Olympijská pochodeň ozářila 38. rovnoběžku

vyšlo v MfDnes (foto vlastní)

Soul (Martin Vlnas) - Jihokorejský Soul se v neděli zbarvil do ruda. Do desetimilionové metropole totiž společně s olympijskou pochodní dorazilo na sedm tisíc čínských studentů odhodlaných podpořit plamen na jeho dvacetikilometrové pouti ze Soulského olympijského parku do srdce města.

Čínské úřady celou akci naplánovaly do nejmenších detailů. Pro studenty svážené najatými autobusy jihokorejských dopravců připravily stovky rudých praporů a tisíce triček, šátků a praporků. Centrum businessu jindy vyhrazené pro pečlivě upravené muže v drahých oblecích, tak připomínalo spíše sraz komunistické mládeže. „Ještě nikdy jsem neviděla tolik čínských vlajek pohromadě. Dokonce ani u nás doma. Ambasáda si dala opravdu záležet “ divila se absolventka elitní Pekingské univerzity Lie Cheng. „Asi už jsem mimo Čínu moc dlouho, ale politika mi stejně nikdy nic neříkala“ dodala Cheng žijící v Jižní Koreji již čtvrtým rokem. Takových jako Lie Cheng však byla neprostá menšina. Ostatní neúnavně provolávali slávu „Jediné Číně“ a varovali před směšováním olympijské myšlenky s velmocenskou politikou. „Rezolutně potlačíme jakékoliv snahy o rozdělení naší země,“ hlásal slogan nad hlavami usměvavého páru. Ostatní se nesly v podobném duchu. Čínu prezentovaly jako vyspělý stát, který se stal objetí propagandy západních médií v čele s globálními zpravodajskými televizemi. „Nedokážu pochopit, proč jihokorejští aktivisté protestují právě dnes. Lidská práva mají řešit diplomaté,“ argumentoval dvaadvacetiletý student korejštiny Sun.

„Věří tomu, co se naučí doma“

Nutno dodat, že čínská mládež se také velmi dobře bavila. Pro mnoho z nich byla „olympijská neděle“ jednou z mála příležitostí, jak se potkat s kamarády ze školních lavic roztroušených po Koreji. Tedy do té doby, než se na obzoru objevil někdo, kdo obecné nadšení nesdílel. Číňané se s narušiteli rudé masy rozhodli skoncovat po svém. Létaly kameny a z bambusových tyčí, na nichž ještě před chvílí vlály zástavy, se staly nebezpečné zbraně. Přitom drtivá většina z Číňanů nevěděla, kdo proti nim vlastně stojí. „Až letos jsem díky protestům zjistila, že Tibet má vlastní vlajku a že Dalajláma získal Nobelovu cenu míru. Myslím, že o tom nevědí ani Číňané tady v Soulu. Nechtějí to vědět. Věří tomu, co se naučí doma,“ přiznala se Lie Cheng.

Osm tisíc policistů v ulicích zažilo řadu perných okamžiků. Na rozdíl od „klasických“ bouří, které jihokorejských zásahové jednotky obvykle bez milosti a často brutálně rozpráší, ale zůstali tentokrát policisté stoicky klidní. Čínští studenti si proti nim, na rozdíl od Jihokorejců, mohli dovolit doslova cokoliv. Politické elity si za žádnou cenu nechtěly rozhněvat svého největšího obchodního partnera.

Živá pochodeň nevzplála

Protičínští aktivisté se rozdělili na dva nepočetné tábory. Tibet, reprezentovaný buddhistickými mnichy společně s Američany a Evropany, v Soulu jen sekundoval drtivé kritice čínského zacházení se severokorejskými uprchlíky, jež jsou ve většině případů okamžitě po odhalení vráceni do rodné vlasti. Tam je čeká v lepším případě „převýchovný tábor“, v tom horším smrt. Severokorejec Son Jong Hoon, jemuž se vysněná cesta na jih nakonec zdařila, se na protest proti praktikám čínského režimu pokusil upálit. Svou smrt si naplánoval právě na den, kdy v Soulu plál olympijský oheň. Chtěl tak k tématu přilákat co největší mediální pozornost a zároveň upozornit na osud svého bratra, jemuž hrozí v Severní Koreji poprava za údajnou špionáž. Hoonův sourozenec byl obviněn krátce po jejich společném setkání na čínském území. "Není většího životního cíle, než záchrana života staršího bratra,“ nechal se nedlouho před pokusem o sebevraždu slyšet hluboce věřící katolík. Vyznávání jiné víry, než oficiální ideologii Čučche, trestá severokorejský režim smrtí.

Než se Son Jong Hoonovi podařilo jeho zoufalý čin dokonat, zasáhla policie. Symbolem tibetské beznaděje zůstala osamocená papírová vlaječka, již kdosi pohodil z auta na široké hlavní třídě nedaleko cílové destinace pochodně. Poslední předávka soulské štafety proběhla jen několik metrů od ní. Ve městě, kde se podle historiků před dvaceti lety uskutečnily jedny z nejúspěšnějších olympijských her v historii, které nastartovaly smršť politických reforem a přivedly Jižní Koreu mezi demokratické státy, tentokrát zvítězila perfektně organizovaná čínská diaspora. Den poté se olympijský plamen „ladně“ přehoupl přes 38 rovnoběžku. Neprodyšně uzavřenou hranici mezi jihem a severem.

Pod věčným plamenem Čučche

V Pchjongjangu se dle očekávání neprotestovalo, a tak si pochodeň i její tentokrát minimální čínský doprovod dopřály den oddechu. První běžec, Pak Du Ik – pamětník severokorejského fotbalového zázraku na mistrovství světa ve fotbale v roce 1966 – vystartoval z místa pod 170 metrovou pochodní glorifikující již zmíněnou ideologii Čučche. Plamen zářící z vrcholu věže složené 25 550 kamenných bloků, z nichž každý symbolizuje jeden den Kim Ir-Senova života, je věčný. Stejně, jako Kimova ideologie. Téměř zázrakem odolává i chronickým výpadkům proudu sužujícím zemi.

Slavnostně vyzdobené ulice vzorového hlavního města obklopily tisíce lidí v hanbocích – korejských národních krojích. Pro Severokorejce byla návštěva pochodně, první v historii, nepochybně svátkem. Kterékoliv jiné pondělí by drtivá většina z nich jistě trávila „budováním režimu“, a tak den volna strávený s mávátky uvítali všichni. Sladkou tečku na závěr nakonec ale stejně slupl diktátorský režim. Při pohledu do symbolu olympijské myšlenky v zajetí hermeticky uzavřeného státu neustále porušujícího základní lidská práva se dělaly mžitky před očima nejen severokorejským emigrantům. Plamen přitom nezářil víc, než obvykle.