Jižní Korea, Severní Korea,

2009-04-20T09:33:00.005+01:00

Vážení přátelé a přítelkyně Korejského poloostrova.

Nadešel čas velkých změn.

Díky Michalovi Utíkalovi a máme nový web. Je přehlednější, hezčí, modernější - zkrátka víc sexy a míň blogspot! Takže neváhejte a vstupte:

http://jiznikorea.eu/

Vozíčkářka

2009-02-08T14:21:00.000+01:00

Lekce 2 - spona ida & základní konstrukce vět

2009-02-08T14:11:00.000+01:00

Autor: Helen Čejkovská

Spona 이다 má význam "být někým/něčím" a nesmí být zaměňována se slovesem 있다 (být, ncházet se někde, existovat).

Kladný tvar: 이다, v záporu 아니다 (nebýt, nejsem, není...)
Zdvořilý tvar: 입니다, v záporu 아닙니다
Zdvoř. tvar v otázce: 입니까? v záporu 아닙니까?

1) Konstrukce "A je B"

이것은 나비입니다. Tohle je motýl. [:igosǔn nabiimnida:]
이것은 나무입니다. Toto je strom. [:igosǔn namuimnida:]
이 사람은 우리 선생님입니다. Ten člověk je můj/náš učitel.
[:i saramǔn uri sonsengnimimnida:]

V kladné větě se spona pojí s nulovým pádem podstatného jména a píše se s ním dohromady.

2) Konstrukce "A není B"

이것은 나비가 아닙니다.
[:igosǔn nabiga animnida:]
Tohle není motýl.

이것은 나무가 이닙니다.
[:igosǔn nabiga animnida:]
Toto není strom.

이 사람은 우리 선생님이 아닙니다.
[:i saramǔn uri sonsengnimi animnida:]
Ten člověk není můj učitel.

V záporné větě je podstatné jméno vždy v prvním pádě nikoliv v pádě nulovém a píše se zvlášť.

3) Konstrukce "A je B?"

이것은 나비입니까?
[:igosǔn nabiimnikka:]
Je tohle motýl?

이것은 나무입니까?
[:igosǔn namuimnikka:]
Je toto strom?

이 사람은 선생님입니까?
[:i saramǔn sonsengnimimnikka:]
Je tento člověk učitel?

S nulovým pádem se spona opět píše dohromady.

4) Konstrukce "A není B?"

이것은 나비가 아닙니까?
[:igosǔn nabiga animnikka:]
Tohle není motýl?

이것은 나무가 아닙니까?
[:igosǔn namuga animnikka:]
Toto není strom?

이 사람은 선생님이 아닙니까?
[:i saramǔn sonsengnimi animnikka:]
Ten člověk/On není učitel?

Podstatné jméno je před zápornou sponou v prvním pádě (~이/~가) a píše se zvlášť.

5) Konstrukce "A není B, ale C"

이것은 나비가 아니고 나무입니다.
[:igosǔn nabiga anigo namuimnida:]
Tohle není motýl ale strom.

이것은 잡지가 아니라 신문입니다.
[:igosǔn čapčiga anira šinmunimnida:]
Toto není časopis nýbž noviny.

이 사람은 선생님이 아니고 학생입니다.
[:i saramǔn sonsengnimi anigo haksengimnida:]
On není učitel, je to student.

Ke spojení obou částí se používá koncovky ~고 nebo ~라, má význam protikladu.

Man

2009-02-07T08:19:00.000+01:00

Korejština pro samouky - Lekce 1. ZÁJMENA

2009-02-05T05:03:00.000+01:00

Autor: Helen Čejkovská

Zájmena ukazovací

이 [:i:] tento, tato, toto, tenhle apod.
그 [:kǔ:] ten, ta, to (ti)
저 [:čo:] onen, tamten, támhleto apod.

Rozeznávají vzdálenost, která vás pojí od předmětu, o kterém mluvíme.

