Sluneční záře nad Pchjongjangem

Jižní a Severní Korea znova jednaly, ale nadšení zatím není na pořadu dne

Soul se minulý týden octil na druhé koleji. Zraky všech Korejců s napětím vzhlížely k severokorejskému Pchjongjangu. Právě tam se po sedmi letech znovu setkali nejvyšší představitelé Jižní a Severní Koreje – Kim Čong-il a dosluhující jihokorejský prezident Roh Moo-hyun. První summit v roce 2000 pootevřel dvířka do té doby zcela zamrzlých vztahů. Průmyslový komplex v Gaeseongu zbudovaný silou severokorejských rukou a jihokorejských peněz vzkvétá společně s vzájemnou obchodní bilancí. Na hmatatelné výsledky toho právě skončeného si Korejci ještě nějakou dobu počkají. V průběhu summitu sice přišla z Pekingu zpráva o ukončení severokorejského jaderného programu výměnou za ropu a hospodářskou pomoc, ta je ale dlouho očekávaným výsledkem šestistranných jednání bez přímé souvislosti se samotnou vrcholnou schůzkou. Deklarace žádající zainteresované státy, tedy také Spojené státy a Čínu, aby započaly jednání o formálním ukončení Korejské války z let 1950 – 53, je pak přesně tím, co má v názvu – pouhou deklarací.

Na Kima s cukrem

Všeobecné nadšení ze setkání kalí jeho na první pohled patrný populistický podtext. Do vypršení mandátu nepopulárního jihokorejského prezidenta Roh Moo-hyunova nezbývá ani půl roku a nestane-li se něco neočekávaného, ovládnou zemi po prosincových volbách konzervativci ze strany Hannara. Jenže současný prezident, jako správný křesťan, na zázraky věří. A přelomový summit byl pro ně tím pravým místem. „Oficiální ukončení Korejské války a trvalý mír na poloostrově budou základními kameny mé cesty do Pchjongjangu,“ zahrál před summitem na city Jihokorejců Roh Moo-hyun. Pokud existuje návnada, na níž Jihokorejci zaberou, je to právě uvolňování napětí mezi jihem a severem. Právě proto se Roh Moo-hyun rozhodl jako první korejský státník překročit ostře střeženou hranici po svých. „Prezidentský pár obklopený houfem fotografů a televizních kamer přenášejících každý jeho krok k milionům dojatých Jihokorejců. Co víc si Roh mohl přát,“ vypráví mi s ironií v hlase studentka ekonomie Bae Jung-eun „Ale stejně jsem si to nemohla nechat ujít,“ dodává po chvíli trochu stydlivě. Stejně jako ostatní Jihokorejci i ona vnímá populistické pozadí setkání. Touha po společné budoucnosti je však mnohem silnější.

„Nejoblíbenější zemí drtivé většiny Jihokorejců nejsou ani Spojené státy, ani Čína, ale Severní Korea,“ přednáší zahraničním studentům Yoo Hong-joon, profesor sociologie na soulské univerzitě Sungkyunkwan. „Jsme přeci jeden národ, máme společnou historii, jazyk, kulturu. Je to totéž, jako v případě Východního a Západního Německa,“ kroutí profesor nevěřícně hlavou nad otázkou udiveného Islanďana, proč mají Jihokorejci raději diktátorský režim, jehož rakety jsou schopny během čtyř minut překonat padesátikilometrovou vzdálenost mezi KLDR a jihokorejským hlavním městem, než Spojené státy, bez nichž by dnes Jižní Korea dávno neexistovala.

