Posts
Autorka: Marie Burianová
I. ÚVOD
Označení Comfort women je eufemismus ekvivalentní k původnímu korejskému slovu hanbu nebo japonskému ianfu, výrazům, které nás budou provázet celou prací. Navzdory pozitivnímu nádechu tato slova pojmenovávají ženy, které byly od počátku 30. let do roku 1945 násilně odvlékány japonskou armádou z domova aby sloužily japonským vojákům během války jako jejich sexuální otrokyně. Kromě výrazu üanbu je pro tyto ženy v korejštině běžné i označení čchŏngshindä, což je korejský ekvivalent pro ženy z Ženských dobrovolných pracovních jednotek mobilizovaných během druhé světové války (při doslovném překladu znamenající „dobrovolně nabízená těla“). Termín üanbu se používá dokonce i v současnosti, a to k označení prostitutek pracujících v blízkosti amerických základen v Ŭidžŏngbu a Kunsanu v Korejské republice a do jisté míry i k označení žen pracujících v Sŏulu, ve čtvrti červených luceren. Od devadesátých let je ale nejfrekventovanějším pojmenováním těchto žen, vzhledem k jejich pokročilému věku, výraz halmŏnim (slovo běžně používané Korejci při oslovení babičky nebo kterékoli cizí starší ženy).
Zvěsti o tom, že některé korejské ženy byly nuceny japonskými vojáky k prostituci, se sice objevovaly již delší dobu, ale až kolem roku 1993 bylo prvními svědectvími potvrzeno, že tyto praktiky začaly již v raných 30. letech 20. století, v době, kdy se Japonsko začalo rozpínat mimo Koreu dále do pevninské Asie a skončily až po porážce Japonska na konci druhé světové války roku 1945. Odhaduje se, že počet takto násilně odvlečených a týraných žen se pohyboval kolem 200 000, z čehož podíl korejských žen byl mezi 80 až 90 procenty. Přestože podobné praktiky byly potvrzeny i v jiných armádách světa (např. za války v bývalé Jugoslávii), takto vysoké číslo zneužívaných žen zajišťuje Koreji smutné prvenství. Zneužívané ženy se po návratu do vlasti nedočkaly podpory od vlastní vlády, natož reparací z japonské strany, a problematika byla přes padesát let „zametána pod koberec.“ Až donedávna tvrdila jak jihokorejská, tak i japonská vláda, že se nedochovaly žádné dokumenty dokazující porušování lidských práv Japonci během japonské okupace a druhé světové války. Dá se předpokládat, že toto tvrzení vyplývalo z rychlé vzájemné potřeby normalizace korejsko-japonských vztahů.
Ve skutečnosti je v historii známa řada případů, kdy byly ženy v okupovaných oblastech znásilňovány celými armádními jednotkami, a proto bývalo běžnou prevencí, že spolu s vojáky putovaly na frontu i prostitutky z jejich vlasti. Japonská armáda se zásobila vlastními prostitutkami již během čínsko-japonské i rusko-japonské války. Florence Nightingale dokonce zmiňuje ve svých dopisech z bitevních polí, že britská armáda si brala své kurtizány i do Krymské války. Co ale odlišuje üanbu od těchto armádních prostitutek je fakt, že üanbu byly k této práci nuceny a nikdy za ni nebyly zaplaceny.
Lidé zabývající se touto problematikou věděli do raných 90. let jen velmi málo a do této doby dokonce tvrdili, že nábor dívek pod nátlakem začal až po založení Dobrovolných ženských pracovních jednotek (jap. teishintai, kor. čchŏngshindä, obecně známo jako Women’s Voluntary Labour Corps) v roce 1944. Tyto jednotky byly zřízeny hlavně za účelem přísunu pracovních sil do japonských továren. Ve skutečnosti ale odvedené ženy byly nuceny uspokojovat vojáky z císařských jednotek po návratu z bitevního pole, prát jejich uniformy a uklízet po nich. Ženy pracující za války pro Japonce, ať už to byly Comfort women nebo členky pracovních jednotek, neměly za války možnost se nikterak vzdělávat, a tak je velká většina přeživších üanbu negramotných. Veřejná debata v Koreji byla dlouhou dobu také ovlivněna nedostatkem přímých svědectví. Na konci roku 1991 přiznaly jenom tři ženy, že v minulosti byly nuceny pracovat jako üanbu. Tato tragédie byla o to větší, že jedinou reakcí na tato tři svědectví bylo pouhé mlčení.
Cílem této práce je zmapovat dosavadní historii fenoménu Comfort women v japonské armádě až do dnešních dnů, kdy je toto téma nejen v Koreji stále velice aktuální. Tématem Comfort women se sice zabývá mnoho knih, ale drtivá většina z nich pochází z druhé poloviny devadesátých let, tedy doby, kdy se celá kauza teprve rodila. Proto se z nich nedozvíme nic o současném vývoji nebo aktuálních názorech představitelů zúčastněných států. Přínosem těchto publikací je ale fakt, že jsou v nich detailně zpracovány svědectví bývalých üanbu. A tak vzhledem k tomu, že se tu jedná o stále probíhající kauzu, jejíž vývoj se každým dnem mění, stal se mým hlavním zdrojem informací v oblastech nejnovějšího vývoje celého případu internet a zpravodajské servery.
II. COMFORT WOMEN A ARMÁDNÍ NEVĚSTINCE
II.1. POČÁTKY JAPONSKÉ OKUPACE
Ke konci vlády dynastie I se korejský stát zažívá období nepokojů a zmatků. Konfucianismus potlačoval veškerou intelektuální diskusi ve společnosti a třída jangbanské aristokracie, vlastnící téměř veškerou půdu v zemi, se ocitla v ekonomické stagnaci. Největší ohrožení však nehrozilo zevnitř státu, ale ze sousedního Japonska, které se po tzv. reformách Meidži v šedesátých letech 19. století stalo moderním, ctižádostivým státem rozpínajícím se mimo japonské ostrovy.
