Profesorská utopie

Autor: Martin Vlnas

Je půl osmé ráno a téměř dvacetimilionová aglomerace jihokorejského Soulu právě vystartovala do dalšího rušného dne. Tempo je zběsilé a boj o místa v přecpaných autobusech a metru bolestivý. Když jde o včasný příchod do zaměstnání, neznají jinak ohleduplní a usměvaví Jihokorejci bratra. Marně se snažím ubránit své místo u dveří. Pára a pot z horkem rozpálených těl se srážejí na oknech autobusu. Klimatizace očividně nefunguje, a tak mi nezbývá nic jiného než zadržet dech a modlit se. V tom kolem nás projede černá limuzína jihokorejské značky Chairman. Na jejím zadním sedadle okamžitě rozpoznávám svého oblíbeného profesora mediálních studií. V ochlazovaném pohodlí a luxusu kožených sedaček pročítá Baek Seon-gi denní tisk, zatímco jeho řidič kličkuje v hustém provozu. Za okamžik mi vozidlo zmizí z dohledu. Když se konečně vypotácím z autobusu, jsem zralý na další sprchu.

Auta, ženy, tituly

Profesor Baek mezitím obklopen hloučkem kolegů spokojeně pokuřuje před budovou postavenou k šestistému výročí založení univerzity Sungkyunkwan. Všichni jsou oděni do perfektně střižených vzdušných obleků podle poslední jihokorejské módy - bílé košile, konzervativní kravaty, tmavé obleky a boty, na nichž si všudypřítomní pouliční leštiči dali skutečně záležet. Když kolem skupinky procházím, abych si na toaletě omyl obličej, lehce se dle korejské tradice ukloním. Dělají to tak všichni. Jižní Korea si zkrátka svých vzdělanců váží a jejich přínos pro budoucnost země dokáže náležitě také náležitě ocenit. Příjmy profesorů jsou s těmi českými neporovnatelné, a tak si řada z nich včetně profesora Baeka může dovolit drahá auta, osobní řidiče a mladé reprezentativní manželky. Právě obrovské investice do vzdělání, efektivní spolupráce státního a soukromého sektoru a schopnost přitáhnout a udržet kvalifikované lidi na univerzitách jsou hlavními příčinami toho, proč dnes stojí obří jihokorejská továrna automobilky Hyundai v Nošovicích a ne ta česká kdesi na jihokorejském venkově. „Kvalita vzdělávacího systému, nebude nikdy lepší, než je kvalita učitelů, které zaměstnává,“ glosoval nedávno pro týdeník The Economist situaci nejmenovaný jihokorejský politik.

Vysoké platy a všudypřítomný respekt do země vábí také stále více západních profesorů. „Vydělám si tady mnohonásobně víc, než bych si vydělal doma, to je pravda, ale na druhou stranu, pracovní nasazení je s tím, na které jsem byl zvyklý z Kanady mnohem intenzivnější. Jenže, kdo by mi platil částku ekvivalentní sedmi milionům wonů měsíčně (cca 7000 USD), nevím“ polemizuje profesor sociální práce na univerzitě Sungkyunkwan Terrence Henderson. Do Jižní Koreje přiletěl z kanadského Ontária před devíti lety a byl tehdy jedním z prvních, kdo se do „země jitřního klidu“ vydal. „Dnes je situace zcela jiná. Cizinců je mezi akademiky stále víc. Poptávka po přednáškách v angličtině roste raketovým tempem. I jinak uzavření Jihokorejci zarytě odmítající mluvit cizími jazyky pochopili, že právě angličtina představuje klíč k úspěchu na globálních odbytištích, a tak se snaží co nejrychleji dohnat resty,“ vysvětluje mi profesor Henderson, který anglicky nepřednáší jen žákům, ale také jihokorejským profesorům toužícím prorazit na západ stejně, jako se to již povedlo mobilním telefonům od LG, plochým televizím Samsung nebo respektovanému výrobci automobilů Hyundai.

