Showing posts with label Čína. Show all posts
Showing posts with label Čína. Show all posts

20.10.08

Korejští zlatokopové z Pekingu

Autor: Vojta Pitra

Olympiáda už je sice nějaký ten pátek za námi, přesto snad nepohrdnete tímhle článkem o korejských sportovních hrdinech, kteří zazářili právě pod pěti kruhy v hlavním městě nejlidnatější země na světě.

Pro korejské sportovce byla olympiáda v Pekingu nejúspěšnější v historii v počtu získaných zlatých medailí. Co do celkového počtu zaostala o 2 získané medaile za domácími hrami v Soulu, ale z Pekingu si korejská výprava přivezla o jedno zlato více. Podívejme se na korejské sportovní hrdiny z blízka. Na jejich úspěších se dá krásně ukázat, jaké sporty jsou v Koreji populární a kdo je v nich nejlepší.

Baseballový tým – hned na začátek si dáme korejské Nagano. Baseball je v Koreji dost možná nejpopulárnější sport a když muži vyhráli olympijský turnaj, vybuchla celá země nadšením. Výjimečnost tohoto vítězství je umocněna tím, že to bylo naposledy, kdy byl baseball na olympiádě. Proč naposledy? Protože Američané neposílají na turnaj své profesionální hráče a to se olympijskému výboru nelíbí. Vraťme se ale k turnaji. Korea do turnaje vstupovala jako outsider, nebo přinejlepším jako černý kůň. Svůj boj v základní skupině ale zahájila k překvapení všech vítězstvím nad USA, i přes neúčast profesionálů velkým favoritem celého turnaje. Poté už následovalo jedno vítězství za druhým, Kanada, Japonsko, Čína, Taipei a další velký favorit Kuba. V posledním zápase rozdrtili 10:0 Nizozemce a do semifinále postoupili z prvního místa. Celý svět byl výkony neporažených Korejců šokován. V semifinále je čekal jejich odvěký rival z Japonska, který byl podezříván z toho, že ve skupině nehrál poslední zápas naplno, aby se vyhnul Kubáncům a mohl hrát proti papírově slabším Korejcům. Japonci ještě dvě směny před koncem vedli 2:1, ale zdrcujícím finišem Korejci vyhráli 6:2. Ve finále podruhé v turnaji porazili favorizované Kubánce, když se jim v krizové situaci podařil fantastický dvojout. Pro Koreu to bylo navíc historicky první zlato v mužském kolektivním sportu.




Choi Min-ho – zkušený judista a mistr světa z roku 2003 získal v Pekingu svou nejcennější medaily. Na předchozí olympiádě skončil na třetím místě, v Číně si ovšem neohroženě došel pro nejcenější kov. Všechny své zápasy vyhrál na ippon, což je stejné, jako kdyby boxer všechny své soupeře knockoutoval. Dal si tak nejlepší dárek k osmadvacátým narozeninám, které během olympiády oslavil.




Park Tae-hwan – vycházející hvězda světového plavání. Pro svou zemi získal první zlatou medailí z plavání v historii a jako první Asiat vyhrál závod na 400m volným stylem. Kromě zlata získal ještě stříbrnou medaily na poloviční trati. Poté, co rok před olympiádou porazil svůj velký vzor, Australana Granta Hacketta, rozhodl se trénovat v Austrálii v rámci svého „500 denního projektu“. Evidentně mu prospěl. Čerstvý maturant je v současnosti i vyslancem dobré vůle „Dynamické Koreje“.




Jin Jong-oh – nejlepší korejský ostřelovač, který si v Pekingu vystřílel hned dvě medaile. Zlatou na vzdálenost 50m a stříbrnou na 10m. Před čtyřmi lety v Aténách získal stříbro. Zajímavé je, že v obou disciplínách soupeřil o stupně vítězů s protivníkem ze Severní Koreje, Kim Jong-suem. V obou závodech skončil vždy o příčku výš než Kim, což jiště soudruhy nepotěšilo. Co je ale muselo vyloženě naštvat, byla dodatečná diskvalifika Kima pro doping. A ještě zajímější je fakt, že soudruzi Kimovu diskvalifikaci před národem utajili. Normální Severokorejci si tedy myslí, že mají o dvě medaile více, než je tomu ve skutečnosti.




Sa Jae-Hyouk – mladý vzpěrač získal zlatou medaily v dvojboji v hmotnostní kategorii do 77kg. Sa je juniorský mistr světa z před tří let, když vyhrál šampionát na domácí půdě v Pusanu. Loni už mezi dospělými skončil na mistrovství světa pátý a letos vyhrál olympiádu. V závodu dosáhl stejného výsledku jako jeho číský soupeř, takže o jeho vítězství rozhlodla jeho menší hmotnost, konkrétně půl kila. Ještě že neměl před závodem k snídani vajíčka se slaninou.




Jang Mi-ran – vzpěračka v kategorii do 75kg by asi těžko vyhrála volbu královny krásy, ale ve světě vzpírání patří za světovou jedničku. V Aténách skončila druhá, od té doby pouze vyhrává. Třikrát za sebou se stala mistryní světa, dvakrát ve světovém rekordu. Světový rekord zlomila i při svém vítězství v Pekingu.




