Sociální hnutí v Jižní Koreji

If the workers took a notion they could stop all speeding trains;
Every ship upon the ocean they can tie with mighty chains.
Every wheel in the creation, every mine and every mill;
Fleets and armies of the nation, will at their command stand still.

Joe Hill (původním jménem Joel Hägglund) – folkový zpěvák a odborář

Úvod – specifika Jižní Koreje a nastínění problematiky

Ačkoliv je Jižní Korea považována za demokratické principy respektující zemi, vliv sociálních hnutí na proces decision-making politických elit je možné označit za minimální. Není tomu tak proto, že by Jihokorejcům chyběla touha sdružovat se a kolektivně hájit svá práva, ale proto, že mezi garniturou úzce napojenou na konglomeráty (v korejštině označovanými jako chaeboly) vládnoucími nevyčerpatelnými finančními zdroji na jedné straně a občany na straně druhé leží propastná vzdálenost.

Paradigma zabývající se vlivem sociálních hnutí na rozhodovací proces vládnoucích elit přitom právě kolektivní sociální akci přiznává významnou úlohu při formování budoucího směřování země. Ale aby tomu bylo opravdu tak a „celonárodní sociální hnutí“ (srov. Tilly 1984: 304) dosáhla svých cílů, musí být splněn základní předpoklad – demokratické nebo lépe řečeno neautoritativní politické uspořádání. „Politické elity respektující demokratické principy reflektují názory občanů natolik často a trvale, že je možné říci, že tyto instituce skutečně poskytují občanům neopomenutelný vliv na politické špičky.“ (Guini; Doug; Tilly 1999: 4-5). Pokud chceme popsat nízký vliv sociálních hnutí v Jižní Koreji na politické elity, musíme nejdříve najít příčiny vzniku výše zmíněné propastné vzdálenosti mezi občany a státem.

Její základy byly položeny během čtyřicetileté autoritativní éry, kdy zemi vládla byrokraticko-militaristická garnitura, jež zemi sice přivedla do pozice asijského ekonomického tygra, ale zároveň ji do vínku vložila řadu problémů, s nimiž se musí současná demokratizující se země vyrovnávat. Ekonomicky je vše v pořádku: ještě v roce 1965 byl HDP Jižní Koreje na obyvatele srovnatelný s chudšími oblastmi Afriky a pod hranicí chudoby žilo více než 40 % domácností; do roku 1980 se jejich počet snížil již na méně než 10 % a v dnešní době je země desátou nejsilnější ekonomikou na světě[1]. Nezamýšlenými důsledky „zázraku na řece Han,“ jak je ekonomický skok nazýván, se však staly externality mezi něž patří korupce, potlačovaní práv pracujících a lidských práv obecně a destrukce vztahu mezi elitami a názory občanů a totální nedůvěra občanů v politiky. Je možné říci, že ekonomický boom pod autoritativním režimem zpřetrhal vazby mezi jedinci. Slovy Roberta Putnama (srov. Putnam 2001) se Jihokorejci stali národem osamocených individuí postrádajících kolektivního ducha, pro než se stal ekonomický úspěch středobodem života[2] (srov.: Cumings, B. 1997; Oberhofer, D. 1999). Bohužel, ani po roce 1987, kdy se země vydala cestou demokratických reforem, nedošlo na problémech výše popsaných k zásadnímu zlepšení.

Status quo a obrození občanské společnosti

Byla to právě zjevná neochota elit změnit status quo, která vedla v posledních letech k raketovému nárůstu členství Jihokorejců v rozličných nevládních organizacích, jejichž primárním cílem je docílit, aby vláda začala více reflektovat jejich názory. „Objevení se občanské společnosti v Jižní Koreji může být vnímáno, jako součást demokratizační vlny konce 80. a počátku 90. let. Termín původně označující protesty proti komunistickým garniturám ve východní Evropě se rychle rozšířil do celosvětového diskursu demokratického protestu.“ (Armstrong 2002: 2).
Během 90. let minulého století a počátku století nového byla Jižní Korea svědkem vzniku mnoha enviromentálních, náboženských, studentských, odborových a dalších lokálních organizací, jejichž hlavním cílem bylo ovlivnit politiku země, ale zůstat mimo ni samotnou. Ačkoliv jsou dnes patrné první pozitivní výsledky, nevládní hnutí mají stále hlavní část boje před sebou. Otázkou zůstává, jestli se jim v nepřátelském a silně represivním prostředí podaří naplnit své vize a postupně smazat prostor mezi „těmi nahoře“ a „těmi dole“.

