Korejské krutosti - napalmová apokalypsa

Autor: Michal Vodrážka

"Smelled like - victory"

Reakce na Vojtovu sérii o Korejských krutostech (která se tady objeví za chvíli).

Generál letectva US Curtis LeMay, autor strategie bombardování japonských měst zápalnými a poté jadernými bombami za druhé světové války, si svoji roli masového vraha civilistů s chutí zopakoval i v Koreji. Z jeho vzpomínek na dobu Korejské války:

Přišli jsme do Pentagonu s tímhle návrhem: "podívejte, nechte to na nás... vypálíme pět největších severokorejských měst - nejsou zas tak velký - a to by to [válku] mělo zastavit." No, odpovědí byly čtyři nebo pět výkřiků - "Ale vždyť zabijete spoustu civilistů" a "To je příliš strašné." Nakonec jsme za ty zhruba tři roky... spálili každé město v Severní Koreji, a v Jižní Koreji taky... Takže, rozprostřeno na dobu tří let je to přijatelné, ale zabít pár lidí abyste takovou věc zastavili - dost lidí na to nemá žaludek."

Vesnice při útoku napalmem

A na co přesně to měl Le May žaludek? Během 3 let letectvo UN, resp. US, shodilo při více než miliónu bojových misí na 386 000 tun bomb a přes 32 000 tun napalmu. Odhady počtu obětí, většinou civilistů, jsou od dvou do čtyř miliónů.

Shoz napalmu

Napalm byl vynalezen ke konci 2. světové války. Jeho používání se stalo předmětem veřejného zájmu během války ve Vietnamu, zejména kvůli hrůzným fotkám popálených civilistů. Korea byla přitom první zemí, kde došlo k jeho prvnímu rozsáhlému používání. První rozkaz k použití napalmu, který americký historik B.Cumings v amerických archívech objevil, je ze 6. srpna 1950, období těžkých bojů na tzv. Pusanském perimetru, kdy byl vznesen požadavek aby letectvo „vyhladilo města Chongsong, Chinbo a Kusu-dong.“ Ze stejných materiálů, 26. srpna: „spáleno 11 vesnic.“ Piloti byli instruováni aby bombardovali jen viditelné cíle a tak zamezili zásah civilistů, ale města byla často bombardována podle radaru, případně byly bombardovány sekundární cíle. Příklad je nálet na průmyslové město Hungnam 31. července 1950, kdy bylo 500 tun bomb svrženo kvůli oblačnosti podle radaru, plameny dosahovaly výše až 100 metrů. Ke konci srpna 1950 se denní „dávka“ shazovaná na území Severu bombardéry B-29 pohybovala okolo 800 tun, velkou část z toho tvořil právě napalm. Letectvo svoji novou zbraň milovalo, zlehčovalo komunistické protesty a klamalo tisk o „přesném bombardování.“

"Precision" bombing

Čínská intervence způsobila okamžitou eskalaci letecké války. V říjnu 1950 rozkázal MacArthur aby byla oblast mezi frontovou linií a hranicí mezi KLDR a Čínou proměněna v pustinu tím, že bombardováním bude zničena každé “zařízení, továrna, město a vesnice.” Jak poznamenal dobře informovaný britský atašé u MacArthurova štábu, kromě města Najin u hranic se SSSR a přehrad na řece Yalu rozkázal MacArthur “zničit veškeré komunikace a všechna zařízení, továrny, města a vesnice. Destrukce má začít na hranicích a pak se postupně posouvat na jih.” 8. října 1950 79 bombardérů B-29 shodilo 550 tun zápalných bomb na Sinuiju a “vymazalo ho z mapy.” K 25. říjnu byla “velká část severozápadní oblasti mezi řekou Yalu a frontou více méně v plamenech” a brzy se promění na “spálenou poušť.”

