Jarní Soul

Po nějaké době opět zdravím všechny věrné i nahodilé čtenáře "Jižní Koreji". Moje poslední výpadky nejsou způsobeny v publikování příspěvků svých i ostatních nejsou způsobeny ničím jiným, než mocným "finišem" na bakalářské práce: Reakce americké společnosti na teroristické útoky z 11. září pohledem sociologického konceptu kolektivního traumatu. Vše už se sice chýlí snad zdárně ke konci, jenže... V červnu přijdou státnice, a proto raději nic neslibuji.

Každopádně, jsem se rozhodl se s Vámi podělit alespoň o moje fotografické počiny. Protože focení (a soju :§) je pro mě tou nejlepší relaxací. Navíc jsem si nedávno za skutečně-neskutečnou částu 7400 korun českých koupil parádní teleobjektiv, který by mě na rodné hroudě vyšel na 14 000. Pokud se nebojíte, že se Vám foťáky, objektivy, Ipody a vlastně i počítače při první příležitosti pokazí, jejich nákup tady vřele doporučuji. Ceny Vás speciálně na Jongsanu mile překvapí. Překvapili mě i na korejské poměry ochotní a usměvaví prodavači. K nim ale musíte projít dlouhým tubusem spojujícím nádražní budovu s "prodejnou". Nekupujte nic přímo na nádraží v Livin' Digital, ne Ipark, nebo jak se to tam vlastně jmenuje). Tam sou Korejci nasraní, neochotní a připravení Vás okrást při prvním zaváhání (samozřejmě ne tak, jako v ČR, prostě Vám výrobek prodají za draho).

Z cest do Koreje

Autor: Irena Machů

Před pár lety jsem pravidelně pobývala v Koreji. Tedy, v té kapitalistické - Jižní. I když se tato země na mém soukromém seznamu TOP 10 míst, které NUTNĚ potřebuji navštívit znova, neumísťuje na předních pozicích, některé zážitky mi pod kůži zůstaly.

Vzhůru do hor

Předně, země je to překrásná. Pohled na nádherné, majestátně zalesněné hory mě vždy během letu ze Soulu do vnitrozemí udržel ve stavu více než bdělém (a to bez ohledu na předchozích 12-14 hodin strávených na letištích či v letadlech a 7 hodinový posun času). Velmi jsem si přála pohoří Diamantových hor navštívit, projít s batohem, prostě zažít. Nikdy k tomu bohužel nedošlo. Pro Korejce je pojem horská turistika zcela neznámý, odvážlivce, který by se mnou do Koreje speciálně kvůli horám jel, jsem během těch let nenašla a na místě jsem žádné Evropany či Američany nepotkávala. Párkrát, když už místní obchodní partneři opravdu nevěděli, co si s tou Evropankou mají během víkendu počít (více na toto téma níže), se mi podařilo kousky horské přírody zažít “na korejský způsob”. Korejci mají své hory taky rádi, ne že ne. Taky je navštěvují. Výlet do hor v korejském pojetí obnáší několikahodinovou cestu autem po strmé asfaltové cestě končící někde v oblacích, pár vdechnutí čistého horského vzduchu a obligátní foto z vyhlídky. Následuje cesta zpět do civilizace.

Kudy kam?

Korea je jednou z nejméně kosmopolitních zemí, jakou si dovedete představit. Soul znám pouze z krátkých návštěv, proto se k místním reáliím v korejském hlavním městě nevyjadřuji. Místa, která jsem navštěvovala, leží ve vnitrozemí a zde jsem tedy cizince během několika pobytů potkala snad dvakrát. Jednou se jednalo o Pákistánce, podruhé o lidí z Hong-kongu. Pokud si přejete utéct od globalizace, není lepšího místa než korejské vnitrozemí. Kde jinde ještě dnes zažijete totální sociální izolaci? Představte si město, kde na ulicích nikdo nemluví a nerozumí anglicky. Když říkám nikdo, myslím tím i taxikáře. Představte si, že veškeré nápisy jsou uváděny pouze místním obrázkovým písmem. Když říkám veškeré nápisy, myslím tím i číslice a pochopitelně i označení ulic. Máte to? Pochopili jste, že zakoupení mapy můžete rovnou připsat do kolonky “peníze vyhozené do kanálu”? Jedinec postrádající orientační smysl stejně jako já nejdříve propadá lehké panice (to proboha budu sedět jen v hotelu? Co když se od hotelu vzdálím a už nikdy nenajdu cestu zpět?), potom si však vypracuje systém.

