Buldozer v Modrém domě

Poslední únorové pondělí se Modrý dům, sídlo jihokorejské hlavy státu, otřese v základech. Do jeho luxusních interiérů vstoupí Lee Myung-bak, muž přezdívaný Buldozer. A nikdo nepochybuje o tom, že Jižní Koreu čekají roky plné změn.

Poprvé v novodobé historii se do čela státu nepostaví ani autokratický generál, ani jeden z prodemokratických aktivistů, ale pragmatický businessman. Volební výsledky přitom daly jasně najevo, že lidé znechucení pletichařením a špatnými ekonomickými výsledky chtějí, aby se země vydala právě touto cestou. Jindy těsná a do posledních okamžiků napínavá bitva (v posledních dvou kláních činil rozdíl mezi vítězem a poraženým necelá dvě, respektive tři procenta) se letos rozhodla již během stranických primárek 20. srpna, tedy necelé čtyři měsíce před volbami. V prosincové přímé volbě už neměl konzervativec Lee konkurenci. Před druhým z kandidátů si udržel komfortní více než 22% náskok.

Společně s vítězstvím oslavil 19. prosince Lee Myung-bak i šestašedesáté narozeniny. Lepší dárek si přát nemohl. „Před dvěma tisíci lety se Ježíš Kristus vydal cestou pokory. Vzdal se osobního prospěchu a svůj život zasvětil službě ostatním. Stejnou cestou se vydám i já,“ pronesl Lee k věřícím během presbyteriánské bohoslužby v soulském kostele Somang krátce po zvolení.

Příběh ulice

Životní osudy Lee Myung-baka se začaly psát v roce 1941 v Hiranu, jedné ze čtvrtí japonské Osaky, kde jeho otec pracoval na dobytčí farmě. Z válkou zpustošeného Japonska rodina utekla zpět na Korejský poloostrov. Cestou na rodnou hroudu však rodiče přišli o veškerý majetek. Loď, jež ho přepravovala, cestou ztroskotala. Od té doby jakoby Leeův životní osud kopíroval moderní dějiny Jižní Koreje. Společně se šesti sourozenci a celou poválečnou generací vyrůstal budoucí prezident v chudobě. Ačkoliv zemi po ekonomické stránce pomohla pětatřicetiletá nadvláda Japonska: okupanti vybudovali infrastrukturu a položili základy hutního a strojírenského průmyslu, živila se stále většina lidí obděláváním rýžových polí. Jenže Leeovi žádnou půdu nevlastnili. Svá dětská léta proto Lee Myung-bak strávil v ulicích Pohangu, kde své matce pomáhal s podomním prodejem všeho, co bylo zrovna po ruce. Právě tam ho zastihla i Korejská válka. Konflikt si vyžádal miliony životů a zcela zdevastoval Korejský poloostrov.

Univerzitní léta

I ve válkou zbídačené zemi, která svým hrubým domácím produktem ve druhé polovině 50. let konkurovala nejchudším státům Afriky, se Lee Myung-bakovi podařilo dokončit večerní ekonomicky orientovanou střední školu. V době, kdy si přivydělával sběrem odpadků, aby zaplatil školné na prestižní katedře ekonomie Korejské univerzity, se v Jižní Koreji na téměř dvě desetiletí chopil moci Park Chung-hee: dirigent korejského ekonomického zázraku a krutý diktátor v jedné osobě. „Je lepší žít s puncem člověka vyhozeného z univerzity, než s nálepkou středoškoláka,“ řekl si tehdy Lee. Vyplatilo se. Školu úspěšně vystudoval, přesto nemohl dlouho najít zaměstnání. Lee Myung-bak se totiž jako jeden z vůdců studentského hnutí otevřeně vyslovil proti podpisu normalizační smlouvy s Japonskem. Poprvé a naposled v něm zvítězily emoce a láska k národu nad racionálním kalkulem. Geniální tah diktátora Park Chung-hee, který otevřel příliv jenů do korejské ekonomiky, odmítl jako nevlastenecký. Za činnost v protivládním hnutí si sice Lee odseděl jen čtyři měsíce, cejch aktivisty ho však provázel při všech pracovních pohovorech. „Pokud stát zabrání mladému muži postavit se na vlastní nohy, ponese si svou vinu navždy,“ napsal zoufalý Lee podle svých memoárů v dopise adresováném samotnému diktátorovi.

Malý je ten, kdo malý má cíl

Štěstěna se na Leeho usmála v roce 1965. Jako řadového zaměstnance ho přijala Hyundai Engineering, divize tehdy neznámé společnosti Hyundai. O 12 let později ho kombinace talentu, píle a ambicí vynesla na post generálního ředitele. Bylo mu 35 let. Společně s Lee Myung-bakovou hvězdou se na ekonomickém nebi rozzářil ještě jeden jasný bod: hvězda Parkova korejského direktivního zázraku.

Park Chung-hee vsadil na kombinaci centrálně plánované ekonomiky organizované do pětiletek, vysokých dovozních cel, vývozních pobídek a levné a kvalifikované pracovní síly. Zemi hnal kupředu především historicky daný důraz na vzdělání a celonárodní touha vymanit se z vlivu velmocí (Japonsko, Čína, SSSR a USA). „Když spolu válčí velryby, první, kdo to odnese, jsou humři,“ praví korejské přísloví.

Korea se zaměřila na přeměnu dovezených surovin ve výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Zisky se okamžitě reinvestovaly zpět. Vyplatilo se, ekonomika rostla raketovým tempem. Mezi lety 1965 a 1978, kdy došlo k mírnému přehřátí, se hrubý domácí produkt země zpětinásobil. Tahouny ekonomiky se stalo loďařství, chemický průmysl, stavitelství a později také elektrotechnický průmysl a informační technologie. Celý rozvoj se přitom odehrával pod taktovkou několika vyvolených podniků, tzv. chaebolů (Hyundai, Samsung, LG, Hanjin, Kumho), jimž stát systematicky přiděloval zakázky. Úspěch konglomerátu nespočívá jen v amerických a japonských subvencích a „know how“, ale také v přísné hierarchické struktuře a totální korporátní kultuře. A právě neúprosná metoda „cukru a především biče“ Lee Myung-bakovi společně s odhodlaností postupovat vpřed bez ohledu na překážky vynesla přezdívku Buldozer.

V době, kdy Lee do Hyundai Engineering nastoupil, měla divize 90 zaměstnanců. Když ji po 27 letech v roce 1992 jako předseda opouštěl, aby se vrhl na politickou kariéru, zaměstnával stavitelský gigant 160 tisíc lidí po celé planetě. Společně s firmou se proměnila i celá země. Zimní olympijské hry v roce 1988 představily světu demokratizujícího se asijského tygra, bohatnoucí Jižní Koreu těžící z inovací, lidského potenciálu a elitního vzdělávacího systému.

