Profesorská utopie

Autor: Martin Vlnas

Je půl osmé ráno a téměř dvacetimilionová aglomerace jihokorejského Soulu právě vystartovala do dalšího rušného dne. Tempo je zběsilé a boj o místa v přecpaných autobusech a metru bolestivý. Když jde o včasný příchod do zaměstnání, neznají jinak ohleduplní a usměvaví Jihokorejci bratra. Marně se snažím ubránit své místo u dveří. Pára a pot z horkem rozpálených těl se srážejí na oknech autobusu. Klimatizace očividně nefunguje, a tak mi nezbývá nic jiného než zadržet dech a modlit se. V tom kolem nás projede černá limuzína jihokorejské značky Chairman. Na jejím zadním sedadle okamžitě rozpoznávám svého oblíbeného profesora mediálních studií. V ochlazovaném pohodlí a luxusu kožených sedaček pročítá Baek Seon-gi denní tisk, zatímco jeho řidič kličkuje v hustém provozu. Za okamžik mi vozidlo zmizí z dohledu. Když se konečně vypotácím z autobusu, jsem zralý na další sprchu.

Auta, ženy, tituly

Profesor Baek mezitím obklopen hloučkem kolegů spokojeně pokuřuje před budovou postavenou k šestistému výročí založení univerzity Sungkyunkwan. Všichni jsou oděni do perfektně střižených vzdušných obleků podle poslední jihokorejské módy - bílé košile, konzervativní kravaty, tmavé obleky a boty, na nichž si všudypřítomní pouliční leštiči dali skutečně záležet. Když kolem skupinky procházím, abych si na toaletě omyl obličej, lehce se dle korejské tradice ukloním. Dělají to tak všichni. Jižní Korea si zkrátka svých vzdělanců váží a jejich přínos pro budoucnost země dokáže náležitě také náležitě ocenit. Příjmy profesorů jsou s těmi českými neporovnatelné, a tak si řada z nich včetně profesora Baeka může dovolit drahá auta, osobní řidiče a mladé reprezentativní manželky. Právě obrovské investice do vzdělání, efektivní spolupráce státního a soukromého sektoru a schopnost přitáhnout a udržet kvalifikované lidi na univerzitách jsou hlavními příčinami toho, proč dnes stojí obří jihokorejská továrna automobilky Hyundai v Nošovicích a ne ta česká kdesi na jihokorejském venkově. „Kvalita vzdělávacího systému, nebude nikdy lepší, než je kvalita učitelů, které zaměstnává,“ glosoval nedávno pro týdeník The Economist situaci nejmenovaný jihokorejský politik.

Vysoké platy a všudypřítomný respekt do země vábí také stále více západních profesorů. „Vydělám si tady mnohonásobně víc, než bych si vydělal doma, to je pravda, ale na druhou stranu, pracovní nasazení je s tím, na které jsem byl zvyklý z Kanady mnohem intenzivnější. Jenže, kdo by mi platil částku ekvivalentní sedmi milionům wonů měsíčně (cca 7000 USD), nevím“ polemizuje profesor sociální práce na univerzitě Sungkyunkwan Terrence Henderson. Do Jižní Koreje přiletěl z kanadského Ontária před devíti lety a byl tehdy jedním z prvních, kdo se do „země jitřního klidu“ vydal. „Dnes je situace zcela jiná. Cizinců je mezi akademiky stále víc. Poptávka po přednáškách v angličtině roste raketovým tempem. I jinak uzavření Jihokorejci zarytě odmítající mluvit cizími jazyky pochopili, že právě angličtina představuje klíč k úspěchu na globálních odbytištích, a tak se snaží co nejrychleji dohnat resty,“ vysvětluje mi profesor Henderson, který anglicky nepřednáší jen žákům, ale také jihokorejským profesorům toužícím prorazit na západ stejně, jako se to již povedlo mobilním telefonům od LG, plochým televizím Samsung nebo respektovanému výrobci automobilů Hyundai.

