál na neutrální půdě v Kambodži a půlka stadionu měla nařízeno fandit Australanům a půlka Korejcům. Disciplinovaní, drobní, ale velmi rychlí a týmově hrající Korejci přejeli Australany po výsledcích 6:1 a 3:1. Před odjezdem na turnaj do Anglie si je k sobě pozval samotný Kim Ir-sen a dal jim za úkol vyhrát jedno dvě utkání. Ve skupině měli silnou Itálii, na minulém mistrovství světa třetí Chile a Rusy. V prvním utkání hráli velmi dobře, ale s Ruskem podle očekávání prohráli 3:0. Rusové ovšem hráli velmi tvrdě, čímž proti sobě poštvali anglické fanoušky a ti najedou všichni fandili Korejcům, o kterých nevěděli prakticky nic. V dalším utkání nastoupili proti Chile a pokud by prohráli, na turnaji by skončili. Téměř celý zápas prohrávali jedna nula, ale v závěru se jim podařilo vyrovnat a celý stadion nad jejich prvním gólem na turnaji vybuchl nadšením. V závěrečném utkání je čekala Itálie, které stačila k postupu remíza. Po půl hodině hry se zranil italský kapitán a musel odstoupit. Tehdy ještě nebylo povolené střídání, takže Itálie hrála o desiti.

obr.: Korejci se radují po senzačním vítězství nad Itálií.

Když Korejci vstřelili branku, hráči Itálie začali panikařit a každý se snažil vzít odpovědnost na sebe, čímž přestali hrát jako mužstvo. Vyrovnat se jim nepodařilo a zrodilo se nejspíš největší překvapení v historii světových šampionátů. Itálie jela domů a místo ní postupovala Severní Korea. Bylo to zároveň poprvé, kdy se asijské mužstvo dostalo mezi posledních osm týmů. Ve čtvrfinále je čekalo Portugalsko, které vyhrálo všechny zápasy ve skupině, kde porazilo Brazílii a tehdy nesmírně silné Maďary. Začátek zápasu byl naprosto šokující.

obr.: momentka ze zápasu Koreje s Portugalskem.

Korejci vstřelili branku už v první minutě a nezůstali jen u ní. Za dvacet minut vedli tři nula a Portugalci byli zralí na ručník. Korejci ovšem měli velmi málo zkušeností, místo aby betonovali a hlídali své vedení, hráli neustále podle hesla „nejlepší obranou je útok“ a Portugalci (čti Eusebio) je ve zbytku utkání přejeli. Nakonec prohráli 5:3, čtyři góly dal jeden z nejlepších hráčů všech dob, Eusebio. I přesto se Korejci vrátili domů jako národní hrdinové.

obr.: v roce 2002 se osm hráčů s trenérem vrátilo na místo činu na stadion v Middlesborough, kde odehráli všechny zápasy základní skupiny Mistrovství světa.

Nedávno jsem přečetl knížku Pchjongjangská akvária od Kang Čchol-hwana, o jeho desetiletém pobytu v severokorejském pracovním táboře a následném útěku do Jižní Koreje. V knížce je zmínka, že v jednom táboře skončil jeden člen tohoto týmu, když prý byli hráči obviněni, že při oslavách postupu přes Itálii pili alkohol a užívali si s děvčaty. Na konci dokumentu je toto vyvráceno. Na čí straně je pravda, těžko říct.

video: pár momentů ze zápasu s Itálii, včetně vítězného gólu.

Severní Korea a porodní bolesti nového uspořádání v severovýchodní Asii - Gavan McCormack

Autor: Michal Vodrážka

Profesor McCormack je australský orientalista, v současnosti přednáší na Australian National University, Division of Pacific and Asian History. Zabývá se moderními dějinami a současným politickým děním ve východní Asii (zejména v Japonsku a KLDR). Měl jsem tu čest ho loni potkat na konferenci v Soulu. Anglický originál včetně poznámek pod čarou si můžete přečíst na www.japanfocus.org/products/details/2555, kde lze najít i McCormackovy starší články, které vřele doporučuji.

Severní Korea a porodní bolesti nového uspořádání v severovýchodní Asii - Gavan McCormack

V únoru 2007 byla na šestistranných jednáních v Pekingu sjednána dohoda o způsobu řešení severokorejského jaderného programu. „Rámcová dohoda“ nastiňuje úplného vyřešení jednoho z palčivých odkazů 20. století a její přijetí otevřelo možnost nových diplomatických, vojenských, politických a ekonomických vztahů.

Tento esej zkouší odpovědět na otázku, proč přijetí dohody trvalo tak dlouho, a uvažuje také o možných překážkách při její implementaci. Východiskem přitom je, že pro pochopení „severokorejského problému“ je třeba pozorně prozkoumat také „americký a japonský problém“. Naznačuje, že zatímco strategické cíle KLDR byly v průběhu 15 let trvání krize neměnné, americké a japonské se v důsledku rozporů mezi konzervativci, neo-konzervativci a reakcionáři na jedné straně a „realisty“ na straně druhé měnily. Strategická změna v postoji USA v únoru 2007 pak předznamenává vznik nového uspořádání v severovýchodní Asii.

1. Problém

Kdo by se před rokem, kdy Rada bezpečnosti OSN dvakrát odsoudila KLDR a uvalila na ní sankce se zdánlivě globálním souhlasem, odvážil uvažovat o možnosti usmíření, kterého jsme nyní svědky?

Dohody bylo dosaženo na šestistranných jednáních v Pekingu v únoru 2007: KLDR odstaví a zapečetí reaktor v Yongbyonu jako první krok k trvalému „zneschopnění“, zatímco jí ostatní strany poskytnou okamžité dodávky energií s tím, že další budou následovat poté, co KLDR poskytne detailní soupis svých jaderných zbraní a zařízení, která mají být odstraněna. Zároveň USA a Japonsko začnou rozhovory o normalizaci vztahů s KLDR. Zároveň USA „zahájí proces“ vyškrtnutí KLDR ze seznamu států podporujících terorismus a „uspíší proces“ ukončení aplikace svého Zákona o obchodu s nepřátelskými státy na KLDR.

Bylo ustaveno pět pracovních skupin, které se budou zabývat otázkami denuklearizace Korejského poloostrova, normalizací vztahů mezi USA a KLDR, normalizací vztahů mezi Japonskem a KLDR, ekonomickou a energetickou spoluprací a mírem a bezpečností v oblasti SV Asie. Státy účastnící se jednání v Pekingu slíbily „učinit positivní kroky ke zvýšení vzájemné důvěry“ a strany, jichž se to týká „dojednat trvalý mírový režim na Korejském poloostrově“.

Krátce po sjednání dohody navštívil region náměstek ministra zahraničí USA Negroponte, aby vysvětlil Bushovo přání dosáhnout trvalého mírového uspořádání v Koreji. Současně s tím velvyslanec USA Vershbow zmínil možnost uzavření mírové smlouvy ukončující Korejskou válku. Poté by následovalo navázání vztahů mezi USA a KLDR do jara 2008.

V říjnu 2007 se uskutečnil druhý severo-jižní summit, a je zjevné, že Soul chystá masivní obdobu „Marshallova plánu“ pro uskutečnění severo-jižní spolupráce, jehož celková cena by v příštím desetiletí mohla dosáhnout až 126 miliard USD (2 142 miliard Kč - asi 2 roční rozpočty ČR). V květnu pak poprvé po 57 letech překročil vlak hranici na 38 rovnoběžce, i když se jednalo o pouhou zkušební jízdu, a v září byla otevřena mezinárodní (obě Koreje, Čína a USA) univerzita - pyongyangská University of Science and Technology.

Kapitalistický ostrůvek Gaesongského průmyslového komplexu dobře prosperuje, v současnosti tam vyrábí 66 jihokorejských firem, a dalších 200 projevilo zájem o pronájem půdy při plánovaném rozšíření. Vláda i opozice v Soulu plánují spolupráci založenou na předpokladu eventuálního sjednocení, a Institut Národní obrany v Soulu dokonce připravuje plány na postupné sjednocení ozbrojených sil severu a jihu. Ale spíše než tyto velkolepé plány to jsou obyčejné, každodenní události, jež ilustrují novou éru. Za všechny jmenujme třeba tréninkový pobyt fotbalového týmu juniorů KLDR na ostrově Jeju-do.

Stav na podzim 2007

KLDR se zavázala poskytnout soupis jaderných zařízení a do konce roku a následně provést jejich demontáž, zatímco USA příznivěji pohlížejí na odstranění označení KLDR jako „státu podporujícího terorismus“ a zrušení sankcí na základě „obchodu s nepřátelským státem“; bývalí protivníci v Korejské válce (USA, Čína a KR) se shodli, že pokud KLDR odstraní do prosince 2007 svůj program jaderného zbrojení, zahájí jednání o změně současného příměří na mírovou smlouvu, a Japonsko prohlásilo, že je připraveno vážně a upřímně jednat jak o „nešťastné minulosti“ (kolonizace), tak o únosech provedených KLDR v ní tak vzdálené minulosti.

