Pozor (korejská) zákruta

Autor: Tonda Pilka

Ze všeho nejdřív musím upozornit na základní fakt: nacházíte se v Asii. Zapomeňte na organizované Japonsko, či ohleduplnou Evropu. V Asii žije spousta lidí a všichni se snaží prosadit své JÁ jak ve společnosti, tak na silnici. Platí právo silnějšího, tudíž se zhusta troubí, bliká a taky řve. To pro začátek.

Nyní konkrétně. V Koreji se jezdí vpravo jako v Čechách a na Moravě. Žádné zvláštní pravidlo neplatí, snad jen, že na křižovatce můžete odbočit vpravo na červenou, pokud tím nikoho neohrožujete. Na silnice potkáte většinou nová auta, stáří víc než 10 let je spíše výjimkou. Obliba SUVéček a džípů všeho druhu je veliká, protože místní silnice jsou zhruba na stejné úrovni jako české, místy i horší. Snad všechna auta jsou vybavena navigací. Když uvíznete v zácpě, což se vám tady stane velmi často, stačí přepnout navigaci na příjem televize a můžete sledovat svoji oblíbenou soap operu. Dálnice jsou placené a dobrá navigace vás přesně poinformuje, kolik budete platit.

Jízda na dálnici, či okresce je pro našince relativně snesitelná. Obecně se hojně užívají (zneužívají) výstražná světla. Nenechte se vyvést z míry, když na dálnici ve 100km za hodinu před vámi začne někdo blikat. Znamená to jen, že chce měnit směr, vyjádřit poděkování, nebo prostě něco udělat. U autobusů je to ještě oblíbenější. Používání světel je prostě na řidiči a vzhledem k tomu, že Korejci jsou horké hlavy, blikají víc, než musí. Na blinkry se moc nehraje, to už spíš zapnou obě pro výstrahu. Jinak na dálnici, či okresní silnici jsou Korejci „relativně“ ohleduplní. Víc se cpou a občas do toho zatroubí, ale nic, co by jeden nezvládl. Taky samozřejmě potkáte magory, co to stříhají přes tři pruhy ve 150km. Nebojte, stejně se potkáte v zácpě o 10km dál.

Pravá legrace vás ovšem čeká při jízdě ve městě. Začnu od toho nejjednoduššího a totiž chodců, kteří jsou ve srovnání s Evropou disciplinovaní. I když je víc než zřejmé, že nic nejede, tak stejně trpělivě čekají, až naskočí zelená a pak se snaží co nejrychleji přejít. Občas sice někdo přechází, kde nemá, ale protože doprava je hustá, většinou s ohledem na vlastní zdraví zavčas rozmyslí.

Oblíbeným dopravním prostředkem je v Koreji kolo a tady pozor. Zvláště dospívající mládež zkouší meze své smrtelnosti (zřejmě pod vlivem počítačových her, které tak rádi hrají) a několikrát jsem viděl, jak to kluk střihl kolmo přes křižovatku přesně v okamžiku, kdy blikla zelená. Vzdálenost mezi jeho zadním kolem a blatníkem rozjíždějícího se auta byla možná 15cm. Na druhou stranu cyklisté často užívají chodník a celkem rozumně autům ustupují.

To co platí o cyklistech, platí mnohonásobně o mopedech a motorkách. Tam, kde cyklista raději použije chodník, bude motorkář hledat i ty nejnemožnější mezery, aby se protáhl. Vzhledem ke své rychlosti jsou jednostopá vozidla značně nebezpečná a bohužel velmi bezohledná. Na semaforech často jen kouknou do stran a je-li vzduch čistý, klidně jedou dál, i když je červená. Tohle ovšem platí obecně. Semafory se tu berou spíš jako informace, než jako příkaz.

Nyní k nejnebezpečnějšímu co můžete ve městě potkat. Jsou to autobusy a taxíky. Začnu od těch větších, čili autobusů. Tady vás čeká hodně legrace, ale vzhledem k jejich velikosti si nějaké soutěžení prostě rozmyslíte. Musíte mít na paměti, že řidiči autobusů se musí držet jízdních řádů, jinak je čekají srážky z platu. Cestující veřejnou dopravou si občas připadá jako pasažér dvojmístné formule 1 na okruhu v Monte Carlu, ale na druhou stranu se všude dostane včas. Autobusům tudíž raději ustupte a nechte je dělat jejich práci. To že se naprosto nesmyslně cpou, červenou na křižovatce ignorují a cestující nechávají vyskakovat za jízdy, prostě berte, jako fakt a raději se nerozčilujte.

Nejhoršího se můžete dočkat od taxíků. Jestliže se autobus nebude cpát někam, kam se sotva vejde moped, tak taxi to určitě zkusí a ještě vás vytroubí jak blbce. Respektování pravidel pro taxi neplatí, takže kdekoliv je vidíte, doporučuji přepnout pozornost na poplach červeného stupně. Klidně vám vjedou do křižovatky a zůstanou tam stát, vytlačovat vás z pruhu za mohutného troubení a vůbec dělat věci naprosto protismyslné. Mějte na paměti, že jakákoliv kolize vás může přijít hodně draho. Vzhledem, k tomu že majitelé taxislužeb jsou bývalí policisté, či vládní úředníci, tak vaše šance u soudu jsou spíše mizivé.

Jestliže už k nějaké kolizi dojde, tak máte jednu obrovskou výhodu. Jste obyvatelé západního světa a tudíž pro případné korejské chytráky, co by na vás rádi něco trhli, tvrdší oříšek. Záleží ovšem na míře škod, obecně ale platí, že hlasitější a agresivnější vyhrává. Jestliže se jedná o nějaké odřené plechy, tak prostě vystupte z auta, začněte řvát (česky, anglicky, neartikulovaně), živě gestikulovat a vůbec dokazovat druhé straně, že viníkem je ona. Nejúčinnější je předstírat, že jste američtí vojáci, protože ti tady mají v podstatě nedotknutelný status. Jak jsem ovšem poznamenal na začátku, záleží na konkrétním případě a jedná-li se o něco závažnějšího (např. zranění), tak asi budete muset kontaktovat ambasádu.

Zvláštní zmínku musím věnovat retardérům všeho druhu. Vzhledem k tomu, že Korejci milují rychlost, „mrtvé policajty“ potkáte skoro všude. Velmi častá je kombinace s pruhy na silnici, které vypadají úplně stejně jako retardér. Řidič tak raději přibrzdí, než aby riskoval nepříjemný „skok“. Satelitní navigace jsou ovšem velmi sofistikované, takže by vás měli poinformovat, který je pravý a který ne. Živé policisty na silnici příliš nepotkáte, snad jen v pátek a sobotu a to jen kontrolují alkohol. Že by se vzrušovali s rychlostí, či technickým stavem vozidla, s tím jsem se nesetkal, ani o tom neslyšel.

Závěrem musím poznamenat, že mé zkušenosti vycházejí z nedlouhého pobytu a týkají se oblasti kolem Soulu, tudíž situace může být místně naprosto odlišná.

Ohnivá voda korejského kolektivu

„Proboha, ti vypadají. Podívej se na ně,“ nabádá mě Ondra, student brněnské politologie, a nevěřícně přitom kroutí hlavou. Ještě než se otočím ke zdroji jeho údivu, tuším, co mě čeká. Nedaleko od nás sedí na chodníku v řadě pět Korejců. Pěkně jeden vedle druhého. Je kolem desáté večerní. Ulice v soulské čtvrti Sincheon se topí v záplavě neonových nápisů, které dodávají celému výjevu téměř mystickou atmosféru.

Ohnivá voda

Všichni mají na sobě tmavé obleky střižené podle poslední módy, bíle košile, kravaty z těch nejvybranějších materiálů a černé lakované polobotky. Jihokorejci si na svém vzhledu dávají opravdu záležet a o mužích pohybujících se ve světě businessu to platí dvojnásob. Všudypřítomní pouliční leštiči obuvi či prodejny kvalitního oblečení si na nedostatek zákazníků stěžovat skutečně nemohou. Momentálně je ale těmhle pěti korejským pánům do jejich vzhledu asi tolik, jako českému horníkovi fárajícímu z dolu po mnohahodinové směně na šachtě. Košile mají rozepnuté, kravaty povolené a sako jednoho z nich se povaluje opodál. Na první pohled je zřejmé, že s mírou se nepilo ani tentokrát. Na vině jsou konfuciánské zvyky, stres a především malé zelené lahve plné tradičního korejského nápoje – soju.