Podle statistik OECD z roku 2005 si však na výborné peníze nepřijdou jen vysokoškolští profesoři, ale také učitelé na základních a středních školách. Po patnácti letech praxe si průměrný jihokorejský učitel vydělá téměř dvaapůlkrát víc, než je průměrný plat v Jižní Koreji. Větší rozdíl mezi platem učitele a národním průměrem statistici zaznamenali jen v Turecku (2,54 krát více). V zemích jako jsou Itálie, Spojené státy či Francie se učitelský příjem rovná průměrnému výdělku. Česká republika je na tom podobně.

Průzkum platů evidující příjmy zhruba čtyř tisíc českých učitelů vypočítal jejich průměrnou mzdu na 20 800 korun. Celostátní průměr je přibližně o tisíc korun vyšší. Ještě horší podmínky čekají na učitele v sousedním Slovensku. Vysokoškolsky vzdělaní pedagogové si pod Tatrami přijdou jen na zhruba 14 500 českých korun, což odpovídá průměrnému platu slovenského středoškoláka. Avšak i v České republice si učitelé vydělají přibližně o třetinu méně, než ostatní vysokoškolsky vzdělaní pracovníci. Průměrný plat českého vysokoškoláka se pohybuje okolo 30 500 korun. Nikdo se proto nemůže divit, že se mladí ambiciózní absolventi vyhýbají katedrám, tabulím a třídním knihám jako čert kříži. Na rozdíl od Jižní Koreje, Turecka či například Finska, kde je pedagogická kariéra také velmi populární, tak u nás před žáky předstupují buď nedocenění profesionálové vnímající své zaměstnání jako poslání, nebo lidé, kteří se zkrátka v jiných lépe placených sektorech nedokázali uplatnit.

Jihokorejský Harvard

Univerzita Sungkyunkwan, jejíž jméno v doslovném překladu znamená „instituce budující harmonickou společnost zdokonalených lidských bytostí“, je jedním z pětice elitních jihokorejských center vzdělanosti. Tím nejznámějším a nejvyhledávanějším je ovšem Soulská národní univerzita (SNU) – jihokorejský Harvard.

Podle britských statistik z loňského roku je SNU padesátou první nejprestižnější univerzitou světa. „Do roku 2025 budeme mezi prvními deseti,“ hlásají hrdě propagační materiály univerzity. Ačkoliv je jméno univerzity za hranicemi Jižní Koreje téměř neznámé, pod 38 rovnoběžkou dělící Korejský poloostrov ho zná každý. „Stačí jen tak mezi řečí zmínit, že studuji na SNU a lidé mi okamžitě začnou projevovat úctu – často dokonce začnou používat zdvořilejší formu korejštiny, ačkoliv předtím se mnou tak nemluvili,“ chlubí se Park Youn-hee. „Pokud úspěšně dostuduji, o svou budoucnost se bát nemusím. Stejně bych se ale nejraději vydala na akademickou dráhu“, dodává Youn-hee. Po chvíli pátrání ve statistkách zjišťují, že její vize není mezi absolventy této prestižní instituce v žádném případě výjimečná. V areálech rozlehlých jihokorejských kampusů zůstává i po dokončení studia na české poměry opravdu vysoké procento absolventů této elitní školy. Ze 44 tisíc za posledních 28 let si jich povolání profesora zvolilo nejvíce ze všech – 14,4 procenta. Jen pro úplnost, na druhém místě se umístilo zdravotnictví s 11,8 procenty a třetí nejpopulárnější životní drahou jihokorejské intelektuální elity jsou práva se 7,8 procenty těsně následovaná státními úředníky a učiteli.

Takové pořadí je z českého pohledu, právníky samozřejmě vyjímaje, jen těžko představitelné. Nejlepší absolventi rychle končí v područí soukromých společností nabízejících jak nadstandardní platové podmínky, tak i prostor pro realizaci a profesní růst. „Kdyby mi o stejném snu jako Youn-hee vyprávěli moji čeští kamarádi, asi bych se jich nejdříve opatrně dotázal na jejich duševní zdraví,“ okomentoval dívčiny plány do budoucna Marek Baláš - Čech, kterého do Jižní Koreje zavedlo studium ekonomie.