Podle statistik OECD z roku 2005 si však na výborné peníze nepřijdou jen vysokoškolští profesoři, ale také učitelé na základních a středních školách. Po patnácti letech praxe si průměrný jihokorejský učitel vydělá téměř dvaapůlkrát víc, než je průměrný plat v Jižní Koreji. Větší rozdíl mezi platem učitele a národním průměrem statistici zaznamenali jen v Turecku (2,54 krát více). V zemích jako jsou Itálie, Spojené státy či Francie se učitelský příjem rovná průměrnému výdělku. Česká republika je na tom podobně.

Průzkum platů evidující příjmy zhruba čtyř tisíc českých učitelů vypočítal jejich průměrnou mzdu na 20 800 korun. Celostátní průměr je přibližně o tisíc korun vyšší. Ještě horší podmínky čekají na učitele v sousedním Slovensku. Vysokoškolsky vzdělaní pedagogové si pod Tatrami přijdou jen na zhruba 14 500 českých korun, což odpovídá průměrnému platu slovenského středoškoláka. Avšak i v České republice si učitelé vydělají přibližně o třetinu méně, než ostatní vysokoškolsky vzdělaní pracovníci. Průměrný plat českého vysokoškoláka se pohybuje okolo 30 500 korun. Nikdo se proto nemůže divit, že se mladí ambiciózní absolventi vyhýbají katedrám, tabulím a třídním knihám jako čert kříži. Na rozdíl od Jižní Koreje, Turecka či například Finska, kde je pedagogická kariéra také velmi populární, tak u nás před žáky předstupují buď nedocenění profesionálové vnímající své zaměstnání jako poslání, nebo lidé, kteří se zkrátka v jiných lépe placených sektorech nedokázali uplatnit.

Jihokorejský Harvard

Univerzita Sungkyunkwan, jejíž jméno v doslovném překladu znamená „instituce budující harmonickou společnost zdokonalených lidských bytostí“, je jedním z pětice elitních jihokorejských center vzdělanosti. Tím nejznámějším a nejvyhledávanějším je ovšem Soulská národní univerzita (SNU) – jihokorejský Harvard.

Podle britských statistik z loňského roku je SNU padesátou první nejprestižnější univerzitou světa. „Do roku 2025 budeme mezi prvními deseti,“ hlásají hrdě propagační materiály univerzity. Ačkoliv je jméno univerzity za hranicemi Jižní Koreje téměř neznámé, pod 38 rovnoběžkou dělící Korejský poloostrov ho zná každý. „Stačí jen tak mezi řečí zmínit, že studuji na SNU a lidé mi okamžitě začnou projevovat úctu – často dokonce začnou používat zdvořilejší formu korejštiny, ačkoliv předtím se mnou tak nemluvili,“ chlubí se Park Youn-hee. „Pokud úspěšně dostuduji, o svou budoucnost se bát nemusím. Stejně bych se ale nejraději vydala na akademickou dráhu“, dodává Youn-hee. Po chvíli pátrání ve statistkách zjišťují, že její vize není mezi absolventy této prestižní instituce v žádném případě výjimečná. V areálech rozlehlých jihokorejských kampusů zůstává i po dokončení studia na české poměry opravdu vysoké procento absolventů této elitní školy. Ze 44 tisíc za posledních 28 let si jich povolání profesora zvolilo nejvíce ze všech – 14,4 procenta. Jen pro úplnost, na druhém místě se umístilo zdravotnictví s 11,8 procenty a třetí nejpopulárnější životní drahou jihokorejské intelektuální elity jsou práva se 7,8 procenty těsně následovaná státními úředníky a učiteli.

Takové pořadí je z českého pohledu, právníky samozřejmě vyjímaje, jen těžko představitelné. Nejlepší absolventi rychle končí v područí soukromých společností nabízejících jak nadstandardní platové podmínky, tak i prostor pro realizaci a profesní růst. „Kdyby mi o stejném snu jako Youn-hee vyprávěli moji čeští kamarádi, asi bych se jich nejdříve opatrně dotázal na jejich duševní zdraví,“ okomentoval dívčiny plány do budoucna Marek Baláš - Čech, kterého do Jižní Koreje zavedlo studium ekonomie.

