Dějiny Koreje podruhé: Sjednocená Silla a Parhä

Autor: Vojtěch Pitra

Minule jsme skončili u Kogurja, jemuž se podařilo odrazit dva čínské pokusy o absolutní nadvládu nad Korejským poloostrovem. Mezitím na jihu Päkče zaútočilo na Sillu. Silla se snažila spojit s Kogurjem, ale to nemělo zájem. Domluvila se proto s Číňany. Plán byl následující: nejdříve vyřídíme Päkče a tím pádem obklíčíme Kogurjo ze severu i z jihu a vyřídíme je. Roku 668 tento záměr úspěšně dokončili.

obr.: architektura z období Sjednocené Silly.

Od tohoto roku vládla poloostrovu Sjednocená Silla. Čína si tím pádem myslela, že jí patří celý poloostrov včetně Silly. Ta byla ale pochopitelně proti. Vzápětí proto s pomocí tamních jednotek usilujících o znovuobnovení říše vyrazila do boje o znovuzískání území dřívějšího Kogurja. Vojska poslala i do Päkče a vyhnala z ní Číňany. Roku 676 se jí podařilo vyhnat Číňany i z území Kogurja.

Odražení ozbrojené agrese dynastie Tchang má pro Koreu nesmírný historický význam, protože se tsk podařilo udržet nezávislost Korejského poloostrova. Je to už podruhé, co se Korea ocitla na prahu porobení.

Na severu založili kogurjští uprchlíci nové království Parhä, nástupce Kogurja. Časem se ale situace v oblasti uklidnila a Parhä i Silla navázala s čínskou dynastií Tchang přátelské vztahy. Do Číny jezdili na výměnné pobyty korejští učenci a mniši a přejímání tchangské civilizace bylo hlavní příčinou rozkvětu v obou království.

obr.: království Parhä v době největší slávy.

Sjednocení země královstvím Korjo

Sjednocená Silla byla silně autoritářským státem, což nakonec vedlo k jejímu úpadku. Šlechta mezi sebou neustále válčila o politickou moc a za 150 let se na trůnu vystřídalo dvacet králů. Většinu společnosti ovládaly bohaté šlechtické rody násilím vybírající daně od rolníků na úkor vlády. Když se vláda pokusila zjednat nápravu, došlo k celonárodním vzpourám.

Dva nejsilnější vůdci se na dobitých územích pokusili založit obnovená království Päkče a Kogurjo. Proto je toto období nazýváno Pozdní Tři království. Král obnoveného Kogurja, Wang Kon, přejmenoval svou říši na Korjo (zkrácený název Kogurja) a plánoval si podmanit celou Koreu. Nejprve porazil Sillu a poté i Pozdní Päkče. Přibližně ve stejnou dobu na severu zaniklo po nájezdech Kitanů království Parhä. Většina jeho obyvatel prchla do Korja. Wang Kon je srdečně přivítal a rozdal jim spoustu půdy. Korjo tím dosáhlo celkového sjednocení země. Královskou moc upevnilo osvobozením většiny otroků, které šlechta využívala i jako vojáky, a zavedením zkouškového systému pro vysoké státní úředníky, místo dosavadního dědičného. Kdo neposlechl, byl smeten pod stůl.

Vedle otroků se na dně společnosti nacházeli ještě tzv. vyvržení, mezi které patřili košíkáři, akrobaté, zpěváci, ale i třeba řezníci.

obr.: král Wang Kon, zakladatel království Korjo.

Korju se podařilo své území mírně rozšířit také na sever, ale jen o pár let později Kitánové korejská vojska vyhnali a dostali se až do hlavního města Korja Käsongu. Kitanové si uvědomovali, že by dobité území stejně nedokázali udržet, a proto se dobrovolně stáhli zpět. Jediné co chtěli, bylo, aby král Korja osobně vzdal hold kitanskému dvoru. Myslíte si, že to udělal? Ne, vykašlal se na to.