Zatímco našinec se akademikem stává především z lásky a oddanosti vědě, v Jižní Koreji jde o prestiž a tučné šeky. Z obchodu s vysokoškolskými tituly se v zemi stal velice lukrativní business. „Za posledních několik měsíců bylo ze zfalšování vysokoškolského diplomu obviněno minimálně patnáct prominentních Korejců a Korejek. Šlo především o uznávané profesory, ale také o jednoho velmi slavného buddhistického mnicha či televizní star. Jihokorejská společnost by se nad svou posedlostí vzděláním měla zamyslet,“ hodnotí situaci sociolog univerzity Sungkyunkwan Kim Seok-ho. Právě případ celebrity Ahn Yoo-jin, která se proslavila jako falešně diplomovaná břišní tanečnice, byl zatím poslední kapkou v absurdním honu za respektem a uznáním. „Nedávno musel navíc odstoupit jeden z prezidentových poradců, protože se prokázalo, že se pokusil zamaskovat zfalšovaný doktorát z Yaleské univerzity,“ dodává profesor Kim. Smutně přitom kroutí hlavou.

Pětka vyvolených

V každoročně aktualizovaném a pečlivě sledovaném žebříčku jihokorejských univerzit si s železnou pravidelností udržuje první místo zmíněná Soulská národní univerzita. Následuje KAIST (Korea Advanced Institute of Science and Technology), univerzita Yonsei, Korejska univerzita. Pětici uzavírá univerzita Sungkyunkwan. O diplomech opatřených razítky právě těchto institucí sní celé generace Jihokorejců. „Prestiž vzdělávací instituce rozhoduje o celém dalším životě studenta. I v šedesáti letech vás na pracovním pohovoru přijmou spíše díky titulu ze Soulské národní, než pro vaši třicetiletou praxi,“ ilustruje vliv vzdělávací instituce na budoucí kariéru Jihokorejců sociolog působící na univerzitě Sungkonghoe Kim Dong Chun. Nelze se proto divit, že jméno univerzity, na kterou jste byl po absolvování až nelogicky náročných celostátních testů přijat, je pro ambiciózní rodiče usilující o zachování společenské prestiže prioritou číslo jedna. A pokud jste shodou okolností přijat nebyl, existují zkrátka i jiné cesty, jak neztratit tvář.

Ve společnosti vystavěné na přísném respektování konfuciánských tradic, jejichž základem je hierarchizace společnosti a poslušnost autoritě, představovalo vzdělání od pradávna primární nástroj utváření sociálního statusu jedince. Postavení profesorů coby „šiřitelů vzdělanosti“ tak bylo zcela výjimečně. Vážnost a čest, jež jim byly prokazovány, ilustruje známá jihokorejská poučka, kterou rodiče vtloukaly do hlav svých potomků: „Žák jako ty nesmí nikdy vstoupit do stínu svého učitele.“ A i když tradice slábnou, respekt mají profesoři stále obrovský. Pro některé je však toto sousto příliš lákavé.

Sungkyunkwaní demonstrace

A nádavkem ještě pár fotek z dnešní demonstrace na Sungkyunkwanu. Přiznáme se, ani nevím, proti čemu se vlastně demonstrovalo, ale každopádně: děcka byla fotogenická.

Pohled z druhé strany

Autor: Lee Jaehoon

Na podzim jsem náhodou potkal Martinův protějšek - korejského studenta ze Sungkyunkwan university, který je na výměně v Brně. Napadlo mě, že by bylo zajímavé porovnat jeho a Martinovy zkušenosti, a poprosil jsem ho, aby nám o svých dojmech z Brna napsal. (Michal Vodrážka)

Pohoda na Masarykově univerzitě

Atmosféra na MU je zcela odlišná od té na mojí škole. Důvodem je rozdílný hodnotící systém na MU a Sungkyunkwan university (SKKU). Na SKKU se hodnotí pořadí studenta v porovnání s ostatními studenty, je to relativní hodnotící systém. Většinou je to tak, že jen 30% nejlepších studentů dostane A+ nebo A, dalších 40% pak B+ a B, a zbytek pak C, D, E nebo F jako fail - nedostatečně. Takže je to tak, že každý z mých spolužáků je mým konkurentem. Abych dosáhl co nejlepší známky, musím porazit ostatní, včetně mých dobrých kamarádů, a proto je atmosféra ve škole napjatá, plná rivality a trochu nepřátelská. Také je nepříjemné prosit kolegy o okopírování jejich poznámek.