Co to ale znamená? Tektonické desky pod východní Asií jsou v pohybu. KLDR byla nepřítelem USA déle, než jakýkoliv jiný stát v dějinách, včetně Anglie Jiřího III., Stalinovy SSSR, Maovy Číny, Ho Či Minova Vietnamu i Castrovy Kuby, a žádný z těchto případů s sebou nenesl emoce odpovídající „odporu“ jaký George Bush vyjádřil k „zlému“ vůdci KLDR, nebo zuřivost Cheyneho výroku „Se zlem se nevyjednává, zlo se poráží“. Pokud se všechny problémy podaří vyřešit, a dokonce vyřešit mírově, bude to opravdu historický okamžik.

Na poloostrově, který byl v průběhu 20. století jedním z nejvíce militarizovaných území na světě, se zdá být možný i mír a spolupráce. Japonský kolonialismus, rozdělení Koreje a následná občanská válka, dlouhá konfrontace KLDR s USA a KR (Korejská Republika = Jižní Korea) a urputné nepřátelství mezi KLDR a Japonskem, všechny tyto problémy se nyní zdají být řešitelné jednáním. Historický rok 2007 bude významný, i kdyby se podařilo naplnit jen část těchto možností.

2. Severokorejský a americký problém

Nejprve je třeba prozkoumat už sám výraz „severokorejský jaderný problém“, jak je formulován politiky USA. Implikuje totiž, že KLDR je iracionální, agresivní, nebezpečná a posedlá touhu mít jaderné zbraně, zatímco USA jsou racionální, globálně odpovědné, a pouze reagují na severokorejské výstřelky. Takové podání problému ale znamená, že se ignoruje historický kontext minulého století - kolonialismus, rozdělení, půl století trvající korejská válka, studená válka, šíření jaderných zbraní a hrozba jejich použití. Rovněž se považuje za možné vyřešit problém „severokorejského jaderného zbrojního programu“ a zároveň ignorovat nevyřešené problémy korejské a studené války a i japonského imperialismu. Tato formulace „severokorejského problému“ rovněž opomíjí to, co označuji za „americký problém“ - agresivní, militaristický hegemonismus USA a jejich pohrdání mezinárodním právem. Přestože je KLDR obecně považována za „zločinecký stát“ a svět jí opovrhuje, nezačala v posledních 50 letech žádnou agresivní válku, nesvrhla žádnou demokraticky zvolenou vládu, nehrozila sousedícím státům jadernými zbraněmi, neporušila mezinárodní smlouvu, ani se nepokusila ospravedlnit mučení a provádění atentátů. Zkušební odpálení raket a jaderné hlavice v roce 2006 bylo sice provokativní a pošetilé, ale neporušilo mezinárodní právo. Oba pokusy byly provedeny v době extrémní provokace.

Je zjevné, že KLDR nerespektuje (lidská) práva svých občanů, ale krajně nenormální podmínky, ve kterých přežívá od svého vzniku v roce 1948, čelíc soustředěné snaze globální supervelmoci o její izolaci, zbídačení a vyvolání převratu, nezavinila jen ona sama. Vyloučena z možnosti být členem v důležitých mezinárodních institucích, vystavená finančním a ekonomickým sankcím, pranýřovaná fundamentalistickými výrazy typu „zlá“ (a neschopná změny k lepšímu), těžko lze čekat, že KLDR bude jednat jinak než podezřívavě a s obavami. Podezření a strach se v případě států, stejně jako u jednotlivců, částo projevuje útočností.

KLDR čelí po více než půl století hrozbě jaderného zničení. Co jiného může dovést lidi k šílenství, vzbudit v nich posedlost jednotou, přežitím a jadernými zbraněmi jako nutnou podmínkou národní bezpečnosti? Požadavky KLDR na odstranění hrozby jaderných útoků byly nezpochybnitelně legitimní, a přesto byly zcela ignorovány mezinárodním společenstvím až do chvíle, kdy KLDR převzala iniciativu. Protože je malým státem a bez diplomatických spojenců, velmoci a středně silné státy ji kritizovaly, a přitom ve stejnou chvíli ignorovaly jiné nespravedlnosti celosvětového řádu. Zatímco si svět ukazoval na KLDR, byly jeho oči odkloněny od utrpení a odpírání lidských práv vězňům v Guantanámu a Abu Ghraibu, občanů různých zemí, které CIA rozvážela do mučíren v globálním gulagu mimo dosah jakéhokoliv právního řádu, a odmítáním USA dodržet svůj závazek vzdát se svého jaderného arzenálu, jež jim plyne ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.

Bush a KLDR 2002 - 2005

Bush po nástupu k moci obvinil KLDR z provozování tajného jaderného programu spočívajícího v získávání vysoce obohaceného uranu, což porušuje rámcovou dohodu z roku 1994, a odsoudil ji jako součást „osy zla“. Po označení režimu jako „zlého“ Bushova vláda odmítla jakoukoliv formu komunikace, jakoukoliv možnost bezpečnostních záruk nebo postupných, recipročních kroků vedoucích k řešení problémů, a jakýchkoliv odkazů na principy rámcové dohody z roku 1994. Trvala na tom, že jednání s KLDR lze zahájit až po jednostranných ústupcích KLDR spočívajících v úplném, ověřitelném a nezvratném zničení jejích jaderných zbraní a materiálů.

Nechci se pokoušet o shrnutí celkové Bushovy severokorejské politiky, ale rád bych se zaměřil na dva hlavní aspekty, jež zapříčinily krizi ve vztazích mezi KLDR - USA v letech 2002-05 (vysoce obohacený uran - dále HEU) a 2005-07 (padělání zejména 100 USD bankovek). Podobně jako obvinění, že Irák vyrábí zbraně hromadného ničení, jde o zveličené výsledky zpravodajských aktivit. K jejich zveličení došlo, když bylo potřeba podpořit politiku hrozeb a snahy o změnu režimu, a stejně jednoduše může dojít k jejich odstranění, pokud bude potřeba.

V průběhu minulých let většina médií přijala smyšlenku Washingtonu o skrytém programu výroby HEU, ale pozoruhodným faktem je, že ostatní strany účastnící se šestistranných jednání v Pekingu toto přesvědčení nesdílely, a to ani po speciální misi zástupců USA, která byla vyslána s „důkazy“ do hlavních měst východoasijských států. Jihokorejský ministr sjednocení prohlásil v únoru 2007 v parlamentu, že „neexistovaly žádné informace, které by dokládaly existenci severokorejského HEU programu“. Až po několika letech, když už byly příčiny krize napůl zapomenuty, byly zpravodajské informace o HEU, jejichž spolehlivost byla původně hodnocena jako „vysoká“, snížena na „střední“ s tím, že obsahují podstatné „mezery v datech“. Podle nejasné a nepřesvědčivé zpravodajské informace z listopadu 2002 započala KLDR budování „centrifugy“, jež by mohla být použitelná okolo roku 2005. Toto zjištění bylo nafouknuto do podoby „běžícího“ programu jaderného zbrojení, který po dokončení v roce 2003může produkovat množství HEU postačující na výrobu 6 hlavic ročně. Christopher Hill z amerického ministerstva zahraničí to v roce 2007 popsal takto: Zbrojní program by potřeboval „daleko více vybavení, než kolik víme, že opravdu zakoupili“, „výrobní postupu o kterých nejsme přesvědčeni, že zvládli“ a také hliníkové trubky, které možná skončily „někde jinde“. Zpravodajské informace tak byly manipulovány (resp. „fixed“ jak to popsal dokument z Downing street) tak, aby odpovídaly politické agendě roku 2002 - umožnit Bushově vládě „zničit rámcovou dohodu“.

Přestože se většina planety přidala k USA a odsoudila KLDR za její triky, ve chvíli kdy byla zveličená tvrzení USA uvedena na pravou míru, KLDR uznala, na dvojstranném jednání v Ženevě, že opravdu dovezla nějaké hliníkové výrobky, a problém se nezdál být neřešitelný.