Zatímco našinec se akademikem stává především z lásky a oddanosti vědě, v Jižní Koreji jde o prestiž a tučné šeky. Z obchodu s vysokoškolskými tituly se v zemi stal velice lukrativní business. „Za posledních několik měsíců bylo ze zfalšování vysokoškolského diplomu obviněno minimálně patnáct prominentních Korejců a Korejek. Šlo především o uznávané profesory, ale také o jednoho velmi slavného buddhistického mnicha či televizní star. Jihokorejská společnost by se nad svou posedlostí vzděláním měla zamyslet,“ hodnotí situaci sociolog univerzity Sungkyunkwan Kim Seok-ho. Právě případ celebrity Ahn Yoo-jin, která se proslavila jako falešně diplomovaná břišní tanečnice, byl zatím poslední kapkou v absurdním honu za respektem a uznáním. „Nedávno musel navíc odstoupit jeden z prezidentových poradců, protože se prokázalo, že se pokusil zamaskovat zfalšovaný doktorát z Yaleské univerzity,“ dodává profesor Kim. Smutně přitom kroutí hlavou.

Pětka vyvolených

V každoročně aktualizovaném a pečlivě sledovaném žebříčku jihokorejských univerzit si s železnou pravidelností udržuje první místo zmíněná Soulská národní univerzita. Následuje KAIST (Korea Advanced Institute of Science and Technology), univerzita Yonsei, Korejska univerzita. Pětici uzavírá univerzita Sungkyunkwan. O diplomech opatřených razítky právě těchto institucí sní celé generace Jihokorejců. „Prestiž vzdělávací instituce rozhoduje o celém dalším životě studenta. I v šedesáti letech vás na pracovním pohovoru přijmou spíše díky titulu ze Soulské národní, než pro vaši třicetiletou praxi,“ ilustruje vliv vzdělávací instituce na budoucí kariéru Jihokorejců sociolog působící na univerzitě Sungkonghoe Kim Dong Chun. Nelze se proto divit, že jméno univerzity, na kterou jste byl po absolvování až nelogicky náročných celostátních testů přijat, je pro ambiciózní rodiče usilující o zachování společenské prestiže prioritou číslo jedna. A pokud jste shodou okolností přijat nebyl, existují zkrátka i jiné cesty, jak neztratit tvář.

Ve společnosti vystavěné na přísném respektování konfuciánských tradic, jejichž základem je hierarchizace společnosti a poslušnost autoritě, představovalo vzdělání od pradávna primární nástroj utváření sociálního statusu jedince. Postavení profesorů coby „šiřitelů vzdělanosti“ tak bylo zcela výjimečně. Vážnost a čest, jež jim byly prokazovány, ilustruje známá jihokorejská poučka, kterou rodiče vtloukaly do hlav svých potomků: „Žák jako ty nesmí nikdy vstoupit do stínu svého učitele.“ A i když tradice slábnou, respekt mají profesoři stále obrovský. Pro některé je však toto sousto příliš lákavé.

Z cest do Koreje

Autor: Irena Machů

Před pár lety jsem pravidelně pobývala v Koreji. Tedy, v té kapitalistické - Jižní. I když se tato země na mém soukromém seznamu TOP 10 míst, které NUTNĚ potřebuji navštívit znova, neumísťuje na předních pozicích, některé zážitky mi pod kůži zůstaly.

Vzhůru do hor

Předně, země je to překrásná. Pohled na nádherné, majestátně zalesněné hory mě vždy během letu ze Soulu do vnitrozemí udržel ve stavu více než bdělém (a to bez ohledu na předchozích 12-14 hodin strávených na letištích či v letadlech a 7 hodinový posun času). Velmi jsem si přála pohoří Diamantových hor navštívit, projít s batohem, prostě zažít. Nikdy k tomu bohužel nedošlo. Pro Korejce je pojem horská turistika zcela neznámý, odvážlivce, který by se mnou do Koreje speciálně kvůli horám jel, jsem během těch let nenašla a na místě jsem žádné Evropany či Američany nepotkávala. Párkrát, když už místní obchodní partneři opravdu nevěděli, co si s tou Evropankou mají během víkendu počít (více na toto téma níže), se mi podařilo kousky horské přírody zažít “na korejský způsob”. Korejci mají své hory taky rádi, ne že ne. Taky je navštěvují. Výlet do hor v korejském pojetí obnáší několikahodinovou cestu autem po strmé asfaltové cestě končící někde v oblacích, pár vdechnutí čistého horského vzduchu a obligátní foto z vyhlídky. Následuje cesta zpět do civilizace.

