Autor: Michal Vodrážka
Profesor McCormack je australský orientalista, v současnosti přednáší na Australian National University, Division of Pacific and Asian History. Zabývá se moderními dějinami a současným politickým děním ve východní Asii (zejména v Japonsku a KLDR). Měl jsem tu čest ho loni potkat na konferenci v Soulu. Anglický originál včetně poznámek pod čarou si můžete přečíst na www.japanfocus.org/products/details/2555, kde lze najít i McCormackovy starší články, které vřele doporučuji.
Severní Korea a porodní bolesti nového uspořádání v severovýchodní Asii - Gavan McCormack
V únoru 2007 byla na šestistranných jednáních v Pekingu sjednána dohoda o způsobu řešení severokorejského jaderného programu. „Rámcová dohoda“ nastiňuje úplného vyřešení jednoho z palčivých odkazů 20. století a její přijetí otevřelo možnost nových diplomatických, vojenských, politických a ekonomických vztahů.
Tento esej zkouší odpovědět na otázku, proč přijetí dohody trvalo tak dlouho, a uvažuje také o možných překážkách při její implementaci. Východiskem přitom je, že pro pochopení „severokorejského problému“ je třeba pozorně prozkoumat také „americký a japonský problém“. Naznačuje, že zatímco strategické cíle KLDR byly v průběhu 15 let trvání krize neměnné, americké a japonské se v důsledku rozporů mezi konzervativci, neo-konzervativci a reakcionáři na jedné straně a „realisty“ na straně druhé měnily. Strategická změna v postoji USA v únoru 2007 pak předznamenává vznik nového uspořádání v severovýchodní Asii.
1. Problém
Kdo by se před rokem, kdy Rada bezpečnosti OSN dvakrát odsoudila KLDR a uvalila na ní sankce se zdánlivě globálním souhlasem, odvážil uvažovat o možnosti usmíření, kterého jsme nyní svědky?
Dohody bylo dosaženo na šestistranných jednáních v Pekingu v únoru 2007: KLDR odstaví a zapečetí reaktor v Yongbyonu jako první krok k trvalému „zneschopnění“, zatímco jí ostatní strany poskytnou okamžité dodávky energií s tím, že další budou následovat poté, co KLDR poskytne detailní soupis svých jaderných zbraní a zařízení, která mají být odstraněna. Zároveň USA a Japonsko začnou rozhovory o normalizaci vztahů s KLDR. Zároveň USA „zahájí proces“ vyškrtnutí KLDR ze seznamu států podporujících terorismus a „uspíší proces“ ukončení aplikace svého Zákona o obchodu s nepřátelskými státy na KLDR.
Bylo ustaveno pět pracovních skupin, které se budou zabývat otázkami denuklearizace Korejského poloostrova, normalizací vztahů mezi USA a KLDR, normalizací vztahů mezi Japonskem a KLDR, ekonomickou a energetickou spoluprací a mírem a bezpečností v oblasti SV Asie. Státy účastnící se jednání v Pekingu slíbily „učinit positivní kroky ke zvýšení vzájemné důvěry“ a strany, jichž se to týká „dojednat trvalý mírový režim na Korejském poloostrově“.
Krátce po sjednání dohody navštívil region náměstek ministra zahraničí USA Negroponte, aby vysvětlil Bushovo přání dosáhnout trvalého mírového uspořádání v Koreji. Současně s tím velvyslanec USA Vershbow zmínil možnost uzavření mírové smlouvy ukončující Korejskou válku. Poté by následovalo navázání vztahů mezi USA a KLDR do jara 2008.
V říjnu 2007 se uskutečnil druhý severo-jižní summit, a je zjevné, že Soul chystá masivní obdobu „Marshallova plánu“ pro uskutečnění severo-jižní spolupráce, jehož celková cena by v příštím desetiletí mohla dosáhnout až 126 miliard USD (2 142 miliard Kč - asi 2 roční rozpočty ČR). V květnu pak poprvé po 57 letech překročil vlak hranici na 38 rovnoběžce, i když se jednalo o pouhou zkušební jízdu, a v září byla otevřena mezinárodní (obě Koreje, Čína a USA) univerzita - pyongyangská University of Science and Technology.
Kapitalistický ostrůvek Gaesongského průmyslového komplexu dobře prosperuje, v současnosti tam vyrábí 66 jihokorejských firem, a dalších 200 projevilo zájem o pronájem půdy při plánovaném rozšíření. Vláda i opozice v Soulu plánují spolupráci založenou na předpokladu eventuálního sjednocení, a Institut Národní obrany v Soulu dokonce připravuje plány na postupné sjednocení ozbrojených sil severu a jihu. Ale spíše než tyto velkolepé plány to jsou obyčejné, každodenní události, jež ilustrují novou éru. Za všechny jmenujme třeba tréninkový pobyt fotbalového týmu juniorů KLDR na ostrově Jeju-do.