Spokojený mohl být i Lee. Chudý chlapec z předměstí žil svůj korejský sen: státní televize KBS o něm natočila heroický seriál „Epocha ambicí“, pohádkově zbohatl spekulacemi na trhu s nemovitostmi (Lee přiznává majetek v hodnotě 37 milionů dolarů) a během let v businessu si získal mocné přítele - Michajla Gorbačova nebo bývalého čínského prezidenta Ťiang Ce-mina. Vždy pragmatický Lee Mung-bak pochopil, že lepší konstelaci pro vstup do vrcholové politiky najde jen těžko.

Těžký úděl politika

Během prvních deseti let na již demokratické politické scéně (v prosinci roku 1992 byl Kim Young-sam zvolen prvním civilním prezidentem po 32 letech) však Lee utrpěl více porážek, než za celou svou profesní kariéru. V březnu 1992 byl sice zvolen do jihokorejského parlamentu, ale tím výčet úspěchů končí. O tři roky později neuspěl v boji o křeslo soulského starosty, a ačkoliv v roce 1996 obhájil svůj poslanecký mandát, musel záhy odstoupit. Jeho bývalý sekretář totiž „utrousil“, že Lee svou pompézní kampaň financoval z nepřiznaných zdrojů. A další problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Asijská krize v roce 1997 uštědřila sebevědomé korejské ekonomice drtivou ránu. Na povrch vyplavaly do té doby úspěšně skrývané neduhy: obrovská zadluženost chaebolů, neefektivita hierarchické struktury řízení a především úzké propojení mezi politiky a rodinami vlastníků. Hvězda Lee Myung-baka - ztělesnění úspěchu konglomerátů, citelně pohasla.

Postavme kanál, nebo dva

Jenže když se v roce 2002 Lee Myung-bak znovu ucházel o post starosty Soulu, jakoby místo něj kandidoval úplně jiný člověk. Jeho hlavním předvolebním tématem již nebyl ekonomický rozvoj, ale hledání rovnováhy mezi průmyslovým rozvojem a životním prostředím. Obyvatelům téměř dvacetimilionové aglomerace, jež se za půlstoletí proměnila z válkou poničeného feudálního města do přelidněného centra obchodu, se jeho proměna v environmentalistu zalíbila. A Lee je nezklamal. Přímo v centru vyboural dvouúrovňovou komunikaci, jeden z hlavních tahů metropolí, který sám v hektických sedmdesátých letech postavil, a na jeho místě obnovil šestikilometrový kanál Cheonggyecheon. „Osobně jsem se vydal přesvědčovat obchodníky, kteří se obávali o své tržby, a jednoho po druhém jsem je přesvědčil,“ prohlásil hrdě Lee. Cheonggyecheon se záhy po otevření stal nejen místem odpočinku tisíců Soulanů, ale také vyhledávanou turistickou atrakcí. Lee Myung-bak se opět cítil jako ryba ve vodě. Kladl si jeden náročný úkol za druhým a sčítal úspěchy. Když mu v červnu 2006 skončilo funkční období, nikdo nepochyboval, kam zamíří jeho další kroky. V Jižní Koreji již zbývala jen jedna meta, kterou může „self-made man“ dobýt – Modrý dům.

Společně s ohlášením kandidatury představil Lee Myung-bak nový, dosud nejambicióznější projekt své kariéry: kanál spojující Soul s přístavem Busan ležícím na jihovýchodně země. „Budu prezidentem, který přestaví Korejskou republiku a vrátí vám radost do života,“ slíbil voličům.

Vzhledem k Leeově minulosti je jasné, že po krušné dekádě pod vládou socialistů nastávají pro pilíře korejské ekonomiky opět zlaté časy. Očekává se také zlepšení vztahů se Spojenými státy a Japonskem. Současný ministerský předseda Yasuo Fukuda totiž stejně jako Lee přichází z podnikatelské sféry, kde se jinak všudypřítomná antipatie tupí mocí peněž. S jakou se Lee Myung-bak postaví ke svému severnímu bratrovi, není jasné. Obě strany se zatím oťukávají a jako boxeři v ringu hledají slabiny toho druhého. Nad přátelskou „sluneční politikou“ posledních deseti let se však začínají stahovat mračna.

Lee Myung-bak

• 1941: narozen 1941 v japonské Osace
• 1965: titul B.A. na katedře ekonomie Korejské univerzity
• 1965 – 1997: zaměstnanec Hyundai Engineering
• 1997 – 1992: CEO divize Hyundai Group
• 1992 – 1996: poslanec Národního shromáždění
• 2002 – 2006: starosta Soulu
• 25. února 2008: prezident Korejské republiky
• (je ženatý, má jednoho syna a tři dcery)

Dějiny Koreje pošesté: Korejská válka a poválečné republiky

Autor: Vojta Pitra

Dne 15. srpna 1945 po kapitulaci Japonska zavládla v zemi vlna euforie. Zdálo se, že konečně budou Korejci moci o svém osudu rozhodovat sami. Japonci předali moc do rukou Jo Un-hjonga, ten si vymínil propuštění všech politických vězňů a úplné vyloučení jakýchkoliv japonských zásahů do korejských záležitostí. Sestavil Přípravný výbor pro vytvoření korejského státu a ten poté svolal na 6. září do Soulu shromáždění, na němž několik stovek delegátů oznámilo vytvoření Korejské lidové republiky a naplánovalo celonárodní volby.

Na korejský poloostrov si ale mezitím dělaly zálusk dvě vítězné mocnosti, USA a Rusko. Z Američanů se po vítězství nad Japonskem stala mocnost v regionu a Rusko mělo o Koreu zájem už od dob stavby transsibiřské magistrály. USA během války přislíbila za pomoc Ruska proti Japoncům kontrolu nad Mandžuskem a Koreou, ale po svržení atomových bomb již nebyla nutná pozemní invaze do Japonska a na ruskou pomoc tedy nedošlo. Zájem USA se soustředil na kontinent, kam už nastoupila svou cestu rudá armáda. Americká vláda se rozhodla rozdělit poloostrov na dvě okupační zóny, zbývalo jen doufat v souhlas SSSR. Za dělící linii byla navrhnuta 38. rovnoběžka a k překvapení všech SSSR návrh přijalo. Obě země byly konfrontovány se vznikem KLR. SSSR se stáhlo do pozadí a tiše sledovalo proces dejaponizace.

obr.: Korejská válka v Soulu.

