Fenomén Comfort Women v Koreji - třetí část

Autorka: Marie Burianová

IV. POLITICKÉ ASPEKTY

IV.1. STANOVISKO KLDR

Na základě zvýšeného zájmu OSN v roce 1995 o problematiku Japonci zneužívaných comfort women během druhé světové války byla vyslána zvláštní zpravodajka Radhika Coomaraswamy do Korejské republiky, Korejské lidově demokratické republiky a do Japonska. V Sŏulu působila od 18. do 22 června 1995 a v Tokiu od 22. do 27. června 1995. Do Pchjŏngjangu (15.-18.6. 1995) se dostavili sice jenom zástupci Centra pro lidská práva, ale s plnou podporou a důvěrou zvláštní zpravodajky OSN. Podle jejich zprávy požaduje vláda KLDR od japonské vlády přijetí plné zodpovědnosti za své činy a předstoupení před mezinárodní soud. Dále požadují omluvu a aby „Japonsko napravilo, nikoliv nadále zakrývalo, svou ostudnou minulost, zaplacení reparací každé přeživší oběti a stíhání a potrestání všech viníků podle mezinárodního práva.

Čŏng Nam-jŏng, ředitel Institutu právnických studií na Akademii sociálních věd v Pchjŏngjangu, vysvětluje právní zodpovědnost Japonska vůči KLDR v rámci mezinárodního práva takto: „Násilné odvádění korejských žen za účelem práce armádní sexuální otrokyně, jejich kruté sexuální zneužívání a smrtelné následky na řadě z nich by měly být považovány za zločiny proti lidskosti. A vzhledem k tomu, že Korejský poloostrov byl v té době vojensky okupován Japonskem, násilné odvádění dívek lze rovněž klasifikovat jako zločiny proti lidskosti také právě proto, že se mezi ně počítají i zločiny spáchané na civilním obyvatelstvu na okupovaném území.“ .Dalším argumentem je tvrzení, že „zřizování nevěstinců a celý systém comfort stations, nucení k prostituci a násilné odvádění z domovů je v přímém rozporu s Mezinárodní úmluvou pro potlačení obchodu se ženami a dětmi z roku 1921, kterou Japonsko podepsalo v roce 1925. Sexuální otroctví pro armádní účely je v rozporu i s Dohodou o otroctví z roku 1926, která byla běžnou součástí mezinárodního práva své doby. A v neposlední řadě by se japonské chování dalo považovat i za akt genocidy v souvislosti s úmluvou z roku 1948 o prevenci a trestání zločinů genocidy, o které se také tvrdí, že byla běžně používanou normou mezinárodního práva i před rokem 1948.“. Čŏng Nam-jŏng zastává názor, že tyto zločiny spáchané Japonci během druhé světové války jsou formou genocidy popsané ve druhém článku Úmluvy o předcházení a stíhání zločinu genocida takto: „kterýkoli z dále uvedených činů, jež byly spáchány v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:

a) usmrcení příslušníků této skupiny;
b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;
c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení;
d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné. “

Zástupci vlády KLDR zdůrazňují, že mezi Japonskem a KLDR ještě nebyly zatím navázány diplomatické vztahy na takové úrovni, na jaké existují mezi KR a Japonskem. Proto tedy otázka comfort women není jediným zásadním problémem, který je nutno mezi oběma státy vyřešit. KLDR stejně jako KR nesouhlasí s tvrzením japonské strany, že vše bylo již vyřešeno Sanfranciskou dohodou nebo jinou mezinárodní smlouvou uzavřenou na konci války.

Vláda KLDR požaduje odtajnění všech dochovaných dokumentů a materiálů, které jsou dodnes uloženy v archivech japonské vlády. Na základě těchto dokumentů by mělo Japonsko započít výzkum systému armádních nevěstinců a opravit japonské učebnice a historické knihy tak, aby byly v souladu s historickými fakty. Vláda KLDR, stejně jako členové akademické obce, novináři i samy oběti nesouhlasí s vytvořením Fondu asijského míru a přátelství. Fond je jimi přímo nazýván: „trikem, jak se vyhnout oficiálním kompenzacím.“ Podle jejich názoru fond slouží jenom jako záminka, jak se vyhnout právní zodpovědnosti a žádají, aby byl fond okamžitě zastaven. KLDR žádá, aby Japonsko přiznalo svou zodpovědnost a aby předstoupilo před Mezinárodní soud.