Stav na podzim 2007
KLDR se zavázala poskytnout soupis jaderných zařízení a do konce roku a následně provést jejich demontáž, zatímco USA příznivěji pohlížejí na odstranění označení KLDR jako „státu podporujícího terorismus“ a zrušení sankcí na základě „obchodu s nepřátelským státem“; bývalí protivníci v Korejské válce (USA, Čína a KR) se shodli, že pokud KLDR odstraní do prosince 2007 svůj program jaderného zbrojení, zahájí jednání o změně současného příměří na mírovou smlouvu, a Japonsko prohlásilo, že je připraveno vážně a upřímně jednat jak o „nešťastné minulosti“ (kolonizace), tak o únosech provedených KLDR v ní tak vzdálené minulosti.
Co to ale znamená? Tektonické desky pod východní Asií jsou v pohybu. KLDR byla nepřítelem USA déle, než jakýkoliv jiný stát v dějinách, včetně Anglie Jiřího III., Stalinovy SSSR, Maovy Číny, Ho Či Minova Vietnamu i Castrovy Kuby, a žádný z těchto případů s sebou nenesl emoce odpovídající „odporu“ jaký George Bush vyjádřil k „zlému“ vůdci KLDR, nebo zuřivost Cheyneho výroku „Se zlem se nevyjednává, zlo se poráží“. Pokud se všechny problémy podaří vyřešit, a dokonce vyřešit mírově, bude to opravdu historický okamžik.
Na poloostrově, který byl v průběhu 20. století jedním z nejvíce militarizovaných území na světě, se zdá být možný i mír a spolupráce. Japonský kolonialismus, rozdělení Koreje a následná občanská válka, dlouhá konfrontace KLDR s USA a KR (Korejská Republika = Jižní Korea) a urputné nepřátelství mezi KLDR a Japonskem, všechny tyto problémy se nyní zdají být řešitelné jednáním. Historický rok 2007 bude významný, i kdyby se podařilo naplnit jen část těchto možností.
2. Severokorejský a americký problém
Nejprve je třeba prozkoumat už sám výraz „severokorejský jaderný problém“, jak je formulován politiky USA. Implikuje totiž, že KLDR je iracionální, agresivní, nebezpečná a posedlá touhu mít jaderné zbraně, zatímco USA jsou racionální, globálně odpovědné, a pouze reagují na severokorejské výstřelky. Takové podání problému ale znamená, že se ignoruje historický kontext minulého století - kolonialismus, rozdělení, půl století trvající korejská válka, studená válka, šíření jaderných zbraní a hrozba jejich použití. Rovněž se považuje za možné vyřešit problém „severokorejského jaderného zbrojního programu“ a zároveň ignorovat nevyřešené problémy korejské a studené války a i japonského imperialismu. Tato formulace „severokorejského problému“ rovněž opomíjí to, co označuji za „americký problém“ - agresivní, militaristický hegemonismus USA a jejich pohrdání mezinárodním právem. Přestože je KLDR obecně považována za „zločinecký stát“ a svět jí opovrhuje, nezačala v posledních 50 letech žádnou agresivní válku, nesvrhla žádnou demokraticky zvolenou vládu, nehrozila sousedícím státům jadernými zbraněmi, neporušila mezinárodní smlouvu, ani se nepokusila ospravedlnit mučení a provádění atentátů. Zkušební odpálení raket a jaderné hlavice v roce 2006 bylo sice provokativní a pošetilé, ale neporušilo mezinárodní právo. Oba pokusy byly provedeny v době extrémní provokace.
Je zjevné, že KLDR nerespektuje (lidská) práva svých občanů, ale krajně nenormální podmínky, ve kterých přežívá od svého vzniku v roce 1948, čelíc soustředěné snaze globální supervelmoci o její izolaci, zbídačení a vyvolání převratu, nezavinila jen ona sama. Vyloučena z možnosti být členem v důležitých mezinárodních institucích, vystavená finančním a ekonomickým sankcím, pranýřovaná fundamentalistickými výrazy typu „zlá“ (a neschopná změny k lepšímu), těžko lze čekat, že KLDR bude jednat jinak než podezřívavě a s obavami. Podezření a strach se v případě států, stejně jako u jednotlivců, částo projevuje útočností.
