„Proboha, ti vypadají. Podívej se na ně,“ nabádá mě Ondra, student brněnské politologie, a nevěřícně přitom kroutí hlavou. Ještě než se otočím ke zdroji jeho údivu, tuším, co mě čeká. Nedaleko od nás sedí na chodníku v řadě pět Korejců. Pěkně jeden vedle druhého. Je kolem desáté večerní. Ulice v soulské čtvrti Sincheon se topí v záplavě neonových nápisů, které dodávají celému výjevu téměř mystickou atmosféru.
Ohnivá voda
Všichni mají na sobě tmavé obleky střižené podle poslední módy, bíle košile, kravaty z těch nejvybranějších materiálů a černé lakované polobotky. Jihokorejci si na svém vzhledu dávají opravdu záležet a o mužích pohybujících se ve světě businessu to platí dvojnásob. Všudypřítomní pouliční leštiči obuvi či prodejny kvalitního oblečení si na nedostatek zákazníků stěžovat skutečně nemohou. Momentálně je ale těmhle pěti korejským pánům do jejich vzhledu asi tolik, jako českému horníkovi fárajícímu z dolu po mnohahodinové směně na šachtě. Košile mají rozepnuté, kravaty povolené a sako jednoho z nich se povaluje opodál. Na první pohled je zřejmé, že s mírou se nepilo ani tentokrát. Na vině jsou konfuciánské zvyky, stres a především malé zelené lahve plné tradičního korejského nápoje – soju.
Více než sedm set let známý nápoj podle původní receptury destilovaný z rýže, se dnes vyrábí ze všeho, co je právě po ruce, nejčastěji však z brambor. Chutná jako sladší, slabá a nekvalitní vodka. Za jeho bezprecedentní oblíbeností v Koreji stojí především jeho nízká cena. Jedna lahev (360 ml nejčastěji konzumované 20% verze) vyjde na 16 korun. Nápoj má mezi Korejci řadu přezdívek, nejčastější je ale „kamarád“. Pro společnost, v níž vztahy a kolektiv znamenají vše, představuje soju médium – zbavuje studu, umožňuje snadněji komunikovat s okolím a dává zapomenout na pracovní stres. Nelze se proto divit, že značka Jinro Soju je již šest let po sobě nejprodávanějším tvrdým alkoholem na světě. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Vězte, že mimo Koreu se ho ročně vyveze jen mizivé procento.
S kocovinou, ale první
„Tohle musím zdokumentovat,“ zamrmlá Ondra a už vytahuje z kapsy fotoaparát, aby si skupinku podroušených businessmanů zvěčnil. Tři z nich mají hlavy opřené o kolena a spokojeně pochrupují, zbylí dva kouří a vedou hlasitý, leč neartikulovaný rozhovor. Oba mají velké kruhy pod očima. Z nich na první pohled vyzařuje, že mají za sebou náročný den a ještě náročnější noc. Na poslední chvíli Ondru přesvědčím, aby svůj fotografický záměr přehodnotil. „Ačkoliv si Korejci fotí všechno a všude, takovéhle situace jsou zkrátka tabu,“ říkám mu, „korejština pro to má speciální výraz: kibun – svým jednáním bys nikdy neměl uvést jiného člověka do trapné situace, díky níž by ztratil svou tvář.“ Když opilce míjíme, jeden z dvojice méně znavených nám zamává. Lehkým úklonem pozdrav opětujeme a mizíme ve spleti úzkých uliček. Podobných skupinek cestou k našemu oblíbenému baru potkáme ještě několik. Všichni do jednoho budou zítra v osm sedět ve svých kancelářích. Pozdě si nedovolí přijít ani jediný. Právě naopak. Kdo bude v práci nejdříve, vyslouží si pochvalné herdy od svých kolegů. Každý ví, že se předešlý večer pilo, a proto je první příchozí vždy považován za nejsilnějšího jedince.
