Sungkyunkwaní demonstrace

A nádavkem ještě pár fotek z dnešní demonstrace na Sungkyunkwanu. Přiznáme se, ani nevím, proti čemu se vlastně demonstrovalo, ale každopádně: děcka byla fotogenická.

Odvrácená strana zázraku na řece Han

Autor: Michal Vodrážka

Big business, strong state: collusion and conflict in South Korean development 1960-1990; Eun Mee Kim

Postarší leč výtečná kniha o ekonomickém rozvoji Jižní Koreje, analyzující vztahy mezi Parkovým (a Chunovým) režimem a chaeboly v rozpětí 30 let fenomenálního hospodářského růstu. Zatímco za Parka to byl stát, kdo pevně držel opratě, s růstem velikosti a síly chaebolů (paradoxně právě díky úspěšné hospodářské politice režimu) se situace změnila, a chaeboly se staly silnější a nezávislé na státu. Na rozdíl od většiny standardních popisů Han river miracle Kim neopomněla zmínit, že cenou za rozmach byla trvající chudoba a represe pracujících Jihokorejců. Zajímavé bylo také, že velkou roli v zlepšení pracovních podmínek a zakládání odborů na konci 80. let hráli vysokoškolští studenti. Několik krátkých úryvků:

Along with repressive labor policies toward unions and their activities, the state kept wages low to keep SK products competitive in the world market. Despite rising productivity, real wages did not rise. Real wages actually decreased during the 1960s (1962-66 real wages -0.8%, productivity +8.5%!!!), and in the 1970s, real wages increased but often at a pace behind the growth rates of productivity (1967-71 real wages 11.2%, productivity 17.3%).

And this happened despite the fact that SK workers were working the longest hours in the world: 52.3 hours a week in 1970, which was up from 50.3 hours a week in 1960. In 1970, the average monthly wages went up to only $45.16 from $35.85 in 1960. The % figure for SK wages as a proportion of US wages actually decreased from 9 to 8 percent from 1960 to 1970. During the same period ... Hong Kong experienced more than a doubling of its workers' wages from $67.92 in 1960 to $136.24 in 1970. The relatively small gain made by the SK workers is a painful remainder that SK's economic development came at the price of repressing labor.

More activists were arrested, sentenced to jail terms, and expelled from colleges and universities during eight years under Chun Doohwan, compared to the previous eighteen years during Park regime. And many of these students became disguised factory workers. An unofficial estimate shows that over 3000 students became blue-collar workers in the 1980s, concealing their college education so that they can be hired in jobs that specifically required less than a high school education. They played a critical role in organizing unions and in generating militant labor movements, utilizing organizational skills they acquired from student movements. Between 1985 and 1986 alone, the police reported that 671 such "agitators" were arrested.

Má Jižní Korea co slavit na blížící se Mezinárodní den imigrantů?

Se souhlasem redakce A-Kontra repostuji zajímavý příspěvek, na téma sociální hnutí, zahraniční pracovníci a "ne"demokracie v Koreji. Autorem textu je zArre.

Situace přistěhovalců v kterékoli krajině světa je většinou nezáviděníhodná. O to víc, když se jedná o imigranty nelegální, bez pracovního povolení. V Jižní Koreji žije přes milion „cizinců“, z toho pak víc než dvě stě třicet tisíc pracuje načerno. Pod vlivem tíživých podmínek ve vlastní zemi a zároveň vidiny „korejského snu“ jejich počet neustálé narůstá. Vláda se „promýšlením“ imigrantské politiky zabývala natolik důkladně, že nakonec přistoupila k brutálním represivním opatřením a deportacím.

V posledním případě došlo na zatýkání členů Odborového svazu přistěhovalců (MTU). 27. listopadu byli zadrženi předáci odborů prezident MTU Kajiman, viceprezident Raju, oba z Nepálu, a generální sekretář Masum z Bangladéše. Jelikož vzdorovali, státní imigrační agenti za pomoci jihokorejské policie užili síly. Zdá se, že byli určitou dobu sledováni, protože agenti dobře věděli, že Masum užívá léky, dokonce i jakého druhu. Nedlouho poté byli všichni přemístěni do nápravního zařízení v Cheongju, jižně od Soulu.