Lee Jong-dae a Lee Hyo-jung – přestože to podle jmen asi nikdo nepozná, jde o smíšený pár hrající badmington. Jong-dae je považovaný za velký talent, hraje už od osmi let a reprezentuje od patnácti. Na posledním mistrovství světa skončil mezi jednotlivci druhý. Jeho partnerka Hyo-jung získala kromě společné zlaté ještě stříbrnou v ženské párové soutěži.




Lukostřelba – jestli Korejci v nějaké olympijské disciplíně dominují, pak je to lukostřelba. Již dvacet let za sebou vyhrávají korejské ženy soutěž týmů a vyhrály ji v Pekingu. Dominance v ženách jednotlivkyních trvala už od roku 1984, ale letos skončila, když Park Sung-hyun prohrála o jediný bod s domácí Zhang Juan Juan. Třetí místo obsadila další Korejka Yun Ok-hee. Mužský tým vyhrál poslední dvě olympijské soutěže a v Pekingu zkompletoval vítězný hattrick. O to podivnější je, že zástupce Koreje nikdy nevyhrál mužskou soutěž. A nevyšlo to ani letos, když Park Kyung-mo prohrál své finále o jediný bod. Dva body stály Koreu dvě zlaté medaile.




Teakwondo – další sport, ve kterém Korejci dominují. Ještě aby ne, když teakwondo pochází z Koreje. Mezi ženami vyhrály Lim Su-jeong (kategorie do 57kg) a Hwang Kyung-sun (67kg). Obě to jsou dvaadvacetileté závodnice, takže jistě ještě přidají řadu dalších cenných medailí. Mezi muži vyhráli Son Tae-jin (68kg) a Cha Dong-min (80kg). Son je stejně starý jako vítězné ženy a Cha dokonce ještě o dva roky mladší. O budoucnost teakwonda v Koreji opravdu strach mít nemusí. Z osmi možných zlatých jich mladí zástupci Koreje získali rovnou polovinu.


1.5.08

Olympijská pochodeň ozářila 38. rovnoběžku

vyšlo v MfDnes (foto vlastní)

Soul (Martin Vlnas) - Jihokorejský Soul se v neděli zbarvil do ruda. Do desetimilionové metropole totiž společně s olympijskou pochodní dorazilo na sedm tisíc čínských studentů odhodlaných podpořit plamen na jeho dvacetikilometrové pouti ze Soulského olympijského parku do srdce města.


Čínské úřady celou akci naplánovaly do nejmenších detailů. Pro studenty svážené najatými autobusy jihokorejských dopravců připravily stovky rudých praporů a tisíce triček, šátků a praporků. Centrum businessu jindy vyhrazené pro pečlivě upravené muže v drahých oblecích, tak připomínalo spíše sraz komunistické mládeže. „Ještě nikdy jsem neviděla tolik čínských vlajek pohromadě. Dokonce ani u nás doma. Ambasáda si dala opravdu záležet “ divila se absolventka elitní Pekingské univerzity Lie Cheng. „Asi už jsem mimo Čínu moc dlouho, ale politika mi stejně nikdy nic neříkala“ dodala Cheng žijící v Jižní Koreji již čtvrtým rokem. Takových jako Lie Cheng však byla neprostá menšina. Ostatní neúnavně provolávali slávu „Jediné Číně“ a varovali před směšováním olympijské myšlenky s velmocenskou politikou. „Rezolutně potlačíme jakékoliv snahy o rozdělení naší země,“ hlásal slogan nad hlavami usměvavého páru. Ostatní se nesly v podobném duchu. Čínu prezentovaly jako vyspělý stát, který se stal objetí propagandy západních médií v čele s globálními zpravodajskými televizemi. „Nedokážu pochopit, proč jihokorejští aktivisté protestují právě dnes. Lidská práva mají řešit diplomaté,“ argumentoval dvaadvacetiletý student korejštiny Sun.


„Věří tomu, co se naučí doma“


Nutno dodat, že čínská mládež se také velmi dobře bavila. Pro mnoho z nich byla „olympijská neděle“ jednou z mála příležitostí, jak se potkat s kamarády ze školních lavic roztroušených po Koreji. Tedy do té doby, než se na obzoru objevil někdo, kdo obecné nadšení nesdílel. Číňané se s narušiteli rudé masy rozhodli skoncovat po svém. Létaly kameny a z bambusových tyčí, na nichž ještě před chvílí vlály zástavy, se staly nebezpečné zbraně. Přitom drtivá většina z Číňanů nevěděla, kdo proti nim vlastně stojí. „Až letos jsem díky protestům zjistila, že Tibet má vlastní vlajku a že Dalajláma získal Nobelovu cenu míru. Myslím, že o tom nevědí ani Číňané tady v Soulu. Nechtějí to vědět. Věří tomu, co se naučí doma,“ přiznala se Lie Cheng.


Osm tisíc policistů v ulicích zažilo řadu perných okamžiků. Na rozdíl od „klasických“ bouří, které jihokorejských zásahové jednotky obvykle bez milosti a často brutálně rozpráší, ale zůstali tentokrát policisté stoicky klidní. Čínští studenti si proti nim, na rozdíl od Jihokorejců, mohli dovolit doslova cokoliv. Politické elity si za žádnou cenu nechtěly rozhněvat svého největšího obchodního partnera.



