Ve stínu nejrovnějšího z rovných

„Pokud vykopeme dostatek kanálů, bude voda! Pokud bude voda, bude rýže! Pokud bude rýže, budeme mít cokoliv, na co jen pomyslíme!“ Právě tak znělo oficiální heslo Pol Potových Rudých Khmerů. Jeho naplnění podřídil „Bratr číslo jedna“ vše. Od konce kambodžské variace na bratrskou agrární utopii sice letos uplynuly bez jednoho roku tři dekády, země se však stále ještě úplně nevzpamatovala. A i když se blýská na lepší časy, Khmerové, kdysi mocný národ ovládající celou jihovýchodní Asii, nemají ani zdaleka vyhráno.

Pahorek jedovatých stromů

Absurdní preciznost, s níž se ve Francii vzdělaný intelektuál Saloth Sar (Pol Pot bylo jeho nom de guerre) rozhodl v květnu roku 1975 realizovat svůj sen, se nesmazatelně vryla do dějin. Nikdo, ani Josef Stalin, ani Mao či severokorejský „velký vůdce“ Kim Ir-sen se nikdy nepokusil o tak radikální reformu společenského uspořádání, jakou doslova ze dne na den uskutečnil Sar.

Pod jeho dirigentskou taktovkou rozdělili Rudí Khmerové lid na tři skupiny – kopáče, pěstitele a drobné řemeslníky zajišťující základní nezbytnosti. Všechna ostatní povolání se stala nežádoucí. Obyvatelé větších měst včetně dvoumilionového Phnom Penhu režim prohlásil za neužitečné parazity. Právníky, obchodníky či umělce čekal nekonečný pochod do převýchovných táborů, kde z nich měli být prací a nekončící ideologickou masáží vychováni členové nové beztřídní společnosti. Kdysi rušná centra obchodu se doslova přes noc proměnila v města duchů. Peníze, soukromé vlastnictví, stejně jako například brýle či cizí jazyky, prohlásili Rudí Khmerové za zbytečné a zakázali je. Každý, kdo projevil nesouhlas, byl okamžitě a často s celou rodinou zlikvidován. Nedostatek potravin (velká část úrody byla pravidelně posílána do Číny výměnou za vojenskou techniku) a zdravotnických potřeb si okamžitě začaly vybírat svou daň. Pol Potův experiment zaplatilo životem jeden a půl milionu Kambodžanů. Plná pětina tehdejší populace.

Nechvalně proslulo především vezení Tuol Sleng v centru Phnom Penhu. „V khmerštině tenhle výraz znamená doslova pahorek jedovatých stromů. Pokud se za vámi jednou zavřely jeho brány, váš osud byl zpečetěn. Ze sedmnácti tisíc internovaných osob jich přežilo jen dvanáct. Moje rodiče mezi nimi nebyli,“ vypráví mi starší Khmerka, která mě po nenápadné bílé budově provází. Na rozdíl od technicky precizních nacistů rozsévajících odosobněnou smrt vraždili Rudí Khmerové „klasickými“ metodami – mačetami, krumpáči, trubkami. Střelivo bylo příliš vzácné, aby se jím plýtvalo. Po pěti letech řádění v Kambodži nezůstala rodina, jež by někoho neztratila. Eskalující spirála brutálního násilí potvrdila, že víra v utopickou rovnost je nejhorším zabijákem v historii lidstva. „Pol Pot mi zabil oba prarodiče. Společnost, která chtěla od každého brát podle jeho schopností a každému dávat podle jeho potřeb, nakonec brala, co se jí zachtělo. Nevrátila nic.“ Tuším, že Serey tuhle frázi opakuje každému, kdo si zaplatí jeho služby, přesto cítím, že rány zůstávají nezacelené i třicet let poté. Každý má svůj příběh. Těch se šťastným koncem je minimum.

V zemi nedávno začal ostře sledovaný proces s posledními žijícími špičkami tehdejšího režimu. Jeho význam je především hluboce symbolický. Traumatizovaná společnost věří, že s usvědčujícím rozsudkem přijde i katarze. Poslední tlustá čára za minulostí. Sám Pol Pot zemřel až v roce 1998. Po vietnamské invazi, která ukončila nejdůsledněji realizovaný komunistický sen, léta bojoval proti nové vládě. Podporovali ho jak čínští komunisté, tak paradoxně také Spojené státy. Poslední rok druhého milénia byl prvním skutečně mírovým po třiceti letech. Nové tisíciletí odstartovalo sérii změn pokračující do současnosti. V roce 2004 se země dočkala další symbolické proměny. Na kambodžský trůn nastoupil Norodom Sihamoni. V bývalém Československu vystudovaný tanečník klasického baletu plynně hovořící česky, anglicky, francouzsky a rusky má sice především ceremoniální funkce, přesto se těší obrovské úctě Kambodžanů.

Z prachu a popela

„Před deseti lety jsem pracoval jako metař. O takovéhle budoucnosti se mi nikdy nesnilo,“ vyznává se mi majitel luxusního butiku s hedvábnými produkty v centru Phnom Penhu Sam. Za poslední dekádu se toho tolik změnilo. Hlavní je, že k nám zase jezdí turisté,“ dodává, zatímco se jeho žena, kterou jedna z mnoha stále aktivních nášlapných min připravila o nohu, věnuje páru postarších amerických turistek. Ty si nakonec odnášejí několik barevných šátků a každá po jedné ručně vyrobené kabelce. Samova žena pro jistotu ještě jednou přepočítá štos dolarových bankovek. Ačkoliv je oficiální měnou kambodžský riel znovuzavedený a zdarma rozšířený mezi populaci po svržení Rudých Khmerů, platí se hlavně bankovkami s americkými prezidenty.

Pod Sihamoniovou patronací Kambodža pomalu povstává z utopického popeliště. Podle údajů Asijské rozvojové banky rostl hrubý domácí produkt za poslední tři roky jedenáctiprocentním tempem a objem přímých zahraničních investic v loni přesáhl 600 milionů dolarů (7 % HDP). Poprvé tak překročil sumu věnovanou zemi v rámci programů rozvojové pomoci. Levná pracovní síla láká především businessmany z Číny, Jižní Koreje a Japonska. Západ si z pomyslného koláče investic ukrajuje sice jen 15 %, vše ale bohatě vynahrazují výdaje turistů znovuobjevujících poslední půlstoletí zapovězený ráj. Životní úroveň se však zvyšuje především ve městech a několika populárních lokalitách. Ke třem čtvrtinám populace žijícím ze soběstačného zemědělství se díky neefektivní a zkorumpované centrální vládě dostává jen matný odraz bohatství produkovaného v nových prosklených mrakodrapech a luxusních hotelích.

Sex za pár dolarů

„Rád bych vás ještě upozornil, že platí přísný zákaz společnic na hotelových pokojích,“ upozorňuje mě recepční v hotelu Cambodiana, jednom z nejluxusnějších v zemi. Když ale v podvečer sedím v hotelovém baru na břehu unaveného Mekongu, vidím realitu zcela odlišnou. Smíšené páry se jeden po druhém pomalu vytrácejí k výtahům. Recepční se tváří jakoby nic.

Společně s dolary západních investorů a cestovatelů v zemi zapustila hluboké kořeny prostituce. Sexuální turisté se sem uchylují ze sousedního Thajska kvůli nižším cenám a „líné“ polici, která je za patřičný obnos vždy ochotná přivřít oči. „Do obchodu s bílým masem jsou, ať již přímo nebo nepřímo, zapojeny také politické elity země,“ konstatuje Cameron W. Barr z Institutu pro výzkum populace při univerzitě Mahidol. Na promenádách v centru měst tak pravidelně potkáváte postarší bílé muže ve velmi těsném obětí mladých dívek. „I ty nejstarší z 55 tisíc prostitutek v zemi jsou stále náctileté. Průměrný věk prostitutek je odhadován na patnáct let,“ uvádí Sao Chhoeurth pracující pro AFESIP, francouzskou neziskovou organizaci zachraňující dětské prostitutky ze spárů kuplířů.