Ulice v Taegu, které bývalo mou obvyklou destinací, jsou naštěstí rovné a pravoúhlé jako podle pravítka. Když jsem se z hotelu vydala doprava, šla půl hodiny, potom odbočila zase doprava, po další půlhodině znova a pak ještě jednou, bezpečně jsem došla zase zpět k hotelu. I na ty taxikáře jsem si vymyslela systém. Nechala jsem si na kousky papíru korejsky napsat “DOVEZTE MĚ PROSÍM NA CENTRÁLNÍ TRŽIŠTĚ/ K LETIŠTI/ DO MCDONALDS/ DO HOTELU XX” a ejhle, až na malé výjimky to fungovalo. Mezi výjimky řadím situace, kdy někdy kolem roku 1997 konečně do Taegu dorazila síť McDonalds a taxikář staršího data nějak nemohl ani z toho korejsky psaného nápisu pochopit „vo co go“ nebo situaci, kdy jsem až po několika pobytech a díky omylu taxikáře zjistila, že ve městě je ještě jedno tržiště a to mnohem zajímavější než CENTRÁLNÍ (k vidění např. psi v klecích = zdroj bílkovin k domácímu zpracování).

Středem pozornosti

Jste rádi středem pozornosti? Rádi se předvádíte? Jeďte do Koreje. Výskyt Evropanů na ulicích korejského vnitrozemí je srovnatelný s počtem mimozemšťanů pohybujících se tamtéž. Máte zaručeno, že vždy a všude budete středem pozorností. Děti na Vás budou mávat, svatby se s Vámi budou chtít vyfotit. Všude budete vyčuhovat, jelikož nevyšší místní dlouhány převyšujete o 30 cm.

Co můžete v korejském vnitrozemí dělat večer, pokud neznáte místní jazyk, nemáte auto a jste žena? Vezete si s sebou kufr knih (pozor na váhový limit zavazadla) a sjíždíte hotelovou televizi. Ta v mém hotelu byla dokonce satelitní, kromě strhujících příběhů v korejštině jsem se mohla nabažit japonských telenovel a čínských zpráv. Radost, kterou jsem zažila, když jsem někde kolem 130. kanálu narazila na americké vysílání pro vojenské posádky v Koreji, byla přímo nepopsatelná! Talk show Davida Lettermana (Krausovo Uvolněte se prosím je převzatým slabým odvarkem), seriál Simpsnovi 5x denně, dokonce i to Beverly Hills a Kutila Tima jsem vítala s jásotem. A místo reklam dávali úžasné vlastenecké půlminutovky – třeba záběry na Grand Canyon doprovázené procítěnou proklamací “SLOUŽÍŠ ARMÁDĚ, POMÁHÁŠ SVÉ VLASTI”.

Do Koreje jsem jezdila pracovně. Než se dostanu k poznámkám o korejské kultuře obchodu, pár slov na přiblížení pozice žen v korejské společnosti.

O zničených kyčlích a školství

Rodinný život je zde vysoce ceněn. Rozvodovost je velmi nízká. Ženy obvykle pracují v době před uzavřením sňatku, poté se starají o rodinný krb, manžela, děti, později pomáhají v domácnosti dcery, s výchovou vnuků atd. Pouze malé procento vysoce vzdělaných a ambiciózních žen pracuje i po narození děti, většinou za pomoci babičky. Malé děti jsou až do doby, kdy se na veřejnosti umí samy pohybovat bezpečně a žádoucím tempem, matkou přepravovány v šátku na zádech. Nejmladší mimina v šátku uvázaném na břiše. Kočárky nejsou známy. Nevím, zda mám to, že nápadně velké procento lidí zde má problémy se špatně vyvinutými kyčlemi přičítat neustálému nošení děti na zádech nebo neexistenci preventivních programů.

