Sociální hnutí v Jižní Koreji

If the workers took a notion they could stop all speeding trains;
Every ship upon the ocean they can tie with mighty chains.
Every wheel in the creation, every mine and every mill;
Fleets and armies of the nation, will at their command stand still.

Joe Hill (původním jménem Joel Hägglund) – folkový zpěvák a odborář

Úvod – specifika Jižní Koreje a nastínění problematiky

Ačkoliv je Jižní Korea považována za demokratické principy respektující zemi, vliv sociálních hnutí na proces decision-making politických elit je možné označit za minimální. Není tomu tak proto, že by Jihokorejcům chyběla touha sdružovat se a kolektivně hájit svá práva, ale proto, že mezi garniturou úzce napojenou na konglomeráty (v korejštině označovanými jako chaeboly) vládnoucími nevyčerpatelnými finančními zdroji na jedné straně a občany na straně druhé leží propastná vzdálenost.

Paradigma zabývající se vlivem sociálních hnutí na rozhodovací proces vládnoucích elit přitom právě kolektivní sociální akci přiznává významnou úlohu při formování budoucího směřování země. Ale aby tomu bylo opravdu tak a „celonárodní sociální hnutí“ (srov. Tilly 1984: 304) dosáhla svých cílů, musí být splněn základní předpoklad – demokratické nebo lépe řečeno neautoritativní politické uspořádání. „Politické elity respektující demokratické principy reflektují názory občanů natolik často a trvale, že je možné říci, že tyto instituce skutečně poskytují občanům neopomenutelný vliv na politické špičky.“ (Guini; Doug; Tilly 1999: 4-5). Pokud chceme popsat nízký vliv sociálních hnutí v Jižní Koreji na politické elity, musíme nejdříve najít příčiny vzniku výše zmíněné propastné vzdálenosti mezi občany a státem.

Její základy byly položeny během čtyřicetileté autoritativní éry, kdy zemi vládla byrokraticko-militaristická garnitura, jež zemi sice přivedla do pozice asijského ekonomického tygra, ale zároveň ji do vínku vložila řadu problémů, s nimiž se musí současná demokratizující se země vyrovnávat. Ekonomicky je vše v pořádku: ještě v roce 1965 byl HDP Jižní Koreje na obyvatele srovnatelný s chudšími oblastmi Afriky a pod hranicí chudoby žilo více než 40 % domácností; do roku 1980 se jejich počet snížil již na méně než 10 % a v dnešní době je země desátou nejsilnější ekonomikou na světě[1]. Nezamýšlenými důsledky „zázraku na řece Han,“ jak je ekonomický skok nazýván, se však staly externality mezi něž patří korupce, potlačovaní práv pracujících a lidských práv obecně a destrukce vztahu mezi elitami a názory občanů a totální nedůvěra občanů v politiky. Je možné říci, že ekonomický boom pod autoritativním režimem zpřetrhal vazby mezi jedinci. Slovy Roberta Putnama (srov. Putnam 2001) se Jihokorejci stali národem osamocených individuí postrádajících kolektivního ducha, pro než se stal ekonomický úspěch středobodem života[2] (srov.: Cumings, B. 1997; Oberhofer, D. 1999). Bohužel, ani po roce 1987, kdy se země vydala cestou demokratických reforem, nedošlo na problémech výše popsaných k zásadnímu zlepšení.