Život a pracovní nasazení v kterékoliv východoasijské společnosti je zkrátka od toho českého „trochu“ odlišné. Pro srovnání, nedávno mi vyprávěl Dominik, zaměstnanec nejmenované pražské reklamní agentury, pobočky velké nadnárodní korporace, jak ho po firemním večírku s koncem ne nepodobným osudu zmíněných Korejců vzbudil kolem jedenácté dopoledne vyzvánějící mobil. Když na displeji uviděl jméno svého nadřízeného, upřímně se zhrozil. „Ahoj, už jsi v práci?“ zeptal se šéf. „Moc se omlouvám, ale ještě ne. Slibuji, že do půl hodiny tam budu,“ vylámal ze sebe Dominik. Po krátkém tichu se z mikrofonu ozvalo: „Nic si z toho nedělej, já jsem se taky právě probudil.“
Zábavné peklo
„Jižní Korea je zábavné peklo, kdekoliv jinde si připadám jako v nudném ráji,“ vypráví nám o přestávce Yoo Hong-joon, profesor sociologie na soulské univerzitě Sungkyunkwan. Souhlasí s ním i Tai Ham, Jihokorejec neustále pendlující mezi Soulem, Evropou a Spojenými státy, kde strávil velkou část svého bohatého obchodního života. Komunikativní padesátník, jehož firma vyváží přesná optická zařízení do celého světa, si v Soulu otevřel restauraci Castle Praha. „Nálevnu“ usadil do věrné repliky Staroměstské radnice s funkčním orlojem. Pro místní zákazníky jedinečné lákadlo. Ačkoliv má „Kásl“ otevřeno do pozdních nočních hodin, Korejci se obvykle přesouvají jinam. Neodrazuje je ani pomalejší obsluha, ani vysoké ceny, obvyklá klientela je na ně připravená, taková je ale tradice.
„Pokud jste zaměstnaný v korejské společnosti, je vaší povinností dvakrát týdně po práci vyrazit s kolegy na večeři. Když nadřízený zavelí, jde se. Přísná konfuciánská morálka hlásající naprostý respekt k nadřízenému nedává šanci na únik. Společným jídlem se ale jen začíná,“ přednáší nám Sang Sun Kwon, který si do univerzitního klidu Graduate School of Business odskočil z divokého světa burzovních spekulací. Svou dnešní lekci nazvanou Korejská tradice pití alkoholu, na rozdíl od těch předešlých, připravenou nemá. Mluví spatra. Přes dvacet let strávených v soukromém sektoru mu, jak sám říká, „dalo zkušeností na rozdávání.“ Nakonec neodolá našim prosbám a souhlasí, že nám tradiční večer korejského zaměstnance ukáže v reálu. „V práci obvykle končíme kolem osmé, takže v osm na Daehangno,“ loučí se s námi profesor Kwon. Jde o soulskou čtvrť proslulou počtem restaurací, klubů a barů. Představte si ostravskou Stodolní ulici, vynásobte ji desetkrát a na závěr ji zabalte do mihotajícího amalgamu neonů a korejské abecedy.
V bzučícím úle jsem na čas. Několik opozdilců se ale jako vždy našlo. „Za každých pět minut zpoždění váš čeká panák soju,“ neúprosně konstatuje Kwon. „Chtěli jste ukázat, jak to chodí v korejské firmě, tak si zvykejte. Musíte respektovat ostatní,“ dodává s kamennou tváří.
S lahví místo ukazovátka
Již během večeře nám profesor, coby firemní boss, rozlil několik lahví všudypřítomného soju. „V Koreji si alkohol nikdy nenalévejte sami, je to proti zvyklostem a lidé vás budou považovat za nevychovaného individualistu. Zároveň platí, že jakmile vám nalévá nadřízený, nesmíte nikdy odmítnout,“ přednáší profesor s lahví místo ukazovátka. „Pijí buď všichni, nebo nikdo, a vy nechcete být ten, kdo zradí jako první. Od vstupu do restaurace o vašem bytí a nebytí zkrátka rozhoduje šéf. A to jsem dnes já!“
Profesor je ale, na rozdíl od jiných, ohleduplný a kdo nechce, pít nemusí. V kolektivním duchu neprobíhá jen konzumace jedů, ale i stravování. Obvykle se jí ze společné nádoby či grilu umístěného ve středu stolu. Také vedlejší chody nepatří nikomu. „Problém nastává, když dojde na placení,“ upozorňuje nás již mírně podnapilý profesor. Vždy totiž platí jediná osoba za všechny zúčastněné. „Moci zaplatit je pro nás velká čest, a tak se často stává, že se jeden z pracovníků vytratí a pod záminkou odchodu na toaletu účet vyrovná. Peníze se nevybírají. Ostatní zaplatí jindy.“ Západní studenti usazení kolem profesora jen nevěřícně kroutí hlavou. „Tak a vzhůru dál. Noc je ještě mladá!“ zaburácí náš dnešní hostitel.
Následuje rychlý přesun do baru. Stoly kolem nás jsou nacpané do posledního místečka. Jsme snad jediní, kdo na sobě nemají bílou košili a kravatu, ale to neznamená, že by nám nechutnalo. „Už jste ochutnali poktanju?“ zeptá se po chvíli profesor. Kroutíme hlavou. Za chvíli už před námi kouzlí, před sebou dvě řady sklenic. Jedny větší, druhé menší. Do větších lije pivo; do menších plné panáky soju. Lihovinu pak jemně vloží na dno pivní skleničky. „Tímhle tady obvykle začínáme. Ale to by s vámi pak nic nebylo. Kombé (korejsky na zdraví, pozn. autor). A na ex!“ Naše konverzace ztrácí poslední zábrany.
