Půl miliardy v amerických pro Kima

Na počátku celé taškařice s půlmiliardovým dolarovým „úplatkem“, o kterém jsem se stručně zmínil nedávno v souvislosti s jeho sedmiletým výročím, nebyl ani bůh, ani prozřetelnost, ale prachsprostá kráva. Jeden úplně obyčejný dobytek s velmi neobyčejným příběhem.

Za vším hledej hovězí

Chodící kus hovězího totiž učaroval jistému Jung Ju Youngovi – podnikavému mladému muži, budoucímu zakladateli Hyundai a tehdy opravdu nevděčnému spratkovi, natolik, že si ho bez meškání a bez dovolení přivlastnil. Jinými slovy – ukradl. Psala se čtyřicátá léta minulého století.

Jung Ju Young v krávě neviděl ani domácího mazlíčka, s nímž by po večerech sdílel válečné útrapy, ani plodnou dojnici, jež by ho každé ráno obdarovávala lahodným mlékem. Důvod pro zcizení rohatého savce měl Jung prozaičtější - nutně potřeboval peníze na cestu do jižní části poloostrova. Uloupená „dojná kráva“ se měla stát jeho propustkou.

Co naplat, že jejím majitelem byl Jungův otec.

„Když musíš, tak musíš,“ řekl si Jung, odvázal krávu a vyrazil.

Obr.: Já s tebou nepůjdu, já jsem tatínka!


Zatímco o dalších osudech Jung Ju Younga zakladatele a dlouholetého řiditele Hyundai už historici popsali stohy papíru, o krávě dějiny mlčí. Tedy spíše mlčely. Dlouhých padesát let. Do středu pozornosti se znovu dostala až na přelomu tisíciletí. Stárnoucího Junga totiž nezačaly s postupujícím věkem hryzat jen hemeroidy, ale také svědomí.

Návaly svědění se pro Junga staly postupem času nezvladatelnými, ale přesto vytrvával. Jednat se rozhodl až jeho syn a dědic impéria se stylizovaným H v logu Jung Mong Hyun. Stalo se tak během supertajného jednání mezi ním a severokorejskými obchodními zástupci na neutrální pekingské půdě 15. února 1998. Jung mladší, v té době šéf Hyundai, se Severokorejcům zavázal, že totalitní diktatuře pošle ne jednu, ale hned dvě stě jednu krávu, a splatí tak dluh trápící jeho otce. Ohromný násobek původního počtu není pouze pobídkou pro rozvoj další ekonomické spolupráce a zlepšení image Hyundai na severu, ale jistě svědčí i o tom, jak moc si byl Jung mladší vědom otcových „problémů se svědomím“.

Den předání „hovězího kontrabantu“ byl stanoven na 16. červen téhož roku. Místo – Panmunjom, jediná spojnice na jinak nepropustné hranici mezi oběma zeměmi. Akci posvětila také NIA – korejská Národní bezpečnostní služba, bez níž by byl transport prakticky nemožný i pro tak mocného muže, jakým šéf Hyundai bezesporu byl. Přátelský akt vůči severu navíc odpovídal tzv. „sunshine policy“ (sluneční nebo osvícenou politikou) tehdejšího prezidenta Kim Dae Junga.

Severokorejci se však rozhodli situace využít a po svých jižních kolezích chtěli nejen krávy, ale také auta, která je na místo určení převezou. To se však nelíbilo ani Korejcům, ani Američanům; oprávněně se obávali, že by nákladní vozidla mohla sloužit vojenským účelům. Přesto si KLDR auta ponechala, jako výmluva posloužila tehdy vypuknuvší epidemie ptačí chřipky v Číně a s ní spojené riziko přenosu transportem.

Máme se rádi

Jung Mong Hyun se stejně jako jeho otec za „odměnu“ dočkal vroucného přijetí od samotného Kim Jong Ila (Kim Čong-ila, viz. obr.).


To otevřelo cestu pro další rozvoj kontaktů mezí jihokorejskou tajnou službou, Hyundai a KLDR. Přímým důsledkem nového přátelství byl nakonec i summit špiček obou států, za nějž si jihokorejský prezident Kim Dae Jung (viz. obr.) „vykoledoval“ Nobelovu cenu.


Vliv NIA na uspořádání summitu je nepopiratelný a to i přesto že na oficiální žádost KLDR byla z příprav vyloučena a na místo hlavního vyjednavače jihokorejské strany nastoupil ministr kultury Park Ji Won. Ten se ale prestižní role ujal až po konzultacích prezidenta Kima s tehdejším šéfem NIA Lim Dong Wonem, který jeho zvolení odsouhlasil. NIA se tak i nadále nepřímo podílela na rozhodovacím procesu.

Sedmička je naše šťastně číslo

Souběžně s přípravami summitu probíhala také jednání KLDR s Hyundai ohledně sedmi investičních projektů, jež chtěl čebol rozjet v na území Severní Koreje. Severokorejci původně usilovali o získání záruky (rozuměj nevratné dotace) v hodnotě jedné miliardy dolarů. Jung Mong Hyunovi se ale nakonec podařilo „usmlouvat“ částku poloviční. K podpisu dohody mezi Hyundai a KLDR, jemuž přihlížel i nově jmenovaný hlavní vyjednavač Park, došlo v květnu 2000. Na žádost Severokorejců byla dohoda tajná.