Status quo a obrození občanské společnosti

Byla to právě zjevná neochota elit změnit status quo, která vedla v posledních letech k raketovému nárůstu členství Jihokorejců v rozličných nevládních organizacích, jejichž primárním cílem je docílit, aby vláda začala více reflektovat jejich názory. „Objevení se občanské společnosti v Jižní Koreji může být vnímáno, jako součást demokratizační vlny konce 80. a počátku 90. let. Termín původně označující protesty proti komunistickým garniturám ve východní Evropě se rychle rozšířil do celosvětového diskursu demokratického protestu.“ (Armstrong 2002: 2).
Během 90. let minulého století a počátku století nového byla Jižní Korea svědkem vzniku mnoha enviromentálních, náboženských, studentských, odborových a dalších lokálních organizací, jejichž hlavním cílem bylo ovlivnit politiku země, ale zůstat mimo ni samotnou. Ačkoliv jsou dnes patrné první pozitivní výsledky, nevládní hnutí mají stále hlavní část boje před sebou. Otázkou zůstává, jestli se jim v nepřátelském a silně represivním prostředí podaří naplnit své vize a postupně smazat prostor mezi „těmi nahoře“ a „těmi dole“.

FTA a vznik „celonárodního sociálního hnutí“

Klasickým příkladem „arogance“[3] vládní moci se v Jižní Koreji stal plánovaný podpis bilaterální dohody se Spojenými státy, tzv. Free Trade Agreement (dále jen FTA), kterou současný prezident Roh Moo-hyun v loňském novoročním projevu označil za hlavní prioritu země. Oficiální jednání byla zahájena 3. února 2006 bez jakékoliv předchozí veřejné diskuse, ačkoliv šlo o téma silně kontroverzní. Obě strany se navíc dohodly, že veškeré dokumenty provázející přijetí FTA budou po dobu tří let od podpisu smlouvy podléhat přísnému utajení.[4]

Cílem dvoustranných FTA dohod je výrazně snížit či úplně odstranit bariéry bránící importu řady produktů od léčiv, přes masné a zemědělské produkty až po filmovou produkci do obou států, a tím podpořit exportní šance domácích producentů.[5] Ona oboustranná výhodnost je však spíše krytím pro prosazovaní obchodních zájmů USA, které všemi možnými prostředky bojují o zlepšení schodku obchodní bilance. A právě proti vládou zamýšlenému podpisu dohody, z níž by profitovaly především Spojené státy, a která by i přes parciální výhody zemi přinesla více problémů než užitku, se v Jižní Koreji rozběhla intenzivní „bottom-up“ kampaň.[6]

O existenci celonárodního sociálního hnutí brojícího proti podpisu FTA se svět poprvé dozvěděl 16. dubna 2006, kdy odstartovala první série protestů.

National Movement Against Korea-US Free Trade Agreement představuje sdružení více než 270 rozličných organizací, včetně Korean Confederation of Trade Unions (KCTU) – největší odborové organizace v zemi, the Korean Peasant Federation, studentských organizací, Korejské strany pracujících a široké řady dalších, mezi než patří zástupci filmového průmyslu (Spojené státy požadují zrušení kvóty stanovující minimální počet dnů, během nichž jsou jihokorejská kina povinna promítat domácí tvorbu), medií (vláda podniká represivní kroky proti médiím, jež rozšiřují „nepravdy a omyly“ o výhodnosti FTA pro Jižní Koreu[7]), akademici (ekonomové, sociologové, odborníci na zemědělství) , náboženská hnutí atd.[8]
Vznikla tak jedinečná koalice sociálních, kulturních, odborových a zemědělských struktur nemající v soudobé jihokorejské historii obdoby, jejíž hlavním cílem bylo přesvědčit elity o tom, že podpis FTA není ani nevyhnutelný, ani bezpodmínečně nutný. Podle jednoho z hlavních členů a propagátorů celonárodního protestu - odborové organizace KCTU, vedla jediná cesta k vítězství v konfliktu s elitou právě přes model solidarity napříč sektory a na ní postavené společné koordinace postupu.[9]

Ačkoliv byl již od počátku jasně definovaný nepřítel - FTA, strhla se intenzivní debata o tom, jak by mělo hnutí postupovat, jakých prostředků k prosazení svých cílů použít a brzy vyšly najevo i odlišnosti v tom, proti komu je nutné boj zaměřit. „Jedna z frakcí chtěla protesty pojmout především jako anti-americký boj o právo země podporovat a chránit své ekonomické zájmy, jiná se snažila celé hnutí zapojit do celosvětové sítě alterglobalistimu a další se zaměřily především na kritiku domácích politických elit.“[10] Tyto skupiny se navzájem nelišily jen ideologicky, ale také schopností mobilizovat různé skupiny jedinců. Právě tato širokospektrální atraktivita byla důvodem, proč si hnutí získávalo stále větší podporu.