Více než sedm set let známý nápoj podle původní receptury destilovaný z rýže, se dnes vyrábí ze všeho, co je právě po ruce, nejčastěji však z brambor. Chutná jako sladší, slabá a nekvalitní vodka. Za jeho bezprecedentní oblíbeností v Koreji stojí především jeho nízká cena. Jedna lahev (360 ml nejčastěji konzumované 20% verze) vyjde na 16 korun. Nápoj má mezi Korejci řadu přezdívek, nejčastější je ale „kamarád“. Pro společnost, v níž vztahy a kolektiv znamenají vše, představuje soju médium – zbavuje studu, umožňuje snadněji komunikovat s okolím a dává zapomenout na pracovní stres. Nelze se proto divit, že značka Jinro Soju je již šest let po sobě nejprodávanějším tvrdým alkoholem na světě. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Vězte, že mimo Koreu se ho ročně vyveze jen mizivé procento.

S kocovinou, ale první

„Tohle musím zdokumentovat,“ zamrmlá Ondra a už vytahuje z kapsy fotoaparát, aby si skupinku podroušených businessmanů zvěčnil. Tři z nich mají hlavy opřené o kolena a spokojeně pochrupují, zbylí dva kouří a vedou hlasitý, leč neartikulovaný rozhovor. Oba mají velké kruhy pod očima. Z nich na první pohled vyzařuje, že mají za sebou náročný den a ještě náročnější noc. Na poslední chvíli Ondru přesvědčím, aby svůj fotografický záměr přehodnotil. „Ačkoliv si Korejci fotí všechno a všude, takovéhle situace jsou zkrátka tabu,“ říkám mu, „korejština pro to má speciální výraz: kibun – svým jednáním bys nikdy neměl uvést jiného člověka do trapné situace, díky níž by ztratil svou tvář.“ Když opilce míjíme, jeden z dvojice méně znavených nám zamává. Lehkým úklonem pozdrav opětujeme a mizíme ve spleti úzkých uliček. Podobných skupinek cestou k našemu oblíbenému baru potkáme ještě několik. Všichni do jednoho budou zítra v osm sedět ve svých kancelářích. Pozdě si nedovolí přijít ani jediný. Právě naopak. Kdo bude v práci nejdříve, vyslouží si pochvalné herdy od svých kolegů. Každý ví, že se předešlý večer pilo, a proto je první příchozí vždy považován za nejsilnějšího jedince.

Život a pracovní nasazení v kterékoliv východoasijské společnosti je zkrátka od toho českého „trochu“ odlišné. Pro srovnání, nedávno mi vyprávěl Dominik, zaměstnanec nejmenované pražské reklamní agentury, pobočky velké nadnárodní korporace, jak ho po firemním večírku s koncem ne nepodobným osudu zmíněných Korejců vzbudil kolem jedenácté dopoledne vyzvánějící mobil. Když na displeji uviděl jméno svého nadřízeného, upřímně se zhrozil. „Ahoj, už jsi v práci?“ zeptal se šéf. „Moc se omlouvám, ale ještě ne. Slibuji, že do půl hodiny tam budu,“ vylámal ze sebe Dominik. Po krátkém tichu se z mikrofonu ozvalo: „Nic si z toho nedělej, já jsem se taky právě probudil.“

Zábavné peklo

„Jižní Korea je zábavné peklo, kdekoliv jinde si připadám jako v nudném ráji,“ vypráví nám o přestávce Yoo Hong-joon, profesor sociologie na soulské univerzitě Sungkyunkwan. Souhlasí s ním i Tai Ham, Jihokorejec neustále pendlující mezi Soulem, Evropou a Spojenými státy, kde strávil velkou část svého bohatého obchodního života. Komunikativní padesátník, jehož firma vyváží přesná optická zařízení do celého světa, si v Soulu otevřel restauraci Castle Praha. „Nálevnu“ usadil do věrné repliky Staroměstské radnice s funkčním orlojem. Pro místní zákazníky jedinečné lákadlo. Ačkoliv má „Kásl“ otevřeno do pozdních nočních hodin, Korejci se obvykle přesouvají jinam. Neodrazuje je ani pomalejší obsluha, ani vysoké ceny, obvyklá klientela je na ně připravená, taková je ale tradice.

„Pokud jste zaměstnaný v korejské společnosti, je vaší povinností dvakrát týdně po práci vyrazit s kolegy na večeři. Když nadřízený zavelí, jde se. Přísná konfuciánská morálka hlásající naprostý respekt k nadřízenému nedává šanci na únik. Společným jídlem se ale jen začíná,“ přednáší nám Sang Sun Kwon, který si do univerzitního klidu Graduate School of Business odskočil z divokého světa burzovních spekulací. Svou dnešní lekci nazvanou Korejská tradice pití alkoholu, na rozdíl od těch předešlých, připravenou nemá. Mluví spatra. Přes dvacet let strávených v soukromém sektoru mu, jak sám říká, „dalo zkušeností na rozdávání.“ Nakonec neodolá našim prosbám a souhlasí, že nám tradiční večer korejského zaměstnance ukáže v reálu. „V práci obvykle končíme kolem osmé, takže v osm na Daehangno,“ loučí se s námi profesor Kwon. Jde o soulskou čtvrť proslulou počtem restaurací, klubů a barů. Představte si ostravskou Stodolní ulici, vynásobte ji desetkrát a na závěr ji zabalte do mihotajícího amalgamu neonů a korejské abecedy.

V bzučícím úle jsem na čas. Několik opozdilců se ale jako vždy našlo. „Za každých pět minut zpoždění váš čeká panák soju,“ neúprosně konstatuje Kwon. „Chtěli jste ukázat, jak to chodí v korejské firmě, tak si zvykejte. Musíte respektovat ostatní,“ dodává s kamennou tváří.

S lahví místo ukazovátka

Již během večeře nám profesor, coby firemní boss, rozlil několik lahví všudypřítomného soju. „V Koreji si alkohol nikdy nenalévejte sami, je to proti zvyklostem a lidé vás budou považovat za nevychovaného individualistu. Zároveň platí, že jakmile vám nalévá nadřízený, nesmíte nikdy odmítnout,“ přednáší profesor s lahví místo ukazovátka. „Pijí buď všichni, nebo nikdo, a vy nechcete být ten, kdo zradí jako první. Od vstupu do restaurace o vašem bytí a nebytí zkrátka rozhoduje šéf. A to jsem dnes já!“

Profesor je ale, na rozdíl od jiných, ohleduplný a kdo nechce, pít nemusí. V kolektivním duchu neprobíhá jen konzumace jedů, ale i stravování. Obvykle se jí ze společné nádoby či grilu umístěného ve středu stolu. Také vedlejší chody nepatří nikomu. „Problém nastává, když dojde na placení,“ upozorňuje nás již mírně podnapilý profesor. Vždy totiž platí jediná osoba za všechny zúčastněné. „Moci zaplatit je pro nás velká čest, a tak se často stává, že se jeden z pracovníků vytratí a pod záminkou odchodu na toaletu účet vyrovná. Peníze se nevybírají. Ostatní zaplatí jindy.“ Západní studenti usazení kolem profesora jen nevěřícně kroutí hlavou. „Tak a vzhůru dál. Noc je ještě mladá!“ zaburácí náš dnešní hostitel.

Následuje rychlý přesun do baru. Stoly kolem nás jsou nacpané do posledního místečka. Jsme snad jediní, kdo na sobě nemají bílou košili a kravatu, ale to neznamená, že by nám nechutnalo. „Už jste ochutnali poktanju?“ zeptá se po chvíli profesor. Kroutíme hlavou. Za chvíli už před námi kouzlí, před sebou dvě řady sklenic. Jedny větší, druhé menší. Do větších lije pivo; do menších plné panáky soju. Lihovinu pak jemně vloží na dno pivní skleničky. „Tímhle tady obvykle začínáme. Ale to by s vámi pak nic nebylo. Kombé (korejsky na zdraví, pozn. autor). A na ex!“ Naše konverzace ztrácí poslední zábrany.

Po další rundě soju nadchází vrchol večera. Jdeme, tak jako ostatní businessmani, na v Koreji nesmírně populární Karaoke. Profesor začíná s fenomenální replikou Franka Sinatry. Je vidět, že má natrénováno. Postupně se k němu přidáváme i my… Cestu domů zvládám dobře, leč nutno zmínit, že k osudu oněch „pěti statečných“ z počátku tohoto příběhu nemám daleko. I ti se ale nakonec domů dostali. Ráno je tragické. Obdivuji Korejce, kteří se po takovém večírku dokážou vzbudit a myslet na to, jak být v práci dřív, než kolegové, a s mokrým hadrem na hlavě proklínám náš geniální nápad poznávat tradice naživo.

