Showing posts with label olympijské hry. Show all posts
Showing posts with label olympijské hry. Show all posts

20.10.08

Korejští zlatokopové z Pekingu

Autor: Vojta Pitra

Olympiáda už je sice nějaký ten pátek za námi, přesto snad nepohrdnete tímhle článkem o korejských sportovních hrdinech, kteří zazářili právě pod pěti kruhy v hlavním městě nejlidnatější země na světě.

Pro korejské sportovce byla olympiáda v Pekingu nejúspěšnější v historii v počtu získaných zlatých medailí. Co do celkového počtu zaostala o 2 získané medaile za domácími hrami v Soulu, ale z Pekingu si korejská výprava přivezla o jedno zlato více. Podívejme se na korejské sportovní hrdiny z blízka. Na jejich úspěších se dá krásně ukázat, jaké sporty jsou v Koreji populární a kdo je v nich nejlepší.

Baseballový tým – hned na začátek si dáme korejské Nagano. Baseball je v Koreji dost možná nejpopulárnější sport a když muži vyhráli olympijský turnaj, vybuchla celá země nadšením. Výjimečnost tohoto vítězství je umocněna tím, že to bylo naposledy, kdy byl baseball na olympiádě. Proč naposledy? Protože Američané neposílají na turnaj své profesionální hráče a to se olympijskému výboru nelíbí. Vraťme se ale k turnaji. Korea do turnaje vstupovala jako outsider, nebo přinejlepším jako černý kůň. Svůj boj v základní skupině ale zahájila k překvapení všech vítězstvím nad USA, i přes neúčast profesionálů velkým favoritem celého turnaje. Poté už následovalo jedno vítězství za druhým, Kanada, Japonsko, Čína, Taipei a další velký favorit Kuba. V posledním zápase rozdrtili 10:0 Nizozemce a do semifinále postoupili z prvního místa. Celý svět byl výkony neporažených Korejců šokován. V semifinále je čekal jejich odvěký rival z Japonska, který byl podezříván z toho, že ve skupině nehrál poslední zápas naplno, aby se vyhnul Kubáncům a mohl hrát proti papírově slabším Korejcům. Japonci ještě dvě směny před koncem vedli 2:1, ale zdrcujícím finišem Korejci vyhráli 6:2. Ve finále podruhé v turnaji porazili favorizované Kubánce, když se jim v krizové situaci podařil fantastický dvojout. Pro Koreu to bylo navíc historicky první zlato v mužském kolektivním sportu.




Choi Min-ho – zkušený judista a mistr světa z roku 2003 získal v Pekingu svou nejcennější medaily. Na předchozí olympiádě skončil na třetím místě, v Číně si ovšem neohroženě došel pro nejcenější kov. Všechny své zápasy vyhrál na ippon, což je stejné, jako kdyby boxer všechny své soupeře knockoutoval. Dal si tak nejlepší dárek k osmadvacátým narozeninám, které během olympiády oslavil.




Park Tae-hwan – vycházející hvězda světového plavání. Pro svou zemi získal první zlatou medailí z plavání v historii a jako první Asiat vyhrál závod na 400m volným stylem. Kromě zlata získal ještě stříbrnou medaily na poloviční trati. Poté, co rok před olympiádou porazil svůj velký vzor, Australana Granta Hacketta, rozhodl se trénovat v Austrálii v rámci svého „500 denního projektu“. Evidentně mu prospěl. Čerstvý maturant je v současnosti i vyslancem dobré vůle „Dynamické Koreje“.




Jin Jong-oh – nejlepší korejský ostřelovač, který si v Pekingu vystřílel hned dvě medaile. Zlatou na vzdálenost 50m a stříbrnou na 10m. Před čtyřmi lety v Aténách získal stříbro. Zajímavé je, že v obou disciplínách soupeřil o stupně vítězů s protivníkem ze Severní Koreje, Kim Jong-suem. V obou závodech skončil vždy o příčku výš než Kim, což jiště soudruhy nepotěšilo. Co je ale muselo vyloženě naštvat, byla dodatečná diskvalifika Kima pro doping. A ještě zajímější je fakt, že soudruzi Kimovu diskvalifikaci před národem utajili. Normální Severokorejci si tedy myslí, že mají o dvě medaile více, než je tomu ve skutečnosti.




