Provinční park Maisan

Do Maisanu se dostanete místním autobusem z na korejské poměry velmi malého zemědělského městečka Jinan. Autobusové nádraží líně usazené ve středu města o víkendu obklopí vrásčité trhovkyně prodávající čerstvé houby, sušené ryby, krevety a obligátní textil.


Citace z deníku: Ochotou k trapasu

Je ráno a do parku s námi nejede nikdo pod šedesát. Všichni nás zkoumavě pozorují. Vstávám, abych pustil staršího muže sednout. Dosti nasupeně odmítá. Až následně mi je vysvětleno, že si onen muž nejspíše myslel, že mu dávám najevo, že smrdí, a proto od něj odcházím. Stydím se, i když vlastně nemám proč.

Tenhle malý parčík tvoří vlastně jen dvě hory vyvstávající z jinak rovné pláně. Jenže právě tyhle dvě hory zvané „Koňské uši“ z něj společně s celoživotním dílem jednoho čiperného mnicha dělají jedno z nejnavštěvovanějších míst v Jižní Koreji. Jak už napovídá název dva téměř sedmisetmetrové pískovcové monolity budí dojem statných koňských ušisek. Výstup na vrchol jedné z nich, nejdříve obligátně po schodech, ale pak i za pomoci lan, pořádně zabolí.


Uši však nejsou jediné, co v parku najdete. Po krátkém sestupu z vrcholu na váš čeká buddhistická svatyně Tapsa obklopená více než osmdesáti kamennými mohylami. Všechny postavil bez pomoci cementu nebo jiného pojiva jediný trpělivý mnich Yi Kap-myong. Den za dnem, kamen po kameni. Trvalo mu to třicet let. Během nich jedl pouze syrové jehličí z místních stromů! Jak to mnich dokázal, zůstává do dnes záhadou. Průměrná velikost mohyl se pohybuje okolo čtyř metrů, ale najdou se i patnáctimetrové. Každá z nich symbolizuje jiný předmět či pocit. Mohyly prý přežily i ničivou bouři, která trhala střechy a lámala kmeny všude po okolí.


Nespadla ani jediná.