KLDR čelí po více než půl století hrozbě jaderného zničení. Co jiného může dovést lidi k šílenství, vzbudit v nich posedlost jednotou, přežitím a jadernými zbraněmi jako nutnou podmínkou národní bezpečnosti? Požadavky KLDR na odstranění hrozby jaderných útoků byly nezpochybnitelně legitimní, a přesto byly zcela ignorovány mezinárodním společenstvím až do chvíle, kdy KLDR převzala iniciativu. Protože je malým státem a bez diplomatických spojenců, velmoci a středně silné státy ji kritizovaly, a přitom ve stejnou chvíli ignorovaly jiné nespravedlnosti celosvětového řádu. Zatímco si svět ukazoval na KLDR, byly jeho oči odkloněny od utrpení a odpírání lidských práv vězňům v Guantanámu a Abu Ghraibu, občanů různých zemí, které CIA rozvážela do mučíren v globálním gulagu mimo dosah jakéhokoliv právního řádu, a odmítáním USA dodržet svůj závazek vzdát se svého jaderného arzenálu, jež jim plyne ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.
Bush a KLDR 2002 - 2005
Bush po nástupu k moci obvinil KLDR z provozování tajného jaderného programu spočívajícího v získávání vysoce obohaceného uranu, což porušuje rámcovou dohodu z roku 1994, a odsoudil ji jako součást „osy zla“. Po označení režimu jako „zlého“ Bushova vláda odmítla jakoukoliv formu komunikace, jakoukoliv možnost bezpečnostních záruk nebo postupných, recipročních kroků vedoucích k řešení problémů, a jakýchkoliv odkazů na principy rámcové dohody z roku 1994. Trvala na tom, že jednání s KLDR lze zahájit až po jednostranných ústupcích KLDR spočívajících v úplném, ověřitelném a nezvratném zničení jejích jaderných zbraní a materiálů.
Nechci se pokoušet o shrnutí celkové Bushovy severokorejské politiky, ale rád bych se zaměřil na dva hlavní aspekty, jež zapříčinily krizi ve vztazích mezi KLDR - USA v letech 2002-05 (vysoce obohacený uran - dále HEU) a 2005-07 (padělání zejména 100 USD bankovek). Podobně jako obvinění, že Irák vyrábí zbraně hromadného ničení, jde o zveličené výsledky zpravodajských aktivit. K jejich zveličení došlo, když bylo potřeba podpořit politiku hrozeb a snahy o změnu režimu, a stejně jednoduše může dojít k jejich odstranění, pokud bude potřeba.
V průběhu minulých let většina médií přijala smyšlenku Washingtonu o skrytém programu výroby HEU, ale pozoruhodným faktem je, že ostatní strany účastnící se šestistranných jednání v Pekingu toto přesvědčení nesdílely, a to ani po speciální misi zástupců USA, která byla vyslána s „důkazy“ do hlavních měst východoasijských států. Jihokorejský ministr sjednocení prohlásil v únoru 2007 v parlamentu, že „neexistovaly žádné informace, které by dokládaly existenci severokorejského HEU programu“. Až po několika letech, když už byly příčiny krize napůl zapomenuty, byly zpravodajské informace o HEU, jejichž spolehlivost byla původně hodnocena jako „vysoká“, snížena na „střední“ s tím, že obsahují podstatné „mezery v datech“. Podle nejasné a nepřesvědčivé zpravodajské informace z listopadu 2002 započala KLDR budování „centrifugy“, jež by mohla být použitelná okolo roku 2005. Toto zjištění bylo nafouknuto do podoby „běžícího“ programu jaderného zbrojení, který po dokončení v roce 2003může produkovat množství HEU postačující na výrobu 6 hlavic ročně. Christopher Hill z amerického ministerstva zahraničí to v roce 2007 popsal takto: Zbrojní program by potřeboval „daleko více vybavení, než kolik víme, že opravdu zakoupili“, „výrobní postupu o kterých nejsme přesvědčeni, že zvládli“ a také hliníkové trubky, které možná skončily „někde jinde“. Zpravodajské informace tak byly manipulovány (resp. „fixed“ jak to popsal dokument z Downing street) tak, aby odpovídaly politické agendě roku 2002 - umožnit Bushově vládě „zničit rámcovou dohodu“.
Přestože se většina planety přidala k USA a odsoudila KLDR za její triky, ve chvíli kdy byla zveličená tvrzení USA uvedena na pravou míru, KLDR uznala, na dvojstranném jednání v Ženevě, že opravdu dovezla nějaké hliníkové výrobky, a problém se nezdál být neřešitelný.
