Dějiny Koreje poprvé: řežba Tří království

Autor: Vojtěch Pitra

Čerpám z knihy Dějiny Koreje od skupiny autorů (univerzitní profesoři různých období dějin Koreje) z edice dějiny států Lidových novin. Výjimku tvoří pouze legenda převzatá z wikipedie. Snažím se to převést do trochu zábavnější formy, aby to nebyla jen suchá fakta.

Tak vzhůru do historie.

Legenda

Legenda datuje vznik národa na 3. den 10. měsíce roku 2333 př. n. l. Nejvyšším bohem, stvořitelem, byl pro korejský lid Hwanin. Jeho syn Hwanung sestoupil z hory Pektusan na zem. Vnuk nebeského boha Hwanina, Tangun, podle pověsti založil novou říši Čoson. Prý zde vládl od roku 2333 př. n. l. do roku 1222 př. n. l. Korejští králové od Tanguna nikdy neodvozovali svůj původ, jelikož to byla bytost jim nadřazená.

Něco pro zasmání – Přestože KLDR Tangunův kult oficiálně neuznává, tvrdí se, že se Kim Čong-il (syn Kim Ir-sena) narodil v roce 1942 pod Pektusanem. Mimořádné schopnosti (již v několika týdnech prý uměl chodit) a skutečnosti (na jeho šedesáté narozeniny napadlo na Pektusanu 60 cm sněhu) se jej přesto snaží k Tangunovi připodobňovat.

Historie

Pravěké lovce mamutů přeskočíme, to není nic zajímavého. Po nich začaly vznikat první kmenové (městské) státy, ze kterých se vyvinula první politická uskupení. Na severu Pujo, ve středu Starý Čoson (Čoson – označení pro Koreu na severní části poloostrova, doslova „Země jitřní svěžesti“) a na jihu Čin.

Zhruba ve 4. století před naším letopočtem už byly tak rozvinuté, že z nich měly strach i v Číně. Starý Čoson se se svým velkým sousedem dokonce pustil do bojů. Na svou drzost ale doplatil, když mocný čínský stát Jen nejdřív ukázal Korejcům, že tohle tedy ne, a později kolem 2. st. př. n. l. čínský běženec Wej Man (korejsky Üman) svrhl z trůnu panovníka Čosonu a zmocnil se vlády. Nově vzniklá říše Üman Čoson (důmyslný název, že?) si i přes částečnou spojitost s Čínou zachovala rysy předchozí korejské říše Starý Čoson. Nakonec ovšem dojela na to samé. Začala se nebezpečně rozpínat, naštvala čínskou dynastii Chan a ta jim po pouhých sto letech panování utla tipec. Čína si na dobitém území ihned založila své státy, na jihu ale byla stále korejská říše Čin.

obr.: detail stěny z kogurjské Hrobky tanečníků z 5. století.

Co se stalo s Pujem? Na severu u hranic s Čínou (Mandžusko) si pěkně bobtnalo, Číňanům to ale nevadilo, protože v nich měli mocné spojence proti okolním kmenům, které je ohrožovaly. Pujo však taky nevydrželo příliš dlouho. Poté co přišlo vinou nomádských kmenů o svého čínského spojence, se ve 4. století stalo součástí říše Kogurjo. Kogurjo byl silný vojenský stát vzniklý přibližně na území dnešní KLDR.

obr.: zlatá sillská koruna z 5.-6. století.

V prvním století našeho letopočtu už bylo Kogurjo tak mocné, že přijalo čínský titul „wang“ (král) pro svého panovníka, a snažilo se rozšiřovat svá území všemi směry. Střet s Čínou byl nevyhnutelný.

Na jihu od řeky Hangang (území dnešní Jižní Koreje) si zatím klidně vegetila říše Čin. Jakmile ji zaplavily vlny uprchlíků z rozpadlého Starého Čosonu, kteří s sebou přinesli vyspělejší technologie (zpracování kovů, pěstování rýže, administrativu), rozdělila se na tři menší celky – Mahan, Činhan a Pjonhan (souhrnně Samhan). V této době se většina obyvatel živila zemědělstvím. Byli to svobodní rolníci, museli platit daně v naturáliích, nemohli mít zbraně, ale za to mohli vlastnit otroka. Věřilo se na posmrtný život a například v Puju se do hrobů kromě jiného s aristokratem musela několikrát uložit i jeho družina, někdy až stočlenná.