Problém HEU byl vyřešen postupně. dá se zobecnit, že USA ustupovalo pod sílícím diplomatickým tlakem, který nakonec rozhodl. USA se nedařilo prosadit svou na jednáních v Pekingu, a protože nemělo kromě Japonska podporu žádné jiné strany, začaly se Američané (po vyčerpání všech možností, jak zpomalit jednání) obávat září 2005. Tedy toho, že by se staly, jak to popsal bývalý expert na KLDR J. Pritchard, „menšinou jednoho… izolovanou od 4 ostatních spojenců a přátel“, a čelící ultimátu čínského předsedy konference buď podepsat, nebo být odpovědné za neúspěch jednání. USA proto přijaly vícestrannou dohodu, která v podstatě obsahovala stejné závazky jako rámcová dohoda sjednaná Clintonem - postupný proces vedoucí k denuklearizaci KLDR výměnou za normalizaci ekonomických a diplomatických vztahů. Dá se říci, že USA ustoupily v Pekingu vůli většiny. To byl konec první fáze Bushovy severokorejské politiky.

Bush a KLDR, 2005-2007

Nicméně „váhavost“ a „rozporuplnost“ diplomacie USA, a neschopnost „vyřešit spory ve vlastních řadách“ byly nenapravitelné. V den následující po uzavření dohody v září 2005 v Pekingu zavedla vláda USA finanční sankce, jejichž cílem bylo zničit pyongyangský režim. Poté, co odmítla snahy KLDR o zahájení jednání, zahájila kampaň očerňování KLDR jako zločineckého státu. Cílem bylo opět svržení severokorejského režimu, tentokrát bez použití vojenské síly, úplnou finanční a ekonomickou izolací KLDR od zbytku světa.

Hlavní byla obvinění z výroby a distribuce drog, padělání a praní špinavých peněz. Podle čl. 331 zákona Patriot Act z roku 2001 může ministerstvo financí USA označit banku (kdekoliv na světě) za „primární peníze peroucí společnost“, a tím ji prakticky připravit o možnost dále obchodovat, aniž by se dotčená banka mohla proti tomuto rozhodnutí odvolat nebo alespoň zjistit, proč takto bylo rozhodnuto. Z šíření v KLDR padělaných 100 USD bankovek byla obviněna maličká Banco Delta Asia (BDA), čtvrtá nejmenší banka z 27 existujících v čínské speciální ekonomické zóně a Mekce hazardu Macau. Po tomto obvinění byl na banky po celém světě vyvíjen tlak, aby odmítaly provádět jakékoliv transakce s BDA nebo KLDR. V případě neuposlechnutí jim hrozila ztráta přístupu na trh USA. Zdánlivě šlo o podezřelé vklady v hodnotě okolo 20 miliónů USD. Ve skutečnosti však šlo o snahu upřít KLDR právo podílet se na jakýchkoliv mezinárodních ekonomických transakcích. USA chtěly zablokovat nejen maličkou BDA, ale i KLDR. Dean Aster, vysoce postavený poradce pro severokorejskou politiku Bushovy vlády, který s tímto plánem přišel, hrdě popsal svůj úspěch jako uštědření „katastrofického a přímého úderu na základy severokorejského systému“.

Světu bylo sděleno, že KLDR, stát, který již dlouho nemá žádné možnosti získat high-tech výrobky, jehož 30 let staré tiskařské lisy nejsou s to tisknout vlastní bankovky, mohl přesto zvládnout obtížný výkon padělání bezvadných stodolarových bankovek. Tyto takzvané „superpadělky“ jsou přitom tak povedené, že je švýcarská policie nedávno popsala, jako kvalitnější než originály. Kdokoliv měl k dispozici materiály a technologii a možnost zaplavit světové trhy miliardami těchto super dolarů, ale vyprodukoval v průběhu posledních dvou dekád pouze 22 miliónů. Přes nezměrné náklady a úsilí vyprodukoval tato vysoce kvalitní umělecká díla v „množstvích menších, než kolik by stálo pořízení složitých přístrojů, které jsou potřeba k jejich výrobě.“ Přesto, že ministerstvo financí USA postupně zavedlo 19 různých a vysoce sofistikovaných ochranných prvků ve snaze vyzrát na padělatele, každý nový ochranný znak byl okamžitě napodoben. Jinak řečeno, někdo tady hrál podivnou hru technického vytahování se a popichoval odborníky ministerstva financí USA pro jediný zjevný důvod - své vlastní uspokojení. Mohl to být Kim Čong-il, a má skutečně k dispozici tak rozsáhlé prostředky, a zároveň dodnes nedoceněný smysl pro humor?

Ale pokud ne KLDR, tak kdo tedy? Než byla odpovědnost za „superpadělky“ hozena na Severokorejce, byly za padělatele postupně označeni Íránci, Syřané a dokonce východní Němci. K. Bender, německý odborník v oblasti padělání bankovek, ale výstižně komentuje, že nejpravděpodobnějším vlastníkem tiskařských lisů, inkoustu a dalších nutných propriet je vedle ministerstva financí USA jen CIA.

Zatímco byla KLDR hanobena jako zločinecký stát za vypuštění zhruba 20 miliónů „superpadělků“ do volného oběhu, byla ve stejné době zhruba dvojnásobná suma 38 miliónů obyčejných padělků dolarů zabavena v Kolumbii a jen během let 2004-05 provedla Izrael Discount Bank of New York ohromující transakce o objemu 35.4 miliard USD pro „osoby, které vykazovaly typické charakteristiky a chování spojené s praním špinavých peněz“ (formulace ministerstva financí USA). Ani v jednom z těchto případů nebyly uvaleny sankce, a ani nedošlo k použití ustanovení zákona Patriot Act. Wall Street Journal odhalil v červenci 2007 další případ, tentokrát Saúdskou banku podezíranou americkými úřady z financování terorismu, ale chráněnou z politických důvodů (přátelské vztahy mezi Saúdskou Arábií a USA a předpokládanou spolupráci při válce s terorismem). Nehledě na mezinárodní rozruch nebyly ani KLDR, ani Macao vůbec zmíněny ve společné zprávě ministerstva financí USA, centrální banky USA a Secret Service z roku 2006 „Vlastnictví měny USA a její padělání v zahraničí".

V roce 1994, a pravděpodobně i v roce 1998, BDA skutečně spáchala několik deliktů, dohromady se však jednalo o triviální sumu čtvrt miliónu padělaných USD. Při vyšetřování našli sice američtí právníci a auditoři důkazy laxního vedení účetnictví, ale žádné důkazy o trestné činnosti. Zmrazená aktiva KLDR pak byla vrácena, jak bylo dohodnuto, 3. července 2007. Tím byl případ BDA, poté co se podařilo zničit dohodu ze září 2005, potichu vyřešen. Jediným následkem je žaloba poškozeného vlastníka BDA proti ministerstvu financí USA. Lze shrnout, že v čl. 311 Patriot Act získala vláda USA mocnou finanční zbraň. Do teď byla použita jen proti KLDR, ale v současnosti Bushova vláda uvažuje o jejím použití proti íránským, syrským a ruským společnostem a bankám.

Bush a KLDR, 2007

V roce 2007 nastal v politice Bushově vlády obrat čelem vzad, a to od „změny režimu“ k „řešení sporů dohodou“. Úplné, ověřitelné a nezvratné zničení jaderných zbraní a materiálů z roku 2003 se změnilo v roce 2007 skoro v opak: částečné, dlouhotrvající, neověřitelné (v zásadě dohoda spočívá na vzájemné důvěře) a vratné (zkušenosti z výroby a zkoušky jaderné zbraně nelze odstranit). Obviňování KLDR z kriminálních aktivit, založené na výpovědích zběhů a zpravodajských informacích přetrvávalo, ale při pečlivějším a kritičtějším zkoumání důkazů bylo stále méně přesvědčivé.

Co se týká obvinění z výroby a distribuce drog, které figurovalo na seznamu ministerstva zahraničí USA v roce 2003, byla KLDR v roce 2007 ze soupisu problematických zemí (celkem 20) vyškrtnuta bez vysvětlení; nelze tedy zjistit zda byly původní zpravodajské informace USA znovu nesprávné, anebo zda se KLDR napravila. Ustalo rovněž standardní odsuzování KLDR jako „zlého“ nebo „mafiánského státu“ (orig. „soprano state“).

Zdá se, že poté, co se KLDR postavila urážkám, pomluvám a hrozbám USA provedením raketových a jaderného testu a ignorováním dvou jednohlasných odsuzujících rezolucí Rady bezpečnosti OSN a následných sankcí, jinými slovy svojí neústupností, je země už jen krůček od svých dlouhodobých cílů - zajištění bezpečnosti, ukončení sankcí a normalizace vztahů s USA a Japonskem. Je-li tomu tak, potom by se této všemi vysmívané a opuštěné země mohl podařit opravdu bravurní diplomatický kousek, kterým by změnila patovou smlouvu o příměří s USA z roku 1953 na výsledek v podstatě rovnající se vítězství.