Chlapec popálený napalmem

Poté, jak jednotky OSN ustupovaly tlaku čínských dobrovolníků, se stal terčem Pyongyang. Poprvé 14 – 15. prosince, kdy bylo shozeno 700 250kg bomb, napalm, a k tomu 175 tun bomb se zpožděnými roznětkami, které měly zabít lidi podílející se na hašení ohňů a snažící se zachránit raněné. Další nálety nařídil gen. Ridgeway v lednu “s cílem vypálit město do základů,” nálety proběhly 3.1. a 5.1. 1951. Podobně byly vypáleny Uijongbu (to je dnes součást Seoulu, pár stanic metrem od mojí školy), Wonju a další menší města jak komunisté opět postupovali na jih.

Přeskočím část kde Cumings rozebírá úvahy americké generality o použití jaderných zbraní, kromě interview s MacArthurem o jeho plánu jak vyhrát válku: “Použil bych tak 30 atomovek …rovnoměrně okolo Mandžuské šíje.” Potom by přivezl půl miliónu vojáků čínských nacionalistů (Kuomintang) k řece Yalu a “rozprášil za námi – od Japonského moře ke Žlutému moři – pás radioaktivního kobaltu … má poločas rozpadu mezi 60 a 120 lety. Aspoň 60 let by žádná pozemní invaze Koreje ze severu nehrozila.” Byl si jistý že Rusové by na jeho extrémní strategii nereagovali: “Můj plán byl tutovka.”

A jaký byl výsledek letecké války? V roce 1952 nestál v severní a střední části poloostrova kámen na kameni. Přeživší se ukrývali v jeskyních. Hodnocení účinků bombrdování po uzavřemí příměží ukázalo, že 18 z 22 největších měst leželo aspoň z poloviny v troskách. Velká průmyslová města jako Hamhung a Hungnam byla zničena z 80-85%, Sariwon 95%, Sinanju 100%, přístav Chinnampo 80% and hlavní město Pyongyang 75%. Britský reportér popsal jednu z “vyhlazených” vesnic jako “nízkou a širokou hromadu fialového popela.” Gen. Dean, který byl zajat u Daejonu v červnu 1950 a držen na Severu, popsal většinu měst a vesnic které viděl jako “rozvaliny nebo zasněžené roviny,” a téměř každý Korejec se kterým kdy mluvil měl příbuzného který zahynul během bombardování. Dokonce i Winston Churchill ke konci války napsal do Washingtonu že když byl napalm vynalezen, nikoho nenapadlo že bude”rozstřikován” na celou civilní populaci.

Farma uprostřed polí, tedy chci říct "komunistický cíl" po náletu skupiny B-26

Partyzáni OSN v Severní Koreji

autor: Michal Vodrážka


Málokdo ví, že nejen Severokorejci se během Korejské války (1950-1953) uchylovali k metodám partyzánské války. V roce 1953, kdy došlo k uzavření příměří, přitom na straně jednotek Organizace spojených národů bojovalo přes 22 000 partyzánů. Akce partyzánských jednotek pod vedením amerických poradců však zůstaly po 40 let od ukončení bojů přísně utajovanou skutečností. K zpřístupnění údajů došlo až v roce 1990.

Protikomunističtí uprchlíci ze severu, kteří tvořili hlavní část partizánských jednotek, byli zformováni pod názvem Partyzánské pěchotní jednotky OSN (UNPIK – UN Partisan Infantry Korea). Jak již bylo řečeno, Korejcům v průběhu operací ( leden 1951 – červen 1953) pomáhalo také na 200 amerických poradců, přičemž někteří z nich se přímo účastnili bojových akcí.


Kontakt s partyzány byl poprvé navázán 8. ledna 1951, když loď jihokorejského námořnictva hlídkující u ústí řeky Jalu objevila skupinu Severokorejců bojujících proti armádě KLDR (dále KLDA) v provincii Hwanghae. Partyzáni ovládali několik z ostrovů u ústí této řeky, ačkoliv trpěli chornickým nedostatkem potravin a sřelných zbraní. O jedinou zbraň se často dělilo i deset můžů. Zbraně navíc byly většinou japonské či ruské provenience.