Po událostech roku kapsin a rebeliích hnutí Tonghak v roce 1894 zažádala korejská vláda Čínu o pomoc při potlačení tonghakských armád. Japonsko pod záminkou ochrany japonských usedlíků v Koreji také ihned vyslalo své vojáky na poloostrov. Přestože se armáda Tonghak rozpustila nakonec dobrovolně, na poloostrově k bojům přeci jen došlo. Jednalo se ale o čínsko-japonský konflikt a o to, zdali Japonsko dostane šanci ovládat korejskou politiku. Hned po čínské porážce se tedy Japonsko dle plánu vmanévrovalo do pozice modernizujícího obránce Koreje. Během reforem kabo, které byly z části financovány z japonského úvěru, bylo tradiční rozdělení společnosti nahrazeno novým modelem. Roku 1896 sice vzniká Klub nezávislosti (první legální politická organizace moderního typu bojující za korejskou modernizaci a soběstačnost) ale vzhledem k nepřipravenosti země a společenské nevoli přijímat jakékoli reformy, nedosáhlo toto osvícenské hnutí žádných faktických úspěchů. Celá situace naopak vyústila v japonskou okupaci, nevyhnutelnou poté, co se Korea stala protektorátním územím Japonska v roce 1905 (oficiálně anektována v roce 1910).
Japonská vláda během okupace opakovaně vyhlašovala, že Japonsko a Korea tvoří dohromady jednu zem; do Sŏulu byl dosazen japonský generální guvernér a byla mu svěřena veškerá moc nad politickými i armádními záležitostmi poloostrova. Japonsko okradlo korejské rolníky o velké množství pozemků pod záminkou registrace půdy. Přivlastňování korejského majetku se netýkalo jenom přírodních zdrojů, pracovních sil, zemědělství a průmyslu, ale i žen. Později došlo dokonce na potlačování korejského jazyka a kultury. Ve 30. letech, byli Korejci nuceni přijmout namísto svých původních rodových jmen jména japonská, přijmout japonštinu jako úřední jazyk a vzdát se tradičního šamanismu a buddhismu ve prospěch japonského šintoismu.
Důvody, proč se Japonsku podařilo zmocnit se Korejského poloostrova bez větších obtíží, jsou v zásadě tři. Zaprvé, Japonsko ponechalo Korejcům určité pravomoci (po zkušenostech z Tchajwanské invaze roku 1895). Zadruhé, jak Velká Británie a ostatní evropské státy ani USA nejevily očividně velký zájem o dění na Korejském poloostrově, a tak mělo Japonsko relativně volné ruce a mohlo dál pokračovat ve svém rozpínání. Zatřetí, po vítězství nad Ruskem a Čínou bylo sebevědomí Japonců vysoké.
Fakt, že Korejci byli po staletí zvyklí ctít konfuciánský řád, hierarchické rozdělení společnosti a neodporovat autoritě, ať už je jakákoliv, zapříčinil, že Korejci sami neměli nikdy vlastní bližší zkušenost s demokracií. A tak i přes celonárodní demonstrace a rozsáhlé zatýkání, které provázelo Hnutí 1. 3. 1919, nebylo pro Japonsko obtížné si tuto zemi přisvojit. Korejský poloostrov byl tedy až do konce druhé světové války pod japonskou nadvládou.
II. 2. KOREJSKÁ ŽENA NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ
Co bych chtěla ve své práci více rozvést, je problematika lidských a ženských práv v Koreji na konci 19. století, kdy ženy měly jen velmi nízkou hodnotu. Život ve striktně patriarchální společnosti, v níž narození dcery znamenalo jen těžké břímě pro jejího otce, který musel za dceřino provdání z rodiny platit, nebyl pro ženy vůbec snadný. Slepá oddanost společnosti vůči autoritě (jako pozůstatek konfuciánství), i když nenáviděné, byla bezvýhradně dodržována. Konfucianismus zanechal v korejské společnosti hluboké stopy od počátku království Čosǒn. Mužský potomek byl vždy ten, který zaručoval přežití rodu, a tak jediný způsob, jak mohla žena dosáhnout nějakého uznání, bylo přivést svému muži na svět dítě, nejlépe syna. Dokonce i dnes se ženino vlastní jméno používá jen do sňatku a poté se jím už provdaná žena nikdy neoslovuje – dívka, dcera X (svého otce) se stane manželkou Y (svého muže) a matkou Z (svého syna).
Jediné, co se od dívek a žen se očekávalo, byla oddanost a ctnostnost (neposkvrněnost) – naplnění ideálu příkladné ženy (jŏlljŏ), proto nebylo nutné zajišťovat ženám hlubší vzdělání. Od sedmi let věku platilo striktní oddělení dětí podle pohlaví a děvčatům byly vyhrazeny vnitřní místnosti domu (tzv. anbang). Po dohodnutém sňatku se děvčata stala součástí manželovi rodiny, kde měla jen omezené množství práv a svobod. Rozvod ze strany ženy byl například nemyslitelný až do 90. let 19. století – reforem roku kabo, kdy byl povolen, ale jen v případě, že ho manžel odsouhlasil. Přesto si však rozvedená žena stále nemohla založit svou vlastní domácnost. Rozvedená žena se stala kičhŏ, odvrhnutou ženou, ne nepodobnou hwanghjangnjŏ (navrátivší se dceři) tj. termín, jež od 17. století sloužil k pojmenování žen, které po sňatku utekly do svého rodného domu.
Po nástupu japonské koloniální správy nebylo toto sociální schéma založené na konfucianismu nikterak pozměněno. Nicméně aby mohl systém Comfort women fungovat, bylo nutno na poloostrov ještě importovat japonský právní systém, který již znal termíny prostituce. Japonci zavedli ve své zemi systém licencované prostituce již za působení Minamoto Joritoma v roce 1193, kdy toto nařízení mělo odvrátit nebezpečí potencionálních samurajských povstání. Roku 1872 byly v Japonsku, v období reforem Meidži, doplněny nové zákony požadující registraci prostitutek v nevěstincích, povinné týdenní lékařské kontroly prostitutek a zrušení smluv na dobu neurčitou. Bývalo zde totiž běžnou praxí, že rodiny posílaly své dcery do nevěstinců jako zástavu po dobu splácení půjčky. Často se stávalo, že i chudé venkovské dívky samy vyhledávaly nevěstince v touze pomoci vlastní rodině k penězům. Takové chování bylo možné pozorovat nejen v Japonsku ale i v Koreji. Dcery z ctnostných, ale zchudlých rodin se mnohdy prodávaly do veřejných domů samy, aby finančně pomohly své domácnosti.