Může se ale opravdu, s vítězstvím na dosah, vzdát své jaderného trumfu, za který draze zaplatila a který veřejně oslavila jako historickou událost a záruku své bezpečnosti? Kim Myongkil, zástupce velvyslance KLDR v OSN, živě popsal takový proces jako obdobu „kastrace býka“, a ve skutečnosti by tato analogie mohla být podána ještě silněji: severokorejský býk má vykastrovat sám sebe. Těžko pak odmítat skeptický názor J. Boltona: „Kim Čongilův režim se svého jaderného zbrojního programu dobrovolně nevzdá.“ Přes toto pesimistické zhodnocení bylo účelem Pekingské dohody vytvoření rámce důvěry a spolupráce, díky němuž by se jiné „záruky“ bezpečnosti staly nepotřebné. V takových podmínkách by potom dobrovolné vzdání se jaderných zbraní bylo představitelné.

Je pravda, že v krátkodobém horizontu je to Kim Čongil tím, kdo na této dohodě „vydělá“, ale faktem zůstává, že nejvíce pravděpodobně získají dlouhou dobu trpící obyvatelé KLDR. Navíc válka, pravidelně zvažovaná USA, by přinesla nepředstavitelné utrpení nejen Severokorejcům, ale i celému regionu. Zatímco „tlak a sankce“, jak podotkl jihokorejský ministr pro sjednocení, „režim spíše posilují, než oslabují“, normalizace by vůdce „partyzánského státu“, jejichž legitimita dlouho plynula ze schopností držet mocné a nebezpečné nepřátele v šachu, postavila před nutnost čelit tlaku svých občanů na zlepšení životních podmínek a více svobody.

3. „Problém KLDR“ a „Japonský problém“

Co se týče Japonska, jeho závislost na USA a nepřátelský vztah ke KLDR byly základem národní politiky po více než půl století. Nová a hlubší úroveň podřízenosti regionálním a globálním záměrům USA byla sjednána v letech 2005-06. Neočekávaný převrat v Bushově severokorejské politice v únoru 2007 proto pro Japonsko představoval „Bushův šok“, jejž japonští novináři přirovnali k „Nixonově šoku“ týkajícímu se vztahů s Čínou před třiceti lety. Pokud by se podařilo vyřešit otázku severokorejského jaderného programu a normalizovat mezinárodní vztahy KLDR, otřáslo by to Japonskem až do jeho základů. Muselo by zcela revidovat svojí diplomatickou politiku, jak jí provádělo od konce studené války, a zejména svoje vztahy s Čínou. Pokud by došlo k uzavření mírových smluv (USA - KLDR, Japonsko - KLDR) a všeobecné normalizaci vztahů, americké vojenské jednotky přítomné v Japonsku a Jižní Koreji by ztratily svoji zjevnou funkci (kromě obklopení Číny, a tato funkce by musela být ospravedlněna v obou státech) a mohly by být staženy nebo přemístěny. To by oznamovalo příchod nové éry.

J. Kelly (bývalý 2. náměstek ministra zahraničí USA) prohlásil v dubnu v Pekingu, že japonští politici čelí „obtížnému rozhodnutí“ o svých prioritách. Bývalý 1. náměstek ministra zahraničí USA R. Armitage navrhl, že by si KLDR „mohla podržet určitý počet jaderných zbraní i v průběhu případného pomalého procesu sjednocení Korejského poloostrova“, a že by v takovém případě USA musely zahájit „jednání“ („sit-down“) s Japonskem, aby tento svůj přístup vysvětlily. Pokud by se tak stalo, zdá se, že japonská vláda není vůbec připravena k takovým „jednáním“. Zatímco se zbylých pět stran z Pekingských jednání snaží vyřešit jaderný problém a vypořádat se s historickým dědictvím implementací dohody z února 2007, Abeho (do září 2007), který za svůj politický vzestup vděčí zejména své schopnosti soustředit protiseverokorejské nálady vyvolané únosy japonských občanů v 70tých a 80letech, Japonsko zastává osamocenou pozici, že věc únosů je prvořadá: únosy, a nikoliv jaderné zbraně, a už vůbec ne řešení vojenských a diplomatických různic z období korejské války, jsou „tím nejdůležitějším problémem, kterému naše země čelí“.

Soustředěním se na únosy jako svojí prioritu, a svým odhodláním trvat na sankcích a stavět se k celému šestistrannému jednání až do vyřešení problému únosů chladně se Japonsko izolovalo od ostaních stran jednání v Pekingu, zatímco revizionistzický postoj Abeho vlády k historickým problémům a její neobratný pokus zbavit se odpovědnosti za válečný systém tzv. „comfort women“ způsobil i ztrátu opory u jejích nejbližších spojenců ve Washingtonu. Přes zjevné mezery v severokorejských vysvětleních se Pyongyang za únosy omluvil a umožnil návrat pěti osob, které označil za jediné přeživší, a zpopelněných ostatků ostatních. Mezinárodní vědecká komunita, prostřednictvím časopisu Nature, pozici japonské vlády ostře odsoudila jako nevědeckou (zde zřejmě odkazováno na japonské obvinění KLDR že ve zpopelněných ostatcích byly nalezeny zvířecí kosti/DNA - pozn. MV). Po změně Bushovy politiky v Pekingu napsal list Asahi Shimbun že „politika izolace [KLDR]” japonskou vládou „se rozpadá“.

Japonskou izolaci v Pekingu zavinilo to, že dovolila domácím politickým faktorů převážit nad zahraničně-politickými vykreslováním severokorejských únosů ze 70. a 80. let. V jakémkoliv rámci univerzálních lidských práv by přitom Japonsko bylo tím největším pachatelem únosů ve 20. století a Korejci jak ze severu, tak z jihu, největšími obětmi. Sebe úpornější globální diplomatická snaha ať Koizumiho nebo Abeho nemohla překonat problém způsobený výhradním zaměřením na japonské oběti, a zároveň popíráním odpovědnosti za únosy prováděné Japonskem. Žádosti japonské vlády ve věci únosů Japonců také neodpovídaly záměrnému nezájmu o práva svých občanů zanechaných na pospas osudu v Číně, ostrově Sachalin a dalších lokalitách po konci 2. světové války a trvalé lhostejnosti japonských úřadů vůči politickým uprchlíkům žádajícím v Japonsku o azyl.

V roce 2007 se pomalu rozevřela trhlina mezi USA a Japonskem. Z Tokya zazněly dříve nepředstavitelně kritické výroky na adresu Bushovy vlády. Ministři zahraničních věcí a obrany označili Irák za „chybnou“ válku, neospravedlnitelnou a uskutečňovanou „dětinským“ způsobem, a jednání USA na Okinawě za „panovačné.“ Po Japonci vznešené námitce, že se země nezúčastní pomoci KLDR, dokud nebude vyřešen problém únosů. Ve zdaleka nejostřejším komentáři předseda politického výboru LDP I. Nobuteru odmítl severokorejskou politiku USA jako „otřesnou“ (hidoi) a prohlásil, že pro Japonsko by nebylo špatné šestistranná jednání zcela opustit. To by ovšem vedlo k úplné a potenciálně katastrofické izolaci. Asi největší obavou Japonska je, že v USA probíhá proces významné změny v jejich asijské politice, ve které Čína postupně nahradí Japonsko jako strategický partner USA.

4. Závěr - nový řád ve východní Asii

Důvody obratu v politice USA lze jen předpokládat, ale pravděpodobně mezi ně patří: raketové a jaderný test KLDR, porážka Republikánů v posledních volbách do Kongresu, prohlubující se katastrofa v Iráku a možná i, v nezměřitelné podobě, úspěch severokorejských snah o navázání přátelských vztahů. Je ale změna postoje USA strategická a dlouhodobá, nebo jen taktická a lze očekávat, že bude brzy opět změněna?

S rýsující se možností míru na Korejském poloostrově míří strany účastnící se Pekingských jednání k vícestrannému a post USA-hegemonnímu uspořádání v SV Asii, přičemž by se forma šestistranných jednání mohla institucionalizovat do podoby orgánu, který by řešil společné problémy bezpečnosti, životního prostředí, potravin a energie, jakéhosi předchůdce budoucího regionálního společenství. Severokorejské jaderné zbraně a její zdeformovaná práva upírající a na rodinný kult upnutá společnost jsou opravdu vážné problémy, které je ale nejlepší vnímat jako symptomy, součásti větších, základních problémů, které nelze řešit izolovaně.