Obr. Sungkyunkwan university



Naopak na MU je hodnocení založeno na dosažených bodech, a hodnotí se absolutně. Atmosféra ve škole je přátelská a všichni studenti ochotně spolupracují. Bez problémů mi půjčí poznámky z přednášek, které jsem prošvihl. Tedy, na rozdíl od SKKU, na MU můžou být všichni vítězi a získat dobrou známku.

Aby člověk získal v Koreji dobrou práci, musí mít lepší průměr než ostatní studující, nejlépe po celou dobu studia. Minimum je průměr vyšší než B+. Proto se nejen studenti SKKU, ale všichni ostatní studující Korejci, tolik věnují studiu a berou ho opravdu vážně, tak jako já teď na MU. Většina evropských studentů se ale spíše zajímá o to, aby vůbec prolezli, a je jim jedno, jestli dostanou za 1, 2 nebo 3.

Přestože mi spolužáci na MU říkali že známky, které obdrží během studia, budou hrát důležitou roli při hledání práce v budoucnu, zdá se, že pro ně nemají takový význam jako pro mě, a také mi přijde, že se neučí tolik a tak intenzivně, jako Korejci, kteří během semestru tráví všechen svůj čas učením, spíše než zábavou nebo koníčky…

Proto se mi na MU tolik líbilo a rozhodl jsem se zůstat ještě jeden semestr, i když jsem se původně měl po jednom semestru vrátit do Koreje.

Obr. Masarykova univerzita


Zvyky

Největším kulturním šokem pro mě bylo určitě všudypřítomné smrkání, a to dokonce i na přednášce nebo u jídla. U nás doma je opravdu sprosté a neslušné smrkat na veřejnosti, když už člověk musí, tak spíše popotáhne nosem, ale teď už si užívám smrkání jako rodilý Evropan. Trochu se ale bojím, že to nevědomky udělám i někde v Koreji.

Mlaskání a srkání u jídla je v Koreji normální, vlastně tak dáváme najevo, že nám jídlo chutná. Zezačátku jsem nevěděl, že je to v Čechách jinak, ale později jsem začal jíst potichu, a to i když jsem jedl jen se samými Korejci. Myslím, že pravidlo „V Římě čiň, jak Římané činí“ je opravdu důležité když žijete v cizině.

Mám pocit, že jsem se adaptoval velmi dobře, protože jsem respektoval českou kulturu a způsob života, a baví mě žít jako místní.

Politika v Jižní Koreji

Přiznám se, že i když je politika pro studenty ekonomie důležitá, nechává mě lhostejnou. Korejské prezidentské volby mne tedy moc nezajímaly, stejně jsem v Brně a nemůžu volit, i kdybych chtěl.

Možná víte, že v Koreji starší lidé často podporují a volí politiky na základě toho, že pocházejí ze stejného regionu. Ale mladší lidi už to takhle neberou, a když už někteří volí stejně, jako jejich rodiče, tak proto, že si myslí že tomu rodiče rozumí víc, anebo jim prostě chtějí udělat radost. I já jsem byl takový, a protože se v politice moc nevyznám, mým favoritem byl Lee Myungba. Ten mi přišel jako nejlepší kandidát, protože mu věřím,že bude v budoucnu schopen prosadit svoje plány (jak naznačuje i jeho přezdívka buldozer)..

Asiatem v Brně

Přišlo mi, že mě Brňané považují za další lacinou pracovní sílu, zejména pokud jsem šel například do banky nebo do obchodu. Hlídači na mě vždycky koukali víc, než na ostatní, a to se mi nelíbilo. Ale teď už si říkám „to mi nevadí“ a buď je ignoruju, nebo se jejich zíráním bavím. 