FTA a vznik „celonárodního sociálního hnutí“

Klasickým příkladem „arogance“[3] vládní moci se v Jižní Koreji stal plánovaný podpis bilaterální dohody se Spojenými státy, tzv. Free Trade Agreement (dále jen FTA), kterou současný prezident Roh Moo-hyun v loňském novoročním projevu označil za hlavní prioritu země. Oficiální jednání byla zahájena 3. února 2006 bez jakékoliv předchozí veřejné diskuse, ačkoliv šlo o téma silně kontroverzní. Obě strany se navíc dohodly, že veškeré dokumenty provázející přijetí FTA budou po dobu tří let od podpisu smlouvy podléhat přísnému utajení.[4]

Cílem dvoustranných FTA dohod je výrazně snížit či úplně odstranit bariéry bránící importu řady produktů od léčiv, přes masné a zemědělské produkty až po filmovou produkci do obou států, a tím podpořit exportní šance domácích producentů.[5] Ona oboustranná výhodnost je však spíše krytím pro prosazovaní obchodních zájmů USA, které všemi možnými prostředky bojují o zlepšení schodku obchodní bilance. A právě proti vládou zamýšlenému podpisu dohody, z níž by profitovaly především Spojené státy, a která by i přes parciální výhody zemi přinesla více problémů než užitku, se v Jižní Koreji rozběhla intenzivní „bottom-up“ kampaň.[6]

O existenci celonárodního sociálního hnutí brojícího proti podpisu FTA se svět poprvé dozvěděl 16. dubna 2006, kdy odstartovala první série protestů.

National Movement Against Korea-US Free Trade Agreement představuje sdružení více než 270 rozličných organizací, včetně Korean Confederation of Trade Unions (KCTU) – největší odborové organizace v zemi, the Korean Peasant Federation, studentských organizací, Korejské strany pracujících a široké řady dalších, mezi než patří zástupci filmového průmyslu (Spojené státy požadují zrušení kvóty stanovující minimální počet dnů, během nichž jsou jihokorejská kina povinna promítat domácí tvorbu), medií (vláda podniká represivní kroky proti médiím, jež rozšiřují „nepravdy a omyly“ o výhodnosti FTA pro Jižní Koreu[7]), akademici (ekonomové, sociologové, odborníci na zemědělství) , náboženská hnutí atd.[8]
Vznikla tak jedinečná koalice sociálních, kulturních, odborových a zemědělských struktur nemající v soudobé jihokorejské historii obdoby, jejíž hlavním cílem bylo přesvědčit elity o tom, že podpis FTA není ani nevyhnutelný, ani bezpodmínečně nutný. Podle jednoho z hlavních členů a propagátorů celonárodního protestu - odborové organizace KCTU, vedla jediná cesta k vítězství v konfliktu s elitou právě přes model solidarity napříč sektory a na ní postavené společné koordinace postupu.[9]

Ačkoliv byl již od počátku jasně definovaný nepřítel - FTA, strhla se intenzivní debata o tom, jak by mělo hnutí postupovat, jakých prostředků k prosazení svých cílů použít a brzy vyšly najevo i odlišnosti v tom, proti komu je nutné boj zaměřit. „Jedna z frakcí chtěla protesty pojmout především jako anti-americký boj o právo země podporovat a chránit své ekonomické zájmy, jiná se snažila celé hnutí zapojit do celosvětové sítě alterglobalistimu a další se zaměřily především na kritiku domácích politických elit.“[10] Tyto skupiny se navzájem nelišily jen ideologicky, ale také schopností mobilizovat různé skupiny jedinců. Právě tato širokospektrální atraktivita byla důvodem, proč si hnutí získávalo stále větší podporu.

Jak bývá v Jižní Koreji zvykem, došlo i zde na problematiku, tzv. reunification procesu, jež má v budoucnu vést ke znovusjednocení rozděleného poloostrova. „Znovusjednocení“ jakkoli se nám může jevit jako nereálné, je na Korejském poloostrově stále aktuální a není politické iniciativy, která by ho ve svém programu, alespoň jednou větou nezmínila.

Pokud se pokusíme o zjednodušenou deskripci celého hnutí, je možné jej označit jako levicové, socialistické s tendencí k internacionalismu a alterglobalismu se silnými anti-americkými tendencemi. Jako „globálně anti-americká“ se dá označit i celá současná politika protestních hnutí v zemi.

