Tahle země není pro líný

Autor: Martin Vlnas

Zatímco české investice v Jižní Koreji by na prstech jedné ruky spočítal i nemotorný soustružník, opačným směrem se valí lavina. Hyundai Motor, SungWoo, Donghee Group, KOS Wire, Sejong Industrial nebo třeba Hanwha Living & Creative – pobočky jihokorejských společností v českém podnebí rostou jako houby po dešti. Podle odhadů zaměstnají bezmála 7,5 tisíce lidí.

Čeko tady zná každý

„K dnešnímu dni v České republice operuje více než třicet jihokorejských společností. Některé již výrobu zahájily, jiné teprve nedávno poklepaly na základní kámen miliardových investic. V opačném směru registrujeme jediného zájemce,“ upřesňuje Lee Yun-Ju z Obchodně-ekonomického úseku české ambasády v Soulu. Podle statistik České národní banky u nás loni Korejci proinvestovali více než osm miliard korun a jen investice společnosti Hyundai přesáhne podle CzechInvestu miliardu eur. Společně s korejskými penězi přicházejí do země „mlékem a strdím oplývající“ také východoasijské kulturní zvyky a tradice.

Korejské restaurace servírují nefalšovaný bibimbap či kalbi, v pražské Gorazdově ulici najdete věrnou kopii korejského krámu s potravinami a u Hranic na Moravě pravděpodobně vyroste továrna na výrobu korejského národního pokrmu „kimchi“ – speciálně upravovaného kvašeného zelí, bez něhož se neobejde žádné korejské menu. Korejci se u nás zkrátka chtějí cítit jako doma. Statistický úřad jich sice v České republice eviduje pouze 940, skutečné číslo je však vyšší. Řada Jihokorejců totiž nemá vyřízené povolení k trvalému pobytu, a tak u nás pobývají v rámci tříměsíčního turistického víza. Vstup České republiky do Schengenského prostoru však udělal jihokorejským „turistům“ čáru přes rozpočet, a tak si mnozí o povolení zažádali. Cesta do Chorvatska či Rumunska je přeci jen časově i finančně náročnější, než pohodlný výlet do Polska či Rakous.

Mimochodem, v Jižní Koreji jen obtížně nejdete někoho, kdo by naši vlast neznal. Zatímco Rakousko si Korejci neustále pletou s Austrálií, na „čeko“ hbitě zareaguje každý. „Sice jsem v České republice nikdy nebyla, ale Prahu a Český Krumlov znám jako vlastní boty,“ vypráví mi pohledná studentka ekonomie Bae Jung-eun. „Natočili jsme totiž u vás jednu v Koreji velice úspěšnou telenovelu. Milostný trojúhelník a na pozadí vaše historické budovy. Bylo to moc romantické,“ rozplývá se Bae, která se netají tím, že se po skončení studií pokusí najít zaměstnání v Evropě. „Tady se všichni neustále ženou kupředu. Tempo je zběsilé. Vidím to na rodičích, jsou tak unavení,“ říká smutně po chvíli.

S větrem o závod

Jižní Korea je jen o čtvrtinu větší, než Česká republika; nedosahuje tedy ani rozlohy bývalého Československa, přesto je dnes 13. nejsilnější ekonomikou světa s hrubým domácím produktem pětkrát vyšším, než ten český. Po přepočtu na obyvatele se sice rozdíl dle statistik Mezinárodního měnového fondu zmenší na tři tisíce dolarů na osobu, i tak ale zůstává znatelný. Před padesáti lety přitom byla situace zcela obrácená. Korejský poloostrov zpustošený válečným konfliktem, jehož jediným důsledkem bylo potvrzení statusu quo ante, produkoval zhruba tolik, jako nejchudší africké státy, zatímco Československo okupovalo čelní příčky mezi členy RVHP. Ještě v roce 1963 kolísal jihokorejský nominální HDP kolem hranice 100 dolarů na osobu; o třicet let později již však překročil hranici 10 tisíc dolarů a letos přesáhl 20 tisíc dolarů. „Země jitřního klidu“, jak se Koreji přezdívá, se během půlstoletí vyšvihla do pozice předního světového hráče diktujícího trendy nejen v informačních technologiích, ale také ve stavebnictví, loďařství nebo právě v automobilovém průmyslu.

747 – pokrok na tryskový pohon

Cesta východoasijského tygra za bohatstvím nemohla být přímější, krize z roku 1997 však ukázala, že není všechno zlato, co se třpytí. Direktivně řízenou ekonomiku tehdy od pohromy zachránily svou intervencí a finančními injekcemi Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Jihokorejci se ale rychle oklepali a dnes si pod vedením čerstvě zvoleného prezidenta a bývalého prvního muže Hyundai Construction Lee Myung-baka diktují odvážné cíle. „Naše ekonomika ročně poroste o sedm procent, a za deset let tak přesáhneme čtyřicetitisícovou hranici HDP na obyvatele. Budeme sedmou největší ekonomikou světa,“ nechal se slyšet prezident, který si svou tvrdostí a schopností motivovat podřízené k nadlidským výkonům vysloužil nelichotivou přezdívku Buldozer. Svůj program Lee pojmenoval prozaicky 747.

