O humrech, Kimově jádru a bláhových Američanech

Pro Kim Čong-ila a jeho nejbližší to byla krásná léta. K lahodným humrům letecky přepraveným až z Velkého bariérového útesu se podávala se jen ta nejkvalitnější francouzská vína a když přišla řeč na Severokorejce hladovějící za palácovými zdmi, vymýšlela se originální řešení. Snaha o přesunutí chovu osmikilových králičích mastodontů z Německa do komunistických králíkáren sice strádající lid nenasytila, Kim má přeci jen k Ježíšovi ještě daleko, propagandistický ideál starajícího se taťky však naplnila dokonale.

Dolary promrhané za humry, králíky nebo koňak Kim Čong-ila ani ostatní pohlaváry státu spoutaného ideologií čučche – víry v totální soběstačnost, zjevně nevzrušovaly. A není se čemu divit. V proslavené Kanceláři 39 v centru Pchjongjangu se podle přeběhlíků všichni ti Franklinové, Grantové a Lincolnové vyobrazení na dolarových bankovkách tiskli ve třísměnném provozu hned vedle malé továrničky na výrobu padělané Viagry a amfetaminů. Když čučche, tak čučche! Co naplat, že padělání bankovek jednoho státu jiným je odpradávna vnímáno jako casus belli.

K ukládání zisků z prodeje narkotik a propírání padělků svou kvalitou přesahujících i americké originály sloužila režimu Banco Delta Asia - v Macau situovaný finanční dům s pochybnou pověstí a úzkým napojením na severokorejský establishment. „Superbankovky“, jak se podvrhům pro jejich jedinečnou kvalitu říká, se od té doby objevily po celém světě, Evropu a Spojené státy nevyjímaje. I díky nim může „drahý vůdce“, jak zní neoficiální titul malého ale rozvalitého Kima, oslňovat návštěvy svou ohromnou (prý 30 tisícovou) sbírkou filmů americké provenience a snít, že je jednou všechny překoná vlastním příběhem o dokonalém severokorejském hrdinovi.

Jenže v Kim Čong-ilově filmové sbírce se poslední dobou místo kvalitních originálů začaly vršit jen levné čínské kopie. Také humrů – Kimovy oblíbené pochoutky, už kuchaři nepřipravují tolik, co dřív. A zase za to můžou ti proklatí Američané! Nejenže se nenechali zastrašit atomovým testem, ale ještě ke všemu Kimovi a jeho pochlebníkům odmítli zpřístupnit dolarová konta blokovaná od září 2005. Nehnuly s nimi ani prosakující informace o diktátorově chátrajícím zdraví.

„Co naplat,“ řekl si Kim, „já potřebuji humry z teplých vod a lid zase jihokorejskou rýži. Musíme vyjednávat.“ Nadšená odpověď světové supervelmoci, jejíž zahraniční politice hoří koudel u zadnice, na sebe nenechala dlouho čekat. V Iráku, ani v Íránu to republikánské administrativě nešlape podle představ, z bushovské „osy zla“ tak Američanům zbyla jen nepředvídatelná KLDR. Kimova nabídka k jednání přišla jako spásný blesk z čistého nebe.

Vedením ostře sledovaná mise, jejímž cílem je připravit uzavření zchátralého jaderného reaktoru v Jongbjonu, Američané pověřili zkušeného Christophera Hilla. Jenže diplomacie podle autokratického Kima připomíná spíše pohovor šéfa s nespolehlivým zaměstnancem. Diktátor si klade jednu podmínku za druhou a Američané chtiví úspěchu plní vše, co mu na očích vidí. „Nejdříve uvolněte 25 milionů dolarů z macajské banky,“ zahřímali kimovci. Spojené státy souhlasily. Na oplátku se jim dostalo záruk, že dojde k uzavření zchátralého Jongbjonu. Experti z Mezinárodní agentury pro atomovou energii pod vedením Fina Heinonena jsou prvními cizinci, kteří si reaktor prohlédli od roku 2002. „Musíte nám dovézt dostatek topného oleje jako náhradu za snížení produkce,“ diktovali dále severokorejští vyjednavači. I tady Američané souhlasili. Nerozhodila je ani cvičně odpálená raketa, která jim prosvištěla nad hlavami a spadla kamsi do Japonského moře. Od začátku května již čtvrtá.

„Pokud půjde vše podle plánu,“ notují si optimisté, „mohlo by po uzavření reaktoru následovat jednání o úplné denuklearizaci země a za pár let by sever mohl splynout s bohatým jižním sousedem.“ Takový scénář však má k realitě velmi daleko. Asi jako tvrzení Severokorejců mytizující zrození Kim Čong-ila. „Drahý vůdce“ prý spatřil světlo na posvátné hoře Baektusan a jeho příchod na svět zvěstovala oslnivě zářící hvězda.

Zavření jaderného reaktoru v Jongbjonu Severokorejcům neuškodí a paradoxně spíše pomůže. Svůj hlavní úkol, vyprodukovat dostatek plutonia pro zhruba dvanáct jaderných hlavic, elektrárna splnila. a její zavření by vzhledem k špatnému technickému stavu byla stejně jen otázka času. Navíc, je pravděpodobné, že většinu nákladů na zastavení a likvidaci nebezpečného provozu za současné situace ponesou Spojené státy. Kimovi tak zbude dostatek prostředků na pompézní oslavy svých a tatínkových narozenin a další vývoj zatím nespolehlivých balistických raket schopných přepravit jaderné hlavice třeba až na západní pobřeží Spojených států. Optimistické předpoklady Bushovy administrativy, že by se Kim Čong-il mohl po reaktoru vzdát i dosud vyrobených atomových bomb a plutonia nutného pro jejich výrobu, jsou neopodstatněné. Severokorejského vůdce k tomu zatím nic nenutí. To samé platí o zastavení programu na výrobu vysoce obohaceného uranu, o němž se toho na západě mnoho neví. Kim, který podědil otcovo partyzánské odhodlání, ustupuje jen krajní nouzi.

Na uzavření Jongbjongu sice vydělají všichni zúčastnění: Republikáni dokáží světu a americkým voličům, že dokáží problémy řešit také diplomaticky, Jihokorejci si odškrtnou jednu kolonku v nekonečném seznamu severokorejských hrozeb, a Severokorejci si za odblokované dolary dopřejí něco dobrého na zub. Na celkovém geopolitickém obrazu východní Asie se však nezmění vůbec nic.