Co se týče práv zaměstnanců v Koreji, nejvíce na ně doplácejí právě imigranti. Téměř žádné totiž nemají. Jak vidíme, ani právo na organizování se: poslední zatýkání de facto „utlumilo“ celé výkonné vedení odborů. Navzdory mezinárodní kritice na adresu korejské vlády se situace nemění, respektive vyvíjí se směrem k tužšímu. Korejská vláda „usměrňuje“ ruku v ruce hlavně s průmyslovými podniky možnosti legálních cest dovolávání se pracovních práv: organizování se pracovníků za svá práva bylo zapovězeno. Systém pracovních povolení (EPS), zavedený v roce 2004, zvyšuje nelegální práci. Podle nového zákona mohou imigranti pracovat v Koreji jen po dobu tří let, a to jenom u jednoho zaměstnavatele! Ani snad již nepřekvapí, že zaměstnavatel takto nastavených podmínek využívá dle libosti, byť o novodobém otroctví se jeho slovy samozřejmě hovořit nedá. Zaměstnanci tedy moc možností nezbývá, rozhodne-li se vypovědět svého zaměstnavatele ve snaze zajistit si lepší pracovní podmínky, je postaven mimo zákon.

Prodloužená ruka vládnoucích, korejská policie, vytrvale pronásleduje aktivisty z řad přistěhovalců, zatýká je a následně deportuje. V roce 2003 bylo mnoho pracovníků označeno za teroristy a na základě obecně neprospěšné nebezpečnosti násilně deportováno. Minulý měsíc vláda pozměnila imigrační zákon a její agenti nyní mohou vyslýchat imigranty jen na základě samotného podezření (jinými slovy kdekoli a kdykoli). Když před třemi lety vznikla MTU, pracující přistěhovalci měli konečně svoje zastupitele a mohli aktivně vystupovat na veřejnosti. To se však znelíbilo korejské vládě, jež prohlásila, že MTU nenáleží základní pracovní práva, jako právo na organizaci, stávky a kolektivní vyjednávání, a odstartovala kampaň proti MTU. Vyvrcholení protiimigrantské iniciativy přišlo několik týdnů před Mezinárodním dnem imigrantů (18. prosinec), kdy došlo k onomu zatčení předáků MTU.


Narůstající množství imigrantů je jistě problém, se kterým se země nějak vypořádat musí, a množství lidí, které je schopna pojmout, není neomezené. Na druhou stranu zatýkaní, vyhošťování a upíraní základních práv lidem, kteří se snaží zajistit si přijatelné pracovní podmínky, je skandální. Kdo bude vykonávat těžkou práci za nízkou mzdu, pokud budou všichni imigranti vyhoštěni? Jak je možné, že finančnímu kapitálu z okolních zemí se hranice Jižní Koreje překračují bez problémů, kdežto „kapitálu pracovnímu“ se hází klacky pod nohy? Jestli vám osud vězněných předáků a nejen jich není lhostejný, sledujte kampaň na jejich podporu (zde). Otázky, která vám po přečtení této zprávy vyvstaly na mysl, můžete směřovat na Seong-Yong CHO, jihokorejského velvyslance v České republice. Zcela jistě vám na ně laskavě v pražském Bubenči odpoví. Adresu velvyslanectví i s otevíracími hodinami čtěte zde.


Zdroje:

www.indymedia.org
http://blog.jinbo.net
www.amnestyusa.org
www.mzv.cz
http://nodong.org

Policejní brutalita v Jižní Koreji

A teď trochu z jiného soudku. Na tohle video o jihokorejské policejní brutalitě jsem narazil náhodou. Jste-li slabá povaha, v žádném případě si ho nepouštějte.

Takhle dopadnete, když se v demokratické Jižní Koreji pokusíte bojovat s autoritou, ať už jakoukoliv.