Kudy kam?

Korea je jednou z nejméně kosmopolitních zemí, jakou si dovedete představit. Soul znám pouze z krátkých návštěv, proto se k místním reáliím v korejském hlavním městě nevyjadřuji. Místa, která jsem navštěvovala, leží ve vnitrozemí a zde jsem tedy cizince během několika pobytů potkala snad dvakrát. Jednou se jednalo o Pákistánce, podruhé o lidí z Hong-kongu. Pokud si přejete utéct od globalizace, není lepšího místa než korejské vnitrozemí. Kde jinde ještě dnes zažijete totální sociální izolaci? Představte si město, kde na ulicích nikdo nemluví a nerozumí anglicky. Když říkám nikdo, myslím tím i taxikáře. Představte si, že veškeré nápisy jsou uváděny pouze místním obrázkovým písmem. Když říkám veškeré nápisy, myslím tím i číslice a pochopitelně i označení ulic. Máte to? Pochopili jste, že zakoupení mapy můžete rovnou připsat do kolonky “peníze vyhozené do kanálu”? Jedinec postrádající orientační smysl stejně jako já nejdříve propadá lehké panice (to proboha budu sedět jen v hotelu? Co když se od hotelu vzdálím a už nikdy nenajdu cestu zpět?), potom si však vypracuje systém.

Ulice v Taegu, které bývalo mou obvyklou destinací, jsou naštěstí rovné a pravoúhlé jako podle pravítka. Když jsem se z hotelu vydala doprava, šla půl hodiny, potom odbočila zase doprava, po další půlhodině znova a pak ještě jednou, bezpečně jsem došla zase zpět k hotelu. I na ty taxikáře jsem si vymyslela systém. Nechala jsem si na kousky papíru korejsky napsat “DOVEZTE MĚ PROSÍM NA CENTRÁLNÍ TRŽIŠTĚ/ K LETIŠTI/ DO MCDONALDS/ DO HOTELU XX” a ejhle, až na malé výjimky to fungovalo. Mezi výjimky řadím situace, kdy někdy kolem roku 1997 konečně do Taegu dorazila síť McDonalds a taxikář staršího data nějak nemohl ani z toho korejsky psaného nápisu pochopit „vo co go“ nebo situaci, kdy jsem až po několika pobytech a díky omylu taxikáře zjistila, že ve městě je ještě jedno tržiště a to mnohem zajímavější než CENTRÁLNÍ (k vidění např. psi v klecích = zdroj bílkovin k domácímu zpracování).

Středem pozornosti

Jste rádi středem pozornosti? Rádi se předvádíte? Jeďte do Koreje. Výskyt Evropanů na ulicích korejského vnitrozemí je srovnatelný s počtem mimozemšťanů pohybujících se tamtéž. Máte zaručeno, že vždy a všude budete středem pozorností. Děti na Vás budou mávat, svatby se s Vámi budou chtít vyfotit. Všude budete vyčuhovat, jelikož nevyšší místní dlouhány převyšujete o 30 cm.

Co můžete v korejském vnitrozemí dělat večer, pokud neznáte místní jazyk, nemáte auto a jste žena? Vezete si s sebou kufr knih (pozor na váhový limit zavazadla) a sjíždíte hotelovou televizi. Ta v mém hotelu byla dokonce satelitní, kromě strhujících příběhů v korejštině jsem se mohla nabažit japonských telenovel a čínských zpráv. Radost, kterou jsem zažila, když jsem někde kolem 130. kanálu narazila na americké vysílání pro vojenské posádky v Koreji, byla přímo nepopsatelná! Talk show Davida Lettermana (Krausovo Uvolněte se prosím je převzatým slabým odvarkem), seriál Simpsnovi 5x denně, dokonce i to Beverly Hills a Kutila Tima jsem vítala s jásotem. A místo reklam dávali úžasné vlastenecké půlminutovky – třeba záběry na Grand Canyon doprovázené procítěnou proklamací “SLOUŽÍŠ ARMÁDĚ, POMÁHÁŠ SVÉ VLASTI”.