Raketovým tempem roste také počet nakažených virem HIV. První případ byl v zemi diagnostikován v roce 1991. O dvanáct let později již dosáhl počet nakažených 170 tisíc. V současnosti v sobě zhoubného zabijáká nosí téměř dvě procenta dospělé populace. Nejvíc ze všech zemí v Asii. Nákaza je nejrozšířenější právě mezi prostitutkami v hlavním městě. „Právě proto jsou sexuální turisté ochotní zaplatit na místní poměry nehorázné několikasetdolarové částky za sexuální styk s pannou. Cena za ‚normální‘ služby přitom nepřekračuje deset dolarů,“ uvádí zpráva zpracovaná pro sever childexploatation.org.

Peníze bílého muže sice pomáhají místním znovu se postavit na vlastní nohy, každá mince má však svůj rub a líc. Brázda, již po sobě zanechávají sexuální turisté, je hlubší než hluboká.

Tahle země není pro líný

Autor: Martin Vlnas

Zatímco české investice v Jižní Koreji by na prstech jedné ruky spočítal i nemotorný soustružník, opačným směrem se valí lavina. Hyundai Motor, SungWoo, Donghee Group, KOS Wire, Sejong Industrial nebo třeba Hanwha Living & Creative – pobočky jihokorejských společností v českém podnebí rostou jako houby po dešti. Podle odhadů zaměstnají bezmála 7,5 tisíce lidí.

Čeko tady zná každý

„K dnešnímu dni v České republice operuje více než třicet jihokorejských společností. Některé již výrobu zahájily, jiné teprve nedávno poklepaly na základní kámen miliardových investic. V opačném směru registrujeme jediného zájemce,“ upřesňuje Lee Yun-Ju z Obchodně-ekonomického úseku české ambasády v Soulu. Podle statistik České národní banky u nás loni Korejci proinvestovali více než osm miliard korun a jen investice společnosti Hyundai přesáhne podle CzechInvestu miliardu eur. Společně s korejskými penězi přicházejí do země „mlékem a strdím oplývající“ také východoasijské kulturní zvyky a tradice.

Korejské restaurace servírují nefalšovaný bibimbap či kalbi, v pražské Gorazdově ulici najdete věrnou kopii korejského krámu s potravinami a u Hranic na Moravě pravděpodobně vyroste továrna na výrobu korejského národního pokrmu „kimchi“ – speciálně upravovaného kvašeného zelí, bez něhož se neobejde žádné korejské menu. Korejci se u nás zkrátka chtějí cítit jako doma. Statistický úřad jich sice v České republice eviduje pouze 940, skutečné číslo je však vyšší. Řada Jihokorejců totiž nemá vyřízené povolení k trvalému pobytu, a tak u nás pobývají v rámci tříměsíčního turistického víza. Vstup České republiky do Schengenského prostoru však udělal jihokorejským „turistům“ čáru přes rozpočet, a tak si mnozí o povolení zažádali. Cesta do Chorvatska či Rumunska je přeci jen časově i finančně náročnější, než pohodlný výlet do Polska či Rakous.

Mimochodem, v Jižní Koreji jen obtížně nejdete někoho, kdo by naši vlast neznal. Zatímco Rakousko si Korejci neustále pletou s Austrálií, na „čeko“ hbitě zareaguje každý. „Sice jsem v České republice nikdy nebyla, ale Prahu a Český Krumlov znám jako vlastní boty,“ vypráví mi pohledná studentka ekonomie Bae Jung-eun. „Natočili jsme totiž u vás jednu v Koreji velice úspěšnou telenovelu. Milostný trojúhelník a na pozadí vaše historické budovy. Bylo to moc romantické,“ rozplývá se Bae, která se netají tím, že se po skončení studií pokusí najít zaměstnání v Evropě. „Tady se všichni neustále ženou kupředu. Tempo je zběsilé. Vidím to na rodičích, jsou tak unavení,“ říká smutně po chvíli.

S větrem o závod

Jižní Korea je jen o čtvrtinu větší, než Česká republika; nedosahuje tedy ani rozlohy bývalého Československa, přesto je dnes 13. nejsilnější ekonomikou světa s hrubým domácím produktem pětkrát vyšším, než ten český. Po přepočtu na obyvatele se sice rozdíl dle statistik Mezinárodního měnového fondu zmenší na tři tisíce dolarů na osobu, i tak ale zůstává znatelný. Před padesáti lety přitom byla situace zcela obrácená. Korejský poloostrov zpustošený válečným konfliktem, jehož jediným důsledkem bylo potvrzení statusu quo ante, produkoval zhruba tolik, jako nejchudší africké státy, zatímco Československo okupovalo čelní příčky mezi členy RVHP. Ještě v roce 1963 kolísal jihokorejský nominální HDP kolem hranice 100 dolarů na osobu; o třicet let později již však překročil hranici 10 tisíc dolarů a letos přesáhl 20 tisíc dolarů. „Země jitřního klidu“, jak se Koreji přezdívá, se během půlstoletí vyšvihla do pozice předního světového hráče diktujícího trendy nejen v informačních technologiích, ale také ve stavebnictví, loďařství nebo právě v automobilovém průmyslu.

747 – pokrok na tryskový pohon

Cesta východoasijského tygra za bohatstvím nemohla být přímější, krize z roku 1997 však ukázala, že není všechno zlato, co se třpytí. Direktivně řízenou ekonomiku tehdy od pohromy zachránily svou intervencí a finančními injekcemi Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Jihokorejci se ale rychle oklepali a dnes si pod vedením čerstvě zvoleného prezidenta a bývalého prvního muže Hyundai Construction Lee Myung-baka diktují odvážné cíle. „Naše ekonomika ročně poroste o sedm procent, a za deset let tak přesáhneme čtyřicetitisícovou hranici HDP na obyvatele. Budeme sedmou největší ekonomikou světa,“ nechal se slyšet prezident, který si svou tvrdostí a schopností motivovat podřízené k nadlidským výkonům vysloužil nelichotivou přezdívku Buldozer. Svůj program Lee pojmenoval prozaicky 747.

V Evropě by se podobně nabubřelé předpovědi analytici od plic zasmáli, pro Korejce je to však výzva k průmyslové mobilizaci. A na ty národ obklopený světovými velmocemi neustále hledající vlastní střední cestu slyší. Lee v prezidentských volbách zvítězil největším rozdílem od konce vojenské diktatury na začátku 90. let. Ekonomický rozvoj je pro Jihokorejce prioritou. Kde Evropa upřednostňuje kvalitu života – ať již s ohledem na sociální, nebo ekologické hodnoty, preferují Korejci průmysl. Tomu v zemi od nástupu vojenské chunty v 60. letech vládne několik čebolů – ohromných státem podporovaných konglomerátů. Nejvýznamnějším z nich je jednoznačně Samsung, produkující neuvěřitelných 20 procent veškerého jihokorejského exportu.

Když deník Chosun Ilbo porovnal v roce 2004 výkon „Republiky Samsung“ s HDP národních států, zjistil, že firma je 36. nejsilnější ekonomikou světa. Česká republika skončila až za ním. Také další jihokorejští giganti si nevedli špatně – LG skočilo 48. (již za ČR) a Hyundai 51. Čeboly se však na výsluní nedostaly jen díky státní podpoře a americkým a japonským subvencím. Za jejich úspěchem stojí především korejská mentalita, ne nepodobná té Japonské, možná ale ještě extrémnější. A právě ta, společně s Korejci, přichází nyní do Čech.

Už od školních škamen

Všechno začíná už ve školních lavicích. Jihokorejský vzdělávací systém nezná bratra, a zřejmě ani Komenského. Studenti jsou známkovaní relativně s ohledem na výsledky ostatních spolužáků a ve třídě je tak uměle vytvářeno neustálé napětí. „Když zameškáš hodinu, nepočítej s tím, že by ti někdo dal opsat poznámky, natož pak písemku,“ říká mi Youn Hee Park. Známky navíc zásadně ovlivňují vaši šanci získat kvalitní zaměstnání. Proto musejí mladí Korejci navštěvovat speciální doučovací instituty. „V hagwonech (tak se soukromé školy jmenují, pozn. autora) se všichni učíme dopředu, abychom pak při hodinách excelovali,“ dodává Youn Hee. Děti ve vzdělávacích institucích tráví v průměru 12 hodin denně včetně sobot a znavené středoškolské uniformy potkáte na ulici klidně i v 11 večer. Pro rodiče je vzdělání potomstva jednoznačná priorita, a jsou proto za hagwony ochotni utratit obrovské částky. Podle údajů OECD vydávají Jihokorejci na vzdělání 2,8 procenta národního příjmu – více než v Japonci nebo Američané.