Japonská koloniální správa se po obsazení Koreje snažila v tomto směru navázat na tradici tzv. kwŏnbonů (školících zařízení pro společnice kisäng) a povolila vydávat katalogy nejkrásnějších „květinek“ popisujících umělecké schopnosti dívek a jejich osobní charakteristiky. Přestože kisäng neměly zpočátku nic co do činění s prostitucí (teprve až později si některé z nich nechaly platit za styk s muži), je jasné, že zpívající a tancující ženy se nemohly nikdy shodovat s konfuciánskou morálkou. Zejména z tohoto důvodu pocházelo mnoho kisäng z chudých venkovských vrstev nebo z vrstvy zavržených (čchŏnmin). Přestože je historie kisäng v Koreji dobře známa, lze najít feministické autorky dodnes bagatelizující nebo dokonce úplně popírající existenci prostituce v Koreji před 20. stoletím.
V době před otevření Koreje nebyla ženská práva na vysoké úrovni, ale díky novým vlivům ze západu, příchodu křesťanských misií do země, jejich podílu na zakládání škol i pro ženy a zavádění nových trendů ve vědě a politice byly vytvořeny základy pro ženskou emancipaci. V prvním desetiletí 20. století bylo založeno mnoho ženských organizací s různými cíly. Nejznámějším spolkem byl nejspíše Čahje, ženský spolek, který se zabýval převážně charitou a jehož zakládajícími členkami byly manželky vyšších úředníků a jangbanů. Tyto spolky ale neměly dlouhého trvání a všechny byly většinou zakázány Japonci v roce 1910.
Během japonské okupace pokračovala snaha o další modernizaci společnosti a zavádění reforem. Ženský ideál byl poprvé definován jako „žena dobře vzdělaná a poslušná – manželovi i vládě.“. Dne 1. dubna 1912 vstoupil v platnost nový korejský Občanský zákoník, jehož 11. článek byl věnován rodině. Zákaz sňatku lidí se stejným příjmením byl zachován. Žena neměla právo dědit majetek po manželovi, ale v praxi, pokud se nenašel žádný mužský potomek, ženě majetek nakonec připadl. Pokud zemřela hlava rodiny a nebyl zde žádný mužský potomek, dědilo se v následujícím pořadí: babička, matka, manželka, dcera. Provdaná dcera o toto právo samozřejmě přišla, protože byla automaticky považována za členku manželovy rodiny. Od prosince 1922, kdy proběhla revize Občanského zákoníku, je povolena pouze monogamie, rozvod je možný na základě dohody obou manželů a podmíněn souhlasem jejích rodičů. Pokud nelze při rozvodu dosáhnout dohody, lze rozvod provést v případě: pokud má manžel více manželek, pokud se jeden z partnerů dopustil cizoložství (muži hrozilo za cizoložství odnětí svobody na dva roky, ale muselo se jednat o cizoložství s provdanou ženou. Naproti tomu žena byla odsouzena za cizoložství i v případě, že se dopustila nevěry se svobodným mužem), v případě zatčení (za padělání, úplatek, nemravnost, krádež, podvod, násilí a pokud byl dotyčný zatčen na více než tři roky) nebo pokud byl partner nezvěstný déle než tři roky.
Právní postavení žen se s novým Občanským zákoníkem změnilo. Vedlejší ženy a konkubíny byly zákonem zakázané, registrace manželství byla povinná a ženy mohly zažádat o rozvod. Ženy na přelomu století, které vzaly modernizaci země a společnosti za svou, získaly moderní vzdělání a stávaly z nich například učitelky, některé si dokonce začaly budovat svou vlastní akademickou dráhu. Ve stejné době přišla vlna průmyslové revoluce a zvedla se vlna poptávky po pracovní síle. Do továren mířily hlavně ženy s nízkým vzděláním považované za tzv. levnou pracovní sílu. Rodinné rozpočty začaly být závislé na příjmech obou manželů. Rozpad tradičních rodinných statků vlivem japonských koloniálních reforem se tak stal důvodem pro rychlé přeorientování původní rolnické vrstvy na nový styl práce – práce v továrnách. V novinách se objevovaly inzeráty nabízející dívkám z venkova práci v továrnách. Pro emancipaci korejských žen byl mnohem důležitější než možnost pracovat v továrně fakt, že mnoho vystudovaných žen začalo po ukončení studia a před tím, než se provdaly, pracovat v kancelářích, nebo jako sestry a dokonce lékařky (první korejská lékařka Esther Pak léčila od roku 1900, v roce 1928 byla otevřena první lékařská škola pro ženy v Sǒulu).
Významným mezníkem pro korejské ženy se stal i rok 1886, kdy bylo poprvé představeno moderní vzdělávání pro ženy v Koreji. S touto úctyhodnou ideou přišla Mary Fitch Scrantonová (první misionářka ze Ženského spolku zahraničních misií metodistické episkopální církve). Nově založená škola nesla jméno Ewha haktang. Navzdory tomu, že jídlo, oblečení i ubytování bylo zajištěno školou a školné se neplatilo žádné, bylo zpočátku velmi obtížné najít první studentky. Zaprvé tomu bránila konfuciánská kultura, jež zakazovala dívky pouštět z domu, za druhé to, že byla Ewha založena křesťanskou misií, se řadě Korejců nelíbilo. Postupem času ale korejská společnost školu přece jen přijala a tak Ewha, která v roce 1886 měla jen jednu studentku, měla v roce 1909 již 174 studentek. Zapsané dívky pocházely většinou z prostých vrstev, ale s vyšší poptávkou po vzdělání se do školy dostávaly postupně i dívky z vyšších kast. Skutečnost, že ve třídě poté vedle sebe seděly dívky z rozdílně movitých rodin, přispěla svým dílem k narušení tradičního systému dělení společnosti.
Přestože s otevřením Koreje a se zavedením nového Občanského zákoníku přišla řada změn pro korejské ženy, fakt, že žena byla stále závislá na svých rodičích a později na svém manželovi či synovi, bránil každé z nich v samostatném rozhodování o své budoucnosti. Zrovnoprávnění mužů a žen sice započalo, ale silný vliv tradice a konfuciánské morálky ve společnosti ženám samostatnost nepřeje. Ženy získaly volební právo až v padesátých letech 20. století. V KLDR 30. července 1946 zákonem o rovnosti pohlaví a v Korejské republice mohly ženy volit ve volbách 10. května 1948. Skutečné uvolnění poměrů přichází až mnohem později, v 80. - 90. letech 20. století. Korejská vláda zřídila v roce 2001 Ministerstvo pro rovnoprávnost pohlaví, jehož cílem je podporovat ženská práva. Skutečné uvolnění poměrů přichází až mnohem později, v 80. - 90. letech 20. století.
