Profesorská utopie

Autor: Martin Vlnas

Je půl osmé ráno a téměř dvacetimilionová aglomerace jihokorejského Soulu právě vystartovala do dalšího rušného dne. Tempo je zběsilé a boj o místa v přecpaných autobusech a metru bolestivý. Když jde o včasný příchod do zaměstnání, neznají jinak ohleduplní a usměvaví Jihokorejci bratra. Marně se snažím ubránit své místo u dveří. Pára a pot z horkem rozpálených těl se srážejí na oknech autobusu. Klimatizace očividně nefunguje, a tak mi nezbývá nic jiného než zadržet dech a modlit se. V tom kolem nás projede černá limuzína jihokorejské značky Chairman. Na jejím zadním sedadle okamžitě rozpoznávám svého oblíbeného profesora mediálních studií. V ochlazovaném pohodlí a luxusu kožených sedaček pročítá Baek Seon-gi denní tisk, zatímco jeho řidič kličkuje v hustém provozu. Za okamžik mi vozidlo zmizí z dohledu. Když se konečně vypotácím z autobusu, jsem zralý na další sprchu.

Auta, ženy, tituly

Profesor Baek mezitím obklopen hloučkem kolegů spokojeně pokuřuje před budovou postavenou k šestistému výročí založení univerzity Sungkyunkwan. Všichni jsou oděni do perfektně střižených vzdušných obleků podle poslední jihokorejské módy - bílé košile, konzervativní kravaty, tmavé obleky a boty, na nichž si všudypřítomní pouliční leštiči dali skutečně záležet. Když kolem skupinky procházím, abych si na toaletě omyl obličej, lehce se dle korejské tradice ukloním. Dělají to tak všichni. Jižní Korea si zkrátka svých vzdělanců váží a jejich přínos pro budoucnost země dokáže náležitě také náležitě ocenit. Příjmy profesorů jsou s těmi českými neporovnatelné, a tak si řada z nich včetně profesora Baeka může dovolit drahá auta, osobní řidiče a mladé reprezentativní manželky. Právě obrovské investice do vzdělání, efektivní spolupráce státního a soukromého sektoru a schopnost přitáhnout a udržet kvalifikované lidi na univerzitách jsou hlavními příčinami toho, proč dnes stojí obří jihokorejská továrna automobilky Hyundai v Nošovicích a ne ta česká kdesi na jihokorejském venkově. „Kvalita vzdělávacího systému, nebude nikdy lepší, než je kvalita učitelů, které zaměstnává,“ glosoval nedávno pro týdeník The Economist situaci nejmenovaný jihokorejský politik.

Vysoké platy a všudypřítomný respekt do země vábí také stále více západních profesorů. „Vydělám si tady mnohonásobně víc, než bych si vydělal doma, to je pravda, ale na druhou stranu, pracovní nasazení je s tím, na které jsem byl zvyklý z Kanady mnohem intenzivnější. Jenže, kdo by mi platil částku ekvivalentní sedmi milionům wonů měsíčně (cca 7000 USD), nevím“ polemizuje profesor sociální práce na univerzitě Sungkyunkwan Terrence Henderson. Do Jižní Koreje přiletěl z kanadského Ontária před devíti lety a byl tehdy jedním z prvních, kdo se do „země jitřního klidu“ vydal. „Dnes je situace zcela jiná. Cizinců je mezi akademiky stále víc. Poptávka po přednáškách v angličtině roste raketovým tempem. I jinak uzavření Jihokorejci zarytě odmítající mluvit cizími jazyky pochopili, že právě angličtina představuje klíč k úspěchu na globálních odbytištích, a tak se snaží co nejrychleji dohnat resty,“ vysvětluje mi profesor Henderson, který anglicky nepřednáší jen žákům, ale také jihokorejským profesorům toužícím prorazit na západ stejně, jako se to již povedlo mobilním telefonům od LG, plochým televizím Samsung nebo respektovanému výrobci automobilů Hyundai.

Podle statistik OECD z roku 2005 si však na výborné peníze nepřijdou jen vysokoškolští profesoři, ale také učitelé na základních a středních školách. Po patnácti letech praxe si průměrný jihokorejský učitel vydělá téměř dvaapůlkrát víc, než je průměrný plat v Jižní Koreji. Větší rozdíl mezi platem učitele a národním průměrem statistici zaznamenali jen v Turecku (2,54 krát více). V zemích jako jsou Itálie, Spojené státy či Francie se učitelský příjem rovná průměrnému výdělku. Česká republika je na tom podobně.

Průzkum platů evidující příjmy zhruba čtyř tisíc českých učitelů vypočítal jejich průměrnou mzdu na 20 800 korun. Celostátní průměr je přibližně o tisíc korun vyšší. Ještě horší podmínky čekají na učitele v sousedním Slovensku. Vysokoškolsky vzdělaní pedagogové si pod Tatrami přijdou jen na zhruba 14 500 českých korun, což odpovídá průměrnému platu slovenského středoškoláka. Avšak i v České republice si učitelé vydělají přibližně o třetinu méně, než ostatní vysokoškolsky vzdělaní pracovníci. Průměrný plat českého vysokoškoláka se pohybuje okolo 30 500 korun. Nikdo se proto nemůže divit, že se mladí ambiciózní absolventi vyhýbají katedrám, tabulím a třídním knihám jako čert kříži. Na rozdíl od Jižní Koreje, Turecka či například Finska, kde je pedagogická kariéra také velmi populární, tak u nás před žáky předstupují buď nedocenění profesionálové vnímající své zaměstnání jako poslání, nebo lidé, kteří se zkrátka v jiných lépe placených sektorech nedokázali uplatnit.