Firma je můj život

S postupem času a jedním aspirinem se má mozková aktivita pomalu vrací do normálu a já poznávám, že vše, co se předešlý večer událo, mělo svůj přesný řád a jasně daný cíl – utužit kolektivního ducha, posílit vazby mezi zaměstnanci a dát alespoň na chvíli zapomenout stresu a neúprosnému tlaku jihokorejské společnosti. Společně s do puntíku propracovanou korporátní kulturou a systémem zaměstnaneckých výhod začínám chápat, proč jsou Korejci pro svou firmu ochotni položit život. Firma a lidé v ní totiž jsou jejich život! Rodina, o níž se ve většině případů stará manželka zcela sama (i tehdy, když pracuje), a koníčky zůstávají až daleko v zadu. Západní individualismus, užívání si volného času a priorita rodiny před prací představují pro Korejce tvrdý oříšek, jejž louskají jen s nechutí. Tvrdohlavý a samostatný Čech se na druhou stranu jen velice nerad podřizuje kolektivu a pevně dané hierarchické struktuře. Ty ale představují hnací motor místní ekonomiky, a tak se s nimi, chce-li uspět na jihokorejském trhu práce, musí, dříve nebo později, popasovat. Stejné problémy řeší také Češi a Slováci zaměstnaní u poboček jihokorejských nadnárodních společností ve střední Evropě.

„Korejci by chtěli nepřetržitou výrobu, sypat díly z linek jeden za druhým, ale zapomínají, že máme rodiny, zájmy a že nemůžeme věnovat všechen volný čas fabrice,“ stěžuje si na internetovém serveru korea.cz nespokojený zaměstnanec ostravské pobočky jihokorejské firmy Sungwoo. „Tady nikdo neví, kdy se nařídí nějaká povinná sobota, či kdo mu zavolá, že má přijít na mimořádný přesčas,“ dodává muž vystupující pod přezdívkou Kliďas. Pro Korejce trávící v zaměstnání dvanáct hodin denně včetně drtivé většiny sobot nic neobvyklého. Pro Čecha, který v pátek kolem čtvrté nadává na ucpanou výpadovku z Prahy, brutální galeje. Blízké setkání třetího druhu v plné parádě. A to se na Čechy nevztahují popracovní „posilování kolektivu“, lokální tradice a poktanju do češtiny překládané jako „časovaná bomba“.

Box:

Podle statistik asociace sdružující korejské výrobce alkoholu vypili Korejci v roce 2006 více než tři miliardy litrů soju, piva a dalších alkoholických nápojů. Spotřeba roste rok od roku. Na každého Korejce a Korejku staršího dvaceti let tak dnes připadá více než 90 lahví soju na rok. Jedna lahev přitom naplní sedm plných půldecilitrových sklenic. Podle WHO vypil průměrný dospělý Korejec v roce 2003 více než 19 litrů čistého alkoholu ročně. Dnes je toto číslo ještě vyšší.

Nadměrné posilování kolektivu ale korejské společnosti nepřináší jen výhody. Odhady ztrát způsobených nadměrným pitím se různí, ale ty střízlivější se pohybují nad hranicí 200 miliard korun ročně.

Zajímavostí je, že v období korejské dynastie I (vládla od 15. století do začátku japonské okupace v roce 1910) se nápoj původně určený nejvyšším kastám rozšířil mezi prostý lid natolik, že byl jeden z králů nucen vydat dekret o konfiskaci destilačních zařízení. Korejci totiž na výrobu soju spotřebovávali tolik rýže, že zemi pravidelně sužovaly hladomory. Soju se ve velkém pije i v Severní Koreji, kde se však připravuje jeho mnohem silnější a méně kvalitní 40% varianta. Jako jedinečný suvenýr či nefalšovaný danajský dar si ji můžete zakoupit například při návštěvě demilitarizované zóny – přísně střežené hranice mezi Jižní a Severní Koreou.

Olympijský park v Soulu - foto

K předchozímu Vojtovu článku tak trochu souvisejícím s letní Olympiádou, která se v Soulu konala v roce 1988, přidávám pár starších fotek ze soulského olympijského parku.

Kim Hjon-hi - Slzy mé duše

Autor: Vojtra Pitra

Před pár dny jsem dočetl nesmírně zajímavou knihu – Slzy mé duše od Kim Hjon-hi. Pokud vám to jméno nic neříká, tak vězte, že Kim Hjon-hi je bývalá severokorejská agentka, která v pětadvaceti letech společně s dalším agentem vyhodila do vzduchu jihokorejské letadlo se sto patnácti pasažéry na palubě. To se stalo v roce 1987 a o pět let později vydaná kniha vypráví její příběh a zároveň jde i o její zpověď a omluvu rodinám obětí.

obr.: Kim Hjon-hi - řekli byste to do ní?

Přestože jsem byl od jedné vážené profesorky korejské literatury varován, že kniha je: následuje doslovná citace „děsná sračka“, tak mi aspoň po literární stránce mi přišla dobrá. Velmi napínavá a strašně zajímavá a přečetl jsem ji za dva dny (pravděpodobně můj rekord). Ono ne zrovna kladné hodnocení možná naráží na skutečnost, že jde téměř o propagandu Jižní Koreje a údajnými „spoluautory“ mají být američtí a jihokorejští agenti zpravodajských služeb, kteří ji po atentátu několik let vyslýchali. Sama Hjon-hi prý anglicky neumí a knihu do angličtiny přeložili agenti Jižní Koreje, pokud ji rovnou nenapsali sami. Česká vydání z roku 1997 je překlad této americké verze. Když se američtí novináři pokoušeli pozvat Kim Hjon-hi do Ameriky, aby s ní udělali rozhovory o „její“ knize, byli opakovaně odmítnuti americkým ministerstvem zahraničí. Není rovněž bez zajímavosti, že kniha kopíruje základní teze KUBARKu, kdysi tajné příručky CIA pro vyslýchání osob odolávajících standardním metodám, tedy například agentů komunistických tajných služeb.

obr.: 350 gramů této výbušniny (C-4) zničilo letadlo KAL 858.

Zpátky ale ke Kim Hjon-hi. Hjon-hi se narodila 27. ledna 1962 v rodině diplomata, takže část svého dětství strávila na Kubě. V osmnácti letech si ji díky jejím skvělým výsledkům ve škole a její kráse vybrala strana jako svou budoucí agentku a odtrhla ji od rodiny, kterou poté už vídala zhruba jednou ročně a sebrala ji i pravé jméno Ok Hwa. Tři roky strávila ve výcvikovém táboře (součást vojenské fakulty v Kumsongu) v zakázaném údolí kilometry daleko od jakékoliv civilizace. Denní program vypadal následovně:

06.00 – 07.00 Budíček, úklid, praní šatů
07.00 – 07.30 Snídaně
07.30 – 08.30 Ranní čtení filozofie a ctností Kim Ir-sena
08.30 – 13.00 Dopolední vyučování
13.00 – 16.00 Oběd a polední klid
16.00 – 17.30 Odpolední vyučování
17.30 – 19.00 Cvičení
19.00 – 20.00 Večeře
20.00 – 21.00 Bojové sporty
21.00 – 22.00 Noční pochod
22.00 – 23.00 Studium
23.00 Spaní

Celé dny žila venku, spala v dírách v zemi. Na počest Kimových narozenin pochodovali 180 kilometrů ve třech dnech – tzv. Pochod věrnosti. Po třech letech ji čekala závěrečná zkouška. Kdo zkoušku neudělal ani na druhý pokus, byl vyloučen ze strany a pro zbytek života upadl v nemilost. Zkouška trvala týden v každé její části bylo nutné získat nejméně 90 bodů ze sta. První části byl běh na patnáct kilometrů kolem tábora. Pokračování bylo v tělocvičně, kde se vzpíralo a dělaly se zdvihy. Hjon-hi zvedla 75 kg a udělala 17 zdvihů, což dělalo 96 a 94 bodů. Poté se běhalo na rychlost. Po obědě následovala zkouška z bojových sportů. Během ni instruktoři nedělali rozdíly mezi ženami a muži a všechny je pořádně zmlátili. Druhý den se zkoušela střelba ze zbraní a jízda autem. Písemné zkoušky se skládaly z filozofie Kim Ir-sena, matematiky, cizí jazyky atd. Praktická zkouška byla o získání dokumentů z velvyslanectví, nacházejícího se několik kilometrů od tábora. Po složení zkoušek dostala několik menších úkolů a hodně cestovala po světě, kde se vydávala za japonskou turistku. Několik měsíců strávila v Číně, aby se naučila jazyk. V případě nutnost se od agentek očekávalo, že budou prodávat své tělo, přestože jejich neposkvrněnost byla pravidelně kontrolována doktory a jakékoliv projevy lásky byly nepřípustné. Svůj životní úkol dostala po pár letech ve službě a údajně ho vymyslel a schválil sám Kim Ir-sen. Spočíval ve zničení letadla 858 jihokorejských aerolinek z Bagdádu do Soulu a tím zvýšení politického napětí v Jižní Koreji, zrušení olympijských her v Soulu a vytvořením podmínek pro násilné sjednocení obou Korejí pod praporem komunistického severu.

obr.: trosky letadla, ve kterém cestovali převážně těžce pracující dělníci.