II.3. COMFORT WOMEN
Jak již bylo zmíněno výše, důležitou komoditou, kterou začali Japonci od dob japonské okupace importovat z Koreje, byly ženy. Japonci se soustředili na nejméně obranyschopnou skupinu žen – především na mladé a nevzdělané dívky. Proto není divu, že při zakládání comfort stations v oblastech, kde zrovna japonská armáda bojovala, se nejvíce spoléhala na korejské zdroje. S postupným rozpínáním po jihovýchodní Asii si začali Japonci všímat i žen jiných národností. Následující podkapitoly podrobněji rozebírají, jaké ženy v nevěstincích musely pracovat, z jakých oblastí pocházely, kolik jim bylo let a jaké bylo jejich rodinné zázemí.
II.3.1. NÁRODNOST
Většina materiálů týkající se comfort women se shoduje na tom, že kolem 80 – 90% všech žen pracujících v nevěstincích byly Korejky. To potvrzuje i svědectví bývalého armádního chirurga, Asó Tecuoa, popisující armádní nevěstince v Šanghaji v roce 1939. Podobné údaje lze získat i z materiálů odtajněných japonskou vládou v červnu 1993. Dokonce i japonští vojáci volající na horkou linku „call 100“ provozovanou japonskou nevládní organizací v 90. letech se shodovali, že většina z üanbu, se kterými se setkali v jižní Asii, na Tichomořských ostrovech i ve vzdálených oblastech Filipín, byly Korejky. I ze svědectví bývalých korejských comfort women vyplývá, že jiné ženy než korejské národnosti bývaly spíše výjimkou.
Japonští veteráni také vzpomínají, že Japonky byly vyhrazeny pouze důstojníkům a Korejky nižším hodnostem. Někteří k tomu dodávají, že Číňanky z Tchaj-wanu byly vyčleněny pouze pro civilní zaměstnance. Naproti tomu ale ve vzpomínkách řady üanbu narazíme na fakt, že dělení dle ras se v nevěstincích nedodržovalo a bylo prý běžné, že Japonky i Korejky sloužily stejným vojákům. Jedna svědkyně dokonce uvádí, že japonští důstojníci preferovali korejské ženy před Japonkami, protože japonské ženy byly starší a pracovaly jako prostitutky ještě před tím, než nastoupily do armády. Z ostatních národností bylo prý možno potkat v nevěstincích třeba Filipínky.
II.3.2. VĚK
Věková hranice pro prostituci byla zákonem omezená v Japonsku na 18 let a v Koreji na 17 let. Naproti tomu se ale zdá, že věkové omezení pro üanbu stanoveny nikde nebyly. Jeden armádní dokument pocházející od japonské jednotky působící v Číně z roku 1940 nařizuje, že prostitutky musí být minimálně šestnáctileté. Jinak se ale v žádném provozním řádu armádních nevěstinců o věkové hranici nedočteme. I Ok-pun, bývalá comfort women, vypověděla, že byla odvlečena na Tchaj-wan ve věku pouhých 11 let. Do doby, než dosáhla 15 let, kdy prý už mohla získat licenci, dělala v nevěstinci jenom pomocné práce. Kim Tä-son zase popisuje, že když jí bylo 13 let, byla unesena do okolí Šimonoseki, kde byla zařazena do skupiny stejně starých dívek pocházejících z různých koutů Koreje a společně pak pracovaly v textilní továrně v Tokiu. V okamžiku, kdy dospěla do patnáctého roku svého života, byla převezena do armádního nevěstince v Ósace. Pokud budeme vycházet z výpovědí 19 üanbu zaznamenaných v knize True Stories of the Korean Comfort Women, tak jedna žena byla odvlečena ve věku 11 let, jedna ve 14 letech, dvě v 15 letech, pět v 16 letech, čtyři v 17 letech, dvě v 18 letech, dvě v 19 letech, jedna v 21 letech a jedna v 22 letech. Z toho by se dalo usuzovat, že věkové omezení bylo zavedeno jen v některých stanicích a že byly spíše upřednostňovány mladší dívky. Pokud byly unesené dívky příliš mladé, do doby než tělesně vyspěly pracovaly buď v továrnách, nebo zastávaly pomocné práce v nevěstincích. Na druhou stranu jsou známá i svědectví üanbu, kterým bylo více než 30 let v době, kdy pracovaly v nevěstincích. Přesto se dá ale tvrdit, že drtivá většina dívek byla velice mladá.
II.3.3. SOCIÁLNÍ STATUS DÍVEK
Většina üanbu pocházela z chudých rodin rolníků a dostalo se jim jenom minimum základního vzdělání. Mnoho žen zmiňuje ve svých vzpomínkách, že rodina trpěla hlady, rodiče se rozvedli, matka umřela, že otec byl alkoholik či závislý na opiu. Tohoto faktu využívali japonští agenti a místní náboráři, pro které bylo mnohem snazší zmocnit se dívky z nižších vrstev, kde měli jistotu, že se rodina dívky nebude klást odpor. A pokud dívce slibovali dobře placenou práci v Japonsku, tak si mohli být jistí, že dívku nabídka zaujme a půjde s nimi. Pro chudé dívky z venkova by byla takováto práce jedinou možností, jak pomoci sobě a své rodině k penězům. V případě, že budeme opět vycházet ze svědectví již výše zmíněných 19 bývalých üanbu, tak 4 z nich se nedostalo vůbec žádné vzdělání, 4 navštěvovaly večerní školu, 10 vychodilo základní školu a jedna byla studentkou střední školy, když byla unesena. Drtivá většina dívek byla svobodných (jen v jednom případě se jednalo o provdanou ženu, ale ta v době odvlečení žila sama v Sŏulu) a žádná předtím nepracovala jako prostitutka. Je zřejmé, že japonská vláda vybírala dívky z pracující třídy, aby co nejúčinněji minimalizovala kritiku společnosti a odsouzení svých násilných a klamných metod. Japoncům to bylo v oné době dost jedno, myslím si.