Radikální pozemková reforma rozbila základy pozemkového vlastnictví, které existovaly v Koreji po staletí, a velké podniky byly znárodněny (ale jen ty opravdu velké, které většinou už byly státní). Američané ovšem i díky pošťouchnutí Japonců pohlíželi na revoluční dění v zemi jako na komunistické spiknutí inspirované Sovětským svazem a tudíž ohrožující americké zájmy. KLR odmítly uznat a postavily ji mimo zákon. Americká okupační vláda komunikovala hlavně s KDS (Korejská demokratická strana), kterou založili bohatí vlastníci půdy. Ti logicky neměli o žádné větší reformy zájem (natož pozemkové, že) a jejich představitele Američané mylně považovali za střední vrstvu (přitom to byla vyšší vrstva) a mysleli si, že ztělesňují názory většiny Korejců.

Jedním z hlavních důvodů amerického odmítnutí KLR bylo obvinění z řad KDS, že KLR provádí komunistické aktivity. Domluva mezi severem a jihem, potažmo komunistickou SSSR a kapitalistickými USA, se zdála prakticky nemožná a obě země si raději přestaly lézt do zelí a staraly se hlavně o svůj píseček. USA se ještě pokusily přenést otázku Koreje na půdu OSN, ale to Sovětský svaz odmítl. OSN měla dohlížet na volby v celé Koreji, ale do severní části ji vůbec nepustili. Na naléhání USA proběhly tedy volby pouze na jihu a první prezidentem se stal I Sung-man. Korejská republika byla vyhlášena 15. Srpna 1948.

Na severu reagovali vlastními volbami a vyhlášením Korejské lidově demokratické republiky v čele s premiérem Kim Ir-senem. Armády obou mocností se stáhly z poloostrova a nachystaly půdu pro vypuknutí občanské války.

Korejská válka 1950 – 1953

obr.: Korejská válka v podání Pabla Picassa.

K vojenským srážkám okolo 38. rovnoběžky docházelo už před válkou, většinou je provokoval Jih. Prezident Korejské republiky a jeho generálové otevřeně mluvili o válce. Byla to ale KLDR, která 25. června 1950 zaútočila. Lépe vycvičené a vyzbrojené jednotky Severu (tanky a letouny z druhé světové války od SSSR) měly drtivou převahu a za tři dny dobyly Soul. Do začátku měly pod kontrolou celou Koreu vyjma oblasti kolem Pusanu.

Do akce se ale rychle vložily Spojené státy a pod záštitou OSN rychle změnily obraz války. Generál MacArthur se úspěšně vylodil v přístavu Inčchon a zaútočil na severokorejskou armádu, kterou tím rozdělil. 28. září byl Soul dobyt zpět a jednotky Severu byly vytlačeny až k hraniční řece Ja-lu. Koncem listopadu přišel další obrat díky statisícům čínských vojáků, kteří vytlačili spojence zpět na jih země. Dne 4. ledna 1951 padl Soul podruhé. V březnu ho spojenci opět získali, ale dál už nepostupovali a fronta se ustálila kolem 38. rovnoběžky. Po dvou letech vyjednávání bylo nakonec 27. července 1953 podepsáno v Pchanmundžomu příměří. Čína stáhla své vojáky ze Severu roku 1958, USA mají dodnes na Jihu okolo 40 tisíc vojáků. Válka nevyřešila vůbec nic, jen zpustošila obě části země a o život připravila kolem 3 milionů lidí, větší část ze Severu.

První republika

Preziden I Sung-man, který vystudoval v USA Harward a Princeton a byl zapřisáhlý antikomunista, vládl Jižní Koreji od roku 1948 do 1960. Jeho vláda byla ale velmi autoritářská až tyranská. K odstraňování svých konkurentů se neštítil využít Korejské války a vlastního Zákonu o národní bezpečnosti, který byl tak šikovně napsaný, že mu umožňoval odstranit, koho bude chtít. Když mu končilo druhé volební období, násilím si vynutil změnu ústavy. Jeho protikandidáti v prezidentských volbách dvakrát po sobě zemřeli krátce před volbami. V roce 1960, když se zdálo již téměř jisté, že ve svých 85letech zmanipuluje další volby a na post viceprezidenta si dosadí adoptivního syna I Ki-bunga (protože byl bezdětný), vypukly po celé zemi studentské protesty, k nimž se připojila velká část obyvatelstva.

obr.: první korejský prezident I Sung-man.

Jiskrou, jež zažehla nepokoje v celé zemi, bylo objevení mrtvého těla sedmnáctiletého mladíka zabitého při protestech po zmanipulovaných volbách, který byl zabit přímým zásahem granátu se slzným plynem. Police jeho mrtvolu následně hodila do zálivu, aby se vyhnula obvinění z brutality. Prezident vraždu bagatelizoval a označil za zločin z nedbalosti a vinu hodil na komunistické záškodníky, jenž podle něho stáli za demonstracemi. To vyhnalo do ulic 30tisíc vysokoškoláků přímo v Soulu. Ti se vydali protestovat přímo před prezidentské sídlo. Tam do nich začala policie střílet a 130 jich zabila a tisíce zranila. Po celé zemi bylo vyhlášeno stanné právo. K rezignaci prezidenta došlo ale až poté, co se ke studentům připojili i profesoři a hlavně USA odstoupilo od zdráhavé tolerance I Sung-manových excesů k veřejnému odsouzení jeho režimu. Definitivní konec první republiky nastal po tragické události v rodině I Ki-bunga (prezidentům adoptivní syn), kterého zastřelil jeho starší syn společně s matkou a mladším bratrem. Následně spáchal sebevraždu. O měsíc později odjel I Sung-man na Havaj a skončila první republika.

Další republiky a studentské bouře

Korea si užívala euforie z uvolnění a svobody; poprvé od osvobození. Skončilo omezování politických aktivit a rychle proběhla decentralizace moci, aby se něco takového už neopakovalo. Druhá republika ale padla ani ne po roce vojenským pučem. Nová vláda se bála razantnějšího zásahu proti vysokým představitelům armády a podnikatelům, protože s jedněmi je pojily dlouholeté osobní vztahy s druhými volební fondy. Tím ztratila svou důvěryhodnost. Vojenský převrat byl relativní poklidný, protože proti němu neprotestovala městská elita. Ta se obávala prohlubujících se ekonomických problémů (po svržení prezidenta proběhla velká devalvace měny) a po propuštění většiny příslušníků policie (což byl nutný tah) zavládl v městech chaos a radikálnější studenti měli v plánu zahájit jednání o sjednocení obou rozdělených Korejí. Politické špičky sice byly pro demokracii, ale v praxi ji nikdy nepoužívaly a většinu svých konkurentů odstraňovaly křivými obviněními. Výsledkem toho bylo, že pro mnoho Korejců byla demokracie jako taková problematická.

obr.: Pak Čong-hui.