Vtipné je, že Evropané nejsou schopní rozeznat jak Číňany, Korejce a Japonce mezi sebou (rozdíly nejsou moc velké), tak ani odlišit mezi asiaty z JV Asie (Malajce, Vietnamce) a SV Asie (Korejci, Japonci), protože tady už jsou rozdíly opravdu zjevné. Právě proto se mě kamarádi často ptali, jaké národnosti jsou asiaté, které jsme právě míjeli. To je pro mě (a ostatní Asiaty) velmi zajímavé. Legrační přitom je, že i nám dělá rozeznávání bělochů potíže.

Ztracený v překladu

(Vyšlo tento týden v Respektu)

O zasněženém multikulturalismu druhé největší aglomerace světa

Probouzím se zimou. Opět. Nepomáhá ani vlněná šála těsně obepínající bolavý krk. Kdesi na pomezí snu a reality utrousím několik nadávek na adresu majitele paneláku, do něhož nás škola nastěhovala. Ty české jadrné splétám dohromady s nudnými anglickými. Na závěr přidávám i jednu korejskou. Naučil jsem se ji teprve nedávno a dnes ráno má svou velkou premiéru. Říct o někom, že je „štěněčí fena“, sice není nic hrozného. V Jižní Koreji si však za podobné přirovnání okamžitě vykoledujete pár facek. Náš „pan majitel“ si ale všechny tituly včetně toho posledního poctivě vysloužil.

Ačkoliv funguje jen jeden ze tří boilerů ohřívajících teplou vodu, která pak proudí trubkami v podlaze a vyhřívá místnosti, odmítá postarší na první pohled dobře situovaný Korejec koupit nové. „Je to velmi drahé. Musíte si vystačit s tím jedním,“ vysvětluje mi Jimmy zodpovědný za ubytování zahraničních studentů. Jenže mně došla trpělivost. Zvyšuji hlas a začínám vyhrožovat. „Zkusím mu ještě jednou zavolat,“ ukončuje nakonec naši debatu Jimmy. Pokládám telefon a znovu se balím do peřin. Úvod do korejské kultury začíná až za hodinu, takže pár minut ještě vyšetřím. V tom mě ale uhodí do nosu nesnesitelný zápach. Vzdávám to! Oblékám si další vrstvu a vycházím z pokoje.

„Kurňa! Ja sa z tého multi-kulti asi zblázním!“ zdraví mě po svém Marek. Vypadá stejně jako já – šál, červený nos a nasupený pohled. Hanácký dialekt mi tady, na druhém konci světa, zní ještě komičtěji, než obvykle. Na tváři se mi objeví první polozmrzlý úsměv.

Mimo Mařeny s námi náš panelákový apartmán sdílí ještě neustále studující Muslim Dulat z věčného království Nursultana Nazarbájeva a Číňan Lu-Jong z malého městečka, ležícího, „co bys kamenem dohodil“ (rozuměj dvě České republiky na délku) od Šanghaje. A právě Lu-jongova čínská snídaně nás všechny den co den přivádí k šílenství. Vajíčko vyklepnuté na talíř totiž před vložením do mikrovlnky Číňan pocáká nepředstavitelnou dávkou vinného octa. Teprve pak ho začne zahřívat. Štiplavý zápach linoucí se z očividně dobře odvětrávané trouby okamžitě zamoří celý byt. „Tohle je úplně jako Sofiina volba. Buďto vyvětrat a zemřít zimou, nebo si dalších dvacet minut připadat jak po útoku sekty Óm šinrikjó“, lomí zoufale rukama Marek. Já volím útek do koupelny. Rychlá sprcha a hurá do školy.

Ztracený v překladu

Včera v Soulu poprvé sněžilo. Zvlněné soulské ulice jsou proto ještě mokré a pořádně kloužou. Ve dvacetimilionové aglomeraci bující životem se v listopadu teplota pod bod mrazu podívá opravdu jen výjimečně. A sníh? Věc nevídaná. Nadšení Jihokorejců nebralo mezí. Rozesmátí poskakovali mezi sněhovými vločkami, zatímco mobilní operátoři počítali zisky. Společně se zmrzlou vodou vzduchem poletovaly i miliony MMS. Na chvíli jsem se v tom večerním hemžení zastavil. Přišlo mi, že i sněhové vločky jsou tady nějaké jiné. Větší a tvrdší. Zatímco se mi hromadily na čepici a ramenou, představoval jsem si, jak mnou procházejí všechny ty tisíce nadšených obrazových zpráv doplněných korejskou abecedou - hangulem. Připadal jsem si ještě ztracenější v překladu, než kdy jindy. Nakonec jsem jich ale taky pár poslal. S klidným srdcem jsem se pak vydal domů.