Jak bývá v Jižní Koreji zvykem, došlo i zde na problematiku, tzv. reunification procesu, jež má v budoucnu vést ke znovusjednocení rozděleného poloostrova. „Znovusjednocení“ jakkoli se nám může jevit jako nereálné, je na Korejském poloostrově stále aktuální a není politické iniciativy, která by ho ve svém programu, alespoň jednou větou nezmínila.

Pokud se pokusíme o zjednodušenou deskripci celého hnutí, je možné jej označit jako levicové, socialistické s tendencí k internacionalismu a alterglobalismu se silnými anti-americkými tendencemi. Jako „globálně anti-americká“ se dá označit i celá současná politika protestních hnutí v zemi.

Cíle zcela odlišné od ostatních již od počátku prosazovala jediná politická strana v multitudě – Korejská strana pracujících. Její prioritou byla mobilizace potencionálních voličů pro nadcházející volby. Strana argumentovala tím, že při dostatečném volebním zisku bude schopna přijetí FTA zamezit „z hora“. Vzhledem k celospolečenským náladám a odporu proti korupci, která hraje v současné jihokorejské politice prim, a již zmíněné propasti mezi elitou a občany, byly její výzvy brzy odsunuty až na druhou kolej.
Radikální levé křídlo hnutí se protesty rozhodlo pojmout jako „novou bitvu o Seattle“ a navázat tak na revoltu, která provázela zasedání Světové obchodní organizace v roce 1999.

Korean Confederation of Trade Unions (KCTU)

KCTU představuje v „celonárodním sociálním hnutí“ protestujícím proti FTA nejvýznamnější složku. Jedná se o momentálně nejpočetnější odborovou centrálu v zemi, která, ačkoliv byla legalizována až v roce 1998, zastupuje více než půl milionu pracujících po celé zemi.
Konfederace, jako nelegální subjekt zaštiťující většinu do té doby rozdrobených odborových organizací, vznikla jako reakce na vládní „revitalizační program“, jehož cílem bylo ozdravit průmysl a zmenšit dopad asijské ekonomické krize v roce 1997. Generální stávka, již se KCTU podařilo poprvé od 50. let zorganizovat, byla úspěšná a vláda musela sporné zákony rozšiřující práva zaměstnavatelů na úkor zaměstnanců stáhnout. Organizaci se tak podařilo získat podporu široké veřejnosti. „Hlavním důvodem úspěšné mobilizace byla aktuálnost tématu – ‘jistota pracovní pozice’ (aka job security) má v jihokorejské společnosti, ve které se předpokládá oddanost pracovníka společnosti, v níž pracuje, bazální úlohu... Propouštění zaměstnanců v důsledku dočasné nesolventnosti firmy je v Jižní Koreji považováno za neférové a morálně neospravedlnitelné“ (Armstrong 2002: 121).
Na úspěch KCTU zareagoval tehdejší prezident Kim Te-džung (Kim Dae Jung) návrhem na vznik do té doby nemyslitelného tripartitního jednání. Patrná je prezidentova ambice začlenit odbory do rozhodovacího procesu, a z toho vyplývající snaha o otupení jejich revoluční a mobilizační potenciál. KCTU na návrh přikývla, ale brzy pochopila, o co vládě jde – „tripartita se stala účinným mechanismem přenášejícím břemeno ekonomických reforem na zaměstnance. A to za přímé účasti hlavní odborové organizace.“ (Armstrong 2002: 124.)
KCTU se tak ocitla ve schizofrenní situaci a snaha působit v konfliktu jako středový bod znamenala v následujících letech výrazný pokles obliby. Dohoda FTA se pro KCTU stala vítanou možností, jak se vrátit na výslunní a obnovit pokaženou reputaci.

