Úvod do grafemického systému korejského jazyka

autor: Michal Utíkal

1.1. Korejský jazyk

Je národním jazykem na Korejském poloostrově i u četných komunit v zahraničí[1]

1.2. Korejská abeceda

Hangŭl (한글) neboli korejská hlásková abeceda, je zdrojem národní hrdosti a díky své unikátnosti se stala symbolem národní identity. Jako každý systém zápisu, od vzniku až po současnost, během bezmála pětiset let, zpočátku ojedinělého, později však bezvýhradného používání, prošel mnoha změnami.

Z historického hlediska, díky absenci vlastní, tradiční abecedy, tedy uspořádaného systému grafémů, schopných rozlišit všechny jednotlivé zvukové složky jazyka (fonémy), se v Koreji, již od nepaměti, k realizaci Korejského fonického systému, používala klasická čínština – hanmun (한문) a další, z ní odvozené skripty. Mezi prvními pokusy o zápis korejského jazyka patří systémy na bázi zápisu idu (이두) . Tento archaický způsob psaní mluvené korejštiny používal zapůjčené čínské písmo s daným čínským významem, kde však čtení mohlo být buď sinokorejské, tedy převzaté z číny, a nebo původní korejské. Tyto písma umožnila lidem zaznamenat osobní jména, názvy míst a poezii a také se používala při vysvětlení státních dokumentů a jiných, čínsky psaných knih. Mezi nejznámější zástupce tohoto systému psaní patří hjangčchal (향찰) a kugjŏl (구결). V zápisu Hjangčchal jeden čínský znak reprezentoval jedinou korejskou slabiku a byl primárně používán k zaznamenání lidové poezie[2]. Druhý sloužil při interpretace tradičních textů v klasické čínštině, kde se mezi jednotlivé fráze vkládaly jednoduché značky, při zachování originálního významu. V důsledku špatné kompatibility a neohrabanosti takovéhoto sinokorejského řešení bylo nakonec od těchto pokusů realizovat fonemický systém korejského jazyka skrze čínské znaky upustěno, až se postupně přestaly používat zcela a nadále nejdéle používanou metodou zůstávala klasická čínština.

K jejímu největšímu rozšíření došlo v 4.-6. století a setrvala jako jediný spisovný jazyk až do konce 19. století. Tento způsob zápisu, pomocí čínských ideogramů (한자), měl ovšem mnoho nedostatků. Zapsané dokumenty, nebyly díky složitosti dostupné pro běžné obyvatele, ale pouze pro omezenou vrstvu učenců a de facto byly používány pouze vládnoucí třídou jako metoda k udržení moci. Navíc pak tento zápis nebyl zcela vhodný k fonetickému přepisu řeči, kde mohlo docházet k četným nejasnostem. Čínské přejaté ideogramy, použité k zápisu korejského jazyka, mohli být čteny podle: a. výslovnosti nebo b. významu. První skupinu dělíme na ty, které zachovávaly význam daný výslovností a ty, jejichž význam byl odvozen od významu zapsaného znaku. Do druhé skupiny patří znaky čtené podle významu, které dělíme na ty, které si zachovávaly svůj význam a ty, které svůj význam získaly z vysloveného zvuku. Tento neuspokojivý stav nakonec dal popud ke vzniku jediné „národní“ abecedy.

Vznik korejské hláskové abecedy je datován do doby vlády krále Sedžonga Velikého (세종대왕, 1397 – 1450)[3], který se v největší pravděpodobnosti potají, společně se skupinou učenců Akademického výzkumného institutu (집현전) podílel na její realizaci. Dokončení bylo v roce 1443 završeno vydáním spisu Systém správných hlásek pro vzdělání lidu (훈민정음), skládající se z následujících částí[4]:

· Příklady a principy (예의본, 1443) – psáno klasickou čínštinou s předmluvou samotného panovníka

· Vysvětlení a příklady(해례본, 1446) – nařízení a zavedení nového písma do užívání

· Ŏnmunbon (언문본, 1459) – překlad nařízení s vysvětlivkami a příklady do korejštiny

V předmluvě jsou uvedeny důvody, které zavdaly vzniku tohoto unikátního díla a my si zde uvedeme překlad z korejského přepisu tohoto dokumentu:

„우리 나라 말이 중국과 달라 한자와는 서로 잘 통하지 아니한다. 이런 까닭으로 어리석은 백성들이 말하고자 하는 바 있어도 마침내 제 뜻을 펴지 못하는 사람이 많다. 내가 이것을 가엽게 생각하여 새로 스물여덟 글자를 만드니. 모든 사람들로 하여금 쉬이 익혀소 날마다 쓰는 데 편하게 하고자 할 따름이니라.“

„Protože náš národní jazyk je jiný než čínský, nemůžeme ho dobře popsat čínskými symboly. Z tohoto důvodu, pokud chtějí hloupí lidé komunikovat, těch, kteří nedokáží samy dosáhnout svého cíle, je mnoho. Protože toto mě činí smutným, vyvinul jsem 28 nových písmen[5]. Je mým záměrem, že každý bude schopný naučit se tyto písmena jednoduše a pohodlně je používat v každodenním životě.“

Nová abeceda přispěla ke zvýšení gramotnosti i životní úrovně obyvatel a postupem času se stala prostředkem pro ztvárnění současné i historické umělecké tvorby, zápisu ústní lidové slovesnosti a šíření konfuciánské morálky, tedy hlavní státní ideologie říše Čosŏn (조선, 1393-1897). Původně nesla název podle samotného dokumentu „Systém správných hlásek pro vzdělání lidu“. Moderní název Hangŭl [6], jak ho známe dnes, vytvořil Ču Si-kjŏng (주시경, 1876 - 1914), jeden ze zakladatelů moderní korejské lingvistiky. Samotné pojmenování se skládá ze dvou částí a to: „한 Skvělé + 글 písmo“ v archaické korejštině, nebo „Korejské písmo“ v moderní korejštině.

Díky své jednoduchosti[7] se rychle začala šířit mezi nižší vrstvy, pro které se stala cestou k vyjádření vlastních pocitů a svobodné literární činnosti, se všemi liberalizujícími efekty, které to na tehdejší, přísně strukturovanou společnost Yangbanů [8] mělo. Toto vyvolalo velkou vlnu nevole, jejímž vrcholem bylo vystoupením vrchního poradce Akademického výzkumného institutu Čchö Man-riho (최만리) a části vysoké aristokracie, který ve své řeči k panovníkovi poukazoval na doposud výhradní používání čínského písma a tradiční zřízení státních institucí podle čínského vzoru. Úryvek z jeho řeči k panovníkovi:

„Přestože se v čínských královstvích mohou zvyky lišit, písmo, i přes různá nářečí, zůstává stejné. Ačkoliv některé západní barbarské národy jako Mongolové, Tangutové, Jurchenové, Japonci a Tibeťané mají své vlastní způsoby zápisu, je pouze dokladem jejich barbarství a v našem případě postrádá na důležitosti. Faktem je, že barbaři se po staletí měnili díky přizpůsobování se Čínským způsobům, nikdy jsme však neslyšeli o Čínských způsobech, které by se přizpůsobovaly díky barbarům.

Tímto se do rukou lidu dostal formální prostředek ke kritice státu, protože do té doby bylo možné stěžovat si pouze ústní cestou. Přeze všechno, až boj o zachování národní identity, během Japonské okupace v letech 1910 - 1945, přispěl k jejímu, nyní téměř výlučnému, užívání a nahradil do té doby aktuální smíšený, z části korejsky a z části čínsky psaný jazyk. Od té doby se také postupně opustilo od občasných pejorativních názvů používaných opozicí, mezi jinými například: „ženské (암클)“ či „vulgární písmo (언문)“.

Jak se později ukázalo, tento počin byl zásadním na cestě k hledání národní svébytnosti a stal téměř výlučnou metodou zápisu, akceptovanou v obou částech Koreje i mezi četnými komunitami v zahraničí. Dne 9. října v Jižní Koreji dokonce slaví i svůj svátek[9].

1.3. Systém korejské hláskové abecedy

1.3.1. Základní stavební prvky a jejich uspořádání

Grafemické jednotky tvořící korejskou abecedu se nazývají Džamo (자모) - „자 Písmeno“ a „모 Základní“. Základních grafémů existuje 24 – 14 symbolů pro konsonanty, 10 pro vokály.