Roku 1018 vpadli Kitanové do Koreje znova, ale Korjo je doslova zmasakrovalo, když ze stotisícové armády přežilo sotva pár tisíc. Nadále už své vztahy řešili mírovou cestu. Zbývalo ještě vyřešit vztahy s Džurdženy, předky Mandžuů. Nejprve nebyli žádnou hrozbou, tou se stali až po sjednocení všech kmenů Wan-jenem. K jejich odražení museli pomoci i speciální jednotky buddhistických mnichů.

Pokud vám to přijde jako něco z komiksu, tak mě taky, ale je to pravda. Vysvětlím za moment. Roku 1115 založili Džurdženové vlastní stát Ťin, který porazil dvě čínské dynastie Liao a Sung. Korjo raději uznalo Ťinu jejich svrchovanost a tím zabránilo jejich vpádu.

A teď k těm mnichům. Mniši dostávali od státu půdu a byli osvobození od nucených prací. To lákalo spoustu lidí a jejich počet rychle rostl. Velkou část mnichů tvořili aristokraté, čímž majetek klášterů ještě vzrostl. Navíc nemuseli platit daně. Být něco takového v dnešní době, tak jsou mnichy všichni Češi. Aby své bohatství uchránili, začali buddhisté vytvářet vlastní vojenské jednotky.

obr.: a takhle vypadá jeho hrobka v Käsongu.

Náboženství a kultura

Vedle buddhismu se začal uplatňovat ve větší míře také konfucianismus, který upřednostňoval racionální přístup k životu na rozdíl od buddhismu slibujícího spasení v příštím životě. Aby si stát zajistil přízeň Buddhy, nechal vytvořit tzv. Tripitaku Koreanu, soupis buddhistických spisů přeložených z čínštiny. V celé východní Asii jich vzniklo na dvacet, ale korejská je z hlediska přesnosti, krásy kaligrafického stylu a řezby dřevěných matric považována za nejlepší.

Vrcholem umění Korja se stala celadonová keramika. Vznikla sice podle čínského modelu (jako většina věcí v Koreji), ale sami Číňané ji oceňují jako nejkrásnější keramiku na světě.

obr.: slavná celadonová keramika.

obr.: dřevěné matrice Koreany Tripitaky.

Vojenský převrat

Aristokratická vláda v Korju byla založena na nadřazenosti civilní vrstvy nad vojenskou. To se však mělo brzo změnit. A rozhodně ne sametově! Poslední kapkou bylo, když příslušník jednoho vznešeného rodu zapálil vousy generálovi Čong Čung-buovi a král Uidžong, velký milovník umění, nijak nezasáhl.

Roku 1170 tak vypukla vzpoura vedená oním „zapáleným“ generálem a pokřikem „Smrt civilním úředníkům!“. Během tří let byl vyvražděn velký počet úředníků a moc přešla zcela do vojenských rukou. Už nebylo důležité, z jakého rodu jste, ale jak velké vojsko máte. Čong byl zanedlouho zavražděn, a tak to šlo pořád dokola. Vůdcové se střídali s pravidelností ročních období a zemi ovládl zmatek. Ten ukončil až Čchö Čchung-hon, který nejprve odstranil všechny, kdo o něm pochybovali, včetně bratra a synovce, a nastolil vlastní diktaturu. Svým oponentům buď daroval půdu za příslib loajality, nebo je povraždil.

obr.: zrekontruovaná pagoda z období Korjo.

Boje s Mongoly

Mongolové odjakživa záviděli jižním sousedům jejich bohatství. Nejprve se Korjo s Mongoly spojilo a společně vyhnali Kitany z Mandžuska. Mongolové se potom považovali za ochránce Korja a chtěli si za to nechat platit. Nepřipomíná vám to něco? Ano, podobně to bylo se Sjednocenou Sillou a Číňany. Korjo to odmítlo, a když byl roku 1225 zabit mongolský posel, Mongolové roku 1231 zaútočili.

