Buldozer v Modrém domě

Poslední únorové pondělí se Modrý dům, sídlo jihokorejské hlavy státu, otřese v základech. Do jeho luxusních interiérů vstoupí Lee Myung-bak, muž přezdívaný Buldozer. A nikdo nepochybuje o tom, že Jižní Koreu čekají roky plné změn.

Poprvé v novodobé historii se do čela státu nepostaví ani autokratický generál, ani jeden z prodemokratických aktivistů, ale pragmatický businessman. Volební výsledky přitom daly jasně najevo, že lidé znechucení pletichařením a špatnými ekonomickými výsledky chtějí, aby se země vydala právě touto cestou. Jindy těsná a do posledních okamžiků napínavá bitva (v posledních dvou kláních činil rozdíl mezi vítězem a poraženým necelá dvě, respektive tři procenta) se letos rozhodla již během stranických primárek 20. srpna, tedy necelé čtyři měsíce před volbami. V prosincové přímé volbě už neměl konzervativec Lee konkurenci. Před druhým z kandidátů si udržel komfortní více než 22% náskok.

Společně s vítězstvím oslavil 19. prosince Lee Myung-bak i šestašedesáté narozeniny. Lepší dárek si přát nemohl. „Před dvěma tisíci lety se Ježíš Kristus vydal cestou pokory. Vzdal se osobního prospěchu a svůj život zasvětil službě ostatním. Stejnou cestou se vydám i já,“ pronesl Lee k věřícím během presbyteriánské bohoslužby v soulském kostele Somang krátce po zvolení.

Příběh ulice

Životní osudy Lee Myung-baka se začaly psát v roce 1941 v Hiranu, jedné ze čtvrtí japonské Osaky, kde jeho otec pracoval na dobytčí farmě. Z válkou zpustošeného Japonska rodina utekla zpět na Korejský poloostrov. Cestou na rodnou hroudu však rodiče přišli o veškerý majetek. Loď, jež ho přepravovala, cestou ztroskotala. Od té doby jakoby Leeův životní osud kopíroval moderní dějiny Jižní Koreje. Společně se šesti sourozenci a celou poválečnou generací vyrůstal budoucí prezident v chudobě. Ačkoliv zemi po ekonomické stránce pomohla pětatřicetiletá nadvláda Japonska: okupanti vybudovali infrastrukturu a položili základy hutního a strojírenského průmyslu, živila se stále většina lidí obděláváním rýžových polí. Jenže Leeovi žádnou půdu nevlastnili. Svá dětská léta proto Lee Myung-bak strávil v ulicích Pohangu, kde své matce pomáhal s podomním prodejem všeho, co bylo zrovna po ruce. Právě tam ho zastihla i Korejská válka. Konflikt si vyžádal miliony životů a zcela zdevastoval Korejský poloostrov.

Univerzitní léta

I ve válkou zbídačené zemi, která svým hrubým domácím produktem ve druhé polovině 50. let konkurovala nejchudším státům Afriky, se Lee Myung-bakovi podařilo dokončit večerní ekonomicky orientovanou střední školu. V době, kdy si přivydělával sběrem odpadků, aby zaplatil školné na prestižní katedře ekonomie Korejské univerzity, se v Jižní Koreji na téměř dvě desetiletí chopil moci Park Chung-hee: dirigent korejského ekonomického zázraku a krutý diktátor v jedné osobě. „Je lepší žít s puncem člověka vyhozeného z univerzity, než s nálepkou středoškoláka,“ řekl si tehdy Lee. Vyplatilo se. Školu úspěšně vystudoval, přesto nemohl dlouho najít zaměstnání. Lee Myung-bak se totiž jako jeden z vůdců studentského hnutí otevřeně vyslovil proti podpisu normalizační smlouvy s Japonskem. Poprvé a naposled v něm zvítězily emoce a láska k národu nad racionálním kalkulem. Geniální tah diktátora Park Chung-hee, který otevřel příliv jenů do korejské ekonomiky, odmítl jako nevlastenecký. Za činnost v protivládním hnutí si sice Lee odseděl jen čtyři měsíce, cejch aktivisty ho však provázel při všech pracovních pohovorech. „Pokud stát zabrání mladému muži postavit se na vlastní nohy, ponese si svou vinu navždy,“ napsal zoufalý Lee podle svých memoárů v dopise adresováném samotnému diktátorovi.

