Posts
Autor: Irena Machů
Před pár lety jsem pravidelně pobývala v Koreji. Tedy, v té kapitalistické - Jižní. I když se tato země na mém soukromém seznamu TOP 10 míst, které NUTNĚ potřebuji navštívit znova, neumísťuje na předních pozicích, některé zážitky mi pod kůži zůstaly.
Vzhůru do hor
Předně, země je to překrásná. Pohled na nádherné, majestátně zalesněné hory mě vždy během letu ze Soulu do vnitrozemí udržel ve stavu více než bdělém (a to bez ohledu na předchozích 12-14 hodin strávených na letištích či v letadlech a 7 hodinový posun času). Velmi jsem si přála pohoří Diamantových hor navštívit, projít s batohem, prostě zažít. Nikdy k tomu bohužel nedošlo. Pro Korejce je pojem horská turistika zcela neznámý, odvážlivce, který by se mnou do Koreje speciálně kvůli horám jel, jsem během těch let nenašla a na místě jsem žádné Evropany či Američany nepotkávala. Párkrát, když už místní obchodní partneři opravdu nevěděli, co si s tou Evropankou mají během víkendu počít (více na toto téma níže), se mi podařilo kousky horské přírody zažít “na korejský způsob”. Korejci mají své hory taky rádi, ne že ne. Taky je navštěvují. Výlet do hor v korejském pojetí obnáší několikahodinovou cestu autem po strmé asfaltové cestě končící někde v oblacích, pár vdechnutí čistého horského vzduchu a obligátní foto z vyhlídky. Následuje cesta zpět do civilizace.
Kudy kam?
Korea je jednou z nejméně kosmopolitních zemí, jakou si dovedete představit. Soul znám pouze z krátkých návštěv, proto se k místním reáliím v korejském hlavním městě nevyjadřuji. Místa, která jsem navštěvovala, leží ve vnitrozemí a zde jsem tedy cizince během několika pobytů potkala snad dvakrát. Jednou se jednalo o Pákistánce, podruhé o lidí z Hong-kongu. Pokud si přejete utéct od globalizace, není lepšího místa než korejské vnitrozemí. Kde jinde ještě dnes zažijete totální sociální izolaci? Představte si město, kde na ulicích nikdo nemluví a nerozumí anglicky. Když říkám nikdo, myslím tím i taxikáře. Představte si, že veškeré nápisy jsou uváděny pouze místním obrázkovým písmem. Když říkám veškeré nápisy, myslím tím i číslice a pochopitelně i označení ulic. Máte to? Pochopili jste, že zakoupení mapy můžete rovnou připsat do kolonky “peníze vyhozené do kanálu”? Jedinec postrádající orientační smysl stejně jako já nejdříve propadá lehké panice (to proboha budu sedět jen v hotelu? Co když se od hotelu vzdálím a už nikdy nenajdu cestu zpět?), potom si však vypracuje systém.
Ulice v Taegu, které bývalo mou obvyklou destinací, jsou naštěstí rovné a pravoúhlé jako podle pravítka. Když jsem se z hotelu vydala doprava, šla půl hodiny, potom odbočila zase doprava, po další půlhodině znova a pak ještě jednou, bezpečně jsem došla zase zpět k hotelu. I na ty taxikáře jsem si vymyslela systém. Nechala jsem si na kousky papíru korejsky napsat “DOVEZTE MĚ PROSÍM NA CENTRÁLNÍ TRŽIŠTĚ/ K LETIŠTI/ DO MCDONALDS/ DO HOTELU XX” a ejhle, až na malé výjimky to fungovalo. Mezi výjimky řadím situace, kdy někdy kolem roku 1997 konečně do Taegu dorazila síť McDonalds a taxikář staršího data nějak nemohl ani z toho korejsky psaného nápisu pochopit „vo co go“ nebo situaci, kdy jsem až po několika pobytech a díky omylu taxikáře zjistila, že ve městě je ještě jedno tržiště a to mnohem zajímavější než CENTRÁLNÍ (k vidění např. psi v klecích = zdroj bílkovin k domácímu zpracování).