Školský systém je velmi podobný japonskému. Děti zahajují školní docházku brzy, kolem 4. roku. Začíná se přípravkou na základní školu, následuje 8letá základní škola, která bývá doplněna řadou odpoledních kroužků a doučování, které mají zajistit úspěšný vstup na školu střední. Absolvování střední školy bývá pro studenty velmi náročné. Jednotlivé školy mají své stejnokroje, podle kterých jsou studenti na ulici identifikovatelní. Ještě v 8 hodin večer běžně potkáváte skupinky středoškoláků pospíchajících domů. Kdy se tito připravují na další den či spí, mi zůstává záhadou. Korejky, s kterými jsem na toto téma mluvila, tvrdily, že úkolem a životním cílem matky je protlačit dítě náročným systémem střední školy, a to za pomocí jakýchkoliv prostředků. Nicméně, korejský školský systém je ceněn jako velmi úspěšný (ve smyslu výsledků dosahovaných studenty v mezinárodních testech), o tom však možná někdy jindy.

Současné rodiny mívají dva nebo tři potomky. Domy jsou většinou vícegenerační, vlastní nebo pronajaté, chudší vrstvy bydlí v panelových sídlištích podobných našim. Nejmladší generace obdivují západní styl bydlení, touží po sedačkách, jídelních stolech a podobně. Běžné byty/domy jsou zařízeny v klasickém asijském stylu, tedy nízkými stolky, u kterých se sedí na koberečcích, rohožemi pro spaní, posuvnými dveřmi v japonském stylu atd.

Dva rozdílné živočišné druhy

Ženy na veřejnosti nikdy nekouří. Muži kouří vždy a všude. Pokud se žena-kuřáčka ocitne ve společnosti mužů třeba v restauraci, nemůže být s cigaretou viděna a odchází kouřit na WC. Pokud u stolu sedí muži i ženy, ženy budou mužům nakládat jídlo, nalévat nápoje, či zajišťovat u obsluhy chybějící hůlky, a to bez ohledu na to, kdo je koho hostem.

Jak se s Korejci obchoduje? Nu, opatrně. Pesimistická varování ve stylu “Korejec vždy od první do poslední chvíle uvažuje, jak tě napálit” sice na základě vlastních zkušeností potvrdit nemůžu, ovšem pokusy o využití nestandardních postupů byly časté. Od nabídek “vyjednání zcela jiných podmínek” v případě, že je probereme v odlehlé restauraci za městem až po zcela nepokryté pokusy o vydírání ve stylu “Vaše zboží ještě stále leží v našem skladě”. Nakonec ale nic nebylo tak horké, jak se ze začátku zdálo a všechny nepříjemné situace se daly rázným a zásadovým přístupem vyřešit.

Korejské firmy jsou prošpikovány špiony jako Václavské náměstí koncem srpna za dob minulého režimu. Zatímco se ještě loučíte se svým obchodním partnerem, špioni v jeho firmě už žhaví linky a obvolávají konkurenci. Než se stačíte vrátit do hotelu, máte na recepci pět vzkazů s nabídkou lepší ceny.

Korejští obchodníci jsou neuvěřitelně houževnatí a jdou přes mrtvoly. Mohla jsem recepční prosit, uplácet, hrozit jim, stejně mi neustále přepojovali nevyžádané hovory. Když jsem na telefonu vypnula zvonění, chodili mi agenti klepat na dveře. Patrně recepci upláceli štědřeji než já.

Pijme píseň dokola

Samostatnou kapitolou bylo utužování vztahů. Tedy, snaha o utužování vztahů z korejské strany. Pokud by na mém místě byl muž, Korejci by pro něj měli obligátní a neměnný večerní program spočívající

• v mohutném popíjení
• v mohutném popíjení spojeném s návštěvou billiarového klubu (velmi oblíbená zábava)
• v mohutném popíjení spojeném s návštěvou karaoke baru
• v mohutném popíjení spojeném s návštěvou striptýzu (pouze v případě velmi velmi vzácných hostů). Striptýzové bary jsou poměrně velkou vzácnosti, nevěstince prakticky neexistují. Na oplátku Korejci během návštěv Evropy očekávali zajištění “výletu za holkama”.