Nenapadá mě nic, co by mohlo takovéhle a navíc opakované zásahy ospravedlnit. Vlastně jedna věc tady je: strach. Čistý půd sebezáchovy. Drtivá většina zásahové policie, tedy ti stojící v první řadě, jsou studenti sloužící povinnou dvouletou vojenskou službu. Často jim chybí jakýkoliv základní výcvik v "zvládaní davu", natož pak fyzická zdatnost a pocit silové převahy nad protivníkem. Proti ocelovými tyčemi a zápalnými lahvemi vyzbrojeným mužům, tak stojí vystrašené děti s metrovými obušky a štíty, kterými vám v případě potřeby přerazí páteř jediným úderem (viz. asi nejhorší scéna z videa). Proti těm, kteří s autoritou "obecného blaha" bojují, stojí ti, kteří autoritu poslouchají (často jen proto, že na vojnu se opravdu musí).

A proto: Fight the Power! Je mi z toho zle...

Nepovolená stávka odborů v Pohangu

Na druhou stranu, tohle video taky stoji zato.

Stejně jako třeba http://www.youtube.com/watch?v=raIUECVwxAw&feature=related
a především tohle http://www.youtube.com/watch?v=7qsdvTaFskc&feature=related.

Podpořte stávkující korejské stevardky!

Autor: Michal Vodrážka

Dne 1. března 2006 zahájilo zhruba 400 žen pracujících coby stevardky v rychlovlacích KTX stávku. Domáhají se ukončení diskriminační a nespravedlivé outsourcingové politiky Korejských drah (Korea railroad corporation)

Tyto ženy byly během nástupních pohovorů ujištěny, že po prvním roce stráveném v zaměstnání na základě pracovních smluv na dobu určitou jim bude umožněno uzavřít pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Zároveň s tím mělo dojít ke změně jejich zaměstnavatele - místo jisté outsourcingové společnosti se jím měly stát přímo Korejské dráhy.

Korejské dráhy - sliby chyby

Jenže onen slibovaný rok uplynul jako voda a Korejské dráhy na svůj závazek jaksi „pozapomněly“. Slíbené smlouvy na dobu neurčitou, se ani přes naléhání Odborové organizace pracujících ve vlacích KTX (dále odbory KTX), prosadit nepodařilo. Odborům tak nezbylo nic jiného, než vyhlásit svému zaměstnavateli válku. Začala stávka.


Stávka odborů KTX je nejdelší a nejurputnější stávkou, kterou kdy ženy v historii Jižní Koreje podnikly - trvá již více než 500 dní! Během této doby pracovnice zorganizovaly stovky demonstrací, pochodů, přednášek, obsazovaly budovy a informovaly veřejnost na ulicích a nádražích po celé Jižní Koreji.


Protože Korejské dráhy opakovaně odmítají veškeré požadavky stávkujících žen na zrovnoprávnění jejich postavení ve struktuře společnosti, ochranu jejich zdraví při práci a poskytnutí dlouhodobého pracovního poměru, odhodlaly se vedoucí představitelky odborové organizace KTX k zoufalému pokusu upozornit na nespravedlivé a nerovné podmínky jejich práce. Dne 2. července 2007 zahájilo 31 odborářek hladovku, jejíž délka ke dnešnímu dni přesáhla 14 dní. Několik hladovějících žen již skončilo v péči lékařů.


Muži a ženy - dva rozdílné živočišné druhy

Přes image KTX, high-tech moderní firmy provozující pátý nejrychlejší vlak světa, společnost flagrantně porušuje řadu pracovně-právních předpisů a dochází v ní k zjevné diskriminaci na základě pohlaví. Většina zaměstnanců na pozici stevard, kteří jsou zaměstnáni skrze outsourcingovou firmu, jsou ženy. Naopak muži vykonávající stejný druh práce jsou zaměstnáni přímo u Korejských drah jako „vedoucí“.

Pohlaví je tak jedinou příčinou nižšího platu, horších pracovních podmínek a nejisté budoucnosti pracovního poměru. Navíc, zaměstnankyně čelí permanentní hrozbě výpovědi, pokud se rozhodnou protestovat proti nespravedlivým podmínkám a sexuálnímu obtěžovaní, jemuž v zaměstnání čelí.