Zpětným zhodnocení vlády Bushe, zejména od 11. září 2001, je zřejmé, že fundamentalismus byl klíčovým prvkem - jak islámský (i když nikoliv v případě SV Asie), tak v USA, kde předpoklady založené na jednoduchém morálním vnímání světa, kde dobro bojuje se zlem a bůh s ďáblem a ochota spasit svět i za cenu jeho možného zničení jsou ve společnosti hluboko zakořeněny a kde se zvláště za Bushovy vlády skupina neokonzervativců - extrémistů, zmocnila vlády a manipulovala USA a zbytek světa ničivým a nedemokratickým způsobem. Časem se neúspěch v Iráku, vyčerpání ozbrojených sil, odpor voličů a porážka republikánů ve volbách v polovině prezidentského termínu spojí a změní politiku USA zpět do pragmatické roviny, ale základní, kvazináboženská mentalita zůstane stále silná.

Celistvější obraz, v jehož rámci je třeba vnímat problém KLDR, a který bude třeba nějakým způsobem vyřešit jako jeho kontext, zahrnuje:

1) Globální supervelmoci odmítající plnit své právní a smluvní závazky k jadernému odzbrojení, a trvání USA na své výsadě disponovat hrozbou použití jaderných zbraní

2) Přetrvávání fundamentalismu, unilateralismu a militarismu v USA, zatímco je jejich pozice hegemona vážně oslabována katastrofickým vývojem v Iráku

3) Přetrvávání japonské verze fundamentalismu, ve formě neo-nacionalismu, tedy stále většího podřízení USA ve spojení s přehnaným zveličováním národních symbolů, odmítání viny a odpovědnosti za válečné události, a trvání na národní velikosti

4) Neochota USA a Japonska (přes snahu Bushovy vlády vyřešit problém v čase, který jí zbývá do konce volebního období) posunout se přes instituce studené války a přizpůsobit se vznikajícímu novému uspořádání v SV Asii

5) Patolízalský přístup spojenců USA. Nekritická a ničím nepodmíněná podpora poskytnutá Blairem, Howardem a Koizumim / Abem bezpochyby umožnila válku v Iráku, a pomohla prodloužit a přiostřit i severokorejskou krizi.

Mezi krizí v roce 2006, a možnostmi rýsujícími se v roce 2007 došlo k radikální změně rámce „severokorejského problému“ a diplomacie ve východní Asii, když konfuciánský realismus a humanismus nahradil západní neo-konzervativní fundamentalismus. Ale dosažená rovnováha je křehká. Až budoucnost ukáže, zda jsou KLDR na jedné straně, a USA a Japonsko na druhé straně, schopny vybudovat tolik důvěry, aby zvrátily půl století (a v případě Japonska celé století) nepřátelství.

Pokud je možno z této globální konfrontace, a rýsujícího se triumfu, KLDR nad Bushem vyvodit nějaké „poučení“, tak by to mohlo být paradoxně to, že se vyplatí mít jaderné zbraně a jednat z pozice síly (a ne jako Husajn nebo současní vůdcové Íránu), že pomáhá nemít zásoby ropy (tedy, alespoň žádné prokázané a podstatné), nemít spory s Izraelem, minimum Arabů a muslimů a žádné zapojení (přes řečnické excesy Bushovy vlády) v „ose zla.“ Nepochybně se také vyplatí mít sousedící státy, které, jako v případě KLDR, vyloučily možnost jakéhokoliv použití síly.

Přes znatelný pokrok v roce 2007 se závazek Bushovy vlády provádět radikální agendu dvojice Rice - Hill zdá nejasný. Opravdu Bush povolil normalizaci vztahů s tolik nenáviděným Kimem? A pokud ano, zbývá mu ještě dost času na to, aby toho dosáhl? Mnoho lidí v Bushově režimu bude oponovat splnění závazků USA na odstranění označení teroristického státu a ukončení sankcí, a ještě problematičtější potom bude „důvěřovat“ a chovat se normálně k režimu, který tak procítěně nenáviděli. V KLDR bude Kim muset použít veškerou svou moc a prestiž, aby prosadil svůj slib dodat seznam všech jaderných zbraní, materiálů a zařízení, vzdát se 50kg plutonia (které podle odhadů USA má), a pak rozebrat zbytky jaderného zbrojního programu. Může obrátit 50, nebo vlastně 80 let státní partyzánské mobilizace, a přesvědčit svoje generály, aby souhlasili s cílem stát se Libyí, a nikoliv Pákistánem východní Asie? Jižní Koreu čekají prezidentské volby, ale zdá se, že přes jejich výsledek bude její politika pokračovat nezměněná. Naopak pro Japonsko je KLDR koncentrovaným vyjádřením bezpečnostních a diplomatických dilemat a dokonce i problému vlastní identity. Čelící možné izolaci pokud neprovede „podstatnou změnu kurzu ve své severokorejské politice,“ zatímco ostatní účastnící Pekingských jednání směřují k novému, multipolárnímu a post USA-hegemonnímu uspořádání v SV Asii, KLDR představuje pro Japonsko rozhodující zkoušku.

Všechny zmíněné státy stojí na rozcestí. Výrazná podpora občanských společností v každé z nich, a ve světě obecně, bude třeba k zajištění toho, aby zúčastněné vlády neustoupily od uzavřené dohody a aby sliby z února 2007, zdaleka nejlepší šance pro region aby konečně jednou pro vždy překonal tragické 20. století a vydal se k 21. století regionálního míru, spolupráce a prosperity, byly naplněny.

Sluneční záře nad Pchjongjangem

Jižní a Severní Korea znova jednaly, ale nadšení zatím není na pořadu dne

Soul se minulý týden octil na druhé koleji. Zraky všech Korejců s napětím vzhlížely k severokorejskému Pchjongjangu. Právě tam se po sedmi letech znovu setkali nejvyšší představitelé Jižní a Severní Koreje – Kim Čong-il a dosluhující jihokorejský prezident Roh Moo-hyun. První summit v roce 2000 pootevřel dvířka do té doby zcela zamrzlých vztahů. Průmyslový komplex v Gaeseongu zbudovaný silou severokorejských rukou a jihokorejských peněz vzkvétá společně s vzájemnou obchodní bilancí. Na hmatatelné výsledky toho právě skončeného si Korejci ještě nějakou dobu počkají. V průběhu summitu sice přišla z Pekingu zpráva o ukončení severokorejského jaderného programu výměnou za ropu a hospodářskou pomoc, ta je ale dlouho očekávaným výsledkem šestistranných jednání bez přímé souvislosti se samotnou vrcholnou schůzkou. Deklarace žádající zainteresované státy, tedy také Spojené státy a Čínu, aby započaly jednání o formálním ukončení Korejské války z let 1950 – 53, je pak přesně tím, co má v názvu – pouhou deklarací.

Na Kima s cukrem

Všeobecné nadšení ze setkání kalí jeho na první pohled patrný populistický podtext. Do vypršení mandátu nepopulárního jihokorejského prezidenta Roh Moo-hyunova nezbývá ani půl roku a nestane-li se něco neočekávaného, ovládnou zemi po prosincových volbách konzervativci ze strany Hannara. Jenže současný prezident, jako správný křesťan, na zázraky věří. A přelomový summit byl pro ně tím pravým místem. „Oficiální ukončení Korejské války a trvalý mír na poloostrově budou základními kameny mé cesty do Pchjongjangu,“ zahrál před summitem na city Jihokorejců Roh Moo-hyun. Pokud existuje návnada, na níž Jihokorejci zaberou, je to právě uvolňování napětí mezi jihem a severem. Právě proto se Roh Moo-hyun rozhodl jako první korejský státník překročit ostře střeženou hranici po svých. „Prezidentský pár obklopený houfem fotografů a televizních kamer přenášejících každý jeho krok k milionům dojatých Jihokorejců. Co víc si Roh mohl přát,“ vypráví mi s ironií v hlase studentka ekonomie Bae Jung-eun „Ale stejně jsem si to nemohla nechat ujít,“ dodává po chvíli trochu stydlivě. Stejně jako ostatní Jihokorejci i ona vnímá populistické pozadí setkání. Touha po společné budoucnosti je však mnohem silnější.

„Nejoblíbenější zemí drtivé většiny Jihokorejců nejsou ani Spojené státy, ani Čína, ale Severní Korea,“ přednáší zahraničním studentům Yoo Hong-joon, profesor sociologie na soulské univerzitě Sungkyunkwan. „Jsme přeci jeden národ, máme společnou historii, jazyk, kulturu. Je to totéž, jako v případě Východního a Západního Německa,“ kroutí profesor nevěřícně hlavou nad otázkou udiveného Islanďana, proč mají Jihokorejci raději diktátorský režim, jehož rakety jsou schopny během čtyř minut překonat padesátikilometrovou vzdálenost mezi KLDR a jihokorejským hlavním městem, než Spojené státy, bez nichž by dnes Jižní Korea dávno neexistovala.