Přestože převážná část dívek pocházela z rolnických rodin, místo narození a místo „odvodu“ se často liší. Mnoho z nich bylo uneseno v Sŏulu nebo v jiných větších městech – nejčastěji šlo o jihovýchodní část poloostrova, odkud byla cesta do Japonska nejkratší. Jednalo se vždy o dívky z chudých rodin a dívky, které se chtěly přinést do rodiny nějaký obnos na přilepšenou.
II.4. SYSTÉM ARMÁDNÍCH NEVĚSTINCŮ
Zakládání armádních nevěstinců (stanic uspokojení, stanic oddechu, comfort stations) nabízející japonským vojákům prostitutky začalo již v roce 1932, v období čínsko-japonské války, konkrétně v Šanghaji, tedy zhruba ještě dekádu předtím, než se pojem Comfort women stal rozšířeným fenoménem a než si Japonsko podmanilo celou Východní Asii. První armádní sexuální otrokyně byly Korejky pocházející ze severního Kjúšú, z Japonska, a byly poslány za japonskými jednotkami do Šanghaje na rozkaz jednoho z japonských armádních činitelů, guvernéra prefektury Nagasaki. Oficiálním důvodem pro zřizování těchto armádních nevěstinců a kontrolované prostituce byla údajně snaha redukovat počet znásilnění místních civilistek v oblasti působení jednotky. Dodnes se zachovala řada budov bývalých nevěstinců stejně jako jejich fotografie.
Když v roce 1937 Japonsko s ohromující brutalitou obsadilo Nanking, byli japonští velitelé najednou nuceni řešit problém vojenské disciplíny a morálky. Myšlenka comfort stations z roku 1932 byla oprášena a uvedena opět do praxe. Od konce roku 1937 začala sílit poptávka po ženách, které by pracovaly v těchto zařízeních. Armádní nevěstince se zanedlouho rozrostly od Šanghaje až po Nanking, byly spravovány japonskou armádou a staly se prototypy pro comfort stations druhé světové války. S pozdějším rozšiřováním japonského vlivu ve Východní Asii následovalo i zřizování nových comfort stations a při pohledu na mapu japonských nevěstinců ve Východní Asii je patrné, že jejich výstavba přesně kopírovala japonskou expanzi. Japonské comfort stations se daly najít v Číně, na Tchaj-wanu, Borneu, Filipínách, řadě ostrůvků Tichého oceánu, v Singapuru, Malajsii, Barmě a v Indonésii. Nevěstince byly dokonce budovány i v samotném Japonsku (kde byla sice prostituce legalizována), ale v jen v místech, kde se místních nevěstinců nedostávalo.
Postupně se armádní kontrola nad sítí comfort stations omezila jenom na transport dívek, základní dohled nad budovou a správci nevěstince a zdravotní prohlídky. Vždy se totiž našlo dost místních civilistů, kteří se rádi postarali o prostitutky výměnou za to, že jim byla svěřena polovojenská hodnost a zdroj obživy.
Spolu s tím, jak se Japonsko mocensky rozpínalo ve Východní Asii a zvyšoval se počet zde umístěných japonských vojáků, zvyšovala se i poptávka po ženách, které by jim zde zpříjemňovaly pobyt. Proto bylo potřeba zavést i nové, „efektivnější“ metody náboru. Ty zahrnovaly různé podvody a násilí. Vše je zaznamenáno ve svědectvích bývalých comfort women a bude podrobně popsáno v jiných kapitolách této práce.
Ženy i muži byli celonárodním Mobilizačním zákonem z roku 1932 nuceni podílet se na podpoře Japonska ve válce. Tento zákon byl zpočátku spíše přehlížen, ale ke konci války, kdy Japonsko pomalu ztrácelo svou suverenitu, byl zákon opět uveden do praxe. Na jeho základě byly vytvořeny Dobrovolné ženské pracovní jednotky (DŽPJ - Women’s Voluntary Service Corps, korejsky čchŏngshindä) s hlavním účelem poskytovat pracovní sílu v továrnách nebo pomáhat se zakázkami pro armádu. Ale spousta žen byla na základě Mobilizačního zákona obelhána a v domnění, že jde pracovat do továrny jako členky DŽPJ, byla odvedena do armádních nevěstinců a nucena k prostituci. Od té doby se tudíž v korejské společnosti ujala jasná asociace mezi comfort women a členkami DŽPJ.
Konec války nepřinesl těmto ženám žádnou úlevu. Řada z nich byla zabita japonskými vojáky stahujícími se zpět do vlasti anebo mnohem častěji byly jednoduše ponechány svému osudu na místě. V Mikronésii je znám případ, kdy japonská armáda zabila během jedné noci 70 comfort women, aby nemohly být objeveny americkými vojáky a svědčit pak o zvěrstvech japonské armády. Ženy ponechané svému osudu na místě ve většině případů ani netušily, kde se nacházejí a neměly žádné prostředky. Americká vojska takto nalezené ženy evakuovala zpět do své vlasti, ale ani to často neznamenalo záchranu života. Mnoho z nich zemřelo cestou vyhladověním, celkovým vyčerpáním nebo podlehlo některé ze svých nemocí.