Tři království (Samguk): Kogurjo, Päkče a Silla

obr.: mapa Tří království Koreje v 5. století.

Z menších států na území Mahanu vzniklo království Päkče, které roku 371 zaútočilo na svého severního souseda Kogurjo a u Pchjongjangu zabilo jejich krále Kogugwona. Získalo tím další území a svou moc ještě upevnilo spřátelením se s dalšími státy - čínským státem Východní Ťin a japonským Wa.

Roku 384 se oficiálním státním náboženstvím stává buddhismus.

Kogurjo se díky útokům Päkče muselo reorganizovat. Po úspěšném dokončení ale začalo opět expandovat. Na severu dobilo mandžuské národy, na jihu útočilo na Päkče a na jihovýchodě rozdrtilo japonský stát Wa, který ohrožoval Sillu.

Vrcholným obdobím Kogurja byla vláda krále Čangsu (vládl 79 let), který udržoval skvělé vztahy s Čínou a přemístil hlavní město do okolí dnešního Pchjongjangu. Kogurjo bylo najednou tak mocné, že, i když se Silla spojila s Päkče a o pomoc požádali i Čínu, bylo jim to málo platné. Kogurjo v roce 475 dobilo hlavní město Päkče Hansong, zajalo jeho krále a popravilo ho.

obr.: oblečení z období Kogurja.

Třetí ze států, Silla, vznikl na jihovýchodě. Byl ohrožován jak ze strany Päkče, tak od japonského Wa, požádal tedy o pomoc Kogurjo. Přežil jen díky němu. Později se s Päkče spojil a společně bojovali proti svému bývalému příteli. Je to trochu guláš, ale snad se v tom moc neztrácíte.

Pokračujeme, ještě to bude zajímavé.

V šestém století byla Silla už docela velký stát a dosáhla svého největšího územního rozmachu. Spojila se s Päkče a společně zaútočili na Kogurjo. Tažení se povedlo, ale protože král Činhung chtěl všechno pro sebe, zahnal pryč i Päkče. Rozzuřený král Päkče Song se pokusil o odvetu a frontálně zaútočil na Sillu, což se neukázalo jako nejlepší nápad, protože byl zabit. Od té doby se pro Päkče stala Silla úhlavním nepřítelem a po spojení s Kogurjem na ně podnikala jeden nájezd za druhým.

obr.: královské hrobky v Kjongdžu, hlavním městě Silly.

Nejen mezi sebou se mlela korejská království

Kogurjo se s tím nepáralo a vtrhlo na Číňany. Ti si to nenechali líbit, ale suejský císař Wen-ti válku prohrál a musel se stáhnout. Jeho nástupce chtěl odčinit starou potupu a na Kogurjo vtrhl s údajně až milionovou armádou. Část armády (300 000) vyrazila rovnou na Pchjongjang. Slavný vojevůdce Ulči Mundok je ale vlákal do pasti a na řece Salsu jim uštědřil drtivou porážku. Přežilo prý jen 200 vojáků. Armáda se vrátila zpátky do Číny, kde se oslabená říše zanedlouho rozpadla.

V Kogurju poté provedl vojevůdce Jon Käsomun krvavý převrat a svou agresivní politikou se dostal do konfliktu s čínskou dynastií Tchang, která proti němu vedla rozsáhlou invazi. Tu Korejci zastavili až u pevnosti An-š´, když dva měsíce odolávali až sedmi útokům denně. Číňanům nezbylo nic než se stáhnout. Vítězství říše Kogurjo proti dvěma armádním dynastiím zaujímá v korejské historii významné místo. Kdyby padlo, dostala by se pod čínskou nadvládu rovněž Päkče a Silla a z Korejců by se stal porobený národ.

Další veleslavnou kapitolou korejské historie jsou hwarangové („výkvět mládí“), což byly elitní vojenské jednotky složené z velmi mladých mužů, často kolem šestnácti let. Nejslavnějším hwarangem byl Kim Ju-sin, o jehož činech se vypráví malým dětem před spaním.

obr.: Generál Ulči Mundok v bitvě na řece Salsu.

To by mohlo pro dnešek stačit.

Autor publikuje na http://vojta-vojta.blogspot.com/