V Evropě by se podobně nabubřelé předpovědi analytici od plic zasmáli, pro Korejce je to však výzva k průmyslové mobilizaci. A na ty národ obklopený světovými velmocemi neustále hledající vlastní střední cestu slyší. Lee v prezidentských volbách zvítězil největším rozdílem od konce vojenské diktatury na začátku 90. let. Ekonomický rozvoj je pro Jihokorejce prioritou. Kde Evropa upřednostňuje kvalitu života – ať již s ohledem na sociální, nebo ekologické hodnoty, preferují Korejci průmysl. Tomu v zemi od nástupu vojenské chunty v 60. letech vládne několik čebolů – ohromných státem podporovaných konglomerátů. Nejvýznamnějším z nich je jednoznačně Samsung, produkující neuvěřitelných 20 procent veškerého jihokorejského exportu.

Když deník Chosun Ilbo porovnal v roce 2004 výkon „Republiky Samsung“ s HDP národních států, zjistil, že firma je 36. nejsilnější ekonomikou světa. Česká republika skončila až za ním. Také další jihokorejští giganti si nevedli špatně – LG skočilo 48. (již za ČR) a Hyundai 51. Čeboly se však na výsluní nedostaly jen díky státní podpoře a americkým a japonským subvencím. Za jejich úspěchem stojí především korejská mentalita, ne nepodobná té Japonské, možná ale ještě extrémnější. A právě ta, společně s Korejci, přichází nyní do Čech.

Už od školních škamen

Všechno začíná už ve školních lavicích. Jihokorejský vzdělávací systém nezná bratra, a zřejmě ani Komenského. Studenti jsou známkovaní relativně s ohledem na výsledky ostatních spolužáků a ve třídě je tak uměle vytvářeno neustálé napětí. „Když zameškáš hodinu, nepočítej s tím, že by ti někdo dal opsat poznámky, natož pak písemku,“ říká mi Youn Hee Park. Známky navíc zásadně ovlivňují vaši šanci získat kvalitní zaměstnání. Proto musejí mladí Korejci navštěvovat speciální doučovací instituty. „V hagwonech (tak se soukromé školy jmenují, pozn. autora) se všichni učíme dopředu, abychom pak při hodinách excelovali,“ dodává Youn Hee. Děti ve vzdělávacích institucích tráví v průměru 12 hodin denně včetně sobot a znavené středoškolské uniformy potkáte na ulici klidně i v 11 večer. Pro rodiče je vzdělání potomstva jednoznačná priorita, a jsou proto za hagwony ochotni utratit obrovské částky. Podle údajů OECD vydávají Jihokorejci na vzdělání 2,8 procenta národního příjmu – více než v Japonci nebo Američané.

Již v raném věku se tak rodí základ korejského úspěchu založeného na intenzivním vzdělávání, odříkání a přísném drilu, který vám vštípí, že jinak než tvrdou prací a respektováním pravidel se k úspěchu nepropracujete. Význam vyššího celku a poslušnost autoritě zásadně vytvarují také dva roky strávené v armádě, jimž se vyhnou jen ti opravdu nezpůsobilí. Takto vychovaní Jihokorejci se po získání nezbytného akademického titulu stávají precizními kolečky v soukolí expandujícího korejského průmyslu.

Žijeme jen pro práci

„Naší kulturou je business. Nechodíme do divadla, neužíváme si volného času; nikdo nás to nenaučil. Žijeme ze dne na den jen pro práci a jsme pod neustálým tlakem,“ stěžuje si soulský právník Yoon Chung-il. Jeho slova potvrzuje i učitelka korejštiny na univerzitě Sungkyunkwan Jang Hye-ri. „Pokud jsem zrovna nepřednášela, nebo se nepřipravovala na další hodiny, neměla jsem pořádně co dělat. Kamarádi zaměstnaní u velkých firem pracovali do noci a pak šli pít s kolegy z práce. Tak jsem si našla druhé zaměstnání. Po škole chodím vyrábět tradiční korejský papír,“ vysvětluje Jang. Další statistika OECD jen potvrzuje výše uvedené. Jihokorejci ročně odpracují 2357 hodin – zdaleka nejvíce ze všech. Od druhých Řeků je odděluje třísethodinová propast. Třetí Češi stráví v práci o 350 hodin, tedy o celé dva týdny, během nichž by pracovali 24 hodin denně, méně. A v porovnání s posledními Holanďany Korejci napracují ročně dokonce o 40 dní více. Přesto je to současné korejské hlavě státu málo. „Chceme-li dosáhnout vytyčených cílů, musí být mladá generace ještě pracovitější a businessmani ještě ambicióznější,“ nechal se slyšet Lee Myung-bak během únorového inauguračního projevu. U podniků nad 250 zaměstnanců tvořících páteř korejské ekonomiky mají přitom Korejci druhou nejvyšší produktivitu na světě.

Podle řady výzkumů stojí národ na pokraji kolapsu už teď. Jižní Korea má nejvyšší sebevražednost ze všech vyspělých zemí a gwarosa, korejský výraz pro „smrt z přepracování“, se v médiích skloňuje stále častěji stejně jako nadměrné pití alkoholu. Opíjet se Korejci chodí zásadně v pracovním kolektivu.

zdroj: OECD Factbook 2008 (data z roku 2006)

http://oberon.sourceoecd.org/vl=1728409/cl=15/nw=1/rpsv/factbook/060302-g1.htm