Sa Jae-Hyouk – mladý vzpěrač získal zlatou medaily v dvojboji v hmotnostní kategorii do 77kg. Sa je juniorský mistr světa z před tří let, když vyhrál šampionát na domácí půdě v Pusanu. Loni už mezi dospělými skončil na mistrovství světa pátý a letos vyhrál olympiádu. V závodu dosáhl stejného výsledku jako jeho číský soupeř, takže o jeho vítězství rozhlodla jeho menší hmotnost, konkrétně půl kila. Ještě že neměl před závodem k snídani vajíčka se slaninou.




Jang Mi-ran – vzpěračka v kategorii do 75kg by asi těžko vyhrála volbu královny krásy, ale ve světě vzpírání patří za světovou jedničku. V Aténách skončila druhá, od té doby pouze vyhrává. Třikrát za sebou se stala mistryní světa, dvakrát ve světovém rekordu. Světový rekord zlomila i při svém vítězství v Pekingu.




Lee Jong-dae a Lee Hyo-jung – přestože to podle jmen asi nikdo nepozná, jde o smíšený pár hrající badmington. Jong-dae je považovaný za velký talent, hraje už od osmi let a reprezentuje od patnácti. Na posledním mistrovství světa skončil mezi jednotlivci druhý. Jeho partnerka Hyo-jung získala kromě společné zlaté ještě stříbrnou v ženské párové soutěži.




Lukostřelba – jestli Korejci v nějaké olympijské disciplíně dominují, pak je to lukostřelba. Již dvacet let za sebou vyhrávají korejské ženy soutěž týmů a vyhrály ji v Pekingu. Dominance v ženách jednotlivkyních trvala už od roku 1984, ale letos skončila, když Park Sung-hyun prohrála o jediný bod s domácí Zhang Juan Juan. Třetí místo obsadila další Korejka Yun Ok-hee. Mužský tým vyhrál poslední dvě olympijské soutěže a v Pekingu zkompletoval vítězný hattrick. O to podivnější je, že zástupce Koreje nikdy nevyhrál mužskou soutěž. A nevyšlo to ani letos, když Park Kyung-mo prohrál své finále o jediný bod. Dva body stály Koreu dvě zlaté medaile.




Teakwondo – další sport, ve kterém Korejci dominují. Ještě aby ne, když teakwondo pochází z Koreje. Mezi ženami vyhrály Lim Su-jeong (kategorie do 57kg) a Hwang Kyung-sun (67kg). Obě to jsou dvaadvacetileté závodnice, takže jistě ještě přidají řadu dalších cenných medailí. Mezi muži vyhráli Son Tae-jin (68kg) a Cha Dong-min (80kg). Son je stejně starý jako vítězné ženy a Cha dokonce ještě o dva roky mladší. O budoucnost teakwonda v Koreji opravdu strach mít nemusí. Z osmi možných zlatých jich mladí zástupci Koreje získali rovnou polovinu.


1.5.08

Olympijská pochodeň ozářila 38. rovnoběžku

vyšlo v MfDnes (foto vlastní)

Soul (Martin Vlnas) - Jihokorejský Soul se v neděli zbarvil do ruda. Do desetimilionové metropole totiž společně s olympijskou pochodní dorazilo na sedm tisíc čínských studentů odhodlaných podpořit plamen na jeho dvacetikilometrové pouti ze Soulského olympijského parku do srdce města.


Čínské úřady celou akci naplánovaly do nejmenších detailů. Pro studenty svážené najatými autobusy jihokorejských dopravců připravily stovky rudých praporů a tisíce triček, šátků a praporků. Centrum businessu jindy vyhrazené pro pečlivě upravené muže v drahých oblecích, tak připomínalo spíše sraz komunistické mládeže. „Ještě nikdy jsem neviděla tolik čínských vlajek pohromadě. Dokonce ani u nás doma. Ambasáda si dala opravdu záležet “ divila se absolventka elitní Pekingské univerzity Lie Cheng. „Asi už jsem mimo Čínu moc dlouho, ale politika mi stejně nikdy nic neříkala“ dodala Cheng žijící v Jižní Koreji již čtvrtým rokem. Takových jako Lie Cheng však byla neprostá menšina. Ostatní neúnavně provolávali slávu „Jediné Číně“ a varovali před směšováním olympijské myšlenky s velmocenskou politikou. „Rezolutně potlačíme jakékoliv snahy o rozdělení naší země,“ hlásal slogan nad hlavami usměvavého páru. Ostatní se nesly v podobném duchu. Čínu prezentovaly jako vyspělý stát, který se stal objetí propagandy západních médií v čele s globálními zpravodajskými televizemi. „Nedokážu pochopit, proč jihokorejští aktivisté protestují právě dnes. Lidská práva mají řešit diplomaté,“ argumentoval dvaadvacetiletý student korejštiny Sun.