Živá pochodeň nevzplála


Protičínští aktivisté se rozdělili na dva nepočetné tábory. Tibet, reprezentovaný buddhistickými mnichy společně s Američany a Evropany, v Soulu jen sekundoval drtivé kritice čínského zacházení se severokorejskými uprchlíky, jež jsou ve většině případů okamžitě po odhalení vráceni do rodné vlasti. Tam je čeká v lepším případě „převýchovný tábor“, v tom horším smrt. Severokorejec Son Jong Hoon, jemuž se vysněná cesta na jih nakonec zdařila, se na protest proti praktikám čínského režimu pokusil upálit. Svou smrt si naplánoval právě na den, kdy v Soulu plál olympijský oheň. Chtěl tak k tématu přilákat co největší mediální pozornost a zároveň upozornit na osud svého bratra, jemuž hrozí v Severní Koreji poprava za údajnou špionáž. Hoonův sourozenec byl obviněn krátce po jejich společném setkání na čínském území. "Není většího životního cíle, než záchrana života staršího bratra,“ nechal se nedlouho před pokusem o sebevraždu slyšet hluboce věřící katolík. Vyznávání jiné víry, než oficiální ideologii Čučche, trestá severokorejský režim smrtí.


Než se Son Jong Hoonovi podařilo jeho zoufalý čin dokonat, zasáhla policie. Symbolem tibetské beznaděje zůstala osamocená papírová vlaječka, již kdosi pohodil z auta na široké hlavní třídě nedaleko cílové destinace pochodně. Poslední předávka soulské štafety proběhla jen několik metrů od ní. Ve městě, kde se podle historiků před dvaceti lety uskutečnily jedny z nejúspěšnějších olympijských her v historii, které nastartovaly smršť politických reforem a přivedly Jižní Koreu mezi demokratické státy, tentokrát zvítězila perfektně organizovaná čínská diaspora. Den poté se olympijský plamen „ladně“ přehoupl přes 38 rovnoběžku. Neprodyšně uzavřenou hranici mezi jihem a severem.


Pod věčným plamenem Čučche


V Pchjongjangu se dle očekávání neprotestovalo, a tak si pochodeň i její tentokrát minimální čínský doprovod dopřály den oddechu. První běžec, Pak Du Ik – pamětník severokorejského fotbalového zázraku na mistrovství světa ve fotbale v roce 1966 – vystartoval z místa pod 170 metrovou pochodní glorifikující již zmíněnou ideologii Čučche. Plamen zářící z vrcholu věže složené 25 550 kamenných bloků, z nichž každý symbolizuje jeden den Kim Ir-Senova života, je věčný. Stejně, jako Kimova ideologie. Téměř zázrakem odolává i chronickým výpadkům proudu sužujícím zemi.


Slavnostně vyzdobené ulice vzorového hlavního města obklopily tisíce lidí v hanbocích – korejských národních krojích. Pro Severokorejce byla návštěva pochodně, první v historii, nepochybně svátkem. Kterékoliv jiné pondělí by drtivá většina z nich jistě trávila „budováním režimu“, a tak den volna strávený s mávátky uvítali všichni. Sladkou tečku na závěr nakonec ale stejně slupl diktátorský režim. Při pohledu do symbolu olympijské myšlenky v zajetí hermeticky uzavřeného státu neustále porušujícího základní lidská práva se dělaly mžitky před očima nejen severokorejským emigrantům. Plamen přitom nezářil víc, než obvykle.

26.3.08

Nepokoje v Tibetu a západní propaganda

Autor: Michal Vodrážka

Právě jsem u snídaně viděl na čínské CCTV-9 debatu o nepokojích v Tibetu, a část o "nestranných" a "kvalitních" západních médiích byla opravdu zajímavá. Jeden příklad za všechny - fotky z BBC, kde nakládají zraněného do bílého auta, a pod tím komentář že "policie tvrdě zasáhla a zatkla mnoho demonstrantů," přičemž je na fotce jasně vidět červený kříž a čínský znak "sanitka." Ještě si živě pamatuji, jak jsem za povodní v Praze na CNN slyšel, že utržený remorkér míří na Karlův most. Jestli vás zajímá co se opravdu dělo, přečtěte si The Economist, jehož reportér ve Lhase byl, a případně se do budoucna naočkujte protipropagandou na speciálních stránkách CCTV o nepokojích.

Youtube slideshow o tom, jak evropská a americká média prezentovala události v Tibetu



Nejlepší je ta pasáž o CNN. Fotka oříznutá tak, aby z ní vypadla masa demonstrantů, a působilo to, jako samotny Tibeťan proti vojenské koloně. Chvíli jsem přemýšlel, co mi to jen připomíná, a pak mi cvaklo. (pozn. Martin)

18.10.07

Korejské dějiny počtvrté: přituhuje


Autor: Vojta Pitra

Osmnácté století se nese ve znamení míru vůči okolním zemím, ale uvnitř země to vře. Rolníci nespokojení se svým postavením vyvolávají četná povstání, ta jsou ovšem vždy potlačena, do země pronikají první křesťanští kazatelé, následují protikřesťanské čistky (jangbanům se nelíbila křesťanská představa, že před bohem si jsou všichni rovni, protože oni si připadají rovnější), probíhá časté přerozdělování půdy, které vždy někoho naštve a ten se potom bouří a o neustálých intrikách na královském dvoře nemá ani cenu psát. Nic důležitějšího se neděje.

obr.: výjev z druhé opiové války v Číně.