Sluneční politika

„Sluneční politika“ – víra v ekonomickou spolupráci a následné nenásilné sjednocení, vládne zemi i srdcím Jihokorejců již déle než deset let. Vycházel z ní také program summitu. Na finálním textu mírové smlouvy se sice obě strany nedohodly, hovořilo se především o rozšiřovaní ekonomické spolupráce a možných variantách sjednocení, přesto je na první pohled patrné oteplovaní vztahů. „Otevíráme novou éru Na jejím konci bude jediná Korea,“ rozplýval se během uvítací projevu Kim Čong-il. „Když jsem dnes překračoval hranici, byl jsem hluboce dojat,“ doplnil diktátora Roh Moo-hyun. Jeho předchůdce, prezident Kim Dae-jung, jemuž se podařilo odemknout bránu severokorejské izolace za své úsilí obdržel Nobelovou cenou míru. Po skončení průlomového summitu se ale vynořily informace, že první setkání hlav států od konce Korejské války představovalo jen odměnu za finanční injekci pro chřadnoucí severokorejskou ekonomiku a že si tedy Jihokorejci setkání de facto zaplatili.

„Jediní Severokorejci, které jsem kdy potkal, pracovali v jedné ze tří oficiálních kimovských restaurací v Kambodži. Byli moc přátelští a krásně tancovali,“ vypráví Sung Kyu-Lim farmář z jihokorejského ostrova Ullung-do. I přesto se i dnes najdou rodiny s osudy přeťatými kilometry ostnatého drátu a území nikoho. Jim vrcholné setkání mnoho nového nepřineslo. Po Rohově návratu do Jižní Koreje se pro ně hranice opět neprodyšně uzavřela.

Martin Vlnas, Soul

Krátký videododatek k předchozímu příspěvku

In The Know: Kim Jong-Il's Approval Rating Plummets to 120

O humrech, Kimově jádru a bláhových Američanech

Pro Kim Čong-ila a jeho nejbližší to byla krásná léta. K lahodným humrům letecky přepraveným až z Velkého bariérového útesu se podávala se jen ta nejkvalitnější francouzská vína a když přišla řeč na Severokorejce hladovějící za palácovými zdmi, vymýšlela se originální řešení. Snaha o přesunutí chovu osmikilových králičích mastodontů z Německa do komunistických králíkáren sice strádající lid nenasytila, Kim má přeci jen k Ježíšovi ještě daleko, propagandistický ideál starajícího se taťky však naplnila dokonale.

Dolary promrhané za humry, králíky nebo koňak Kim Čong-ila ani ostatní pohlaváry státu spoutaného ideologií čučche – víry v totální soběstačnost, zjevně nevzrušovaly. A není se čemu divit. V proslavené Kanceláři 39 v centru Pchjongjangu se podle přeběhlíků všichni ti Franklinové, Grantové a Lincolnové vyobrazení na dolarových bankovkách tiskli ve třísměnném provozu hned vedle malé továrničky na výrobu padělané Viagry a amfetaminů. Když čučche, tak čučche! Co naplat, že padělání bankovek jednoho státu jiným je odpradávna vnímáno jako casus belli.

K ukládání zisků z prodeje narkotik a propírání padělků svou kvalitou přesahujících i americké originály sloužila režimu Banco Delta Asia - v Macau situovaný finanční dům s pochybnou pověstí a úzkým napojením na severokorejský establishment. „Superbankovky“, jak se podvrhům pro jejich jedinečnou kvalitu říká, se od té doby objevily po celém světě, Evropu a Spojené státy nevyjímaje. I díky nim může „drahý vůdce“, jak zní neoficiální titul malého ale rozvalitého Kima, oslňovat návštěvy svou ohromnou (prý 30 tisícovou) sbírkou filmů americké provenience a snít, že je jednou všechny překoná vlastním příběhem o dokonalém severokorejském hrdinovi.

Jenže v Kim Čong-ilově filmové sbírce se poslední dobou místo kvalitních originálů začaly vršit jen levné čínské kopie. Také humrů – Kimovy oblíbené pochoutky, už kuchaři nepřipravují tolik, co dřív. A zase za to můžou ti proklatí Američané! Nejenže se nenechali zastrašit atomovým testem, ale ještě ke všemu Kimovi a jeho pochlebníkům odmítli zpřístupnit dolarová konta blokovaná od září 2005. Nehnuly s nimi ani prosakující informace o diktátorově chátrajícím zdraví.

„Co naplat,“ řekl si Kim, „já potřebuji humry z teplých vod a lid zase jihokorejskou rýži. Musíme vyjednávat.“ Nadšená odpověď světové supervelmoci, jejíž zahraniční politice hoří koudel u zadnice, na sebe nenechala dlouho čekat. V Iráku, ani v Íránu to republikánské administrativě nešlape podle představ, z bushovské „osy zla“ tak Američanům zbyla jen nepředvídatelná KLDR. Kimova nabídka k jednání přišla jako spásný blesk z čistého nebe.

Vedením ostře sledovaná mise, jejímž cílem je připravit uzavření zchátralého jaderného reaktoru v Jongbjonu, Američané pověřili zkušeného Christophera Hilla. Jenže diplomacie podle autokratického Kima připomíná spíše pohovor šéfa s nespolehlivým zaměstnancem. Diktátor si klade jednu podmínku za druhou a Američané chtiví úspěchu plní vše, co mu na očích vidí. „Nejdříve uvolněte 25 milionů dolarů z macajské banky,“ zahřímali kimovci. Spojené státy souhlasily. Na oplátku se jim dostalo záruk, že dojde k uzavření zchátralého Jongbjonu. Experti z Mezinárodní agentury pro atomovou energii pod vedením Fina Heinonena jsou prvními cizinci, kteří si reaktor prohlédli od roku 2002. „Musíte nám dovézt dostatek topného oleje jako náhradu za snížení produkce,“ diktovali dále severokorejští vyjednavači. I tady Američané souhlasili. Nerozhodila je ani cvičně odpálená raketa, která jim prosvištěla nad hlavami a spadla kamsi do Japonského moře. Od začátku května již čtvrtá.

„Pokud půjde vše podle plánu,“ notují si optimisté, „mohlo by po uzavření reaktoru následovat jednání o úplné denuklearizaci země a za pár let by sever mohl splynout s bohatým jižním sousedem.“ Takový scénář však má k realitě velmi daleko. Asi jako tvrzení Severokorejců mytizující zrození Kim Čong-ila. „Drahý vůdce“ prý spatřil světlo na posvátné hoře Baektusan a jeho příchod na svět zvěstovala oslnivě zářící hvězda.

Zavření jaderného reaktoru v Jongbjonu Severokorejcům neuškodí a paradoxně spíše pomůže. Svůj hlavní úkol, vyprodukovat dostatek plutonia pro zhruba dvanáct jaderných hlavic, elektrárna splnila. a její zavření by vzhledem k špatnému technickému stavu byla stejně jen otázka času. Navíc, je pravděpodobné, že většinu nákladů na zastavení a likvidaci nebezpečného provozu za současné situace ponesou Spojené státy. Kimovi tak zbude dostatek prostředků na pompézní oslavy svých a tatínkových narozenin a další vývoj zatím nespolehlivých balistických raket schopných přepravit jaderné hlavice třeba až na západní pobřeží Spojených států. Optimistické předpoklady Bushovy administrativy, že by se Kim Čong-il mohl po reaktoru vzdát i dosud vyrobených atomových bomb a plutonia nutného pro jejich výrobu, jsou neopodstatněné. Severokorejského vůdce k tomu zatím nic nenutí. To samé platí o zastavení programu na výrobu vysoce obohaceného uranu, o němž se toho na západě mnoho neví. Kim, který podědil otcovo partyzánské odhodlání, ustupuje jen krajní nouzi.

Na uzavření Jongbjongu sice vydělají všichni zúčastnění: Republikáni dokáží světu a americkým voličům, že dokáží problémy řešit také diplomaticky, Jihokorejci si odškrtnou jednu kolonku v nekonečném seznamu severokorejských hrozeb, a Severokorejci si za odblokované dolary dopřejí něco dobrého na zub. Na celkovém geopolitickém obrazu východní Asie se však nezmění vůbec nic.

Pokryjme celou zemi konopím!

autor: Michal Vodrážka

Přesně tohle hlásá titulek úvodníku, který se objevil na titulní straně severokorejských novin Rodong Sinmun 25. srpna 2004. A to prosím nejde o ledajaký plátek, Rodong Sinmun, v překladu Noviny pracujících, jsou oficiální tiskovinou Ústředního výboru Korejské strany pracujících.

Přestože datum vydání není úplně nejaktuálnější, myslím se, že je vhodné se obsahem článku seznámit. A to především pro jeho revolučnost, přelomový význam severokorejské obyvatelstvo a v neposlední řadě také proto, že je třeba protrhnout neprostupnou zeď proamerické propagandy českých médií a seznámit mladé lidi v Čechách s tím, co se v Korejské lidově-demokratické republice opravdu děje.