Jihokorejský Harvard

Univerzita Sungkyunkwan, jejíž jméno v doslovném překladu znamená „instituce budující harmonickou společnost zdokonalených lidských bytostí“, je jedním z pětice elitních jihokorejských center vzdělanosti. Tím nejznámějším a nejvyhledávanějším je ovšem Soulská národní univerzita (SNU) – jihokorejský Harvard.

Podle britských statistik z loňského roku je SNU padesátou první nejprestižnější univerzitou světa. „Do roku 2025 budeme mezi prvními deseti,“ hlásají hrdě propagační materiály univerzity. Ačkoliv je jméno univerzity za hranicemi Jižní Koreje téměř neznámé, pod 38 rovnoběžkou dělící Korejský poloostrov ho zná každý. „Stačí jen tak mezi řečí zmínit, že studuji na SNU a lidé mi okamžitě začnou projevovat úctu – často dokonce začnou používat zdvořilejší formu korejštiny, ačkoliv předtím se mnou tak nemluvili,“ chlubí se Park Youn-hee. „Pokud úspěšně dostuduji, o svou budoucnost se bát nemusím. Stejně bych se ale nejraději vydala na akademickou dráhu“, dodává Youn-hee. Po chvíli pátrání ve statistkách zjišťují, že její vize není mezi absolventy této prestižní instituce v žádném případě výjimečná. V areálech rozlehlých jihokorejských kampusů zůstává i po dokončení studia na české poměry opravdu vysoké procento absolventů této elitní školy. Ze 44 tisíc za posledních 28 let si jich povolání profesora zvolilo nejvíce ze všech – 14,4 procenta. Jen pro úplnost, na druhém místě se umístilo zdravotnictví s 11,8 procenty a třetí nejpopulárnější životní drahou jihokorejské intelektuální elity jsou práva se 7,8 procenty těsně následovaná státními úředníky a učiteli.

Takové pořadí je z českého pohledu, právníky samozřejmě vyjímaje, jen těžko představitelné. Nejlepší absolventi rychle končí v područí soukromých společností nabízejících jak nadstandardní platové podmínky, tak i prostor pro realizaci a profesní růst. „Kdyby mi o stejném snu jako Youn-hee vyprávěli moji čeští kamarádi, asi bych se jich nejdříve opatrně dotázal na jejich duševní zdraví,“ okomentoval dívčiny plány do budoucna Marek Baláš - Čech, kterého do Jižní Koreje zavedlo studium ekonomie.

Zatímco našinec se akademikem stává především z lásky a oddanosti vědě, v Jižní Koreji jde o prestiž a tučné šeky. Z obchodu s vysokoškolskými tituly se v zemi stal velice lukrativní business. „Za posledních několik měsíců bylo ze zfalšování vysokoškolského diplomu obviněno minimálně patnáct prominentních Korejců a Korejek. Šlo především o uznávané profesory, ale také o jednoho velmi slavného buddhistického mnicha či televizní star. Jihokorejská společnost by se nad svou posedlostí vzděláním měla zamyslet,“ hodnotí situaci sociolog univerzity Sungkyunkwan Kim Seok-ho. Právě případ celebrity Ahn Yoo-jin, která se proslavila jako falešně diplomovaná břišní tanečnice, byl zatím poslední kapkou v absurdním honu za respektem a uznáním. „Nedávno musel navíc odstoupit jeden z prezidentových poradců, protože se prokázalo, že se pokusil zamaskovat zfalšovaný doktorát z Yaleské univerzity,“ dodává profesor Kim. Smutně přitom kroutí hlavou.

Pětka vyvolených

V každoročně aktualizovaném a pečlivě sledovaném žebříčku jihokorejských univerzit si s železnou pravidelností udržuje první místo zmíněná Soulská národní univerzita. Následuje KAIST (Korea Advanced Institute of Science and Technology), univerzita Yonsei, Korejska univerzita. Pětici uzavírá univerzita Sungkyunkwan. O diplomech opatřených razítky právě těchto institucí sní celé generace Jihokorejců. „Prestiž vzdělávací instituce rozhoduje o celém dalším životě studenta. I v šedesáti letech vás na pracovním pohovoru přijmou spíše díky titulu ze Soulské národní, než pro vaši třicetiletou praxi,“ ilustruje vliv vzdělávací instituce na budoucí kariéru Jihokorejců sociolog působící na univerzitě Sungkonghoe Kim Dong Chun. Nelze se proto divit, že jméno univerzity, na kterou jste byl po absolvování až nelogicky náročných celostátních testů přijat, je pro ambiciózní rodiče usilující o zachování společenské prestiže prioritou číslo jedna. A pokud jste shodou okolností přijat nebyl, existují zkrátka i jiné cesty, jak neztratit tvář.

Ve společnosti vystavěné na přísném respektování konfuciánských tradic, jejichž základem je hierarchizace společnosti a poslušnost autoritě, představovalo vzdělání od pradávna primární nástroj utváření sociálního statusu jedince. Postavení profesorů coby „šiřitelů vzdělanosti“ tak bylo zcela výjimečně. Vážnost a čest, jež jim byly prokazovány, ilustruje známá jihokorejská poučka, kterou rodiče vtloukaly do hlav svých potomků: „Žák jako ty nesmí nikdy vstoupit do stínu svého učitele.“ A i když tradice slábnou, respekt mají profesoři stále obrovský. Pro některé je však toto sousto příliš lákavé.