Dějiny Koreje podruhé: Sjednocená Silla a Parhä

Autor: Vojtěch Pitra

Minule jsme skončili u Kogurja, jemuž se podařilo odrazit dva čínské pokusy o absolutní nadvládu nad Korejským poloostrovem. Mezitím na jihu Päkče zaútočilo na Sillu. Silla se snažila spojit s Kogurjem, ale to nemělo zájem. Domluvila se proto s Číňany. Plán byl následující: nejdříve vyřídíme Päkče a tím pádem obklíčíme Kogurjo ze severu i z jihu a vyřídíme je. Roku 668 tento záměr úspěšně dokončili.

obr.: architektura z období Sjednocené Silly.

Od tohoto roku vládla poloostrovu Sjednocená Silla. Čína si tím pádem myslela, že jí patří celý poloostrov včetně Silly. Ta byla ale pochopitelně proti. Vzápětí proto s pomocí tamních jednotek usilujících o znovuobnovení říše vyrazila do boje o znovuzískání území dřívějšího Kogurja. Vojska poslala i do Päkče a vyhnala z ní Číňany. Roku 676 se jí podařilo vyhnat Číňany i z území Kogurja.

Odražení ozbrojené agrese dynastie Tchang má pro Koreu nesmírný historický význam, protože se tsk podařilo udržet nezávislost Korejského poloostrova. Je to už podruhé, co se Korea ocitla na prahu porobení.

Na severu založili kogurjští uprchlíci nové království Parhä, nástupce Kogurja. Časem se ale situace v oblasti uklidnila a Parhä i Silla navázala s čínskou dynastií Tchang přátelské vztahy. Do Číny jezdili na výměnné pobyty korejští učenci a mniši a přejímání tchangské civilizace bylo hlavní příčinou rozkvětu v obou království.

obr.: království Parhä v době největší slávy.

Sjednocení země královstvím Korjo

Sjednocená Silla byla silně autoritářským státem, což nakonec vedlo k jejímu úpadku. Šlechta mezi sebou neustále válčila o politickou moc a za 150 let se na trůnu vystřídalo dvacet králů. Většinu společnosti ovládaly bohaté šlechtické rody násilím vybírající daně od rolníků na úkor vlády. Když se vláda pokusila zjednat nápravu, došlo k celonárodním vzpourám.

Dva nejsilnější vůdci se na dobitých územích pokusili založit obnovená království Päkče a Kogurjo. Proto je toto období nazýváno Pozdní Tři království. Král obnoveného Kogurja, Wang Kon, přejmenoval svou říši na Korjo (zkrácený název Kogurja) a plánoval si podmanit celou Koreu. Nejprve porazil Sillu a poté i Pozdní Päkče. Přibližně ve stejnou dobu na severu zaniklo po nájezdech Kitanů království Parhä. Většina jeho obyvatel prchla do Korja. Wang Kon je srdečně přivítal a rozdal jim spoustu půdy. Korjo tím dosáhlo celkového sjednocení země. Královskou moc upevnilo osvobozením většiny otroků, které šlechta využívala i jako vojáky, a zavedením zkouškového systému pro vysoké státní úředníky, místo dosavadního dědičného. Kdo neposlechl, byl smeten pod stůl.

Vedle otroků se na dně společnosti nacházeli ještě tzv. vyvržení, mezi které patřili košíkáři, akrobaté, zpěváci, ale i třeba řezníci.

obr.: král Wang Kon, zakladatel království Korjo.

Korju se podařilo své území mírně rozšířit také na sever, ale jen o pár let později Kitánové korejská vojska vyhnali a dostali se až do hlavního města Korja Käsongu. Kitanové si uvědomovali, že by dobité území stejně nedokázali udržet, a proto se dobrovolně stáhli zpět. Jediné co chtěli, bylo, aby král Korja osobně vzdal hold kitanskému dvoru. Myslíte si, že to udělal? Ne, vykašlal se na to.

Roku 1018 vpadli Kitanové do Koreje znova, ale Korjo je doslova zmasakrovalo, když ze stotisícové armády přežilo sotva pár tisíc. Nadále už své vztahy řešili mírovou cestu. Zbývalo ještě vyřešit vztahy s Džurdženy, předky Mandžuů. Nejprve nebyli žádnou hrozbou, tou se stali až po sjednocení všech kmenů Wan-jenem. K jejich odražení museli pomoci i speciální jednotky buddhistických mnichů.

