6.6.07

Spor o Koguryo


Autor:
Michal Vodrážka

Minule jsem psal o sporu mezi Jižní Koreou a Japonskem. Dnes se podíváme jinam - čeká nás další (také trochu absurdní) konflikt, který zaměstnává „hlavy a srdce“ Jihokorejců. Jejich „protivníkem“ je protentokrát miliardová Čína.

Předmětem sporu není ani území, ani jméno moře (jako u pře s Japonskem), ale historie. Konkrétně dvě království Koguryo a Barhae, která se rozkládala na území Mandžuska a severu Korejského poloostrova v prvním tisíciletí našeho letopočtu.

Zatímco v Evropě byly podobné historické spory využívané jako nástroje pro posilování národnostní sounáležitosti (u nás např. podvržené letopisy Královedvorský a Zelenohorský) především v 19. století a dnes se s nimi příliš nesetkáme (s čestnou výjimkou vyhnání Němců), ve východní Asii vyvolávají hodně emocí i dnes. Za všechny jmenujme zmanipulovanou historiografii 2. světové války, konkrétně třeba obsazení Nankingu, a jeho výklad v japonských učebnicích.

Jedním z důvodů velkých vášní provázejících tyto spory by mohlo být konfuciánství kladoucí velký důraz na historii a moudrost, kterou je možno jejím studiem získat.

Koguryo
a Barhae - o co jde?

V 5. století n.l. existovalo na Korejském poloostrově hned několik soupeřících království. Koguryo, největší z nich, v 7. století zaniklo a na jeho území vzniklo království Barhae. To bylo zničeno v století desátém. Ačkoliv oba státní útvary působí na "talíři dějin" odstrčeně až malicherně, není tomu tak. Tedy alespoň pro Korejce a Číňany!

Zásadní otázka burcující dějepisce i veřejnost obou zemi zní:
kdo si může tyto dva historické státní útvary nárokovat jako své “předky”!


Koguryo v době svého největšího územního rozmachu v 5. stol.n.l., hranice mezi ČLR a KLDR

Komická je na celém sporu především absurdnost tvrzení na obou stranách. Označit Koguryo jako zcela čínské, nebo zcela korejské, je prostě nesmysl, pro který se jen špatně hledají přirovnání. Snad by se celá situace dala přirovnat k hypotetické hádce Čechů se Slováky o Velkomoravskou říši, nebo k česko-irskému sporu o Kelty. Třešničkou na dortu je fakt, že z některých lingvistických výzkumů jazyka, kterým se v Koguryo hovořilo (byl rozdílný od „prakorejštiny“, jež se používala v království Shilla), vyplývá, že nejbližším jazykem příbuzným tomu užívanému v Koguryo je ranná japonština.

To ovšem obě strany sporu raději taktně zamlčují.


Zhonghua Minzu - popiš a opanuj


Počátek konfrontace najdeme v roce 2002, kdy čínská vláda zahájila rozsáhlý projekt historického výzkumu severovýchodní Číny. Projekt měl zřetelný politický podtext – posílit nárok Číny na tato území, která byla až do 17. století na Číně většinou nezávislá.

Šlo o uplatnění konceptu Zhonghua Minzu (v překladu „bytí Číňanem“, „čínská národnost“) na historické starověké státy a kmeny, jež obývaly území Mandžuska a sever Korejského poloostrova. Tento koncept nastoluje unifikující doktrínu přesahující etnické rozdíly – všechny národnostní menšiny žijící (i v minulosti) na území Číny jsou podle tohoto konceptu Číňané.

Jinými slovy: všichni obyvatelé státních útvary, které existovaly na území dnešní Čínské lidové republiky, byli historicky součástí Číny.

Podobné projekty – jihozápadní a severozápadní – uskutečnila Čína také v ostatních nárokovaných oblastech – Tibetu a Xinjiangu.

Uplatnění Zhonghua Minzu následovalo v roce 2004 vydání nových dějepisných učebnic, v nichž byly Koguryo a Barhae bez skrupulí označeny jako vazalské státy starověké čínské říše. Podobné prohlášení se objevilo i na internetových stránkách čínského ministerstva zahraničí.

Ostrá diplomatická reakce Jižní Koreje na sebe nenechala dlouho čekat. Na výtky Číňané odpověděli, že Severovýchodní historický projekt je zcela apolitický (což samozřejmě nebyla pravda). Problém se dostal i na půdu jihokorejského parlamentu – 59 poslanců předložilo návrh zákona označujícího čínsko–japonskou smlouvu z roku 1909 za zrušenou a neplatnou. Pomocí této smlouvy Japonsko tehdy jednající „jménem“ Korejců uznalo čínskou suverenitu v části Mandžuska zvané Kando. To je dnes částí Korejské autonomní prefektury Yanbian v oblasti trojmezí ČLR, KLDR a Ruska, kde etničtí Korejci tvoří asi 30 % obyvatelstva.

Zneplatnění smlouvy by Korejcům v budoucnu, po sjednocení obou Korejí, umožnilo vznést na tuto oblast legitimní nárok.


Korejský tisk – Mongolsko je naše


Korejský tisk také přispěl svou troškou do mlýna. Týdeník Newsmaker článkem „Kando je naše“ a deník Donga Ilbo komentářem:

„[jihokorejští akademici] naléhají na vládu, aby na čínská tvrzení reagovala rychleji a agresivněji, protože nejlepší obranou je útok. Korea by se zároveň neměla omezit jen na obranu starověkých království Choseon, Puyo, Koguryo a Barhae, ale rozšířit historické územní nároky také na kmeny Yelu, Khitan a Mongolů(!!!) a přijít tak s vlastní verzí severovýchodního historického projektu.“

Nakonec se oba státy domluvily, že spor o Koguryo přenechají historikům.