Již v raném věku se tak rodí základ korejského úspěchu založeného na intenzivním vzdělávání, odříkání a přísném drilu, který vám vštípí, že jinak než tvrdou prací a respektováním pravidel se k úspěchu nepropracujete. Význam vyššího celku a poslušnost autoritě zásadně vytvarují také dva roky strávené v armádě, jimž se vyhnou jen ti opravdu nezpůsobilí. Takto vychovaní Jihokorejci se po získání nezbytného akademického titulu stávají precizními kolečky v soukolí expandujícího korejského průmyslu.

Žijeme jen pro práci

„Naší kulturou je business. Nechodíme do divadla, neužíváme si volného času; nikdo nás to nenaučil. Žijeme ze dne na den jen pro práci a jsme pod neustálým tlakem,“ stěžuje si soulský právník Yoon Chung-il. Jeho slova potvrzuje i učitelka korejštiny na univerzitě Sungkyunkwan Jang Hye-ri. „Pokud jsem zrovna nepřednášela, nebo se nepřipravovala na další hodiny, neměla jsem pořádně co dělat. Kamarádi zaměstnaní u velkých firem pracovali do noci a pak šli pít s kolegy z práce. Tak jsem si našla druhé zaměstnání. Po škole chodím vyrábět tradiční korejský papír,“ vysvětluje Jang. Další statistika OECD jen potvrzuje výše uvedené. Jihokorejci ročně odpracují 2357 hodin – zdaleka nejvíce ze všech. Od druhých Řeků je odděluje třísethodinová propast. Třetí Češi stráví v práci o 350 hodin, tedy o celé dva týdny, během nichž by pracovali 24 hodin denně, méně. A v porovnání s posledními Holanďany Korejci napracují ročně dokonce o 40 dní více. Přesto je to současné korejské hlavě státu málo. „Chceme-li dosáhnout vytyčených cílů, musí být mladá generace ještě pracovitější a businessmani ještě ambicióznější,“ nechal se slyšet Lee Myung-bak během únorového inauguračního projevu. U podniků nad 250 zaměstnanců tvořících páteř korejské ekonomiky mají přitom Korejci druhou nejvyšší produktivitu na světě.

Podle řady výzkumů stojí národ na pokraji kolapsu už teď. Jižní Korea má nejvyšší sebevražednost ze všech vyspělých zemí a gwarosa, korejský výraz pro „smrt z přepracování“, se v médiích skloňuje stále častěji stejně jako nadměrné pití alkoholu. Opíjet se Korejci chodí zásadně v pracovním kolektivu.

zdroj: OECD Factbook 2008 (data z roku 2006)

http://oberon.sourceoecd.org/vl=1728409/cl=15/nw=1/rpsv/factbook/060302-g1.htm

Profesorská utopie

Autor: Martin Vlnas

Je půl osmé ráno a téměř dvacetimilionová aglomerace jihokorejského Soulu právě vystartovala do dalšího rušného dne. Tempo je zběsilé a boj o místa v přecpaných autobusech a metru bolestivý. Když jde o včasný příchod do zaměstnání, neznají jinak ohleduplní a usměvaví Jihokorejci bratra. Marně se snažím ubránit své místo u dveří. Pára a pot z horkem rozpálených těl se srážejí na oknech autobusu. Klimatizace očividně nefunguje, a tak mi nezbývá nic jiného než zadržet dech a modlit se. V tom kolem nás projede černá limuzína jihokorejské značky Chairman. Na jejím zadním sedadle okamžitě rozpoznávám svého oblíbeného profesora mediálních studií. V ochlazovaném pohodlí a luxusu kožených sedaček pročítá Baek Seon-gi denní tisk, zatímco jeho řidič kličkuje v hustém provozu. Za okamžik mi vozidlo zmizí z dohledu. Když se konečně vypotácím z autobusu, jsem zralý na další sprchu.

Auta, ženy, tituly

Profesor Baek mezitím obklopen hloučkem kolegů spokojeně pokuřuje před budovou postavenou k šestistému výročí založení univerzity Sungkyunkwan. Všichni jsou oděni do perfektně střižených vzdušných obleků podle poslední jihokorejské módy - bílé košile, konzervativní kravaty, tmavé obleky a boty, na nichž si všudypřítomní pouliční leštiči dali skutečně záležet. Když kolem skupinky procházím, abych si na toaletě omyl obličej, lehce se dle korejské tradice ukloním. Dělají to tak všichni. Jižní Korea si zkrátka svých vzdělanců váží a jejich přínos pro budoucnost země dokáže náležitě také náležitě ocenit. Příjmy profesorů jsou s těmi českými neporovnatelné, a tak si řada z nich včetně profesora Baeka může dovolit drahá auta, osobní řidiče a mladé reprezentativní manželky. Právě obrovské investice do vzdělání, efektivní spolupráce státního a soukromého sektoru a schopnost přitáhnout a udržet kvalifikované lidi na univerzitách jsou hlavními příčinami toho, proč dnes stojí obří jihokorejská továrna automobilky Hyundai v Nošovicích a ne ta česká kdesi na jihokorejském venkově. „Kvalita vzdělávacího systému, nebude nikdy lepší, než je kvalita učitelů, které zaměstnává,“ glosoval nedávno pro týdeník The Economist situaci nejmenovaný jihokorejský politik.

Vysoké platy a všudypřítomný respekt do země vábí také stále více západních profesorů. „Vydělám si tady mnohonásobně víc, než bych si vydělal doma, to je pravda, ale na druhou stranu, pracovní nasazení je s tím, na které jsem byl zvyklý z Kanady mnohem intenzivnější. Jenže, kdo by mi platil částku ekvivalentní sedmi milionům wonů měsíčně (cca 7000 USD), nevím“ polemizuje profesor sociální práce na univerzitě Sungkyunkwan Terrence Henderson. Do Jižní Koreje přiletěl z kanadského Ontária před devíti lety a byl tehdy jedním z prvních, kdo se do „země jitřního klidu“ vydal. „Dnes je situace zcela jiná. Cizinců je mezi akademiky stále víc. Poptávka po přednáškách v angličtině roste raketovým tempem. I jinak uzavření Jihokorejci zarytě odmítající mluvit cizími jazyky pochopili, že právě angličtina představuje klíč k úspěchu na globálních odbytištích, a tak se snaží co nejrychleji dohnat resty,“ vysvětluje mi profesor Henderson, který anglicky nepřednáší jen žákům, ale také jihokorejským profesorům toužícím prorazit na západ stejně, jako se to již povedlo mobilním telefonům od LG, plochým televizím Samsung nebo respektovanému výrobci automobilů Hyundai.

Podle statistik OECD z roku 2005 si však na výborné peníze nepřijdou jen vysokoškolští profesoři, ale také učitelé na základních a středních školách. Po patnácti letech praxe si průměrný jihokorejský učitel vydělá téměř dvaapůlkrát víc, než je průměrný plat v Jižní Koreji. Větší rozdíl mezi platem učitele a národním průměrem statistici zaznamenali jen v Turecku (2,54 krát více). V zemích jako jsou Itálie, Spojené státy či Francie se učitelský příjem rovná průměrnému výdělku. Česká republika je na tom podobně.