Roku 1801 propouští vláda státní otroky. Zůstávají tu ovšem ještě soukromí otroci. To změnila až vládní reforma roku 1894. Jedna celkem veselá historka v souvislosti s rolnickými povstáními se odehrála ve městě Čchongdžu. Ve městě se objevil protivládní plakát, který obviňoval vládu z korupce a zneužívání moci. Byl považován za natolik pobuřující, že město bylo v rámci místní správy degradováno a změnili mu jméno. A pak že vláda zneužívá moc! Takový nesmysl.


Potyčky s Francouzi a Američany

obr.: francouzská fregata La Guerrière v přístavu Nagasaki, hlavní loď při francouzské kampani proti Koreji, foto z roku 1865.



Korea byla v 19. století vůči okolnímu světu velmi uzavřenou zemí. Jednak za to mohla špatná zkušenost Číny, kde proběhly dvě opiové války, a navíc se vládnoucí vrstva obávala dalšího šíření křesťanství, které začínalo vyznávat čím dál více lidí především z nižších vrstev. Proto odmítala všechny požadavky západních zemí o navázání obchodních styků. Například roku 1866 se americká obchodní loď General Sherman drze vydala po řece do Pchjongjangu, kde však byla zapálena davem místních obyvatel a vojáků. Křesťanství ale začalo králi Täwongovi dělat vrásky a na radu svých konzervativních poradců zahájil roku 1866 (to nebyl šťastný rok) velkou protikřesťanskou kampaň. Výsledkem bylo 9 umučených francouzských kněží a podle oficiálních údajů osm tisíc korejských věřících. Politika naprosté izolace a ta nemilá příhoda s francouzskými kněžími vyústila ve dva velké „cizí vpády“, tj. vojenské střety se západními zeměmi.

První byl logicky francouzský, který měl být odvetnou akcí. Francouzi obsadili ostrov Kanghwado a vyplenili ho, ale když chtěli pokračovat na pevnině, dostali na frak. Na řadě teď byli Američané, kteří pro změnu nemohli zapomenout na osud lodi General Sherman, kde zemřelo dvacet čtyři námořníků. Cílem bylo otevřít korejské přístavy pro obchod, ale jakmile se americké lodě přiblížili k přístavu, Korejci po nich okamžitě zahájili palbu z děl. Americké flotile tedy nezbylo nic jiného než se stáhnout. Tyto dvě vítězství ještě přispěly k posílení korejské politiky izolace. Na rozdíl od Koreje Čína a Japonsko své přístavy otevřely v polovině devatenáctého století.


obr.: korejská rybářská loď na nejstarší dochované fotografii zobrazující Korejce. Fotka byla pořízena roku 1871 během americké kampaně do Koreje.




Zahraniční politika


Otevření se světu přišlo až po odstoupení Täwonga. Japonská vláda, která pomalu připravovala plány na obsazení Korejského poloostrova, si po „incidentu s lodí Unjang“ vynutila podepsání korejsko-japonské obchodní smlouvy, díky níž měli Japonci téměř monopolní postavení v obchodních stycích s Koreou. Incident s lodí Unjang byla akce japonské vlády, kdy její loď dostala za úkol vyprovokovat konflikt a nechat se zničit. Poté dorazili další japonské lodě a požadovali sepsání smlouvy s Koreou. Tzv. Kanghwaská smlouva z roku 1876 měla pro Koreu historický význam, protože prostřednictvím otevření se Japonsku se otevřela celému světu.

Následoval vznik japonského vyslanectví v Soulu a navázání diplomatických styků s USA. Poté smlouvy s dalšími zeměmi a poznávací cesty korejských učenců do Japonska, USA a dalších zemí. V zemi ale narůstal odpor vůči této nové osvícenecké politice, hlavně u neokonfuciánů, kteří odmítali jakékoliv změny a násilím vrátili zpět na trůn Täwonga, který otevřená dvířka do světa zase rychle zabouchl. Dlouho ale u kormidla nevydržel, protože během svého dosazení zpět na trůn mimo jiné vypálil japonské velvyslanectví a tím proti sobě poštval Japonsko. To rychle vyslalo do Koreje své vojsko, ale Japonci nečekali, že se v Koreji potkají s čínskou armádou, která si plánovala využít vzniklé situace k obnovení svých dřívějších pozic, nyní oslabených japonským vlivem. Japonci se tedy stáhli, protože na takový střet nebyli připraveni, a Číňané získali v zemi značný politický i obchodní vliv. Čínu ale zaměstnal nový problém a to konflikt s Francií o Vietnam a toho chtělo využít korejské hnutí pokrokových (chtěli demokratický otevřený stát) ke státnímu převratu a vyhnání Číňanů za pomocí japonského vyslance v Soulu, který přislíbil pomoc. Převrat se nepovedl, ale měl za následek dohodu mezi Japonskem a Činou o stažení svých vojsk z Koreje a vzájemném informování se v případě vyslání vojsk na poloostrov.


obr.: zkáza lodi Unjang.






Čínské vměšování

Vojska se sice stáhla, ale Čína se nadále motala do vnitřních záležitostí země a snažila se rozbít monopolní postavení japonských obchodníků v Koreji. Následujících deset let bylo pro korejské osvícení obdobím temna, protože čínský vyslanec sabotoval veškeré snahy o reformy. Zatímco Čína upevňovala své dominantní postavení na poloostrově, objevil se na scéně nový mocný hráč a to Rusko. Dvůr se začal přiklánět k proruské a protičínské politice, čemuž se nedalo divit. Osud Koreje už nebyl v jejich rukou, dostala se mezi tři mocné státy, z nichž každý měl s Koreou své vlastní sobecké úmysly.