Tento úkol splnila se zkušeným agentem Kim Song-ilem, legendou revolučního boje. Ten celou akci považoval na pitomost, navíc špatně naplánovanou. Plán akce byl takovýto: z Pchjongjangu odletět do Moskvy, poté do Budapešti a Vídně, kde se budou vydávat za otce s dcerou japonské národnosti na dovolené. Poté do Bělehradu, aby získali dost razítek do pasu a jejich krytí vypadalo důvěryhodně. Z Bělehradu přesun do Bagdádu, odkud bude startovat i cílové letadlo. Na letišti jim spolupracovníci předají bombu. Před startem umístit bombu do kabiny v přihrádce pro zavazadla, nastavit časový spínač na devět hodin po startu. Vystoupit na mezipřistání v Abú Zabí a bombu nechat v letadle. Pokračovat přes Ammán do Říma, poté do Vídně, tam zůstat několik dní na severokorejském velvyslanectví a vrátit se do Pchjongjangu. V Abú Zabí jim ovšem při mezipřistání zabavili letenky a nastaly problémy. Po výbuchu letadla se na ně nalepila policie a když se situace nevyvíjela dobře, pokusili se oba agenti přesně podle pokynů spáchat sebevraždu skousnutím ampulky s ciankály schované v cigaretě. Úspěch slavil pouze Song-il, Hjon-hi se podařilo oživit a šla od výslechu k výslechu.

obr.: Hjon-hi s roubíkem, který ji má zabránit v možné sebevraždě ukousnutím jazyka.

Její historka o japonských turistech se brzo zbortila jako dům z karet. I proto, že nikdy nebyla v Japonsku. To bylo ještě během vyšetřování v Abú Zabí, poté byla převezena do Jižní Koreje, z čehož měla díky propagandě o místních metodách výslechu doslova panický strach. Žádné mučení se ale nekonalo a pod stupňujícím se tlakem se přiznala. V soudním procesu dostala trest smrti, ale prezident ji poté udělil milost. Hlavní vina totiž ležela na Kim Ir-senovi a jeho režimu, který zmanipuloval a využil mladé děvče. Ne nepodstatným důvodem pro milost bylo i to, že Hjon-hi byla vynikající ukázkou tragédie Severní Koreje a jako taková se hodila více živá než mrtvá. Pokud si chcete knihu přečíst, tak ji najdete asi v každé větší knihovně. Já za sebe ji doporučuji, nemohl jsem se od ní odtrhnout. Ovšem nezapomínejte na druhý odstavec tohoto článku.

Everland - zábavní park s nejstmější horskou dráhou

Autor: Jakub Dobeš (a Martin)

Soulanům nedávno přibyla nová atrakce. Obavy z čínského "žlutého písku" a jiné chmury bude odpříště zahánět zbrusu nová dřevěná horská dráha T-Express. Najdete ji jen hodinu cesty ze soulské metropole v korejské napodobenině amerických zábavních parků - Everlandu (neplést s pedofilním Neverlandem Michaela Jacksona). A protože Korejci rádi lámou rekordy, museli místní stavitelé nějaký ten prim vložit do vínku i T-Expressu. Tentokrát jde o nový světový rekord v nejstrmějším sklonu klesání na dřevěné horské dráze. Ten činí 77° a překonal tak stávajícího rekordmana - horskou dráhu „Eltro“ v parku Six Flags Great Adventure v New Jersey.


Drobné informace o dráze:

• Délka: 1641 m
• Výška: 55,7 m
• Nejvyšší rychlost: 106 km/h
• Největší sklon: 77°
  

Jméno dráha dostala po svém sponzorovi - jednomu z největších mobilních operátorů v Jižní Koreji.

Jak píše Jakub: "Hned jak se v Koreji udělá hezčí počasí, tak se tam vydám, pořídím fotky a když to půjde, tak i video (přímo z atrakce). Na tomhle se prostě svést musím." Ti, kteří nechtějí čekat na původní Jakubovu dokumentaci, se můžou podívat sem. Video pořízené během jízdy vypadá opravdu výživně.

Máme se na co těšit.

Kompletní noční Soul

Nakonec jsem do ruchu vánočně naladěné metropole vyrazil ještě jednou. Tentokrát s nabitým fotoaparátem. To co jsem zažil, bylo naprosto neuvěřitelné.

Sice jsem očekával, že okolí kanálu a City Hallu (slavné to soulské radnice) bude "lehce" přeplněné, ale tohle bylo opravdu moc. Opravdu nechápu, jak si mohou ty tisíce a tisíce jihokorejských párů užívat svůj romantický výlet, když se v tom davovém šílenství prakticky nemohou ani pohnout. A to vůbec nemluvím o rodinách s malými dětmi, kterých tam bylo minimálně stejně tolik.

"Ale co," řekl jsem si, "šeš tady jen jednou, tak si to musíš taky užít!" S fotoaparátem v ruce a s naježenými lokty jsem se postupně nořil hlouběji a hlouběji. Výsledné fotky za to, myslím, stály.

Doufám, že se budou líbit i Vám.

Nakonec bych Vám, čtenářům těchto stránek, rád (i když s pořádným zpožděním) popřál:

PEVNÉ ZDRAVÍ, NERVY
A PŘEDEVŠÍM SPOUSTU ÚSPĚCHŮ
V NOVÉM ROCE 2008

VáNoční Soul

Konečně jsem se dokopal a vydal se zdokumentovat vánočně nastrojené hlavní město. Ačkoliv Korejci Vánocům zrovna nehorují - volno mají jen jeden den a v korejském kalendáři najdete mnohem významnější svátky, na výzdobě mrakodrapů a náměstí si dávají opravdu záležet. Občas to svou pompézností a přeplácaností připomíná pravoslavné Rusko.

Bohužel mi v půlce focení došla baterka, takže jsem ani zdaleka nevyfotil tolik, kolik jsem si naplánoval, ale přesto si myslím, že si z fotek můžete udělat obrázek, jak to tady asi vypadá.

Ztracený v překladu

(Vyšlo tento týden v Respektu)

O zasněženém multikulturalismu druhé největší aglomerace světa

Probouzím se zimou. Opět. Nepomáhá ani vlněná šála těsně obepínající bolavý krk. Kdesi na pomezí snu a reality utrousím několik nadávek na adresu majitele paneláku, do něhož nás škola nastěhovala. Ty české jadrné splétám dohromady s nudnými anglickými. Na závěr přidávám i jednu korejskou. Naučil jsem se ji teprve nedávno a dnes ráno má svou velkou premiéru. Říct o někom, že je „štěněčí fena“, sice není nic hrozného. V Jižní Koreji si však za podobné přirovnání okamžitě vykoledujete pár facek. Náš „pan majitel“ si ale všechny tituly včetně toho posledního poctivě vysloužil.

Ačkoliv funguje jen jeden ze tří boilerů ohřívajících teplou vodu, která pak proudí trubkami v podlaze a vyhřívá místnosti, odmítá postarší na první pohled dobře situovaný Korejec koupit nové. „Je to velmi drahé. Musíte si vystačit s tím jedním,“ vysvětluje mi Jimmy zodpovědný za ubytování zahraničních studentů. Jenže mně došla trpělivost. Zvyšuji hlas a začínám vyhrožovat. „Zkusím mu ještě jednou zavolat,“ ukončuje nakonec naši debatu Jimmy. Pokládám telefon a znovu se balím do peřin. Úvod do korejské kultury začíná až za hodinu, takže pár minut ještě vyšetřím. V tom mě ale uhodí do nosu nesnesitelný zápach. Vzdávám to! Oblékám si další vrstvu a vycházím z pokoje.

