Ztracený v překladu

(Vyšlo tento týden v Respektu)

O zasněženém multikulturalismu druhé největší aglomerace světa

Probouzím se zimou. Opět. Nepomáhá ani vlněná šála těsně obepínající bolavý krk. Kdesi na pomezí snu a reality utrousím několik nadávek na adresu majitele paneláku, do něhož nás škola nastěhovala. Ty české jadrné splétám dohromady s nudnými anglickými. Na závěr přidávám i jednu korejskou. Naučil jsem se ji teprve nedávno a dnes ráno má svou velkou premiéru. Říct o někom, že je „štěněčí fena“, sice není nic hrozného. V Jižní Koreji si však za podobné přirovnání okamžitě vykoledujete pár facek. Náš „pan majitel“ si ale všechny tituly včetně toho posledního poctivě vysloužil.

Ačkoliv funguje jen jeden ze tří boilerů ohřívajících teplou vodu, která pak proudí trubkami v podlaze a vyhřívá místnosti, odmítá postarší na první pohled dobře situovaný Korejec koupit nové. „Je to velmi drahé. Musíte si vystačit s tím jedním,“ vysvětluje mi Jimmy zodpovědný za ubytování zahraničních studentů. Jenže mně došla trpělivost. Zvyšuji hlas a začínám vyhrožovat. „Zkusím mu ještě jednou zavolat,“ ukončuje nakonec naši debatu Jimmy. Pokládám telefon a znovu se balím do peřin. Úvod do korejské kultury začíná až za hodinu, takže pár minut ještě vyšetřím. V tom mě ale uhodí do nosu nesnesitelný zápach. Vzdávám to! Oblékám si další vrstvu a vycházím z pokoje.

„Kurňa! Ja sa z tého multi-kulti asi zblázním!“ zdraví mě po svém Marek. Vypadá stejně jako já – šál, červený nos a nasupený pohled. Hanácký dialekt mi tady, na druhém konci světa, zní ještě komičtěji, než obvykle. Na tváři se mi objeví první polozmrzlý úsměv.

Mimo Mařeny s námi náš panelákový apartmán sdílí ještě neustále studující Muslim Dulat z věčného království Nursultana Nazarbájeva a Číňan Lu-Jong z malého městečka, ležícího, „co bys kamenem dohodil“ (rozuměj dvě České republiky na délku) od Šanghaje. A právě Lu-jongova čínská snídaně nás všechny den co den přivádí k šílenství. Vajíčko vyklepnuté na talíř totiž před vložením do mikrovlnky Číňan pocáká nepředstavitelnou dávkou vinného octa. Teprve pak ho začne zahřívat. Štiplavý zápach linoucí se z očividně dobře odvětrávané trouby okamžitě zamoří celý byt. „Tohle je úplně jako Sofiina volba. Buďto vyvětrat a zemřít zimou, nebo si dalších dvacet minut připadat jak po útoku sekty Óm šinrikjó“, lomí zoufale rukama Marek. Já volím útek do koupelny. Rychlá sprcha a hurá do školy.

Ztracený v překladu

Včera v Soulu poprvé sněžilo. Zvlněné soulské ulice jsou proto ještě mokré a pořádně kloužou. Ve dvacetimilionové aglomeraci bující životem se v listopadu teplota pod bod mrazu podívá opravdu jen výjimečně. A sníh? Věc nevídaná. Nadšení Jihokorejců nebralo mezí. Rozesmátí poskakovali mezi sněhovými vločkami, zatímco mobilní operátoři počítali zisky. Společně se zmrzlou vodou vzduchem poletovaly i miliony MMS. Na chvíli jsem se v tom večerním hemžení zastavil. Přišlo mi, že i sněhové vločky jsou tady nějaké jiné. Větší a tvrdší. Zatímco se mi hromadily na čepici a ramenou, představoval jsem si, jak mnou procházejí všechny ty tisíce nadšených obrazových zpráv doplněných korejskou abecedou - hangulem. Připadal jsem si ještě ztracenější v překladu, než kdy jindy. Nakonec jsem jich ale taky pár poslal. S klidným srdcem jsem se pak vydal domů.

Cesta do školy trvá půl hodiny ostřejší chůzí. Na druhou největší aglomeraci na světě opravdu příjemná vzdálenost. Jenže nestíhám. Stejně jako každý druhý den, a tak mi nezbývá než zamávat na jeden z mnoha taxíků brouzdajících dnem i nocí městem. Za dva tisíce wonů se mnou ochotně vyšplhá až na vrchol kopcovitého kampusu velkého jako Václavské náměstí s přilehlým okolím. „Annjŏnghi kasejo,“ rozloučím se. Vesele mi zamává a mizí v dáli.

Jakmile místní pochopí, že v Koreji studujete, jejich přístup se okamžitě změní. Taxikáře nevyjímaje. „Vzdělání je to nejdůležitější, co ti život nabízí,“ vysvětlují mi neustále korejští kamarádi. Zní mi to tak trochu jako rodičovská rada, ale vím, že to myslí smrtelně vážně. Jejich konfuciánská společnost se vzděláním stojí a padá a vysokoškolské profesory tady oslavují jako celebrity. Limuzíny s vlastními řidiči, drahé luxusní rezidence a respekt národa. V tomhle se od Jihokorejců máme ještě co učit.

Do přednášky mi zbývá ještě pár minut. Zapaluji cigaretu a usedám na promrzlou lavičku. Společně se mnou před budovou pokuřuje shluk Jihokorejců. V drogám jinak zcela zapovězené společnosti je cigaretový dým stejně běžný jak toxický déšť, který sem zanášejí větry z Číny, a smog z nadměrně dopravy. Ten si dokáže pohrát i s vytrénovanými plícními sklípky kuřáka. Nekuřáků je mi tady opravdu líto. Mezi potahujícími Jihokorejci, ale neuvidíte jedinou studentku. Ne, že by jim cigareta nechutnala, zakazuje to však konfuciánská tradice. A pokud se nějaká skutečně odhodlá, schovává se v nejtemnějším zákoutí a bafá jako o život.

Teď ještě zaběhnout do obchůdku - místo tradičního českého loupáku kupuji korejský rýžový trojúhelníček zabalený v mořské řase plněný něčím, co ani po půl roce nedokážu identifikovat, a honem na přednášku. „Pali! Pali,“ utrousím pod fousy. V překladu to znamená Honem! Honem!, a jde o základní pořekadlo jihokorejské společnosti. Spěchám společně s ostatními opozdilci. Před výtahem ale vznikla zácpa. Nastoupit se chystá několik profesorů zároveň a to nevěstí nic dobrého.

Dav studentů se sice rychle rozestupuje, ale teprve teď začíná ta pravá „zdvořilostní“ hra. Vzdělanci totiž musí nastoupit přesně podle svých akademických hodností a věku – nejváženějším začínaje, posledním asistentem konče. Na univerzitě Sungkyunkwan jich ale učí stovky, takže zapamatovat si přesné pořadí je nemožné. Proto se všichni před vstupem do výtahu zastaví a začnou se vzájemně klanět a popostrkovat do zdviže podle pravidla: Čím větší ohyb těla, tím menší prestiž. Čím větší šťouchanec, tím větší autorita. Já, znalý situace, volím schody. Beru je po třech, přesto jsem klidný. Vím, že jdu pozdě, ale dnes mám štěstí. Mého profesora jsem dole zahlédl pořádně ohnutého. Do zdviže se jen tak nedostane.