Problém HEU byl vyřešen postupně. dá se zobecnit, že USA ustupovalo pod sílícím diplomatickým tlakem, který nakonec rozhodl. USA se nedařilo prosadit svou na jednáních v Pekingu, a protože nemělo kromě Japonska podporu žádné jiné strany, začaly se Američané (po vyčerpání všech možností, jak zpomalit jednání) obávat září 2005. Tedy toho, že by se staly, jak to popsal bývalý expert na KLDR J. Pritchard, „menšinou jednoho… izolovanou od 4 ostatních spojenců a přátel“, a čelící ultimátu čínského předsedy konference buď podepsat, nebo být odpovědné za neúspěch jednání. USA proto přijaly vícestrannou dohodu, která v podstatě obsahovala stejné závazky jako rámcová dohoda sjednaná Clintonem - postupný proces vedoucí k denuklearizaci KLDR výměnou za normalizaci ekonomických a diplomatických vztahů. Dá se říci, že USA ustoupily v Pekingu vůli většiny. To byl konec první fáze Bushovy severokorejské politiky.
Bush a KLDR, 2005-2007
Nicméně „váhavost“ a „rozporuplnost“ diplomacie USA, a neschopnost „vyřešit spory ve vlastních řadách“ byly nenapravitelné. V den následující po uzavření dohody v září 2005 v Pekingu zavedla vláda USA finanční sankce, jejichž cílem bylo zničit pyongyangský režim. Poté, co odmítla snahy KLDR o zahájení jednání, zahájila kampaň očerňování KLDR jako zločineckého státu. Cílem bylo opět svržení severokorejského režimu, tentokrát bez použití vojenské síly, úplnou finanční a ekonomickou izolací KLDR od zbytku světa.
Hlavní byla obvinění z výroby a distribuce drog, padělání a praní špinavých peněz. Podle čl. 331 zákona Patriot Act z roku 2001 může ministerstvo financí USA označit banku (kdekoliv na světě) za „primární peníze peroucí společnost“, a tím ji prakticky připravit o možnost dále obchodovat, aniž by se dotčená banka mohla proti tomuto rozhodnutí odvolat nebo alespoň zjistit, proč takto bylo rozhodnuto. Z šíření v KLDR padělaných 100 USD bankovek byla obviněna maličká Banco Delta Asia (BDA), čtvrtá nejmenší banka z 27 existujících v čínské speciální ekonomické zóně a Mekce hazardu Macau. Po tomto obvinění byl na banky po celém světě vyvíjen tlak, aby odmítaly provádět jakékoliv transakce s BDA nebo KLDR. V případě neuposlechnutí jim hrozila ztráta přístupu na trh USA. Zdánlivě šlo o podezřelé vklady v hodnotě okolo 20 miliónů USD. Ve skutečnosti však šlo o snahu upřít KLDR právo podílet se na jakýchkoliv mezinárodních ekonomických transakcích. USA chtěly zablokovat nejen maličkou BDA, ale i KLDR. Dean Aster, vysoce postavený poradce pro severokorejskou politiku Bushovy vlády, který s tímto plánem přišel, hrdě popsal svůj úspěch jako uštědření „katastrofického a přímého úderu na základy severokorejského systému“.
Světu bylo sděleno, že KLDR, stát, který již dlouho nemá žádné možnosti získat high-tech výrobky, jehož 30 let staré tiskařské lisy nejsou s to tisknout vlastní bankovky, mohl přesto zvládnout obtížný výkon padělání bezvadných stodolarových bankovek. Tyto takzvané „superpadělky“ jsou přitom tak povedené, že je švýcarská policie nedávno popsala, jako kvalitnější než originály. Kdokoliv měl k dispozici materiály a technologii a možnost zaplavit světové trhy miliardami těchto super dolarů, ale vyprodukoval v průběhu posledních dvou dekád pouze 22 miliónů. Přes nezměrné náklady a úsilí vyprodukoval tato vysoce kvalitní umělecká díla v „množstvích menších, než kolik by stálo pořízení složitých přístrojů, které jsou potřeba k jejich výrobě.“ Přesto, že ministerstvo financí USA postupně zavedlo 19 různých a vysoce sofistikovaných ochranných prvků ve snaze vyzrát na padělatele, každý nový ochranný znak byl okamžitě napodoben. Jinak řečeno, někdo tady hrál podivnou hru technického vytahování se a popichoval odborníky ministerstva financí USA pro jediný zjevný důvod - své vlastní uspokojení. Mohl to být Kim Čong-il, a má skutečně k dispozici tak rozsáhlé prostředky, a zároveň dodnes nedoceněný smysl pro humor?