Ani kdybyste se na hlavu stavěli...

Korejský národní výbor pro lidská práva (dále KNVLP) označil přístup Korejských drah ke stevardkám za jasný příklad porušení základních lidských práv na základě nerovného přístupu k mužům a ženám. KNVLP dále doporučil, aby stávkujícím byly poskytnuty spravedlivé podmínky v zaměstnání. Požadavek stávkujících na rovné podmínky podpořil také korejský ministr práce, některá média, na 500 universitních profesorů, 300 spisovatelů a různé neziskové organizace, např. korejský Ženský spolek, Právníci pro demokratickou společnost a korejský Odborový svaz zaměstnankyň. Korejské dráhy však veškerá vyjádření solidarity se stávkujícími ignorovaly.



I ty můžes pomoci!

Korejské dráhy, největší korejská veřejná společnost a zaměstnavatel více než 30 000 lidí, odmítá dodržovat byť jen ty nejzákladnější zásady rovnosti a spravedlnosti. Postup Korejských drah jednoznačně porušuje korejské zákony zakazující diskriminaci stejně jako mezinárodní standardy stanovené ILO (Mezinárodní odborovou organizací) chránící zájmy pracujících. Korejské dráhy rovněž nedodržují mezinárodní standardy, ke kterým se zavázaly vstupem do programu OSN Global Compact v květnu 2007.

Nehorázné porušování základních principů demokracie a lidských práv, jak ho praktikují Korejské dráhy, si zaslouží mezinárodní kritiku. Jednání Korejských drah je typické nejenom pro všudypřítomnou nerovnost, již čelí pracující s nejistými pracovními smlouvami na dobu určitou, ale také pro systematickou diskriminaci žen v Jižní Koreji.

Žádáme proto mezinárodní společenství, aby solidárně podpořilo stávkující stevardky vlaků KTX v jejich odvážném boji za spravedlnost. Můžete tak učinit podpisem petice, která je adresována prezidentovi Jižní Koreje Roh Moo-hyunovi, Generálnímu tajemníkovi OSN Ban Ki-moonovi a řediteli Korejských drah.

Víc fotek naleznete na:

http://picasaweb.google.com/KTXworkers/SupportKTXWorkers/photo#s5087699773110467522

Petice v angličtině: http://ktxworkers.blogsome.com/petition/

Originál přeloženého textu: http://ktxworkers.blogsome.com/

Sociální hnutí v Jižní Koreji

If the workers took a notion they could stop all speeding trains;
Every ship upon the ocean they can tie with mighty chains.
Every wheel in the creation, every mine and every mill;
Fleets and armies of the nation, will at their command stand still.

Joe Hill (původním jménem Joel Hägglund) – folkový zpěvák a odborář

Úvod – specifika Jižní Koreje a nastínění problematiky

Ačkoliv je Jižní Korea považována za demokratické principy respektující zemi, vliv sociálních hnutí na proces decision-making politických elit je možné označit za minimální. Není tomu tak proto, že by Jihokorejcům chyběla touha sdružovat se a kolektivně hájit svá práva, ale proto, že mezi garniturou úzce napojenou na konglomeráty (v korejštině označovanými jako chaeboly) vládnoucími nevyčerpatelnými finančními zdroji na jedné straně a občany na straně druhé leží propastná vzdálenost.

Paradigma zabývající se vlivem sociálních hnutí na rozhodovací proces vládnoucích elit přitom právě kolektivní sociální akci přiznává významnou úlohu při formování budoucího směřování země. Ale aby tomu bylo opravdu tak a „celonárodní sociální hnutí“ (srov. Tilly 1984: 304) dosáhla svých cílů, musí být splněn základní předpoklad – demokratické nebo lépe řečeno neautoritativní politické uspořádání. „Politické elity respektující demokratické principy reflektují názory občanů natolik často a trvale, že je možné říci, že tyto instituce skutečně poskytují občanům neopomenutelný vliv na politické špičky.“ (Guini; Doug; Tilly 1999: 4-5). Pokud chceme popsat nízký vliv sociálních hnutí v Jižní Koreji na politické elity, musíme nejdříve najít příčiny vzniku výše zmíněné propastné vzdálenosti mezi občany a státem.

