Posts
Autor: Michal Vodrážka
Jednou ze zajímavostí, o níž jsem se doslechl loni v Koreji, byl fakt, že až do nedávné minulosti byl v zemi zakázán prodej mangy a anime. Celé to doprovázely vtipné historky mých kamarádů o tom, jak se potají plížili zatrčenými soulskými uličkami koupit si (nelegálně!!) další pokračování své oblíbené série. Přišlo mi to docela bizarní - znám dealery drog, ale jak asi vypadá dealer anime a mangy? Taky svoje odporné zboží podstrkuje nic netušícím školákům přímo před hlavní branou? A jak to vlastně dělá (pamatujete si na „heroinové bonbóny“ z Prahy 90. let)?
Začněme fakty. Jižní Korea zavedla zákaz dovozu japonských kulturních produktů hned po osvobození od japonské koloniální nadvlády v roce 1945. Opatrné krůčky k jeho zrušení začala jihokorejská vláda podnikat až po 53 letech, v roce 1998. V říjnu 1998 se tak v korejských kinech mohly poprvé promítat japonské filmy, které zvítězily buď v Cannes, Benátkách, nebo Berlíně, anebo získaly Oskara. Celkem tak byly v r. 1998 v Soulu uvedeny dva japonské filmy. A o rok později už dokonce celé čtyři filmy! Dále byl povolen dovoz japonské hudby, ale jen její instrumentální verze - bez japonských textů. Ministr kultury Shin tehdy vysvětlil, že dopad japonských kulturních importů bude pozorně sledován a další opatrné uvolňování zákazu bude následovat. V roce 2004 byl potom povolen dovoz filmů, hudebních CD, videoher a uvádění japonských filmů v kabelové televizi. Konečně v roce 2006 padl i zákaz dovozu anime. Ale jak takový zákaz vypadal?
Do roku 1965 to bylo jednoduché - před normalizací vztahů nebyl obchodní styk s Japonskem vůbec možný. Korejci byli navíc tak chudí, že na nákupy zahraničního zboží (tehdy připadala v úvahu asi hlavně manga/manhwa) prostě neměli. V roce 1965 sice Park Chung-hee normalizoval vztahy s Japonskem, zároveň ale zavedl cenzuru a zřídil řadu institucí, které měly kontrolovat a „očistit“ (cheonghwa) postkoloniální korejskou kulturu a společnost. Mezi cenzorské úřady patřily např. Korejský výbor pro etické vysílání a Korejský výbor pro etické umění a kulturu, jež dohlížely na populární hudbu (pro vysílání, resp. pro nahrávky) prostřednictvím tzv. předběžné schvalovací procedury. Ta byla zrušena až v roce 1996. Za závadné se považovaly, a proto odstraňovány, kromě japonských prvků i prvky pro-komunistické (např. bylo v textech písní omezováno používání slov červený/rudý), protivládní, defétistické a dekadentní.
Některé korejské písně pak cenzoři shledali natolik „japonskými,“ že je zakázali úplně. Podobně jako v ČSSR se autoritativní režim bál „dekadentních“ svobodomyslných muzikantů, a protože cenzura nestačila, zorchestroval v roce 1975 tzv. „marihuanový incident“ (taemacheo sageon), kdy byla skupina rockových zpěváků a dalších muzikantů údajně „přistižena“ při kouření trávy. Část z nich za svůj prohřešek odpykala roky v kriminále, zbytku bylo zakázáno vystupovat.
A jak obtížné bylo sehnat zakázané japonské „zboží“ po demokratizaci v 90. letech? Vydejme se s reportérem Washington Post do nedávné minulosti…
Obchůdek nemá žádný název ani povolení, ale mladí zákazníci před jeho vchodem dosvědčují, že je v okolí známý jako místo, kde se dá získat zakázaná japonská hudba. „Spousta lidí si chce kupovat japonskou muziku,“ říká Park Chulho ležérně opřený o svoje kolo. „Chceme poslouchat japonský rock a balady. Milujeme japonský pop!“ dokončuje.
Černý trh s japonským zbožím je v zemi velmi rozšířený. „Policie nás může kdykoliv zatknout,“ svěřuje se majitel jednoho z obchůdků v bludišti uliček kousek od jedné z hlavních tepen centrálního Soulu, „prodávat tyhle věci není bezpečné. Nechci o tom mluvit.“ Na druhou stranu si ani on, ani jeho kolegové nevzpomínají, že by někdy policie proti prodejcům japonské hudby pašované za tichého souhlasu celníků opravdu zasáhla. „Policie se tímhle nezabývá“ říká jiný prodejce, „když to lidé chtějí poslouchat, tak na to mají právo.“
Takže zas tak dramatické to nebylo.
