Dějiny Koreje pošesté: Korejská válka a poválečné republiky

Autor: Vojta Pitra

Dne 15. srpna 1945 po kapitulaci Japonska zavládla v zemi vlna euforie. Zdálo se, že konečně budou Korejci moci o svém osudu rozhodovat sami. Japonci předali moc do rukou Jo Un-hjonga, ten si vymínil propuštění všech politických vězňů a úplné vyloučení jakýchkoliv japonských zásahů do korejských záležitostí. Sestavil Přípravný výbor pro vytvoření korejského státu a ten poté svolal na 6. září do Soulu shromáždění, na němž několik stovek delegátů oznámilo vytvoření Korejské lidové republiky a naplánovalo celonárodní volby.

Na korejský poloostrov si ale mezitím dělaly zálusk dvě vítězné mocnosti, USA a Rusko. Z Američanů se po vítězství nad Japonskem stala mocnost v regionu a Rusko mělo o Koreu zájem už od dob stavby transsibiřské magistrály. USA během války přislíbila za pomoc Ruska proti Japoncům kontrolu nad Mandžuskem a Koreou, ale po svržení atomových bomb již nebyla nutná pozemní invaze do Japonska a na ruskou pomoc tedy nedošlo. Zájem USA se soustředil na kontinent, kam už nastoupila svou cestu rudá armáda. Americká vláda se rozhodla rozdělit poloostrov na dvě okupační zóny, zbývalo jen doufat v souhlas SSSR. Za dělící linii byla navrhnuta 38. rovnoběžka a k překvapení všech SSSR návrh přijalo. Obě země byly konfrontovány se vznikem KLR. SSSR se stáhlo do pozadí a tiše sledovalo proces dejaponizace.

obr.: Korejská válka v Soulu.

Radikální pozemková reforma rozbila základy pozemkového vlastnictví, které existovaly v Koreji po staletí, a velké podniky byly znárodněny (ale jen ty opravdu velké, které většinou už byly státní). Američané ovšem i díky pošťouchnutí Japonců pohlíželi na revoluční dění v zemi jako na komunistické spiknutí inspirované Sovětským svazem a tudíž ohrožující americké zájmy. KLR odmítly uznat a postavily ji mimo zákon. Americká okupační vláda komunikovala hlavně s KDS (Korejská demokratická strana), kterou založili bohatí vlastníci půdy. Ti logicky neměli o žádné větší reformy zájem (natož pozemkové, že) a jejich představitele Američané mylně považovali za střední vrstvu (přitom to byla vyšší vrstva) a mysleli si, že ztělesňují názory většiny Korejců.

Jedním z hlavních důvodů amerického odmítnutí KLR bylo obvinění z řad KDS, že KLR provádí komunistické aktivity. Domluva mezi severem a jihem, potažmo komunistickou SSSR a kapitalistickými USA, se zdála prakticky nemožná a obě země si raději přestaly lézt do zelí a staraly se hlavně o svůj píseček. USA se ještě pokusily přenést otázku Koreje na půdu OSN, ale to Sovětský svaz odmítl. OSN měla dohlížet na volby v celé Koreji, ale do severní části ji vůbec nepustili. Na naléhání USA proběhly tedy volby pouze na jihu a první prezidentem se stal I Sung-man. Korejská republika byla vyhlášena 15. Srpna 1948.

Na severu reagovali vlastními volbami a vyhlášením Korejské lidově demokratické republiky v čele s premiérem Kim Ir-senem. Armády obou mocností se stáhly z poloostrova a nachystaly půdu pro vypuknutí občanské války.

Korejská válka 1950 – 1953

obr.: Korejská válka v podání Pabla Picassa.

K vojenským srážkám okolo 38. rovnoběžky docházelo už před válkou, většinou je provokoval Jih. Prezident Korejské republiky a jeho generálové otevřeně mluvili o válce. Byla to ale KLDR, která 25. června 1950 zaútočila. Lépe vycvičené a vyzbrojené jednotky Severu (tanky a letouny z druhé světové války od SSSR) měly drtivou převahu a za tři dny dobyly Soul. Do začátku měly pod kontrolou celou Koreu vyjma oblasti kolem Pusanu.