Její základy byly položeny během čtyřicetileté autoritativní éry, kdy zemi vládla byrokraticko-militaristická garnitura, jež zemi sice přivedla do pozice asijského ekonomického tygra, ale zároveň ji do vínku vložila řadu problémů, s nimiž se musí současná demokratizující se země vyrovnávat. Ekonomicky je vše v pořádku: ještě v roce 1965 byl HDP Jižní Koreje na obyvatele srovnatelný s chudšími oblastmi Afriky a pod hranicí chudoby žilo více než 40 % domácností; do roku 1980 se jejich počet snížil již na méně než 10 % a v dnešní době je země desátou nejsilnější ekonomikou na světě[1]. Nezamýšlenými důsledky „zázraku na řece Han,“ jak je ekonomický skok nazýván, se však staly externality mezi něž patří korupce, potlačovaní práv pracujících a lidských práv obecně a destrukce vztahu mezi elitami a názory občanů a totální nedůvěra občanů v politiky. Je možné říci, že ekonomický boom pod autoritativním režimem zpřetrhal vazby mezi jedinci. Slovy Roberta Putnama (srov. Putnam 2001) se Jihokorejci stali národem osamocených individuí postrádajících kolektivního ducha, pro než se stal ekonomický úspěch středobodem života[2] (srov.: Cumings, B. 1997; Oberhofer, D. 1999). Bohužel, ani po roce 1987, kdy se země vydala cestou demokratických reforem, nedošlo na problémech výše popsaných k zásadnímu zlepšení.

Status quo a obrození občanské společnosti

Byla to právě zjevná neochota elit změnit status quo, která vedla v posledních letech k raketovému nárůstu členství Jihokorejců v rozličných nevládních organizacích, jejichž primárním cílem je docílit, aby vláda začala více reflektovat jejich názory. „Objevení se občanské společnosti v Jižní Koreji může být vnímáno, jako součást demokratizační vlny konce 80. a počátku 90. let. Termín původně označující protesty proti komunistickým garniturám ve východní Evropě se rychle rozšířil do celosvětového diskursu demokratického protestu.“ (Armstrong 2002: 2).
Během 90. let minulého století a počátku století nového byla Jižní Korea svědkem vzniku mnoha enviromentálních, náboženských, studentských, odborových a dalších lokálních organizací, jejichž hlavním cílem bylo ovlivnit politiku země, ale zůstat mimo ni samotnou. Ačkoliv jsou dnes patrné první pozitivní výsledky, nevládní hnutí mají stále hlavní část boje před sebou. Otázkou zůstává, jestli se jim v nepřátelském a silně represivním prostředí podaří naplnit své vize a postupně smazat prostor mezi „těmi nahoře“ a „těmi dole“.

FTA a vznik „celonárodního sociálního hnutí“

Klasickým příkladem „arogance“[3] vládní moci se v Jižní Koreji stal plánovaný podpis bilaterální dohody se Spojenými státy, tzv. Free Trade Agreement (dále jen FTA), kterou současný prezident Roh Moo-hyun v loňském novoročním projevu označil za hlavní prioritu země. Oficiální jednání byla zahájena 3. února 2006 bez jakékoliv předchozí veřejné diskuse, ačkoliv šlo o téma silně kontroverzní. Obě strany se navíc dohodly, že veškeré dokumenty provázející přijetí FTA budou po dobu tří let od podpisu smlouvy podléhat přísnému utajení.[4]

Cílem dvoustranných FTA dohod je výrazně snížit či úplně odstranit bariéry bránící importu řady produktů od léčiv, přes masné a zemědělské produkty až po filmovou produkci do obou států, a tím podpořit exportní šance domácích producentů.[5] Ona oboustranná výhodnost je však spíše krytím pro prosazovaní obchodních zájmů USA, které všemi možnými prostředky bojují o zlepšení schodku obchodní bilance. A právě proti vládou zamýšlenému podpisu dohody, z níž by profitovaly především Spojené státy, a která by i přes parciální výhody zemi přinesla více problémů než užitku, se v Jižní Koreji rozběhla intenzivní „bottom-up“ kampaň.[6]

O existenci celonárodního sociálního hnutí brojícího proti podpisu FTA se svět poprvé dozvěděl 16. dubna 2006, kdy odstartovala první série protestů.