Konopná mánie

Jak již bylo řečeno, celá akce odstartovala 25. června 2004. Právě tento den Rodong Sinmun informoval širokou veřejnost, že se severokorejští vědátoři pokouší vyšlechtit nové odrůdy konopí a zároveň vyvinout alternativní způsoby pěstování této specifické plodiny - vše na osobní příkaz „drahého“ Kim Jong-ila. Tohle je však jen začátek. Kim zároveň vyzval celou severokorejskou masu, aby nelenila a urychleně začala vysazovat rostlinky konopí na svých políčkách a zahrádkách. Od té doby neuplyne dne, kdy by severokorejská média nevychvalovala užitečnost konopí a nepovzbuzovala Korejce v jeho pěstění. Tak například 24. srpna 2004 vyšlo ve stejném listu hned pět obsáhlých článků na téma konopí!

Atmosféru v KLDR popsal jeden z novinářů slovy. „V současnosti celý národ nemluví o ničem jiném než o konopí.“ Autor dále pokračuje, „Konopí je generálova (Kim Jong-ilova) nebeská láska a esence jeho shovívavé náklonnosti.” Bohužel, právě v konopné rostlince lze hledat viníka současného vyostření situace na Korejském poloostrově - loni se jí neurodilo tolik, kolik si Kim naplánoval, zásoby „esence“ rychle došly a hned nato začal nerudný diktátor odpalovat rakety a jaderné nálože. Jasný důkaz pravdivosti ponaučení, že „všeho moc škodí.“

Buďto úspěch, nebo smrt

Ale zpět k úvodníku z 25. srpna. Ten pokračuje: “Ti, kteří opět usilují o splnění národních plánů na pěstování konopí jsou vlastenci éry Songun. K tomu, abychom celou Koreu pokryli konopím, musí každý zasadit ne 10, ale 100 sazenic.”

Z toho, že “plán pěstování konopí” zařadili severokorejské špičky po bok “revolučního plánu na pěstováni brambor” a “revolučního plánu na dvojí sklizeň”, což jsou základní pilíře současné zemědělské politiky KLDR, se dá usuzovat, jakou důležitost přikládá Kim a jeho pochlebovači pěstování této plodiny. Úvodník dokonce vyzývá Stranu, aby přijala přímou odpovědnost za tento plán, a v úsilí nepolevila, dokud nebude úspěšně završen. Zároveň s tím byl konopný plán označen za “nejpřesněji odrážející požadavky naší revoluce”. Deník také zdůraznil, že “uskutečnění našeho konopného plánu podle postoje buďto úspěch, nebo smrt, je naším svatým úkolem.”

Důvodem k vypracování konopného plánu je podle novin vysoká využitelnost konopí – lze ho použít k výrobě látek, papíru, mýdla, i potravin, a proto pomůže vyřešit nedostatek spotřebního zboží chronicky sužující KLDR. Noviny dále vyzývají k zajištění dostatečného množství semen, vyšlechtění mimořádné severokorejské odrůdy konopí (pro socialistického člověka socialistické konopí!) a k uplatňování moderních zpracovatelských technik.

Mechanizace pěstování konopí je přitom označena za národní cíl - obyvatelé jsou vyzýváni k vysazení konopí na každičkém kousku půdy, který leží ladem, a to nikoliv pouze na venkově, ale i v továrnách a školách!

První úspěchy plánu se dostavily už 26. srpna 2004: “Na národní výstavě vědecko-technických úspěchů mládeže a studentů, která se koná u příležitosti Dne mládeže, byla představena nová odrůda konopí, která předčí stávající odrůdy.”

Závěrem nelze neporovnat pokrokovou situaci v KLDR se zpátečnickou Jižní Koreou, která pod vlivem USA i pouhé držení konopí pro vlastní potřebu trestá stejně, jako obchod s tvrdými drogami.

Zdroj: Chosun Ilbo

První literárním dílem, které bych vám rád na těchto stránkách představil, jsou Pchjongjanská akvária, jejichž autory jsou Kang Čchol-kwan a francouzský novinář a odborník na severokorejskou problematiku Pierre Rigoulot.

Ačkoliv se s návštěvami západních novinářů do „Kimovy země“ v poslední době roztrhl pytel, jejich „tak objevná a šokující“ svědectví jsou všechna na jedno brdo – prefabrikovaná, sterilní a na chlup přesně odpovídající záměrů severokorejských ideologů. Člověk si je sice pročte se zájmem, protože alespoň nějaká informace je vždy lepší než žádá, ale o povaze či zákulisí „dokonale utajeného režimu“ se z nich dozví jen velice málo. Pchjongjangská akvária vydaná malým nakladatelstvím Fra, jsou prvním svědectvím o opravdových životních podmínkách v KLDR, které vyšlo v češtině. Proč?

Protože jejich autorem je člověk, jenž v každodenní nepředstírané realitě KLDR až do svého útěku žil. Teprve z Kangova pera se čtenář dozví, jaké to je strávit dětství v severokorejském „táboře na převýchovu ideologicky dostatečně nevzdělaných osob“, jak se žije v zemi, kde je soukromé podnikání na jedné straně přísně zakázáno a na druhé nezbytnou nutností k zajištění základních životních potřeb, a kde korupce a strach pravidelně vítězí nad vším ostatním.

O dalších podrobnostech není třeba se rozepisovat, lepší bude krátká ukázka:

„Jednou ráno nás svolali na „ostrov“. Byli jsme překvapení, když jsme místo klasických popravčích sloupů uviděli šibenice. Na nich stáli oba odsouzení s oprátkami kolem krku. První uprchlík byl opravdu vyzáblý. Ten, který došel až do Tan-tchungu, vypadal o něco líp. Umřel ale rychleji. Ten druhý sebou na provaze zuřivě zmítal jako zvíře. Bylo to strašné... Z kalhot mu tekla moč. Měl jsem zvláštní pocit, že jsem se někam propadl, že nebe a země je vzhůru nohama.

Když umřeli dozorci nám přikázali – na popravě nás byly asi dva nebo tři tisíce -, abychom všichni na oběšence hodili kámen s výkřikem: „Pryč s vlastizrádci!“ Udělali jsme to. Nedokázali jsme skrýt svůj odpor a většina z nás se koukala do země, aby neviděla těla, z nichž crčela rudá a černá krev. Noví vězni a ti, co přišli z Japonska, byli tak znechucení, že nedokázali kámen hodit. Bachaři je pořádně zmlátili. Ale jiní si chtěli naopak chtěli šplhnout a sbírali velké kameny a házeli je na hlavy popravených, kteří už měli sedřenou kůži na obličeji a rozedrané oblečení...“

rok vydání 2003
ISBN 80-86603-12-1
EAN 978-80-86603-12-4
cena 197 Kč
edice lidská práva
překlad Anna a Erik Lukavští
doslov Marek Švehla
fotografie Jaromír Chlada a Petr Hindrich
vazba brož.
počet stran 224
formát 11 x 18

Půl miliardy v amerických pro Kima

Na počátku celé taškařice s půlmiliardovým dolarovým „úplatkem“, o kterém jsem se stručně zmínil nedávno v souvislosti s jeho sedmiletým výročím, nebyl ani bůh, ani prozřetelnost, ale prachsprostá kráva. Jeden úplně obyčejný dobytek s velmi neobyčejným příběhem.

Za vším hledej hovězí

Chodící kus hovězího totiž učaroval jistému Jung Ju Youngovi – podnikavému mladému muži, budoucímu zakladateli Hyundai a tehdy opravdu nevděčnému spratkovi, natolik, že si ho bez meškání a bez dovolení přivlastnil. Jinými slovy – ukradl. Psala se čtyřicátá léta minulého století.

Jung Ju Young v krávě neviděl ani domácího mazlíčka, s nímž by po večerech sdílel válečné útrapy, ani plodnou dojnici, jež by ho každé ráno obdarovávala lahodným mlékem. Důvod pro zcizení rohatého savce měl Jung prozaičtější - nutně potřeboval peníze na cestu do jižní části poloostrova. Uloupená „dojná kráva“ se měla stát jeho propustkou.

Co naplat, že jejím majitelem byl Jungův otec.

„Když musíš, tak musíš,“ řekl si Jung, odvázal krávu a vyrazil.

Obr.: Já s tebou nepůjdu, já jsem tatínka!


Zatímco o dalších osudech Jung Ju Younga zakladatele a dlouholetého řiditele Hyundai už historici popsali stohy papíru, o krávě dějiny mlčí. Tedy spíše mlčely. Dlouhých padesát let. Do středu pozornosti se znovu dostala až na přelomu tisíciletí. Stárnoucího Junga totiž nezačaly s postupujícím věkem hryzat jen hemeroidy, ale také svědomí.

