Chong Khneas - výkladní skřín chudoby

Tuk-tuk, kambodžská verze rikši, se pomalu šine asfaltovou silnicí ven z turisty přeplněného Siem Reapu – výchozího bodu pro návštěvu proslulého Angkor Watu. Cílem mojí cesty však nejsou středověké paláce, jejichž majestátnost vás i po tisíci letech naplňuje pokorou, ale Chong Khneas. Jedno z nejchudších sídel v Kambodži a místo, kde se naplno rozjelo nové odvětví „postmoderních“ cestovatelských choutek. Turismus za životem v bídě.

Není kam spěchat

Ačkoliv je asfaltová silnice na kambodžské poměry luxusní, musí Serey, můj průvodce a řidič v jedné osobě, neustále kličkovat. Dopravní pravidla neexistují, na silnici platí právo silnějšího a statečnějšího. Před stádem pohublého bílého skotu se ale nakonec musíme sklonit všichni. Nasupení řidiči kamionů troubí jako o život, ale Serey, jehož jméno v jazyce Khmerů znamená „narozen jako svobodný“, se jen ohlédne, omluvně se pousměje a zapálí další cigaretu. Souhlasně pokyvuji hlavou. Tonle Sap, největší sladkovodní jezero v jihovýchodní Asii, stejně jako izolovaná více než pětitisícová komunita Vietnamců a Khmerů obývající jedno z jeho ramen, z povrchu zemského jen tak nezmizí.

„Plovoucí vesnice“, jak se Chong Khneas přezdívá, je možná nejchudší sídlo ve státě, který se sám jen pozvolna zotavuje po fiasku socialistického experimentu Pol Potových Rudých Khmerů. Zatímco Vietnamci na jezeře žijí již od středověku, tak mi to alespoň vysvětluje lámanou angličtinou Serey, khmerské rodiny sem zahnaly právě následky nejdrastičtějšího pokusu o vytvoření rovnostářské společnosti. Není důvod mu nevěřit. K lukrativnímu provádění turistů toužících „dotknout se chudoby“ si nakrátko ostříhaný mladík s nikotinově žlutými prsty odskočil z vysokoškolských škamen.

Bez roušky ani ránu

Ani ne pětiletému pasáčkovi švihajícímu dlouhým prutem se nakonec podaří sluncem a podvýživou znavené stádo skotu přesvědčit a kolona se znovu dává do pohybu. Společně s ní se okamžitě zvedají oblaka načervenalého jílovitého prachu. Řidiči automobilů rychle zatahují okénka. I čtyřicetistupňové horko je jim milejší, než dusivá červená mračna. Jenže automobil je v zemi luxusem pro vyvolené, a silnicím tak, jako všude jinde v jihovýchodní Asii, vládnou motocykly, na něž se dokážou vměstnat celé početné rodiny. Ani pět či šest osob na stroji vzdáleně připomínajícím východoněmeckého Simsona není výjimkou. O helmu přitom na venkově nezavadíte. Teprve tady člověk docení vizi indického průmyslníka a tvůrce extrémně levného automobilu Ratana N. Taty.

Plný touhy nevybočovat z řady jsem i já zvolil tradiční způsob dopravy. Na prach jsem ale nepomyslel. Podobně jako ještě několikrát, mě i nyní zachraňuje Serey. Beze slova zastavuje u jedné z tradičních khmerských staveb, vysuté dřevěné chatrče na muřích nožkách chránících rodiny i domácí zvěř během dlouhého období dešťů. Tázavě zvednu obočí. „Dej mi chvilku, musím si tady něco zařídit,“ utrousí Serey a zmizí v útrobách domu. Za moment je zpět a podává mi bělostnou roušku.