National Movement Against Korea-US Free Trade Agreement představuje sdružení více než 270 rozličných organizací, včetně Korean Confederation of Trade Unions (KCTU) – největší odborové organizace v zemi, the Korean Peasant Federation, studentských organizací, Korejské strany pracujících a široké řady dalších, mezi než patří zástupci filmového průmyslu (Spojené státy požadují zrušení kvóty stanovující minimální počet dnů, během nichž jsou jihokorejská kina povinna promítat domácí tvorbu), medií (vláda podniká represivní kroky proti médiím, jež rozšiřují „nepravdy a omyly“ o výhodnosti FTA pro Jižní Koreu[7]), akademici (ekonomové, sociologové, odborníci na zemědělství) , náboženská hnutí atd.[8]
Vznikla tak jedinečná koalice sociálních, kulturních, odborových a zemědělských struktur nemající v soudobé jihokorejské historii obdoby, jejíž hlavním cílem bylo přesvědčit elity o tom, že podpis FTA není ani nevyhnutelný, ani bezpodmínečně nutný. Podle jednoho z hlavních členů a propagátorů celonárodního protestu - odborové organizace KCTU, vedla jediná cesta k vítězství v konfliktu s elitou právě přes model solidarity napříč sektory a na ní postavené společné koordinace postupu.[9]

Ačkoliv byl již od počátku jasně definovaný nepřítel - FTA, strhla se intenzivní debata o tom, jak by mělo hnutí postupovat, jakých prostředků k prosazení svých cílů použít a brzy vyšly najevo i odlišnosti v tom, proti komu je nutné boj zaměřit. „Jedna z frakcí chtěla protesty pojmout především jako anti-americký boj o právo země podporovat a chránit své ekonomické zájmy, jiná se snažila celé hnutí zapojit do celosvětové sítě alterglobalistimu a další se zaměřily především na kritiku domácích politických elit.“[10] Tyto skupiny se navzájem nelišily jen ideologicky, ale také schopností mobilizovat různé skupiny jedinců. Právě tato širokospektrální atraktivita byla důvodem, proč si hnutí získávalo stále větší podporu.

Jak bývá v Jižní Koreji zvykem, došlo i zde na problematiku, tzv. reunification procesu, jež má v budoucnu vést ke znovusjednocení rozděleného poloostrova. „Znovusjednocení“ jakkoli se nám může jevit jako nereálné, je na Korejském poloostrově stále aktuální a není politické iniciativy, která by ho ve svém programu, alespoň jednou větou nezmínila.

Pokud se pokusíme o zjednodušenou deskripci celého hnutí, je možné jej označit jako levicové, socialistické s tendencí k internacionalismu a alterglobalismu se silnými anti-americkými tendencemi. Jako „globálně anti-americká“ se dá označit i celá současná politika protestních hnutí v zemi.

Cíle zcela odlišné od ostatních již od počátku prosazovala jediná politická strana v multitudě – Korejská strana pracujících. Její prioritou byla mobilizace potencionálních voličů pro nadcházející volby. Strana argumentovala tím, že při dostatečném volebním zisku bude schopna přijetí FTA zamezit „z hora“. Vzhledem k celospolečenským náladám a odporu proti korupci, která hraje v současné jihokorejské politice prim, a již zmíněné propasti mezi elitou a občany, byly její výzvy brzy odsunuty až na druhou kolej.
Radikální levé křídlo hnutí se protesty rozhodlo pojmout jako „novou bitvu o Seattle“ a navázat tak na revoltu, která provázela zasedání Světové obchodní organizace v roce 1999.