„Věří tomu, co se naučí doma“


Nutno dodat, že čínská mládež se také velmi dobře bavila. Pro mnoho z nich byla „olympijská neděle“ jednou z mála příležitostí, jak se potkat s kamarády ze školních lavic roztroušených po Koreji. Tedy do té doby, než se na obzoru objevil někdo, kdo obecné nadšení nesdílel. Číňané se s narušiteli rudé masy rozhodli skoncovat po svém. Létaly kameny a z bambusových tyčí, na nichž ještě před chvílí vlály zástavy, se staly nebezpečné zbraně. Přitom drtivá většina z Číňanů nevěděla, kdo proti nim vlastně stojí. „Až letos jsem díky protestům zjistila, že Tibet má vlastní vlajku a že Dalajláma získal Nobelovu cenu míru. Myslím, že o tom nevědí ani Číňané tady v Soulu. Nechtějí to vědět. Věří tomu, co se naučí doma,“ přiznala se Lie Cheng.


Osm tisíc policistů v ulicích zažilo řadu perných okamžiků. Na rozdíl od „klasických“ bouří, které jihokorejských zásahové jednotky obvykle bez milosti a často brutálně rozpráší, ale zůstali tentokrát policisté stoicky klidní. Čínští studenti si proti nim, na rozdíl od Jihokorejců, mohli dovolit doslova cokoliv. Politické elity si za žádnou cenu nechtěly rozhněvat svého největšího obchodního partnera.



Živá pochodeň nevzplála


Protičínští aktivisté se rozdělili na dva nepočetné tábory. Tibet, reprezentovaný buddhistickými mnichy společně s Američany a Evropany, v Soulu jen sekundoval drtivé kritice čínského zacházení se severokorejskými uprchlíky, jež jsou ve většině případů okamžitě po odhalení vráceni do rodné vlasti. Tam je čeká v lepším případě „převýchovný tábor“, v tom horším smrt. Severokorejec Son Jong Hoon, jemuž se vysněná cesta na jih nakonec zdařila, se na protest proti praktikám čínského režimu pokusil upálit. Svou smrt si naplánoval právě na den, kdy v Soulu plál olympijský oheň. Chtěl tak k tématu přilákat co největší mediální pozornost a zároveň upozornit na osud svého bratra, jemuž hrozí v Severní Koreji poprava za údajnou špionáž. Hoonův sourozenec byl obviněn krátce po jejich společném setkání na čínském území. "Není většího životního cíle, než záchrana života staršího bratra,“ nechal se nedlouho před pokusem o sebevraždu slyšet hluboce věřící katolík. Vyznávání jiné víry, než oficiální ideologii Čučche, trestá severokorejský režim smrtí.


Než se Son Jong Hoonovi podařilo jeho zoufalý čin dokonat, zasáhla policie. Symbolem tibetské beznaděje zůstala osamocená papírová vlaječka, již kdosi pohodil z auta na široké hlavní třídě nedaleko cílové destinace pochodně. Poslední předávka soulské štafety proběhla jen několik metrů od ní. Ve městě, kde se podle historiků před dvaceti lety uskutečnily jedny z nejúspěšnějších olympijských her v historii, které nastartovaly smršť politických reforem a přivedly Jižní Koreu mezi demokratické státy, tentokrát zvítězila perfektně organizovaná čínská diaspora. Den poté se olympijský plamen „ladně“ přehoupl přes 38 rovnoběžku. Neprodyšně uzavřenou hranici mezi jihem a severem.


Pod věčným plamenem Čučche


V Pchjongjangu se dle očekávání neprotestovalo, a tak si pochodeň i její tentokrát minimální čínský doprovod dopřály den oddechu. První běžec, Pak Du Ik – pamětník severokorejského fotbalového zázraku na mistrovství světa ve fotbale v roce 1966 – vystartoval z místa pod 170 metrovou pochodní glorifikující již zmíněnou ideologii Čučche. Plamen zářící z vrcholu věže složené 25 550 kamenných bloků, z nichž každý symbolizuje jeden den Kim Ir-Senova života, je věčný. Stejně, jako Kimova ideologie. Téměř zázrakem odolává i chronickým výpadkům proudu sužujícím zemi.