Zájmena osobní

나 [:na:] já, 저 [:čo:] já (skromě)
우리/우리들 [:uri:] my, 저희/저회들 [:čohi:] my (skromě)
너 [:no:] ty, 너희/너희들 [:nohi:] vy
당신 [:tangšin:] vy (vykání), 당신들 vy (množné číslo, vykání)

Při tvoření prvního pádu je několik výjimek, které je nutné si zapamatovat
já 나 → 내가 (místo 나가), ty 너 → 네가 (místo 너가), já 저 → 제가 (místo 저가) viz Lekce 4 - základní pády podstatných jmen

Velmi populárními náhražkami za zájmena jsou v koreji oslovení značící příbuzenské vztahy

오빠 starší bratr, pro holky [:oppa:]
형 starší bratr, pro kluky [:hyong:]
언니 starší sestra, pro holky [:onni:]
누나 starší sestra, pro kluky [:nuna:]

Jejich použití je prosté

ve smyslu příbuzenstva
jste s někým dobří přátelé, "jako by jste byli sourozenci". Jste si velmi blízcí. Jakékoliv takovéhle užití příbuzenského zařazení je tudíž volně přeložitelné jako jméno, pouze v korejštině má pak lehce hlubší význam toho, že značí jakousi větší blízkost.
nahrazuje ve vztahu oslovení typu "zlato" (platí zejména pro 오빠)

동생/여동생 [:tongseng/jodongseng:] mladší sourozenec - bratr/sestra, pro obe pohlavi (jako oslovení se moc nepoužívá a když, tak spíše výsměšně)
아저씨 [:adžoši:] doslovně znamená muž ve věku (něčích) rodičů, v praxi použitelné jako "pane" či "strejdo" - ne však ve smyslu příbuzenstva ale v rámci věkového chápání osoby
아주마 [:adžuma:] žena ve věku rodičů, v praxi "paní"

Klučík

2009-02-04T07:56:00.000+01:00

Co jste o Koreji určitě nevěděli

2009-02-04T07:52:00.001+01:00

Autor: Michal Vodrážka

Čtu zábavnou knížku The dawn of modern Korea od ruského koreanisty Andreje Lankova, a nemůžu než se podělit o několik perel. Kniha je soubor článků, které Lankov píše pro Korea Times, vždy si vybere historii té či oné moderní vymoženosti a popisuje, jak se do Koreje dostala a dále vyvíjela. Třeba telefon. král Kojong, velký fanda všech moderních technologií, ho nechal i přes protesty konzervativců u dvora nainstalovat v roce 1894 v paláci Deoksugung a spojil tento palác s ministerstvy. Později nechal natáhnout linku i k hrobce své konkubíny, a prováděl konfuciánské obřady k uctění její památky po telefonu. Podobně pak skrze měděný drát truchlil i Kojongův syn za něj samotného. Inu, jablko nepadlo daleko od stromu.

Kojong

Kojong také podpořil stavbu tramvajové linky, která od roku 1899 spojovala ulici Jongno a Cheongnyangni, a měl speciální královskou tramvaj, která ho vozila k hrobce královny Min, zavražděné japonskými agenty.

Zajímavá je i historie Kojongových následníků, o které se v Korejských muzeích většinou skoro nic nedozvíte. Kojongův syn Sunjong zemřel bezdětný v roce 1926, a nástupníkem na trůn byl jeho nevlastní bratr, korunní princ Yi Eun. Yi Eun žil od roku 1907 v Japonsku, kde vystudoval elitní vojenskou akademii a v roce 1920 byl oženěn s princeznou Masako, z japonské císařské rodiny. Japonské císařství se tak snažilo Koreu asimilovat i skrze splynutí panovnických rodů. Přestože šlo o manželství které bylo oběma víceméně nařízeno, žili spolu štastně až do Eunovy smrti v roce 1970.

Yi Eun a Masako na svatební fotografii

Yi Eun se po absolvování vojenské akademie stal důstojníkem císařské armády, dotáhl to až na generála a velel divizi v Číně. Po kapitulaci v roce 1945 se chtěl vrátit do Koreje, ale prezident Rhee Syngman byl kategoricky proti, a tak musel zůstat v Japonsku. Až v roce 1963, kdy po Parkově převratu Rhee musel sám odejít do exilu, bylo korunnímu princi oficiálně dovoleno vrátit se do vlasti. Spolu s Masako, která se stala Korejskou občankou, dožil svá léta v paláci Changdeokgung, a v roce 1970 mu byl dokonce vypraven státní pohřeb. Masako manžela přežila o skoro dvacet let a zemřela v roce 1989. Yi Eun a Masako měli syna Yi Gu, narodil se v Tokyu v roce 1931, vystudoval MIT a v 70. letech učil na několik korejských univerzitách.