II. 4.1. COMFORT STATIONS
Anglický termín comfort stations lze překládat do češtiny jako armádní nevěstinec, stanice uspokojení, stanice oddechu, veřejný dům pro vojáky atd.. Jednalo se o místo, kam byly předávány ženy a dívky z transportů. Po příjezdu byly dle svědectví seznámeny se správcem budovy - osobou zodpovídající za chod nevěstince – a s pravidly provozu. Každé z nich byla přidělena jakási kóje s matrací, kde měly přijímat vojáky. I Sun-ok popisuje svůj pokoj takto: „Můj pokojík byl v přízemí a měl okolo jednoho pchjŏngu (3,2m²). uvnitř byla na dřevěné podlaze slaměná matrace. Podlaha při každém kroku praskala. Každá dívka dostala čtyři deky, na dvě jsme si lehaly a zbylými dvěmi se přikrývaly. Na dveřích bylo napsáno mé jméno a přilepená moje fotografie. Byly zde i závěsy na dveřích, které se spouštěly, když za mnou chodili vojáci.“
Ve všech svědectvích, jež jsem měla možnost prostudovat, jsem narážela na fakt, že ženy po svém příchodu do nevěstince dostaly nové, japonské jméno. To může ukazovat na jakousi snahu Japonců potlačit v dívkách jejich identitu. Ve vzpomínkách bývalých üanbu je také popisováno, že práce v armádním nevěstinci neznamenala jenom dennodenní sexuální otročení, ale i praní prádla vojákům, úklid, podávání jídla, sekání slámy. Některé dostaly dokonce i vojenský výcvik v případě, že přišly jako členky Dobrovolných ženských pracovních jednotek. V jednom zaznamenáníhodném případě pracovala žena, předtím než byla donucena nastoupit do comfort station, nejdříve jako sestřička v polní nemocnici. Jiné případy zase uvádějí, že ženy, jež nějakou dobu pracovaly v nevěstinci, byly posléze zaměstnány jako sestry v nemocnicích. To jenom dokazuje, že všechny ženy, ať už umístěné v jakémkoli typu armádních nevěstinců, tak i sestry a nemocniční personál, byly pod kontrolou armády.
Stanice uspokojení neměly jednotný vzhled a jejich správa se lišila místo od místa. Rozeznáváme dva základní typy vojenských nevěstinců. První skupina byla spravována většinou místním civilistou nebo Korejci, druhý typ byl podřízen přímo armádě. Je samozřejmé, že v případě civilních správců bylo nutné dostat od japonské armády povolení k provozu a odvádět každý měsíc poplatky armádě. Nevěstince se zakládaly kdekoliv, kde měla vojenská jednotka zůstat delší dobu, a na místech s vyšší koncentrací vojáků (přístavy, kasárna apod.). Armáda stavěla nevěstince buď sama, nebo tím pověřila některého civilistu a mnohdy docházelo i k tomu, že si armáda přivlastnila již zaběhnutý místní podnik a vyhradila ho pouze pro své využití.
Stanice mohly být jak mobilní (pohybující se spolu s frontou) nebo pevně usazené – záleželo na tom, jak blízko frontě se jednotka nacházela. „Pevné“ stanice se nacházely kupříkladu často na čínsko-barmské hranici. Comfort women v mobilních stanicích žily v extrémních podmínkách a vzhledem k místu působení v blízkosti fronty často riskovaly své životy spolu s vojáky. Speciální kategorii by mohly tvořit ženy sloužící námořníkům. Práce přímo na lodích nebo v přístavech patřila k nejhorším a námořníci byli mezi ženami považováni za nejbrutálnější zákazníky. Místní obyvatelé a civilisté do armádních nevěstinců měli zakázaný vstup, stejně jako vojáci měli přísně zakázáno navštěvovat místní prostitutky.
Život uvnitř comfort stations se řídil pravidly závaznými pro danou stanici. Pravidla se však drobně lišila stanici od stanice. Ve výpovědích je tedy možno zaznamenat rozdíly v pracovní době, frekvenci návštěv lékaře nebo poplatcích (liší se suma – avšak všude platilo, že v žádné stanici ženy nedostávaly mzdu). Většina žen se shoduje v tom, že svobodníci chodili od rána do odpoledne, od odpoledne do 7-8 večer pak poddůstojníci a v noci důstojníci a vyšší šarže. Ti dokonce mohli zůstat i přes noc. Pravidla se měla striktně dodržovat, ale z výpovědí žen je jasné, že tomu tak vždy nebylo.
II.4.2. NÁBOR DÍVEK DO COMFORT STATIONS
Největší překážkou při mapování náboru dívek a žen do japonských nevěstinců je nedostatek přímých důkazů – nejsou dochovány téměř žádné oficiální písemnosti popisující proces odvodu dívek. Téměř všechny zdroje jsou jen ústním svědectvím samotných obětí - bývalých comfort women. Výjimkou je svědectví japonského civilisty Jošidy Seiičiho, který ve své knize (My War Crimes: the Forced Draft of Koreans, Tokio, 1983) přiznal, že mu vojenské velitelství dodávalo nákladní vozy a vojáky k násilnému náboru dívek.
Nedostatek písemných důkazů dal mnohým záminku k pochybnostem o tom, zda vůbec něco jako nucená prostituce v japonském císařství kdy existovala. Zároveň je ale až s podivem, jak se mohou svědectví tolika žen z různých koutů jižní a jihovýchodní Asie shodovat v tolika aspektech. A ze všech výpovědí vyplývá, že podíl japonské armády a vlády na těchto praktikách je neoddiskutovatelný.
Jak už bylo zmíněno v předešlé podkapitole, první nevěstince byly založeny v Šanghaji roku 1932. Z této doby pocházejí i přímé důkazy o vládní účasti na jejich budování. Jeden z velitelů v oblasti Šanghaje, generálplukovník Okamura Jasudži, přiznal ve svých memoárech, že byl prvním, kdo přišel s myšlenkou armádních nevěstinců. Jako odpověď na vysokou míru násilností na místních ženách byla dovezena do Šanghaje na přímý rozkaz guvernéra prefektury Nagasaki děvčata z korejské komunity v Japonsku. To, že byla dovezena přímo z Japonska, naznačuje, že do transportu byla zapojena nejen japonská armáda, ale i japonská ministerstva nadřízená guvernérům prefektur.
Po Nankingském masakru (1937) bylo jasné, že se v japonských jednotkách musí upevnit morálka a disciplína, a tak přišla druhá vlna zřizování stanic uspokojení. Agenti s rozkazem zabezpečit přísun dívek do nevěstinců byly opět posláni za korejskou menšinou do stejné oblasti v Japonsku (severní Kjúšú) jako před pěti lety, ale poté, co nebyli schopni zajistit dostatek dobrovolnic z místních nevěstinců, se zaměřili na přemlouvání i ostatních korejských žen. Mezi nejčastější metody, jak korejské ženy získat do svých stanic, patřilo lživé nabízení dobře placených míst v armádě, především kuchařek a pradlen.