Pokud vám to přijde jako něco z komiksu, tak mě taky, ale je to pravda. Vysvětlím za moment. Roku 1115 založili Džurdženové vlastní stát Ťin, který porazil dvě čínské dynastie Liao a Sung. Korjo raději uznalo Ťinu jejich svrchovanost a tím zabránilo jejich vpádu.

A teď k těm mnichům. Mniši dostávali od státu půdu a byli osvobození od nucených prací. To lákalo spoustu lidí a jejich počet rychle rostl. Velkou část mnichů tvořili aristokraté, čímž majetek klášterů ještě vzrostl. Navíc nemuseli platit daně. Být něco takového v dnešní době, tak jsou mnichy všichni Češi. Aby své bohatství uchránili, začali buddhisté vytvářet vlastní vojenské jednotky.

obr.: a takhle vypadá jeho hrobka v Käsongu.

Náboženství a kultura

Vedle buddhismu se začal uplatňovat ve větší míře také konfucianismus, který upřednostňoval racionální přístup k životu na rozdíl od buddhismu slibujícího spasení v příštím životě. Aby si stát zajistil přízeň Buddhy, nechal vytvořit tzv. Tripitaku Koreanu, soupis buddhistických spisů přeložených z čínštiny. V celé východní Asii jich vzniklo na dvacet, ale korejská je z hlediska přesnosti, krásy kaligrafického stylu a řezby dřevěných matric považována za nejlepší.

Vrcholem umění Korja se stala celadonová keramika. Vznikla sice podle čínského modelu (jako většina věcí v Koreji), ale sami Číňané ji oceňují jako nejkrásnější keramiku na světě.

obr.: slavná celadonová keramika.

obr.: dřevěné matrice Koreany Tripitaky.

Vojenský převrat

Aristokratická vláda v Korju byla založena na nadřazenosti civilní vrstvy nad vojenskou. To se však mělo brzo změnit. A rozhodně ne sametově! Poslední kapkou bylo, když příslušník jednoho vznešeného rodu zapálil vousy generálovi Čong Čung-buovi a král Uidžong, velký milovník umění, nijak nezasáhl.

Roku 1170 tak vypukla vzpoura vedená oním „zapáleným“ generálem a pokřikem „Smrt civilním úředníkům!“. Během tří let byl vyvražděn velký počet úředníků a moc přešla zcela do vojenských rukou. Už nebylo důležité, z jakého rodu jste, ale jak velké vojsko máte. Čong byl zanedlouho zavražděn, a tak to šlo pořád dokola. Vůdcové se střídali s pravidelností ročních období a zemi ovládl zmatek. Ten ukončil až Čchö Čchung-hon, který nejprve odstranil všechny, kdo o něm pochybovali, včetně bratra a synovce, a nastolil vlastní diktaturu. Svým oponentům buď daroval půdu za příslib loajality, nebo je povraždil.

obr.: zrekontruovaná pagoda z období Korjo.

Boje s Mongoly

Mongolové odjakživa záviděli jižním sousedům jejich bohatství. Nejprve se Korjo s Mongoly spojilo a společně vyhnali Kitany z Mandžuska. Mongolové se potom považovali za ochránce Korja a chtěli si za to nechat platit. Nepřipomíná vám to něco? Ano, podobně to bylo se Sjednocenou Sillou a Číňany. Korjo to odmítlo, a když byl roku 1225 zabit mongolský posel, Mongolové roku 1231 zaútočili.

Vláda Korja se schovala na ostrově Kanghwado (Mongolové se báli vody) a rolníkům poradila ukrýt se v horách. Mongolové začali plenit a vraždit. Vláda žijící v přepychu a bezpečí na ostrově si ale dál zvesela vybírala obrovské daně a následkem toho ztratila podporu „ždímaných“ rolníků V jejich hlavách začala převládat myšlenka na uzavření míru. Civilní úředníci toužící po ztracené moci se spojili s částí vojenské aristokracie a svrhli z trůnu rod Čchö. Moc přešla do rukou krále a ten s Mongoly uzavřel mír.