Do akce se ale rychle vložily Spojené státy a pod záštitou OSN rychle změnily obraz války. Generál MacArthur se úspěšně vylodil v přístavu Inčchon a zaútočil na severokorejskou armádu, kterou tím rozdělil. 28. září byl Soul dobyt zpět a jednotky Severu byly vytlačeny až k hraniční řece Ja-lu. Koncem listopadu přišel další obrat díky statisícům čínských vojáků, kteří vytlačili spojence zpět na jih země. Dne 4. ledna 1951 padl Soul podruhé. V březnu ho spojenci opět získali, ale dál už nepostupovali a fronta se ustálila kolem 38. rovnoběžky. Po dvou letech vyjednávání bylo nakonec 27. července 1953 podepsáno v Pchanmundžomu příměří. Čína stáhla své vojáky ze Severu roku 1958, USA mají dodnes na Jihu okolo 40 tisíc vojáků. Válka nevyřešila vůbec nic, jen zpustošila obě části země a o život připravila kolem 3 milionů lidí, větší část ze Severu.

První republika

Preziden I Sung-man, který vystudoval v USA Harward a Princeton a byl zapřisáhlý antikomunista, vládl Jižní Koreji od roku 1948 do 1960. Jeho vláda byla ale velmi autoritářská až tyranská. K odstraňování svých konkurentů se neštítil využít Korejské války a vlastního Zákonu o národní bezpečnosti, který byl tak šikovně napsaný, že mu umožňoval odstranit, koho bude chtít. Když mu končilo druhé volební období, násilím si vynutil změnu ústavy. Jeho protikandidáti v prezidentských volbách dvakrát po sobě zemřeli krátce před volbami. V roce 1960, když se zdálo již téměř jisté, že ve svých 85letech zmanipuluje další volby a na post viceprezidenta si dosadí adoptivního syna I Ki-bunga (protože byl bezdětný), vypukly po celé zemi studentské protesty, k nimž se připojila velká část obyvatelstva.

obr.: první korejský prezident I Sung-man.

Jiskrou, jež zažehla nepokoje v celé zemi, bylo objevení mrtvého těla sedmnáctiletého mladíka zabitého při protestech po zmanipulovaných volbách, který byl zabit přímým zásahem granátu se slzným plynem. Police jeho mrtvolu následně hodila do zálivu, aby se vyhnula obvinění z brutality. Prezident vraždu bagatelizoval a označil za zločin z nedbalosti a vinu hodil na komunistické záškodníky, jenž podle něho stáli za demonstracemi. To vyhnalo do ulic 30tisíc vysokoškoláků přímo v Soulu. Ti se vydali protestovat přímo před prezidentské sídlo. Tam do nich začala policie střílet a 130 jich zabila a tisíce zranila. Po celé zemi bylo vyhlášeno stanné právo. K rezignaci prezidenta došlo ale až poté, co se ke studentům připojili i profesoři a hlavně USA odstoupilo od zdráhavé tolerance I Sung-manových excesů k veřejnému odsouzení jeho režimu. Definitivní konec první republiky nastal po tragické události v rodině I Ki-bunga (prezidentům adoptivní syn), kterého zastřelil jeho starší syn společně s matkou a mladším bratrem. Následně spáchal sebevraždu. O měsíc později odjel I Sung-man na Havaj a skončila první republika.

Další republiky a studentské bouře

Korea si užívala euforie z uvolnění a svobody; poprvé od osvobození. Skončilo omezování politických aktivit a rychle proběhla decentralizace moci, aby se něco takového už neopakovalo. Druhá republika ale padla ani ne po roce vojenským pučem. Nová vláda se bála razantnějšího zásahu proti vysokým představitelům armády a podnikatelům, protože s jedněmi je pojily dlouholeté osobní vztahy s druhými volební fondy. Tím ztratila svou důvěryhodnost. Vojenský převrat byl relativní poklidný, protože proti němu neprotestovala městská elita. Ta se obávala prohlubujících se ekonomických problémů (po svržení prezidenta proběhla velká devalvace měny) a po propuštění většiny příslušníků policie (což byl nutný tah) zavládl v městech chaos a radikálnější studenti měli v plánu zahájit jednání o sjednocení obou rozdělených Korejí. Politické špičky sice byly pro demokracii, ale v praxi ji nikdy nepoužívaly a většinu svých konkurentů odstraňovaly křivými obviněními. Výsledkem toho bylo, že pro mnoho Korejců byla demokracie jako taková problematická.

obr.: Pak Čong-hui.