Malý je ten, kdo malý má cíl

Štěstěna se na Leeho usmála v roce 1965. Jako řadového zaměstnance ho přijala Hyundai Engineering, divize tehdy neznámé společnosti Hyundai. O 12 let později ho kombinace talentu, píle a ambicí vynesla na post generálního ředitele. Bylo mu 35 let. Společně s Lee Myung-bakovou hvězdou se na ekonomickém nebi rozzářil ještě jeden jasný bod: hvězda Parkova korejského direktivního zázraku.

Park Chung-hee vsadil na kombinaci centrálně plánované ekonomiky organizované do pětiletek, vysokých dovozních cel, vývozních pobídek a levné a kvalifikované pracovní síly. Zemi hnal kupředu především historicky daný důraz na vzdělání a celonárodní touha vymanit se z vlivu velmocí (Japonsko, Čína, SSSR a USA). „Když spolu válčí velryby, první, kdo to odnese, jsou humři,“ praví korejské přísloví.

Korea se zaměřila na přeměnu dovezených surovin ve výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Zisky se okamžitě reinvestovaly zpět. Vyplatilo se, ekonomika rostla raketovým tempem. Mezi lety 1965 a 1978, kdy došlo k mírnému přehřátí, se hrubý domácí produkt země zpětinásobil. Tahouny ekonomiky se stalo loďařství, chemický průmysl, stavitelství a později také elektrotechnický průmysl a informační technologie. Celý rozvoj se přitom odehrával pod taktovkou několika vyvolených podniků, tzv. chaebolů (Hyundai, Samsung, LG, Hanjin, Kumho), jimž stát systematicky přiděloval zakázky. Úspěch konglomerátu nespočívá jen v amerických a japonských subvencích a „know how“, ale také v přísné hierarchické struktuře a totální korporátní kultuře. A právě neúprosná metoda „cukru a především biče“ Lee Myung-bakovi společně s odhodlaností postupovat vpřed bez ohledu na překážky vynesla přezdívku Buldozer.

V době, kdy Lee do Hyundai Engineering nastoupil, měla divize 90 zaměstnanců. Když ji po 27 letech v roce 1992 jako předseda opouštěl, aby se vrhl na politickou kariéru, zaměstnával stavitelský gigant 160 tisíc lidí po celé planetě. Společně s firmou se proměnila i celá země. Zimní olympijské hry v roce 1988 představily světu demokratizujícího se asijského tygra, bohatnoucí Jižní Koreu těžící z inovací, lidského potenciálu a elitního vzdělávacího systému.

Spokojený mohl být i Lee. Chudý chlapec z předměstí žil svůj korejský sen: státní televize KBS o něm natočila heroický seriál „Epocha ambicí“, pohádkově zbohatl spekulacemi na trhu s nemovitostmi (Lee přiznává majetek v hodnotě 37 milionů dolarů) a během let v businessu si získal mocné přítele - Michajla Gorbačova nebo bývalého čínského prezidenta Ťiang Ce-mina. Vždy pragmatický Lee Mung-bak pochopil, že lepší konstelaci pro vstup do vrcholové politiky najde jen těžko.