„Kurňa! Ja sa z tého multi-kulti asi zblázním!“ zdraví mě po svém Marek. Vypadá stejně jako já – šál, červený nos a nasupený pohled. Hanácký dialekt mi tady, na druhém konci světa, zní ještě komičtěji, než obvykle. Na tváři se mi objeví první polozmrzlý úsměv.

Mimo Mařeny s námi náš panelákový apartmán sdílí ještě neustále studující Muslim Dulat z věčného království Nursultana Nazarbájeva a Číňan Lu-Jong z malého městečka, ležícího, „co bys kamenem dohodil“ (rozuměj dvě České republiky na délku) od Šanghaje. A právě Lu-jongova čínská snídaně nás všechny den co den přivádí k šílenství. Vajíčko vyklepnuté na talíř totiž před vložením do mikrovlnky Číňan pocáká nepředstavitelnou dávkou vinného octa. Teprve pak ho začne zahřívat. Štiplavý zápach linoucí se z očividně dobře odvětrávané trouby okamžitě zamoří celý byt. „Tohle je úplně jako Sofiina volba. Buďto vyvětrat a zemřít zimou, nebo si dalších dvacet minut připadat jak po útoku sekty Óm šinrikjó“, lomí zoufale rukama Marek. Já volím útek do koupelny. Rychlá sprcha a hurá do školy.

Ztracený v překladu

Včera v Soulu poprvé sněžilo. Zvlněné soulské ulice jsou proto ještě mokré a pořádně kloužou. Ve dvacetimilionové aglomeraci bující životem se v listopadu teplota pod bod mrazu podívá opravdu jen výjimečně. A sníh? Věc nevídaná. Nadšení Jihokorejců nebralo mezí. Rozesmátí poskakovali mezi sněhovými vločkami, zatímco mobilní operátoři počítali zisky. Společně se zmrzlou vodou vzduchem poletovaly i miliony MMS. Na chvíli jsem se v tom večerním hemžení zastavil. Přišlo mi, že i sněhové vločky jsou tady nějaké jiné. Větší a tvrdší. Zatímco se mi hromadily na čepici a ramenou, představoval jsem si, jak mnou procházejí všechny ty tisíce nadšených obrazových zpráv doplněných korejskou abecedou - hangulem. Připadal jsem si ještě ztracenější v překladu, než kdy jindy. Nakonec jsem jich ale taky pár poslal. S klidným srdcem jsem se pak vydal domů.

Cesta do školy trvá půl hodiny ostřejší chůzí. Na druhou největší aglomeraci na světě opravdu příjemná vzdálenost. Jenže nestíhám. Stejně jako každý druhý den, a tak mi nezbývá než zamávat na jeden z mnoha taxíků brouzdajících dnem i nocí městem. Za dva tisíce wonů se mnou ochotně vyšplhá až na vrchol kopcovitého kampusu velkého jako Václavské náměstí s přilehlým okolím. „Annjŏnghi kasejo,“ rozloučím se. Vesele mi zamává a mizí v dáli.

Jakmile místní pochopí, že v Koreji studujete, jejich přístup se okamžitě změní. Taxikáře nevyjímaje. „Vzdělání je to nejdůležitější, co ti život nabízí,“ vysvětlují mi neustále korejští kamarádi. Zní mi to tak trochu jako rodičovská rada, ale vím, že to myslí smrtelně vážně. Jejich konfuciánská společnost se vzděláním stojí a padá a vysokoškolské profesory tady oslavují jako celebrity. Limuzíny s vlastními řidiči, drahé luxusní rezidence a respekt národa. V tomhle se od Jihokorejců máme ještě co učit.

Do přednášky mi zbývá ještě pár minut. Zapaluji cigaretu a usedám na promrzlou lavičku. Společně se mnou před budovou pokuřuje shluk Jihokorejců. V drogám jinak zcela zapovězené společnosti je cigaretový dým stejně běžný jak toxický déšť, který sem zanášejí větry z Číny, a smog z nadměrně dopravy. Ten si dokáže pohrát i s vytrénovanými plícními sklípky kuřáka. Nekuřáků je mi tady opravdu líto. Mezi potahujícími Jihokorejci, ale neuvidíte jedinou studentku. Ne, že by jim cigareta nechutnala, zakazuje to však konfuciánská tradice. A pokud se nějaká skutečně odhodlá, schovává se v nejtemnějším zákoutí a bafá jako o život.

Teď ještě zaběhnout do obchůdku - místo tradičního českého loupáku kupuji korejský rýžový trojúhelníček zabalený v mořské řase plněný něčím, co ani po půl roce nedokážu identifikovat, a honem na přednášku. „Pali! Pali,“ utrousím pod fousy. V překladu to znamená Honem! Honem!, a jde o základní pořekadlo jihokorejské společnosti. Spěchám společně s ostatními opozdilci. Před výtahem ale vznikla zácpa. Nastoupit se chystá několik profesorů zároveň a to nevěstí nic dobrého.

Dav studentů se sice rychle rozestupuje, ale teprve teď začíná ta pravá „zdvořilostní“ hra. Vzdělanci totiž musí nastoupit přesně podle svých akademických hodností a věku – nejváženějším začínaje, posledním asistentem konče. Na univerzitě Sungkyunkwan jich ale učí stovky, takže zapamatovat si přesné pořadí je nemožné. Proto se všichni před vstupem do výtahu zastaví a začnou se vzájemně klanět a popostrkovat do zdviže podle pravidla: Čím větší ohyb těla, tím menší prestiž. Čím větší šťouchanec, tím větší autorita. Já, znalý situace, volím schody. Beru je po třech, přesto jsem klidný. Vím, že jdu pozdě, ale dnes mám štěstí. Mého profesora jsem dole zahlédl pořádně ohnutého. Do zdviže se jen tak nedostane.

Železný Soul

Autor: Jakub Dobeš - nezkrácená verze na www.jakudo.blogspot.com

Bylo krásné sobotní dopoledne a my se rozhodli, že vyrazíme do Soulu.

V plánu bylo navštívit In-sa-dong (část, která je oblíbená turisty, protože je zde ke koupení nepřeberné množství všeho "tradičně" korejského) a to se nám nakonec vlastně i podařilo.

Ale to, co návštěvě In-sa-dongu předcházelo, jsem si nikdy ani nedokázal představit. Jelikož jsme přesně nevěděli, jak se do námi chtěné ulice dostat, pěknou chvíli jsme procházeli Soulem. Z ničeho nic jsme přitom se ocitli na jakési obrovské ulici po obou stranách okupované malými obchůdky (což tady ale není vůbec neobvyklé).

Všechny však byly zcela monotematické. Prodávaly se v nich vždy pouze výrobky jednoho druhu - zahradní hadice v jednom, šroubky ve druhém; o kus dál to zase byla čerpadla různých velikostí. V jedné z "prodejen" nabízeli asi sto druhů hasicích přístrojů, v jiné o kus dál zahradnické nářadí. A tak to můžu popisovat do nekonečna. Přeci jen ale ještě zmíním obchod s výstražnými kužely na silnici a jeden s bojlery několika velikostí.

Zkrátka jsme asi půl hodiny procházeli touto ulicí a nenarazili na nic jiného než na železářství. Nepochopitelné!

Soulský rybí trh - je libo rybičku, či japonského kraba?

Nedávno jsem navštívil soulský rybí trh. Pro českého suchozemce nevídaný zážitek. Obrovská tovární hala situovaná nedaleko řeky Han a nejslavnější korejské budovy 63. Korea Life Insurance Building byla doslova nacpaná všemi druhy mořské havěti, které si člověk dokáže i nedokáže představit.

Od "klasických" obřích tuňáků, přes olihně, chobotnice, masivní japonské kraby, ústřice a desítky různých druhů mušlí a škeblí jen stěží odtrhnete zrak. Neodradí vás ani všudypřítomný odér, ani prodejechtivé "ajumy" (korejské tety neustále pokřikující na potenciální zákazníky).

A pokud se rozhodnete s korejskými dary moře seznámit také váš žaludek, mohu vás ujistit, že ceny jsou na české poměry opravdu směšné. Kilogram nejlepších tygřích krevet právě vytažených z moře vád vyjde na necelé čtyři stovky a jejich menší, ale neméně dobré, sestřičky je na stovky dvě. Olihně jsou doslova za babku (12 kusů mě vyšlo zhruba na stovku), stejně jako mušle.

Z Čech až na konec světa

Článek bude publikovaný v časopise Muni - plátku vydávaném Masarykovou univerzitou v Brně.