Ve svědectvích proto velmi často zaznívá věta typu: „Do naší vesnice přišel japonský agent a vyprávěl mi o místě, kdy bych si mohla vydělat a studovat zároveň.“ Jindy se zase dočteme, že: „ předák naší vesnice nakázal, aby každá domácnost darovala nejméně jednu dceru na podporu válečného tažení země. Já, jakožto služebná, jsem byla odvedena namísto dcery pána domu.“. Výjimkou nebývají ani svědectví typu: „ Má rodina byla velmi chudá a všichni jsme strádali hlady. Jednoho dne jsem v novinách objevila inzerát nabízející ženám zaměstnání v japonské továrně. Neváhala jsem – chtěla jsem utéct před hladem."
Po roce 1942 na vesnice přijížděli namísto japonských agentů korejští vojáci verbující dívky do Dobrovolných ženských pracovních jednotek. Nábor tak dostal oficiální punc a jakákoliv neposlušnost byla sankcionována. Pokud se některá z vytypovaných dívek nedostavila ve stanovený čas k odjezdu, vojenská policie ji začala stíhat. Zřízení Dobrovolných ženských pracovních jednotek dalo do rukou japonským vojákům a místním korejským hodnostářům nástroj, jak efektivně tlačit na ženy a dívky, aby se podílely na zájmu „své země.“ Není tedy s podivem, že některé přeživší üanbu píší ve svých memoárech: „ Náš učitel neustále vyzdvihoval ideu podpory naší vlasti formou dobrovolnictví. V té době jsme samozřejmě dělali vše, co nám nařídili starší (a především učitelé). Na popud svého učitele jsem tedy byla nejdříve odvezena na exkurzi do továrny v Tokojamě a pak odvlečena do armádního nevěstince na ostrov v jižním Pacifiku.”
Rada bývalých korejských sexuálních otrokyň Japonska (The Council of Korean Women Drafted for Military Sexual Slavery by Japan) rozeznává čtyři základní metody náboru: nábor za pomoci násilí (zahrnují sem i vyhrožování násilím a zneužití síly), lživé pracovní nabídky, únos, a obchod s bílým masem.
V případech násilného odvedení hráli hlavní roli především vojáci a vojenská policie (jsou ale i zdokumentované případy, kdy se takto chovali i civilisté). Lživé pracovní nabídky byly nejčastější metodou a pocházely z velké části od nearmádních hodnostářů – velmi často od vesnických předáků, místních úředníků nebo civilních zaměstnanců. Únosy a obchod s bílým masem se týkal výhradně civilistů, jen příležitostně byl spolupachatelem voják.
Přestože nábor pod nátlakem byl organizován tedy spíše civilisty, je prokazatelné, že armáda zajišťovala dopravu dodáváním nákladních aut a lodí a svou vojenskou přítomností. Vojenský dokument ze 4. března 1938 říká, že: „osoba zodpovědná za nábor musí být vybírána s velikou péčí, aby byla schopna minimalizovat nepokoje během procesu.“ Toto prohlášení naznačuje, že civilisté mohli být vybíráni nebo pověřováni armádou k náboru dívek. Rovněž skutečnost, že jak verbující, tak odváděná žena potřebovala cestovní pas, potvrzuje, že se armáda systematicky podílela na náboru žen a dívek.
Už během transportu dívek a během dlouhé cesty vedoucí nikoliv do Japonska, ale kamsi na frontu, byly ženy znásilňovány vojáky a připravovány tak na svoje budoucí zaměstnání. Cestou trpěly hlady, žízní a nedostatkem prostoru. Žádná z nich netušila, kam vlastně jede a co ji tam čeká.
II.4.3. NÁVŠTĚVNÍ HODINY
Provozní doba byla pevně stanovena pravidly stanice a její striktní dodržování se vyžadovalo od všech vojáků. Pokud byl nevěstinec určen pro více jednotek, pak měla každá z jednotek povoleno navštěvovat zařízení jenom ve stanovený den v týdnu. Vyšší hodnosti, poddůstojníci a důstojníci měli přiděleny rozdílné hodiny.
Ale opět se zde najdou výjimky, třeba jako Hwang Kŭm-džu, která na návštěvní hodiny vzpomíná takto: „nebyly zde žádné pevně stanovené hodiny a důstojníci i nižší hodnosti nás navštěvovali zároveň. Důstojníci ale nechodili tak často. Předpokládám, že se obávali pohlavních nemocí. Od pondělí do pátku obsloužila každá z nás od 30 do 40 mužů, ale o víkendech nás čekalo mnohem více vojáků. Řadili se venku před stanicí a někteří z nich už bez kalhot. Někteří nedočkavci odhrnuli záclonu a vřítili se do mého pokojíku, nehledě na to, že jeho kolega si zde ještě užíval. A pokud některý z nich zůstal za závěsem déle, než bývalo zvykem, ostatní na něj pokřikovali „Hajaku! Hajaku!“, což znamená honem, honem. …“
Doba jedné návštěvy se mohla podle pravidel pohybovat od 30 minut po jednu hodinu. Ti, kteří přicházeli po návštěvních hodinách a zůstávali přes noc, museli připlatit. Ale podle svědectví bývalých vojáků stačilo většině z nich jen pár minut, protože za nimi bylo ještě tolik čekajících mužů. Stejní muži si ještě vzpomínají, že nebývalo výjimkou, když 20 nebo 30 mužů stálo frontu před nevěstincem a čekalo již se staženým kalhotami.
II.4.4. POPLATKY
Podle pravidel jednotlivých stanic se lišila i částka, kterou bylo nutno zaplatit před stykem s dívkou. Částka se odvíjela od hodnosti klienta a od doby strávené s dívkou. Například jedna stanice v roce 1942 účtovala nižším hodnostem 1 jen za 30 minut a 2 jeny za jednu hodinu, poddůstojníci platili po 1,5 a 2,5 jenech za stejné služby a důstojníci 3 a 4 jeny. Cena za celou noc pro důstojníka byla 8 jenů.