A nakonec něco úplně jiného, co vám ale korejská muzea a historické seriály rády zamlčí taky. Tradiční korejské ženské oblečení v 19. století mělo tak krátkou blůzu, že korejky chodily s částečně či úpně obnaženými ňadry. To špatně nesly protestantské misionářky, a tak třeba matky dcer studujících na Ewha school mohly svoje ratolesti navštěvovat jen v případě, že byly náležitě, tedy netradičně, oblečeny.

Ajuma I.

2009-02-03T07:46:00.001+01:00

Česká publikační činnost o Korejském poloostrově

2009-02-03T07:19:00.004+01:00

Autor: Martin Vlnas

Mimo nejvýznamnějších akademických autorit, které práce zmiňuje dle obecného konsenzu současné koreanistiky, se tento text zaměřil na autory publikující v týchž periodikách, jako autor – Finančním magazínu (Finmagu), Reflexu, Respektu a deníku Mladá Fronta Dnes. Vzhledem k rozsáhlému prostoru věnovanému jihokorejské tematice je krátce zmíněn také Nový Orient, časopis Orientálního ústavu Akademie věd České republiky.

Nejstarší dohledaný text je starý 15 let. Toto období bylo autorem této práce zvoleno záměrně tak, aby korespondovalo s transformací jihokorejského politického systému z autoritativního na demokratický. Všechny zde zmíněné texty se tak již z větší části zabývají moderní demokratizující se či demokratickou Jižní Koreou. Při vyhledávání textů autor pracoval s vlastním archivem, s on-line archivy zmíněných periodik, s knihovnou Orientálního ústavu Akademie věd České republiky a také s přehledem bibliografie o Jižní Koreji dostupným na internetových stránkách www.korea.cz .

Obecně je možné říci, že se drtivá většina autorů publikujících ať již akademické, či publicistické texty o Jižní Koreji rekrutuje z řad studentů a přednášejících studijního oboru koreanistika při Ústavu Dálného východu Univerzity Karlovy. Zde je nutné zmínit činnost dvou nejvýznamnějších českých expertů na Jižní Koreu: docentky PhDr. Miriam Löwensteinové, Ph.D., vedoucí oboru koreanistiky a odborné poradkyně a korektory reportáží v praktické části práce, a docenta PhDr. Vladimíra Pucka, CSc. Oba však publikují především odborné texty a aktuální dění komentují pouze na přání novinářů . Výjimku tvoří text Miriam Löwensteinové Rodina v Koreji: střípky a postřehy (Löwensteinová 1995) publikovaný v časopise Nový Orient a medailon Byl Kim Jong-sam mezi korejskými prezidenty výjimkou? (Löwensteinová 1997) otištěný tamtéž. Ve stejném periodiku vyšly také dvě etnografické studie, jejichž autorkou je koreanistka Jolana Klubrtová: Dvě setkání s korejskou kulturou (Klubrtová 2001a) a Pohled do korejské kuchyně (Klubrtová 2001b), reportáž Zdenky Klöslové Jak jsme poznávali Koreu, aneb hledání jehly v kupce sena (Klöslová 2004), či kvalitní historizující texty (Klöslová 2000a, 2000b, 2001), jejichž společným jmenovatelem jsou vztahy mezi Československou republikou a Jižní Koreou před druhou světovou válkou.

Aktivně publikujícím autorem je také Mgr. Petr Bláha, M.A. působící při Orientálním ústavu Akademie věd. Své texty poměrně pravidelně (s ohledem na obtížnost s jakou jihokorejská témata pronikají na českou mediální scénu) publikuje v týdeníku Respekt (srov. Bláha 2000a; 2000b; 2002; 2006). Žánrově jde, s výjimkou medailonku Superdiplomat Pan Ki-mun (Bláha 2006), o reportážní texty hraničící s komentovaným zpravodajstvím. Týdeník Respekt otiskl také reportáž: Buddha s křížem na těle: V Koreji se buddhističtí mniši inspirují u křesťanských misionářů (Gruberová, Irena M. 2001), jejíž autorkou je tehdejší studentka koreanistiky Irena M. Gruberová. Na stránkách stejného periodika se objevily také články dalších autorů (Fischerová 2001; Dlabal 1998).