Vláda Korja se schovala na ostrově Kanghwado (Mongolové se báli vody) a rolníkům poradila ukrýt se v horách. Mongolové začali plenit a vraždit. Vláda žijící v přepychu a bezpečí na ostrově si ale dál zvesela vybírala obrovské daně a následkem toho ztratila podporu „ždímaných“ rolníků V jejich hlavách začala převládat myšlenka na uzavření míru. Civilní úředníci toužící po ztracené moci se spojili s částí vojenské aristokracie a svrhli z trůnu rod Čchö. Moc přešla do rukou krále a ten s Mongoly uzavřel mír.

Dějiny Koreje poprvé: řežba Tří království

Autor: Vojtěch Pitra

Čerpám z knihy Dějiny Koreje od skupiny autorů (univerzitní profesoři různých období dějin Koreje) z edice dějiny států Lidových novin. Výjimku tvoří pouze legenda převzatá z wikipedie. Snažím se to převést do trochu zábavnější formy, aby to nebyla jen suchá fakta.

Tak vzhůru do historie.

Legenda

Legenda datuje vznik národa na 3. den 10. měsíce roku 2333 př. n. l. Nejvyšším bohem, stvořitelem, byl pro korejský lid Hwanin. Jeho syn Hwanung sestoupil z hory Pektusan na zem. Vnuk nebeského boha Hwanina, Tangun, podle pověsti založil novou říši Čoson. Prý zde vládl od roku 2333 př. n. l. do roku 1222 př. n. l. Korejští králové od Tanguna nikdy neodvozovali svůj původ, jelikož to byla bytost jim nadřazená.

Něco pro zasmání – Přestože KLDR Tangunův kult oficiálně neuznává, tvrdí se, že se Kim Čong-il (syn Kim Ir-sena) narodil v roce 1942 pod Pektusanem. Mimořádné schopnosti (již v několika týdnech prý uměl chodit) a skutečnosti (na jeho šedesáté narozeniny napadlo na Pektusanu 60 cm sněhu) se jej přesto snaží k Tangunovi připodobňovat.

Historie

Pravěké lovce mamutů přeskočíme, to není nic zajímavého. Po nich začaly vznikat první kmenové (městské) státy, ze kterých se vyvinula první politická uskupení. Na severu Pujo, ve středu Starý Čoson (Čoson – označení pro Koreu na severní části poloostrova, doslova „Země jitřní svěžesti“) a na jihu Čin.

Zhruba ve 4. století před naším letopočtem už byly tak rozvinuté, že z nich měly strach i v Číně. Starý Čoson se se svým velkým sousedem dokonce pustil do bojů. Na svou drzost ale doplatil, když mocný čínský stát Jen nejdřív ukázal Korejcům, že tohle tedy ne, a později kolem 2. st. př. n. l. čínský běženec Wej Man (korejsky Üman) svrhl z trůnu panovníka Čosonu a zmocnil se vlády. Nově vzniklá říše Üman Čoson (důmyslný název, že?) si i přes částečnou spojitost s Čínou zachovala rysy předchozí korejské říše Starý Čoson. Nakonec ovšem dojela na to samé. Začala se nebezpečně rozpínat, naštvala čínskou dynastii Chan a ta jim po pouhých sto letech panování utla tipec. Čína si na dobitém území ihned založila své státy, na jihu ale byla stále korejská říše Čin.

obr.: detail stěny z kogurjské Hrobky tanečníků z 5. století.

Co se stalo s Pujem? Na severu u hranic s Čínou (Mandžusko) si pěkně bobtnalo, Číňanům to ale nevadilo, protože v nich měli mocné spojence proti okolním kmenům, které je ohrožovaly. Pujo však taky nevydrželo příliš dlouho. Poté co přišlo vinou nomádských kmenů o svého čínského spojence, se ve 4. století stalo součástí říše Kogurjo. Kogurjo byl silný vojenský stát vzniklý přibližně na území dnešní KLDR.

obr.: zlatá sillská koruna z 5.-6. století.