Průzkum platů evidující příjmy zhruba čtyř tisíc českých učitelů vypočítal jejich průměrnou mzdu na 20 800 korun. Celostátní průměr je přibližně o tisíc korun vyšší. Ještě horší podmínky čekají na učitele v sousedním Slovensku. Vysokoškolsky vzdělaní pedagogové si pod Tatrami přijdou jen na zhruba 14 500 českých korun, což odpovídá průměrnému platu slovenského středoškoláka. Avšak i v České republice si učitelé vydělají přibližně o třetinu méně, než ostatní vysokoškolsky vzdělaní pracovníci. Průměrný plat českého vysokoškoláka se pohybuje okolo 30 500 korun. Nikdo se proto nemůže divit, že se mladí ambiciózní absolventi vyhýbají katedrám, tabulím a třídním knihám jako čert kříži. Na rozdíl od Jižní Koreje, Turecka či například Finska, kde je pedagogická kariéra také velmi populární, tak u nás před žáky předstupují buď nedocenění profesionálové vnímající své zaměstnání jako poslání, nebo lidé, kteří se zkrátka v jiných lépe placených sektorech nedokázali uplatnit.

Jihokorejský Harvard

Univerzita Sungkyunkwan, jejíž jméno v doslovném překladu znamená „instituce budující harmonickou společnost zdokonalených lidských bytostí“, je jedním z pětice elitních jihokorejských center vzdělanosti. Tím nejznámějším a nejvyhledávanějším je ovšem Soulská národní univerzita (SNU) – jihokorejský Harvard.

Podle britských statistik z loňského roku je SNU padesátou první nejprestižnější univerzitou světa. „Do roku 2025 budeme mezi prvními deseti,“ hlásají hrdě propagační materiály univerzity. Ačkoliv je jméno univerzity za hranicemi Jižní Koreje téměř neznámé, pod 38 rovnoběžkou dělící Korejský poloostrov ho zná každý. „Stačí jen tak mezi řečí zmínit, že studuji na SNU a lidé mi okamžitě začnou projevovat úctu – často dokonce začnou používat zdvořilejší formu korejštiny, ačkoliv předtím se mnou tak nemluvili,“ chlubí se Park Youn-hee. „Pokud úspěšně dostuduji, o svou budoucnost se bát nemusím. Stejně bych se ale nejraději vydala na akademickou dráhu“, dodává Youn-hee. Po chvíli pátrání ve statistkách zjišťují, že její vize není mezi absolventy této prestižní instituce v žádném případě výjimečná. V areálech rozlehlých jihokorejských kampusů zůstává i po dokončení studia na české poměry opravdu vysoké procento absolventů této elitní školy. Ze 44 tisíc za posledních 28 let si jich povolání profesora zvolilo nejvíce ze všech – 14,4 procenta. Jen pro úplnost, na druhém místě se umístilo zdravotnictví s 11,8 procenty a třetí nejpopulárnější životní drahou jihokorejské intelektuální elity jsou práva se 7,8 procenty těsně následovaná státními úředníky a učiteli.

Takové pořadí je z českého pohledu, právníky samozřejmě vyjímaje, jen těžko představitelné. Nejlepší absolventi rychle končí v područí soukromých společností nabízejících jak nadstandardní platové podmínky, tak i prostor pro realizaci a profesní růst. „Kdyby mi o stejném snu jako Youn-hee vyprávěli moji čeští kamarádi, asi bych se jich nejdříve opatrně dotázal na jejich duševní zdraví,“ okomentoval dívčiny plány do budoucna Marek Baláš - Čech, kterého do Jižní Koreje zavedlo studium ekonomie.

Zatímco našinec se akademikem stává především z lásky a oddanosti vědě, v Jižní Koreji jde o prestiž a tučné šeky. Z obchodu s vysokoškolskými tituly se v zemi stal velice lukrativní business. „Za posledních několik měsíců bylo ze zfalšování vysokoškolského diplomu obviněno minimálně patnáct prominentních Korejců a Korejek. Šlo především o uznávané profesory, ale také o jednoho velmi slavného buddhistického mnicha či televizní star. Jihokorejská společnost by se nad svou posedlostí vzděláním měla zamyslet,“ hodnotí situaci sociolog univerzity Sungkyunkwan Kim Seok-ho. Právě případ celebrity Ahn Yoo-jin, která se proslavila jako falešně diplomovaná břišní tanečnice, byl zatím poslední kapkou v absurdním honu za respektem a uznáním. „Nedávno musel navíc odstoupit jeden z prezidentových poradců, protože se prokázalo, že se pokusil zamaskovat zfalšovaný doktorát z Yaleské univerzity,“ dodává profesor Kim. Smutně přitom kroutí hlavou.

Pětka vyvolených

V každoročně aktualizovaném a pečlivě sledovaném žebříčku jihokorejských univerzit si s železnou pravidelností udržuje první místo zmíněná Soulská národní univerzita. Následuje KAIST (Korea Advanced Institute of Science and Technology), univerzita Yonsei, Korejska univerzita. Pětici uzavírá univerzita Sungkyunkwan. O diplomech opatřených razítky právě těchto institucí sní celé generace Jihokorejců. „Prestiž vzdělávací instituce rozhoduje o celém dalším životě studenta. I v šedesáti letech vás na pracovním pohovoru přijmou spíše díky titulu ze Soulské národní, než pro vaši třicetiletou praxi,“ ilustruje vliv vzdělávací instituce na budoucí kariéru Jihokorejců sociolog působící na univerzitě Sungkonghoe Kim Dong Chun. Nelze se proto divit, že jméno univerzity, na kterou jste byl po absolvování až nelogicky náročných celostátních testů přijat, je pro ambiciózní rodiče usilující o zachování společenské prestiže prioritou číslo jedna. A pokud jste shodou okolností přijat nebyl, existují zkrátka i jiné cesty, jak neztratit tvář.

Ve společnosti vystavěné na přísném respektování konfuciánských tradic, jejichž základem je hierarchizace společnosti a poslušnost autoritě, představovalo vzdělání od pradávna primární nástroj utváření sociálního statusu jedince. Postavení profesorů coby „šiřitelů vzdělanosti“ tak bylo zcela výjimečně. Vážnost a čest, jež jim byly prokazovány, ilustruje známá jihokorejská poučka, kterou rodiče vtloukaly do hlav svých potomků: „Žák jako ty nesmí nikdy vstoupit do stínu svého učitele.“ A i když tradice slábnou, respekt mají profesoři stále obrovský. Pro některé je však toto sousto příliš lákavé.

Odvrácená strana zázraku na řece Han

Autor: Michal Vodrážka

Big business, strong state: collusion and conflict in South Korean development 1960-1990; Eun Mee Kim

Postarší leč výtečná kniha o ekonomickém rozvoji Jižní Koreje, analyzující vztahy mezi Parkovým (a Chunovým) režimem a chaeboly v rozpětí 30 let fenomenálního hospodářského růstu. Zatímco za Parka to byl stát, kdo pevně držel opratě, s růstem velikosti a síly chaebolů (paradoxně právě díky úspěšné hospodářské politice režimu) se situace změnila, a chaeboly se staly silnější a nezávislé na státu. Na rozdíl od většiny standardních popisů Han river miracle Kim neopomněla zmínit, že cenou za rozmach byla trvající chudoba a represe pracujících Jihokorejců. Zajímavé bylo také, že velkou roli v zlepšení pracovních podmínek a zakládání odborů na konci 80. let hráli vysokoškolští studenti. Několik krátkých úryvků:

Along with repressive labor policies toward unions and their activities, the state kept wages low to keep SK products competitive in the world market. Despite rising productivity, real wages did not rise. Real wages actually decreased during the 1960s (1962-66 real wages -0.8%, productivity +8.5%!!!), and in the 1970s, real wages increased but often at a pace behind the growth rates of productivity (1967-71 real wages 11.2%, productivity 17.3%).

And this happened despite the fact that SK workers were working the longest hours in the world: 52.3 hours a week in 1970, which was up from 50.3 hours a week in 1960. In 1970, the average monthly wages went up to only $45.16 from $35.85 in 1960. The % figure for SK wages as a proportion of US wages actually decreased from 9 to 8 percent from 1960 to 1970. During the same period ... Hong Kong experienced more than a doubling of its workers' wages from $67.92 in 1960 to $136.24 in 1970. The relatively small gain made by the SK workers is a painful remainder that SK's economic development came at the price of repressing labor.