Cesta do školy trvá půl hodiny ostřejší chůzí. Na druhou největší aglomeraci na světě opravdu příjemná vzdálenost. Jenže nestíhám. Stejně jako každý druhý den, a tak mi nezbývá než zamávat na jeden z mnoha taxíků brouzdajících dnem i nocí městem. Za dva tisíce wonů se mnou ochotně vyšplhá až na vrchol kopcovitého kampusu velkého jako Václavské náměstí s přilehlým okolím. „Annjŏnghi kasejo,“ rozloučím se. Vesele mi zamává a mizí v dáli.

Jakmile místní pochopí, že v Koreji studujete, jejich přístup se okamžitě změní. Taxikáře nevyjímaje. „Vzdělání je to nejdůležitější, co ti život nabízí,“ vysvětlují mi neustále korejští kamarádi. Zní mi to tak trochu jako rodičovská rada, ale vím, že to myslí smrtelně vážně. Jejich konfuciánská společnost se vzděláním stojí a padá a vysokoškolské profesory tady oslavují jako celebrity. Limuzíny s vlastními řidiči, drahé luxusní rezidence a respekt národa. V tomhle se od Jihokorejců máme ještě co učit.

Do přednášky mi zbývá ještě pár minut. Zapaluji cigaretu a usedám na promrzlou lavičku. Společně se mnou před budovou pokuřuje shluk Jihokorejců. V drogám jinak zcela zapovězené společnosti je cigaretový dým stejně běžný jak toxický déšť, který sem zanášejí větry z Číny, a smog z nadměrně dopravy. Ten si dokáže pohrát i s vytrénovanými plícními sklípky kuřáka. Nekuřáků je mi tady opravdu líto. Mezi potahujícími Jihokorejci, ale neuvidíte jedinou studentku. Ne, že by jim cigareta nechutnala, zakazuje to však konfuciánská tradice. A pokud se nějaká skutečně odhodlá, schovává se v nejtemnějším zákoutí a bafá jako o život.

Teď ještě zaběhnout do obchůdku - místo tradičního českého loupáku kupuji korejský rýžový trojúhelníček zabalený v mořské řase plněný něčím, co ani po půl roce nedokážu identifikovat, a honem na přednášku. „Pali! Pali,“ utrousím pod fousy. V překladu to znamená Honem! Honem!, a jde o základní pořekadlo jihokorejské společnosti. Spěchám společně s ostatními opozdilci. Před výtahem ale vznikla zácpa. Nastoupit se chystá několik profesorů zároveň a to nevěstí nic dobrého.

Dav studentů se sice rychle rozestupuje, ale teprve teď začíná ta pravá „zdvořilostní“ hra. Vzdělanci totiž musí nastoupit přesně podle svých akademických hodností a věku – nejváženějším začínaje, posledním asistentem konče. Na univerzitě Sungkyunkwan jich ale učí stovky, takže zapamatovat si přesné pořadí je nemožné. Proto se všichni před vstupem do výtahu zastaví a začnou se vzájemně klanět a popostrkovat do zdviže podle pravidla: Čím větší ohyb těla, tím menší prestiž. Čím větší šťouchanec, tím větší autorita. Já, znalý situace, volím schody. Beru je po třech, přesto jsem klidný. Vím, že jdu pozdě, ale dnes mám štěstí. Mého profesora jsem dole zahlédl pořádně ohnutého. Do zdviže se jen tak nedostane.

Z Čech až na konec světa

Článek bude publikovaný v časopise Muni - plátku vydávaném Masarykovou univerzitou v Brně.

Z Čech až na konec světa

Velká ručička nástěnných hodin v jedné z mnoha učeben soulského kampusu Songkyunkwan university konečně doklopýtala k dvanáctce. „See you on Monday,“ loučí se s námi učitelka korejštiny. Je pátek, šest večer. Přesně na čas! Jinak to v Jižní Koreji ani nejde.