Postoj KCTU k KORUS FTA (Korean-US FTA)

Zvýšit oblibu u protestujících mohla KCTU dosáhnout jedině tím, že se odkloní od úlohy smírčího soudce mezi státem a zaměstnanci a vrátí se ke své původní pozici zastánce práv občanů. Tomuto odpovídala i útočná rétorika, kterou odborové hnutí zvolilo v oficiálním prohlášení adresovaném jak jihokorejské, tak i americké vládě. „Žádáme vládu, aby zveřejnila veškeré dostupné informace o očekávaném ekonomickém a sociálním dopadu FTA na trh práce. Ohodnocení musí zahrnovat vliv dohody na zaměstnanost, platy, veřejné služby (zdravotnictví a školství), kulturní rozmanitost a potravinovou soběstačnost.“[11] Odboráři se dále vyslovili pro přijetí moratoria pro současné kolo rozhovorů a vznik nového odbory a občanský sektor zahrnujícího modelu vyjednávání.
Pokud se podíváme na zvolenou rétoriku z ideologického pohledu a pokusíme se jí klasifikovat v rámci struktury celonárodního protestního hnutí, je zřejmé, že cílem KCTU je boj proti neoliberální globalizaci, tedy totálnímu odstraňování protekcionistických bariér a rozšiřování „pravomocí“ neviditelné ruky trhu, čímž se dostává do přímé opozice k vládnoucí elitě, jež v ekonomice volného obchodu vidí cestu k zajištění růstu exportu a hrubého domácího produktu. Vzhledem k odporu k neoliberalizmu se nelze divit, že prohlášení KCTU obsahuje také výzvu k získávání podpory v zahraničí – tedy k internacionalizaci problému a jeho uvedení do popředí zájmu alterglobalizačních hnutí po celém světe.
Z levicově orientovaného textu je patrná silná inspirace jak západními alterglobalistickými hnutími, tak také domácími projevy nesouhlasu, které provázely jednání WTO v Dohá v roce 2001. Již tehdy z postojů Korean People's Action against FTA & WTO (KoPA) zaznívají obavy o ztrátu potravinové soběstačnosti a pokles úrovně veřejných služeb. „Bilaterální investiční dohody jsou částí systému obětujícího práva lidí na oltář nadnárodního kapitálu.“[12]

Místo závěru – nová média: naděje sociálních hnutí

Na genezi hnutí se významnou měrou podílela tzv. nová média v čele s internetem. Bylo tomu tak mimo jiné proto, že klasická jihokorejská média (rozhlas, televize a tisk) jsou z drtivé většiny financována buďto ze státních zdrojů, nebo z peněž konglomerátů, čemuž odpovídají i vysoce konzervativní postoje, které tyto média zaujímají k aktuálním politickým problém. „Aktivisté se mohou jen zřídkakdy spolehnout na objektivní pokrytí klasických médií a obvykle jsou ze zpráv o své činnosti silně nespokojení“ (Tilly 2004: 85). Právě klasická média tak významnou měrou přispívají k udržovaní statusu quo.
Internet se tak stal nefalšovaným rájem pro komunikaci a prezentaci soudobých sociálních hnutí. O anti-FTA hnutí je možné nalézt stovky webových stránek a blogů, které přinášejí zájemcům alternativní pohled na problematiku.[13]

Celonárodní hnutí proti podpisu FTA představuje skutečně živoucí fenomén současné Jižní Koreje. Stalo se symbolem nesouhlasu občanů nejen s proamerickou politikou vládní garnitury, ale s politickým životem jako takovým. Současná vláda se problém rozhodla vyřešit tak, jak byla podobné problémy zvyklá řešit v minulosti – represemi, zatýkáním a slzným plynem.
O tom, jestli se aktivistům podaří v konfliktu zvítězit, rozhodne budoucnost.