Ale pokud ne KLDR, tak kdo tedy? Než byla odpovědnost za „superpadělky“ hozena na Severokorejce, byly za padělatele postupně označeni Íránci, Syřané a dokonce východní Němci. K. Bender, německý odborník v oblasti padělání bankovek, ale výstižně komentuje, že nejpravděpodobnějším vlastníkem tiskařských lisů, inkoustu a dalších nutných propriet je vedle ministerstva financí USA jen CIA.
Zatímco byla KLDR hanobena jako zločinecký stát za vypuštění zhruba 20 miliónů „superpadělků“ do volného oběhu, byla ve stejné době zhruba dvojnásobná suma 38 miliónů obyčejných padělků dolarů zabavena v Kolumbii a jen během let 2004-05 provedla Izrael Discount Bank of New York ohromující transakce o objemu 35.4 miliard USD pro „osoby, které vykazovaly typické charakteristiky a chování spojené s praním špinavých peněz“ (formulace ministerstva financí USA). Ani v jednom z těchto případů nebyly uvaleny sankce, a ani nedošlo k použití ustanovení zákona Patriot Act. Wall Street Journal odhalil v červenci 2007 další případ, tentokrát Saúdskou banku podezíranou americkými úřady z financování terorismu, ale chráněnou z politických důvodů (přátelské vztahy mezi Saúdskou Arábií a USA a předpokládanou spolupráci při válce s terorismem). Nehledě na mezinárodní rozruch nebyly ani KLDR, ani Macao vůbec zmíněny ve společné zprávě ministerstva financí USA, centrální banky USA a Secret Service z roku 2006 „Vlastnictví měny USA a její padělání v zahraničí".
V roce 1994, a pravděpodobně i v roce 1998, BDA skutečně spáchala několik deliktů, dohromady se však jednalo o triviální sumu čtvrt miliónu padělaných USD. Při vyšetřování našli sice američtí právníci a auditoři důkazy laxního vedení účetnictví, ale žádné důkazy o trestné činnosti. Zmrazená aktiva KLDR pak byla vrácena, jak bylo dohodnuto, 3. července 2007. Tím byl případ BDA, poté co se podařilo zničit dohodu ze září 2005, potichu vyřešen. Jediným následkem je žaloba poškozeného vlastníka BDA proti ministerstvu financí USA. Lze shrnout, že v čl. 311 Patriot Act získala vláda USA mocnou finanční zbraň. Do teď byla použita jen proti KLDR, ale v současnosti Bushova vláda uvažuje o jejím použití proti íránským, syrským a ruským společnostem a bankám.
Bush a KLDR, 2007
V roce 2007 nastal v politice Bushově vlády obrat čelem vzad, a to od „změny režimu“ k „řešení sporů dohodou“. Úplné, ověřitelné a nezvratné zničení jaderných zbraní a materiálů z roku 2003 se změnilo v roce 2007 skoro v opak: částečné, dlouhotrvající, neověřitelné (v zásadě dohoda spočívá na vzájemné důvěře) a vratné (zkušenosti z výroby a zkoušky jaderné zbraně nelze odstranit). Obviňování KLDR z kriminálních aktivit, založené na výpovědích zběhů a zpravodajských informacích přetrvávalo, ale při pečlivějším a kritičtějším zkoumání důkazů bylo stále méně přesvědčivé.
Co se týká obvinění z výroby a distribuce drog, které figurovalo na seznamu ministerstva zahraničí USA v roce 2003, byla KLDR v roce 2007 ze soupisu problematických zemí (celkem 20) vyškrtnuta bez vysvětlení; nelze tedy zjistit zda byly původní zpravodajské informace USA znovu nesprávné, anebo zda se KLDR napravila. Ustalo rovněž standardní odsuzování KLDR jako „zlého“ nebo „mafiánského státu“ (orig. „soprano state“).
Zdá se, že poté, co se KLDR postavila urážkám, pomluvám a hrozbám USA provedením raketových a jaderného testu a ignorováním dvou jednohlasných odsuzujících rezolucí Rady bezpečnosti OSN a následných sankcí, jinými slovy svojí neústupností, je země už jen krůček od svých dlouhodobých cílů - zajištění bezpečnosti, ukončení sankcí a normalizace vztahů s USA a Japonskem. Je-li tomu tak, potom by se této všemi vysmívané a opuštěné země mohl podařit opravdu bravurní diplomatický kousek, kterým by změnila patovou smlouvu o příměří s USA z roku 1953 na výsledek v podstatě rovnající se vítězství.
