Náboženství v Jižní Koreji

Autor: Jakub Dobeš

Několikrát jsem byl dotázán, zda jsou Jihokorejci věřící a v co vlastně věří. Jsou to buddhisté? Křesťané? Pokusím se v pár řádkách shrnout to, co se dá o tomto tématu zjistit.

V první řadě bych měl zmínit, že v roce 2006 se k jakémukoliv náboženství hlásilo 74,7% obyvatelstva Jižní Koreje. Procentuální rozdělení náboženství je následující:

* buddhismus - 52%
* křesťanství - 20%
* ostatní náboženství - 0,7%
* nevěřící - 25,3%




Do ostatních náboženství jsou zahrnuty víry jako wonbulgyo (nový směr vycházející z buddhismu založený v roce 1916, kdy byl Pak Chung-bin osvícen), chondogyo (kloubící buddhismus, konfucianismus, taoismus a obsahující prvky křesťanství; je to taktéž náboženské hnutí vzniklé ve 20. století), šamanismus, hinduismus, judaismus, konfucianismus; minoritním korejským náboženstvím je také islám. Procentuálně nejvíc věřících se nachází ve větších metropolitních městech, jako je Soul (49,9 % věřících), Busan (46,1 % věřících) nebo Daegu (45,8 % věřících). Jižní Korea je také třetí v žebříčku zemí Jihovýchodní Asie v procentuelním zastoupení křesťanství (první dvě místa patří Filipínám a Východnímu Timoru).


Kromě Křesťanství, kde je dána jasná hranice mezi věřícími a nevěřícími, mohou ve statistikách ostatních náboženství vzniknout jisté nejasnosti. Například meze věřících v buddhismu či konfucianismu jsou jen těžce rozeznatelné. Nejen v Koreji, ale i jiných zemích dochází k tomu, že se víra dědí v rámci rodu nebo je všeobecně uznávaná v nějaké společnosti a tím vzniká problém rozeznat kupříkladu buddhisty od ne-buddhistů. Mnoho lidí žijících na odlehlých místech je hluboce zasaženo touto tradicí víry, již uznávají všichni okolo. Mimoto není pro Korejce neobvyklé modlit se v buddhistických chrámech, podílet se na konfuciánských rituálech a pro rady chodit k šamanovi. Krom toho statistiky podceňují počet lidí hlásících se k novým vírám. Některé zdroje odhadují počet příznivců Ch'ondogyo na víc než jeden milion.


Některé tradice, převážně buddhismus, jsou spojovány s historií Korejského poloostrova. Místa jako chrám Pulguksa, Sokkuram Grotto v Kyongju nebo chrám Haeinsa blízko Taegu jsou považovány za nejdůležitější kulturní památky země.

Konfucianismus zůstává nedůležitějším ve společenské etice. Očividně má největší vliv na korejský vzdělávací systém. Křesťanství je v Koreji spojováno s modernizací a sociálními reformami. Mnoho křesťanu v současné Jižní Koreji je podobného názoru jako zkušený politický opoziční vůdce Kim Dae Jung (katolík), který je velkým zastáncem lidských práv. Křesťansky podporované organizace jako Urban Industrial Mission podporují odbory.

Nová náboženství získávají své příznivce z obou tradičních náboženství i z křesťanství tím, že matou lidi různými úhly pohledu. Tím došlo k tomu, že v 19. století bylo v Jižní Koreji napočítáno více než 5000 nových náboženských směrů/hnutí, kde mnoho z nich bylo jen malých a dočasných.

Text je částečným překladem článku "Religion in South Korea" z internetové encyklopedie Wikipedia.

Jihokorejská víra v zajetí Talibů

„Období monzunů skončilo,“ ohlásil před týdnem zvesela Jihokorejský hydrometeorologický ustáv. Pěkné počasí ale vydrželo jen dva dny. Od té doby padají provazce vody znovu. Lidé na ulicích jsou nebývale nervózní a podráždění. „Jihokorejci projevují příznaky kolektivního stresu,“ vystihl situaci reportér deníku Korea Times Kim Tae-jong. Na vině ale nejsou jen promočená saka a rozmazané líčení. Již čtvrtý týden se 21 jihokorejských misionářů probouzí v zajetí afghánských Talibů. Každý den se modlí za brzký návrat domů. S nimi i celá Jižní Korea.

Jsme s vámi – živě a neustále

„Prosím, zachraňte naše děti,“ apelovala před televizními kamerami Kim Taek-kyoung, matka jednoho z rukojmích, na pohřbu první z obětí. Dojemná scéna okamžitě obletěla celou zemi. Jihokorejská media jsou aférou doslova posedlá a situaci ještě vyhrocují. „Je smutné vidět ty nevinné lidi trpět, soucítím s nimi. Zároveň je ale utrpení sledovat jejich neštěstí každý den,“ vyznal se novinářům student vysoké školy Lee Jung-hwa. V přetechnizované zemi se před krutými vousatými Afghánci, mladou Jihokorejkou plačící nad svíčku s nápisem „vraťte se“, nebo Američany odmítajícími dohodu s teroristy skutečně neschováte. A to ani během cesty ze zaměstnání. Obrazovky instalované v soulské hromadné dopravě přenášejí zprávy plné mediálních stereotypů živě přímo k očím cestujících. Jen málokdo si přitom dovolí, nechat je sklopené.