Co si však měli počít se mnou, která veškeré pokusy o utužování vztahů mařila? Snažili se chlapci zjistit, co mám ráda, a já neustále otravovala s těmi horami. Pro utužování poněkud nepoužitelné. Párkrát jsem neuváženě kývla na večeři nebo návštěvu obchodů s nějakou přidělenou asistentkou a pak se bila do hlavy při pokusech o konverzaci s osobou, která znala 50 anglických slov a to ještě většinou pouze v psané formě.

Až na několik výjimek – jako třeba na situaci, kdy během mého pobytu zkrachovala místní banka, z které jsem si měla vybrat hotovost potřebnou pro uzavření obchodu, před bankou byl dav rozčílených klientů, policie a vojsko a s nikým se nešlo domluvit, vzpomínám na své korejské zážitky jako na celkem příjemnou zkušenost.

Provinční park Maisan

Do Maisanu se dostanete místním autobusem z na korejské poměry velmi malého zemědělského městečka Jinan. Autobusové nádraží líně usazené ve středu města o víkendu obklopí vrásčité trhovkyně prodávající čerstvé houby, sušené ryby, krevety a obligátní textil.


Citace z deníku: Ochotou k trapasu

Je ráno a do parku s námi nejede nikdo pod šedesát. Všichni nás zkoumavě pozorují. Vstávám, abych pustil staršího muže sednout. Dosti nasupeně odmítá. Až následně mi je vysvětleno, že si onen muž nejspíše myslel, že mu dávám najevo, že smrdí, a proto od něj odcházím. Stydím se, i když vlastně nemám proč.

Tenhle malý parčík tvoří vlastně jen dvě hory vyvstávající z jinak rovné pláně. Jenže právě tyhle dvě hory zvané „Koňské uši“ z něj společně s celoživotním dílem jednoho čiperného mnicha dělají jedno z nejnavštěvovanějších míst v Jižní Koreji. Jak už napovídá název dva téměř sedmisetmetrové pískovcové monolity budí dojem statných koňských ušisek. Výstup na vrchol jedné z nich, nejdříve obligátně po schodech, ale pak i za pomoci lan, pořádně zabolí.


Uši však nejsou jediné, co v parku najdete. Po krátkém sestupu z vrcholu na váš čeká buddhistická svatyně Tapsa obklopená více než osmdesáti kamennými mohylami. Všechny postavil bez pomoci cementu nebo jiného pojiva jediný trpělivý mnich Yi Kap-myong. Den za dnem, kamen po kameni. Trvalo mu to třicet let. Během nich jedl pouze syrové jehličí z místních stromů! Jak to mnich dokázal, zůstává do dnes záhadou. Průměrná velikost mohyl se pohybuje okolo čtyř metrů, ale najdou se i patnáctimetrové. Každá z nich symbolizuje jiný předmět či pocit. Mohyly prý přežily i ničivou bouři, která trhala střechy a lámala kmeny všude po okolí.


Nespadla ani jediná.

Národní park Odaesan

Park je situován do centra pohoří Baekdu nedaleko demilitarizované zóny a během Korejské války zde zuřily jedny z nejtvrdších bojů.

Vyhledáváte-li pořádné špičaté hory a dlouhé a vyčerpávající pochody, pak je Odaesan tou pravou volbou. Pokud do kotlíku přidáte ještě špetku kaskádových vodopádů a nejvýznamnější buddhistické chrámy v Jižní Koreji pro lepší chuť, výsledek potěší každého labužníka. Odaesan se určitě řadí mezi místa, která byste neměli vynechat. Zvláště temply Woljeongsa a Sangwonsa – oba rozlehlé a nádherně situované na úpatí hor, a královský archiv dynastie Joseon vypleněný kým jiným, než Japonci, potěší oko cestovatele. Odaesan je navíc jedním z posledních míst na poloostrově, kde můžete dodnes spatřit volně žijící medvědy černé. Ale nebojte se, zase tolik jich tu není.