Vojenský převrat provedl Pak Čong-hui, generálmajor zocelený těžkými boji v přední linii za občanské války. Díky této zkušenosti zastával logicky silně antikomunistický postoj a jeho vláda byla především vojenským totalitarismem. Přesto ji část obyvatel tolerovala z důvodu velkého ekonomického a průmyslového rozvoje v zemi. Režim rovněž využíval strachu z nepřátelského severu a zejména díky dvou událostem (útok severokorejského komanda na prezidentské sídlo v lednu 1968 a údajně Severní Koreou iniciovaný pokus o atentát na prezidenta v srpnu 1974, při němž zahynula lidmi oblíbená Pakova manželka) si Pak částečně nechtěně získal veřejné sympatie. Náklonnost USA, kterou nezbytně potřeboval (50% státního rozpočtu 70% výdajů na obranu státu tvořila hospodářská pomoc z USA), si získal vstupem jihokorejských jednotek do vietnamské války roku 1965. Třetí republika skončila roku 1972 vyhlášením ústavy jusin a čtvrté republiky. V čele stál stále Pak Čong-hui, který se řadou opatření stal neomezeným diktátorem, ale roku 1979 jeho vláda skončila atentátem.

Zanechal po sobě ekonomicky velmi rozvinout zemi, ale politicky a sociálně naprosto rozvrácenou. Země měla nového prezidenta, který postupně odstraňoval nešvary minulého režimu. Otázkou ale bylo, jak se zachová armáda. A té se to nelíbilo a následoval další vojenský převrat spojený s krvavými událostmi v Kwangdžu.

obr.: situace v Kwangdžu v roce 1980.

Nejprve proběhla krvavá čistka uvnitř armády a na ministerstvu obrany a poté ilegální převzetí kontroly nad Korejskou bezpečnostní službou, nejmocnější civilní organizací v zemi. To rozpoutalo vlnu studentských demonstrací, kterých se účastnilo kolem 90 tisíc studentů. Čon Tu-hwan, strůjce vojenského převratu začal rychle jednat, rozšířil stanné právo, zavřel vysoké školy a univerzity, rozpustil Národní shromáždění a zakázal dělnické stávky a politické diskuze. Politické dění se přesunulo do Kwangdžu, rodného města ikony politického odporu Kim Tä-džunga. Skupina studentů místní univerzity požadující ukončení stanného práva se ocitla tváří v tvář kontingentu výsadkářů s černými barety, kteří měli od svých nadřízených informace, že město obsadili komunisté. Začali bezhlavě tlouci obušky a bodat bajonety jak demonstranty, tak přihlížející s takovou brutalitou, která šokovala celé město.

Po dvou dnech zvěrstev se studenti a občané začali zmocňovat zbraní a přebírat kontrolu nad městem. V celém městě propuklo povstání a město bylo obklíčeno tisíci vojáky. Ti nakonec vnikli do města a znovu nastolili stanné právo. Výsledkem celé akce byly stovky, možná tisíce mrtvých (svědci hovoří o dvou tisících). Po těchto událostech Čon sestavil civilní vládu, kterou se nechal ještě během stanného práva zvolit za prezidenta páté republiky (1981-1988). Jeho prezidentské období nebylo právě nejšťastnější, ekonomický růst sice nadále pokračoval, ale s ním i politická a sociální nespravedlnost.

Ro Tchä-u, prezidentům oblíbenec a kandidát na příštího prezidenta, nečekaně uklidnil vyhrocenou situaci v zemi návrhem reforem, které díky náladě v zemi (mj. bylo konečně dokázáno, že policie mučí vyšetřované), nátlaku ze strany USA na mírové řešení demonstrací a hrozbě odebrání olympijských her v Soulu 1988 (po nichž vláda nesmírně toužila jako důkaz své legitimnosti) prezident přijal. Reformy obsahovaly přímou volbu prezidenta, propuštění politických vězňů, respektování lidských práv, zrušení cenzury tisku, podporu politických stran a hlavně „odvážné sociální reformy“.

Těmito reformami si Ro získal značnou popularitu a vyhrál přímé prezidentské volby. Jeho oblíbenost ovšem díky provázanosti s minulým režimem a událostmi v Kwangdžu a řadou korupčních skandálů nevydržela dlouho. Volby v roce 1992 vyhrál Kim Jong-sam a poprvé po třiceti letech byl prezidentem civilista. Boj s korupcí zahájil zveřejněním svého daňového přiznání a zrušením anonymních účtů. Opět nasliboval, stejně jako každý nový korejský prezident, radikální reformy, z nichž se mu podařilo uskutečnit pouze část a i díky řadě skandálů a ekonomické krizi jeho popularita na konci funkčního období klesla na 10%. Novým prezidentem se stal Kim Tä-džung, který dokonce roku 2000 dostal Nobelovu cenu za mír. Roku 2003 ho vystřídal dosavadní prezident Roh Moo-hyun, právník zabývající se lidskými právy.

Dlouhá je cesta k demokracii

Stejně jako Česká republika (nebo lépe Československo) získala i Jižní Korea „svou“ demokracii teprve na konci osmdesátých let minulého století. Narozdíl od naší „sametové“ revoluce představuje ta jejich další krvavou kapitolou jihokorejské historie.

Píše se 22. květen 1987. Během bouřlivých protestů v soulské čtvrti Myeongdong zvedá matka do výše svou dceru oblečenou do trička s nápisem: "Chci žít v zemi bez lží."
Demonstrace byla součástí celonárodních protivládních protestů vyhrocených úmrtími Park Jong-cheola, který 14. ledna 1987 podlehl následkům brutálního policejního výslechu, a Lee Han-yeola, jenž zemřel po zásahu nábojnicí se slzným plynem.


Pobouřeni brutálním mučením Park Jong-cheola, jednoho z prodemokratických aktivistů, útočí studentky soulské Ewha Womans University kameny na policejní jednotky. V době represí nebyly vpády policie na univerzitní půdu ničím neobvyklým. Na zaplynování kampusu jsou vysokoškolačky připravené – obličej si chrání maskami a šátky.


Každodenní život v jihokorejské metropoli koncem osmdesátých let. Obyvatelé města „oblečení“ do plastikových pytlů, které je chrání před všudypřítomným slzným plynem, vyráží za starostmi všedního dne. Ne nadarmo byla Jižní Korea největším importérem slzného plynu na světě.

Režim však ztrácí svou sílu – píše jaro se roku 1987.


Buddhističtí mniši obklopení zásahovou jednotkou sedí na jedné ze soulských ulic a s modlitbou na rtech podporují protesty.


Pro další fotky a komentáře (v angličtině) přejděte sem a sem (the Hankyoreh).