Mladá a lákavá víra

Ačkoliv je křesťanství v Jižní Koreji nejrozšířenější formou vyznání, vznikla první katolická farnost na Korejském poloostrově až v roce 1784. Kristova slova ale v hornaté zemi rychle zapustila kořeny. Na rozdíl od sousední Číny nebo Japonska těžila víra v Koreji z tradičního monoteistického šamanismu uctívajícího jediného boha-tvůrce.

Za japonské okupace Koreje před druhou světovou válkou a později během samovlády generála Park Chung-hee v šedesátých a sedmdesátých letech se křesťanství rozvinulo v národní kulturu protestu. Parkův režim sice chrlil jeden ekonomický úspěch za druhým, bohatství ale zůstávalo v kapsách úzké skupiny vyvolených a demokracie umírala pod ranami obušků. Ne nadarmo si tehdejší Jižní Korea vydobyla přízvisko „země slzného plynu“. Na rozdíl od zkorumpovaných úředníků se církev proti násilí a porobení otevřeně postavila. Řada věřících za své postoje zaplatila životem. Popularita „západní víry“ ale stoupala stejně rychle, jako počet mučedníků. Do té doby převažující buddhismus slábl, protože nedokázal zachytit rychlé tempo doby.

Křesťanská enkláva se tehdy s každou další dekádou zdvojnásobila, a rostla tak nejrychleji na světě. Když v roce 1984, dvě stě let po příchodu víry do země, navštívil Jižní Koreu papež Jan Pavel II., svatořečil najednou 103 nejvýznamnějších postav jihokorejských dějin – nejvíce v historii Vatikánu. O deset let později vytlačilo křesťanství buddhismus z pozice největší církve a dnes ho považuje za své zhruba třetina Jihokorejců. Mezi jeho aktivní stoupence se řadí i současný jihokorejský prezident Roh Moo-hyun. Právě prezident Roh je ale podle médií i řady místních za zajetí věrozvěstů zodpovědný, protože právě on podepsal souhlas s účastí jihokorejských vojáků na mírové misi v Afghánistánu. Jen těsně za ním ho na seznamu viníků následují Spojené státy.

Za všechno můžou Američané

Protiamerický populismus patří k tradičnímu korejskému folkloru již léta a blížícími se prezidentskými volbami se dá očekávat jeho stupňování. Ambasáda Spojených států proto připomíná nedobytnou středověkou pevnost. Nepřetržitě ji střeží obrněné transportéry, vodní děla a desítky policistů. Řada antonů připravená zredukovat počet protestujících se táhne podél chodníku jako nekonečný had. Zatím vládne v ulicích před ambasádou relativní klid – Korejci zapalují svíčky nebo mávají transparenty vyzývajícími Američany k zahájení vyjednávání. Nad nimi ale začínají létat amplióny zesílená slova plná výhružek. Pokud Taliban popraví dalšího z rukojmích (a přestane pršet), může zatím potlačovaná frustrace nekontrolovatelně explodovat. Skutečným původcem afghánské anabáze ale není ani „válka proti teroru“, ani prezident Roh, ale jihokorejská křesťanská církev samotná.

Víra jako exportní artikl

Jižní Korea je totiž po Spojených státech druhým nejhorlivějším vývozcem křesťanství do světa. Ve více než sto padesáti zemích působí na 16 tisíc jak protestantských, tak katolických misionářů. Ti se s oblibou specializují na nejchudší a zároveň nejrizikovější oblasti ležící mezi desátkou a čtyřicátou rovnoběžkou severní šířky. Odhodlané jihokorejské věrouky najdete v Iráku, subsaharské Africe, nebo v Afghánistánu. Jednotlivé kongregace přitom mezi sebou rády soupeří o to, kdo vyšle své misionáře do rizikovější oblasti. Často špatně informovaní „vyslanci víry“ se tak nutně stávají oběťmi boje o mediální pozornost a s ní spojené dárcovské příspěvky. Neštěstí, jako vždy, nechodí po horách, ale po lidech. Jihokorejští misionáři si neuvědomují, že kázat víru v soulských parcích, například se zvonečkem a cedulí „Objetí zdarma“, nese jiná úskalí, než život mezi po zuby ozbrojenými afghánskými Taliby. Křesťanská horlivost se ale může projevovat i docela jinak.

S bohem jsem šťastná

„Otevřený kostel? Vždyť jsou dvě ráno!“. „Ale já se dnes ještě nemodlila,“ trvá na svém jihokorejská studentka ekonomie Park Hui-kyung. „A nepočká to do rána?“ apeluji na zdravý rozum. „Ne!“ odpovídá jinak mírná dívka s nečekaným důrazem. Další dvě hodiny brouzdáme potemnělými uličkami pražského centra. Otevřených svatostánků sice potkáváme celou řadu, ale podle všudypřítomného hluku věří jejich osazenstvo jen ve chmel a Beatles.

Teprve teď, ztracený v úzkých uličkách Starého města, doceňuji význam červeně zářících neonových křížů, které v Jižní Koreji dominují každému kostelu. Fungují stejně jako námořní majáky. Zbloudilé lidské duše díky nim nacházejí svou cestu domů. „Prosím boha, aby mě vedl. Jsem s ním šťastná,“ vysvětluje mi černovlasá Korejka. I ji ale nakonec přemůže únava. Vracíme se ke kostelu Svatého Vojtěcha. Před sochou Johánka z Pomuku se dívka zastaví. Zavírá oči. Jemný hlas naplňuje spící náměstí. „Nemodlím se, spíš si spolu povídáme,“ vypráví mi později. Když se Hui-kyung vrátí do pražské reality, pravidelně oddechuje a lehce se usmívá.