Může se ale opravdu, s vítězstvím na dosah, vzdát své jaderného trumfu, za který draze zaplatila a který veřejně oslavila jako historickou událost a záruku své bezpečnosti? Kim Myongkil, zástupce velvyslance KLDR v OSN, živě popsal takový proces jako obdobu „kastrace býka“, a ve skutečnosti by tato analogie mohla být podána ještě silněji: severokorejský býk má vykastrovat sám sebe. Těžko pak odmítat skeptický názor J. Boltona: „Kim Čongilův režim se svého jaderného zbrojního programu dobrovolně nevzdá.“ Přes toto pesimistické zhodnocení bylo účelem Pekingské dohody vytvoření rámce důvěry a spolupráce, díky němuž by se jiné „záruky“ bezpečnosti staly nepotřebné. V takových podmínkách by potom dobrovolné vzdání se jaderných zbraní bylo představitelné.
Je pravda, že v krátkodobém horizontu je to Kim Čongil tím, kdo na této dohodě „vydělá“, ale faktem zůstává, že nejvíce pravděpodobně získají dlouhou dobu trpící obyvatelé KLDR. Navíc válka, pravidelně zvažovaná USA, by přinesla nepředstavitelné utrpení nejen Severokorejcům, ale i celému regionu. Zatímco „tlak a sankce“, jak podotkl jihokorejský ministr pro sjednocení, „režim spíše posilují, než oslabují“, normalizace by vůdce „partyzánského státu“, jejichž legitimita dlouho plynula ze schopností držet mocné a nebezpečné nepřátele v šachu, postavila před nutnost čelit tlaku svých občanů na zlepšení životních podmínek a více svobody.
3. „Problém KLDR“ a „Japonský problém“
Co se týče Japonska, jeho závislost na USA a nepřátelský vztah ke KLDR byly základem národní politiky po více než půl století. Nová a hlubší úroveň podřízenosti regionálním a globálním záměrům USA byla sjednána v letech 2005-06. Neočekávaný převrat v Bushově severokorejské politice v únoru 2007 proto pro Japonsko představoval „Bushův šok“, jejž japonští novináři přirovnali k „Nixonově šoku“ týkajícímu se vztahů s Čínou před třiceti lety. Pokud by se podařilo vyřešit otázku severokorejského jaderného programu a normalizovat mezinárodní vztahy KLDR, otřáslo by to Japonskem až do jeho základů. Muselo by zcela revidovat svojí diplomatickou politiku, jak jí provádělo od konce studené války, a zejména svoje vztahy s Čínou. Pokud by došlo k uzavření mírových smluv (USA - KLDR, Japonsko - KLDR) a všeobecné normalizaci vztahů, americké vojenské jednotky přítomné v Japonsku a Jižní Koreji by ztratily svoji zjevnou funkci (kromě obklopení Číny, a tato funkce by musela být ospravedlněna v obou státech) a mohly by být staženy nebo přemístěny. To by oznamovalo příchod nové éry.
J. Kelly (bývalý 2. náměstek ministra zahraničí USA) prohlásil v dubnu v Pekingu, že japonští politici čelí „obtížnému rozhodnutí“ o svých prioritách. Bývalý 1. náměstek ministra zahraničí USA R. Armitage navrhl, že by si KLDR „mohla podržet určitý počet jaderných zbraní i v průběhu případného pomalého procesu sjednocení Korejského poloostrova“, a že by v takovém případě USA musely zahájit „jednání“ („sit-down“) s Japonskem, aby tento svůj přístup vysvětlily. Pokud by se tak stalo, zdá se, že japonská vláda není vůbec připravena k takovým „jednáním“. Zatímco se zbylých pět stran z Pekingských jednání snaží vyřešit jaderný problém a vypořádat se s historickým dědictvím implementací dohody z února 2007, Abeho (do září 2007), který za svůj politický vzestup vděčí zejména své schopnosti soustředit protiseverokorejské nálady vyvolané únosy japonských občanů v 70tých a 80letech, Japonsko zastává osamocenou pozici, že věc únosů je prvořadá: únosy, a nikoliv jaderné zbraně, a už vůbec ne řešení vojenských a diplomatických různic z období korejské války, jsou „tím nejdůležitějším problémem, kterému naše země čelí“.
Soustředěním se na únosy jako svojí prioritu, a svým odhodláním trvat na sankcích a stavět se k celému šestistrannému jednání až do vyřešení problému únosů chladně se Japonsko izolovalo od ostaních stran jednání v Pekingu, zatímco revizionistzický postoj Abeho vlády k historickým problémům a její neobratný pokus zbavit se odpovědnosti za válečný systém tzv. „comfort women“ způsobil i ztrátu opory u jejích nejbližších spojenců ve Washingtonu. Přes zjevné mezery v severokorejských vysvětleních se Pyongyang za únosy omluvil a umožnil návrat pěti osob, které označil za jediné přeživší, a zpopelněných ostatků ostatních. Mezinárodní vědecká komunita, prostřednictvím časopisu Nature, pozici japonské vlády ostře odsoudila jako nevědeckou (zde zřejmě odkazováno na japonské obvinění KLDR že ve zpopelněných ostatcích byly nalezeny zvířecí kosti/DNA - pozn. MV). Po změně Bushovy politiky v Pekingu napsal list Asahi Shimbun že „politika izolace [KLDR]” japonskou vládou „se rozpadá“.