IV. 2. STANOVISKO KLDR

Vztahy Korejské republiky a Japonska jsou jiné než Japonska a KLDR. KR a Japonsko podepsaly v roce 1965 vzájemnou dohodu, ve které byly vyřešeny všechny poválečné nároky KR. Avšak tato dohoda se týkala jenom normalizace vztahů z hlediska pozemkové nápravy a zničeného majetku – nemluvilo se v žádném případě o škodách způsobených jednotlivcům. Jednalo se o rychlé narovnání vztahů mezi oběma státy a tak byli odškodněni jenom ti, kteří utrpěli majetkové újmy vinou Japonska během války. V tu dobu se tedy otázkou reparací pro bývalé comfort women nikdo nezabýval. V březnu 1993, poté, co byly otištěny první články zabývající se tímto tématem, jihokorejský prezident Kim Jŏng-sam ujistil veřejnost, že korejská vláda nebude požadovat od Japonska žádné materiální kompenzace v souvislosti s comfort women a že korejská vláda sama zajistí finanční pomoc přeživším obětem. Na tomto vyjádření má určitě svůj podíl fakt, že ministerstvo spravedlnosti a i úřad státního prokurátora považují za obtížné rozhodnout, zda současná japonská vláda nese právní zodpovědnost za zločiny spáchané před 50 lety a zda mezinárodní a bilaterální smlouvy uzavřené na konci války již v sobě nezahrnovaly vyřešení problematiky comfort women. Žádné námitky ze strany korejské vlády ale nikdy nebyly vzneseny proti soukromým soudním procesům, které se nashromáždily u japonských civilních soudů a které žádají oficiální omluvu a kompenzace.

Na rozdíl od spíše zdrženlivého postoje vlády je názor ostatních členů společnosti, jako jsou například řadoví politici, vědci, zástupci nevládních organizací a oběti samy, mnohem hlasitější ve svém volání po nápravě. Postoj ministerstva zahraničí KR k zřízení Fondu asijského míru a přátelství lze označit za kladný. Sám ministr fond označil za: „upřímnou snahu japonské vlády vyhovět přání obětí a KR.“ Zároveň ale ministr podporuje činnost nevládních organizací v této problematice a vyjádřil přání, aby požadavky těchto organizací byly také naplněny. Postoj korejských nevládních organizací k tomuto fondu je stejný jako v KLDR – představuje pro ně snahou Japonska celý problém odsunout stranou a zbavit se zodpovědnosti. Parlamentní výbor pro zahraniční styky interpeloval korejskou vládu, aby požadovala od japonské vlády přiznání zodpovědnosti za válečné zločiny spáchané v souvislosti s válečným sexuálním otroctvím, oficiální omluvu a zaplacení odpovídajících reparací. Na to by mělo navazovat i k přepsání učebnic dějepisu pro všechny typy škol a postavení památníku připomínajícího všechny ženské oběti války. Z toho lze usuzovat, že přestože hlava státu oficiálně sdělila, že problém comfort women považuje za uzavřenou kapitolu, na nižších úrovních státní správy probíhala o tomto tématu živá diskuse.

V protikladu ke KLDR jihokorejská vláda nezažádala nikdy o žádné finanční odškodnění obětem. Je ale nutno poznamenat, že přes oficiálně přátelský postoj vůči Japonsku podporuje jihokorejská vláda hojně činnost nevládních organizací a skupin bránících ženská práva a práva přeživších comfort women. Spolu s tím ministerstvo zdravotnictví v roce 1993 zavedlo Zákon sociální podpory, který zajišťuje bezplatnou zdravotní péči, pokrytí nákladů na živobytí a další výhody pro bývalé sexuální otrokyně. V dubnu 1998 odsouhlasila korejská vláda ještě další finanční podporu halmǒnim.

Stejně jako vláda KLDR, tak i vláda KR, vznesla požadavek, aby byly odtajněny všechny dokumenty, jež by mohly objasnit fungování comfort stations. Oficiální veřejná omluva je pak jedním z dalších požadavků. Navrhovaná byla například forma osobního dopisu japonského premiéra všem přeživším ženám.