Citace z deníku: Zkouška odvahy

Před výstupem na nejvyšší horu Birobong jsme se rozhodli otestovat korejskou slušnost v praxi. Krosny jsme ponechali ve stanu, který byl toho času v kempu jediný, a vyrazili pěkně nalehko. Cestou míjíme další chrámové komplexy (v jednom byly na čas uloženy ostatky samotného Buddhy) a odhodlaně stoupáme za vrcholovým fotem. Po 25 kilometrech v krušném terénu, který průvodce popisuje slovy „jen pro psychicky i fyzické velmi zdatné jedince“, dorážíme se soumrakem do kempu. Krosny nalézáme tam, kde jsme je nechaly. Paráda.

Jen malé upozornění. Minimálně ve spodních částech parku (o víkendech všude) neočekávejte žádnou poklidnou meditaci ve stylu „mé osamělé já x nekonečná divočina“. Korejci chodí do hor často a rádi a tenhle park je opravdu populární. Takže pokud se ocitnete v zácpě, nepropadejte panice, zhluboka se nadechněte a hlavně – berte to s úsměvem jako všichni ostatní. Mimochodem, Korejci se stejně jako všichni horalé, rádi zdraví. Kouzelné slůvko „anijógaseó“ vám tak bude znít v hlavě ještě několik dní.

Citace z deníku: Pokrok nezastavíš

V jednom z výše položených chrámu zrovna probíhala hromadná modlitba pod vedením mnicha vybaveného bubínkem a hands-free mikrofonem, který jeho mantru a doprovodné bubny přenášel do reproduktorů v rozích svatyně. Navíc jsme si všimli, že každý chrám disponuje vlastním satelitním přijímačem a slušně rozsáhlou počítačovou sítí. V Koreji pokrok prostě nezastavíš.

Seoraksan National Park

Do národního parku Seoraksan, který se rozkládá v severovýchodní části Jižní Korejem jsme vyrazili z přístavního města Sokcho. Hlavní turistická sezóna se sice už chýlila ke konci (blížil se konec října), počasí nám přesto přálo nadmíru. Na rozdíl od zimomřivých Korejců jsme si tak mohli užívat krásy prázdného neplaceného, ale přitom plně funkčního kempu.

Park samotný byl pojmenován po nejvyšší hoře pohoří Taebaek, někdy označovaného jako „páteř Korejského poloostrova“, a zároveň třetí nejvyšší hoře vůbec – mt. Seoraksan měří 1708 metrů.

Pro návštěvu parku jsme nemohli zvolit lepší dobu, to jsme ale zjistili až záhy. Proč? Protože v Seoraksanu je podzim tak barevný, jako snad nikde jinde. Tisíce a tisíce žlutých, červených listů na pozadí dotvářeném ostrými skalními masivy vytváří naprosto jedinečnou scenérii. Zkrátka – spoušť fotoaparátu se ne a ne zastavit.

A když vás listy omrzí? Můžete vyrazit na trail a celý park projít křížem krážem (pokud jsou zrovna stezky otevřené) nebo jen vyšplhat na monument Ulsanbawi, k jehož zdolání musíte vystoupat přes 800 schodů.


Ano, technika dorazila už i sem. Cestou minete dvě budistické pustevny, můžete se občerstvit nebo si od stařeny zakoupit cosi, co nápadně připomíná český turecký med, jen je několikrát tvrdší.

Předem doporučuji nevyrážet na skálu ve tři odpoledne, tak jako se to povedlo nám. Vrcholové panoramatické foto bylo sice jedinečné (viz. dole), ale správci parku bourající altánek přímo nad našimi hlavami značili, že něco v pořádku přeci jen není. Návrat potmě (jen s vybitou čelovkou) patří mezi ty krušnější pasáže našeho cestování.

Nakonec jsme ale vše zvládli bez větších komplikací. Další den jsme tak mohli obdivovat nádhernou olbřímí sochu Buddhy.

Nás si zase vyhlídla banda místních středoškolaček.