Významnou osobností, která se Jižní Koreou v českém prostředí dlouhodobě zabývá a aktivně o ní publikuje, je koreanista a japanolog Jiří Janoš. Jeho kniha Dokonale utajená Korea (1997) představuje jediný český rozsáhlý reportážní text o Korejském poloostrově, který v České republice vyšel za posledních patnáct let. K tomuto soudu autor práce dospěl podrobným seznámením se s publikacemi o Jižní Koreji dostupnými v knihovně Orientálního ústavu Akademie věd. Tento závěr byl dále potvrzen seznámením se s přehledem jihokorejské bibliografie dostupným na www.korea.cz. Ke stejnému poznatku došli také současný český velvyslanec v Jižní Koreji Jaroslav Olša jr, a vydavatel Juraj Lajda. Právě absence jakéhokoliv aktuálního uceleného reportážního textu o současné Jižní Koreji vydavatele přivedla k nápadu publikovat knihu, která by stávající situaci částečně napravila.

Dílo Jiřího Janoše Dokonale utajená Korea (Janoš 1997a) představuje již více než deset let nezbytné minimum pro každého, kdo se chce s Jižní Koreou seznámit. Jde o klasický reportážní text, v němž autor líčí zemi na základě vlastní zkušenosti. Své zážitky pak dle reportážních standardů doprovází základními faktografickými daty a podává tak ucelený obraz země pohledem českého autora. Nutno ale konstatovat, že jisté pasáže knihy již nejsou aktuální, vzhledem k bouřlivé transformaci, kterou Jižní Korea neustále prochází. Následující díla Jiřího Janoše Japonsko a Korea (2007a) či připravovaný titul Umění Koreje (2008) od reportážního formátu upouštějí, i když v prvním zmíněném díle je stále možné najít pasáže vycházející z autorových cest po Jižní Koreji. Reportážní činnosti se ale Jiří Janoš nevzdal. Kratší texty odpovídající možnostem daného média autor stále publikuje na stránkách Reflexu (Janoš 1999; 2000a; 2001; 2007b), či v cestopisných měsíčnících Lidé a země (Janoš 1996; 1997b; 2000b) a Koktejl. Jeho starší reportáže je možné zpětně dohledat také v Mladém Světě (např. Janoš 1993).

O reportážní zachycení současné Jižní Koreje se úspěšně pokusil také kmenový redaktor Reflexu Jan Zvelebil v knize Na vandru s Reflexem II.: Češi jsou všude! Jak se jim vede? (2008). Publikace Koreji věnuje celkem patnáct stran. Podkladem pro jejich napsání byla dvojice rozhovorů - kromě autora této práce Zvelebil vyzpovídal také Olgu Janíčkovou, která v zemi strávila pět let. V rámci Zvelebilem vedené rubriky Vandr v tištěném Reflexu dále vyšly reportáže o životě v Jižní Koreji od studentky koreanistiky Veroniky Bednářové (Bednářová 2003) a také od autora tohoto textu (Vlnas 2008f). Kromě těchto dvou textů Reflex během sledovaného období uveřejnil také další reportážní texty s jihokorejskou tematikou (srov. Hudema 2007; Kořínek 2000).

Mnohem více mediálního prostoru než Jižní Korea dostává její severní soused, který sice není hlavním tématem práce, přesto ho není možné pro jeho vliv na jihokorejské dění a společnou historii opomenout. Vynikající a v českém ale i evropském kontextu ojedinělou reportážní sondu do severokorejského prostředí představuje text Na studiích u Kimů: Čeští koreanisté popisují svou stáž v nejzáhadnější zemi světa (Hindrich, Chlada 2004), jehož autory jsou Jaromír Chlada a Petr Hindrich – oba studenti koreanistiky na FF UK. Autoři se do Severní Koreje dostali díky studijní stáži. Byli prvními Čechy, mimo členů diplomatického sboru, kteří v zemi dlouhodobě pobývali po deseti letech. V českých médiích vycházejí stále častěji také další reportážní texty ze Severní Koreje, například: Rudá Korea slaví (Hrubý 2007) či Taekwondo vejpůl (Polanská 2005), jejich autoři však v Severní Koreji pobývali pouze omezenou dobu, pokud vůbec, čemuž odpovídá také kvalita textů.