Japonskou izolaci v Pekingu zavinilo to, že dovolila domácím politickým faktorů převážit nad zahraničně-politickými vykreslováním severokorejských únosů ze 70. a 80. let. V jakémkoliv rámci univerzálních lidských práv by přitom Japonsko bylo tím největším pachatelem únosů ve 20. století a Korejci jak ze severu, tak z jihu, největšími obětmi. Sebe úpornější globální diplomatická snaha ať Koizumiho nebo Abeho nemohla překonat problém způsobený výhradním zaměřením na japonské oběti, a zároveň popíráním odpovědnosti za únosy prováděné Japonskem. Žádosti japonské vlády ve věci únosů Japonců také neodpovídaly záměrnému nezájmu o práva svých občanů zanechaných na pospas osudu v Číně, ostrově Sachalin a dalších lokalitách po konci 2. světové války a trvalé lhostejnosti japonských úřadů vůči politickým uprchlíkům žádajícím v Japonsku o azyl.
V roce 2007 se pomalu rozevřela trhlina mezi USA a Japonskem. Z Tokya zazněly dříve nepředstavitelně kritické výroky na adresu Bushovy vlády. Ministři zahraničních věcí a obrany označili Irák za „chybnou“ válku, neospravedlnitelnou a uskutečňovanou „dětinským“ způsobem, a jednání USA na Okinawě za „panovačné.“ Po Japonci vznešené námitce, že se země nezúčastní pomoci KLDR, dokud nebude vyřešen problém únosů. Ve zdaleka nejostřejším komentáři předseda politického výboru LDP I. Nobuteru odmítl severokorejskou politiku USA jako „otřesnou“ (hidoi) a prohlásil, že pro Japonsko by nebylo špatné šestistranná jednání zcela opustit. To by ovšem vedlo k úplné a potenciálně katastrofické izolaci. Asi největší obavou Japonska je, že v USA probíhá proces významné změny v jejich asijské politice, ve které Čína postupně nahradí Japonsko jako strategický partner USA.
4. Závěr - nový řád ve východní Asii
Důvody obratu v politice USA lze jen předpokládat, ale pravděpodobně mezi ně patří: raketové a jaderný test KLDR, porážka Republikánů v posledních volbách do Kongresu, prohlubující se katastrofa v Iráku a možná i, v nezměřitelné podobě, úspěch severokorejských snah o navázání přátelských vztahů. Je ale změna postoje USA strategická a dlouhodobá, nebo jen taktická a lze očekávat, že bude brzy opět změněna?
S rýsující se možností míru na Korejském poloostrově míří strany účastnící se Pekingských jednání k vícestrannému a post USA-hegemonnímu uspořádání v SV Asii, přičemž by se forma šestistranných jednání mohla institucionalizovat do podoby orgánu, který by řešil společné problémy bezpečnosti, životního prostředí, potravin a energie, jakéhosi předchůdce budoucího regionálního společenství. Severokorejské jaderné zbraně a její zdeformovaná práva upírající a na rodinný kult upnutá společnost jsou opravdu vážné problémy, které je ale nejlepší vnímat jako symptomy, součásti větších, základních problémů, které nelze řešit izolovaně.
Zpětným zhodnocení vlády Bushe, zejména od 11. září 2001, je zřejmé, že fundamentalismus byl klíčovým prvkem - jak islámský (i když nikoliv v případě SV Asie), tak v USA, kde předpoklady založené na jednoduchém morálním vnímání světa, kde dobro bojuje se zlem a bůh s ďáblem a ochota spasit svět i za cenu jeho možného zničení jsou ve společnosti hluboko zakořeněny a kde se zvláště za Bushovy vlády skupina neokonzervativců - extrémistů, zmocnila vlády a manipulovala USA a zbytek světa ničivým a nedemokratickým způsobem. Časem se neúspěch v Iráku, vyčerpání ozbrojených sil, odpor voličů a porážka republikánů ve volbách v polovině prezidentského termínu spojí a změní politiku USA zpět do pragmatické roviny, ale základní, kvazináboženská mentalita zůstane stále silná.