V prvním století našeho letopočtu už bylo Kogurjo tak mocné, že přijalo čínský titul „wang“ (král) pro svého panovníka, a snažilo se rozšiřovat svá území všemi směry. Střet s Čínou byl nevyhnutelný.

Na jihu od řeky Hangang (území dnešní Jižní Koreje) si zatím klidně vegetila říše Čin. Jakmile ji zaplavily vlny uprchlíků z rozpadlého Starého Čosonu, kteří s sebou přinesli vyspělejší technologie (zpracování kovů, pěstování rýže, administrativu), rozdělila se na tři menší celky – Mahan, Činhan a Pjonhan (souhrnně Samhan). V této době se většina obyvatel živila zemědělstvím. Byli to svobodní rolníci, museli platit daně v naturáliích, nemohli mít zbraně, ale za to mohli vlastnit otroka. Věřilo se na posmrtný život a například v Puju se do hrobů kromě jiného s aristokratem musela několikrát uložit i jeho družina, někdy až stočlenná.

Tři království (Samguk): Kogurjo, Päkče a Silla

obr.: mapa Tří království Koreje v 5. století.

Z menších států na území Mahanu vzniklo království Päkče, které roku 371 zaútočilo na svého severního souseda Kogurjo a u Pchjongjangu zabilo jejich krále Kogugwona. Získalo tím další území a svou moc ještě upevnilo spřátelením se s dalšími státy - čínským státem Východní Ťin a japonským Wa.

Roku 384 se oficiálním státním náboženstvím stává buddhismus.

Kogurjo se díky útokům Päkče muselo reorganizovat. Po úspěšném dokončení ale začalo opět expandovat. Na severu dobilo mandžuské národy, na jihu útočilo na Päkče a na jihovýchodě rozdrtilo japonský stát Wa, který ohrožoval Sillu.

Vrcholným obdobím Kogurja byla vláda krále Čangsu (vládl 79 let), který udržoval skvělé vztahy s Čínou a přemístil hlavní město do okolí dnešního Pchjongjangu. Kogurjo bylo najednou tak mocné, že, i když se Silla spojila s Päkče a o pomoc požádali i Čínu, bylo jim to málo platné. Kogurjo v roce 475 dobilo hlavní město Päkče Hansong, zajalo jeho krále a popravilo ho.

obr.: oblečení z období Kogurja.

Třetí ze států, Silla, vznikl na jihovýchodě. Byl ohrožován jak ze strany Päkče, tak od japonského Wa, požádal tedy o pomoc Kogurjo. Přežil jen díky němu. Později se s Päkče spojil a společně bojovali proti svému bývalému příteli. Je to trochu guláš, ale snad se v tom moc neztrácíte.

Pokračujeme, ještě to bude zajímavé.

V šestém století byla Silla už docela velký stát a dosáhla svého největšího územního rozmachu. Spojila se s Päkče a společně zaútočili na Kogurjo. Tažení se povedlo, ale protože král Činhung chtěl všechno pro sebe, zahnal pryč i Päkče. Rozzuřený král Päkče Song se pokusil o odvetu a frontálně zaútočil na Sillu, což se neukázalo jako nejlepší nápad, protože byl zabit. Od té doby se pro Päkče stala Silla úhlavním nepřítelem a po spojení s Kogurjem na ně podnikala jeden nájezd za druhým.

obr.: královské hrobky v Kjongdžu, hlavním městě Silly.