Dějiny Koreje poprvé: řežba Tří království

Autor: Vojtěch Pitra

Čerpám z knihy Dějiny Koreje od skupiny autorů (univerzitní profesoři různých období dějin Koreje) z edice dějiny států Lidových novin. Výjimku tvoří pouze legenda převzatá z wikipedie. Snažím se to převést do trochu zábavnější formy, aby to nebyla jen suchá fakta.

Tak vzhůru do historie.

Legenda

Legenda datuje vznik národa na 3. den 10. měsíce roku 2333 př. n. l. Nejvyšším bohem, stvořitelem, byl pro korejský lid Hwanin. Jeho syn Hwanung sestoupil z hory Pektusan na zem. Vnuk nebeského boha Hwanina, Tangun, podle pověsti založil novou říši Čoson. Prý zde vládl od roku 2333 př. n. l. do roku 1222 př. n. l. Korejští králové od Tanguna nikdy neodvozovali svůj původ, jelikož to byla bytost jim nadřazená.

Něco pro zasmání – Přestože KLDR Tangunův kult oficiálně neuznává, tvrdí se, že se Kim Čong-il (syn Kim Ir-sena) narodil v roce 1942 pod Pektusanem. Mimořádné schopnosti (již v několika týdnech prý uměl chodit) a skutečnosti (na jeho šedesáté narozeniny napadlo na Pektusanu 60 cm sněhu) se jej přesto snaží k Tangunovi připodobňovat.

Historie

Pravěké lovce mamutů přeskočíme, to není nic zajímavého. Po nich začaly vznikat první kmenové (městské) státy, ze kterých se vyvinula první politická uskupení. Na severu Pujo, ve středu Starý Čoson (Čoson – označení pro Koreu na severní části poloostrova, doslova „Země jitřní svěžesti“) a na jihu Čin.

Zhruba ve 4. století před naším letopočtem už byly tak rozvinuté, že z nich měly strach i v Číně. Starý Čoson se se svým velkým sousedem dokonce pustil do bojů. Na svou drzost ale doplatil, když mocný čínský stát Jen nejdřív ukázal Korejcům, že tohle tedy ne, a později kolem 2. st. př. n. l. čínský běženec Wej Man (korejsky Üman) svrhl z trůnu panovníka Čosonu a zmocnil se vlády. Nově vzniklá říše Üman Čoson (důmyslný název, že?) si i přes částečnou spojitost s Čínou zachovala rysy předchozí korejské říše Starý Čoson. Nakonec ovšem dojela na to samé. Začala se nebezpečně rozpínat, naštvala čínskou dynastii Chan a ta jim po pouhých sto letech panování utla tipec. Čína si na dobitém území ihned založila své státy, na jihu ale byla stále korejská říše Čin.

obr.: detail stěny z kogurjské Hrobky tanečníků z 5. století.

Co se stalo s Pujem? Na severu u hranic s Čínou (Mandžusko) si pěkně bobtnalo, Číňanům to ale nevadilo, protože v nich měli mocné spojence proti okolním kmenům, které je ohrožovaly. Pujo však taky nevydrželo příliš dlouho. Poté co přišlo vinou nomádských kmenů o svého čínského spojence, se ve 4. století stalo součástí říše Kogurjo. Kogurjo byl silný vojenský stát vzniklý přibližně na území dnešní KLDR.

obr.: zlatá sillská koruna z 5.-6. století.

V prvním století našeho letopočtu už bylo Kogurjo tak mocné, že přijalo čínský titul „wang“ (král) pro svého panovníka, a snažilo se rozšiřovat svá území všemi směry. Střet s Čínou byl nevyhnutelný.

Na jihu od řeky Hangang (území dnešní Jižní Koreje) si zatím klidně vegetila říše Čin. Jakmile ji zaplavily vlny uprchlíků z rozpadlého Starého Čosonu, kteří s sebou přinesli vyspělejší technologie (zpracování kovů, pěstování rýže, administrativu), rozdělila se na tři menší celky – Mahan, Činhan a Pjonhan (souhrnně Samhan). V této době se většina obyvatel živila zemědělstvím. Byli to svobodní rolníci, museli platit daně v naturáliích, nemohli mít zbraně, ale za to mohli vlastnit otroka. Věřilo se na posmrtný život a například v Puju se do hrobů kromě jiného s aristokratem musela několikrát uložit i jeho družina, někdy až stočlenná.