Jižní Korea za vlády Park Chung-hee

Pro přehlednost a snadnější orientaci v textu následuje datace jednotlivých republik a mezidobí dle konsenzu panujícího mezi teoretiky moderní korejské historie :

Vojenská správa armády Spojených států: září 1945–srpen 1948

První republika: 15. srpen 1948–duben 1960

Demokratická prozatímní vláda: 19. duben 1960–srpen 1960

Druhá republika: srpen 1960–květen 1961

Vojenská vláda: 16. květen 1961–prosinec 1963

Třetí republika: 17. prosinec 1963–listopad 1972

Čtvrtá republika: 27. prosinec 1972–říjen 1979

Pátá republika: 12. prosinec1979–prosinec1987

Šestá republika: 16. prosinec 1987–současnost


První debaty o poválečném uspořádání Korejského poloostrova

Jedním z hlavních bodů konference, která se za účasti britského předsedy vlády Winstona Churchilla, amerického prezidenta Franklina Roosevelta a generalissima Čankajška uskutečnila v egyptské Káhiře v listopadu 1943, bylo kromě koordinace válečných operací vedoucích k totální porážce japonského císařství také budoucí poválečné uspořádání Asie. Představitelé zmíněných mocností se rozhodli Japonsku odebrat všechna násilně získaná teritoria a vrátit geopolitickou mapu zpět do roku 1914. Mimo toho se velmoci, „vědomé si zotročeného postavení korejského obyvatelstva, zavázaly tento stav ukončit a na území Korejského poloostrova vytvořit svobodnou a nezávislou Koreu.“ Sovětský svaz se k témuž zavázal v dokumentu vyhlašujícím válku Japonsku.
Tímto byl položen základní, a jak se později ukázalo, nahrubo tesaný kámen, který sice korejskému lidu sliboval právo na sebeurčení v rámci svobodného státu, nestanovoval však nic o budoucí formě státního uspořádání, ani o tom, do jaké sféry vlivu bude Korea spadat.

Korejský poloostrov se tak již od okamžiku svého vzniku stal hracím polem dvou ideologicky protichůdných velmocí a i když globální souboj sovětského komunismu a americké demokracie konec 20. století nepřežil, geopolitické uspořádání Korejského poloostrova nadále zůstává jedním z posledních památníků studené války.

Jižní Korea (1948–1961)

První svobodné volby do Národního shromáždění se měly na území Korejského poloostrova konat v květnu 1948. Sovětský svaz však do své sféry vlivu nevpustil Organizací spojených národů zaštítěnou komisi, která měla dohlížet na jejich regulérní průběh. Jihokorejské špičky tak byly postaveny před těžké rozhodnutí: Buďto odložit konání voleb do doby, než se urovnají spory obou supervelmocí, nebo volby na jihu uspořádat, a tím de facto podpořit rozdělení země. Květnové volby se nakonec uskutečnily , zvoleno bylo Národní shromáždění v čele se Rhee Syngman – hlavou Liberální strany, které následně přijalo ústavu a v ní zakotvený prezidentský systém; Korejská republika byla vyhlášena v den třetího výročí osvobození poloostrova – 15. srpna 1948. Jejím prvním prezidentem se stal Rhee Syngman .

Vztahy mezi Jižní Koreou a KLDR ( Korejská lidově demokratická republika vznikla 9. září 1948) se nadále horšily a 25. července 1950 KLDR na Jižní Koreu zaútočila – začala korejská válka trvající až do července roku 1953. Střet si vyžádal více než dva miliony obětí, z nichž většina byla z řad civilního obyvatelstva. Na geopolitické mapě světa a přetrvávajícím rozdělení korejského národa však válka nezměnila nic.

Ačkoliv byl Rhee Syngman zvolen demokratickou cestou v souladu s ústavou, začal do svých rukou v polovině 50. let koncentrovat stále více rozhodovacích pravomocí a režim přetvářel v autoritativní. I když bylo prezidentské období pouze čtyřleté a hlava státu mohla být zvolena pouze dvakrát, setrval Rhee díky několika ústavním změnám u moci téměř 12 let. Pokusy o usurpaci moci vyvrcholily v roce 1960, kdy v té době již 85letý Rhee ve svůj prospěch zmanipuloval prezidentské volby . Krátce poté byl po sérii nepokojů vedených nespokojenými odboráři a studenty, jež vešly do dějin pod názvem Dubnová revoluce, nucen na svůj post rezignovat. Správy země se do voleb naplánovaných na srpen 1960 ujala dočasná vláda v čele s Chang Myon, kterého Rhee jmenoval ministrem zahraničí den před svou rezignací.

Vítězem voleb se podle očekávání stala opoziční Demokratická strana. Proti společnému protivníku té doby – Rheeovi, jeho Liberální straně a nedemokratickým praktikám sjednocená opozice se však, poté co z politického pole zmizel subjekt, proti kterému se vymezovala, ukázala jako názorově nejednotná. Krize poskytla ideální živnou půdu pro vojenský puč, jež vypukl 16. května 1961 po půlnoci.

Vláda Park Chung-hee

Vojenský převrat

Chaosu panujícího v zemi se rozhodla využít část armády vedená Park Chung-hee . „Hrstka členů armády a námořnictva rychle obsadila všechny strategicky významné pozice v Soulu, ovládla tisk i rozhlasové vysílání a krátce na to také budovu vlády – vše bez jediného výstřelu. Stačilo k tomu 3 500 mužů a 12 důstojníků z armády v té době čítající na 600 000 vojáků.“
Chang Myon, stávající předseda vlády, se v reakci na povstání pokusil zmobilizovat americké jednotky – neúspěšně. I když byl ujištěn o podpoře, Američané se rozhodli vojensky neangažovat. Parkovi se brzy podařilo ovládnout i zbytek armády, čímž eliminoval největší hrozbu utvářejícího se režimu. Národní shromáždění bylo rozpuštěno a veškeré politické aktivity zakázány.
„Nově ustavený nejvyšší orgán, tzv. Revoluční výbor později nahrazený Nejvyšší radou pro přestavbu státu vydal prohlášení volající po vymýcení korupce a sociálních nerovností, vyzval občany k vytvoření nového jednotného národního ducha, soběstačné ekonomiky a vyzdvihl úzkou spolupráci se Spojenými státy.“ Prohlášení končilo závazkem, že jakmile se podaří situaci stabilizovat, bude moc navrácena do rukou civilní správy. Z ideologie projevu je patrné, že se Park silně vzhlédl v Japonsku, obzvláště v „mesiášství a samozvaném patriotizmu pohrdajícím demokratickými principy a víře v přímou razantní politiku, jež požadovali mladí japonští důstojníci ve 30. letech.“

Vojenská vláda (16. květen 1961–prosinec 1963)