Korean Confederation of Trade Unions (KCTU)

KCTU představuje v „celonárodním sociálním hnutí“ protestujícím proti FTA nejvýznamnější složku. Jedná se o momentálně nejpočetnější odborovou centrálu v zemi, která, ačkoliv byla legalizována až v roce 1998, zastupuje více než půl milionu pracujících po celé zemi.
Konfederace, jako nelegální subjekt zaštiťující většinu do té doby rozdrobených odborových organizací, vznikla jako reakce na vládní „revitalizační program“, jehož cílem bylo ozdravit průmysl a zmenšit dopad asijské ekonomické krize v roce 1997. Generální stávka, již se KCTU podařilo poprvé od 50. let zorganizovat, byla úspěšná a vláda musela sporné zákony rozšiřující práva zaměstnavatelů na úkor zaměstnanců stáhnout. Organizaci se tak podařilo získat podporu široké veřejnosti. „Hlavním důvodem úspěšné mobilizace byla aktuálnost tématu – ‘jistota pracovní pozice’ (aka job security) má v jihokorejské společnosti, ve které se předpokládá oddanost pracovníka společnosti, v níž pracuje, bazální úlohu... Propouštění zaměstnanců v důsledku dočasné nesolventnosti firmy je v Jižní Koreji považováno za neférové a morálně neospravedlnitelné“ (Armstrong 2002: 121).
Na úspěch KCTU zareagoval tehdejší prezident Kim Te-džung (Kim Dae Jung) návrhem na vznik do té doby nemyslitelného tripartitního jednání. Patrná je prezidentova ambice začlenit odbory do rozhodovacího procesu, a z toho vyplývající snaha o otupení jejich revoluční a mobilizační potenciál. KCTU na návrh přikývla, ale brzy pochopila, o co vládě jde – „tripartita se stala účinným mechanismem přenášejícím břemeno ekonomických reforem na zaměstnance. A to za přímé účasti hlavní odborové organizace.“ (Armstrong 2002: 124.)
KCTU se tak ocitla ve schizofrenní situaci a snaha působit v konfliktu jako středový bod znamenala v následujících letech výrazný pokles obliby. Dohoda FTA se pro KCTU stala vítanou možností, jak se vrátit na výslunní a obnovit pokaženou reputaci.

Postoj KCTU k KORUS FTA (Korean-US FTA)

Zvýšit oblibu u protestujících mohla KCTU dosáhnout jedině tím, že se odkloní od úlohy smírčího soudce mezi státem a zaměstnanci a vrátí se ke své původní pozici zastánce práv občanů. Tomuto odpovídala i útočná rétorika, kterou odborové hnutí zvolilo v oficiálním prohlášení adresovaném jak jihokorejské, tak i americké vládě. „Žádáme vládu, aby zveřejnila veškeré dostupné informace o očekávaném ekonomickém a sociálním dopadu FTA na trh práce. Ohodnocení musí zahrnovat vliv dohody na zaměstnanost, platy, veřejné služby (zdravotnictví a školství), kulturní rozmanitost a potravinovou soběstačnost.“[11] Odboráři se dále vyslovili pro přijetí moratoria pro současné kolo rozhovorů a vznik nového odbory a občanský sektor zahrnujícího modelu vyjednávání.
Pokud se podíváme na zvolenou rétoriku z ideologického pohledu a pokusíme se jí klasifikovat v rámci struktury celonárodního protestního hnutí, je zřejmé, že cílem KCTU je boj proti neoliberální globalizaci, tedy totálnímu odstraňování protekcionistických bariér a rozšiřování „pravomocí“ neviditelné ruky trhu, čímž se dostává do přímé opozice k vládnoucí elitě, jež v ekonomice volného obchodu vidí cestu k zajištění růstu exportu a hrubého domácího produktu. Vzhledem k odporu k neoliberalizmu se nelze divit, že prohlášení KCTU obsahuje také výzvu k získávání podpory v zahraničí – tedy k internacionalizaci problému a jeho uvedení do popředí zájmu alterglobalizačních hnutí po celém světe.
Z levicově orientovaného textu je patrná silná inspirace jak západními alterglobalistickými hnutími, tak také domácími projevy nesouhlasu, které provázely jednání WTO v Dohá v roce 2001. Již tehdy z postojů Korean People's Action against FTA & WTO (KoPA) zaznívají obavy o ztrátu potravinové soběstačnosti a pokles úrovně veřejných služeb. „Bilaterální investiční dohody jsou částí systému obětujícího práva lidí na oltář nadnárodního kapitálu.“[12]