Z Čech až na konec světa

Velká ručička nástěnných hodin v jedné z mnoha učeben soulského kampusu Songkyunkwan university konečně doklopýtala k dvanáctce. „See you on Monday,“ loučí se s námi učitelka korejštiny. Je pátek, šest večer. Přesně na čas! Jinak to v Jižní Koreji ani nejde.

Unavení a vlastně i zmatení zdánlivou složitostí korejské mluvy vrávoráme chodbou směrem k východu. „Jak se tuhle hatmatilku můžu někdy naučit,“ honí se mi hlavou společně s radou pohledné a za všech okolností veselé rektorky: „Study hard!“. Sama sice cizím jazykům, stejně jako drtivá většina Jihokorejců, zrovna nevládne, několik anglických frází, s nimiž nás zasvěcuje do tajů místního jazyka, ale přeci jen zvládá. A komu by vadilo, že si občas poplete „kitchen“ a „chicken“, když se pak tak roztomile stydí.

Taková je zkrátka Jižní Korea. Příliš rozvinutá na to, abyste ji mohli považovat za rozvojovou a příliš rozvinutá na to, abyste ji zařadili po bok nejrozvinutějších zemí světa. Ale Korejci se snaží, seč jim síly stačí! Vždyť ještě před padesáti lety byl jih Korejského poloostrova čistě zemědělský a svou ekonomickou silou srovnatelný s nejchudšími africkými státy. Za půlstoletí se však země (a s ní i její obyvatelé) změnila k nepoznání. Giganti jako Samsung, Hyundai nebo LG určují současné trendy světového průmyslu a jejich pobočky raší po světě, jako houby po dešti, Čechy a Slovensko nevyjímaje.

Za obrovským skokem kupředu stojí mimo píle a pracovního nasazení, které Korejcům můžeme jen závidět, také obrovské investice do vzdělání. Sungkyunkwan university, nejstarší univerzita v Jižní Koreji, profituje především z dlouhodobého partnerství se společností Samsung. A věřte mi, že částka každoročně putující na univerzitní konto, není zanedbatelná. Od ní se pak odvíjejí i příjmy profesorů. Nejeden z nich si tak může dovolit přijíždět do práce v posledním modelu limuzíny od mercedesu či BMW, samozřejmě s vlastním řidičem. Jižní Korea si zkrátka svých vzdělanců váží a jejich přínos pro budoucnost země dokáže náležitě ocenit. I toto je jeden z důvodů, proč dnes roste obří jihokorejská továrna v Nošovicích a ne česká na jihokorejském venkově. Máme se ještě, hodně co učit.

Úroveň výuky je přitom s Masarykovou univerzitou srovnatelná. Tedy pokud se nejedná o studium „businessu“ . Právě zde se finance a úzké propojení univerzity s pracovním trhem projevuje nejvíce. Neustálý přísun špičkových externistů a nepřeberná nabídka pracovních příležitostí vás opravdu zarazí. Svět velkého obchodu vám nejednou zdaleka nepřipadá tak vzdálený, jak vypadá, když k němu „vzhlížíte“ z oken českých univerzit.

Ale dost bylo školy! Ač je ji hodně a je náročná, každý si přeci jen najde dost času na „mimoškolní aktivity“. Krásné národní parky, buddhistické kláštery (ve kterých můžete, samozřejmě za patřičnou úplatu, přebývat společně s mnichy), královské paláce a ostrovy s panensky čistým mořem čekají jen na vás a další tisíce poznání chtivých Korejců. Místní lidé totiž cestují často a rádi. Jestliže ale vyrazíte mimo hlavní sezónu, bude vše o poznání příjemnější. Korejci jsou totiž jaksi stádní – trpký to pozůstatek dlouhého nedemokratického období a tradičního konfucianismu! Stačí tedy kráčet proti proudu a o pohodlí, nižší ceny a o to příjemnější zážitky nebudete mít nouzi.

A pokud si rádi trochu přihnete, nebo protančíte noc, Korea vám doslova vyrazí dech. Především Soul nespí opravdu nikdy. Nakupovat můžete klidně ve tři ráno a většina módních prodejen bude stále otevřená. Také pije a tančí se až do brzkých ranních hodin, nebo do naprostého vyčerpání. Jen to soju! Na opravdu levné a nepříliš dobré korejské národní pití si totiž musíte zvyknout. Veškeré ostatní západní lihoviny jsou v Koreji nepříjemně drahé. Ale světe div se, i to jde!

Dějiny Koreje potřetí: dynastie Čoson a drzí Japonci

Pokračování úspěšné série korejských dějin od Vojty Pitra!

Autor: Vojta Pitra

Naposled jsme skončili uzavřením míru mezi Korjem a Mongoly. Mongolové měli ale v tomto „míru“ jasně navrch, a Korejci se proto museli účastnit mongolských výprav proti Japonsku. Ty skončily neúspěchem, ale ještě horší následky měl pro Korjo vztah s jüanskou dynastií, se kterou Mongolové uzavřeli mír. Korejští králové byli nuceni brát si za manželky princezny z rodu Jüan a jejich synové si poté dělali nárok na korejský trůn. Situace se změnila až díky nově vznikající čínské dynastii Ming, která zatlačila Jüan na sever. Toho využil korejský král Kongmin, jenž provedl čistku v projüanské i promongolské frakci a zaútočil na jüanské vrchní velitelství. Roku 1368, po založení dynastie Ming, okamžitě zaujal promingský postoj. Začal brát půdu mocným rodům a vracet ji původním vlastníkům a osvobodil většinu otroků. Tím si ale udělal příliš mocných nepřátel a ti ho následně odstanilii.

Dynastie Čoson

Značný vliv na celou zemi měly více než stoleté nájezdy japonských pirátů (wägů), kteří pustošili úrodné pobřeží a ochromili námořní dopravu. Diplomatická jednání s Japonci selhala, na řadu přišla vojenská tažení. Největší úspěchy zaznamenali Čchö Jong a I Song-gje. Oba se ale zásadně lišili v postoji vůči Číně.

Když dynastie Ming roku 1388 vyhlásila svůj záměr nárokovat si severní území Korja, pobouřený Jong se na ně hned vrhl. I Song-gje (posmrtným jménem Tchädžo), který se výpravy účastnil jako Jongům zástupce, ale uprostřed tažení otočil armádu zpátky a téměř nekrvavým převratem zbavil moci krále i Jonga, svrhl Korjo a založil novou dynastii. Zkonfiskoval většinu půdy, a tím si zajistil nejen velké příjmy pro svou dynastii, ale i velké oslabení mocných rodů a tím pádem definitivní konec Korja. Svou dynastii pojmenoval Čoson, po nejstarším korejském království, a přestěhoval hlavní město do Hanjangu. Že vám to město nic neříká?

Hanjang je dnešní Soul, který je od té doby politickým, ekonomickým i kulturním centrem Koreje. Novou vládnoucí vrstvou se stali úředníci-literáti, kteří vzešli díky zkouškovému systému pro státní úředníky. Z názvu je zřejmé, že šlo o vzdělance v mnoha oborech. Literáti opovrhovali mocnými rody a společně se Songem provedli rozsáhlou pozemkovou reformu. Literáti jsou rovněž nazýváni jako „jangbané“, což znamená úředníky „dvou skupin“, jimiž se myslí civilní i vojenský zároveň. S novou dynastií přišli velké změny ve státní správě, administrativním členění země, výběru daní nebo členění vojenské moci. Společnost ale nadále zůstávala fakticky otrokářská. Pozice otroka se dědila a jen v Soulu jich v roce 1462 bylo více než 200 000. Za vlády Tchädžoa se Korea mírně rozšířila směrem na sever a získala hranice, které přetrvaly dodnes.

Vlastní písmo

Za vlády krále Sedžonga vznikla korejská hlásková abeceda. Král si uvědomoval, že korejská řeč se liší od čínské a proto by měla mít vlastní abecedu. Nová abeceda „hangul“ byla vyhlášena roku 1446 a skládala se z 28 písmen. Byla tedy podstatně jednodušší než čínská.