Sluneční politika

„Sluneční politika“ – víra v ekonomickou spolupráci a následné nenásilné sjednocení, vládne zemi i srdcím Jihokorejců již déle než deset let. Vycházel z ní také program summitu. Na finálním textu mírové smlouvy se sice obě strany nedohodly, hovořilo se především o rozšiřovaní ekonomické spolupráce a možných variantách sjednocení, přesto je na první pohled patrné oteplovaní vztahů. „Otevíráme novou éru Na jejím konci bude jediná Korea,“ rozplýval se během uvítací projevu Kim Čong-il. „Když jsem dnes překračoval hranici, byl jsem hluboce dojat,“ doplnil diktátora Roh Moo-hyun. Jeho předchůdce, prezident Kim Dae-jung, jemuž se podařilo odemknout bránu severokorejské izolace za své úsilí obdržel Nobelovou cenou míru. Po skončení průlomového summitu se ale vynořily informace, že první setkání hlav států od konce Korejské války představovalo jen odměnu za finanční injekci pro chřadnoucí severokorejskou ekonomiku a že si tedy Jihokorejci setkání de facto zaplatili.

„Jediní Severokorejci, které jsem kdy potkal, pracovali v jedné ze tří oficiálních kimovských restaurací v Kambodži. Byli moc přátelští a krásně tancovali,“ vypráví Sung Kyu-Lim farmář z jihokorejského ostrova Ullung-do. I přesto se i dnes najdou rodiny s osudy přeťatými kilometry ostnatého drátu a území nikoho. Jim vrcholné setkání mnoho nového nepřineslo. Po Rohově návratu do Jižní Koreje se pro ně hranice opět neprodyšně uzavřela.

Martin Vlnas, Soul

Ryugyong Hotel - severokorejská babylonská věž

Jestli je na Korejském poloostrově něco, co se opravdu nedá přehlédnout, je to „hotel“ Ryugyong. Podle plánů společnosti Baekdu Mountain Architects & Engineers, která s konstrukcí železobetonového monstra v roce 1987 začala, se měla stavba se svými 360 tisící čtverečních metrů, 105 podlažími a 330 metry stát nejvyšším hotelem světa a monumentem prezentujícím sílu Korejské lidově demokratické republiky.


Večeře na střeše světa

Ryugyong Hotel nebo také Ryu-Gyong Hotel či Yu-Kyung Hotel, jak znějí další názvy budovy, tvoří tři křídla. Po jejich spojení ve stometrové výšce stoupá monstrum dál až ke společnému 40 metrů vysokému kruhovému vrcholu. Ten v sobě ukrývá osm otáčejících se podlaží a nad nimi ještě šest pater statických. Jeřáb, který je dobře viditelný ze všech stran, slouží jako pevný kotevní bod celé stavby a brání tak jejímu zhroucení. Jednoduché a účinné řešení tehdy obdivovali architekti z celého světa.


Správou hotelu, jež se ocitl na severokorejských poštovních známkách a mapách ještě dříve, než byla dokončena základní pyramida, režim pověřil firmu Ryugyong Hotel Investment and Management Co. Její hlavním úkolem se stalo shánění zahraničních investorů, kteří by do monumentální stavby napumpovali pro KLRD tak drahocenné devizové prostředky. Mluvilo se o 230 milionech dolarů a vyjednavači na oplátku garantovali investorům možnost provozovat soukromá kasina, noční kluby či jednu ze sedmi superluxusních rotujících restaurací. V psoudokomunistickém nebo spíš dynastickém totalitnímu režimu neslýchaná věc.

Hotel za dvě procenta

Pompézní otevření všech 3000 pokojů bylo naplánováno na Světový festival mládeže s studentstva v červnu 1992. Časový harmonogram se ale rychle rozpadl na cáry. Stavba se neustále protahovala, prodražovala a objevovaly se další a další konstrukční problémy – když šla elektřina, nebyl beton, když nešla elektřina, beton sice byl, ale tak nekvalitní, že hrozilo zřícení. Náklady tak brzy vyšplhaly na úctyhodných 750 milionů dolarů - zhruba dvě procenta(!) severokorejského HDP.