Doufám, že se v tom trochu vyznáte, protože kdybych měl dopodrobna vysvětlovat každou souvislost, tak by to mělo třicet stránek. Kdyby vám nebylo něco jasné, tak dejte vědět v komentářích.


obr.: Geunjeongjeon, královký palác - Kodžong ho opustil roku 1895 po zavraždění své ženy japonskými agenty.




Rolníci vrací úder

Nejhůře na tom byli rolníci, kteří nesli veškeré náklady a byli vykořisťováni ze všech stran. Jejich trpělivost přetekla roku 1894 a vypukla rolnická vzpoura, jejímž cílem bylo vyhnat všechny cizince ze země a zničit mocné jangbany, kteří je vykořisťovali. Hnutí nabralo na takové síle, že vláda musela požádat o pomoc Čínu. Na pomoc ji ale přišlo i Japonsko (v důsledku smlouvy po nepovedeném převratu) a tak hrozil jejich střet. Vzbouřenci raději nakonec souhlasili s příměřím, než aby se do korejských záležitostí pletli cizí mocnosti. Tomu bohužel stejně nezabránili a vypukla čínsko-japonská válka na korejském území, kterou vyhráli Japonci. Místo Číny si teď v zemi začali diktovat Japonci. I přes neúspěch bylo toto rolnické hnutí největší rolnickou vzpourou v korejských dějinách.


Japonské vměšování

Po vítězství Japonska nad Čínou se Číňané museli stáhnout ze země a uznat svrchovanost Koreje. Japonci formálně rovněž podepsali smlouvu, že nemají žádné územní nároky v Koreji, i když neměli v plánu tuto smlouvu dodržet. Po válce požádala Korea Japonsko, aby dohlíželo nad prováděním reforem v zemi, což Japonsko samozřejmě uvítalo, protože v tom vidělo možnost upevnění svého postavení. Do roku 1896 proběhlo v zemi přes 600 reformních nařízení, které kompletně změnily zavedené pořádky. Zrušili se staré společenské vrstvy, školy, úřady, otroctví, mučení podezřelých z trestných činů, tresty pro příbuzné odsouzených, změnil se daňový systém, struktura armády, kalendář, peněžnictví, vzdělávací systém atd. Obyvatelé i vláda (přinejmenším její značná část) byli výrazně protijaponsky naladění (ještě aby ne, když jim Japonci kromě jiného v zoufalé snaze o získání ztraceného vlivu a o eliminaci toho ruského i zavraždili císařovnu, ženu císaře Kodžonga, to císařství vysvětlím příště) a panovala shoda v tom, že z japonského vlivu se můžou vymanit jen za pomoci Ruska. Potvrzením této nálady bylo přestěhování krále a korunního prince z projaponského královského paláce na ruské vyslanectví. Tím skončilo období japonské nadvlády (aspoň pro teď) na Korejském poloostrově i reformní hnutí.


obr.: Císař Kodžong a císařovna Mjonsong jak je vidí tvůrci televizního seriálu.


31.7.07

Dějiny Koreje podruhé: Sjednocená Silla a Parhä


Autor
: Vojtěch Pitra

Minule jsme skončili u Kogurja, jemuž se podařilo odrazit dva čínské pokusy o absolutní nadvládu nad Korejským poloostrovem. Mezitím na jihu Päkče zaútočilo na Sillu. Silla se snažila spojit s Kogurjem, ale to nemělo zájem. Domluvila se proto s Číňany. Plán byl následující: nejdříve vyřídíme Päkče a tím pádem obklíčíme Kogurjo ze severu i z jihu a vyřídíme je. Roku 668 tento záměr úspěšně dokončili.


obr.: architektura z období Sjednocené Silly.


Od tohoto roku vládla poloostrovu Sjednocená Silla. Čína si tím pádem myslela, že jí patří celý poloostrov včetně Silly. Ta byla ale pochopitelně proti. Vzápětí proto s pomocí tamních jednotek usilujících o znovuobnovení říše vyrazila do boje o znovuzískání území dřívějšího Kogurja. Vojska poslala i do Päkče a vyhnala z ní Číňany. Roku 676 se jí podařilo vyhnat Číňany i z území Kogurja.


Odražení ozbrojené agrese dynastie Tchang má pro Koreu nesmírný historický význam, protože se tsk podařilo udržet nezávislost Korejského poloostrova. Je to už podruhé, co se Korea ocitla na prahu porobení.


Na severu založili kogurjští uprchlíci nové království Parhä, nástupce Kogurja. Časem se ale situace v oblasti uklidnila a Parhä i Silla navázala s čínskou dynastií Tchang přátelské vztahy. Do Číny jezdili na výměnné pobyty korejští učenci a mniši a přejímání tchangské civilizace bylo hlavní příčinou rozkvětu v obou království.


obr.: království Parhä v době největší slávy.


Sjednocení země královstvím Korjo


Sjednocená Silla byla silně autoritářským státem, což nakonec vedlo k jejímu úpadku. Šlechta mezi sebou neustále válčila o politickou moc a za 150 let se na trůnu vystřídalo dvacet králů. Většinu společnosti ovládaly bohaté šlechtické rody násilím vybírající daně od rolníků na úkor vlády. Když se vláda pokusila zjednat nápravu, došlo k celonárodním vzpourám.