Po jejím prozrazení na sebe spekulace o souvislosti mezi summitem a ohromným finančním obnosem putujícím z jihu na sever nenechaly dlouho čekat. Jejich potvrzení bylo jen otázkou času.

Nejdříve se objevila informace, že dohoda s Hyundai a summit jsou na přání KLDR součástí jediného balíčku a setkání prezidentů je jen odměnou za finanční transakci. Tomu odpovídá i časová souslednost pekingských setkání vyjednavačů státního summitu a dohody o investicích (vždy je mezi nimi rozdíl jediného dne) a také přítomnost týchž klíčových „hráčů“ na obou jednáních.

Navíc, kdosi prozradil jihokorejským médiím, že důvodem přesunu začátku summitu z 12. na 13. června byly problémy s převodem peněz na severokorejské účty. Do 10. června, kdy KLDR o posunutí začátku sjezdu požádala, ji totiž na kontě stále ještě chybělo posledních 100 milionů dolarů. Pěkný poliček do nadšených tváří Jihokorejců, kteří upřímně věřili, že rozdělený poloostrov čeká růžová budoucnost. Aby nebylo komedií málo, Severokorejci peníze na účtech měli, problém byl jen v jejich komunikaci s bankou.

obr.: Kim napjatě sledující stav svého dolarového bankovního konta


Na komplotu (tedy alespoň do jeho prozrazení) vydělaly všechny zúčastněné strany. Přínos dolarové injekce pro v problémech se topící ekonomiku KLDR je nezpochybnitelný. Hyundai si za půl miliardy dolarů koupilo exkluzivní práva k „sedmi megeparojektům“ na severokorejském území zahrnujícím turismus, výstavbu železniční sítě, komunikační technologie, loďařství, elektroniku, stavbu přehrady na řece Imjin a především práva na další rozvoj industriálního parku v Kesongu. Než došlo k rozkrytí, profitovala také jihokorejská vláda v čele s prezidentem Kim Dae Jungem. Informace o naplánovaném setkání jihokorejská média obdržela od vlády záměrně jen několik dní před volbami vypsanými na 12. dubna 2000. Preference „kimovců“ okamžitě významně narostly. K jejich znovuzvolení to ale vzhledem k předchozím skandálům a neúspěšným snahám o oslabení vlivu všemocných čebolů stejně nepomohlo.

Kapříci, megakapříci a Hyndai?

Připlavali skutečně na sever korupční kapříci (v tomto případě spíše krávy), nebo šlo prostě jen o business? Záleží na úhlu pohledu. Z morálního hlediska je korupce jihokorejské vlády z posledních sil usilující o ztracenou přízeň voličů jasná. Z právního ne. A to především proto, že se nepodařilo (a nejspíše nepodaří) prokázat přímou souvislost mezi „zárukou“ Hyundai a akcemi jihokorejské vlády. S přeposlanými penězi neměla vláda nic společného, šlo o majetek konglomerátu Hyundai.

Jenže, Jižní Koreu ve světě korupce proslavilo právě všudypřítomné a velice komplikované propojení čebolů (Hyundai, SK, Samsung, LG, zkrachovalé Dae-woo...) s vládními špičkami, a tak se silnému „zápachu“ vznášejícímu se nad celou iniciativou nelze divit.

obr.: Dělám to pro peníze, nebo ne? Co myslíš, Kime?


Můžeme se také domnívat (a tato domněnka je dle mého realitě velmi blízko), že špičky severokorejského režimu by s uskutečněním žádného takového summitu nesouhlasili, kdyby peníze nedorazily. Svědčí o tom i zveřejněná informace o přesunu data setkání v důsledku „opožděně platby“. KLDR zkrátka neviděla (nebo pro vlastní prospěch nechtěla vidět) rozdíl mezi soukromou jihokorejskou firmou a jihokorejským státem a oba strčila pod jednu střechu, tak jak je to u nich „doma“ běžné. Pokud navíc vezmeme v potaz špatnou ekonomickou situaci a především chorobný nedostatek devizových prostředků v KLDR, je pravděpodobné že by Severokorejci pro podobnou sumu byli ochotni jít ještě mnohem dál.

obr.: Severokorejky "radostně" vítají projíždějící jihokorejskou delegaci



Ještě dál by byla bývala ochotna zajít také společnost Hyundai. Očekávání mnohamiliardových zisků plynoucích de facto z monopolu na výstavbu a výrobu v KLDR představovalo pro společnost v roce 2000 stále se zotavující z asijské ekonomické krize neodolatelné lákadlo.

Chybějícím článkem, který by celou mozaiku jednoho z největších korupčních skandálů 20. století doplnil, tak zůstává dosud neodhalený příslib jihokorejských politiků, chránit budoucí projekty Hyundai jak před konkurencí, tak před často kličkujícím severokorejským režimem. S ním by vše zapadlo tam, kam má.

Ovšem i bez něj existuje příliš mnoho indicií vedoucích k jednomu a témuž závěru. Totiž, že na počátku i na konci celého příběhu o prvním vrcholném summitu mezi Jižní a Severní Koreou po téměř padesáti letech byla jedna dojná kráva a něčí spokojený úsměv.