IV. 3. STANOVISKO JAPONSKA

Japonská vláda v srpnu 1993 připustila, že „ tehdejší japonská armáda byla přímo či nepřímo zapojena do zřizování a vedení comfort stations a transportu comfort women.“ Přiznala se k náboru dívek proti jejich vůli, k jejich transportu během druhé světové války. Dále doznala, že: „ to bylo konání, při kterém byla vážně poškozena čest a důstojnost mnoha žen.“ Z dokumentů, které shromáždila zvláštní zpravodajka OSN při návštěvě KR a Japonska od nevládních organizací a univerzitních pracovníků, jednoznačně vyplývá, že japonská císařská armáda byla zodpovědná za výstavbu comfort stations, jejich využívání i za jejich provoz. Zvláštní zpravodajka je také přesvědčena, že většina žen byla držena v nevěstincích proti své vůli a že japonská císařská armáda iniciovala, spravovala a kontrolovala rozsáhlou síť armádních nevěstinců v jihovýchodní Asii. A proto by měla japonská vláda převzít zodpovědnost za následky tohoto konání i před mezinárodním soudem.

IV. 3.1.PRÁVNÍ ZODPOVĚDNOST JAPONSKA

Japonsko ale argumentuje, že Ženevská úmluva z 12. srpna 1949 a jiné nástroje mezinárodního práva ještě neexistovaly během druhé světové války, a tak japonská vláda nemůže být obviněna z jejich porušení zpětně. Zvláštní zpravodajka argumentuje proti tomuto tvrzení Zprávou (článek 34 a 35) generálního tajemníka týkající se založení mezinárodního soudního dvora pro státy bývalé Jugoslávie, která říká: „z pohledu generálního tajemníka používání zásady nullum crime sine lege vyžaduje, aby mezinárodní soudní dvůr aplikoval mezinárodní lidská práva, která jsou mimo všechny pochybnosti součástí zvykového práva, a tak problematika lpění nikoliv všech, nicméně některých států na svých specifických konvencích nevyvstává….

Lidská práva, která se beze všech pochybností stala částí mezinárodního zvykového práva jsou právy, jež se dají aplikovat v ozbrojených konfliktech a jak jest zakotveno v Ženevské úmluvě z 12.srpna 1949 na ochranu válečných obětí; v Haagské dohodě (IV) o respektování zákonů a zvyků pozemní války a nařízení k ní připojené z 18. října 1907; v Úmluvě o prevenci a trestu za zločin genocidy z 9. prosince 1948 a v Chartě mezinárodního válečného soudu z 8. srpna 1945.“

Z uvedeného vyplývá, že některé aspekty lidských práv jsou beze všech pochybností součástí zvykového mezinárodního práva, a tak se státy mohou stát zodpovědnými za porušení těchto práv, i když třeba nejsou signatáři konkrétních dohod. Výmluva Japonska, že nemůže být obviněno z porušení mezinárodních zákonů, které nebyly Japonskem v té době ještě ratifikované, je tedy bezpředmětná.

Článek 27 čtvrté Ženevské úmluvy zdůrazňuje, že akt znásilnění ve válečném období je válečný zločin. Doslovně se zde píše, že: „ženy by měly být ochraňovány před útoky proti jejich cti, především proti znásilnění, nucené prostituci, nebo proti jiné formě nedůstojného zacházení.“ Ženevská úmluva o zlepšení podmínek nemocných a zraněných na bojištích, která byla uvedena v platnost v roce 1929 a kterou Japonsko nepodepsalo, říká ve svém 3 článku, že: „váleční zajatci mají právo na to, aby jejich osobnost a čest byla respektována. Se ženami by se mělo zacházet se vším ohledem na jejich pohlaví…“