Válka s Japonskem

Právě jsme poskočili téměř o dvě stě let dopředu na konec šestnáctého století. Do té doby si Čoson užíval míru a staly se pouze dvě významnější události. První z nich jsou tzv. literátské čistky, kdy jedna frakce usilující o moc zlikvidovala tu vládnoucí, tím si vyměnily pozice a stalo se to samé, tj. zase byly zlikvidovány opozicí. Čistky byly celkem čtyři a asi na ně nebyl hezký pohled. Druhou akcí bylo povstání chudiny, které vedl řezník Im Kkok-čong, ale v podstatě ničeho nedosáhl. A teď už k Japoncům.

obr.: brána pevnosti Namhansan


Tojotomi Hidejoši sjednotil celé Japonsko a začal spřádat plány na podrobení mingské Číny. Korea měla být jen takový předskokan. Roku 1592 se japonská vojska vylodila v Pusanu v neuvěřitelném množství (220 tisíc mužů pěchoty a 9 tisíc námořníků). Počáteční korejský odpor přímo v Pusanu byl marný, i když hrdinně bojovali do posledního muže. Japonci si to tedy mašírovali rovnou na Soul a místní vláda upínala veškeré naděje k Sin Ipovi, který se proslavil v bojích džurdženskými kmeny. Byl ale poražen a král se dvorem prchl na sever k hranicím s Čínou a žádal o pomoc mingský dvůr.

Lidé by naštvaní na neschopnost vlády a jejího odchodu ze Soulu využili otroci a zapálili budovu ministerstva trestů, kde byly jejich soupisy. Obraz války změnil až admirál I Sun-sin, který se snažil sjednotit korejské námořnictvo, stavěl lodě a cvičil jejich posádky. Slavné jsou jeho „kobukson“ (želví lodě) pokryté železnými pláty, s děly na všech stranách.

obr.: Kobuskon

S touto flotilou začal ničit japonské loďstvo, až nakonec dosáhl úplné kontroly nad mořem. Tím odřízl japonské jednotky na souši a navíc uchoval úrodnou jižní část země v korejských rukou. Po celé zemi začaly spontánně vznikat jednotky domobrany, které způsobovaly Japoncům slušné škody.

Pomoc poskytla i dynastie Ming, přestože nebyla moc platná. Na 50 tisíc čínských vojáků osvobodilo Pchjongjang, ale po porážce severně od Soulu se stáhli zpět. Japoncům asi došlo, že to se svým plánem trochu přepískli a začali s Mingy vyjednávat o míru. Jednání ale byla přerušena, Čína chtěla využít situace a začlenit Japonsko mezi své vazalské státy. Hidejoši se ovšem cítil jako vítěz a odpověděl absurdním požadavkem, aby si dcera čínského císaře vzala japonského panovníka, aby mu byl přiznán nárok na část korejského území a korejský princ se stal rukojmím v Japonsku. Po krachu jednání vlítli Japonci do Koreje podruhé, tentokrát se 140 tisíci vojáky. Korejská armáda už ale byla vycvičena a čínská taky na nic nečekala. Na souši tedy neuspěli. Na moři ale Korejce porazili, protože flotilu už nevedl I Sun-sin, který byl intrikánský zbaven funkce. Vláda vyděšená nečekanou porážkou ho ale povolala zpět do zbraně a admirál roku 1598 slavil vítězství obklíčením japonské flotily při pokusu o vylodění u Mokpcho. Zanedlouho Hidejoši zemřel a Japonci se úplně stáhli z Korejského poloostrova.

obr.: I Sun-sin

Při pronásledování prchajících vojsk zabila náhodná kulka i admirála I Sun-sina. Sedmiletá válka velmi zpustošila celou zemi a změnili situaci v celé východní Asii. Zatímco Číňané byli zaměstnáni v Koreji, Džurdženové ovládli Mandžusko a poté i dynastii Ming a stali se vládci Číny. V Japonsku založil rod Tokugawů nový vojenský stát.

obr.: Japonci se vyloďují v Pusanu


Válka s Mandžuskem

Roku 1624 vypuklo v Koreji povstání I Kwala, aristokrata, který si připadal nedoceněný. Podařilo se mu dokonce dobýt hlavní město, poté byl ovšem poražen vládními vojsky. Jeho přívrženci utekli do Mandžuska, kde požadovali invazi do Koreje jako pomstu za sesazení předchozího panovníka, s kterým si tak pěkně rozuměli. Mandžuové toho využili jako záminky ke své první invazi do Koreje. Brzo dobyli Pchjongjang a celá země chtěla mír. Mandžuové se spokojili pouze s projevem úcty vůči svému trůnu a uznáním svého státu za staršího bratra a poté se z Koreje stáhli. Mandžuský císař změnil jméno svého nového státu na Čching a vyslal do Koreje posly s požadavkem uznání své suverenity. Korejci si ale připadali kulturně nadřazeni a arogantně tento požadavek odmítli. To ale neměli dělat, Mandžuové na ně roku 1636 vlítli podruhé a hravě je rozprášili. Krále donutili ke kapitulaci a požadovali přerušení styků s Mingy, dva královy syny jako rukojmí, slib věrnosti dynastii Čching a vyslání vojsk na pomoc při tažení proti Mingům. Ve srovnání s válkou s Japonci měla tato válka jen krátké trvání a škody byly relativně malé.

Pocit kulturní nadřazenosti vůči Čchingům vyvolal následně i intenzivní nenávist.

Soulské paláce, Insadong, Taekwondo

Místo pobytu: Soul

Tak jsem se na rok přestěhoval. Praha dostala košem, nová adresa: Soul - prý dvacetimilionová jihokorejská aglomerace. Taky proto jsem sem poslední dobou příliš nepsal. Naštěstí se ale našli jiní. Díky Vám - Michale a Vojto, za články! A to jsem ještě nepostnul další dva díly originálních korejských dějin, což co nejrychleji napravím, slibuji!

Zatím se jen rozkoukávám, takže toho moc nenapíšu, ale pár fotek jsem už přeci jen udělal. Tady jsou ty podle mě nejpovedenější (po kliknutí se zobrazí originál):

obr.: klasický jihokorejský kostelík v centru Soulu - romantika na první pohled.


obr.: momentálně nejslavnější a (podle Jihokorejců) nejkrásnější moderní budova v Soulu - 63. Korea Life Insurance Building. Mrakodrap je 249 metrů vysoký a má "překvapivě" 63 podlaží (jen 60 jich ale je nad zemí - takže klasický jihokorejský podfuk)


obr.: zátiší jednoho ze soulských paláců.


Cestou k "šamanistické vesničce", kterou dnes obývají buddhisté a je zní krásný výhled na celé město, jsem fotil hlavně panoramata. Ale Soul byl tradičně "v oparu", takže z fotek mnoho nebylo. Jedna se ale náhodou celkem povedla. Stačilo se podívat nad sebe a zmáčknout spoušť.

25 důvodů k návštěvě Jižní Koreje

Tady jsou dva nejlákavější - alspoň dle mého vkusu. Vyváženost symetrického klasicismu, jemné romantické křivky, spousta barokní pompéznosti a něco z rokokové hravosti.

Kdy naposled jste něco podobného viděli pod jednou střechou?

Zbylých dvacet tři podobně libě složených skvostů jihokorejské architektury najdete na http://www.maxwatson.com/blog





Takže, příští rok na soulském autosalonu! Naviděnou... Jo a thanks MAX!!!

Když se řekne Soul

Jižní Korea – „národ lidí od velké řeky Han“, jak zní básnický překlad korejského sousloví Daehan Min-guk, představuje unikátní kulturní „tavicí kotlík“, v němž se mísí prvky buddhismu, konfuciánství, zbytků autoritativní vlády, křesťanství a západního okázalého konzumu.

Výstavní skříní, nebo chcete-li nejrozmanitějším amalgamem, všeho výše popsaného je téměř dvacetimilionová (pokud počítáme i příměstské oblasti) metropole Soul.

obr.: znamení čínského zvěrokruhu v parku u jednoho z paláců :-)

Od paláce k paláci, aneb historie na objednávku

Přímo v Soulu je historických památek tolik, že nevíte, kam dřív vyrazit. A protože jsou Jihokorejci pečliví a na svou historii náležitě pyšní, mají je všechny pěkně očíslované. Za návštěvu rozhodně stojí pět místních palácových komplexů (Gyeongbokgung, Changgyeonggung, Changdeokgung, Deoksugung a Gyeonghuigung), několik buddhistických chrámů (Bongeunsa, Angyangam) a svatyňí, či křesťanská katedrála.

obr.: palácové komplexy obr.: slavná brána před tržištěm Namdaemun


Zvláště palác Gyeongbokgung s plovoucím pavilonem, krásně opravenými budovami a muzeem folkloru stojí za návštěvu. Budete-li mít štěstí, uvidíte i barvami hýřící výměnu vousaté palácové stráže v uniformách dynastie Joseon. Ta zemi vládla od roku 1392 až do vzniku korejského protektorátu pod Japonskou správou v roce 1910.

obr.: výměna stráží


Jen jedna poznámka k „historii historických budov“. Korea žije od nepaměti především válečnými strastmi, a tak se nelze divit, že drtivá většina oněch „tisíciletých budov“ jsou jen věrně repliky z 20. století. Pokud na cestách potkáte památku, která přežila boje, Korejců s Číňany, Korejců mezi sebou a především Korejců s Japonci (zvláště po invazi Japonců mezi lety 1592 a 1598 nezůstal v zemi kámen na kameni), můžete být na sebe náležitě pyšní. Stačí i kus kamene opracovaný do hřibovité podoby, na nějž si jeden ze slavných korejských vladařů na konci prvního tisíciletí odložil šat, než vstoupil do lázní – podle Korejců národní poklad číslo 24.