Hřebíčkem do rakve hotelu se mimo vrcholícího hladomoru stal permanentní nedostatek elektrické energie. Je proto úsměvné, že severokorejské špičky světu rádi prezentují fotografie sice nedostaveného, zato krásně osvíceného hotelu. Naštěstí jde jen o fotomontáž.

Babylonská vež nebo bílý slon

Dnes je Ryugyong Hotel jen obludnou dominantou Pyongyangu a pomníkem lidské hamižnosti (podle dohadů měla být budova odpovědí na hotel postavený jihokorejskou firmou v Singapuru), někdy je také označován za největšího bílého slona světa.


Dokončena zůstala jen holá stavba, žádná okna, žádné vnitřní vybavení, mimo betonu nic jiného. KLDR se sice stále snaží přilákat zahraniční investory, ale, světe div se, zástupy se nehrnou.


Update (Michal via e-mail): Ještě jsem žil v Pyongyangu, když hotel začali stavět. Jako dítě jsem měl rád Star Wars, a ta stavba mi tvarem vždycky připomínala imperiální křižníky. Možná to tak Kim chtěl, je přece filmový fanda.

Vzpomínky na Pchjongjang a KLDR

Autor: Michal Vodrážka
(první externista, jemuž odedneška náleží titul:
viceprezident pro severokorejskou problematiku)

V roce 1985, to mi bylo pět let, dostal otec, pracující v podniku zahraničního obchodu, umístění na obchodní oddělení velvyslanectví ČSSR v Pchjongjangu. Takže jsem se ze sotva dostavěné části pražského Jižního města stěhoval na druhý konec eurásie.


Letiště

Do KLDR se létalo s aeroflotem přes Moskvu, Šeremetěvo 2. Tam se vždy čekalo 8 hodin na navazující let. K letence jste dostali kupóny na boršč, a zbytek z dlouhých osmi hodin jsem většinou strávil okukováním digiher v dutyfree obchodech. Na rozdíl od letištního boršče, který byl většinou velmi dobrý, mám z jídla na palubě sovětských aerolinek husí kůži ještě teď. Brrr, hibernovaná a sotva ohřátá kuřecí stehna…

Protože jsme do Koreje odjížděli na dlouho, poslali jsme většinu věcí vlakem, transsibiřskou magistrálou. Vždycky bylo dobrodružství čekat, za jak dlouho bedny dorazí, případně do kolika se někdo podívá a vybere něco, co se mu líbilo.

V druhé půlce osmdesátých let KLDR, oproti dnešku, celkem fungovala. Už tehdy ale musel být nedostatek skla, protože většina domů měla místo oken natažený igelit. Oproti Praze nejezdilo v Pchjongjangu moc aut – jen vojenské gazíky a sem tam taxík, Volva ze 70. let, myslím že je to typ 240, a pak autobusy MHD. Korejci proto přecházeli ulice, jak se jim zachtělo, a většinou se před přecházením ani moc nerozhlíželi. Proto si otec vybral červenou barvu auta, aby byl co nejvíc vidět.


Typická úroveň automobilového provozu v hlavním městě. Všimněte si postavy stojící v bílém kruhu uprostřed křižovatky. V KLDR nejsou semafory, dopravu řídí policistky. Kim Čong-il osobně vybírá ty nejhezčí Korejky, aby z nich pak byly “ozdoby Pchjongjangu”.


Kim ví, co dělá, nemyslíte?

KLDR se svým nedostatkem hi-tech byla vždy vynalézavá v low-tech řešeních. Zatímco u nás se děti zapisovali do školy, která byla nejbližší jejich bydlišti, v Koreji naopak musely chodit do školy, která byla v jiné části města. Po šesté hodině se vždy studenti-pionýři seřadili do čtyřstupu a v za zpěvu budovatelských písní vyrazili na pochod. Stejně organizovaným způsobem se pak odpoledne i vraceli. Tak, myslím že je čas na trochu propagandy.


Nezapomeň, Jižní Korea je americký výmysl!!!