Seoraksan podruhé - podzim v zajetí horských masivů

O Národním parku Seoraksan jsem už sice jednou psal. Přesto mi to nedá a vrátím se k němu ještě jednou. Jedno z nejkrásnějších míst v Koreji si to totiž opravdu zaslouží.

Do parku jsem se podíval podruhé minulý víkend. Za dva dny toho sice člověk mnoho nestihne, ale to podstatné by návštěvníkovi a jeho "svalnatým lýtkům" přesto uniknout nemělo.

Zvláště první den stál opravdu zato. Výstup na třetí nejvyšší horu Koreje Daechongbong totiž dokonale prověří vaše fyzické schopnosti. Daechongbong sice měří "jen" 1708 metrů, když si však člověk uvědomí, že stoupání začíná jen pár stovek metrů nad mořskou hladinou, rázem ho přejde smích a silná slova. Vrcholové panorama vám ale za veškerou námahu a hektolitry potu, kterými zkropíte vyprahlou cestu, opravdu stojí. Viz. fotografická koláž z alba na picase:

Druhý den jsme, patřičně nabuzení po zdolání Daechongbongu, vyrazili na již klasický výstup na Ulsanblawi ležící v turisticky nejoblíbenější části parku.

Z počátku si sice park opravdu nezadá s centrem Soulu - lidí se na vás lepí, tvoří se fronty a naštvaná "ajuma" s holí, které se omylem ocitnete v ráně, vás klidně "poklepe" po znavených bederch ve stylu: "Hybaj ty plantážníku".

Po několika minutách stoupání se ale situace zlepší a vy se tak můžete kochat skutečně panenskou podzimní přírodou - vodopády, listy všech barev a rozeklanými hřebeny.



A vrcholový oběd (pravá, nefalšovaná Plzeň zakoupená v místním supermarketu za "lidových" šedesát korun českých a celé grilované kuře) spojený s nezbytnou "gruppenfotografií" - co víc by si mohl český "v překladu ztracený" student přát.

Zkrátka a dobře: Seoraksan forever!