Dva nejsilnější vůdci se na dobitých územích pokusili založit obnovená království Päkče a Kogurjo. Proto je toto období nazýváno Pozdní Tři království. Král obnoveného Kogurja, Wang Kon, přejmenoval svou říši na Korjo (zkrácený název Kogurja) a plánoval si podmanit celou Koreu. Nejprve porazil Sillu a poté i Pozdní Päkče. Přibližně ve stejnou dobu na severu zaniklo po nájezdech Kitanů království Parhä. Většina jeho obyvatel prchla do Korja. Wang Kon je srdečně přivítal a rozdal jim spoustu půdy. Korjo tím dosáhlo celkového sjednocení země. Královskou moc upevnilo osvobozením většiny otroků, které šlechta využívala i jako vojáky, a zavedením zkouškového systému pro vysoké státní úředníky, místo dosavadního dědičného. Kdo neposlechl, byl smeten pod stůl.


Vedle otroků se na dně společnosti nacházeli ještě tzv. vyvržení, mezi které patřili košíkáři, akrobaté, zpěváci, ale i třeba řezníci.


obr.: král Wang Kon, zakladatel království Korjo.


Korju se podařilo své území mírně rozšířit také na sever, ale jen o pár let později Kitánové korejská vojska vyhnali a dostali se až do hlavního města Korja Käsongu. Kitanové si uvědomovali, že by dobité území stejně nedokázali udržet, a proto se dobrovolně stáhli zpět. Jediné co chtěli, bylo, aby král Korja osobně vzdal hold kitanskému dvoru. Myslíte si, že to udělal? Ne, vykašlal se na to.


Roku 1018 vpadli Kitanové do Koreje znova, ale Korjo je doslova zmasakrovalo, když ze stotisícové armády přežilo sotva pár tisíc. Nadále už své vztahy řešili mírovou cestu. Zbývalo ještě vyřešit vztahy s Džurdženy, předky Mandžuů. Nejprve nebyli žádnou hrozbou, tou se stali až po sjednocení všech kmenů Wan-jenem. K jejich odražení museli pomoci i speciální jednotky buddhistických mnichů.


Pokud vám to přijde jako něco z komiksu, tak mě taky, ale je to pravda. Vysvětlím za moment. Roku 1115 založili Džurdženové vlastní stát Ťin, který porazil dvě čínské dynastie Liao a Sung. Korjo raději uznalo Ťinu jejich svrchovanost a tím zabránilo jejich vpádu.


A teď k těm mnichům. Mniši dostávali od státu půdu a byli osvobození od nucených prací. To lákalo spoustu lidí a jejich počet rychle rostl. Velkou část mnichů tvořili aristokraté, čímž majetek klášterů ještě vzrostl. Navíc nemuseli platit daně. Být něco takového v dnešní době, tak jsou mnichy všichni Češi. Aby své bohatství uchránili, začali buddhisté vytvářet vlastní vojenské jednotky.


obr.: a takhle vypadá jeho hrobka v Käsongu.


Náboženství a kultura


Vedle buddhismu se začal uplatňovat ve větší míře také konfucianismus, který upřednostňoval racionální přístup k životu na rozdíl od buddhismu slibujícího spasení v příštím životě. Aby si stát zajistil přízeň Buddhy, nechal vytvořit tzv. Tripitaku Koreanu, soupis buddhistických spisů přeložených z čínštiny. V celé východní Asii jich vzniklo na dvacet, ale korejská je z hlediska přesnosti, krásy kaligrafického stylu a řezby dřevěných matric považována za nejlepší.


Vrcholem umění Korja se stala celadonová keramika. Vznikla sice podle čínského modelu (jako většina věcí v Koreji), ale sami Číňané ji oceňují jako nejkrásnější keramiku na světě.


obr.: slavná celadonová keramika.



obr.: dřevěné matrice Koreany Tripitaky.


Vojenský převrat


Aristokratická vláda v Korju byla založena na nadřazenosti civilní vrstvy nad vojenskou. To se však mělo brzo změnit. A rozhodně ne sametově! Poslední kapkou bylo, když příslušník jednoho vznešeného rodu zapálil vousy generálovi Čong Čung-buovi a král Uidžong, velký milovník umění, nijak nezasáhl.


Roku 1170 tak vypukla vzpoura vedená oním „zapáleným“ generálem a pokřikem „Smrt civilním úředníkům!“. Během tří let byl vyvražděn velký počet úředníků a moc přešla zcela do vojenských rukou. Už nebylo důležité, z jakého rodu jste, ale jak velké vojsko máte. Čong byl zanedlouho zavražděn, a tak to šlo pořád dokola. Vůdcové se střídali s pravidelností ročních období a zemi ovládl zmatek. Ten ukončil až Čchö Čchung-hon, který nejprve odstranil všechny, kdo o něm pochybovali, včetně bratra a synovce, a nastolil vlastní diktaturu. Svým oponentům buď daroval půdu za příslib loajality, nebo je povraždil.


obr.: zrekontruovaná pagoda z období Korjo.


Boje s Mongoly

Mongolové odjakživa záviděli jižním sousedům jejich bohatství. Nejprve se Korjo s Mongoly spojilo a společně vyhnali Kitany z Mandžuska. Mongolové se potom považovali za ochránce Korja a chtěli si za to nechat platit. Nepřipomíná vám to něco? Ano, podobně to bylo se Sjednocenou Sillou a Číňany. Korjo to odmítlo, a když byl roku 1225 zabit mongolský posel, Mongolové roku 1231 zaútočili.