Tři království (Samguk): Kogurjo, Päkče a Silla

obr.: mapa Tří království Koreje v 5. století.

Z menších států na území Mahanu vzniklo království Päkče, které roku 371 zaútočilo na svého severního souseda Kogurjo a u Pchjongjangu zabilo jejich krále Kogugwona. Získalo tím další území a svou moc ještě upevnilo spřátelením se s dalšími státy - čínským státem Východní Ťin a japonským Wa.

Roku 384 se oficiálním státním náboženstvím stává buddhismus.

Kogurjo se díky útokům Päkče muselo reorganizovat. Po úspěšném dokončení ale začalo opět expandovat. Na severu dobilo mandžuské národy, na jihu útočilo na Päkče a na jihovýchodě rozdrtilo japonský stát Wa, který ohrožoval Sillu.

Vrcholným obdobím Kogurja byla vláda krále Čangsu (vládl 79 let), který udržoval skvělé vztahy s Čínou a přemístil hlavní město do okolí dnešního Pchjongjangu. Kogurjo bylo najednou tak mocné, že, i když se Silla spojila s Päkče a o pomoc požádali i Čínu, bylo jim to málo platné. Kogurjo v roce 475 dobilo hlavní město Päkče Hansong, zajalo jeho krále a popravilo ho.

obr.: oblečení z období Kogurja.

Třetí ze států, Silla, vznikl na jihovýchodě. Byl ohrožován jak ze strany Päkče, tak od japonského Wa, požádal tedy o pomoc Kogurjo. Přežil jen díky němu. Později se s Päkče spojil a společně bojovali proti svému bývalému příteli. Je to trochu guláš, ale snad se v tom moc neztrácíte.

Pokračujeme, ještě to bude zajímavé.

V šestém století byla Silla už docela velký stát a dosáhla svého největšího územního rozmachu. Spojila se s Päkče a společně zaútočili na Kogurjo. Tažení se povedlo, ale protože král Činhung chtěl všechno pro sebe, zahnal pryč i Päkče. Rozzuřený král Päkče Song se pokusil o odvetu a frontálně zaútočil na Sillu, což se neukázalo jako nejlepší nápad, protože byl zabit. Od té doby se pro Päkče stala Silla úhlavním nepřítelem a po spojení s Kogurjem na ně podnikala jeden nájezd za druhým.

obr.: královské hrobky v Kjongdžu, hlavním městě Silly.

Nejen mezi sebou se mlela korejská království

Kogurjo se s tím nepáralo a vtrhlo na Číňany. Ti si to nenechali líbit, ale suejský císař Wen-ti válku prohrál a musel se stáhnout. Jeho nástupce chtěl odčinit starou potupu a na Kogurjo vtrhl s údajně až milionovou armádou. Část armády (300 000) vyrazila rovnou na Pchjongjang. Slavný vojevůdce Ulči Mundok je ale vlákal do pasti a na řece Salsu jim uštědřil drtivou porážku. Přežilo prý jen 200 vojáků. Armáda se vrátila zpátky do Číny, kde se oslabená říše zanedlouho rozpadla.

V Kogurju poté provedl vojevůdce Jon Käsomun krvavý převrat a svou agresivní politikou se dostal do konfliktu s čínskou dynastií Tchang, která proti němu vedla rozsáhlou invazi. Tu Korejci zastavili až u pevnosti An-š´, když dva měsíce odolávali až sedmi útokům denně. Číňanům nezbylo nic než se stáhnout. Vítězství říše Kogurjo proti dvěma armádním dynastiím zaujímá v korejské historii významné místo. Kdyby padlo, dostala by se pod čínskou nadvládu rovněž Päkče a Silla a z Korejců by se stal porobený národ.

Další veleslavnou kapitolou korejské historie jsou hwarangové („výkvět mládí“), což byly elitní vojenské jednotky složené z velmi mladých mužů, často kolem šestnácti let. Nejslavnějším hwarangem byl Kim Ju-sin, o jehož činech se vypráví malým dětem před spaním.

obr.: Generál Ulči Mundok v bitvě na řece Salsu.

To by mohlo pro dnešek stačit.

Autor publikuje na http://vojta-vojta.blogspot.com/