Po další rundě soju nadchází vrchol večera. Jdeme, tak jako ostatní businessmani, na v Koreji nesmírně populární Karaoke. Profesor začíná s fenomenální replikou Franka Sinatry. Je vidět, že má natrénováno. Postupně se k němu přidáváme i my… Cestu domů zvládám dobře, leč nutno zmínit, že k osudu oněch „pěti statečných“ z počátku tohoto příběhu nemám daleko. I ti se ale nakonec domů dostali. Ráno je tragické. Obdivuji Korejce, kteří se po takovém večírku dokážou vzbudit a myslet na to, jak být v práci dřív, než kolegové, a s mokrým hadrem na hlavě proklínám náš geniální nápad poznávat tradice naživo.
Firma je můj život
S postupem času a jedním aspirinem se má mozková aktivita pomalu vrací do normálu a já poznávám, že vše, co se předešlý večer událo, mělo svůj přesný řád a jasně daný cíl – utužit kolektivního ducha, posílit vazby mezi zaměstnanci a dát alespoň na chvíli zapomenout stresu a neúprosnému tlaku jihokorejské společnosti. Společně s do puntíku propracovanou korporátní kulturou a systémem zaměstnaneckých výhod začínám chápat, proč jsou Korejci pro svou firmu ochotni položit život. Firma a lidé v ní totiž jsou jejich život! Rodina, o níž se ve většině případů stará manželka zcela sama (i tehdy, když pracuje), a koníčky zůstávají až daleko v zadu. Západní individualismus, užívání si volného času a priorita rodiny před prací představují pro Korejce tvrdý oříšek, jejž louskají jen s nechutí. Tvrdohlavý a samostatný Čech se na druhou stranu jen velice nerad podřizuje kolektivu a pevně dané hierarchické struktuře. Ty ale představují hnací motor místní ekonomiky, a tak se s nimi, chce-li uspět na jihokorejském trhu práce, musí, dříve nebo později, popasovat. Stejné problémy řeší také Češi a Slováci zaměstnaní u poboček jihokorejských nadnárodních společností ve střední Evropě.
„Korejci by chtěli nepřetržitou výrobu, sypat díly z linek jeden za druhým, ale zapomínají, že máme rodiny, zájmy a že nemůžeme věnovat všechen volný čas fabrice,“ stěžuje si na internetovém serveru korea.cz nespokojený zaměstnanec ostravské pobočky jihokorejské firmy Sungwoo. „Tady nikdo neví, kdy se nařídí nějaká povinná sobota, či kdo mu zavolá, že má přijít na mimořádný přesčas,“ dodává muž vystupující pod přezdívkou Kliďas. Pro Korejce trávící v zaměstnání dvanáct hodin denně včetně drtivé většiny sobot nic neobvyklého. Pro Čecha, který v pátek kolem čtvrté nadává na ucpanou výpadovku z Prahy, brutální galeje. Blízké setkání třetího druhu v plné parádě. A to se na Čechy nevztahují popracovní „posilování kolektivu“, lokální tradice a poktanju do češtiny překládané jako „časovaná bomba“.
Box:
Podle statistik asociace sdružující korejské výrobce alkoholu vypili Korejci v roce 2006 více než tři miliardy litrů soju, piva a dalších alkoholických nápojů. Spotřeba roste rok od roku. Na každého Korejce a Korejku staršího dvaceti let tak dnes připadá více než 90 lahví soju na rok. Jedna lahev přitom naplní sedm plných půldecilitrových sklenic. Podle WHO vypil průměrný dospělý Korejec v roce 2003 více než 19 litrů čistého alkoholu ročně. Dnes je toto číslo ještě vyšší.
Nadměrné posilování kolektivu ale korejské společnosti nepřináší jen výhody. Odhady ztrát způsobených nadměrným pitím se různí, ale ty střízlivější se pohybují nad hranicí 200 miliard korun ročně.
Zajímavostí je, že v období korejské dynastie I (vládla od 15. století do začátku japonské okupace v roce 1910) se nápoj původně určený nejvyšším kastám rozšířil mezi prostý lid natolik, že byl jeden z králů nucen vydat dekret o konfiskaci destilačních zařízení. Korejci totiž na výrobu soju spotřebovávali tolik rýže, že zemi pravidelně sužovaly hladomory. Soju se ve velkém pije i v Severní Koreji, kde se však připravuje jeho mnohem silnější a méně kvalitní 40% varianta. Jako jedinečný suvenýr či nefalšovaný danajský dar si ji můžete zakoupit například při návštěvě demilitarizované zóny – přísně střežené hranice mezi Jižní a Severní Koreou.
Posts
