Jaro, léto, podzim, zima a opět jaro Bom yeoreum gaeul gyeoul geurigo bom

Jaro, léto, podzim, zima a zase jaro, jak zní český překlad jihokorejského Bom yeoreum gaeul gyeoul geurigo bom, je „proklatě dobrým“ filmem a dnes již "kimkidukovskou klasikou" o životě a smrti a neustálém a nezvratném koloběhu lidské existence.

Kim Ki-duk – mistr minimalismu a poetiky

Hlavní postavy, jejich osudy i celý děj vámi prochází stejně rytmicky, jako pravidelné údery buddhistického modlitebního bubínku. Každé zašustění listu, každý odraz slunce od vodní hladiny, každý nádech či pohled, zkrátka vše, co se ve filmu děje má svůj řád, své místo. Náhoda jakoby ve filmu přestala existovat a na to my, ateističtí Evropané obklopení racionálnem a realitou, nejsme připravení.

Právě proto evropskému divákovi chvíli trvá, než pochopí, že tempo filmu není příliš pomalé (rychlé příběhy jsou zbrklé a často vedou k tragickým koncům), a že pohled na umučené zvíře nebo mrtvého člověka nemusí být jen truchlivý. Smrt totiž neznamená jen konec. Každý konec, smrt nevyjímaje, v sobě obsahuje počátek něčeho nového. Takový je koloběh života a takové jsou i události odehrávající se v malé svatyni volně plovoucí po jezeře ztraceném kdesi mezi rozeklanými hřebeny jihokorejských hor, jejímiž jedinými obyvateli jsou buddhistický mnich a dítě – učeň.

Na jejich jménech či identitách nezáleží – připlouvají a odplouvají společně s vodou valící se proudech vodopádů z hor dolů do údolí, a až se naplní jejich čas, vystoupají k nebesům stejně jako pára onoho kdysi mocného proudy, který chtěl rvát kameny a vyvracet stromy. Zatímco lidé přicházejí a odcházejí, osudy zůstávají. Je stejně nevyhnutelné, že s každým jarem přijdou teplé sluneční paprsky a že podzim zezlátne, jako že z dítěte, dosud nechápajícího svou pozici a z ní vycházející vztahy s druhými, vyroste mladý muž toužící po lásce více, než po klidu meditace.

Ale také jeho, stejně jako každého z nás, jednou dostihne podzim!

Láska k moudrosti

Ačkoliv se jistě najdou lidé, které bude film nudit, dovolím si tvrdit, že se jen velmi obtížně najdou tací, jež o filmu řeknu, že je hloupý. Otázek k zamyšlení a filosofických témat vložil do svého díla Kim ki-duk celou řadu. Některé vystupují naléhavě, jiné se pospojované z mnoha letmých náznaků skrývají kdesi za oponou čekajíce, až budou objeveny. Je jen na divácích jestli se je vypraví hledat.

Hlavní devizou Kima je, že žádnému z diváků nic nenutí. Neříká, teď plačte a teď se zase usmívejte. Jaro, léto, podzim, zima a zase jaro tak de facto není filmem, ale dokumentem nebo ještě lépe téměř němou (ve filmu je, stejně jako například v autorově dalším filmu Seom (Ostrov), dialogů naprosté minimum) lyrickou větou zprostředkovávající svým posluchačům, ať již jsou z jakéhokoliv kulturního prostředí, jedinečné spirituální setkání s buddhistickým způsobem nahlížení na svět.


Pár nezbytností na závěr - International Movie Database (hodnocení 8,1 z 10)

Režie: Kim Ki-duk
Obsazení: Yeong-su Oh, Ki-duk Kim ,Young-min Kim, Jae-kyeong Seo