Japonsko ratifikovalo Mezinárodní dohodu o potlačení otroctví a obchodu s bílým masem v roce 1904, Mezinárodní úmluvu o potlačení otroctví a obchodu s bílým masem v roce 1910 a Mezinárodní úmluvu o potlačení obchodu se ženami a dětmi v roce 1921. Přes všechny podpisy na těchto smlouvách a dohodách japonská vláda dále tvrdí, že na základě článku 14 Mezinárodní úmluvy z roku 1921 nebyla Korea nikdy zahrnuta do geografického rámce diskutovaného území. To by tedy znamenalo, že všechny nekorejské comfort women mohou tvrdit, že Japonsko porušilo jejich práva popsaná v úmluvě. S tím ale odmítá souhlasit Mezinárodní právnický svaz s tím, že převezení korejských žen mimo poloostrov naplňuje podmínky této úmluvy. A i kdybychom se nezabývali jen případy korejských žen, je zřejmé, že Japonsko porušilo všechny tyto mezinárodní úmluvy, když organizovalo síť armádních nevěstinců a umisťovalo do nich ženy různých národností.

Co se týká právní zodpovědnosti, tvrdí Japonsko již od počátku, že i kdyby zde opravdu nějaká byla, byla už dávno vyřešena Sanfranciskou mírovou dohodou a ostatními bilaterálními mírovými smlouvami a mezinárodními dohodami zabývajícími se reparacemi. Japonská armáda tvrdí, že všechny požadavky na odškodnění byly tedy již dávno vyřešeny. V neposlední řadě se obhajuje Japonsko tím, že článek II(1) Smlouvy o urovnání problémů týkajících se majetku a závazků a Smlouvy o ekonomické spolupráci mezi Japonskem a Korejskou republikou z roku 1965 stanovuje, že: „otázka týkající se majetku, práv a zájmů obou zúčastněných stran a jejich národů … je urovnána kompletně a konečně.“ Článek III vše ještě blíže specifikuje slovy: „Žádné další spory již nebudou vyvolávány v souvislosti s majetkem, právy a zájmy kterékoliv ze zúčastněných stran a jejich národů.“ K tomu Japonsko dodává, že na odškodnění poškozených států zaplatilo již okolo 500 milionů dolarů.

Jedním z klíčových bodů je i otázka, zda má jedinec právo žádat kompenzace a jiné formy odškodnění po státu, když mezinárodní právo zná jen nárok na odškodnění státu jako celku. Japonsko samozřejmě zastává názor, že jednotlivé comfort women nemohou zažalovat stát a požadovat reparace za použití mezinárodního práva. Naproti tomu zvláštní zpravodajka OSN se na základě článku 8 Všeobecné deklarace lidských práv („každý má právo, aby mu příslušné státní soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva, která jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem“) domnívá, že i jedinec má právo postavit se cizímu státu v případě, že jeho vlastní stát odmítl bojovat za jeho práva. Podle ní nemůže být nikým vyvráceno, že jak celé národy, tak ale i jednotlivci se často stávají oběťmi hrubého porušování lidských práv. Mezi mezinárodní smlouvy, které rozeznávají právo jedince na efektivní nápravu a odpovídající kompenzaci, patří například: Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní smlouva o občanských a politických právech, Deklarace o eliminaci všech forem rasové diskriminace, Americká úmluva o lidských právech, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Smlouva o ochraně všech osob před násilným odvlečením, Deklarace o právech dítěte etc.

Reparace je v mezinárodních úmluvách většinou definována jako navrácení do stavu před porušením lidských práv tj. obnovení svobod, občanství, zaměstnání a majetku. Náhrady by měly být vyplaceny za všechny škody vyplývající z porušení lidských práv, jako jsou např. mentální poruchy, fyzické a psychické újmy, ztracené příležitosti (ve vzdělání, ušlý zisk, náklady na léčbu), poškození majetku nebo obchodu, pošpinění pověsti nebo důstojnosti, výlohy spjaté se soudním řízením při vymáhání odškodného. Korejské oběti k tomu dále požadují záruku, že se stejné bezpráví již nikdy nebude opakovat, verifikaci všech dokumentů a japonské přijetí zodpovědnosti, vyhledání zodpovědných osob za zločiny, přesné zaznamenání porušení lidských práv ve vzdělávacích příručkách a materiálech.