Celistvější obraz, v jehož rámci je třeba vnímat problém KLDR, a který bude třeba nějakým způsobem vyřešit jako jeho kontext, zahrnuje:
1) Globální supervelmoci odmítající plnit své právní a smluvní závazky k jadernému odzbrojení, a trvání USA na své výsadě disponovat hrozbou použití jaderných zbraní
2) Přetrvávání fundamentalismu, unilateralismu a militarismu v USA, zatímco je jejich pozice hegemona vážně oslabována katastrofickým vývojem v Iráku
3) Přetrvávání japonské verze fundamentalismu, ve formě neo-nacionalismu, tedy stále většího podřízení USA ve spojení s přehnaným zveličováním národních symbolů, odmítání viny a odpovědnosti za válečné události, a trvání na národní velikosti
4) Neochota USA a Japonska (přes snahu Bushovy vlády vyřešit problém v čase, který jí zbývá do konce volebního období) posunout se přes instituce studené války a přizpůsobit se vznikajícímu novému uspořádání v SV Asii
5) Patolízalský přístup spojenců USA. Nekritická a ničím nepodmíněná podpora poskytnutá Blairem, Howardem a Koizumim / Abem bezpochyby umožnila válku v Iráku, a pomohla prodloužit a přiostřit i severokorejskou krizi.
Mezi krizí v roce 2006, a možnostmi rýsujícími se v roce 2007 došlo k radikální změně rámce „severokorejského problému“ a diplomacie ve východní Asii, když konfuciánský realismus a humanismus nahradil západní neo-konzervativní fundamentalismus. Ale dosažená rovnováha je křehká. Až budoucnost ukáže, zda jsou KLDR na jedné straně, a USA a Japonsko na druhé straně, schopny vybudovat tolik důvěry, aby zvrátily půl století (a v případě Japonska celé století) nepřátelství.
Pokud je možno z této globální konfrontace, a rýsujícího se triumfu, KLDR nad Bushem vyvodit nějaké „poučení“, tak by to mohlo být paradoxně to, že se vyplatí mít jaderné zbraně a jednat z pozice síly (a ne jako Husajn nebo současní vůdcové Íránu), že pomáhá nemít zásoby ropy (tedy, alespoň žádné prokázané a podstatné), nemít spory s Izraelem, minimum Arabů a muslimů a žádné zapojení (přes řečnické excesy Bushovy vlády) v „ose zla.“ Nepochybně se také vyplatí mít sousedící státy, které, jako v případě KLDR, vyloučily možnost jakéhokoliv použití síly.
Přes znatelný pokrok v roce 2007 se závazek Bushovy vlády provádět radikální agendu dvojice Rice - Hill zdá nejasný. Opravdu Bush povolil normalizaci vztahů s tolik nenáviděným Kimem? A pokud ano, zbývá mu ještě dost času na to, aby toho dosáhl? Mnoho lidí v Bushově režimu bude oponovat splnění závazků USA na odstranění označení teroristického státu a ukončení sankcí, a ještě problematičtější potom bude „důvěřovat“ a chovat se normálně k režimu, který tak procítěně nenáviděli. V KLDR bude Kim muset použít veškerou svou moc a prestiž, aby prosadil svůj slib dodat seznam všech jaderných zbraní, materiálů a zařízení, vzdát se 50kg plutonia (které podle odhadů USA má), a pak rozebrat zbytky jaderného zbrojního programu. Může obrátit 50, nebo vlastně 80 let státní partyzánské mobilizace, a přesvědčit svoje generály, aby souhlasili s cílem stát se Libyí, a nikoliv Pákistánem východní Asie? Jižní Koreu čekají prezidentské volby, ale zdá se, že přes jejich výsledek bude její politika pokračovat nezměněná. Naopak pro Japonsko je KLDR koncentrovaným vyjádřením bezpečnostních a diplomatických dilemat a dokonce i problému vlastní identity. Čelící možné izolaci pokud neprovede „podstatnou změnu kurzu ve své severokorejské politice,“ zatímco ostatní účastnící Pekingských jednání směřují k novému, multipolárnímu a post USA-hegemonnímu uspořádání v SV Asii, KLDR představuje pro Japonsko rozhodující zkoušku.
Všechny zmíněné státy stojí na rozcestí. Výrazná podpora občanských společností v každé z nich, a ve světě obecně, bude třeba k zajištění toho, aby zúčastněné vlády neustoupily od uzavřené dohody a aby sliby z února 2007, zdaleka nejlepší šance pro region aby konečně jednou pro vždy překonal tragické 20. století a vydal se k 21. století regionálního míru, spolupráce a prosperity, byly naplněny.
Posts