Poznámky

[1] Pro srovnání: V dnešní době HDP na obyvatele dosahuje 20 400 dolarů. Srov.: CIA – The World Factbook (http://cia.gov/publications/factbook/geos/ks.html).
[2] Srov. např.: Oberhofer, D.: The Two Koreas: A Contemporary Histor;, Cumings, B.: Korea’s Place in the Sun.
[3] Rozdíl mezi názory vlády a občanů je nejvíce patrný v otázce zrušení subvencí místním pěstitelům rýže. Jejich důsledkem bude ztráta potravinové soběstačnosti Koreje a nekonkurenceschopnost jejich pěstitelů na asijských trzích. Srov.: http://www.greenleft.org.au/2006/667/6694.
[4] Cit dle prohlášení KCTU, viz.: http://www.kctu.org/maybbs/pds/kctuinfo2/eng_Recommended/FKTUonFTA-LeeChul.doc?.
[5] Více informací o FTA iniciovaných Spojenými státy na http://www.ustr.gov/Trade_Agreements/Bilateral/Section_Index.html.
[6] Vyčerpávající popis probleratiky KORUSFTA (Korean- US FTA) viz.: fpc.state.gov/documents/organization/67839.pdf.
[7] Viz.: http://www.monitoringglobalisation.org/index.php?option=com_content&task=view&id=543&Itemid=44.
[8] Viz.: http://www.greenleft.org.au/2006/667/6694.
[9] Cit. dle prohlášení KCTU, viz.: http://www.kctu.org/maybbs/pds/kctuinfo2/eng_Recommended/FKTUonFTA-LeeChul.doc?.
[10] Viz.: http://www.greenleft.org.au/2006/667/6694.
[11] Cit dle prohlášení KCTU, viz.: http://www.kctu.org/maybbs/pds/kctuinfo2/eng_Recommended/FKTUonFTA-LeeChul.doc?.
[12] Http://www.labournet.de/internationales/korea/strategypaper.pdf.
[13] Například na adrese http://twokoreas.blogspot.com/ se nachází řada hodnotných odkazů na stránky podobného zaměření.

FTA mezi USA a Jižní Koreou – bohatství s kapkou krve za pět minut dvanáct

Čtrnáct měsíců bojovali američtí a jihokorejští vyjednavači o finální verzi dohody o volném obchodu (FTA). Dohodli se až 2. dubna, jen několik minut před vypršením nejzazšího termínu. Politické a ekonomické špičky na obou stranách hýří optimismem, přesto není nadšení všeobecné – zvláště v Jižní Koreji.

FTA pro 21. století – optimismus a nadšení mocných

Dohoda o volném obchodu mezi Jižní Koreou a Spojenými státy představuje pro americkou ekonomiku úspěch srovnatelný se vznikem Severoamerické zóny volného obchodu (NAFTA) v roce 1994. „Jde o text hodný 21. století přinášející vítězství oběma stranám,“ vyjádřil se na společné konferenci s jihokorejským ministrem zahraničí zmocněnec Obchodního zastoupení Spojených států Karan Bhatia. Smlouva mezi největší a desátou největší ekonomikou světa, jejichž vzájemný zahraniční obchod dosáhl v roce 2006 více než 74 miliard dolarů, podle některých studií povede k dalšímu až třicetiprocentnímu nárůstu objemu. „Okamžitě dojde ke zrušení téměř 90 procent celních tarifů na průmyslové zboží, zbylé budou postupně odstraňovány v průběhu patnácti let,“ vyzdvihl vrchní jihokorejský vyjednavač Kim Čong-hoon přednosti smlouvy. „Nezaslouží si nic jiného než jedničku s hvězdičkou,“ přidala se vrchní vyjednavačka za USA Wendy Cutlerová.
Za největší úspěch FTA (Free Trade Agreement) je považováno oboustranné zrušení cel na dovoz automobilů. Podle Korejského institutu pro ekonomickou politiku by se díky tomu měl meziroční dovoz automobilů do USA zvýšit o 860 milionů dolarů, tedy o více než deset procent. Hodnota akcií jihokorejských automobilek stejně jako celá burza začala okamžitě po skončení rozhovorů stoupat k nebesům. Optimismu z budoucnosti bez obchodních bariér a s miliardovými zisky z exportu bylo po podpisu na obou stranách barikády víc než dost.

