Když se řekne Soul

Jižní Korea – „národ lidí od velké řeky Han“, jak zní básnický překlad korejského sousloví Daehan Min-guk, představuje unikátní kulturní „tavicí kotlík“, v němž se mísí prvky buddhismu, konfuciánství, zbytků autoritativní vlády, křesťanství a západního okázalého konzumu.

Výstavní skříní, nebo chcete-li nejrozmanitějším amalgamem, všeho výše popsaného je téměř dvacetimilionová (pokud počítáme i příměstské oblasti) metropole Soul.

obr.: znamení čínského zvěrokruhu v parku u jednoho z paláců :-)

Od paláce k paláci, aneb historie na objednávku

Přímo v Soulu je historických památek tolik, že nevíte, kam dřív vyrazit. A protože jsou Jihokorejci pečliví a na svou historii náležitě pyšní, mají je všechny pěkně očíslované. Za návštěvu rozhodně stojí pět místních palácových komplexů (Gyeongbokgung, Changgyeonggung, Changdeokgung, Deoksugung a Gyeonghuigung), několik buddhistických chrámů (Bongeunsa, Angyangam) a svatyňí, či křesťanská katedrála.

obr.: palácové komplexy obr.: slavná brána před tržištěm Namdaemun


Zvláště palác Gyeongbokgung s plovoucím pavilonem, krásně opravenými budovami a muzeem folkloru stojí za návštěvu. Budete-li mít štěstí, uvidíte i barvami hýřící výměnu vousaté palácové stráže v uniformách dynastie Joseon. Ta zemi vládla od roku 1392 až do vzniku korejského protektorátu pod Japonskou správou v roce 1910.

obr.: výměna stráží


Jen jedna poznámka k „historii historických budov“. Korea žije od nepaměti především válečnými strastmi, a tak se nelze divit, že drtivá většina oněch „tisíciletých budov“ jsou jen věrně repliky z 20. století. Pokud na cestách potkáte památku, která přežila boje, Korejců s Číňany, Korejců mezi sebou a především Korejců s Japonci (zvláště po invazi Japonců mezi lety 1592 a 1598 nezůstal v zemi kámen na kameni), můžete být na sebe náležitě pyšní. Stačí i kus kamene opracovaný do hřibovité podoby, na nějž si jeden ze slavných korejských vladařů na konci prvního tisíciletí odložil šat, než vstoupil do lázní – podle Korejců národní poklad číslo 24.

Muzeum války

Plný rozsah válečných útrapách, kterými země prošla za poslední dva tisíce let, pochopíte teprve po návštěvě soulského muzea války. Rozměrům této obří budovy by v Čechách mohl konkurovat snad jen Pražský hrad. A co se do budovy nevešlo, stojí venku. Americké bombardéry, ruské tanky a severokorejské rakety po vstupu do budovy vystřídají pravěké nože, starověké katany a středověké kaťuše. Po zevrubné prohlídce, jež nám přesto zabrala dvě celá odpoledne, dojdete chtě nechtě k závěru, že v porovnání s námi, Evropany, byli Asiaté v technikách zabíjení či mučení vždy o dva až tři kroky napřed.

obr.: před muzeem
Po krutostech válečných útrap je návštěva galerie tou pravou volbou pro povznesení krutými dějinami vyčerpaného ducha. Návštěva soulského Muzea moderního umění, kde na vás čekají interaktivní exponáty provokující všechny vaše smysly, rozhodně neurazí.

obr.: trocha kultury ještě nikoho nezabila - taneční vystoupení (Reunification dance)

obr.: soulský projekt století - pod zemí uvězněná řeka opět spatřila světlo světa (centrum města)

Ať již ale vyrazíte kamkoliv, připravte se na společnost nekonečných zástupů pokřikujících školáku a školaček v tmavomodrých uniformách. Malí caparti kolem vás neustále poskakují, fotí a pokřikují anglická slůvka. Vám tak nezbývá než rozdávat úsměvy a pózovat. Vyhnete se jim snad jen na rybím trhu plném povětšinou stále ještě živých ryb, krabů, mušlí a havěti všech velikostí a tvarů. I tady je však hluku víc než dost. Chcete-li ale zažít opravdovou kakofonii, vyražte o víkendu na baseballové utkání.