Muzeum války

Plný rozsah válečných útrapách, kterými země prošla za poslední dva tisíce let, pochopíte teprve po návštěvě soulského muzea války. Rozměrům této obří budovy by v Čechách mohl konkurovat snad jen Pražský hrad. A co se do budovy nevešlo, stojí venku. Americké bombardéry, ruské tanky a severokorejské rakety po vstupu do budovy vystřídají pravěké nože, starověké katany a středověké kaťuše. Po zevrubné prohlídce, jež nám přesto zabrala dvě celá odpoledne, dojdete chtě nechtě k závěru, že v porovnání s námi, Evropany, byli Asiaté v technikách zabíjení či mučení vždy o dva až tři kroky napřed.

obr.: před muzeem
Po krutostech válečných útrap je návštěva galerie tou pravou volbou pro povznesení krutými dějinami vyčerpaného ducha. Návštěva soulského Muzea moderního umění, kde na vás čekají interaktivní exponáty provokující všechny vaše smysly, rozhodně neurazí.

obr.: trocha kultury ještě nikoho nezabila - taneční vystoupení (Reunification dance)

obr.: soulský projekt století - pod zemí uvězněná řeka opět spatřila světlo světa (centrum města)

Ať již ale vyrazíte kamkoliv, připravte se na společnost nekonečných zástupů pokřikujících školáku a školaček v tmavomodrých uniformách. Malí caparti kolem vás neustále poskakují, fotí a pokřikují anglická slůvka. Vám tak nezbývá než rozdávat úsměvy a pózovat. Vyhnete se jim snad jen na rybím trhu plném povětšinou stále ještě živých ryb, krabů, mušlí a havěti všech velikostí a tvarů. I tady je však hluku víc než dost. Chcete-li ale zažít opravdovou kakofonii, vyražte o víkendu na baseballové utkání.

obr.: rybí trh
Soul – zábava, bezpečí a pravé plzeňské pivo

Pokud vám bude přát počasí (nejlepší čas na návštěvu Koreje je na jaře a na podzim, kdy vás neomezuje ani vedro, ani monzuny a ani sněhové přívaly a teploty pod nulou) a vítr trochu poodhrne smogový krunýř, určitě se vydejte na 236 metrů vysokou N Seoul Tower. Lanovka na vrchol jihokorejského Petřína - hory Namsan, je drahá a přecpaná, a tak k základně vysílače stoupejte raději po svých. Teprve pohled z rozhledny na vrcholu vám pomůže pochopit, jak to vypadá, když žije 23 milionů lidí soulské aglomerace pěkně „na jedné hromádce“.

obr.: pohled na město z vysílače

O své zdraví a majetek se ani při takovém počtu lidí bát nemusíte. Jižní Korea je jednou z nebezpečnějších zemí světa. Čechům tak nezbývá, než valit oči, s jakou bezstarostností se Koreji a Korejky prodírají davem s otevřenými batohy a kabelkami. O to větší musí být šok, který zažijí korejští turisté při návštěvě Čech. Naše republika je přitom v Koreji velice populární. Stačí říci „Čéko“ a většina místních začne pochvalně kroutit hlavou (v Koreji znamení souhlasu). Může za to fenomenální úspěch telenovely „Milenci v Praze“. Romantický příběh mladého páru v kulisách staré Prahy si oblíbil celý národ.

V záři neonů

Stejně jako ve dne je v ulicích bezpečno i v noci. Takže vzhůru za bujarým nočním životem. Představte si ostravskou Stodolní ulici vynásobte ji stokrát a získáte matnou představu, jak to vypadá v pátek kolem jedenácté večerní v Hongdae – čtvrti obehnané několika univerzitními kampusy, z nichž každý pojme mnoho tisíc studentů. Po chodnících se valí nekonečné proudy řádně připitých a veselících se Korejců a Korejek a vy, ztracení v záři neonů, nevíte, kam dřív skočit. Karaoke party, klasické západní hospody s pivem, tradiční restaurace se zkaleným rýžovým vínem, kluby s živou hudbou všech žánrů, herny nabité nejnovějšími technologickými výstřelky – zkrátka, je z čeho vybírat.

obr.: Pivo Hite teče ve velkém


Našinec by ale rozhodně měl opomenout navštívit restauraci Castle Praha II. Z venku vypadá jako věrná kopie Staroměstské radnice s fungujícím orlojem, vevnitř vás zase překvapí česká výzdoba a z místních surovin vařená plzeňské či Granát. Na lístku najdete i obligátní metr piv. Pokud si ho dáte, můžete být první, kdo ho vypije celý sám. Podle majitele restaurace a milovníka Čech, pana Čo, se to ještě nikomu nepovedlo.

obr.: Castle Praha

A když venku svítá, všechny lahve sodžu - místní levné pálenky z rýže a brambor, zejí prázdnotou, a vy už opravdu nemůžete, stačí mávnout na taxík. Za cenu jen o málo vyšší než v noci nejezdící metro vás odveze tam, kam potřebujete. Pražskými taxikáři odchovaný jedinec jen nevěřícně zírá. I metro je kapitola samo o sobě. Denně se po 287 kilometrech osmi linek přepraví více než osm milionů cestujících. A cena lístku? Krátká cesta vás vyjde zhruba na dvacet, delší maximálně na čtyřicet korun.

Zachraň se, kdo můžeš

Po bolestném probuzení do dalšího dne konečně pochopíte, že nastala ta pravá chvíle dát vale soulskému hemžení. Třiadvaceti milionová aglomerace si vás sice podmaní, ale už po týdnu stráveném mezi tolika lidmi, paláci, galeriemi, neustálými dopravními zácpami, hlukem, všudypřítomným smogem a stovkami zastávek místního metra už je na pořádný trek po horách nejvyšší čas.

Korejský poloostrov - mapy

Pár map ještě nikoho nezabilo. Navíc jsou opravdu velké (po kliknutí) a mimo té klasické, která ale chybět přeci jen nemůže, i zajímavé.


Tahle mapa znázorňuje rozložení severokorejského jaderného programu. Není sice úplně aktuální (rok 2005), ale všechny v současnoti tolik diskutované lokality na ní najdete.

Satelitní mapa celé Jižní a části Severní Koreje. Na první pohled je vidět, jak se Severokorejci vypořádali s veškerým lesním porostem. Když se podíváte na mapu další, asi pochopíte, proč má dnes v KLDR každý strom hodnotu zlata.


K tomuhle není, myslím, potřebné dodávat vůbec nic. Noční fotomapa Jižní a Severní Koreje. Ta malá světýlka v poušti temnoty jsou určitě "chatičky" Kima, jeho maminky a několika vyvolených levobočků. To velké je tatínkův hrobeček.


Na závěr akutální mapa soulského metra. Teda aspoň doufám. Vytištěný plánek jsem někam založil. Ale vzhledem k tomu, že jsou přestupní stanice ozačené novým logem "dynamické Koreji", mělo by to být správně.

Národní park Bukhansan

autor: (Michal Vodrážka)

Dostanete-li v Seoulu chuť vyrazit na procházku do hor, není lepší volba, než národní park Bukhansan. Dá se do něj pohodlně dojet metrem, a rozhodně stojí za návštěvu.

Na jedné straně na vás čekají vyhlídky na Seoul.


Na druhé žulové útesy porostlé lesy.


Pokud do Bukhansanu vyrazíte, počítejte, stejně jako ve všech ostatních národních parcích, se zástupy přírodychtivých Korejců a Korejek.

북한산 znamená „hora na sever od Han“, čímž je míněna řeka Han, která protéká Seoulem. Nejvyšší hora parku byla pojmenována Baekundae a ční do solidní výše 836 m. n.m. V parku najdete také pevnost Bukhansanseong.