S policisty se nediskutuje

Po zbytek cesty jsem sice chráněn před prachem, další neplánovaná překvapení na sebe ale nenechají dlouho čekat. Prvním z nich je cedule ohlašující pokladnu. Ano, abyste se mohli podívat do slumu, musíte zaplatit. A to na místní poměry hrozivých devět dolarů. „Co děláte s vybranými penězi,“ ptám se obtloustlého policisty v černých brýlích. „Co si myslíš, že s nimi děláme? Samozřejmě, že pomáháme místním, stavíme školy, hloubíme studny a tak podobně. Takže koukej zaplatit, nebo se otoč a zmiz,“ rozčiluje se policista. Pak začne khmersky debatovat se svým kolegou. Neustále mě přitom po očku sleduje. Nakonec zaplatím a s pochybně vypadajícím lístkem v kapse znovu nasedám do tuk-tuku. „Tohle by sis neměl dovolovat. Samozřejmě, že se z tvých peněz nedostane k lidem na jezeře ani cent, ale tak to prostě chodí. S policisty se zkrátka nediskutuje,“ kroutí hlavou Serey.

Korupce je v Kambodži všudypřítomná a právě policisté jsou, mimo státních agentur porcujících tučné příděly rozvojové pomoci, jejím ztělesněním. Podle žebříčku Transparency International je země, v níž na každého ze 14 milionů obyvatel připadá jedna dosud nezneškodněná nášlapná mina, 17. nejzkorumpovanějším státem světa (162. místo ze 179. sledovaných). Sereyovo varování dostává reálné obrysy o několik minut později. To už jsme na nezpevněné prašné cestě. Rychleji než krokem to ani zkušenému řidiči nejede. Asfalt skončil těsně za „check pointem“. „Řada turistů si návštěvu Chong Khneas rozmyslí a mezi plovoucí barabizny na jezeře se nikdy nevydá. Poté, co zaplatili, je to už ale policistům jedno,“ potvrzuje moji domněnku Serey.

Půl dolaru na den

Jen co stihl můj průvodce dokončit myšlenku, vynořila se z prachu před námi další uniforma. Serey rychle zastavuje svůj motocykl. Během krátkého proslovu jen tiše přikyvuje s hlavou sklopenou k zemi. Pak mu uniformovaný muž bez skrupulí zajede do náprsní kapsy, vytáhne tři dolarové bankovky a usměje se a pokývne hlavou, že můžeme pokračovat. „Je mi to líto, ale tyhle peníze ti budu muset naúčtovat,“ omlouvá se mi mladý Khmer. „Řekl mi, že si mám lépe vybírat své zákazníky,“ vysvětluje. Otrlost policistů a moderní vysílačky představují nebezpečný amalgám.

Tři dolary přitom podle údajů Světové banky z roku 2004 představují sumu, kterou potřebuje šestičlenná khmerská rodina na jeden den, aby se udržela nad hranicí chudoby. Osmdesát procent z této částky padne na zajištění základních potravin. Ze zbylých dvaceti procent se financuje vše ostatní. Od šatstva, přes výdaje na bydlení až po léky a nezbytné cigarety. Více než třetina Khmerů ale podle Světové banky musí vyžít s částkou ještě nižší.

I přes takto hrozivá čísla je patrné, že ani korupce a zneužívaní politické moci k vlastnímu obohacování, na něž si stěžuje téměř každý, s kým se na ulici dáte do řeči, nedokáže zvrátit zlepšující se ekonomickou situaci v zemi. Před 15 lety totiž žila pod hranicí chudoby plná polovina národa. I přesto je cena, kterou za život v přepychu hrstky vyvolených platí především obyvatelé venkova, příliš vysoká. Chong Khneas je toho zářným, i když smutným příkladem.

Očistný déšť

Čím blíže jsme k jezeru, jež se na konci období sucha smrskává na 2700 čtverečních kilometrů a metr hloubky, zatímco na vrcholu monzunové sezóny voda zaplavuje více než 16 tisíc čtverečních kilometrů a průměrná hloubka se pohybuje okolo devíti metrů, tím je zástavba hustší. Poslední stovky metrů už jsou zcela ve znamení vysutých proutěných chýší nalepených jedna na druhé. Všude se válejí odpadky – plastové pytle, plechovky, neidentifikovatelné zbyty čehosi. Hnijící stojatá voda se mísí s výkaly. K všudypřítomnému prachu se tak přidává štiplavý zápach. „Všichni se tady modlí, aby déšť, který spláchne nahromaděný odpad dál po proudu, přišel co nejrychleji,“ říká mi klidně Serey. Nedivím se. „Vítej v Chong Khneas,“ usměje po chvíli.