Unavení a vlastně i zmatení zdánlivou složitostí korejské mluvy vrávoráme chodbou směrem k východu. „Jak se tuhle hatmatilku můžu někdy naučit,“ honí se mi hlavou společně s radou pohledné a za všech okolností veselé rektorky: „Study hard!“. Sama sice cizím jazykům, stejně jako drtivá většina Jihokorejců, zrovna nevládne, několik anglických frází, s nimiž nás zasvěcuje do tajů místního jazyka, ale přeci jen zvládá. A komu by vadilo, že si občas poplete „kitchen“ a „chicken“, když se pak tak roztomile stydí.

Taková je zkrátka Jižní Korea. Příliš rozvinutá na to, abyste ji mohli považovat za rozvojovou a příliš rozvinutá na to, abyste ji zařadili po bok nejrozvinutějších zemí světa. Ale Korejci se snaží, seč jim síly stačí! Vždyť ještě před padesáti lety byl jih Korejského poloostrova čistě zemědělský a svou ekonomickou silou srovnatelný s nejchudšími africkými státy. Za půlstoletí se však země (a s ní i její obyvatelé) změnila k nepoznání. Giganti jako Samsung, Hyundai nebo LG určují současné trendy světového průmyslu a jejich pobočky raší po světě, jako houby po dešti, Čechy a Slovensko nevyjímaje.

Za obrovským skokem kupředu stojí mimo píle a pracovního nasazení, které Korejcům můžeme jen závidět, také obrovské investice do vzdělání. Sungkyunkwan university, nejstarší univerzita v Jižní Koreji, profituje především z dlouhodobého partnerství se společností Samsung. A věřte mi, že částka každoročně putující na univerzitní konto, není zanedbatelná. Od ní se pak odvíjejí i příjmy profesorů. Nejeden z nich si tak může dovolit přijíždět do práce v posledním modelu limuzíny od mercedesu či BMW, samozřejmě s vlastním řidičem. Jižní Korea si zkrátka svých vzdělanců váží a jejich přínos pro budoucnost země dokáže náležitě ocenit. I toto je jeden z důvodů, proč dnes roste obří jihokorejská továrna v Nošovicích a ne česká na jihokorejském venkově. Máme se ještě, hodně co učit.

Úroveň výuky je přitom s Masarykovou univerzitou srovnatelná. Tedy pokud se nejedná o studium „businessu“ . Právě zde se finance a úzké propojení univerzity s pracovním trhem projevuje nejvíce. Neustálý přísun špičkových externistů a nepřeberná nabídka pracovních příležitostí vás opravdu zarazí. Svět velkého obchodu vám nejednou zdaleka nepřipadá tak vzdálený, jak vypadá, když k němu „vzhlížíte“ z oken českých univerzit.

Ale dost bylo školy! Ač je ji hodně a je náročná, každý si přeci jen najde dost času na „mimoškolní aktivity“. Krásné národní parky, buddhistické kláštery (ve kterých můžete, samozřejmě za patřičnou úplatu, přebývat společně s mnichy), královské paláce a ostrovy s panensky čistým mořem čekají jen na vás a další tisíce poznání chtivých Korejců. Místní lidé totiž cestují často a rádi. Jestliže ale vyrazíte mimo hlavní sezónu, bude vše o poznání příjemnější. Korejci jsou totiž jaksi stádní – trpký to pozůstatek dlouhého nedemokratického období a tradičního konfucianismu! Stačí tedy kráčet proti proudu a o pohodlí, nižší ceny a o to příjemnější zážitky nebudete mít nouzi.

A pokud si rádi trochu přihnete, nebo protančíte noc, Korea vám doslova vyrazí dech. Především Soul nespí opravdu nikdy. Nakupovat můžete klidně ve tři ráno a většina módních prodejen bude stále otevřená. Také pije a tančí se až do brzkých ranních hodin, nebo do naprostého vyčerpání. Jen to soju! Na opravdu levné a nepříliš dobré korejské národní pití si totiž musíte zvyknout. Veškeré ostatní západní lihoviny jsou v Koreji nepříjemně drahé. Ale světe div se, i to jde!