Obecně je možné shrnout, že dostupná původní česká publicistická tvorba o Jižní Koreji je, alespoň během autorem sledovaných patnácti let, velmi omezená. Pokud se čeští autoři rozhodnou o Korejském poloostrově publikovat, většinou se spokojí s agenturními zprávami, případně jde o jejich kompilace do jediného shrnujícího článku (srov. Štefan 2008; Vodička 1999). Tímto způsobem zpracovávané texty dominují v deníku Mladá Fronta Dnes. Původní reportážní text o Jižní Koreji vytvořený „v místě dění“ autor práce při průzkumu archivu Mladé Fronty Dnes nenalezl. Děje se tak i v situacích, kdy se Jižní Korea ocitne na předních stranách českých periodik, jako tomu bylo v případě únosu jihokorejských misionářů hnutím Taliban v roce 2007, nebo během cesty jihokorejského prezidenta do Severní Koreje v témže roce. Právě zásadního nedostatku textů psaných „z místa dění“ se autor snažil během svého pobytu v Jižní Koreji využít.

Nutno dodat, že malý zájem žurnalistů o teritorium je pochopitelný. Vyplývá především z geografické i politické vzdálenosti Korejského poloostrova od České republiky a jeho relativně malém významu na globálním poli. Jižní Korea tak nejen v českém žurnalistickém prostředí trpí syndromem malého státu obklopeného giganty – Čínou, Japonskem a z části také Ruskem. Výjimkou bylo především období následující po vypuknutí Asijské ekonomické krize v roce 1997, kdy se toto teritorium stalo epicentrem světového dění, ale také perioda po únosu jihokorejských misionářů Taliby či období po nepodařeném severokorejském jaderném testu v roce 2007. Jako další výjimku lze jmenovat etapu před a během mistrovství světa ve fotbale, které se v Jižní Koreji a Japonsku konalo v roce 2002.

Vzhledem k současným investičním aktivitám jihokorejských firem na našem území a činnosti nového českého velvyslance v Jižní Koreji Jaroslava Olši jr. však lze očekávat, že počet původních publicistických textů, reportáže nevyjímaje, bude do budoucna přibývat.

Přehled bibliografie k předchozímu článku

2009-02-03T07:00:00.000+01:00

(citováno dle současné citační normy mediálních studií)

Bednářová, Veronika. 2003. „V Soulu“ in Reflex 2003, R. 14, č. 39. http://www.reflex.cz/Clanek14199.html (11. 12. 2008).

Bláha, Petr. 2000a. „Z ochránce okupantem.“ Pp. 15 in Respekt 2000, R. 11, č. 38. http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=677&fIDROCNIKU=2000 (11. 12. 2008).

Bláha, Petr. 2000b. „Osm týdnů poté.“ Pp. 12 in Respekt 2000, R. 11, č. 33. http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=296&fIDROCNIKU=2000 (11. 12. 2008).

Bláha, Petr. 2002. „A co naši zajatci. Na Korejském poloostrově se začínají hýbat události.“ Pp. 11 in Respekt 2002, R. 13, č. 39. http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=3854&fIDROCNIKU=2002 (11. 12. 2008).

Bláha, Petr. 2006. „Čongův rodinný podnik“ in Respekt 2006, R. 17, č. 19. http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=1807&fIDROCNIKU=2006 (11. 12. 2008).

Bláha, Petr. 2006. „Superdiplomat Pan Ki-mun“ in Respekt 2006, R. 17, č. 43. http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=1807&fIDROCNIKU=2006 (11. 12. 2008).