Vláda Korja se schovala na ostrově Kanghwado (Mongolové se báli vody) a rolníkům poradila ukrýt se v horách. Mongolové začali plenit a vraždit. Vláda žijící v přepychu a bezpečí na ostrově si ale dál zvesela vybírala obrovské daně a následkem toho ztratila podporu „ždímaných“ rolníků V jejich hlavách začala převládat myšlenka na uzavření míru. Civilní úředníci toužící po ztracené moci se spojili s částí vojenské aristokracie a svrhli z trůnu rod Čchö. Moc přešla do rukou krále a ten s Mongoly uzavřel mír.


6.6.07

Spor o Koguryo


Autor:
Michal Vodrážka

Minule jsem psal o sporu mezi Jižní Koreou a Japonskem. Dnes se podíváme jinam - čeká nás další (také trochu absurdní) konflikt, který zaměstnává „hlavy a srdce“ Jihokorejců. Jejich „protivníkem“ je protentokrát miliardová Čína.

Předmětem sporu není ani území, ani jméno moře (jako u pře s Japonskem), ale historie. Konkrétně dvě království Koguryo a Barhae, která se rozkládala na území Mandžuska a severu Korejského poloostrova v prvním tisíciletí našeho letopočtu.

Zatímco v Evropě byly podobné historické spory využívané jako nástroje pro posilování národnostní sounáležitosti (u nás např. podvržené letopisy Královedvorský a Zelenohorský) především v 19. století a dnes se s nimi příliš nesetkáme (s čestnou výjimkou vyhnání Němců), ve východní Asii vyvolávají hodně emocí i dnes. Za všechny jmenujme zmanipulovanou historiografii 2. světové války, konkrétně třeba obsazení Nankingu, a jeho výklad v japonských učebnicích.

Jedním z důvodů velkých vášní provázejících tyto spory by mohlo být konfuciánství kladoucí velký důraz na historii a moudrost, kterou je možno jejím studiem získat.

Koguryo
a Barhae - o co jde?

V 5. století n.l. existovalo na Korejském poloostrově hned několik soupeřících království. Koguryo, největší z nich, v 7. století zaniklo a na jeho území vzniklo království Barhae. To bylo zničeno v století desátém. Ačkoliv oba státní útvary působí na "talíři dějin" odstrčeně až malicherně, není tomu tak. Tedy alespoň pro Korejce a Číňany!

Zásadní otázka burcující dějepisce i veřejnost obou zemi zní:
kdo si může tyto dva historické státní útvary nárokovat jako své “předky”!


Koguryo v době svého největšího územního rozmachu v 5. stol.n.l., hranice mezi ČLR a KLDR

Komická je na celém sporu především absurdnost tvrzení na obou stranách. Označit Koguryo jako zcela čínské, nebo zcela korejské, je prostě nesmysl, pro který se jen špatně hledají přirovnání. Snad by se celá situace dala přirovnat k hypotetické hádce Čechů se Slováky o Velkomoravskou říši, nebo k česko-irskému sporu o Kelty. Třešničkou na dortu je fakt, že z některých lingvistických výzkumů jazyka, kterým se v Koguryo hovořilo (byl rozdílný od „prakorejštiny“, jež se používala v království Shilla), vyplývá, že nejbližším jazykem příbuzným tomu užívanému v Koguryo je ranná japonština.

To ovšem obě strany sporu raději taktně zamlčují.


Zhonghua Minzu - popiš a opanuj


Počátek konfrontace najdeme v roce 2002, kdy čínská vláda zahájila rozsáhlý projekt historického výzkumu severovýchodní Číny. Projekt měl zřetelný politický podtext – posílit nárok Číny na tato území, která byla až do 17. století na Číně většinou nezávislá.

Šlo o uplatnění konceptu Zhonghua Minzu (v překladu „bytí Číňanem“, „čínská národnost“) na historické starověké státy a kmeny, jež obývaly území Mandžuska a sever Korejského poloostrova. Tento koncept nastoluje unifikující doktrínu přesahující etnické rozdíly – všechny národnostní menšiny žijící (i v minulosti) na území Číny jsou podle tohoto konceptu Číňané.

Jinými slovy: všichni obyvatelé státních útvary, které existovaly na území dnešní Čínské lidové republiky, byli historicky součástí Číny.

Podobné projekty – jihozápadní a severozápadní – uskutečnila Čína také v ostatních nárokovaných oblastech – Tibetu a Xinjiangu.

Uplatnění Zhonghua Minzu následovalo v roce 2004 vydání nových dějepisných učebnic, v nichž byly Koguryo a Barhae bez skrupulí označeny jako vazalské státy starověké čínské říše. Podobné prohlášení se objevilo i na internetových stránkách čínského ministerstva zahraničí.

Ostrá diplomatická reakce Jižní Koreje na sebe nenechala dlouho čekat. Na výtky Číňané odpověděli, že Severovýchodní historický projekt je zcela apolitický (což samozřejmě nebyla pravda). Problém se dostal i na půdu jihokorejského parlamentu – 59 poslanců předložilo návrh zákona označujícího čínsko–japonskou smlouvu z roku 1909 za zrušenou a neplatnou. Pomocí této smlouvy Japonsko tehdy jednající „jménem“ Korejců uznalo čínskou suverenitu v části Mandžuska zvané Kando. To je dnes částí Korejské autonomní prefektury Yanbian v oblasti trojmezí ČLR, KLDR a Ruska, kde etničtí Korejci tvoří asi 30 % obyvatelstva.