Cíle zcela odlišné od ostatních již od počátku prosazovala jediná politická strana v multitudě – Korejská strana pracujících. Její prioritou byla mobilizace potencionálních voličů pro nadcházející volby. Strana argumentovala tím, že při dostatečném volebním zisku bude schopna přijetí FTA zamezit „z hora“. Vzhledem k celospolečenským náladám a odporu proti korupci, která hraje v současné jihokorejské politice prim, a již zmíněné propasti mezi elitou a občany, byly její výzvy brzy odsunuty až na druhou kolej.
Radikální levé křídlo hnutí se protesty rozhodlo pojmout jako „novou bitvu o Seattle“ a navázat tak na revoltu, která provázela zasedání Světové obchodní organizace v roce 1999.

Korean Confederation of Trade Unions (KCTU)

KCTU představuje v „celonárodním sociálním hnutí“ protestujícím proti FTA nejvýznamnější složku. Jedná se o momentálně nejpočetnější odborovou centrálu v zemi, která, ačkoliv byla legalizována až v roce 1998, zastupuje více než půl milionu pracujících po celé zemi.
Konfederace, jako nelegální subjekt zaštiťující většinu do té doby rozdrobených odborových organizací, vznikla jako reakce na vládní „revitalizační program“, jehož cílem bylo ozdravit průmysl a zmenšit dopad asijské ekonomické krize v roce 1997. Generální stávka, již se KCTU podařilo poprvé od 50. let zorganizovat, byla úspěšná a vláda musela sporné zákony rozšiřující práva zaměstnavatelů na úkor zaměstnanců stáhnout. Organizaci se tak podařilo získat podporu široké veřejnosti. „Hlavním důvodem úspěšné mobilizace byla aktuálnost tématu – ‘jistota pracovní pozice’ (aka job security) má v jihokorejské společnosti, ve které se předpokládá oddanost pracovníka společnosti, v níž pracuje, bazální úlohu... Propouštění zaměstnanců v důsledku dočasné nesolventnosti firmy je v Jižní Koreji považováno za neférové a morálně neospravedlnitelné“ (Armstrong 2002: 121).
Na úspěch KCTU zareagoval tehdejší prezident Kim Te-džung (Kim Dae Jung) návrhem na vznik do té doby nemyslitelného tripartitního jednání. Patrná je prezidentova ambice začlenit odbory do rozhodovacího procesu, a z toho vyplývající snaha o otupení jejich revoluční a mobilizační potenciál. KCTU na návrh přikývla, ale brzy pochopila, o co vládě jde – „tripartita se stala účinným mechanismem přenášejícím břemeno ekonomických reforem na zaměstnance. A to za přímé účasti hlavní odborové organizace.“ (Armstrong 2002: 124.)
KCTU se tak ocitla ve schizofrenní situaci a snaha působit v konfliktu jako středový bod znamenala v následujících letech výrazný pokles obliby. Dohoda FTA se pro KCTU stala vítanou možností, jak se vrátit na výslunní a obnovit pokaženou reputaci.

Postoj KCTU k KORUS FTA (Korean-US FTA)

Zvýšit oblibu u protestujících mohla KCTU dosáhnout jedině tím, že se odkloní od úlohy smírčího soudce mezi státem a zaměstnanci a vrátí se ke své původní pozici zastánce práv občanů. Tomuto odpovídala i útočná rétorika, kterou odborové hnutí zvolilo v oficiálním prohlášení adresovaném jak jihokorejské, tak i americké vládě. „Žádáme vládu, aby zveřejnila veškeré dostupné informace o očekávaném ekonomickém a sociálním dopadu FTA na trh práce. Ohodnocení musí zahrnovat vliv dohody na zaměstnanost, platy, veřejné služby (zdravotnictví a školství), kulturní rozmanitost a potravinovou soběstačnost.“[11] Odboráři se dále vyslovili pro přijetí moratoria pro současné kolo rozhovorů a vznik nového odbory a občanský sektor zahrnujícího modelu vyjednávání.
Pokud se podíváme na zvolenou rétoriku z ideologického pohledu a pokusíme se jí klasifikovat v rámci struktury celonárodního protestního hnutí, je zřejmé, že cílem KCTU je boj proti neoliberální globalizaci, tedy totálnímu odstraňování protekcionistických bariér a rozšiřování „pravomocí“ neviditelné ruky trhu, čímž se dostává do přímé opozice k vládnoucí elitě, jež v ekonomice volného obchodu vidí cestu k zajištění růstu exportu a hrubého domácího produktu. Vzhledem k odporu k neoliberalizmu se nelze divit, že prohlášení KCTU obsahuje také výzvu k získávání podpory v zahraničí – tedy k internacionalizaci problému a jeho uvedení do popředí zájmu alterglobalizačních hnutí po celém světe.
Z levicově orientovaného textu je patrná silná inspirace jak západními alterglobalistickými hnutími, tak také domácími projevy nesouhlasu, které provázely jednání WTO v Dohá v roce 2001. Již tehdy z postojů Korean People's Action against FTA & WTO (KoPA) zaznívají obavy o ztrátu potravinové soběstačnosti a pokles úrovně veřejných služeb. „Bilaterální investiční dohody jsou částí systému obětujícího práva lidí na oltář nadnárodního kapitálu.“[12]