IV 3.2. MORÁLNÍ ZODPOVĚDNOST JAPONSKA

Japonská vláda sice ještě nepřijala právní zodpovědnost za budování a vedení comfort stations během druhé světové války a dnešní situace napovídá, že ji ani nikdy nepřijme, ale v mnoha vyjádřeních čelních vládních představitelů je možno objevit přijetí alespoň morální zodpovědnosti a vyjádření omluvy. Za nejdůležitější prohlášení tohoto druhu lze považovat řeč hlavního tajemníka vlády Johei Kona ze 4. srpna 1993 (viz příloha), kdy připustil existenci comfort stations, stejně jako přímé nebo nepřímé zapojení japonské armády při zakládání a provozování těchto stanic, a také to, že nábory dívek byly sice prováděny soukromými osobami, ale na základě požadavků armády. Připouští, že v mnoha případech byly comfort women odváděny proti své vůli a byly pak nuceny žít pod nátlakem v bídných podmínkách comfort stations. V jeho prohlášení se japonská vláda sice „upřímně omluvila a vyjádřila svůj soucit se všemi, bez ohledu na místo původu, kdo utrpěli nezměrnou bolest a nevyléčitelné psychické újmy,“ ale v žádném případě se nejednalo o oficiální omluvu, která by byla schválena japonským parlamentem. Kono dále vyjádřil „pevné odhodlání nikdy nezopakovat stejnou chybu a že si tento celý případ ,skrze zkoumání a studium historie, vryjí do paměti .“

Dokonce i několik členů japonské vlády vyjádřilo své politování. Za nejdůležitější z nich lze pokládat slova premiéra Tomiiči Murajamy z 31. srpna 1994, kdy prohlásil: „ Co se týká otázky válečných comfort women, události, jež vážně poskvrnila čest mnoha žen, bych rád vyjádřil svou hlubokou lítost a omluvu.“ Ve stejném projevu také oznámil založení Iniciativy asijského míru, přátelství a vzájemné výměny u příležitosti padesátého výročí konce druhé světové války. Cílem Iniciativy byla podpora výzkumu a založení Centra asijské historie, podpora vzájemného porozumění mezi jednotlivými státy Asie a Japonskem. Přesto ale žádný plán na pomoc nebo podporu comfort women v Iniciativě zahrnut nebyl.

V neposlední řadě je potřeba zmínit ještě prohlášení předsedy poslanecké sněmovny Kozo Igarašiho vydané 14.června 1995 navazující na slova premiéra Murajamy o hluboké lítosti nad minulostí. Igaraši oznámil záměr založit Fond asijského míru a přátelství pro ženy, skrze který by se Japonsko omluvilo válečným obětem. Zřízení takovéhoto fondu je určitě záslužná věc, ale mělo by být současně zdůrazňováno, že tímto gestem se Japonsko nepřiznává ke své právní zodpovědnosti. Tím, že peníze pochází od obyvatel Japonska a ne přímo od japonské vlády, vyjadřuje Japonsko pouze svou morální zodpovědnost. To je také důvod, proč přeživší comfort women odmítají z tohoto fondu čerpat jakékoliv peníze.

Na přiznání morální zodpovědnosti nemají ale všichni japonští politici stejný názor. Od devadesátých let byla v médiích zaznamenána dlouhá řada výroků japonských vládních představitelů, ve kterých je popírána jakoukoli existence armádních nevěstinců či násilné odvádění dívek na frontu za účelem prostituce. Seznam takovýchto lživých tvrzení je například možné najít na stránkách Domu sdílení (Nanumčip) pod názvem List of Abusive Language by the Japanese. Pro ilustraci jsem vybrala pět nejmarkantnějších.

30.5.1996 Itakaki Dadasi, poslanec. „Comfort women nikdy neexistovaly.“

5.6.1996 Okuno Seisuke, poslanec. „Comfort women pracovaly dobrovolně. Proto nemůžeme mluvit o spoluúčasti (japonské) vlády (na násilném odvodu dívek).“

15.1.1997 Etokidakami, minist. „Neexistují žádné důkazy unášení dívek (japonskou armádou).“

6.2.1997 Simamura Yosinobu „Comfort women byly pravděpodobně hrdé na to, že jako dobrovolnice pomáhaly japonské armádě.“

„Comfort women byly rekrutovány soukromými společnostmi, ne japonskou armádou.“

„Většina náborů (dívek) byla provedena Korejci nebo Číňany.“

6.2.1997 Nakagawa Shoyichi, ministr školství . „ Není jasné, zdali se únosy (žen) opravdu staly. Proto není vhodné se o únosech zmiňovat v učebnicích.“