More activists were arrested, sentenced to jail terms, and expelled from colleges and universities during eight years under Chun Doohwan, compared to the previous eighteen years during Park regime. And many of these students became disguised factory workers. An unofficial estimate shows that over 3000 students became blue-collar workers in the 1980s, concealing their college education so that they can be hired in jobs that specifically required less than a high school education. They played a critical role in organizing unions and in generating militant labor movements, utilizing organizational skills they acquired from student movements. Between 1985 and 1986 alone, the police reported that 671 such "agitators" were arrested.

Severní Korea podniká na netu

Autor: Michal Utíkal(utikalm@hotmail.com), http://www.utikalm.eu

Dodatek (Martin): Kniha Tales of Pyongyang je na netu volně ke stažení, takže neváhejte a čtěte. A pokud se Vám například v tomhle článku zobrazují za korejskými jmény v závorkách podivné čtverečky, je to tím, že Váš prohlížeč nepodporuje korejštinu. Tak neváhejte a instalujte...

Severní Korea spustila na svých oficiálních stránkách http://www.dprk-economy.com/en svůj první internetový obchod. Jedná se o poslední z řady pokusů o oživení zlomené ekonomiky, jdoucí ruku v ruce s příslibem denuklearizace pod šestistrannými rozhovory, jejíž plánované dokončení se nepodařilo v daném termínu uskutečnit.

Motivace je ohromná. Vždyť odměna, v případě úplného odstavení reaktoru v Yongbyonu(녕변), je nemalá - zrušení sankcí ze strany Ameriky,požadované vyškrtnutí jména země z amerického seznamu států podporujících terorismus a ekonomická podpora ze sousední Jižní Koreje. Zde čerstvě zvolená Lee Myung-bakova(이명박) vláda, zakládající si na reciproční politice, klade pouze dvě podmínky - denuklearizaci a otevřenost. Nabízí se nám ovšem i druhý pohled, a to ten, zohledňující stanovisko Severní Koreje, tedy zdali cena eventuální ztráty obranyschopnosti není příliš vysoká. Patrně vlastnictví atomových zbraní dává adekvátní záruky zachování státu a i pouhá potencionální pohrůžka použití nepřítele odradí.

Zmíněná stránka, nesoucí ušlechtilý název Cheollima(천리마) - Kůň tisíci Li, byla implementována severokorejskými programátory a její virtuální existenci poskytují čínské servery. Dokonce je možné platit i kreditní kartou.

Nabídka, co do rozsahu, se směle může měřit s tou naší v době normalizace. Stavební materiály, dopravní prostředky, potraviny, umění i hudba. Snad pro každého něco, pokud raději volíte z menšího množství „osvědčených“ produktů. Můžete si třeba pořídit nové auto, ale pokud někomu náhodou vrtá hlavou následující hádanka: „Vypadá to jako Land Cruiser, ale není to Land Cruiser, co to je?“, pak odpověď zní: „Ppokkugi!“.

O tom, že jde o velký pokrok, není pochyb. Severní Korea konverguje ke světu. Příkladů, které o tom svědčí, je mnoho. Počínaje pravidelnými turistickými návštěvami pořádanými Spolkem přátel Severní Koreje, nadcházejícím koncertem New Yorské Filharmonie v hlavním městě plánovaným na 26. Února, vysílaným do celého světa a porušováním zákazu nošení oblečení s anglickými nápisy, jak se tomu stalo u zboží dovezeného z Číny, kdy byl muž viděn v tričku s nápisem jihokorejského národního fotbalového týmu Red Devils, konče. A to není vůbec špatné od státu s nejstřeženějšími hranicemi na světě.

Za zmínku rozhodně stojí i debata o modernizaci železnice na severu země, kde s Ruskou federací probíhají jednání o napojení na Trans-sibiřskou magistrálu. Za předpokladu, že by se podařilo tohoto dosáhnout, proč rovnou nezavést železnici podmořským tunelem až do vzdáleného Japonska? Vždyť tento plán existuje již od dob japonské okupace.

Jestli se touhy miliónů Korejců stanou skutečností, ukáže jen čas. Poté, co bolesti Korejské války budou zapomenuty, statisíce demarkační linií rozdělených rodin, ať již žijících v Americe nebo v Jižní Koreji, se budou moci opět shledat se svými bližními. Potom bude platit i „Korea Is One“.

V těchto chladných zimních večerech nezbývá než doufat a čekání naplnit třeba čtením následující knihy - Tales of Pyongyang, z produkce Foreign Languages Publishing House.

Buldozer v Modrém domě

Poslední únorové pondělí se Modrý dům, sídlo jihokorejské hlavy státu, otřese v základech. Do jeho luxusních interiérů vstoupí Lee Myung-bak, muž přezdívaný Buldozer. A nikdo nepochybuje o tom, že Jižní Koreu čekají roky plné změn.

Poprvé v novodobé historii se do čela státu nepostaví ani autokratický generál, ani jeden z prodemokratických aktivistů, ale pragmatický businessman. Volební výsledky přitom daly jasně najevo, že lidé znechucení pletichařením a špatnými ekonomickými výsledky chtějí, aby se země vydala právě touto cestou. Jindy těsná a do posledních okamžiků napínavá bitva (v posledních dvou kláních činil rozdíl mezi vítězem a poraženým necelá dvě, respektive tři procenta) se letos rozhodla již během stranických primárek 20. srpna, tedy necelé čtyři měsíce před volbami. V prosincové přímé volbě už neměl konzervativec Lee konkurenci. Před druhým z kandidátů si udržel komfortní více než 22% náskok.

Společně s vítězstvím oslavil 19. prosince Lee Myung-bak i šestašedesáté narozeniny. Lepší dárek si přát nemohl. „Před dvěma tisíci lety se Ježíš Kristus vydal cestou pokory. Vzdal se osobního prospěchu a svůj život zasvětil službě ostatním. Stejnou cestou se vydám i já,“ pronesl Lee k věřícím během presbyteriánské bohoslužby v soulském kostele Somang krátce po zvolení.

Příběh ulice

Životní osudy Lee Myung-baka se začaly psát v roce 1941 v Hiranu, jedné ze čtvrtí japonské Osaky, kde jeho otec pracoval na dobytčí farmě. Z válkou zpustošeného Japonska rodina utekla zpět na Korejský poloostrov. Cestou na rodnou hroudu však rodiče přišli o veškerý majetek. Loď, jež ho přepravovala, cestou ztroskotala. Od té doby jakoby Leeův životní osud kopíroval moderní dějiny Jižní Koreje. Společně se šesti sourozenci a celou poválečnou generací vyrůstal budoucí prezident v chudobě. Ačkoliv zemi po ekonomické stránce pomohla pětatřicetiletá nadvláda Japonska: okupanti vybudovali infrastrukturu a položili základy hutního a strojírenského průmyslu, živila se stále většina lidí obděláváním rýžových polí. Jenže Leeovi žádnou půdu nevlastnili. Svá dětská léta proto Lee Myung-bak strávil v ulicích Pohangu, kde své matce pomáhal s podomním prodejem všeho, co bylo zrovna po ruce. Právě tam ho zastihla i Korejská válka. Konflikt si vyžádal miliony životů a zcela zdevastoval Korejský poloostrov.

Univerzitní léta

I ve válkou zbídačené zemi, která svým hrubým domácím produktem ve druhé polovině 50. let konkurovala nejchudším státům Afriky, se Lee Myung-bakovi podařilo dokončit večerní ekonomicky orientovanou střední školu. V době, kdy si přivydělával sběrem odpadků, aby zaplatil školné na prestižní katedře ekonomie Korejské univerzity, se v Jižní Koreji na téměř dvě desetiletí chopil moci Park Chung-hee: dirigent korejského ekonomického zázraku a krutý diktátor v jedné osobě. „Je lepší žít s puncem člověka vyhozeného z univerzity, než s nálepkou středoškoláka,“ řekl si tehdy Lee. Vyplatilo se. Školu úspěšně vystudoval, přesto nemohl dlouho najít zaměstnání. Lee Myung-bak se totiž jako jeden z vůdců studentského hnutí otevřeně vyslovil proti podpisu normalizační smlouvy s Japonskem. Poprvé a naposled v něm zvítězily emoce a láska k národu nad racionálním kalkulem. Geniální tah diktátora Park Chung-hee, který otevřel příliv jenů do korejské ekonomiky, odmítl jako nevlastenecký. Za činnost v protivládním hnutí si sice Lee odseděl jen čtyři měsíce, cejch aktivisty ho však provázel při všech pracovních pohovorech. „Pokud stát zabrání mladému muži postavit se na vlastní nohy, ponese si svou vinu navždy,“ napsal zoufalý Lee podle svých memoárů v dopise adresováném samotnému diktátorovi.