Nelze se proto divit, že při kontaktu s Američany vyzbrojenou jihokorejskou armádou požadovali partyzáni okamžité dodání zbraní, munice, a potravin. Mimo toho žádali také o zkušené americké poradce, kteří by jim pomohli s výcvikem a prováděním dalších bojových operací.

Velení americké 8. armády si uvědomovalo, že partyzánský odboj fungující v týlu nepřítele by mohl KLDA působit vážné potíže především přerušováním zásobovacích cest. Jako příliš optimistické se ale ukázaly předpoklady, že by 25 000 partyzánů mohlo v zápolí poutat 300 000 až 500 000 severokorejských vojáků, které by tak KLDA musela stáhnout z frontové linie.

Jednáním s partyzány byl pověřen plukovník John McGee, který za 2. světové války spolupracoval s protijaponským odbojem na Filipínách, a měl proto zkušenosti s organizováním partyzánského odporu. Po prvním setkání, jež se uskutečnilo 15. února 1950 na ostrově Paengnjong-do, McGee okamžitě zajistil dodávky zbraní, výbušnin, zdravotnického materiálu a rýže (sloužila také jako platidlo – žold pro partyzány).

Hlavní partyzánská základna pojmenovaná Leopard base vznikla právě na ostrově Paengnjong-do, 200km severozápadně od frontové linie u západního pobřeží Korejského poloostrova. Kromě skladování zásob probíhal na základně také výcvik partyzánů ve špionáži a sabotování. Dlouhá písečná pláž ostrova Paengnjong-do sloužila jako runway, kde mohly přistávat dopravní letouny C-47. Zároveň fungovala jako nouzová přistávací plocha pro bojové letouny poškozené v bojích nad KLDR.


Partyzánské jednotky operovaly buďto dlouhodobě na území poloostrova, nebo podnikaly nájezdy z ostrovních základen, ať už přímo z Leopard base, nebo z menších základen na jiných ostrovech. Partyzáni při nájezdech používali upravené rybářské čluny vybavené motorovým pohonem, kulomety a vysílačkami.

Mezi triky, které partyzáni často používali, patřilo falšování nepřátelských rozkazů. Při jedné z akcí nejprve zaminovali kopec, aby pak v převleku za důstojníky KLDA doručili podvržený rozkaz na tento pahorek zaútočit. Jednotka KLDA poté skutečně zaútočila. O život přišlo na 80 Severokorejců.

Organizačně spadali američtí poradci pod jednotkou armády USA č. 8240. Tato jednotka řídila pět operací:

• Základna Leopard: 11 partyzánských jednotek, 10 000 mužů operujících na pobřeží a 400 ostrovech mezi ústím řeky Jalu a poloostrovem Obvin.

• Vlčí smečka: 10 jednotek, 10 000 partyzánů, operovala jižně od Paengnjong-Do (až k Inčonu) ze základny na ostrově Kanghwa-do

• Kirkland: 300 partyzánů, základny na 2 ostrovech u východního pobřeží

• Baker: partyzáni vycvičení ke skokům s padákem, celkem okolo 1000 můžů. Vzhledem k nedostatku transportních letounů C-47 k tréninkovým účelům, byl první seskok „naostro“ na nepřátelské území.

Celkem podnikly jednotky UNPIK 4 445 bojových operací, při nichž zabili nebo zranili 69 000 nepřátel, zajato bylo 950 Severokorejců. Vzhledem k tomu, že partyzáni byli placeni „od kusu“ a většinu akcí podnikali bez přítomnosti poradců, jde pravděpodobně o velmi nadsazené číslo. Dále zničili na 90 mostů a 2700 vozidel.

Partyzáni také sehráli významnou roli při záchraně sestřelených pilotů. Z 93 sestřelených pilotů, kterým se podařilo vyhnout se zajetí, jich 29 zachránili právě partyzáni.

Sami ztratili 3 189 mužů, včetně 4 poradců.



Kdo by si chtěl přečíst více, doporučuji memoáry jednoho z amerických poradců:

BEN S. MALCOM White Tigers - My Secret War in North Korea (1996)

A stránky http://www.korean-war.com/specops.html