Přestože k podpisu došlo přes nesouhlas většiny Jihokorejců – každé další kolo vyjednávání provázely po celé zemi masivní demonstrace doprovázené často brutálními zásahy policistů, označil jej jihokorejský prezident Roh Moo-hyun za „základní kámen dalšího ekonomického skoku směrem k nejrozvinutějším ekonomikám světa.“ Podobně se o FTA vyjádřil také George Bush, jr. „Dohoda o volném obchodu mezi Jižní Koreou a Spojenými státy významně podpoří americký export, povede ke vzniku mnoha dobře placených pracovních míst, rozšíří nabídku a zároveň sníží náklady amerických spotřebitelů,“ prohlásil Bush mladší.

Mimo ekonomického prospěchu zdůraznili prezidenti také symbolickou hodnotu smlouvy pro utužení dobrých vztahů mezi zeměmi. „Dohoda posílí již tak pevné vazby mezi Jižní Koreou a Spojenými státy zajišťující stabilitu a prosperitu v regionu,“ konstatoval americký prezident. „FTA není ani o politických ambicích, ani o ideologii. Jde o přežití. Nacionalismus a kalkulace musejí zůstat stranou. Světlejší budoucnosti dosáhneme pouze, pokud se spolehneme na naši sílu a vědění,“ komentoval poněkud demagogicky, ale v souladu s tamní politickou kulturou, podpis FTA jihokorejský prezident Roh.

Americké drama se šťastným koncem

Scházely přitom jen minuty a více než roční úsilí vyjednavačů by přišlo vniveč. K podpisu mělo podle plánu dojít již v 30. března, ale vzhledem k přetrvávajícím neshodám byl nejzazší termín posunut na hodinu po poledni druhého dubna. Vyjednávání tak ve frenetickém tempu pokračovala po celý víkend. Přesto nakonec rozhodovaly minuty a ústupky na poslední chvíli. Ve výhodnější pozici přitom byli Jihokorejci. Legislativa Spojených států totiž při schvalovacím procesu dohod o volném obchodu využívá tzv. „Pravomoc pro podporu obchodu“ (Trade Promotion Authority – TPA) poprvé schválenou kongresem v roce 1974 a znovu obnovenou díky iniciativě současného prezidenta v roce 2002. Pod její hlavičkou spatřila světlo světa většina amerických FTA dohod včetně té největší - Severoamerické zóny volného obchodu (NAFTA).
Hlavní výhodou smluv schvalovaných v rámci TPA je, že nemohou být během legislativního procesu „filibustrovány“ nebo podrobeny smršti pozměňovacích návrhů, jež by následně musely být projednávány s protistranou, což by vedlo k neustálému oddalování podpisu. Kongres se k dohodě vyjadřuje jako k celku a to do 90 dní od předložení návrhu. Platnost TPA je ale časově omezena a současné období pro schvalování smluv tímto způsobem vyprší 1. července tohoto roku. Tedy za devadesát dní a několik málo minut počítáno od podpisu smlouvy. Čas Američany narozdíl od Jihokorejců, kteří nebyli nijak omezeni, opravdu tlačil. Každá promarněná minuta dávala oponentům v Kongresu reálnou šanci dohodu zablokovat.