Nejen mezi sebou se mlela korejská království

Kogurjo se s tím nepáralo a vtrhlo na Číňany. Ti si to nenechali líbit, ale suejský císař Wen-ti válku prohrál a musel se stáhnout. Jeho nástupce chtěl odčinit starou potupu a na Kogurjo vtrhl s údajně až milionovou armádou. Část armády (300 000) vyrazila rovnou na Pchjongjang. Slavný vojevůdce Ulči Mundok je ale vlákal do pasti a na řece Salsu jim uštědřil drtivou porážku. Přežilo prý jen 200 vojáků. Armáda se vrátila zpátky do Číny, kde se oslabená říše zanedlouho rozpadla.

V Kogurju poté provedl vojevůdce Jon Käsomun krvavý převrat a svou agresivní politikou se dostal do konfliktu s čínskou dynastií Tchang, která proti němu vedla rozsáhlou invazi. Tu Korejci zastavili až u pevnosti An-š´, když dva měsíce odolávali až sedmi útokům denně. Číňanům nezbylo nic než se stáhnout. Vítězství říše Kogurjo proti dvěma armádním dynastiím zaujímá v korejské historii významné místo. Kdyby padlo, dostala by se pod čínskou nadvládu rovněž Päkče a Silla a z Korejců by se stal porobený národ.

Další veleslavnou kapitolou korejské historie jsou hwarangové („výkvět mládí“), což byly elitní vojenské jednotky složené z velmi mladých mužů, často kolem šestnácti let. Nejslavnějším hwarangem byl Kim Ju-sin, o jehož činech se vypráví malým dětem před spaním.

obr.: Generál Ulči Mundok v bitvě na řece Salsu.

To by mohlo pro dnešek stačit.

Autor publikuje na http://vojta-vojta.blogspot.com/

Spor o Koguryo

Autor: Michal Vodrážka

Minule jsem psal o sporu mezi Jižní Koreou a Japonskem. Dnes se podíváme jinam - čeká nás další (také trochu absurdní) konflikt, který zaměstnává „hlavy a srdce“ Jihokorejců. Jejich „protivníkem“ je protentokrát miliardová Čína.

Předmětem sporu není ani území, ani jméno moře (jako u pře s Japonskem), ale historie. Konkrétně dvě království Koguryo a Barhae, která se rozkládala na území Mandžuska a severu Korejského poloostrova v prvním tisíciletí našeho letopočtu.

Zatímco v Evropě byly podobné historické spory využívané jako nástroje pro posilování národnostní sounáležitosti (u nás např. podvržené letopisy Královedvorský a Zelenohorský) především v 19. století a dnes se s nimi příliš nesetkáme (s čestnou výjimkou vyhnání Němců), ve východní Asii vyvolávají hodně emocí i dnes. Za všechny jmenujme zmanipulovanou historiografii 2. světové války, konkrétně třeba obsazení Nankingu, a jeho výklad v japonských učebnicích.

Jedním z důvodů velkých vášní provázejících tyto spory by mohlo být konfuciánství kladoucí velký důraz na historii a moudrost, kterou je možno jejím studiem získat.

Koguryo a Barhae - o co jde?

V 5. století n.l. existovalo na Korejském poloostrově hned několik soupeřících království. Koguryo, největší z nich, v 7. století zaniklo a na jeho území vzniklo království Barhae. To bylo zničeno v století desátém. Ačkoliv oba státní útvary působí na "talíři dějin" odstrčeně až malicherně, není tomu tak. Tedy alespoň pro Korejce a Číňany!

Zásadní otázka burcující dějepisce i veřejnost obou zemi zní:
kdo si může tyto dva historické státní útvary nárokovat jako své “předky”!

Koguryo v době svého největšího územního rozmachu v 5. stol.n.l., hranice mezi ČLR a KLDR

Komická je na celém sporu především absurdnost tvrzení na obou stranách. Označit Koguryo jako zcela čínské, nebo zcela korejské, je prostě nesmysl, pro který se jen špatně hledají přirovnání. Snad by se celá situace dala přirovnat k hypotetické hádce Čechů se Slováky o Velkomoravskou říši, nebo k česko-irskému sporu o Kelty. Třešničkou na dortu je fakt, že z některých lingvistických výzkumů jazyka, kterým se v Koguryo hovořilo (byl rozdílný od „prakorejštiny“, jež se používala v království Shilla), vyplývá, že nejbližším jazykem příbuzným tomu užívanému v Koguryo je ranná japonština.