První dva roky po vojenském převratu vládla Jižní Koreji vojenská junta. Její elity se koncentrovaly do Nejvyšší rady pro přestavbu státu vyhlášené v červenci 1961, která byla nadřazená celé existující struktuře civilní vlády. Zákonem mimořádného významu rada pozastavila platnost všech dodatků nové, tzv. Chang Myonovy ústavy schválené předchozí rok; následovaly masivní represe. Vytvořen byl zvláštní vojenský tribunál, jehož cílem bylo očistit jak armádu, tak širokou veřejnost od všech, které junta považovala za nepřátele státu – dominujícím obviněním byla spolupráce s KLDR či nařčení z propagace komunismu. Vznášet taková obvinění umožňoval tzv. Zákon o národní bezpečnosti, který vstoupil v platnost v listopadu 1948. „Zákon definoval nepokoje tak vágně a široce, že mohl být zneužit jako politický nástroj úřadu k potlačení prakticky jakékoliv opozice.“ Park Chung-hee navíc pravomoci tohoto nařízení v červnu 1961 rozšířil přijetím tzv. Protikomunistického zákona, který označoval všechny socialistické země světa za nepřátele Koreje.
„Během týdne po vydání Zákona mimořádného významu bylo zatčeno více než 2000 v politice aktivních osob včetně bývalého předsedy vlády Changa. Za prvních několik týdnů se v celách či bez práce ocitlo více než 13 300 státních úředníků a politicky nepohodlných důstojníků.“

Další kolo čistek následovalo po přijetí Zákona na očištění politického prostoru, který vstoupil v platnost v březnu 1962. Na jeho základě dostalo 4 367 politiků zákaz na jakékoli veřejné činnosti po dobu šesti let. Omezena byla také svoboda projevu: 41 ze 64 v té době v Soulu vycházejících deníků bylo zakázáno a téměř 14 000 osob bylo uvězněno pouze proto, že byly označeny jako „výtržníci“.
„Z počátku dávala junta najevo svůj puritánský zápal: vydala omezení na soukromé výdaje, zrušila prostituci a postiženy byly i tradiční korejské kavárny.“ Vojenské velení také potlačilo do té doby vyhlášený noční život hlavního města – důvodem nebyla jen hrozba srocování davu, ale také neadekvátní spotřeba v té době nedostatkové elektrické energie.

Mimo Nejvyšší rady pro přestavbu státu a armády se páteří režimu stala nově vytvořená Korejská národní bezpečnostní agentura a také Demokratická republikánská strana. Obě dvě instituce si pro svůj význam zaslouží samostatnou pasáž.

Korejská národní bezpečnostní agentura – KCIA

Korejskou národní bezpečnostní agenturu založil v 13. června 1961 zeť Park Chung-hee a jeden z mozků vojenského povstání Kim Chong-p’il. Na vzniku se svým dílem podílela také americká CIA a Čankajškův Kuomintang. I díky přímé americké podpoře se KCIA rychle rozrostla a její pravomoci přesáhly jak CIA, tak FBI. Kim Chong-p’il z KCIA vybudoval propracovanou, finančně velmi dobře jištěnou organizaci zaměstnávající desítky tisíc agentů, která politickému dění dominovala až do chvíle, kdy její šéf spáchal v říjnu 1979 na Park Chung-hee atentát. Mezi pravomoci KCIA patřily jak domácí, tak zahraniční zpravodajské aktivity společně s právem kontrolovat ostatní korejské agentury.

„Hlavním úkolem KCIA během Parkova režimu však nebyla ochrana státních zájmů, ale zajištění bezpečnosti režimu samotného. Dělo se tak za pomoci brutálních represivních technik, jejíchž cílem byla jak prodemokratická opozice, tak studentští aktivisté či intelektuálové.“
Zhoubných rozměrů dosáhly aktivity KCIA především během čtvrté republiky, tzv. éry yushin. „KCIA v té době disponovala agenty nejen mezi opozičními stranami, ale také v redakcích, v televizi, radiu, odborech či mezi studenty vysokých škol jak na území Koreje, tak ve Spojených státech a Japonsku.“
Jedním z nejobávanějších trestů byl pro perzekuované tzv. „výlet do Namsanu“, kde se nacházelo centrální velitelství KCIA. V něm docházelo k mučení prominentních osob korejského disentu. „Právě KCIA tak více než kterákoliv jiná státní instituce včetně samotné armády, symbolizuje rafinovanost a systematičnost útlaků éry Park Chung-hee.“ KCIA stála také za novou korejskou ústavou schválenou referendem 17. prosince 1962.

Demokratická republikánská strana - DRS

Vzhledem k vzrůstajícímu nátlaku Spojených států na ukončení vlády vojenské junty vyvstala Parkovu režimu nutnost vybudovat platformu, která by reprezentovala zájmy režimu v budoucím formálně demokratickém politickém systému. Jejím vytvořením byl pověřen, stejně jako vybudováním KCIA, Parkův zeť Kim Chong-p’il.
Vzniklá Demokratická republikánská strana se stala významnou oporou Parkova režimu, umožňující mu přímo ovlivňovat dění v Národním shromáždění. Kim při budování strany, která vznikla na jaře 1963, přestože v zemi platil zákaz veškerých politických aktivit, hojně využíval organizační struktury KCIA. Tajná služba navíc straně umožnila využívat část svých finančních zdrojů.
Po krátké době etablování se na korejském politickém poli se strana stala první opravdu koherentní, vysoce centralizovanou a efektivně vedenou nekomunistickou stranou v korejských dějinách. Vznik dalších politických subjektů byl povolen až poté, co byla geneze DRS dokončena . Přesto Park do poslední chvíle tajil datum konání prezidentských voleb v roce 1963 – 15. říjen, aby nově vzniklým stranám jejich pozici co nevíce zkomplikoval. Na sestavení kandidátních listin stranám zbyl pouhý měsíc.

Vojenská vláda (16. květen 1961–prosinec 1963) – dokončení

Na základě předchozího je patrné, že Parkovým hlavním cílem po nabytí moci byla celková deaktivace politického dění v zemi. Depolitizační snahy ovšem narazily na odpor Kennedyho administrativy. Vzhledem ke stupňujícím se hrozbám, z nichž se jako nejvážnější jevilo zastavení přísunu amerických peněz, nakonec Park po dvou letech odkladů v prosinci 1962 odvolal stanné právo a schválil referendum o přijetí nové ústavy.
Ta zásadně oslabila pozici Národního shromáždění – zatímco demokratická ústava z roku 1960 definovala silný dvoukomorový parlament a slabou pozici prezidenta, nová ústava přinesla slabý jednokomorový parlament, jehož legislativní činnost byla plně podřízena Nejvyšší radě pro přestavbu státu. Prezident měl být narozdíl od zrušené ústavy volený přímo.

Zároveň se zrušením stanného práva umožnil Park 2 300 z politiky vyloučeným osobám participovat na omezené volební kampani, přislíbil obnovení civilní vlády a návrat vojáků z měst do kasáren. Řadě „nebezpečných“ opozičních politiků však participace na volební kampani umožněna nebyla, čímž došlo k ovlivnění regulérnosti voleb.
Veřejné mínění se však pro Parka nevyvíjelo tak, jak by si představoval, a stále aktuálněji vyvstávala hrozba porážky v chystaných prezidentských volbách. Park zareagoval výhružkou, že prodlouží mandát Nejvyšší radě národní obnovy o další čtyři roky. Po dalším americkém nátlaku se ale volby nakonec uskutečnily.