Souhlásky: ㄱ k, ㄴn, ㄷt, ㄹl, ㅁm, ㅂp, ㅅs, ㅇng, ㅈč, ㅊčch, ㅋkch, ㅌtch, ㅍpch, ㅎh

Samohlásky: ㅏa, ㅑja, ㅓŏ, ㅕjŏ, ㅗo, ㅛ jo, ㅜ u, ㅠ ju, ㅡ ŭ, ㅣi

Tyto základní grafémy je možné dále skládat a vytvořit tak celkový počet 51 grafémů [10]. Pro účely rychlejšího osvojení, je vhodné si zapamatovat sadu základních konsonantů: ㄱ, ㄴ, ㅁ, ㅅ, ㅇ. Ostatní analogicky získáme jejich derivací přidáním jednoho tahu ke stávajícímu grafému, příp. jeho zdvojením. Např. ㄴ > ㄷ > ㅌ(ㄸ) či ㅅ > ㅈ(ㅆ) > ㅊ(ㅉ) [11]. Stejně tak můžeme postupovat v případě vokálních hlásek.

1.3.2. Vypracování

Skupina učenců, v čele s králem Sedžongem, přistoupila k vytvoření nové abecedy po dlouhých přípravách, během nichž se tvůrci seznámili s čínskou fonologickou teorii a minimálně s písmem tibetským, mongolským, kitanským, japonským, sanskrt, Phags-pa aj. Postup vzniku nové abecedy byl unikální a ve světě nemá obdoby. Obecně je možné jazyk zapsat v různých úrovních a to buď na úrovni morfému [12] (Čínské logografické písmo [13], slabiky[14] (Japonská slabičná abeceda kana), nebo segmentů [15](latinka, cyrilice aj.). V korejské abecedě Hangŭl se však posunula úroveň kompozice ještě o jeden stupeň dále [16]. Používá rozdílné tahy k určení distinktivních rysů [17] jako naznačení místa artikulace (bilabiály, dentály a alveoláry, veláry nebo glotály) a způsob artikulace (okluzívy, nazály, sibilanty nebo aspirované) pro konsonanty a jotování, vokálovou harmonii a l-mutaci pro vokály.

1.3.3. Rozdělení konsonantů

Konsonanty můžeme dělit podle a. místa artikulace b. způsobu artikulace c. a z jiných hledisek.

a. Podle místa artikulace

1. Bilabiály (retoretné, popř. obouretné) - ㅁ, ㅂ, ㅍ, ㅃ

Tvar ㅁ m znázorňuje obrys rtů při jejich styku. Horní část ㅂ p naznačuje uvolnění proudu vzduchu při realizaci. Horní část ㅍ pch vyjadřuje přídech aspirace.

2. Dentály (zubné) a alveoláry (dásňové) – ㄴ, ㄷ, ㅌ, ㄸ, ㅅ, ㅆ, ㅈ, ㅊ, ㅉ, ㄹ

Základní grafém realizující alveodentální nazálu ㄴznázorňuje pozici špičky jazyka opřeného o horní alveolární výběžek. Přidáním horní linky, vytvoříme grafém ㄷ t, jehož tvar naznačuje styk špičky jazyka s horním patrem. Pokud doprostřed přidáme další tah, vznikne nám grafém ㅌ tch, vyjadřující přídech aspirace. Další základním tvarem je grafém realizující alveodentální frikativu ㅅ s. Tento měl původně tvar ʌ bez patky na vrcholku a znázorňuje pozici jazyka při artikulaci z profilu. Přidáním linky na vrchol vzniká grafém realizující palatální afrikátu ㅈ č a naznačuje pevný kontakt s klenbou ústní dutiny. Stejně jako v předchozím případě, přidáním horizontálního tahu těsně nad vrcholek, vytvoříme aspirovanou verzi ㅊčch. Při pohledu na bokovou konstriktivu ㄹ l z profilu, je možno vidět jakési naznačení ukončení realizace pomocí „plácnutí“ jazyka o alveolární výběžek, zatímco vzduch proudí po stranách artikulátoru, tedy jazyka.

3. Veláry (zado-/měkkopatrové) - ㄱ, ㅋ, ㄲ

Velární okluzíva ㄱ k v bočním pohledu zaznamenává pozici jazyka zdviženého proti měkkému patru. Druhý horizontální tah písmeneㅋ kch znamená přídech aspirace.