To ovšem obě strany sporu raději taktně zamlčují.

Zhonghua Minzu - popiš a opanuj

Počátek konfrontace najdeme v roce 2002, kdy čínská vláda zahájila rozsáhlý projekt historického výzkumu severovýchodní Číny. Projekt měl zřetelný politický podtext – posílit nárok Číny na tato území, která byla až do 17. století na Číně většinou nezávislá.

Šlo o uplatnění konceptu Zhonghua Minzu (v překladu „bytí Číňanem“, „čínská národnost“) na historické starověké státy a kmeny, jež obývaly území Mandžuska a sever Korejského poloostrova. Tento koncept nastoluje unifikující doktrínu přesahující etnické rozdíly – všechny národnostní menšiny žijící (i v minulosti) na území Číny jsou podle tohoto konceptu Číňané.

Jinými slovy: všichni obyvatelé státních útvary, které existovaly na území dnešní Čínské lidové republiky, byli historicky součástí Číny.

Podobné projekty – jihozápadní a severozápadní – uskutečnila Čína také v ostatních nárokovaných oblastech – Tibetu a Xinjiangu.

Uplatnění Zhonghua Minzu následovalo v roce 2004 vydání nových dějepisných učebnic, v nichž byly Koguryo a Barhae bez skrupulí označeny jako vazalské státy starověké čínské říše. Podobné prohlášení se objevilo i na internetových stránkách čínského ministerstva zahraničí.

Ostrá diplomatická reakce Jižní Koreje na sebe nenechala dlouho čekat. Na výtky Číňané odpověděli, že Severovýchodní historický projekt je zcela apolitický (což samozřejmě nebyla pravda). Problém se dostal i na půdu jihokorejského parlamentu – 59 poslanců předložilo návrh zákona označujícího čínsko–japonskou smlouvu z roku 1909 za zrušenou a neplatnou. Pomocí této smlouvy Japonsko tehdy jednající „jménem“ Korejců uznalo čínskou suverenitu v části Mandžuska zvané Kando. To je dnes částí Korejské autonomní prefektury Yanbian v oblasti trojmezí ČLR, KLDR a Ruska, kde etničtí Korejci tvoří asi 30 % obyvatelstva.

Zneplatnění smlouvy by Korejcům v budoucnu, po sjednocení obou Korejí, umožnilo vznést na tuto oblast legitimní nárok.

Korejský tisk – Mongolsko je naše

Korejský tisk také přispěl svou troškou do mlýna. Týdeník Newsmaker článkem „Kando je naše“ a deník Donga Ilbo komentářem:

„[jihokorejští akademici] naléhají na vládu, aby na čínská tvrzení reagovala rychleji a agresivněji, protože nejlepší obranou je útok. Korea by se zároveň neměla omezit jen na obranu starověkých království Choseon, Puyo, Koguryo a Barhae, ale rozšířit historické územní nároky také na kmeny Yelu, Khitan a Mongolů(!!!) a přijít tak s vlastní verzí severovýchodního historického projektu.“

Nakonec se oba státy domluvily, že spor o Koguryo přenechají historikům.

Tehdejší jihokorejský ministr zahraničí (a nynější generální tajemník OSN) Ban Ki-Moon tak mohl spokojeně prohlásit, že „Čína si je vědoma, že Koguryo se stalo významným problémem mezi oběma zeměmi, a obě strany souhlasí, že tato historická záležitost by neměla zhoršovat vzájemné vztahy“.

Spor se opravdu na několik let uklidnil, alespoň na diplomatické rovině.