„Snahou Parka bylo převést režim z vojenského na kvazi-civilní a tím ho legitimizovat s minimálními změnami. Takto nastavený systém se sice formálně platnými, ale jinak mocenskou elitou zcela kontrolovanými demokratickými prvky (volby, existence politických stran, ústavní pořádek), se stal na následujících šestnáct let nástrojem pro realizaci Parkovy politické vůle.“

„I když si Park Chung-hee díky nové ústavě a represivní činnosti KCIA připravil půdu pro volební vítězství velmi pečlivě, v prezidentských volbách 17. prosince 1963 zvítězil nad opozičním kandidátem Yun Po-sonem jen těsně, když získal „pouhých“ 46,6 % hlasů zatímco Yun 45,1 %. V parlamentních volbách uskutečněných měsíc po prezidentských se již změna ústavy projevila naplno. Nový volební systém, který automaticky přiděloval dvě třetiny křesel vítězné straně, umožnil DRS získat 110 ze 175 křesel, i když získala jen 32 % hlasů.“ Mimo změny volební systému měla na volební výsledek vliv silná organizovanost DRS, finance a represe KCIA, rozdrobenost opozice a zákaz kandidatury pro několik tisíc nepohodlných osob.

Třetí republika (17. prosinec 1963–listopad 1972)

Toto období bylo se dalo charakterizovat snahami o realizaci Parkova kvazi-civilního režimu v rámci omezenějšího systému demokratické stranické politiky.
Po první dva roky se hlavním politickým tématem stal podpis normalizační dohody s Japonskem. Hned poté, co se objevily první zmínky o chystané úmluvě, vypukly bouřlivé studentské protesty, které vyústily ve vyhlášení dalšího stanného práva. Normalizační dohoda byla nakonec schválena v srpnu 1965 ; v platnost vstoupila v prosinci 1965. Během necelého roku po podepsání dohody předstihlo Japonsko Spojené státy a stalo nejdůležitějším jihokorejským obchodním partnerem a investorem.

Období mezi roky 1965 a 1971 proběhlo ve znamení ohromného ekonomického růstu země a v porovnání s předchozími a následujícími lety relativně stabilně. Rád bych se zde proto krátce zmínil o hospodářských aktivitách Parkova režimu.

Korejský ekonomický zázrak

Jen měsíc po uchopení moci v roce 1961 založil Park Chung-Hee Radu pro ekonomické plánování, později přejmenovanou na Výbor pro ekonomické plánování, který se brzy stal nejvyšší instancí korejské z části direktivně řízené ekonomiky. „Plány první pětiletky vytvořené krátce po přejmenování rady na výbor deklarovaly princip řízeného kapitalismu, který v sobě spojoval prvky volného trhu – respekt k tržní svobodě, autonomii ekonomického subjektu, ale také právo vlády buďto přímo participovat, či nepřímo ovlivňovat strategická průmyslová odvětví národního zájmu.“ V pětiletých plánech režim s úspěchem pokračoval i v dalších letech.

Při tvorbě tohoto ekonomického modelu je patrná Parkova fascinace poválečným Japonskem, z něhož režim přejal podporu proexportní politiky, preferenci domácích podniků pomocí bezúročných půjček či daňových prázdnin, snahu udržet slabou měnu nebo nízká dovozní cla na suroviny a vysoká na hotové produkty. Nutno dodat, že zásadní úlohu v celém procesu sehrály zahraniční investice ze strany USA a od roku 1965 také z Japonska.

Do čela korejského hospodářství se podle předpokladů postavil sám Park Chung-hee. Brzy se obklopil řadou mezinárodně renomovaných ekonomů, s nimiž většinu svých rozhodnutí konzultoval. Pokud však došlo na jeho vizionářské projekty, odmítavé postoje poradců byly marné. Park osobně vybíral společnosti, kterým byly poskytnuty velké státní zakázky, nebo naopak pozastavoval platby těm, o nichž byl přesvědčen, že nepracují tak, jak by si sám představoval.

Pokud se za Parkovou érou ohlédneme z ekonomického hlediska, musíme konstatovat, že úspěchy direktivního vedení ve strategických odvětví průmyslu byly majestátní, srovnatelné s poválečným obdobím v Japonsku, či současnou Čínou, a pozitivně ovlivnily vývoj celého jihokorejského hospodářství.
Podle analýz Světové banky se korejský HDP pod Parkem každých deset let ztrojnásobil. Stejně úspěšný byl boj s chudobou. Ještě v roce 1965 byl HDP na obyvatele srovnatelný s chudšími oblastmi Afriky – pod hranicí chudoby žilo více než 40 % domácností; do roku 1980 se jejich počet snížil na méně než 10 %. HDP na obyvatele se krátce po Parkově vojenském převratu v roce 1961 pohyboval na hranici 100 dolarů, v době jeho smrti to již bylo 1000 dolarů .

Třetí republika (17. prosinec 1963–listopad 1972) – dokončení

Zvyšující se životní úroveň a proexportní politika přinesla Parkovi popularitu voličů. Ve volbách v roce 1967 zvítězil s náskokem více než milionu hlasů – významný podíl na úspěchu však měla opět korejská tajná služba. Ta si vzhledem k vysokému přebytku platební bilance mohla dovolit rozhazovat desítky milionů dolarů.
K největší zahraničněpolitické rozepři tohoto období došlo v roce 1968. KCIA tehdy ze Západního Německa unesla několik korejských občanů, které po návratu do země čekalo obvinění ze spolupráce s KLDR. Únos v Německu vyvolal vlnu odporu a téměř způsobil přerušení diplomatických styků mezi oběma zeměmi.

Ačkoliv bylo toto období relativně klidné, přesto nelze hovořit v demokratických termínech – jakmile se režim „nevešel“ do ústavního rámce, neváhal fungovat mimo něj. Klasickým příkladem je způsob řešení krize v roce 1969, kdy se opozice rozhodla blokovat vstup do Národního shromáždění, aby DRS zabránila přijmout ústavní dodatek umožňující Parkovi kandidovat i ve třetím volebním období (ústava povolovala jen dvě) – poslanci DRS se proto sešli v administrativní budově NS a dodatek schválili tam.

Přesto se během let navršila řada faktorů, jež Parka přesvědčily o nutnosti reformy celého systému. „I s většinou DRS v parlamentu se ukázalo, že stranická politika je časově náročnější a narušuje politickou linii režimu více, než byl Park ochoten tolerovat.“ Na počátku sedmdesátých let se navíc začala sjednocovat dosud rozdělená opozice, spojily se dvě frakce od roku 1961 rozdělené Demokratické strany, na jejichž základě vznikla Nová demokratická strana, která svým programem lákala stále více především městských obyvatel Jižní Koreje.