Mezi hromadami odpadků zvesela poletují nahé děti, opodál hraje skupinka adolescentů volejbal nad provizorní sítí - provazem nataženým mezi dvěma chatrčemi. Muži sedí v kroužcích na zemi. Kouří a diskutují. Kdo by čekal plejádu ztrápených obličejů, mýlil by se. „Život tu běží podle stejných pravidel jako kdekoliv jinde,“ nadhazuji Sereyovi. „To ano. Jenže málokdo se tady dožije pětačtyřiceti a děti umírají jako na běžícím pásu,“ vrátí mě na zem průvodce. Pro srovnání, střední délka života Kambodžanů byla stanovena na 59 let.

V Chong Khneas sice ani zdaleka nežije tolik lidí na tak malém prostoru jako v nairobské Kibeře, největším a nejchudším slumu na africkém kontinentu, nebo v Dharáví v indickém Bombaji, kde se na dvou kilometrech čtverečních mačká na 600 tisíc lidí, chatrče, populační exploze, smrt i zápach jsou však od těch keňských či indických k nerozeznání. Chudoba má zkrátka své univerzální atributy stejně jako bohatství. Bohaté zdobí luxusní kabelky od Luise Vuittona a jachty, miliony lidí na druhé straně barikády charakterizuje tyfus a hlad.

Na jezeře Tonle Sap se oba protiklady setkávají. Díky své relativní blízkosti k Siem Reapu a Angkoru se plovoucí vesnice stala vyhledávaným cílem výletníků znavených brouzdáním po chrámovém komplexu. Vyřazené japonské autobusy je za „pár dolarů“ dovezou do světa, o němž dosud slýchávali jen z médií.

Děti, učte se

Ke kotvišti přijíždím ve stejný okamžik jako skupina jihokorejských turistů. Přes prach není vidět téměř na krok, přesto na krátký okamžik zachytím pohled jednoho z nich. Na hlavě má klobouček a působí na první pohled docela vyděšeným dojmem. „Přijel jsem se s dětmi podívat na úspěchy naší rozvojové pomoci,“ odpovídá mi na obligátní otázku. „Jsem tu ale také proto, abych svým potomkům ukázal, jak špatně se budou mít, pokud nebudou pilně studovat,“ dodává. Teprve teď si všimnu malého Korejce krčícího se za výchovně naladěným tatínkem. Ačkoliv je nepředstavitelné horko, po zádech mi přeběhne mráz.

V kalné vodě Tonle Sap kotví zhruba 1600 plovoucích staveb těch nejroztodivnějších tvarů. Právě ty se staly domovem nejchudších. Těch, kteří nevlastní půdu nutnou k pěstování rýže a na její nakupování nemají peníze. Jsou tak zcela odkázáni na rybolov či riskantní a nelegální lov krokodýlů. Neustále se tenčící úlovky pro ně představují hranici mezi životem a smrtí. Digitální fotoaparáty a značková trika turistů, kteří se ke stálým obyvatelům jezera Tonle Sap z obavy před nakažlivými chorobami bojí přiblížit, působí krajně nevhodně. Přesto je místní tiše tolerují. Každý dolar pro ně má nevyčíslitelnou hodnotu. Mezi turistickými „parníčky“ se proto v lavorech a neckách hbytě přesunují dětské gangy. Ty „zámožnější“ prodávají nápoje, které turisté většinou s nedůvěrou odmítají. Ostatní za úplatu pózují fotografujícím nebo žebrají.

Rozvojová pomoc

Na každém z „houseboatů“ žije početná rodina společně s domácími zvířaty. Hygienické podmínky jsou otřesné. Zatímco na jednom plovoucím obydlí zahlédnu defekovat malého chlapečka, o kus dál nabírá starší Khmerka tu samou temně hnědou zakalenou vodu do hrnce. Nevěřícně pohlednu na Sereye, ale ten jen přikývne. „Američané vybudovali na břehu studnu, ale někteří stejně dál pijí vodu z jezera,“ vysvětluje mi průvodce.