Místo závěru – nová média: naděje sociálních hnutí

Na genezi hnutí se významnou měrou podílela tzv. nová média v čele s internetem. Bylo tomu tak mimo jiné proto, že klasická jihokorejská média (rozhlas, televize a tisk) jsou z drtivé většiny financována buďto ze státních zdrojů, nebo z peněž konglomerátů, čemuž odpovídají i vysoce konzervativní postoje, které tyto média zaujímají k aktuálním politickým problém. „Aktivisté se mohou jen zřídkakdy spolehnout na objektivní pokrytí klasických médií a obvykle jsou ze zpráv o své činnosti silně nespokojení“ (Tilly 2004: 85). Právě klasická média tak významnou měrou přispívají k udržovaní statusu quo.
Internet se tak stal nefalšovaným rájem pro komunikaci a prezentaci soudobých sociálních hnutí. O anti-FTA hnutí je možné nalézt stovky webových stránek a blogů, které přinášejí zájemcům alternativní pohled na problematiku.[13]

Celonárodní hnutí proti podpisu FTA představuje skutečně živoucí fenomén současné Jižní Koreje. Stalo se symbolem nesouhlasu občanů nejen s proamerickou politikou vládní garnitury, ale s politickým životem jako takovým. Současná vláda se problém rozhodla vyřešit tak, jak byla podobné problémy zvyklá řešit v minulosti – represemi, zatýkáním a slzným plynem.
O tom, jestli se aktivistům podaří v konfliktu zvítězit, rozhodne budoucnost.

Poznámky

[1] Pro srovnání: V dnešní době HDP na obyvatele dosahuje 20 400 dolarů. Srov.: CIA – The World Factbook (http://cia.gov/publications/factbook/geos/ks.html).
[2] Srov. např.: Oberhofer, D.: The Two Koreas: A Contemporary Histor;, Cumings, B.: Korea’s Place in the Sun.
[3] Rozdíl mezi názory vlády a občanů je nejvíce patrný v otázce zrušení subvencí místním pěstitelům rýže. Jejich důsledkem bude ztráta potravinové soběstačnosti Koreje a nekonkurenceschopnost jejich pěstitelů na asijských trzích. Srov.: http://www.greenleft.org.au/2006/667/6694.
[4] Cit dle prohlášení KCTU, viz.: http://www.kctu.org/maybbs/pds/kctuinfo2/eng_Recommended/FKTUonFTA-LeeChul.doc?.
[5] Více informací o FTA iniciovaných Spojenými státy na http://www.ustr.gov/Trade_Agreements/Bilateral/Section_Index.html.
[6] Vyčerpávající popis probleratiky KORUSFTA (Korean- US FTA) viz.: fpc.state.gov/documents/organization/67839.pdf.
[7] Viz.: http://www.monitoringglobalisation.org/index.php?option=com_content&task=view&id=543&Itemid=44.
[8] Viz.: http://www.greenleft.org.au/2006/667/6694.
[9] Cit. dle prohlášení KCTU, viz.: http://www.kctu.org/maybbs/pds/kctuinfo2/eng_Recommended/FKTUonFTA-LeeChul.doc?.
[10] Viz.: http://www.greenleft.org.au/2006/667/6694.
[11] Cit dle prohlášení KCTU, viz.: http://www.kctu.org/maybbs/pds/kctuinfo2/eng_Recommended/FKTUonFTA-LeeChul.doc?.
[12] Http://www.labournet.de/internationales/korea/strategypaper.pdf.
[13] Například na adrese http://twokoreas.blogspot.com/ se nachází řada hodnotných odkazů na stránky podobného zaměření.