obr.: rybí trh
Soul – zábava, bezpečí a pravé plzeňské pivo

Pokud vám bude přát počasí (nejlepší čas na návštěvu Koreje je na jaře a na podzim, kdy vás neomezuje ani vedro, ani monzuny a ani sněhové přívaly a teploty pod nulou) a vítr trochu poodhrne smogový krunýř, určitě se vydejte na 236 metrů vysokou N Seoul Tower. Lanovka na vrchol jihokorejského Petřína - hory Namsan, je drahá a přecpaná, a tak k základně vysílače stoupejte raději po svých. Teprve pohled z rozhledny na vrcholu vám pomůže pochopit, jak to vypadá, když žije 23 milionů lidí soulské aglomerace pěkně „na jedné hromádce“.

obr.: pohled na město z vysílače

O své zdraví a majetek se ani při takovém počtu lidí bát nemusíte. Jižní Korea je jednou z nebezpečnějších zemí světa. Čechům tak nezbývá, než valit oči, s jakou bezstarostností se Koreji a Korejky prodírají davem s otevřenými batohy a kabelkami. O to větší musí být šok, který zažijí korejští turisté při návštěvě Čech. Naše republika je přitom v Koreji velice populární. Stačí říci „Čéko“ a většina místních začne pochvalně kroutit hlavou (v Koreji znamení souhlasu). Může za to fenomenální úspěch telenovely „Milenci v Praze“. Romantický příběh mladého páru v kulisách staré Prahy si oblíbil celý národ.

V záři neonů

Stejně jako ve dne je v ulicích bezpečno i v noci. Takže vzhůru za bujarým nočním životem. Představte si ostravskou Stodolní ulici vynásobte ji stokrát a získáte matnou představu, jak to vypadá v pátek kolem jedenácté večerní v Hongdae – čtvrti obehnané několika univerzitními kampusy, z nichž každý pojme mnoho tisíc studentů. Po chodnících se valí nekonečné proudy řádně připitých a veselících se Korejců a Korejek a vy, ztracení v záři neonů, nevíte, kam dřív skočit. Karaoke party, klasické západní hospody s pivem, tradiční restaurace se zkaleným rýžovým vínem, kluby s živou hudbou všech žánrů, herny nabité nejnovějšími technologickými výstřelky – zkrátka, je z čeho vybírat.

obr.: Pivo Hite teče ve velkém


Našinec by ale rozhodně měl opomenout navštívit restauraci Castle Praha II. Z venku vypadá jako věrná kopie Staroměstské radnice s fungujícím orlojem, vevnitř vás zase překvapí česká výzdoba a z místních surovin vařená plzeňské či Granát. Na lístku najdete i obligátní metr piv. Pokud si ho dáte, můžete být první, kdo ho vypije celý sám. Podle majitele restaurace a milovníka Čech, pana Čo, se to ještě nikomu nepovedlo.

obr.: Castle Praha

A když venku svítá, všechny lahve sodžu - místní levné pálenky z rýže a brambor, zejí prázdnotou, a vy už opravdu nemůžete, stačí mávnout na taxík. Za cenu jen o málo vyšší než v noci nejezdící metro vás odveze tam, kam potřebujete. Pražskými taxikáři odchovaný jedinec jen nevěřícně zírá. I metro je kapitola samo o sobě. Denně se po 287 kilometrech osmi linek přepraví více než osm milionů cestujících. A cena lístku? Krátká cesta vás vyjde zhruba na dvacet, delší maximálně na čtyřicet korun.

Zachraň se, kdo můžeš

Po bolestném probuzení do dalšího dne konečně pochopíte, že nastala ta pravá chvíle dát vale soulskému hemžení. Třiadvaceti milionová aglomerace si vás sice podmaní, ale už po týdnu stráveném mezi tolika lidmi, paláci, galeriemi, neustálými dopravními zácpami, hlukem, všudypřítomným smogem a stovkami zastávek místního metra už je na pořádný trek po horách nejvyšší čas.