Do Koreje jsem jezdila pracovně. Než se dostanu k poznámkám o korejské kultuře obchodu, pár slov na přiblížení pozice žen v korejské společnosti.

O zničených kyčlích a školství

Rodinný život je zde vysoce ceněn. Rozvodovost je velmi nízká. Ženy obvykle pracují v době před uzavřením sňatku, poté se starají o rodinný krb, manžela, děti, později pomáhají v domácnosti dcery, s výchovou vnuků atd. Pouze malé procento vysoce vzdělaných a ambiciózních žen pracuje i po narození děti, většinou za pomoci babičky. Malé děti jsou až do doby, kdy se na veřejnosti umí samy pohybovat bezpečně a žádoucím tempem, matkou přepravovány v šátku na zádech. Nejmladší mimina v šátku uvázaném na břiše. Kočárky nejsou známy. Nevím, zda mám to, že nápadně velké procento lidí zde má problémy se špatně vyvinutými kyčlemi přičítat neustálému nošení děti na zádech nebo neexistenci preventivních programů.

Školský systém je velmi podobný japonskému. Děti zahajují školní docházku brzy, kolem 4. roku. Začíná se přípravkou na základní školu, následuje 8letá základní škola, která bývá doplněna řadou odpoledních kroužků a doučování, které mají zajistit úspěšný vstup na školu střední. Absolvování střední školy bývá pro studenty velmi náročné. Jednotlivé školy mají své stejnokroje, podle kterých jsou studenti na ulici identifikovatelní. Ještě v 8 hodin večer běžně potkáváte skupinky středoškoláků pospíchajících domů. Kdy se tito připravují na další den či spí, mi zůstává záhadou. Korejky, s kterými jsem na toto téma mluvila, tvrdily, že úkolem a životním cílem matky je protlačit dítě náročným systémem střední školy, a to za pomocí jakýchkoliv prostředků. Nicméně, korejský školský systém je ceněn jako velmi úspěšný (ve smyslu výsledků dosahovaných studenty v mezinárodních testech), o tom však možná někdy jindy.

Současné rodiny mívají dva nebo tři potomky. Domy jsou většinou vícegenerační, vlastní nebo pronajaté, chudší vrstvy bydlí v panelových sídlištích podobných našim. Nejmladší generace obdivují západní styl bydlení, touží po sedačkách, jídelních stolech a podobně. Běžné byty/domy jsou zařízeny v klasickém asijském stylu, tedy nízkými stolky, u kterých se sedí na koberečcích, rohožemi pro spaní, posuvnými dveřmi v japonském stylu atd.

Dva rozdílné živočišné druhy

Ženy na veřejnosti nikdy nekouří. Muži kouří vždy a všude. Pokud se žena-kuřáčka ocitne ve společnosti mužů třeba v restauraci, nemůže být s cigaretou viděna a odchází kouřit na WC. Pokud u stolu sedí muži i ženy, ženy budou mužům nakládat jídlo, nalévat nápoje, či zajišťovat u obsluhy chybějící hůlky, a to bez ohledu na to, kdo je koho hostem.

Jak se s Korejci obchoduje? Nu, opatrně. Pesimistická varování ve stylu “Korejec vždy od první do poslední chvíle uvažuje, jak tě napálit” sice na základě vlastních zkušeností potvrdit nemůžu, ovšem pokusy o využití nestandardních postupů byly časté. Od nabídek “vyjednání zcela jiných podmínek” v případě, že je probereme v odlehlé restauraci za městem až po zcela nepokryté pokusy o vydírání ve stylu “Vaše zboží ještě stále leží v našem skladě”. Nakonec ale nic nebylo tak horké, jak se ze začátku zdálo a všechny nepříjemné situace se daly rázným a zásadovým přístupem vyřešit.

Korejské firmy jsou prošpikovány špiony jako Václavské náměstí koncem srpna za dob minulého režimu. Zatímco se ještě loučíte se svým obchodním partnerem, špioni v jeho firmě už žhaví linky a obvolávají konkurenci. Než se stačíte vrátit do hotelu, máte na recepci pět vzkazů s nabídkou lepší ceny.