Čtvrtá republika (27. prosinec 1972–říjen 1979)

K rázné změně výše popsaného relativně svobodného režimu došlo v říjnu 1972 . Park opět vyhlásil stanné právo, zrušil stávající ústavu, rozpustil Národní shromáždění a vyhlásil nové prezidentské volby, jejichž volební systém byl změněn z přímého na nepřímý. Navíc se opakoval scénář z roku 1961: Byla potlačena svoboda tisku a za mřížemi se ocitlo široké vedení opozice. Park nazval nový ústavní systém Yushin .

Pro vývoj situace se jako zásadní jevila reakce Spojených států. Ty se vždy, více či méně intenzivně, snažily limitovat autoritativní tendence ať již během vlády Rhee Syngmana, či po Parkově povstání v roce 1961. Po zvážení situace se však tentokrát Spojené státy rozhodly proti utužení režimu nezasahovat. Park Chung-Hee si dobu pro převrat pečlivě naplánoval. Tři týdny předtím proběhl podobný puč na Filipínách – prezident Ferdinand Marcos vyhlásil stanné právo a zrušil stávající politické instituce, aniž by jeho akce vyvolaly ve Spojených státech negativní odezvy. Oba dva převraty navíc proběhly krátce před konáním amerických prezidentských voleb, kdy bývají američtí prezidenti obzvláště neochotní vynášet kontroverzní rozhodnutí týkající se zahraniční politiky. „Stávající garnitura Bílého domu Nixon – Kissinger honosící se svou diplomatickou realpolitik se díky komplikované situaci ve Vietnamu ocitla pod tlakem veřejnosti a Američané se proto rozhodli do korejské otázky nevměšovat.“

V reakci na vyhlášení revitalizačních reforem Yushin, jež vstoupily v platnost po zmanipulovaném celonárodním referendu v říjnu 1972, došlo k další homogenizaci jinak partikularizované jihokorejské opozice. Její snahy však byly pomocí KCIA a Armádního bezpečnostního velitelství systematicky likvidovány hned u zrodu. Řada opozičních špiček se ocitla za mřížemi či v domácím vězení, mnoho z nich bylo mučeno. Kromě fyzického mučení KCIA používala také různé formy psychického nátlaku. Jejich oběťmi byli především rodinní příslušníci zadržovaných jedinců. Těm byly často odpírány jakékoli informace o osudu jejich blízkých, popřípadě o místě jejich zadržení. „Svévolné zatýkání, prodloužené vazby, násilím vynucená přiznání, simulované soudy či popravy mohly postihnout každého, kdo se odvážil postavit proti systému.“ Mezi denní chléb KCIA patřila přísná cenzura veškerých jak tištěných, tak také rozhlasových a televizních médií.

Represivní praktiky začaly brzy vydávat své plody. Po půl roce od převratu se jedinou stále ještě relativně funkční opozicí stala ta, které se ze země podařilo uprchnout, nebo mimo zemi žila již před pučem v roce 1961 . „Asi nejznámější obětí režimu se stal prominentní profesor práva Soulské národní univerzity, nejvýznamnější školy v zemi, Choe Jong-gil, jehož v říjnu 1973 KCIA umučila k smrti.“

Park Chung-hee dokázal ve svůj prospěch využít také krátkého oteplení vztahů s KLDR na počátku 1972. Pro mnoho Korejců znamenaly plánované bilaterální rozhovory jedinou naději na opětovné setkání s příbuznými, jež se octili v nesprávnou dobu na druhé straně hranice.
Ve smíšené atmosféře strachu z represí a víry v budoucnost byla v listopadu 1972 v celonárodním referendu schválena nová ústava garantující Parkovi prakticky neomezený a nekontrolovaný přístup k moci.

„Prezidentský systém byl transformován v tuhý vůdcovský autoritativní režim. Hlava státu byla volena snadno manipulovatelným orgánem složeným z několika tisíc nestraníků, zvaným Národní rada pro sjednocení, v jehož čele stál sám Park. Konečná pojistka proti jakémukoli ohrožení prezidentovy autority byla zajištěna dalšími ústavními nařízeními, která se týkala lidového hlasování a zvláštních nouzových opatření. Tyto zahrnovaly celou oblast vnitrostátních záležitostí, jež mohly být uzákoněny po prezidentově samostatném rozhodnutí.“ Jmenování jedné třetiny členů Národního shromáždění prezidentovi zajistilo absolutní kontrolu nad legislativou.

Dne 12. prosince 1972 byl Park Chung-Hee jednohlasně zvolen prezidentem na prodloužené období šesti let. Národní rada pro sjednocení ho do čela země absolutní většinou zvolila ještě jednou v červenci 1978. Park se u moci udržel jen do roku 1979.
Režim svým silně represivním charakterem roztočil spirálu, jež nakonec vedla k jeho pádu. Situace se začala zhoršovat po dalším vyhlášení stanného práva na počátku roku 1974, během něhož bylo na 200 osob odsouzeno k smrti či k doživotnímu odnětí svobody. Mezi perzekuovanými byli např. významný katolický kněz, několik špiček disentu a také jediný žijící bývalý prezident z období krátkého demokratického intermezza Yun Po Sun.

Další komplikace přišly po opětovném probuzení Spojených států: na program dne byla v reakci na politické násilí znovu nastolena otázka zrušení vojenské pomoci. KCIA a špičky režimu zareagovaly tak, jak byly zvyklé jednat na poloostrově – korupcí. „Aféru, jež vešla do dějin jako tzv. Koreagate, vyvolali členové KCIA, kteří se rozhodli nabídnout 30 000 amerických dolarů každému senátorovi, resp. 5 000 dolarů každému kongresmanovi, který by hlasoval proti návrhu na zrušení finanční podpory.“

Konec režimu přišel v souvislosti s prohlubující se ekonomickou a politickou krizí. „Ekonomické problémy, které se vršily již od počátku sedmdesátých let, se v roce 1979 ještě zhoršily druhou ropnou krizí a způsobily, že mnoho Korejců ze střední vrstvy, kteří doposud pochybovali pouze o charakteru vládní politiky, začalo nyní otevřeně kritizovat i její ekonomické neúspěchy.“ Dalo by se říci, že Park nedokázal zavčas zareagovat na vzrůstající uvědomění občanského sektoru. „Vize centrálně plánované ekonomiky a autoritativního proexportně orientovaného režimu narazila na hodnoty občanské společnosti, individualitu a stále sílící vliv křesťanství.“ Krize vyvrcholila nepokoji v Masanu a Pusanu v srpnu a září 1979, jež podnítily Parkovo zavraždění řiditelem KCIA 26. října 1979.