Dlabal, Ladislav. 1998. „Korejský Willy Brandt. President Kim Te-džung má před sebou nové i staré problémy.“ Pp. 14 in Respekt 1998, R. 9, č. 15. http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=85&fIDROCNIKU=1998 (11. 12. 2008).

Fischerová, Anna. 2001. „Útěk na Sever.“ Pp. 16 in Respekt 2001, R. 12, č. 6. http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=2247&fIDROCNIKU=2001 (11. 12. 2008).

Gruberová, Irena M. 2001. „Buddha s křížem na těle: V Koreji se buddhističtí mniši inspirují u křesťanských misionářů“ in Respekt 2001, R. 12, č. 4. http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=2180&fIDROCNIKU=2001 (11. 12. 2008).

Hindrich, Petr – Chlada, Jaromír. 2004. „Na studiích u Kimů: Čeští koreanisté popisují svou stáž v nejzáhadnější zemi světa“ in Respekt 2004, R. 15, č. 30. http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=1289&fIDROCNIKU=2004 (11. 12. 2008).

Hrubý, Dan. 2007. „Rudá Korea slaví“ in Reflex 2007, R. 18, č. 20. http://www.reflex.cz/Clanek27398.html (11. 12. 2008).

Hudema, Marek. 2007. „Asijský zázrak a krach“ in Reflex 2007, R. 18, č. 28. http://www.reflex.cz/Clanek28109.html (11. 12. 2008).

Janoš, Jiří. 1993a. „Jižně od Kim Ir-sena.“ Pp. 13–15 in Mladý svět 1993, R. 35, č. 13.

Janoš, Jiří. 1996. „Na korejské svatbě.“ Pp. 596–600 in Lidé a země 1996, R. 45 č. 10.

Janoš, Jiří. 1997a. Dokonale utajená Korea. Praha: LIBRI.

Janoš, Jiří. 1997b. „Ostrovu Čedžudo vládnou harubangové.“ Pp. 137–141 in Lidé a země 1997, R. 46 č. 3.

Janoš, Jiří. 1999. „Tygr v ústraní“ in Reflex 2001, R. 12, č. 40.

Janoš, Jiří. 2000a. „Korejská čára“ in Reflex 2000, R. 11, č. 49.

Janoš, Jiří. 2000b. „Čindžu, zapomenutý div na řece Namgang.“ Pp. 556–559 in Lidé a země 2000, R. 49 č. 9.

Janoš, Jiří. 2001. „Moravský misionář v Koreji“ in Reflex 2001, R. 12, č. 24.

Janoš, Jiří. 2007a. Japonsko a Korea. Praha: Academia.

Janoš, Jiří. 2007b. „Proč nemají Korejci rádi Japonce?“ in Reflex 2007, R. 18, č. 7.

Janoš, Jiří - Honcoopová Helena. 2008. Umění Koreje. Praha: Národní galerie v Praze.

Klubrtová, Jolana. 2001a. „Dvě setkání s korejskou kulturou.“ Pp. 101-102 in Nový Orient 2001, R. 56, č. 3.

Klubrtová, Jolana. 2001b. „Pohled do korejské kuchyně.“ Pp. 347-348 in Nový Orient 2001, R. 56, č. 10.

Klöslová, Zdenka. 2000a. „Dva Češi v historii Koreje. Radola Gajda a Josef Hanč.“ Pp. 216-222 in Nový Orient 2000, R. 55, č. 6.

Klöslová, Zdenka. 2000b. „Korejci a české zbraně.“ Pp. 286-292 in Nový Orient 2000, R. 55, č. 8.

Klöslová, Zdenka. 2001. „Legionářská literatura: Korejci a Korea“ Pp. 37-42 in Nový Orient 2001, R. 56, č. 2.

Klöslová, Zdenka. 2004. „Jak jsme poznávali Koreu, aneb hledání jehly v kupce sena.“ Pp. 37-39 in Nový Orient 2004, R. 59, č. 2.

Kořínek, Martin. 2000. „Sun Myung Moon“ in Relfex 2000, R. 11, č. 4. http://www.reflex.cz/Clanek758.html (11. 12. 2008).

Löwensteinová, Miriam. 1995. „Rodina v Koreji: střípky a postřehy.“ Pp. 2-4 in Nový Orient 1995, R. 50, č. 1.