Malý je ten, kdo malý má cíl

Štěstěna se na Leeho usmála v roce 1965. Jako řadového zaměstnance ho přijala Hyundai Engineering, divize tehdy neznámé společnosti Hyundai. O 12 let později ho kombinace talentu, píle a ambicí vynesla na post generálního ředitele. Bylo mu 35 let. Společně s Lee Myung-bakovou hvězdou se na ekonomickém nebi rozzářil ještě jeden jasný bod: hvězda Parkova korejského direktivního zázraku.

Park Chung-hee vsadil na kombinaci centrálně plánované ekonomiky organizované do pětiletek, vysokých dovozních cel, vývozních pobídek a levné a kvalifikované pracovní síly. Zemi hnal kupředu především historicky daný důraz na vzdělání a celonárodní touha vymanit se z vlivu velmocí (Japonsko, Čína, SSSR a USA). „Když spolu válčí velryby, první, kdo to odnese, jsou humři,“ praví korejské přísloví.

Korea se zaměřila na přeměnu dovezených surovin ve výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Zisky se okamžitě reinvestovaly zpět. Vyplatilo se, ekonomika rostla raketovým tempem. Mezi lety 1965 a 1978, kdy došlo k mírnému přehřátí, se hrubý domácí produkt země zpětinásobil. Tahouny ekonomiky se stalo loďařství, chemický průmysl, stavitelství a později také elektrotechnický průmysl a informační technologie. Celý rozvoj se přitom odehrával pod taktovkou několika vyvolených podniků, tzv. chaebolů (Hyundai, Samsung, LG, Hanjin, Kumho), jimž stát systematicky přiděloval zakázky. Úspěch konglomerátu nespočívá jen v amerických a japonských subvencích a „know how“, ale také v přísné hierarchické struktuře a totální korporátní kultuře. A právě neúprosná metoda „cukru a především biče“ Lee Myung-bakovi společně s odhodlaností postupovat vpřed bez ohledu na překážky vynesla přezdívku Buldozer.

V době, kdy Lee do Hyundai Engineering nastoupil, měla divize 90 zaměstnanců. Když ji po 27 letech v roce 1992 jako předseda opouštěl, aby se vrhl na politickou kariéru, zaměstnával stavitelský gigant 160 tisíc lidí po celé planetě. Společně s firmou se proměnila i celá země. Zimní olympijské hry v roce 1988 představily světu demokratizujícího se asijského tygra, bohatnoucí Jižní Koreu těžící z inovací, lidského potenciálu a elitního vzdělávacího systému.

Spokojený mohl být i Lee. Chudý chlapec z předměstí žil svůj korejský sen: státní televize KBS o něm natočila heroický seriál „Epocha ambicí“, pohádkově zbohatl spekulacemi na trhu s nemovitostmi (Lee přiznává majetek v hodnotě 37 milionů dolarů) a během let v businessu si získal mocné přítele - Michajla Gorbačova nebo bývalého čínského prezidenta Ťiang Ce-mina. Vždy pragmatický Lee Mung-bak pochopil, že lepší konstelaci pro vstup do vrcholové politiky najde jen těžko.

Těžký úděl politika

Během prvních deseti let na již demokratické politické scéně (v prosinci roku 1992 byl Kim Young-sam zvolen prvním civilním prezidentem po 32 letech) však Lee utrpěl více porážek, než za celou svou profesní kariéru. V březnu 1992 byl sice zvolen do jihokorejského parlamentu, ale tím výčet úspěchů končí. O tři roky později neuspěl v boji o křeslo soulského starosty, a ačkoliv v roce 1996 obhájil svůj poslanecký mandát, musel záhy odstoupit. Jeho bývalý sekretář totiž „utrousil“, že Lee svou pompézní kampaň financoval z nepřiznaných zdrojů. A další problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Asijská krize v roce 1997 uštědřila sebevědomé korejské ekonomice drtivou ránu. Na povrch vyplavaly do té doby úspěšně skrývané neduhy: obrovská zadluženost chaebolů, neefektivita hierarchické struktury řízení a především úzké propojení mezi politiky a rodinami vlastníků. Hvězda Lee Myung-baka - ztělesnění úspěchu konglomerátů, citelně pohasla.

Postavme kanál, nebo dva

Jenže když se v roce 2002 Lee Myung-bak znovu ucházel o post starosty Soulu, jakoby místo něj kandidoval úplně jiný člověk. Jeho hlavním předvolebním tématem již nebyl ekonomický rozvoj, ale hledání rovnováhy mezi průmyslovým rozvojem a životním prostředím. Obyvatelům téměř dvacetimilionové aglomerace, jež se za půlstoletí proměnila z válkou poničeného feudálního města do přelidněného centra obchodu, se jeho proměna v environmentalistu zalíbila. A Lee je nezklamal. Přímo v centru vyboural dvouúrovňovou komunikaci, jeden z hlavních tahů metropolí, který sám v hektických sedmdesátých letech postavil, a na jeho místě obnovil šestikilometrový kanál Cheonggyecheon. „Osobně jsem se vydal přesvědčovat obchodníky, kteří se obávali o své tržby, a jednoho po druhém jsem je přesvědčil,“ prohlásil hrdě Lee. Cheonggyecheon se záhy po otevření stal nejen místem odpočinku tisíců Soulanů, ale také vyhledávanou turistickou atrakcí. Lee Myung-bak se opět cítil jako ryba ve vodě. Kladl si jeden náročný úkol za druhým a sčítal úspěchy. Když mu v červnu 2006 skončilo funkční období, nikdo nepochyboval, kam zamíří jeho další kroky. V Jižní Koreji již zbývala jen jedna meta, kterou může „self-made man“ dobýt – Modrý dům.

Společně s ohlášením kandidatury představil Lee Myung-bak nový, dosud nejambicióznější projekt své kariéry: kanál spojující Soul s přístavem Busan ležícím na jihovýchodně země. „Budu prezidentem, který přestaví Korejskou republiku a vrátí vám radost do života,“ slíbil voličům.

Vzhledem k Leeově minulosti je jasné, že po krušné dekádě pod vládou socialistů nastávají pro pilíře korejské ekonomiky opět zlaté časy. Očekává se také zlepšení vztahů se Spojenými státy a Japonskem. Současný ministerský předseda Yasuo Fukuda totiž stejně jako Lee přichází z podnikatelské sféry, kde se jinak všudypřítomná antipatie tupí mocí peněž. S jakou se Lee Myung-bak postaví ke svému severnímu bratrovi, není jasné. Obě strany se zatím oťukávají a jako boxeři v ringu hledají slabiny toho druhého. Nad přátelskou „sluneční politikou“ posledních deseti let se však začínají stahovat mračna.

