Seoraksan podruhé - podzim v zajetí horských masivů

O Národním parku Seoraksan jsem už sice jednou psal. Přesto mi to nedá a vrátím se k němu ještě jednou. Jedno z nejkrásnějších míst v Koreji si to totiž opravdu zaslouží.

Do parku jsem se podíval podruhé minulý víkend. Za dva dny toho sice člověk mnoho nestihne, ale to podstatné by návštěvníkovi a jeho "svalnatým lýtkům" přesto uniknout nemělo.

Zvláště první den stál opravdu zato. Výstup na třetí nejvyšší horu Koreje Daechongbong totiž dokonale prověří vaše fyzické schopnosti. Daechongbong sice měří "jen" 1708 metrů, když si však člověk uvědomí, že stoupání začíná jen pár stovek metrů nad mořskou hladinou, rázem ho přejde smích a silná slova. Vrcholové panorama vám ale za veškerou námahu a hektolitry potu, kterými zkropíte vyprahlou cestu, opravdu stojí. Viz. fotografická koláž z alba na picase:

Druhý den jsme, patřičně nabuzení po zdolání Daechongbongu, vyrazili na již klasický výstup na Ulsanblawi ležící v turisticky nejoblíbenější části parku.

Z počátku si sice park opravdu nezadá s centrem Soulu - lidí se na vás lepí, tvoří se fronty a naštvaná "ajuma" s holí, které se omylem ocitnete v ráně, vás klidně "poklepe" po znavených bederch ve stylu: "Hybaj ty plantážníku".

Po několika minutách stoupání se ale situace zlepší a vy se tak můžete kochat skutečně panenskou podzimní přírodou - vodopády, listy všech barev a rozeklanými hřebeny.



A vrcholový oběd (pravá, nefalšovaná Plzeň zakoupená v místním supermarketu za "lidových" šedesát korun českých a celé grilované kuře) spojený s nezbytnou "gruppenfotografií" - co víc by si mohl český "v překladu ztracený" student přát.

Zkrátka a dobře: Seoraksan forever!

Seoraksan National Park

Do národního parku Seoraksan, který se rozkládá v severovýchodní části Jižní Korejem jsme vyrazili z přístavního města Sokcho. Hlavní turistická sezóna se sice už chýlila ke konci (blížil se konec října), počasí nám přesto přálo nadmíru. Na rozdíl od zimomřivých Korejců jsme si tak mohli užívat krásy prázdného neplaceného, ale přitom plně funkčního kempu.

Park samotný byl pojmenován po nejvyšší hoře pohoří Taebaek, někdy označovaného jako „páteř Korejského poloostrova“, a zároveň třetí nejvyšší hoře vůbec – mt. Seoraksan měří 1708 metrů.

Pro návštěvu parku jsme nemohli zvolit lepší dobu, to jsme ale zjistili až záhy. Proč? Protože v Seoraksanu je podzim tak barevný, jako snad nikde jinde. Tisíce a tisíce žlutých, červených listů na pozadí dotvářeném ostrými skalními masivy vytváří naprosto jedinečnou scenérii. Zkrátka – spoušť fotoaparátu se ne a ne zastavit.

A když vás listy omrzí? Můžete vyrazit na trail a celý park projít křížem krážem (pokud jsou zrovna stezky otevřené) nebo jen vyšplhat na monument Ulsanbawi, k jehož zdolání musíte vystoupat přes 800 schodů.


Ano, technika dorazila už i sem. Cestou minete dvě budistické pustevny, můžete se občerstvit nebo si od stařeny zakoupit cosi, co nápadně připomíná český turecký med, jen je několikrát tvrdší.

Předem doporučuji nevyrážet na skálu ve tři odpoledne, tak jako se to povedlo nám. Vrcholové panoramatické foto bylo sice jedinečné (viz. dole), ale správci parku bourající altánek přímo nad našimi hlavami značili, že něco v pořádku přeci jen není. Návrat potmě (jen s vybitou čelovkou) patří mezi ty krušnější pasáže našeho cestování.

Nakonec jsme ale vše zvládli bez větších komplikací. Další den jsme tak mohli obdivovat nádhernou olbřímí sochu Buddhy.

Nás si zase vyhlídla banda místních středoškolaček.