Korejští obchodníci jsou neuvěřitelně houževnatí a jdou přes mrtvoly. Mohla jsem recepční prosit, uplácet, hrozit jim, stejně mi neustále přepojovali nevyžádané hovory. Když jsem na telefonu vypnula zvonění, chodili mi agenti klepat na dveře. Patrně recepci upláceli štědřeji než já.

Pijme píseň dokola

Samostatnou kapitolou bylo utužování vztahů. Tedy, snaha o utužování vztahů z korejské strany. Pokud by na mém místě byl muž, Korejci by pro něj měli obligátní a neměnný večerní program spočívající

• v mohutném popíjení
• v mohutném popíjení spojeném s návštěvou billiarového klubu (velmi oblíbená zábava)
• v mohutném popíjení spojeném s návštěvou karaoke baru
• v mohutném popíjení spojeném s návštěvou striptýzu (pouze v případě velmi velmi vzácných hostů). Striptýzové bary jsou poměrně velkou vzácnosti, nevěstince prakticky neexistují. Na oplátku Korejci během návštěv Evropy očekávali zajištění “výletu za holkama”.

Co si však měli počít se mnou, která veškeré pokusy o utužování vztahů mařila? Snažili se chlapci zjistit, co mám ráda, a já neustále otravovala s těmi horami. Pro utužování poněkud nepoužitelné. Párkrát jsem neuváženě kývla na večeři nebo návštěvu obchodů s nějakou přidělenou asistentkou a pak se bila do hlavy při pokusech o konverzaci s osobou, která znala 50 anglických slov a to ještě většinou pouze v psané formě.

Až na několik výjimek – jako třeba na situaci, kdy během mého pobytu zkrachovala místní banka, z které jsem si měla vybrat hotovost potřebnou pro uzavření obchodu, před bankou byl dav rozčílených klientů, policie a vojsko a s nikým se nešlo domluvit, vzpomínám na své korejské zážitky jako na celkem příjemnou zkušenost.

Čtyři hodiny na Soulskou národní

Třetí listopadový čtvrtek se v Jižní Koreji nesl ve znamení stresu, modliteb, splněných snů a sebevražd. Pro 600 tisíc studentů závěrečného ročníku střední školy nadešel rozhodující den jejich života. Den celostátních přijímacích zkoušek na vysoké školy.

Netrubte, nestávkujte – zkoušíme!

Vstupenka na jednu z vyhlášených univerzit má pro Jihokorejce cenu zlata. „Prestiž vzdělávací instituce rozhoduje o celém dalším životě studenta,“ popisuje situaci Kim Dong Chun sociolog působící na soulské univerzitě Sungkonghoe. „I v šedesáti letech vás přijmou spíše díky titulu ze Soulské národní univerzity (nejprestižnější instituce v zemi), než s ohledem na třicetiletou praxi,“ dodává profesor. Mimo ekonomického úspěchu ovlivňuje dobré jméno univerzity i řadu sociálních faktorů: od hloubky úklonu podřízeného až po výhodnější pozici při hledání životního partnera.

Regulérnosti zkoušek jsou Jihokorejci schopni podřídit vše. Korejské vzdušné síly každoročně ruší všechny své aktivity, nerudní taxikáři netroubí, odboráři nestávkují a zaměstnavatelé nařizují podřízeným pozdní příchody, aby v době zkoušek neblokovali přetíženou soulskou dopravu - skutečnosti v kterýkoli jiný den nemyslitelné! Přijímacími zkouškami zkrátka žije celá konfuciánskými tradicemi prostoupená země, v níž je prestižní diplom nejvýznamnějším původcem sociálního statutu. „Během dopoledne jsou navíc na silnicích rozmístěné speciální policejní eskorty připravené za zvuku sirén dopravit opozdilce na místo testu,“ doplňuje mě studentka ekonomie Bae Jung eun. „Řada středoškoláků ale stejně přespává přímo v budově, v níž se devítihodinový test koná. Já tam spala taky,“ přiznává se moje kamarádka. Vyplatilo se jí to. Dostala se na univerzitu Sungkyunkwan, jednu z pětice nejlepších, navíc jako studentka zahraničního obchodu – oboru, který se v v jedenácté největší ekonomice světa cení ze všech nejvíc. Jejímu velkému dni, ale předcházela léta krutého odříkání.