Těžký úděl politika

Během prvních deseti let na již demokratické politické scéně (v prosinci roku 1992 byl Kim Young-sam zvolen prvním civilním prezidentem po 32 letech) však Lee utrpěl více porážek, než za celou svou profesní kariéru. V březnu 1992 byl sice zvolen do jihokorejského parlamentu, ale tím výčet úspěchů končí. O tři roky později neuspěl v boji o křeslo soulského starosty, a ačkoliv v roce 1996 obhájil svůj poslanecký mandát, musel záhy odstoupit. Jeho bývalý sekretář totiž „utrousil“, že Lee svou pompézní kampaň financoval z nepřiznaných zdrojů. A další problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Asijská krize v roce 1997 uštědřila sebevědomé korejské ekonomice drtivou ránu. Na povrch vyplavaly do té doby úspěšně skrývané neduhy: obrovská zadluženost chaebolů, neefektivita hierarchické struktury řízení a především úzké propojení mezi politiky a rodinami vlastníků. Hvězda Lee Myung-baka - ztělesnění úspěchu konglomerátů, citelně pohasla.

Postavme kanál, nebo dva

Jenže když se v roce 2002 Lee Myung-bak znovu ucházel o post starosty Soulu, jakoby místo něj kandidoval úplně jiný člověk. Jeho hlavním předvolebním tématem již nebyl ekonomický rozvoj, ale hledání rovnováhy mezi průmyslovým rozvojem a životním prostředím. Obyvatelům téměř dvacetimilionové aglomerace, jež se za půlstoletí proměnila z válkou poničeného feudálního města do přelidněného centra obchodu, se jeho proměna v environmentalistu zalíbila. A Lee je nezklamal. Přímo v centru vyboural dvouúrovňovou komunikaci, jeden z hlavních tahů metropolí, který sám v hektických sedmdesátých letech postavil, a na jeho místě obnovil šestikilometrový kanál Cheonggyecheon. „Osobně jsem se vydal přesvědčovat obchodníky, kteří se obávali o své tržby, a jednoho po druhém jsem je přesvědčil,“ prohlásil hrdě Lee. Cheonggyecheon se záhy po otevření stal nejen místem odpočinku tisíců Soulanů, ale také vyhledávanou turistickou atrakcí. Lee Myung-bak se opět cítil jako ryba ve vodě. Kladl si jeden náročný úkol za druhým a sčítal úspěchy. Když mu v červnu 2006 skončilo funkční období, nikdo nepochyboval, kam zamíří jeho další kroky. V Jižní Koreji již zbývala jen jedna meta, kterou může „self-made man“ dobýt – Modrý dům.

Společně s ohlášením kandidatury představil Lee Myung-bak nový, dosud nejambicióznější projekt své kariéry: kanál spojující Soul s přístavem Busan ležícím na jihovýchodně země. „Budu prezidentem, který přestaví Korejskou republiku a vrátí vám radost do života,“ slíbil voličům.

Vzhledem k Leeově minulosti je jasné, že po krušné dekádě pod vládou socialistů nastávají pro pilíře korejské ekonomiky opět zlaté časy. Očekává se také zlepšení vztahů se Spojenými státy a Japonskem. Současný ministerský předseda Yasuo Fukuda totiž stejně jako Lee přichází z podnikatelské sféry, kde se jinak všudypřítomná antipatie tupí mocí peněž. S jakou se Lee Myung-bak postaví ke svému severnímu bratrovi, není jasné. Obě strany se zatím oťukávají a jako boxeři v ringu hledají slabiny toho druhého. Nad přátelskou „sluneční politikou“ posledních deseti let se však začínají stahovat mračna.

Lee Myung-bak

• 1941: narozen 1941 v japonské Osace
• 1965: titul B.A. na katedře ekonomie Korejské univerzity
• 1965 – 1997: zaměstnanec Hyundai Engineering
• 1997 – 1992: CEO divize Hyundai Group
• 1992 – 1996: poslanec Národního shromáždění
• 2002 – 2006: starosta Soulu
• 25. února 2008: prezident Korejské republiky
• (je ženatý, má jednoho syna a tři dcery)