Slavnostně vyzdobené ulice vzorového hlavního města obklopily tisíce lidí v hanbocích – korejských národních krojích. Pro Severokorejce byla návštěva pochodně, první v historii, nepochybně svátkem. Kterékoliv jiné pondělí by drtivá většina z nich jistě trávila „budováním režimu“, a tak den volna strávený s mávátky uvítali všichni. Sladkou tečku na závěr nakonec ale stejně slupl diktátorský režim. Při pohledu do symbolu olympijské myšlenky v zajetí hermeticky uzavřeného státu neustále porušujícího základní lidská práva se dělaly mžitky před očima nejen severokorejským emigrantům. Plamen přitom nezářil víc, než obvykle.

16.4.08

Olympijský park v Soulu - foto

K předchozímu Vojtovu článku tak trochu souvisejícím s letní Olympiádou, která se v Soulu konala v roce 1988, přidávám pár starších fotek ze soulského olympijského parku.

Kim Hjon-hi - Slzy mé duše


Autor: Vojtra Pitra


Před pár dny jsem dočetl nesmírně zajímavou knihu – Slzy mé duše od Kim Hjon-hi. Pokud vám to jméno nic neříká, tak vězte, že Kim Hjon-hi je bývalá severokorejská agentka, která v pětadvaceti letech společně s dalším agentem vyhodila do vzduchu jihokorejské letadlo se sto patnácti pasažéry na palubě. To se stalo v roce 1987 a o pět let později vydaná kniha vypráví její příběh a zároveň jde i o její zpověď a omluvu rodinám obětí.

obr.: Kim Hjon-hi - řekli byste to do ní?



Přestože jsem byl od jedné vážené profesorky korejské literatury varován, že kniha je: následuje doslovná citace „děsná sračka“, tak mi aspoň po literární stránce mi přišla dobrá. Velmi napínavá a strašně zajímavá a přečetl jsem ji za dva dny (pravděpodobně můj rekord). Ono ne zrovna kladné hodnocení možná naráží na skutečnost, že jde téměř o propagandu Jižní Koreje a údajnými „spoluautory“ mají být američtí a jihokorejští agenti zpravodajských služeb, kteří ji po atentátu několik let vyslýchali. Sama Hjon-hi prý anglicky neumí a knihu do angličtiny přeložili agenti Jižní Koreje, pokud ji rovnou nenapsali sami. Česká vydání z roku 1997 je překlad této americké verze. Když se američtí novináři pokoušeli pozvat Kim Hjon-hi do Ameriky, aby s ní udělali rozhovory o „její“ knize, byli opakovaně odmítnuti americkým ministerstvem zahraničí. Není rovněž bez zajímavosti, že kniha kopíruje základní teze KUBARKu, kdysi tajné příručky CIA pro vyslýchání osob odolávajících standardním metodám, tedy například agentů komunistických tajných služeb.

obr.: 350 gramů této výbušniny (C-4) zničilo letadlo KAL 858.



Zpátky ale ke Kim Hjon-hi. Hjon-hi se narodila 27. ledna 1962 v rodině diplomata, takže část svého dětství strávila na Kubě. V osmnácti letech si ji díky jejím skvělým výsledkům ve škole a její kráse vybrala strana jako svou budoucí agentku a odtrhla ji od rodiny, kterou poté už vídala zhruba jednou ročně a sebrala ji i pravé jméno Ok Hwa. Tři roky strávila ve výcvikovém táboře (součást vojenské fakulty v Kumsongu) v zakázaném údolí kilometry daleko od jakékoliv civilizace. Denní program vypadal následovně:

06.00 – 07.00 Budíček, úklid, praní šatů
07.00 – 07.30 Snídaně
07.30 – 08.30 Ranní čtení filozofie a ctností Kim Ir-sena
08.30 – 13.00 Dopolední vyučování
13.00 – 16.00 Oběd a polední klid
16.00 – 17.30 Odpolední vyučování
17.30 – 19.00 Cvičení
19.00 – 20.00 Večeře
20.00 – 21.00 Bojové sporty
21.00 – 22.00 Noční pochod
22.00 – 23.00 Studium
23.00 Spaní