Zneplatnění smlouvy by Korejcům v budoucnu, po sjednocení obou Korejí, umožnilo vznést na tuto oblast legitimní nárok.


Korejský tisk – Mongolsko je naše


Korejský tisk také přispěl svou troškou do mlýna. Týdeník Newsmaker článkem „Kando je naše“ a deník Donga Ilbo komentářem:

„[jihokorejští akademici] naléhají na vládu, aby na čínská tvrzení reagovala rychleji a agresivněji, protože nejlepší obranou je útok. Korea by se zároveň neměla omezit jen na obranu starověkých království Choseon, Puyo, Koguryo a Barhae, ale rozšířit historické územní nároky také na kmeny Yelu, Khitan a Mongolů(!!!) a přijít tak s vlastní verzí severovýchodního historického projektu.“

Nakonec se oba státy domluvily, že spor o Koguryo přenechají historikům.

Tehdejší jihokorejský ministr zahraničí (a nynější generální tajemník OSN) Ban Ki-Moon tak mohl spokojeně prohlásit, že „Čína si je vědoma, že Koguryo se stalo významným problémem mezi oběma zeměmi, a obě strany souhlasí, že tato historická záležitost by neměla zhoršovat vzájemné vztahy“.

Spor se opravdu na několik let uklidnil, alespoň na diplomatické rovině.

Baekdusan - “slavná čínská hora”

Čína však „období klidu“ využila po svém a v Mandžusku rozjela masivní kampaň na podporou turistického ruchu. Jedním z „čínských“ lákadel pro návštěvu regionu se stala hora Baekdusan ležící na čínsko-korejském pomezí, kterou Korejci považují za posvátnou. To ovšem Čínaňům nezabránilo označit jí jako - “slavnou čínskou horu”.

Čína zároveň požádala o zápis památek z období Koguryo do seznamu UNESCO. Samozřejmě pod svou hlavičkou.

Jedna z památek z čínského návrhu na zapsání do seznamu UNESCO


V tomto okamžiku se do sporu zapojila i Kimova KLDR, když kontrovala vlastním návrhem na zapsání památek z období Koguryo ležících na jejím území. UNSECO nakonec přijalo oba návrhy.

J. Korea, nemajíc na svém území žádné významné památky, které by si mohla zapsat, odpověděla projekty zaměřenými na zpodobení Koguryo jako slavné a nezcizitelné součásti historie korejského národa: vznikla nadace finančně podporující “ten správný” historický výzkum a korejské televizní stanice začaly chrlit seriály situované do této éry.

Mezi ně patří například seriál Chu Mong (o legendárním zakladateli království) či Yongae Somun (o vojevůdci, který několikrát porazil čínské císařské armády).

Zajímavostí je, že Číňané Jihokorejcům neumožnili natáčet na svém území, což je přitom pro korejské produkční společnosti, z důvodů nižších nákladů, běžná praxe.


Kdo založil Choseon? Snad ne Číňan?

Diplomatické příměří vydrželo jen do roku 2006. Čínská akademie věd totiž v tomto roce vydala sbírku vědeckých prací zaměřenou na historii Mandžuska.

Jen malá část publikovaných historických tvrzení byla podložená, zbytek byl zjevně novým pokusem manipulovat dávnou historii podle současných politických zájmů. Jedním z důvěryhodnějších (ale i tak politicky výbušných) tvrzení byl výzkum o postavě Ki-ja (čínsky Ji-zi), který byl po staletí považován za zakladatele starobylého království Choseon (Kochoseon). To je pokládáno za první korejský státní útvar.

Podle čínských kronik založil Choseon v 10. stol. př.n.l. Ki-ja poté, co jako příslušník svržené dynastie Shang-Yin neuznal nově nastolenou dynastii a utekl na východ. Stejně byla historie popisována i v korejských pramenech. Tedy až do minulého století.

Tehdy, se vzrůstajícím korejským nacionalismem, přestalo být “politicky korektní”, aby první korejské království založil Číňan. Proto začali korejští “obrozenci” prosazovat alternativní mýtus, jež se v historických textech vyskytoval také, a to že Choseon ve skutečnosti založil Tangun, nikoliv čínský uprchlík, ale syn boha a medvědice, zřejmě místního původu.

Ale zpět k čínskému historickému sborníku. Jiné studie ve sbírce totiž opět označovaly Koguryo za vazalský stát podřízený Číně. Bez zabíhaní do dalších detailů lze zobecnit, že cílem historiků zůstalo, v rámci oficiální čínské ideologie, vykreslit kmeny a státy, které obývaly nebo existovaly v oblasti dnešního Mandžuska a severní Koreje ,jako „neoddělitelnou součást čínské historie“.

Následovaly demonstrace v Jižní Koreji, včetně pokusu o rozkousání čínské vlajky před čínskou ambasádou.



Podle novinových zpráv byla vlajka z kvalitního materiálu, takže rozkousat nešla. Musela být tedy tradičně spálena.

Problémem se pak zabývali i jihokorejský prezident Roh Moo-hyun a čínský premiér Wen Jiabao na setkání ASEM v Helsinkách v září 2006.

Zdroj: Andrei Lankov, The Legacy of Long-Gone States: China, Korea and the Koguryo Wars

Více: http://www.japanfocus.org/, keyword: koguryo