Lee Myung-bak

• 1941: narozen 1941 v japonské Osace
• 1965: titul B.A. na katedře ekonomie Korejské univerzity
• 1965 – 1997: zaměstnanec Hyundai Engineering
• 1997 – 1992: CEO divize Hyundai Group
• 1992 – 1996: poslanec Národního shromáždění
• 2002 – 2006: starosta Soulu
• 25. února 2008: prezident Korejské republiky
• (je ženatý, má jednoho syna a tři dcery)

Sluneční záře nad Pchjongjangem

Jižní a Severní Korea znova jednaly, ale nadšení zatím není na pořadu dne

Soul se minulý týden octil na druhé koleji. Zraky všech Korejců s napětím vzhlížely k severokorejskému Pchjongjangu. Právě tam se po sedmi letech znovu setkali nejvyšší představitelé Jižní a Severní Koreje – Kim Čong-il a dosluhující jihokorejský prezident Roh Moo-hyun. První summit v roce 2000 pootevřel dvířka do té doby zcela zamrzlých vztahů. Průmyslový komplex v Gaeseongu zbudovaný silou severokorejských rukou a jihokorejských peněz vzkvétá společně s vzájemnou obchodní bilancí. Na hmatatelné výsledky toho právě skončeného si Korejci ještě nějakou dobu počkají. V průběhu summitu sice přišla z Pekingu zpráva o ukončení severokorejského jaderného programu výměnou za ropu a hospodářskou pomoc, ta je ale dlouho očekávaným výsledkem šestistranných jednání bez přímé souvislosti se samotnou vrcholnou schůzkou. Deklarace žádající zainteresované státy, tedy také Spojené státy a Čínu, aby započaly jednání o formálním ukončení Korejské války z let 1950 – 53, je pak přesně tím, co má v názvu – pouhou deklarací.

Na Kima s cukrem

Všeobecné nadšení ze setkání kalí jeho na první pohled patrný populistický podtext. Do vypršení mandátu nepopulárního jihokorejského prezidenta Roh Moo-hyunova nezbývá ani půl roku a nestane-li se něco neočekávaného, ovládnou zemi po prosincových volbách konzervativci ze strany Hannara. Jenže současný prezident, jako správný křesťan, na zázraky věří. A přelomový summit byl pro ně tím pravým místem. „Oficiální ukončení Korejské války a trvalý mír na poloostrově budou základními kameny mé cesty do Pchjongjangu,“ zahrál před summitem na city Jihokorejců Roh Moo-hyun. Pokud existuje návnada, na níž Jihokorejci zaberou, je to právě uvolňování napětí mezi jihem a severem. Právě proto se Roh Moo-hyun rozhodl jako první korejský státník překročit ostře střeženou hranici po svých. „Prezidentský pár obklopený houfem fotografů a televizních kamer přenášejících každý jeho krok k milionům dojatých Jihokorejců. Co víc si Roh mohl přát,“ vypráví mi s ironií v hlase studentka ekonomie Bae Jung-eun „Ale stejně jsem si to nemohla nechat ujít,“ dodává po chvíli trochu stydlivě. Stejně jako ostatní Jihokorejci i ona vnímá populistické pozadí setkání. Touha po společné budoucnosti je však mnohem silnější.

„Nejoblíbenější zemí drtivé většiny Jihokorejců nejsou ani Spojené státy, ani Čína, ale Severní Korea,“ přednáší zahraničním studentům Yoo Hong-joon, profesor sociologie na soulské univerzitě Sungkyunkwan. „Jsme přeci jeden národ, máme společnou historii, jazyk, kulturu. Je to totéž, jako v případě Východního a Západního Německa,“ kroutí profesor nevěřícně hlavou nad otázkou udiveného Islanďana, proč mají Jihokorejci raději diktátorský režim, jehož rakety jsou schopny během čtyř minut překonat padesátikilometrovou vzdálenost mezi KLDR a jihokorejským hlavním městem, než Spojené státy, bez nichž by dnes Jižní Korea dávno neexistovala.

Sluneční politika

„Sluneční politika“ – víra v ekonomickou spolupráci a následné nenásilné sjednocení, vládne zemi i srdcím Jihokorejců již déle než deset let. Vycházel z ní také program summitu. Na finálním textu mírové smlouvy se sice obě strany nedohodly, hovořilo se především o rozšiřovaní ekonomické spolupráce a možných variantách sjednocení, přesto je na první pohled patrné oteplovaní vztahů. „Otevíráme novou éru Na jejím konci bude jediná Korea,“ rozplýval se během uvítací projevu Kim Čong-il. „Když jsem dnes překračoval hranici, byl jsem hluboce dojat,“ doplnil diktátora Roh Moo-hyun. Jeho předchůdce, prezident Kim Dae-jung, jemuž se podařilo odemknout bránu severokorejské izolace za své úsilí obdržel Nobelovou cenou míru. Po skončení průlomového summitu se ale vynořily informace, že první setkání hlav států od konce Korejské války představovalo jen odměnu za finanční injekci pro chřadnoucí severokorejskou ekonomiku a že si tedy Jihokorejci setkání de facto zaplatili.

„Jediní Severokorejci, které jsem kdy potkal, pracovali v jedné ze tří oficiálních kimovských restaurací v Kambodži. Byli moc přátelští a krásně tancovali,“ vypráví Sung Kyu-Lim farmář z jihokorejského ostrova Ullung-do. I přesto se i dnes najdou rodiny s osudy přeťatými kilometry ostnatého drátu a území nikoho. Jim vrcholné setkání mnoho nového nepřineslo. Po Rohově návratu do Jižní Koreje se pro ně hranice opět neprodyšně uzavřela.

Martin Vlnas, Soul

Pokryjme celou zemi konopím!

autor: Michal Vodrážka

Přesně tohle hlásá titulek úvodníku, který se objevil na titulní straně severokorejských novin Rodong Sinmun 25. srpna 2004. A to prosím nejde o ledajaký plátek, Rodong Sinmun, v překladu Noviny pracujících, jsou oficiální tiskovinou Ústředního výboru Korejské strany pracujících.

Přestože datum vydání není úplně nejaktuálnější, myslím se, že je vhodné se obsahem článku seznámit. A to především pro jeho revolučnost, přelomový význam severokorejské obyvatelstvo a v neposlední řadě také proto, že je třeba protrhnout neprostupnou zeď proamerické propagandy českých médií a seznámit mladé lidi v Čechách s tím, co se v Korejské lidově-demokratické republice opravdu děje.

Konopná mánie

Jak již bylo řečeno, celá akce odstartovala 25. června 2004. Právě tento den Rodong Sinmun informoval širokou veřejnost, že se severokorejští vědátoři pokouší vyšlechtit nové odrůdy konopí a zároveň vyvinout alternativní způsoby pěstování této specifické plodiny - vše na osobní příkaz „drahého“ Kim Jong-ila. Tohle je však jen začátek. Kim zároveň vyzval celou severokorejskou masu, aby nelenila a urychleně začala vysazovat rostlinky konopí na svých políčkách a zahrádkách. Od té doby neuplyne dne, kdy by severokorejská média nevychvalovala užitečnost konopí a nepovzbuzovala Korejce v jeho pěstění. Tak například 24. srpna 2004 vyšlo ve stejném listu hned pět obsáhlých článků na téma konopí!

Atmosféru v KLDR popsal jeden z novinářů slovy. „V současnosti celý národ nemluví o ničem jiném než o konopí.“ Autor dále pokračuje, „Konopí je generálova (Kim Jong-ilova) nebeská láska a esence jeho shovívavé náklonnosti.” Bohužel, právě v konopné rostlince lze hledat viníka současného vyostření situace na Korejském poloostrově - loni se jí neurodilo tolik, kolik si Kim naplánoval, zásoby „esence“ rychle došly a hned nato začal nerudný diktátor odpalovat rakety a jaderné nálože. Jasný důkaz pravdivosti ponaučení, že „všeho moc škodí.“

Buďto úspěch, nebo smrt

Ale zpět k úvodníku z 25. srpna. Ten pokračuje: “Ti, kteří opět usilují o splnění národních plánů na pěstování konopí jsou vlastenci éry Songun. K tomu, abychom celou Koreu pokryli konopím, musí každý zasadit ne 10, ale 100 sazenic.”

Z toho, že “plán pěstování konopí” zařadili severokorejské špičky po bok “revolučního plánu na pěstováni brambor” a “revolučního plánu na dvojí sklizeň”, což jsou základní pilíře současné zemědělské politiky KLDR, se dá usuzovat, jakou důležitost přikládá Kim a jeho pochlebovači pěstování této plodiny. Úvodník dokonce vyzývá Stranu, aby přijala přímou odpovědnost za tento plán, a v úsilí nepolevila, dokud nebude úspěšně završen. Zároveň s tím byl konopný plán označen za “nejpřesněji odrážející požadavky naší revoluce”. Deník také zdůraznil, že “uskutečnění našeho konopného plánu podle postoje buďto úspěch, nebo smrt, je naším svatým úkolem.”