Celé dny žila venku, spala v dírách v zemi. Na počest Kimových narozenin pochodovali 180 kilometrů ve třech dnech – tzv. Pochod věrnosti. Po třech letech ji čekala závěrečná zkouška. Kdo zkoušku neudělal ani na druhý pokus, byl vyloučen ze strany a pro zbytek života upadl v nemilost. Zkouška trvala týden v každé její části bylo nutné získat nejméně 90 bodů ze sta. První části byl běh na patnáct kilometrů kolem tábora. Pokračování bylo v tělocvičně, kde se vzpíralo a dělaly se zdvihy. Hjon-hi zvedla 75 kg a udělala 17 zdvihů, což dělalo 96 a 94 bodů. Poté se běhalo na rychlost. Po obědě následovala zkouška z bojových sportů. Během ni instruktoři nedělali rozdíly mezi ženami a muži a všechny je pořádně zmlátili. Druhý den se zkoušela střelba ze zbraní a jízda autem. Písemné zkoušky se skládaly z filozofie Kim Ir-sena, matematiky, cizí jazyky atd. Praktická zkouška byla o získání dokumentů z velvyslanectví, nacházejícího se několik kilometrů od tábora. Po složení zkoušek dostala několik menších úkolů a hodně cestovala po světě, kde se vydávala za japonskou turistku. Několik měsíců strávila v Číně, aby se naučila jazyk. V případě nutnost se od agentek očekávalo, že budou prodávat své tělo, přestože jejich neposkvrněnost byla pravidelně kontrolována doktory a jakékoliv projevy lásky byly nepřípustné. Svůj životní úkol dostala po pár letech ve službě a údajně ho vymyslel a schválil sám Kim Ir-sen. Spočíval ve zničení letadla 858 jihokorejských aerolinek z Bagdádu do Soulu a tím zvýšení politického napětí v Jižní Koreji, zrušení olympijských her v Soulu a vytvořením podmínek pro násilné sjednocení obou Korejí pod praporem komunistického severu.

obr.: trosky letadla, ve kterém cestovali převážně těžce pracující dělníci.



Tento úkol splnila se zkušeným agentem Kim Song-ilem, legendou revolučního boje. Ten celou akci považoval na pitomost, navíc špatně naplánovanou. Plán akce byl takovýto: z Pchjongjangu odletět do Moskvy, poté do Budapešti a Vídně, kde se budou vydávat za otce s dcerou japonské národnosti na dovolené. Poté do Bělehradu, aby získali dost razítek do pasu a jejich krytí vypadalo důvěryhodně. Z Bělehradu přesun do Bagdádu, odkud bude startovat i cílové letadlo. Na letišti jim spolupracovníci předají bombu. Před startem umístit bombu do kabiny v přihrádce pro zavazadla, nastavit časový spínač na devět hodin po startu. Vystoupit na mezipřistání v Abú Zabí a bombu nechat v letadle. Pokračovat přes Ammán do Říma, poté do Vídně, tam zůstat několik dní na severokorejském velvyslanectví a vrátit se do Pchjongjangu. V Abú Zabí jim ovšem při mezipřistání zabavili letenky a nastaly problémy. Po výbuchu letadla se na ně nalepila policie a když se situace nevyvíjela dobře, pokusili se oba agenti přesně podle pokynů spáchat sebevraždu skousnutím ampulky s ciankály schované v cigaretě. Úspěch slavil pouze Song-il, Hjon-hi se podařilo oživit a šla od výslechu k výslechu.

obr.: Hjon-hi s roubíkem, který ji má zabránit v možné sebevraždě ukousnutím jazyka.



Její historka o japonských turistech se brzo zbortila jako dům z karet. I proto, že nikdy nebyla v Japonsku. To bylo ještě během vyšetřování v Abú Zabí, poté byla převezena do Jižní Koreje, z čehož měla díky propagandě o místních metodách výslechu doslova panický strach. Žádné mučení se ale nekonalo a pod stupňujícím se tlakem se přiznala. V soudním procesu dostala trest smrti, ale prezident ji poté udělil milost. Hlavní vina totiž ležela na Kim Ir-senovi a jeho režimu, který zmanipuloval a využil mladé děvče. Ne nepodstatným důvodem pro milost bylo i to, že Hjon-hi byla vynikající ukázkou tragédie Severní Koreje a jako taková se hodila více živá než mrtvá. Pokud si chcete knihu přečíst, tak ji najdete asi v každé větší knihovně. Já za sebe ji doporučuji, nemohl jsem se od ní odtrhnout. Ovšem nezapomínejte na druhý odstavec tohoto článku.