Cena za spěch: rýže, hovězí a Severní Korea

Nelze se proto divit, že američtí vyjednavači nakonec ustoupili více, než původně plánovali. Nepodařilo se jim prosadit zrušení embarga na dovoz hovězího masa uvalené Jihokorejci po propuknutí nemoci šílených krav v USA v roce 2003. „Tuto kapitolu znovu otevřeme až poté, co Mezinárodní ústav pro nákazu zvířat (OIE) sníží hodnocení rizika onemocnění na území USA,“ vysvětlil jihokorejský ministr zemědělství Park Hong-soo. Do roku 2003 přitom Jižní Korea představovala třetího největšího dovozce amerického hovězího.
Neúspěšně dopadla i snaha o zrušení protekcionistické politiky chránící lokální pěstitele rýže před levným dovozem. Jihokorejská tak vláda částečně vyslyšela existenční obavy zemědělců, kteří svůj nesouhlas dávali v ulicích měst hlasitě najevo. Přesto si Američané prosadili otevření trhu u pomerančů, mandarinek, vepřového či fazolí.

Nejpřekvapivější ústupek se ale paradoxně týká Severní Koreje – bolavé paty americké zahraniční politiky. Se zbožím vyrobeným v Kesongu, průmyslovém komplexu na území KLDR, jehož stavba byla financována především z jihokorejských zdrojů, bude zacházeno jako s čistě jihokorejským, ačkoliv se proti tomu američtí vyjednavači od počátku ostře ohrazovali. „Jednáme také o možnosti, že by v budoucnu výrobky z Kesongu a dalších plánovaných průmyslových zón na území Severní Koreje nesly univerzální označení Korejské,“ zmínil ve svém televizním projevu jihokorejský prezident Roh Moo-hyun. Část dolarových zisků z prodeje přitom půjde na rozvoj KLDR.

Co přinese FTA „obyčejným“ lidem

Nadšení ekonomických a politických špiček v čele s prezidenty ale neodráží názory všech zainteresovaných. Naopak, většina Jihokorejců s podmínkami dohody nesouhlasí a rušení cel chránících domácí ekonomiku se bojí, jako čert kříže. A to i přesto, že se prezident Roh zavázal ztráty vzniklé v nejpalčivější oblasti – zemědělském sektoru, kompenzovat. Pěstitelé pomerančů nebo chovatelé prasat se o svou existenci zatím obávat nemusejí – samozřejmě pokud prezident dodrží svůj slib.

Politiky proklamovanou vizi o co největším prospěchu FTA pro co největší počet lidí, (nejlépe pro všechny), rychle zchladilo prohlášení Korejské odborové konfederace (KCTU) – největšího odborového hnutí v zemi. „Pět minut před čtvrtou ranní prvního dubna si Heo Se-Wook, jeden ze členů naší organizace, pokusil na protest proti FTA vzít život,“ uvedly odbory na svých stránkách. KCTU již od počátku rozhovorů upozorňuje na řadu negativních změn, které s sebou FTA přinese. Mimo rušení dovozních cel v zemědělství je odborářům trnem v oku například očekávané zdražení zdravotní péče - Jižní Korea se zavázala respektovat patentové právo a omezit používání generických náhražek originálních léčiv; nebo snížení kvóty stanovující minimální počet dnů v roce, kdy musejí kina promítat domácí kinematografii. Nelíbí se jim také, že dovezená americká auta budou moci vypouštět do ovzduší více zplodin, než korejská.

Ekonomický prospěch plynoucí z FTA je i přes všechny komplikace nezpochybnitelný a to jak pro Spojené státy, tak pro Jižní Koreu. Peníze potečou v obou směrech a proud bude neustále sílit.

Otázkou zůstává, jak se dohoda odrazí na kvalitě života obyčejných Jihokorejců žijících stranou od bohatství chaebolů - korejských konglomerátů jako jsou Hyundai, Samsung nebo Hanjin, které dominují jak místní ekonomice, tak i politice. „Věřím, že vám má oběť otevře oči. Nevěřte vládě. Proti FTA s vámi budu bojovat i v nebi,“ napsal se v dopisu na rozloučenou jihokorejský Jan Palach Heo Se-Wook.