Tahle země není pro zhulený

Příběh I.

Korejský student (zvídavě, ale zároveň plný ostychu): „Už si někdy užíval tu marihuanu?!

Autor (znuděně, protože tuhle otázku slyší za měsíc pobytu v Jižní Koreji už po desáté): „No jo no.“

(následuje klasická chvíle trapného ticha, pak výbuch)

Korejský student (na stole před ním čtyři prázdné lahve lokálního alkoholu soju):

„Ježíši Kriste, vždyť je to strašně nebezpečné, můj ty světě, bla, bla bla…“

(po uvolnění nahromaděných emocí posilněných lihovinou pochybné kvality a ještě pochybnější chuti přichází další odmlka; jihokorejský student očividně sbírá odvahu)

Korejský student: „A jaké to teda vlastně je?“

Jako smažka ze sídliště

Tak právě takhle dopadnete, pokud se v Jižní Koreji uvolíte odpovídat na otázky týkající se jiných drog, než jsou tabák, alkohol, káva nebo čokoláda. V téhle zemi proslavené propracovanou kulturou protestu, stejně jako mobilními telefony schopnými upozornit rybáře, že mu zabrala ryba, jsou jiné drogy než těch několik právě vyjmenovaných naprostým tabu. Podle místních médií je v „zemi jitřního klidu“ užívají jen „zkažení“ západní učitelé angličtiny nebo američtí vojáci. Žádný Jihokorejec se ničeho podobného, marihuanu nevyjímaje, jaktěživ nedotkl.

Nutno dodat, že ačkoliv si místní novináři s pravdou zahrávají stejně, jako poslanec Tlustý s „veselýma holkama“, v tomhle se výjimečně nemýlí. S jakoukoliv „západní“ drogou má zkušenost opravdu mizivé promile místních jakéhokoliv věku, vyznání a orientace. Jejich konzumaci navíc provází neuvěřitelné množství mýtů a pověr. A tak vám nezbývá, než trpělivě vysvětlovat. Když to ale děláte po třetí za tři dny, začnete si chtě nechtě připadat, jako největší smažka ze sídliště. To vše v zemi, kde každý muž chlastá, až mu v játrech praští…

Nelze se proto divit, že značka Jinro Soju je již šest let po sobě nejprodávanějším tvrdým alkoholem na světě. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Vězte, že mimo Koreu se ho ročně vyveze jen mizivé procento. „Lidi tady zkrátka málo hulej. Kdyby víc hulili, tak by si nemohli tolik lhát, možná by se i přestali opouštět. Hulení tady prostě nemá zatím vybudovanou tradici!“ řekl by na to Macháček. Škoda, že Samotáři v Asii zatím neprorazili.

Podle statistik asociace sdružující korejské výrobce alkoholu vypili Korejci v roce 2006 více než tři miliardy litrů soju, piva a dalších alkoholických nápojů. Spotřeba roste rok od roku. Na každého Korejce a Korejku staršího dvaceti let tak dnes připadá více než 90 lahví soju na rok. Jedna lahev přitom naplní sedm plných půldecilitrových sklenic. Podle WHO vypil průměrný dospělý Korejec v roce 2003 více než 19 litrů čistého alkoholu ročně. Dnes je toto číslo ještě vyšší.

Zpátky k fetu

Snad jste si z předchozích vět udělali obrázek o velikosti jihokorejského „splávku“ a problémech s ním spojených. Vraťme se ale zpět k zapovězenému. Dokud se mě na marihuanu ptali moji Jihokorejští spolustudenti, zůstával jsem i přes ony feťácké výčitky celkem v pohodě. Když mě ale po jedné z přednášek klasických sociologických teorií s podobným námětem oslovil i velevážený profesor s titulem s prestižní americké univerzity, šel jsem do kolen.

Příběh II.

Korejský profesor (po klasické otázce vida můj sinavý obličej): „Nene, já se chci zeptat na něco jiného, než asi čekáš. Víš, já marihuanu jednou užil, když jsem byl na dovolené v Řecku.“

Autor (na tváři lehký úsměv, sám neví, jestli je pobavený nebo pořád v šoku): „Aha, a jak vám tedy mohu pomoci?“

Korejský profesor: „Víš, oni mi ji tenkrát nabídli nějací Francouzi. Bylo to na tom kopci u Akropole. Strašně dlouho jsem váhal, ale pak jsem souhlasil, že si dám s nimi.“

Autor (zvedá obočí): „A jaké to bylo?“

Korejský profesor: „No, když jsem se pak probudil, nemohl jsem se hýbat a vůbec jsem nechápal, kde jsem. Až za pěknou chvíli jsem mi došlo, že ta postel je asi nemocniční.“

Autor: „Cože?“

Korejský profesor: „Prý mě našli nějací dobří lidé, jak se polámaný válím ve křoví asi pět metrů pod nějakou vyhlídkou. Jedno žebro mi propíchlo plíci a nebýt jejich pomoci, tak tady dneska už nestojím. Ty Francouze jsem už samozřejmě nikdy neviděl.“

Autor (neschopný odpovědi): „WTF?“

Korejský profesor: „No, já se vlastně jen chtěl zeptat, jestli se to stává normálně. (chvíli pozoruje můj vyjevený obličej) Ale jak vidím, tak asi ne. No, asi jsem měl smůlu. Pojď, zvu tě na pořádného panáka. Sice se po něm možná pobleju, ale alespoň vím, že mi to nepropíchne plíci.“

Když se k podobným zážitkům přidá brutální represe ze strany jihokorejské policie a soudního systému – za konzumaci nelegálních drog můžete jít z mříže i tehdy, když jste je požili za hranicemi země, mozaika začne dostávat reálné obrysy. Přesně to se „poštěstilo“ skupině herců pozvaných na divadelní festival v holandském Amsterodamu. Omámeni jedinečným geniem loci, rozkolovali mladí nerozvážlivci jointa zakoupeného v jednom z mnoha shopů. Jaké však bylo jejich překvapení, když je po návratu na rodnou hroudu čekali místo rodin uniformovaní pánové. Kdosi je udal. Následovaly rozbory všechno možného, usvědčení, zdrcující sebekritika odvysílaná celostátní televizí v přímém přenosu, konec vysněné kariéry a vězeňský mundůr.

V Jižní Koreji se zkrátka nehulí…