Baekdusan - “slavná čínská hora”

Čína však „období klidu“ využila po svém a v Mandžusku rozjela masivní kampaň na podporou turistického ruchu. Jedním z „čínských“ lákadel pro návštěvu regionu se stala hora Baekdusan ležící na čínsko-korejském pomezí, kterou Korejci považují za posvátnou. To ovšem Čínaňům nezabránilo označit jí jako - “slavnou čínskou horu”.

Čína zároveň požádala o zápis památek z období Koguryo do seznamu UNESCO. Samozřejmě pod svou hlavičkou.

Jedna z památek z čínského návrhu na zapsání do seznamu UNESCO

V tomto okamžiku se do sporu zapojila i Kimova KLDR, když kontrovala vlastním návrhem na zapsání památek z období Koguryo ležících na jejím území. UNSECO nakonec přijalo oba návrhy.

J. Korea, nemajíc na svém území žádné významné památky, které by si mohla zapsat, odpověděla projekty zaměřenými na zpodobení Koguryo jako slavné a nezcizitelné součásti historie korejského národa: vznikla nadace finančně podporující “ten správný” historický výzkum a korejské televizní stanice začaly chrlit seriály situované do této éry.

Mezi ně patří například seriál Chu Mong (o legendárním zakladateli království) či Yongae Somun (o vojevůdci, který několikrát porazil čínské císařské armády).

Zajímavostí je, že Číňané Jihokorejcům neumožnili natáčet na svém území, což je přitom pro korejské produkční společnosti, z důvodů nižších nákladů, běžná praxe.

Kdo založil Choseon? Snad ne Číňan?

Diplomatické příměří vydrželo jen do roku 2006. Čínská akademie věd totiž v tomto roce vydala sbírku vědeckých prací zaměřenou na historii Mandžuska.

Jen malá část publikovaných historických tvrzení byla podložená, zbytek byl zjevně novým pokusem manipulovat dávnou historii podle současných politických zájmů. Jedním z důvěryhodnějších (ale i tak politicky výbušných) tvrzení byl výzkum o postavě Ki-ja (čínsky Ji-zi), který byl po staletí považován za zakladatele starobylého království Choseon (Kochoseon). To je pokládáno za první korejský státní útvar.

Podle čínských kronik založil Choseon v 10. stol. př.n.l. Ki-ja poté, co jako příslušník svržené dynastie Shang-Yin neuznal nově nastolenou dynastii a utekl na východ. Stejně byla historie popisována i v korejských pramenech. Tedy až do minulého století.

Tehdy, se vzrůstajícím korejským nacionalismem, přestalo být “politicky korektní”, aby první korejské království založil Číňan. Proto začali korejští “obrozenci” prosazovat alternativní mýtus, jež se v historických textech vyskytoval také, a to že Choseon ve skutečnosti založil Tangun, nikoliv čínský uprchlík, ale syn boha a medvědice, zřejmě místního původu.

Ale zpět k čínskému historickému sborníku. Jiné studie ve sbírce totiž opět označovaly Koguryo za vazalský stát podřízený Číně. Bez zabíhaní do dalších detailů lze zobecnit, že cílem historiků zůstalo, v rámci oficiální čínské ideologie, vykreslit kmeny a státy, které obývaly nebo existovaly v oblasti dnešního Mandžuska a severní Koreje ,jako „neoddělitelnou součást čínské historie“.

Následovaly demonstrace v Jižní Koreji, včetně pokusu o rozkousání čínské vlajky před čínskou ambasádou.

Podle novinových zpráv byla vlajka z kvalitního materiálu, takže rozkousat nešla. Musela být tedy tradičně spálena.

Problémem se pak zabývali i jihokorejský prezident Roh Moo-hyun a čínský premiér Wen Jiabao na setkání ASEM v Helsinkách v září 2006.

Zdroj: Andrei Lankov, The Legacy of Long-Gone States: China, Korea and the Koguryo Wars

Více: http://www.japanfocus.org/, keyword: koguryo