Po zaplacení poplatku dostal voják pro pořádek lísteček, na němž byla uvedena částka, kterou zaplatil. V některých nevěstincích spolu s lístečkem dostal i prezervativ. Bez ohledu na poplatky, do rukou samotných comfort women se žádné peníze nedostaly. Všechny peníze končily u správce nevěstince. Některé bývalé üanbu ve svých vzpomínkách uvádějí, že od vojáků lístečky vybíraly, ale že je musely následně odevzdávat správcům a peníze jim za ně proplaceny nebyly nikdy. To potvrzují i slova Mun Pchil-gi: „ Pokaždé, když ke mně voják přišel, dal mi hnědý lístek, veliký asi tak jako polovina mé dlaně. Byla na něm napsána cena. Na lístcích důstojníků byla částka vyšší než u vojáků bez hodnosti. Někteří se snažili podvádět a lístek mi nedat a ti, kteří zůstali déle, než měli, museli odevzdat lístků víc. Lístky jsme si nesměly nechávat, ale musely jsme je dávat přímo našemu korejskému správci. Ten je pak spočítal a zapsal jejich počet do takové velké tabulky, kde bylo přesně zaznamenáno, kolik vojáků každá z nás za den obslouží. Rozhodně jsme nikdy nedostaly zaplaceno.“ Několik žen také uvedlo, že čas od času dostaly od vojáků nějaké kapesné bokem – nad rámec poplatků – nejednalo se tedy o přímou platbu za sexuální služby. Jedna žena uvádí, že se dokonce modlila, aby Japonsko válku vyhrálo, protože její dozorce jí slíbil vyplatit celou její odměnu, hned jak válka skončí.
Několik bývalých comfort women se shoduje na tvrzení, že japonské pracovnice byly vyhrazeny pouze pro důstojníky a Korejky pro nižší hodnosti. Jiné svědkyně zase popisují, že Korejky byly ceněny mezi vojáky více. Proto je tedy obtížné určit, která z národností byla více preferována. Ve většině případů ale musely ženy bez ohledu na národnost sloužit všem hodnostem. Zvláštní výjimku tvořily dívky, které byly nově dopraveny do stanice. Tyto ještě „čerstvé“ dívky byly určeny nejvyšším hodnostem.
V zásadě se dá říci, že vojáci za styk s üanbu platili vždy. Lišila se ale částka, povolená maximální délka návštěvy a to, u koho peníze nakonec skončily. Buď zisk plynul do kapes civilních správců nevěstinců, nebo přímo armádním činitelům. V obou případech se ke comfort women, vyjma drobných darů od vojáků, peníze nikdy nedostaly.
II.4.5. ZDRAVOTNÍ PROHLÍDKY A HYGIENCKÉ PODMÍNKY
Jak již bylo zmíněno v předchozím textu, pravidelné zdravotní prohlídky na vyšetření pohlavních chorob byly pro japonskou armádu velice důležité. Nařízení vyžadující lékařské prohlídky každý týden nebo každý měsíc se objevují v mnoha armádních dokumentech. Bylo také objeveno mnoho záznamů s výsledky takovýchto zdravotních kontrol. Jenom ve třech svědectvích jsem narazila na to, že se ženy s lékařem vůbec nesetkaly. Drtivá většina bývalých comfort women si na prohlídky pamatuje – uvádějí, že buď šlo o civilního lékaře, nebo o armádního a frekvence jeho návštěv se různila stanici od stanice a také i s postupným vývojem války.
Armádní velení nařizovalo vojákům používat prezervativy jako ochranu proti šíření pohlavních chorob. Vojáci dostávali prezervativy přídělem a i samotné armádní nevěstince dostávaly určité množství. Většina svědectví potvrzuje, že vojáci opravdu kondomy používat při styku museli, a jedna žena dokonce uvádí, že pokud jakýkoli voják odmítl ochranu, měla nakázáno ho udat vojenské policii. Navzdory všem přísným nařízením a pravidlům se podle mnoho bývalých comfort women našlo mnoho těch, kteří ochranu odmítali. A i když si vojáci měli nosit své prezervativy, často se spoléhali na zásoby sexuálních pracovnic. Z tohoto důvodu nebývalo výjimkou, že někdy bylo potřeba zašpiněný kondom umýt a znovu použít. Jeden prezervativ mohl být takto použit až pětkrát, dokud se neroztrhl.
Předtím, než se dívka měla začít věnovat dalšímu vojákovi, měla povinnost se omýt. Navzdory veškeré snaze byly pohlavní choroby běžnou záležitostí. Existuje řada dokumentů popisujících hospitalizace comfort women během války. Léčbou se rozumělo ale jen to, že nemocná žena dostala zákaz pracovat do doby, než se uzdraví, a podání speciální injekce. Vzhledem k těmto faktům je diskutabilní, jestli měly pravidelné zdravotní prohlídky nějaký význam. To se shoduje i s výpovědí I Tang-nam: „Hodně jsme trpěly pohlavními chorobami a malárií. Dívka z Pchjŏngjangu, se kterou jsem sem byla dovezena z Mandžuska, chytila infekci a zemřela. Přestože jsme byly pravidelně kontrolovány armádním lékařem, nemocem jsme se nevyhnuly. Mildory, dívka o dva roky mladší než já, otěhotněla. Aniž by to sama tušila, dál se musela stýkat s vojáky až do chvíle, kdy zmohutněla natolik, že si uvědomila své těhotenství. Ale v tu chvíli bylo již příliš pozdě na potrat, a tak Mildory musela porodit. I po porodu musela dál pracovat, zatímco se o její dítě staral někdo jiný. Po osmi měsících dítě zemřelo.“
Pokud byla u žen nalezena pohlavní choroba, byla jim obvykle aplikována injekce – vždy nazývána číslo 606 – a obvykle byly zbaveny na několik dní povinnosti sloužit vojákům. Přesto jsem ale narazila na dvě svědectví, kdy ženy musely pracovat i přes nález nemoci.
Kromě pohlavních nemocí se u žen objevovaly i jiné nemoci jako malárie, žloutenka, mentální poruchy a poševní svědění. Nemoci, kterými se nakazily před šedesáti lety, je povětšinou doprovází dodnes.
Pravidla zakazovala vojákům v nevěstinci pít alkohol a opilí vojáci měli zakázáno se se ženami stýkat. Navzdory podobným pravidlům je jasné, že se někteří vojáci chovali k ženám násilně. Většině žen prý připadalo, že s nimi nebylo zacházeno jako s lidskými bytostmi. A nejen vojáci, ale i správci stanice se k nim chovali častokrát velmi krutě. Tudíž se nelze divit, když se ze svědectví dovídáme, že se dívky musely stýkat s vojáky i během menstruace. V případě, že by odmítly nebo odporovaly, čekalo by je jen bití ze strany vojáků i správců. Téměř každá přeživší comfort women má někde na svém těle jizvu jako památku na podobné zacházení.