Vojenský převrat provedl Pak Čong-hui, generálmajor zocelený těžkými boji v přední linii za občanské války. Díky této zkušenosti zastával logicky silně antikomunistický postoj a jeho vláda byla především vojenským totalitarismem. Přesto ji část obyvatel tolerovala z důvodu velkého ekonomického a průmyslového rozvoje v zemi. Režim rovněž využíval strachu z nepřátelského severu a zejména díky dvou událostem (útok severokorejského komanda na prezidentské sídlo v lednu 1968 a údajně Severní Koreou iniciovaný pokus o atentát na prezidenta v srpnu 1974, při němž zahynula lidmi oblíbená Pakova manželka) si Pak částečně nechtěně získal veřejné sympatie. Náklonnost USA, kterou nezbytně potřeboval (50% státního rozpočtu 70% výdajů na obranu státu tvořila hospodářská pomoc z USA), si získal vstupem jihokorejských jednotek do vietnamské války roku 1965. Třetí republika skončila roku 1972 vyhlášením ústavy jusin a čtvrté republiky. V čele stál stále Pak Čong-hui, který se řadou opatření stal neomezeným diktátorem, ale roku 1979 jeho vláda skončila atentátem.

Zanechal po sobě ekonomicky velmi rozvinout zemi, ale politicky a sociálně naprosto rozvrácenou. Země měla nového prezidenta, který postupně odstraňoval nešvary minulého režimu. Otázkou ale bylo, jak se zachová armáda. A té se to nelíbilo a následoval další vojenský převrat spojený s krvavými událostmi v Kwangdžu.

obr.: situace v Kwangdžu v roce 1980.

Nejprve proběhla krvavá čistka uvnitř armády a na ministerstvu obrany a poté ilegální převzetí kontroly nad Korejskou bezpečnostní službou, nejmocnější civilní organizací v zemi. To rozpoutalo vlnu studentských demonstrací, kterých se účastnilo kolem 90 tisíc studentů. Čon Tu-hwan, strůjce vojenského převratu začal rychle jednat, rozšířil stanné právo, zavřel vysoké školy a univerzity, rozpustil Národní shromáždění a zakázal dělnické stávky a politické diskuze. Politické dění se přesunulo do Kwangdžu, rodného města ikony politického odporu Kim Tä-džunga. Skupina studentů místní univerzity požadující ukončení stanného práva se ocitla tváří v tvář kontingentu výsadkářů s černými barety, kteří měli od svých nadřízených informace, že město obsadili komunisté. Začali bezhlavě tlouci obušky a bodat bajonety jak demonstranty, tak přihlížející s takovou brutalitou, která šokovala celé město.

Po dvou dnech zvěrstev se studenti a občané začali zmocňovat zbraní a přebírat kontrolu nad městem. V celém městě propuklo povstání a město bylo obklíčeno tisíci vojáky. Ti nakonec vnikli do města a znovu nastolili stanné právo. Výsledkem celé akce byly stovky, možná tisíce mrtvých (svědci hovoří o dvou tisících). Po těchto událostech Čon sestavil civilní vládu, kterou se nechal ještě během stanného práva zvolit za prezidenta páté republiky (1981-1988). Jeho prezidentské období nebylo právě nejšťastnější, ekonomický růst sice nadále pokračoval, ale s ním i politická a sociální nespravedlnost.

Ro Tchä-u, prezidentům oblíbenec a kandidát na příštího prezidenta, nečekaně uklidnil vyhrocenou situaci v zemi návrhem reforem, které díky náladě v zemi (mj. bylo konečně dokázáno, že policie mučí vyšetřované), nátlaku ze strany USA na mírové řešení demonstrací a hrozbě odebrání olympijských her v Soulu 1988 (po nichž vláda nesmírně toužila jako důkaz své legitimnosti) prezident přijal. Reformy obsahovaly přímou volbu prezidenta, propuštění politických vězňů, respektování lidských práv, zrušení cenzury tisku, podporu politických stran a hlavně „odvážné sociální reformy“.

Těmito reformami si Ro získal značnou popularitu a vyhrál přímé prezidentské volby. Jeho oblíbenost ovšem díky provázanosti s minulým režimem a událostmi v Kwangdžu a řadou korupčních skandálů nevydržela dlouho. Volby v roce 1992 vyhrál Kim Jong-sam a poprvé po třiceti letech byl prezidentem civilista. Boj s korupcí zahájil zveřejněním svého daňového přiznání a zrušením anonymních účtů. Opět nasliboval, stejně jako každý nový korejský prezident, radikální reformy, z nichž se mu podařilo uskutečnit pouze část a i díky řadě skandálů a ekonomické krizi jeho popularita na konci funkčního období klesla na 10%. Novým prezidentem se stal Kim Tä-džung, který dokonce roku 2000 dostal Nobelovu cenu za mír. Roku 2003 ho vystřídal dosavadní prezident Roh Moo-hyun, právník zabývající se lidskými právy.