Chtěl jsem si jen procvičit angličtinu

Šestnáctiletý Oh Hyun Chul má, na rozdíl od Bae Jung eun, svůj velký den teprve před sebou. V září nastoupil do prvního ročníku tříleté střední školy a to nejhorší ho teprve čeká. „ Každý den mimo neděle vstávám v šest ráno a domů se vracím kolem půl druhé v noci. Do pěti hodin jsem ve škole a zbytek dne pak strávím doučováním či samostudiem v knihovně,“ vypráví mi v autobuse. „Koníčky? Nikdo, kdo chce v tomhle věku něco dosáhnout, nemá koníčky,“ směje se Oh Hyun Chul mojí otázce a nevěřícnému kroucení hlavou. „Víš, my tady máme takové staré pravidlo. Pokud budeš spát čtyři hodiny denně, dostaneš se na univerzitu, kterou si vybereš. Pokud budeš spát pět hodin, máš smůlu. Skončíš na nějaké podřadné venkovské škole. Musíš se rozhodnout! Spát můžeš v autobuse, o přestávce ve škole, kdekoliv,“ Mluví jako dospělý muž ukrytý v křehkém pohublém těle dítěte. Absurditu situace dotváří povinná školní uniforma. Na rozloučenou mi zvesela zamává. Podle bledého obličeje tmavých kruhů pod očima je ale k smrti unavený. Jak se přiznal, oslovil mě, protože si chtěl procvičit angličtinu.

Nejsme roboti, jsme teenageři

Ne každý je ale úspěšný, jako Bae Jung eun, nebo odhodlaný, jako Oh Hyun Chul. „Už nemám sílu takhle pokračovat. Každý den myslím na sebevraždu, mám ale jen 30 tisíc wonů (600 kč). Můžete mi někdo prodat sebevražednou pilulku? Nechci skočit ze střechy, ani pod metro. Bojím se bolesti“ píše na internetovém diskusním Yahoo! Korea jiný jihokorejský student. Teprve pod pláštěm anonymity z jedniček, nul a fiktivních přezdívek našel stejně jako řada jemu podobných odvahu „řešit“ svou situaci. „Ve škole mě šikanují, ale doma je to ještě horší. Prostě nemám na to, mít tak dobré známky, jako ostatní. Ani rodiče je ze mě nevymlátí! A teď mě čekají přijímačky. Nechci rodinu zklamat, vím, kolik peněz do mě investovala. Přesto se bojím nejhoršího,“ ukončil svou litanii středoškolák.

Právě na dospívající klade jihokorejská společnost největší nároky. A ne všichni jsou schopni je ustát. Přijímací zkoušky tak každý rok provázejí sebevraždy. Před dvěma lety, kdy svůj neúspěch neuneslo pět dětí, se proti stávající podobě systému postavili sami studenti. Čtyři stovky nejodvážnějších se jich sešly v centru Soulu, ačkoliv jim to zakázala jak škola, tak jejich rodiče. Mnozí si kvůli obavám z trestu zakryli obličeje maskami, ostatní prosili fotografy, aby nesundávali krytky z objektivů. „Škola nás učí kráčet přes mrtvoly našich kamarádů,“ kritizovala tehdy šestnáctiletá Shin Ji Hae stále platný systém známkování používaný jak na středních, tak na vysokých školách. Publikum složené převážně ze studentů začalo po jejích slovech spontánně skandovat. „Nejsme studující roboti, jsme teenageři!“ V Koreji totiž výsledná školní známka nezáleží na procentu správných odpovědí, jak je tomu u nás, ale na pozici studenta v porovnání s ostatními. „Pokud jsou tady ostatní lepší, nepomůže ti, že máš test ze čtyř pětin správně. Proto je tak důležité vzdělávat se po škole. My se nechodíme doučovat. My se učíme látku několik kapitol dopředu, abychom pak měli větší šanci porazit ostatní,“ vysvětluje mi Bae Jung eun.“