Středem pozornosti
Jste rádi středem pozornosti? Rádi se předvádíte? Jeďte do Koreje. Výskyt Evropanů na ulicích korejského vnitrozemí je srovnatelný s počtem mimozemšťanů pohybujících se tamtéž. Máte zaručeno, že vždy a všude budete středem pozorností. Děti na Vás budou mávat, svatby se s Vámi budou chtít vyfotit. Všude budete vyčuhovat, jelikož nevyšší místní dlouhány převyšujete o 30 cm.
Co můžete v korejském vnitrozemí dělat večer, pokud neznáte místní jazyk, nemáte auto a jste žena? Vezete si s sebou kufr knih (pozor na váhový limit zavazadla) a sjíždíte hotelovou televizi. Ta v mém hotelu byla dokonce satelitní, kromě strhujících příběhů v korejštině jsem se mohla nabažit japonských telenovel a čínských zpráv. Radost, kterou jsem zažila, když jsem někde kolem 130. kanálu narazila na americké vysílání pro vojenské posádky v Koreji, byla přímo nepopsatelná! Talk show Davida Lettermana (Krausovo Uvolněte se prosím je převzatým slabým odvarkem), seriál Simpsnovi 5x denně, dokonce i to Beverly Hills a Kutila Tima jsem vítala s jásotem. A místo reklam dávali úžasné vlastenecké půlminutovky – třeba záběry na Grand Canyon doprovázené procítěnou proklamací “SLOUŽÍŠ ARMÁDĚ, POMÁHÁŠ SVÉ VLASTI”.
Do Koreje jsem jezdila pracovně. Než se dostanu k poznámkám o korejské kultuře obchodu, pár slov na přiblížení pozice žen v korejské společnosti.
O zničených kyčlích a školství
Rodinný život je zde vysoce ceněn. Rozvodovost je velmi nízká. Ženy obvykle pracují v době před uzavřením sňatku, poté se starají o rodinný krb, manžela, děti, později pomáhají v domácnosti dcery, s výchovou vnuků atd. Pouze malé procento vysoce vzdělaných a ambiciózních žen pracuje i po narození děti, většinou za pomoci babičky. Malé děti jsou až do doby, kdy se na veřejnosti umí samy pohybovat bezpečně a žádoucím tempem, matkou přepravovány v šátku na zádech. Nejmladší mimina v šátku uvázaném na břiše. Kočárky nejsou známy. Nevím, zda mám to, že nápadně velké procento lidí zde má problémy se špatně vyvinutými kyčlemi přičítat neustálému nošení děti na zádech nebo neexistenci preventivních programů.
Školský systém je velmi podobný japonskému. Děti zahajují školní docházku brzy, kolem 4. roku. Začíná se přípravkou na základní školu, následuje 8letá základní škola, která bývá doplněna řadou odpoledních kroužků a doučování, které mají zajistit úspěšný vstup na školu střední. Absolvování střední školy bývá pro studenty velmi náročné. Jednotlivé školy mají své stejnokroje, podle kterých jsou studenti na ulici identifikovatelní. Ještě v 8 hodin večer běžně potkáváte skupinky středoškoláků pospíchajících domů. Kdy se tito připravují na další den či spí, mi zůstává záhadou. Korejky, s kterými jsem na toto téma mluvila, tvrdily, že úkolem a životním cílem matky je protlačit dítě náročným systémem střední školy, a to za pomocí jakýchkoliv prostředků. Nicméně, korejský školský systém je ceněn jako velmi úspěšný (ve smyslu výsledků dosahovaných studenty v mezinárodních testech), o tom však možná někdy jindy.