Otázka comfort women se znovu dostala na stránky novin 1. března 2007, kdy japonský premiér Abe Šinzó naprosto nečekaně ve svém proslovu popřel existenci korejských sexuálních otrokyň během války. Doslova řekl: „Pravda je, není zde žádný důkaz, který by potvrdil přítomnost nátlaku (při náboru dívek).“. Abe popřel zodpovědnost vlády na násilném náboru dívek a žen do armádních nevěstinců. Popřel tím tak úplně existenci přeživších svědkyň této důkladně zdokumentované minulosti. Podle analytiků jeho jednání nebylo bezdůvodné, nabízí se řada spekulací, proč tento významný politik přišel s takto kontroverzním prohlášením. Abe to mohl učinit na popud Kongresu USA, který v té době zvažoval vydání rezoluce požadující po Japonsku formální omluvu za své činy během války. Nebo tak mohl učinit ve snaze získat voličskou přízeň (před prohlášením jeho preference klesaly) pro červencové volby, aby mohl dokončit svůj plán série ústavních změn. Abeho proslov také nejspíš reagoval jen na pár hodin starou řeč jihokorejského prezidenta Ro Mu-hjŏna, který urgoval Tokio, aby se již postavilo ke své minulosti čelem. Prezident Ro se odvolával na již zmíněnou rezoluci Kongresu USA z předchozího měsíce, která požaduje od Japonska „omluvu a potvrzení“ armádního sexuálního otroctví. Přímo řekl: „svědectví (korejských halmŏnim) nám budou stále připomínat, že jakkoliv se Japonsko snaží zakrýt celou oblohu svými dlaněmi, neexistuje zde možnost, že by mezinárodní společnost zapomněla na zvěrstva spáchaná během japonské koloniální nadvlády.“.

Ať už ale byla Abeho motivace pro jeho prohlášení jakákoliv, musel si být hluboce vědom svým načasováním. Vybral si totiž 1. březen, den, kdy si Korejci připomínají výročí Hnutí 1. 3. 1919, tedy zahájení několikaměsíčních vystoupení Korejců proti japonské nadvládě. Abeho slova samozřejmě popudila KR i Čínu, které ihned obvinily Japonsko ze selhání při odčinění válečných zvěrstev. Na jejich nátlak, ale i na nátlak USA a Kanady, se pak Abe v dubnu za svůj minulý výrok omluvil. „ Musím z hloubi duše vyjádřit svůj soucit se ženami, které byly během války uneseny, aby pracovaly jako comfort women. Chtěl bych jim svou lítost vyjádřit nejen jako lidská bytost, ale i jako premiér japonské vlády.“

V. ZÁVĚR

Řada informací a poznatků týkající se řízení a provozu stanic uspokojení (např. skutečný rozsah) nebyla ještě odhalena. Zatím jsme ale byli schopni zmapovat mnoho skutečností o üanbu z armádních dokumentů, ze svědectví japonských válečných veteránů a z detailních zpovědí bývalých armádních nevěstek. Z toho, co jsme do této chvíle zjistili, můžeme vyvozovat, že síť japonských armádních nevěstinců má své charakteristické rysy a že se vzhledem k rozsahu jedná o světové unikum. Nevěstince byly určeny výhradně pro armádní účely. Byly systematicky plánovány, rozmisťovány a pod dohledem japonské vlády. Svým rozmístěním kopírovaly pohyb japonských jednotek po Východní a jihovýchodní Asii. Japonsko zásobilo nevěstince ženami ze svých kolonií. Ženy byly odváděny násilím nebo pomocí lží a nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že s nimi nebylo zacházeno jako s lidskými bytostmi, ale jen jako s armádním materiálem.