Nikdy nevstoupíš do stínu učitele

Právě tvrdá drezura dospívajících pro muže okořeněná o dvouletou povinnou vojenskou službu vychovávající vysoce motivované, autoritě zcela podřízené a odhodlané jedince představuje klíčový faktor jihokorejského ekonomického zázraku posledních 30 let. Její původ je možné vystopovat až do dynastie Čoson, která zemi vládla od roku 1392 až do Japonské okupace v roce 1910. Pod ní byl do té doby převládající buddhismus definitivně nahrazen vzdělanost oslavujícím konfucianismem. Ten zároveň podpořil přísnou hierarchizaci společnosti a totální poslušnost autoritě. Oblíbené korejské přísloví: „Žák nesmí nikdy vstoupit do stínu svého učitele,“ dobře vystihuje myšlení místních. Konfuciánskou historii reflektují také současné přijímací zkoušky. Ty se svou strukturou, náročností a důrazem na memorování obrovského množství dat velmi podobají testu, jež museli podstoupit uchazeči o post ve státní správě. Byrokratický aparát pak de facto řídil zemi místo královské rodiny.

Otci se zhroutil svět

Významnou úlohu při reprodukci neúprosného vzdělávacího systému hraje rodina, další z konfuciánských pilířů. „Pokud se můj syn nedostane na jednu z pěti nejlepších jihokorejských vysokých škol, nevím, co budu dělat,“ kroutí hlavou profesor Sang Soo Kwon z katedry východoasijských studií univerzity Sungkyunkwan. Před chvílí nám přitom během přednášky vyprávěl o škodlivosti systému produkujícího „poslušné, pracovité, ale stádní a nekreativní mravence“. Pro rodiče s dobrou univerzitou a vysokým sociálním statusem, je ale nezbytně nutné, aby jejich děti studovaly na minimálně stejně vyhlášené instituci. Není si proto těžké představit, do jakých krajností jsou otcové schopni zajít pro úspěch potomků.

„Syn mého přítele, také profesora, se hlásil na Soulskou národní univerzitu. Byl precizně připravený, ale porazila ho nervozita a mezi jedno procento přijatých se nedostal. Nepomohla ani matčina tradiční stodenní motlitba. Syn sice nakonec odjel jako stipendista na jednu ze škol „Ivy league“ (nejprestižnější americké univerzity), otec přesto ztratil u kolegů část své prestiže,“ zakončuje profesor Sang Soo Kwon absurdní historku. Shluk zahraničních studentů okolo něj jen nechápavě mlčí. „Právě proto bych své děti v Koreji nikdy studovat nenechala,“ prolomí ticho Sie Yeoung Jung rodilá Němka, jejíž rodiče do Evropy emigrovali z Jižní Koreje počátkem osmdesátých let.

Box

Autoritativním a přísně selektivním vzdělávacím systémem vycepovaná společnost je tvrdá nejen na děti, ale i na dospělé. Každý neúspěch se trestá. „Pokud jednou zkrachujete jako obchodník, nesete si svůj „label“ po zbytek života. A to, i když se postavíte na nohy a znovu zbohatnete. Ve stejně stigmatizující situaci se ocitne žena, která se nechá z vlastního popudu rozvést. Situace se sice postupně zlepšuje a lidé začínají být otevřenější, přesto je tenhle pozůstatek konfucianismu stále silný,“ dozvídám se během přednášky „Vhled do korejského myšlení“ od profesora Yoo Hong joon. „Právě proto má Jižní Korea nejvyšší sebevražednost, že všech členů Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj,“ dodává profesor.

Statistiky sebevražednosti jsou alarmující. Země platí za svůj nekompromisní postoj k neúspěchu tvrdou daň. Podle Jihokorejského statistického úřadu připadalo v roce 2005 na 100 tisíc obyvatel země téměř 24,7 sebevražd. V roce 1994 to přitom bylo jen 10,5 a v roce 1982 dokonce 6,8 sebevražd na 100 000 obyvatel. Jde o nejvyšší číslo, že všech rozvinutých zemí světa. Pro srovnání: v Japonsku je to 20,3; v ČR 15,5 a Řecku jen 3,3 úmrtí na 100 000 obyvatel. Mezi 20. a 30. rokem života je sebevražda nejčastější příčinou úmrtí Jihokorejců; u středoškoláků je na druhé pozici po dopravních nehodách.