Současné rodiny mívají dva nebo tři potomky. Domy jsou většinou vícegenerační, vlastní nebo pronajaté, chudší vrstvy bydlí v panelových sídlištích podobných našim. Nejmladší generace obdivují západní styl bydlení, touží po sedačkách, jídelních stolech a podobně. Běžné byty/domy jsou zařízeny v klasickém asijském stylu, tedy nízkými stolky, u kterých se sedí na koberečcích, rohožemi pro spaní, posuvnými dveřmi v japonském stylu atd.
Dva rozdílné živočišné druhy
Ženy na veřejnosti nikdy nekouří. Muži kouří vždy a všude. Pokud se žena-kuřáčka ocitne ve společnosti mužů třeba v restauraci, nemůže být s cigaretou viděna a odchází kouřit na WC. Pokud u stolu sedí muži i ženy, ženy budou mužům nakládat jídlo, nalévat nápoje, či zajišťovat u obsluhy chybějící hůlky, a to bez ohledu na to, kdo je koho hostem.
Jak se s Korejci obchoduje? Nu, opatrně. Pesimistická varování ve stylu “Korejec vždy od první do poslední chvíle uvažuje, jak tě napálit” sice na základě vlastních zkušeností potvrdit nemůžu, ovšem pokusy o využití nestandardních postupů byly časté. Od nabídek “vyjednání zcela jiných podmínek” v případě, že je probereme v odlehlé restauraci za městem až po zcela nepokryté pokusy o vydírání ve stylu “Vaše zboží ještě stále leží v našem skladě”. Nakonec ale nic nebylo tak horké, jak se ze začátku zdálo a všechny nepříjemné situace se daly rázným a zásadovým přístupem vyřešit.
Korejské firmy jsou prošpikovány špiony jako Václavské náměstí koncem srpna za dob minulého režimu. Zatímco se ještě loučíte se svým obchodním partnerem, špioni v jeho firmě už žhaví linky a obvolávají konkurenci. Než se stačíte vrátit do hotelu, máte na recepci pět vzkazů s nabídkou lepší ceny.
Korejští obchodníci jsou neuvěřitelně houževnatí a jdou přes mrtvoly. Mohla jsem recepční prosit, uplácet, hrozit jim, stejně mi neustále přepojovali nevyžádané hovory. Když jsem na telefonu vypnula zvonění, chodili mi agenti klepat na dveře. Patrně recepci upláceli štědřeji než já.
Pijme píseň dokola
Samostatnou kapitolou bylo utužování vztahů. Tedy, snaha o utužování vztahů z korejské strany. Pokud by na mém místě byl muž, Korejci by pro něj měli obligátní a neměnný večerní program spočívající
- v mohutném popíjení
- v mohutném popíjení spojeném s návštěvou billiarového klubu (velmi oblíbená zábava)
- v mohutném popíjení spojeném s návštěvou karaoke baru
- v mohutném popíjení spojeném s návštěvou striptýzu (pouze v případě velmi velmi vzácných hostů). Striptýzové bary jsou poměrně velkou vzácnosti, nevěstince prakticky neexistují. Na oplátku Korejci během návštěv Evropy očekávali zajištění “výletu za holkama”.
Co si však měli počít se mnou, která veškeré pokusy o utužování vztahů mařila? Snažili se chlapci zjistit, co mám ráda, a já neustále otravovala s těmi horami. Pro utužování poněkud nepoužitelné. Párkrát jsem neuváženě kývla na večeři nebo návštěvu obchodů s nějakou přidělenou asistentkou a pak se bila do hlavy při pokusech o konverzaci s osobou, která znala 50 anglických slov a to ještě většinou pouze v psané formě.
Až na několik výjimek – jako třeba na situaci, kdy během mého pobytu zkrachovala místní banka, z které jsem si měla vybrat hotovost potřebnou pro uzavření obchodu, před bankou byl dav rozčílených klientů, policie a vojsko a s nikým se nešlo domluvit, vzpomínám na své korejské zážitky jako na celkem příjemnou zkušenost.