Návaly svědění se pro Junga staly postupem času nezvladatelnými, ale přesto vytrvával. Jednat se rozhodl až jeho syn a dědic impéria se stylizovaným H v logu Jung Mong Hyun. Stalo se tak během supertajného jednání mezi ním a severokorejskými obchodními zástupci na neutrální pekingské půdě 15. února 1998. Jung mladší, v té době šéf Hyundai, se Severokorejcům zavázal, že totalitní diktatuře pošle ne jednu, ale hned dvě stě jednu krávu, a splatí tak dluh trápící jeho otce. Ohromný násobek původního počtu není pouze pobídkou pro rozvoj další ekonomické spolupráce a zlepšení image Hyundai na severu, ale jistě svědčí i o tom, jak moc si byl Jung mladší vědom otcových „problémů se svědomím“.

Den předání „hovězího kontrabantu“ byl stanoven na 16. červen téhož roku. Místo – Panmunjom, jediná spojnice na jinak nepropustné hranici mezi oběma zeměmi. Akci posvětila také NIA – korejská Národní bezpečnostní služba, bez níž by byl transport prakticky nemožný i pro tak mocného muže, jakým šéf Hyundai bezesporu byl. Přátelský akt vůči severu navíc odpovídal tzv. „sunshine policy“ (sluneční nebo osvícenou politikou) tehdejšího prezidenta Kim Dae Junga.

Severokorejci se však rozhodli situace využít a po svých jižních kolezích chtěli nejen krávy, ale také auta, která je na místo určení převezou. To se však nelíbilo ani Korejcům, ani Američanům; oprávněně se obávali, že by nákladní vozidla mohla sloužit vojenským účelům. Přesto si KLDR auta ponechala, jako výmluva posloužila tehdy vypuknuvší epidemie ptačí chřipky v Číně a s ní spojené riziko přenosu transportem.

Máme se rádi

Jung Mong Hyun se stejně jako jeho otec za „odměnu“ dočkal vroucného přijetí od samotného Kim Jong Ila (Kim Čong-ila, viz. obr.).


To otevřelo cestu pro další rozvoj kontaktů mezí jihokorejskou tajnou službou, Hyundai a KLDR. Přímým důsledkem nového přátelství byl nakonec i summit špiček obou států, za nějž si jihokorejský prezident Kim Dae Jung (viz. obr.) „vykoledoval“ Nobelovu cenu.


Vliv NIA na uspořádání summitu je nepopiratelný a to i přesto že na oficiální žádost KLDR byla z příprav vyloučena a na místo hlavního vyjednavače jihokorejské strany nastoupil ministr kultury Park Ji Won. Ten se ale prestižní role ujal až po konzultacích prezidenta Kima s tehdejším šéfem NIA Lim Dong Wonem, který jeho zvolení odsouhlasil. NIA se tak i nadále nepřímo podílela na rozhodovacím procesu.

Sedmička je naše šťastně číslo

Souběžně s přípravami summitu probíhala také jednání KLDR s Hyundai ohledně sedmi investičních projektů, jež chtěl čebol rozjet v na území Severní Koreje. Severokorejci původně usilovali o získání záruky (rozuměj nevratné dotace) v hodnotě jedné miliardy dolarů. Jung Mong Hyunovi se ale nakonec podařilo „usmlouvat“ částku poloviční. K podpisu dohody mezi Hyundai a KLDR, jemuž přihlížel i nově jmenovaný hlavní vyjednavač Park, došlo v květnu 2000. Na žádost Severokorejců byla dohoda tajná.

Po jejím prozrazení na sebe spekulace o souvislosti mezi summitem a ohromným finančním obnosem putujícím z jihu na sever nenechaly dlouho čekat. Jejich potvrzení bylo jen otázkou času.

Nejdříve se objevila informace, že dohoda s Hyundai a summit jsou na přání KLDR součástí jediného balíčku a setkání prezidentů je jen odměnou za finanční transakci. Tomu odpovídá i časová souslednost pekingských setkání vyjednavačů státního summitu a dohody o investicích (vždy je mezi nimi rozdíl jediného dne) a také přítomnost týchž klíčových „hráčů“ na obou jednáních.

Navíc, kdosi prozradil jihokorejským médiím, že důvodem přesunu začátku summitu z 12. na 13. června byly problémy s převodem peněz na severokorejské účty. Do 10. června, kdy KLDR o posunutí začátku sjezdu požádala, ji totiž na kontě stále ještě chybělo posledních 100 milionů dolarů. Pěkný poliček do nadšených tváří Jihokorejců, kteří upřímně věřili, že rozdělený poloostrov čeká růžová budoucnost. Aby nebylo komedií málo, Severokorejci peníze na účtech měli, problém byl jen v jejich komunikaci s bankou.

obr.: Kim napjatě sledující stav svého dolarového bankovního konta


Na komplotu (tedy alespoň do jeho prozrazení) vydělaly všechny zúčastněné strany. Přínos dolarové injekce pro v problémech se topící ekonomiku KLDR je nezpochybnitelný. Hyundai si za půl miliardy dolarů koupilo exkluzivní práva k „sedmi megeparojektům“ na severokorejském území zahrnujícím turismus, výstavbu železniční sítě, komunikační technologie, loďařství, elektroniku, stavbu přehrady na řece Imjin a především práva na další rozvoj industriálního parku v Kesongu. Než došlo k rozkrytí, profitovala také jihokorejská vláda v čele s prezidentem Kim Dae Jungem. Informace o naplánovaném setkání jihokorejská média obdržela od vlády záměrně jen několik dní před volbami vypsanými na 12. dubna 2000. Preference „kimovců“ okamžitě významně narostly. K jejich znovuzvolení to ale vzhledem k předchozím skandálům a neúspěšným snahám o oslabení vlivu všemocných čebolů stejně nepomohlo.

Kapříci, megakapříci a Hyndai?

Připlavali skutečně na sever korupční kapříci (v tomto případě spíše krávy), nebo šlo prostě jen o business? Záleží na úhlu pohledu. Z morálního hlediska je korupce jihokorejské vlády z posledních sil usilující o ztracenou přízeň voličů jasná. Z právního ne. A to především proto, že se nepodařilo (a nejspíše nepodaří) prokázat přímou souvislost mezi „zárukou“ Hyundai a akcemi jihokorejské vlády. S přeposlanými penězi neměla vláda nic společného, šlo o majetek konglomerátu Hyundai.

Jenže, Jižní Koreu ve světě korupce proslavilo právě všudypřítomné a velice komplikované propojení čebolů (Hyundai, SK, Samsung, LG, zkrachovalé Dae-woo...) s vládními špičkami, a tak se silnému „zápachu“ vznášejícímu se nad celou iniciativou nelze divit.

obr.: Dělám to pro peníze, nebo ne? Co myslíš, Kime?


Můžeme se také domnívat (a tato domněnka je dle mého realitě velmi blízko), že špičky severokorejského režimu by s uskutečněním žádného takového summitu nesouhlasili, kdyby peníze nedorazily. Svědčí o tom i zveřejněná informace o přesunu data setkání v důsledku „opožděně platby“. KLDR zkrátka neviděla (nebo pro vlastní prospěch nechtěla vidět) rozdíl mezi soukromou jihokorejskou firmou a jihokorejským státem a oba strčila pod jednu střechu, tak jak je to u nich „doma“ běžné. Pokud navíc vezmeme v potaz špatnou ekonomickou situaci a především chorobný nedostatek devizových prostředků v KLDR, je pravděpodobné že by Severokorejci pro podobnou sumu byli ochotni jít ještě mnohem dál.

obr.: Severokorejky "radostně" vítají projíždějící jihokorejskou delegaci



Ještě dál by byla bývala ochotna zajít také společnost Hyundai. Očekávání mnohamiliardových zisků plynoucích de facto z monopolu na výstavbu a výrobu v KLDR představovalo pro společnost v roce 2000 stále se zotavující z asijské ekonomické krize neodolatelné lákadlo.

Chybějícím článkem, který by celou mozaiku jednoho z největších korupčních skandálů 20. století doplnil, tak zůstává dosud neodhalený příslib jihokorejských politiků, chránit budoucí projekty Hyundai jak před konkurencí, tak před často kličkujícím severokorejským režimem. S ním by vše zapadlo tam, kam má.

Ovšem i bez něj existuje příliš mnoho indicií vedoucích k jednomu a témuž závěru. Totiž, že na počátku i na konci celého příběhu o prvním vrcholném summitu mezi Jižní a Severní Koreou po téměř padesáti letech byla jedna dojná kráva a něčí spokojený úsměv.