Důvody, proč celá síť japonských armádních nevěstinců vznikla, mohou být tři: zaprvé snaha ochránit místní civilní obyvatelstvo před násilnostmi, jak proklamovala japonská vláda po masakru v Nankingu. Na druhou stranu ale neexistují ale záznamy, které by potvrdily nižší míru násilností spáchaných japonskými vojáky na civilním obyvatelstvu po vybudování nevěstince na místě. Z dnešního pohledu se dá spíše říci, že šlo o snahu neznepřátelit si přespříliš místní obyvatelstvo. Zadruhé, snaha velení ochránit japonské vojáky před pohlavními chorobami. V nevěstincích byly dívky většinou pravidelně kontrolovány armádním lékařem a používání ochrany bylo povinné. I přes tyto opatření nelze popřít, že šíření pohlavních chorob bylo časté a že ke konci války celá jedna čtvrtina japonských vojáků trpěla minimálně jednou pohlavní chorobou. Zatřetí, v neposlední řadě snaha udržet bojovného ducha jednotky a dopřát bojem znaveným mužům formu zábavy. Z bitev vyčerpaní vojáci si měli v nevěstincích odpočinout (jak už plyne z názvu Stanice oddechu). Japonské velení správně odhadlo, že pokud by samo nezavedlo armádní nevěstince a nemělo tyto zařízení pod svou vlastní kontrolou, vojáci by jako formu odreagování navštěvovali místní prostitutky.

Proto se zdá být svým způsobem logické, že japonská armáda chtěla mít přehled o tom, s kým se vojáci o svém volném čase stýkají, jaký je jejich zdravotní stav a jestli se při tom nedopouštějí násilností. A dívky zaměstnané v nevěstincích nejen že sloužily k uspokojování sexuálních potřeb vojáků, ale mnohdy zajišťovaly i každodenní provoz jednotky vařením, praním, úklidem. Ze svědectví také vyplývá, že častokrát dívky zastávaly i třetí funkci, práci zpovědníka či „ramene,“ na které se chodili vojáci vyplakat ze strachu z blížící se smrti v předvečer velkých bitev. V horším případě sloužily jako terč násilností jako vojáků, tak správců stanic.

Dokud se nezačaly ozývat první halmǒnim se svými příběhy a nároky na japonskou vládu, nemělo Japonsko důvod samo případ comfort women otvírat. Obrat nastal v roce 1992, kdy vyšly najevo přímé důkazy ukazující na účast japonské vlády na tomto systému. Vláda poté určitou a velmi opatrně formulovanou odpovědnost uznala a vydala několik oficiálních omluv postiženým 200 000 ženám. Nicméně tyto omluvy byly naprosto nedostačující, nekonkrétní a pro oběti nepřijatelné. Po pokračující neúnavné kampani ze strany postižených žen byla japonská vláda donucena podniknout další krok, kterým bylo založení fondu pro odškodnění obětí – Fond asijského přátelství. Ten byl však nevládní a financován oficiálně pouze z darů japonských obyvatel. Jeho primárním cílem nebylo pomoc halmǒnim a jejich rodinám, ale všem válečným obětem obecně. Dále nedosahuje ani normálních standardů mezinárodních reparačních fondů a comfort women ho chápou spíše jako způsob, jak si koupit jejich mlčení a jak se vyhnout uznání plné odpovědnosti vůči nim. Mnoho obětí se také snaží domoci spravedlnosti individuální cestou, kdy žalují japonskou vládu přímo jako jednotlivé osoby, a to u japonských a amerických soudů. Nicméně tyto pokusy narážejí na neprůstřelnost japonského práva, kdy japonská strana tvrdí, že soukromá osoba nemá nárok na odškodnění za trestné činy spáchané mezi lety 1932 až 1945.

Ačkoli japonská vláda vydala několik opatrných omluv a některé oběti byly odškodněny vládami svých zemí, jednoznačné oficiální omluvy a přiznání se k válečnému zločinu, potrestání pachatelů, ani jakéhokoli přímého odškodnění ze strany japonské vlády se obětem nedostalo. A vzhledem k vysokému věku přeživších halmŏnim a jejich nízkému počtu se ani nedá předpokládat, že by se něčeho podobného dožily. S ohledem na oficiální postoje vlád zúčastněných států se dá očekávat, že se smrtí poslední halmǒnim opadne i tlak na japonskou stranu k jednání. Tudíž se dá také předpokládat, že se přístup japonské vlády k celé kauze nezmění.