Rozvojová pomoc ve všech svých podobách je patrná na každém kroku. Právě díky snadné dostupnosti téhle výkladní skříně kambodžské chudby se řada národů rozhodla pomáhat právě zde. Mimo té logické – studní na břehu, pontonové nemocnice či plovoucí školy, jsou ale k nalezení i velmi bizarní realizace. V srdci buddhistické Kambodže tak najdete plovoucí kostel zbudovaný horlivými Jihokorejci, na vlnách se houpe také oprýskaný kolotoč či opuštěné basketbalové hřiště. Na každémz projektů nesmí chybět státní vlajka sponzora. Největšími dárci jsou mimo nadnárodních organzací - Asijské rozvojové banky či Spojených národu, Američané, Japonci a právě Jihokorejci. Také proto má každá z těchto zemí na jezeře vlastní „vyhlídkovou palubu“. Na ní mají přístup jen turisté z té či oné země. Občanům jiných států a místním je vstup zakázán. Čtvrtá a poslední polovoucí rozhledna je určená všem ostatním. Teprve z její střechy si uvědomuji rozlehlost a neutěšenost celé jezerní komunity.

Za životem v bídě

„Kambodžské elity si z výletů k jezeru Tonle Sap vytvořili lukrativní business. Každý den sem směřují desítky autobusů, taxíků a odvážlivců v tuk-tucích jako jsi ty,“ snaží se Serey překřičet hluk motoru cestou zpět na pevninu. Až s odstupem času zjišťuji, že se tento typ poznávacích zájezdů stává v rozvojových ekonomikách stále oblíbenějším. Získal dokonce vlastní název. Mimo ekoturismu, či průmyslového turismu, tak v katalozích cestovních kanceláří najdete i „cestování za životem v bídě“ – poverty tourism. Nejde tedy jen o místní specialitu. Na podobný výlet se můžete vydat také v Kapském městě, keňském Nairobi či indickém Bombaji.

Názory na odvětví se různí. Jedni ho považují za zářný příklad vykořisťování a upozorňují na to, že „bídný turismus“ proměňuje chudá sousedství v pečlivě udržovaná zoo: turisté vyskáčí z autobusů, zacpou si citlivé nozdry a vyfotí zubožené děti a dospělé, kteří se svým potomkům marně snaží zajistit jen odlesk toho, co si návštěvníci mohou pořídit lusknutím prstu. Někteří pohoršení, jiní plni lítosti pak návštěvníci opět nesednou do autobusů, večer si dají pár drinků v klimatizovaném baru a další den vyrazí za palácovými skvosty, nebo kamkoliv jinam.

Objevují se ale také alternativní názory. „Padesát pět procent obyvatel Bombaje žije ve slumech. Pokud využijete služeb naší cestovní kanceláře, ukážeme vám, že tito lidé jsou stejní jako vy,“ ujišťuje návštěvníky majitel cestovní kanceláře Reality Tours and Travel organizující výlety do jednoho z největších indických slumů ve čtvrti Dharáví Chris Way. „Čtyři pětiny z čistého zisku předáváme nevládním organizacím působícím v oblasti,“ oponuje Way obviněním, že žije z lidského neštěstí.

V Chong Khneas je zatím situace jiná. Každý hraje sám za sebe. Největší porci dolarového koláče pravidelně ukusuje zkorumpovaná policie. Zbytek připadne hotelům, které zájezdy pro své hosty organizují. K místním se dostane v porovnání se zisky ostatních zainteresovaných naprosté minimum. Není se čemu divit. V zájmu „velkých hráčů“ je zachovat status quo. „Pokud by se v Chong Khneas radikálně zlepšila životní úroveň, řada lidí by přišla o lukrativní business. Včetně mě,“ povzdechne si Serey. „Z čeho bych pak dostudoval, nevím,“ dodá po chvíli.