4. Glotály (hlasivkové) - ㅇ, ㅎ

ㅇ > ㆆ ng > ㅎ

b. Podle způsobu artikulace

1. Okluzívy (závěrové)

a. Nazální (nazály) – ㄴ, ㅁ

b. Nenazální (explozivy, ražené) – ㅂ, ㄷ, ㄱ

2. Semiokluzívy (polozávěrové) – afrikáty: ㅈ, ㅊ

3. Konstriktivy/frikativy/spiranty (úžinové, třené, „kontinuální“)

a. Středové/vlastní – ㅅ, ㅎ

b. Laterály/bokové – ㄹ

c. Z jiných hledisek

1. Gemináty (zdvojené tzv. intenzivní) – ㄲ, ㄸ, ㅃ, ㅆ, ㅉ

2. Sibilanty (s výrazným šumem) – ㅅ, ㅈ, ㅊ

3. Likvidy (plynné) – ㄹ

4. Aspiráty (s aspirací tzv. aspirované) – ㅋ, ㅌ, ㅍ, ㅊ

1.3.4. Rozdělení vokálů

1.3.5. Ledyardova teorie návrhu konsonantů inspitovaná písmem Phags-pa

1.3.6. Zastaralá písmena

---

[1] odhad celkové korejské populace k roku 2007 činí 72,326,462

[2]dnes existuje dvacet čtyři básní zapsaných systémem hjangčchal

[3]čtvrtý panovník dynastie Čosŏn

[4]viz. Pucek – Gramatika korejského jazyka

[5]z toho 17 souhlásek a 11 samohlásek

[6]takto se písmo nazývá v Jižní Koreji, v Severní je to naopak Čosŏngŭl (조선글); Další možný název je Urigŭl (우리글), používaný u korejské menšiny v Mandžusku

[7] 7 ve spisu Systém správných hlásek pro vzdělání lidu se král Sedžong zmiňuje, že chytrý člověk ovládl novou abecedu, než skončilo ráno a hloupému to trvalo nejdéle deset dní

[8]zde prakticky existovaly pouze tři třídy: a. Aristokracie b. Prostý lid c. Otroci

[9] v Severní se tento svátek slaví 15. ledna, zřejmě díky „Oslavě dělnické třídy“ v původním termínu

[10]14 základních konsonantů, 5 zdvojených, 11 spřežek + 6 základních vokálů, 4 jótované, 11 diftongů viz dále

[11] je nutné si uvědomit, že takovýto pohled na historický původ konsonantů není reálný a slouží nám pouze jako prostředek pomocný. Ve skutečnosti, při hledání původu, se přikláníme k teorii návrhu konsonantů podle G. Ledyarda.

[12] minimální funkční a abstraktní jednotka jazyka s vlastním významem; srov. česky např. ná-měst-í

[13] logogram je grafický znak zaznamenávající jedno slovo, resp. lexém; někdy se také nazývá glyf

[14] základní resp. nejmenší jednotka akustické stránky mluveného projevu, která může nést přízvuk, nebo tón

[15] segment je diskrétní jednotka, kterou můžeme identifikovat, buď fyzicky, nebo sluchově, ve zvukovém řetězu; zde je minimální distinktivní jednotka písma grafém, tedy písmeno a zhruba odpovídá jednomu fonému

[16] 16 v angličtině featural alphabet (abeceda založená na distinktivních rysech) 17 nejzákladnější jednotka fonologické struktury; každý foném je v systému dám úhrnem těchto rysů/opozic (vůči jiným) a bez nich nemůže existovat; např. foném k je dán následujícím úhrnem distinktivních rysů: +velární, -znělý, +závěrový, +ústní[+(-) - daný foném (ne)vlastní charakteristický rys(srov. Čermák – Jazyk a jazykověda)

[17] nejzákladnější jednotka fonologické struktury; každý foném je v systému dám úhrnem těchto rysů/opozic (vůči jiným) a bez nich nemůže existovat; např. foném k je dán následujícím úhrnem distinktivních rysů: +velární, -znělý, +závěrový, +ústní[+(-) - daný foném (ne)vlastní charakteristický rys(srov. Čermák – Jazyk a jazykověda)