Tehdejší jihokorejský ministr zahraničí (a nynější generální tajemník OSN) Ban Ki-Moon tak mohl spokojeně prohlásit, že „Čína si je vědoma, že Koguryo se stalo významným problémem mezi oběma zeměmi, a obě strany souhlasí, že tato historická záležitost by neměla zhoršovat vzájemné vztahy“.

Spor se opravdu na několik let uklidnil, alespoň na diplomatické rovině.

Baekdusan - “slavná čínská hora”

Čína však „období klidu“ využila po svém a v Mandžusku rozjela masivní kampaň na podporou turistického ruchu. Jedním z „čínských“ lákadel pro návštěvu regionu se stala hora Baekdusan ležící na čínsko-korejském pomezí, kterou Korejci považují za posvátnou. To ovšem Čínaňům nezabránilo označit jí jako - “slavnou čínskou horu”.

Čína zároveň požádala o zápis památek z období Koguryo do seznamu UNESCO. Samozřejmě pod svou hlavičkou.

Jedna z památek z čínského návrhu na zapsání do seznamu UNESCO


V tomto okamžiku se do sporu zapojila i Kimova KLDR, když kontrovala vlastním návrhem na zapsání památek z období Koguryo ležících na jejím území. UNSECO nakonec přijalo oba návrhy.

J. Korea, nemajíc na svém území žádné významné památky, které by si mohla zapsat, odpověděla projekty zaměřenými na zpodobení Koguryo jako slavné a nezcizitelné součásti historie korejského národa: vznikla nadace finančně podporující “ten správný” historický výzkum a korejské televizní stanice začaly chrlit seriály situované do této éry.

Mezi ně patří například seriál Chu Mong (o legendárním zakladateli království) či Yongae Somun (o vojevůdci, který několikrát porazil čínské císařské armády).

Zajímavostí je, že Číňané Jihokorejcům neumožnili natáčet na svém území, což je přitom pro korejské produkční společnosti, z důvodů nižších nákladů, běžná praxe.


Kdo založil Choseon? Snad ne Číňan?

Diplomatické příměří vydrželo jen do roku 2006. Čínská akademie věd totiž v tomto roce vydala sbírku vědeckých prací zaměřenou na historii Mandžuska.

Jen malá část publikovaných historických tvrzení byla podložená, zbytek byl zjevně novým pokusem manipulovat dávnou historii podle současných politických zájmů. Jedním z důvěryhodnějších (ale i tak politicky výbušných) tvrzení byl výzkum o postavě Ki-ja (čínsky Ji-zi), který byl po staletí považován za zakladatele starobylého království Choseon (Kochoseon). To je pokládáno za první korejský státní útvar.

Podle čínských kronik založil Choseon v 10. stol. př.n.l. Ki-ja poté, co jako příslušník svržené dynastie Shang-Yin neuznal nově nastolenou dynastii a utekl na východ. Stejně byla historie popisována i v korejských pramenech. Tedy až do minulého století.

Tehdy, se vzrůstajícím korejským nacionalismem, přestalo být “politicky korektní”, aby první korejské království založil Číňan. Proto začali korejští “obrozenci” prosazovat alternativní mýtus, jež se v historických textech vyskytoval také, a to že Choseon ve skutečnosti založil Tangun, nikoliv čínský uprchlík, ale syn boha a medvědice, zřejmě místního původu.

Ale zpět k čínskému historickému sborníku. Jiné studie ve sbírce totiž opět označovaly Koguryo za vazalský stát podřízený Číně. Bez zabíhaní do dalších detailů lze zobecnit, že cílem historiků zůstalo, v rámci oficiální čínské ideologie, vykreslit kmeny a státy, které obývaly nebo existovaly v oblasti dnešního Mandžuska a severní Koreje ,jako „neoddělitelnou součást čínské historie“.

Následovaly demonstrace v Jižní Koreji, včetně pokusu o rozkousání čínské vlajky před čínskou ambasádou.



Podle novinových zpráv byla vlajka z kvalitního materiálu, takže rozkousat nešla. Musela být tedy tradičně spálena.

Problémem se pak zabývali i jihokorejský prezident Roh Moo-hyun a čínský premiér Wen Jiabao na setkání ASEM v Helsinkách v září 2006.

Zdroj: Andrei Lankov, The Legacy of Long-Gone States: China, Korea and the Koguryo Wars

Více: http://www.japanfocus.org/, keyword: koguryo


3 comments:

Anonymous said...

Proste uzasne. Jelikoz nejsem absolutni znalec asijske mentality, proc jsou tyto banality, ktere se stredoevropanovi jevi zcela malicherne, tak ceniny artikl v Asii?

Martin Vlnas said...

ahoj, sice nevim, jestli jsem znalec, ale zkusim ti odpovedet. kdyz to reknu hodne strucne: korejci jsou podobni nacionalisti, jako treba srbove. navic je jim neustale vtloukano do hlavy, ze po nich okolni VELKE narody poslednich tisic let neustale slapaly, okupovaly, nebo jinak vykoristovaly.korejci tak nemaji radi japonce, cinany a dneska uz i americany. jedini, koho maji opravdu radi, jsou oni samotni. presne takhle mi to rekl jeden soulsky taxikar... :-)

btw. mas peknej design blogu!

-- V -- said...

Ahoj Martine, dekuji za odpoved. Jsou proste zajimavi, akorat to ted resime s Michalem. Soulskych taxikaru se asi ode dneska bojim :)

btw: dekuji! doufam, ze v budoucnu se bude libit i osob