Místo závěru – nová média: naděje sociálních hnutí

Na genezi hnutí se významnou měrou podílela tzv. nová média v čele s internetem. Bylo tomu tak mimo jiné proto, že klasická jihokorejská média (rozhlas, televize a tisk) jsou z drtivé většiny financována buďto ze státních zdrojů, nebo z peněž konglomerátů, čemuž odpovídají i vysoce konzervativní postoje, které tyto média zaujímají k aktuálním politickým problém. „Aktivisté se mohou jen zřídkakdy spolehnout na objektivní pokrytí klasických médií a obvykle jsou ze zpráv o své činnosti silně nespokojení“ (Tilly 2004: 85). Právě klasická média tak významnou měrou přispívají k udržovaní statusu quo.
Internet se tak stal nefalšovaným rájem pro komunikaci a prezentaci soudobých sociálních hnutí. O anti-FTA hnutí je možné nalézt stovky webových stránek a blogů, které přinášejí zájemcům alternativní pohled na problematiku.[13]

Celonárodní hnutí proti podpisu FTA představuje skutečně živoucí fenomén současné Jižní Koreje. Stalo se symbolem nesouhlasu občanů nejen s proamerickou politikou vládní garnitury, ale s politickým životem jako takovým. Současná vláda se problém rozhodla vyřešit tak, jak byla podobné problémy zvyklá řešit v minulosti – represemi, zatýkáním a slzným plynem.
O tom, jestli se aktivistům podaří v konfliktu zvítězit, rozhodne budoucnost.

Poznámky

[1] Pro srovnání: V dnešní době HDP na obyvatele dosahuje 20 400 dolarů. Srov.: CIA – The World Factbook (http://cia.gov/publications/factbook/geos/ks.html).
[2] Srov. např.: Oberhofer, D.: The Two Koreas: A Contemporary Histor;, Cumings, B.: Korea’s Place in the Sun.
[3] Rozdíl mezi názory vlády a občanů je nejvíce patrný v otázce zrušení subvencí místním pěstitelům rýže. Jejich důsledkem bude ztráta potravinové soběstačnosti Koreje a nekonkurenceschopnost jejich pěstitelů na asijských trzích. Srov.: http://www.greenleft.org.au/2006/667/6694.
[4] Cit dle prohlášení KCTU, viz.: http://www.kctu.org/maybbs/pds/kctuinfo2/eng_Recommended/FKTUonFTA-LeeChul.doc?.
[5] Více informací o FTA iniciovaných Spojenými státy na http://www.ustr.gov/Trade_Agreements/Bilateral/Section_Index.html.
[6] Vyčerpávající popis probleratiky KORUSFTA (Korean- US FTA) viz.: fpc.state.gov/documents/organization/67839.pdf.
[7] Viz.: http://www.monitoringglobalisation.org/index.php?option=com_content&task=view&id=543&Itemid=44.
[8] Viz.: http://www.greenleft.org.au/2006/667/6694.
[9] Cit. dle prohlášení KCTU, viz.: http://www.kctu.org/maybbs/pds/kctuinfo2/eng_Recommended/FKTUonFTA-LeeChul.doc?.
[10] Viz.: http://www.greenleft.org.au/2006/667/6694.
[11] Cit dle prohlášení KCTU, viz.: http://www.kctu.org/maybbs/pds/kctuinfo2/eng_Recommended/FKTUonFTA-LeeChul.doc?.
[12] Http://www.labournet.de/internationales/korea/strategypaper.pdf.
[13] Například na adrese http://twokoreas.blogspot.com/ se nachází řada hodnotných odkazů na stránky podobného zaměření.