Důvodem k vypracování konopného plánu je podle novin vysoká využitelnost konopí – lze ho použít k výrobě látek, papíru, mýdla, i potravin, a proto pomůže vyřešit nedostatek spotřebního zboží chronicky sužující KLDR. Noviny dále vyzývají k zajištění dostatečného množství semen, vyšlechtění mimořádné severokorejské odrůdy konopí (pro socialistického člověka socialistické konopí!) a k uplatňování moderních zpracovatelských technik.

Mechanizace pěstování konopí je přitom označena za národní cíl - obyvatelé jsou vyzýváni k vysazení konopí na každičkém kousku půdy, který leží ladem, a to nikoliv pouze na venkově, ale i v továrnách a školách!

První úspěchy plánu se dostavily už 26. srpna 2004: “Na národní výstavě vědecko-technických úspěchů mládeže a studentů, která se koná u příležitosti Dne mládeže, byla představena nová odrůda konopí, která předčí stávající odrůdy.”

Závěrem nelze neporovnat pokrokovou situaci v KLDR se zpátečnickou Jižní Koreou, která pod vlivem USA i pouhé držení konopí pro vlastní potřebu trestá stejně, jako obchod s tvrdými drogami.

Zdroj: Chosun Ilbo

Energetická politika Jižní Koreje

Autor: Jindřich Štrobl

Jižní Korea je stejně jako Japonsko regionální ekonomickou velmocí, která ke svému fungování potřebuje značné množství surovin. Bohužel pro ni jsou zásoby nerostného bohatství na jejím území velmi omezené. Jižní Korea je tedy odkázána čistě na import.
Země je v současnosti jedenáctým největším konzumentem energie na světě; připadají na ni dvě procenta celosvětové spotřeby. Jižní Korea zažívá již od šedesátých let nepřetržitý rapidní ekonomický vzestup[1].

Ropa

Poptávka po ropě prudce vzrostla během 80. a první poloviny 90. let, kdy dosáhla vrcholu (přibližně 2,26 milionů barelů denně). Koncem 90. let spotřeba klesla pod 2 miliony barelů denně. Nyní se poptávka pohybuje okolo 2,17 milionů barelů, což zemi řadí na pozici pátého největšího čistého dovozce na světě.



Stejně jako Japonsko, i Jižní Korea čerpá nejvíce ropy z Perského zálivu, přičemž jen ze Saudské Arábie dováží třetinu celkové spotřeby.[2] Právě mezi těmito zeměmi v současnosti panují nadstandardní vztahy přesahující rámec běžného obchodu. Dne 24.3. 2007 se sešel korejský prezident Roh Moo-Hyun a saudský král Abdulláh na konferenci v Rijádu, kde se domluvili na spolupráci v oblasti informačních technologií, vzdělání a kultury. Zároveň bylo dojednáno i další zabezpečování stability dodávek ropy a dalších korejských projektů v Saudské Arábii[3]. Korea má v této zemi s 58 miliardami dolarů největší zahraniční investice na vytváření projektů spojených s produkcí ropy. V dalších dnech navštívil Roh Moo-Hyun ještě další významné dodavatele – Kuvajt a Katar.[4]

Vzhledem k své totální závislosti na dovozu si Jižní Korea udržuje strategické zásoby, které měla do roku 2001 na 60, poté na 90 dní. Hledá také další dodavatele a účastní se mnoha projektů a výzkumů po celém světě. Všechny projekty zajišťuje Korejská národní ropná společnost (KNOC)[5], která je prakticky jediným významným korejským producentem ropy. V současnosti KNOC těží ropu ve Vietnamu, Indonésii, Jemenu, Argentině, Peru, Venezuele, Lybii a Severním moři. Další projekty v Číně, Jemenu a Vietnamu[6] jsou ve výstavbě. V několika dalších zemích pak probíhá výzkum – Kazachstán, Kamčatka, Indonésie, Čína, Benin a nedávno byl podepsán kontrakt na hledání ropy u pobřeží Austrálie.[7]

Dovezenou ropu dále zpracovávají korejské rafinérské společnosti, z nichž největší jsou SK Corporation, LG-Caltex a Hyundai Oil Refinery Company. Ty se ocitly v krizi na konci 90. let, kdy prudce klesla poptávka, což vedlo k hromadění ropných zásob v zemi. Krize je však v současnosti zažehnána. Významný podíl na tom nese otevření čínského trhu, kam mohou společnosti zpracovanou ropu prodávat. Nyní se průměrná produktivita rafinérií pohybuje okolo 90 procent.[8]

Zemní plyn a uhlí

Na rozdíl od ropy, kterou Korea na svém území nemá vůbec, v roce 1998 KNOC objevila na jihovýchodní části země značná ložiska zemního plynu. Projekt, který se jmenuje podle naleziště Donghae-1, byl uveden do provozu v roce 11. července 2004. V předloňském roce bylo nalezeno další ložisko ležící 5 kilometrů od prvního a dostalo název Gorae-8. Celkové prokázané množství zásob je okolo 40 miliard kubických metrů. Tento projekt je však stále ve vývoji.[9]

Oba dva vrty však nemají takovou produkční kapacitu, aby pokryly veškerou korejskou spotřebu zemního plynu, takže je velmi pravděpodobné, že i přes silná slova korejských představitelů o energetické samostatnosti bude země nadále závislá na dovozu.[10]

Korea dováží zemní plyn od roku 1986; od té doby spotřeba plynu rapidně vzrůstá. Zatímco v roce 1995 činila přibližně 300 milionů, v současnosti přesahuje 1 bilion kubických stop za rok. S touto spotřebou je země vedena jako celosvětově druhý největší dovozce po Japonsku. Mezi hlavní dodavatele patří Katar, Indonésie, Malajsie a Omán. Vzrůstající poptávka nutí KOGAS hledat zdroje zemního plynu i jinde. V roce 2005 byla podepsána dohoda s Ruskem o dodávkách na 20 let. Dovoz začne v roce 2008[11].

Uhlí tvoří něco málo přes pětinu energetické spotřeby Jižní Korey. Země má pouze omezené zásoby nekvalitního antracitu, takže valné množství musí opět dovážet. A to především z Číny, Austrálie a Spojených států. Státní energetická společnost KEPCO investovala do několika australských uhelných dolů[12].

Poznámky

[1] Pro porovnání – v roce 1963 činil hrubý domácí produkt na osobu 100$. V roce 2005 to bylo již přes 16.000$ (
[2] Oil, South Korea, Energy information administration, on line text: http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/South_Korea/Oil.html
[3] Toto setkání bylo zajímavé také tím, že šlo o první návštěvu korejské hlavy státu po 27 letech.
[4] Korea, Saudi Arabia Agree to Boost IT, Education Cooperation, The Korea Times, 25.3. 2007
[5] Pod touto národní společností pak operují významné korejské firmy jako Hyundai, Daewoo, LG, SK a další.
[6] Vrt ve Vietnamu má potenciál hrát velkou roli v budoucnosti. Odhadované zásoby jsou přibližně 240 milionů barelů a podle plánu by měl do roku 2008 pokrývat 10% korejské spotřeby.
[7]Více na Korea National Oil Corporation, on line text: http://www.knoc.co.kr/eng/main/main.php
[8] South Korea Energy Data, Statistics and Analysis, on line text: http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/South_Korea/Oil.html
[9] Korea National Oil Corporation, on line text http://www.knoc.co.kr/eng/
[10] V současnosti pokrývá domácí produkce zemního plynu pouhá 2% spotřeby.
[11] Natural Gas, South Korea, Energy Information Administration, on line text: http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/South_Korea/NaturalGas.html
[12] An Energy Sumary of Republic of South Korea, Carbon, on line text: http://www.cslforum.org/korea.htm