Löwensteinová, Miriam. 1997. „Byl Kim Jong-sam mezi korejskými prezidenty výjimkou?“ Pp. 201-203 in Nový Orient 1997, R. 52, č. 6.

Štefan, Petr. 2008. „Jihokorejci se připravují na sjednocení se severním sousedem“. http://zpravy.idnes.cz/jihokorejci-se-pripravuji-na-sjednoceni-se-severnim-sousedem-pul-/zahranicni.asp?c=A080911_090845_zahranicni_stf (28. 12. 2008).

Polanská, Jitka. 2005. „Taekwondo vejpůl“ in Reflex 2005, R. 16, č. 48. http://www.karlin.mff.cuni.cz/~hkmaly/homepage/proxy/raoul/index.php/Clanek21912.html (11. 12. 2008).

Vlnas, Martin. 2007a. „Modlitba za návrat in Respekt 2007, R. 18, č. 33.

Vlnas, Martin. 2007b. „Sluneční záře nad Pchjongjangem“ in Respekt 2007, R. 18, č. 41.

Vlnas, Martin. 2007c. „Zima mezi Korejci“ in Respekt 2007, R. 18, č. 49.

Vlnas, Martin 2008a. „Olympijská pochodeň ozářila 38. rovnoběžku“ Pp. D4 in Mladá Fronta Dnes 2008, R. 19, č. 104. http://oh.idnes.cz/nekourit-zavrit-staveniste-ve-jmenu-olympijskych-her-pph-/olympiada-peking.asp?c=A080429_224844_sport_oh_mah (11. 12. 2008).

Vlnas, Martin 2008b. „Zkoušky jako horor“ in Reflex 2008, R. 19., č. 17.

Vlnas, Martin 2008c. „Jižní Korea: Tahle země není pro líný“ in Finanční Magazín 2008, R. 1, č. 5.

Vlnas, Martin 2008d. „Únik jménem soju“ in Finanční Magazín 2008, R. 1, č. 5.

Vlnas, Martin 2008e. „Profesorská utopie“ in Finanční Magazín 2008, R. 1, č. 6.

Vlnas, Martin. 2008f. „V Soulu“ in Reflex 2008, R. 19, č. 10. http://www.reflex.cz/Clanek31317.html (11. 12. 2008).

Vodička, Milan. 1999. „Jižní Korea neusiluje o pohlcení severu proti jeho vůli“. http://zpravy.idnes.cz/jizni-korea-neusiluje-o-pohlceni-severu-proti-jeho-vuli-p2k-/zahranicni.asp?c=990527_225112_zahranicni_ond. (28. 12. 2008).

Zvelebil, Jan. 2008. Na vandru s Reflexem II.: Češi jsou všude! Jak se jim vede?. Praha: Brána.

Ulice

2009-01-11T23:00:00.001+01:00

Pozor (korejská) zákruta

2009-01-11T22:25:00.002+01:00

Autor: Tonda Pilka

Ze všeho nejdřív musím upozornit na základní fakt: nacházíte se v Asii. Zapomeňte na organizované Japonsko, či ohleduplnou Evropu. V Asii žije spousta lidí a všichni se snaží prosadit své JÁ jak ve společnosti, tak na silnici. Platí právo silnějšího, tudíž se zhusta troubí, bliká a taky řve. To pro začátek.

Nyní konkrétně. V Koreji se jezdí vpravo jako v Čechách a na Moravě. Žádné zvláštní pravidlo neplatí, snad jen, že na křižovatce můžete odbočit vpravo na červenou, pokud tím nikoho neohrožujete. Na silnice potkáte většinou nová auta, stáří víc než 10 let je spíše výjimkou. Obliba SUVéček a džípů všeho druhu je veliká, protože místní silnice jsou zhruba na stejné úrovni jako české, místy i horší. Snad všechna auta jsou vybavena navigací. Když uvíznete v zácpě, což se vám tady stane velmi často, stačí přepnout navigaci na příjem televize a můžete sledovat svoji oblíbenou soap operu. Dálnice jsou placené a dobrá navigace vás přesně poinformuje, kolik budete platit.

Jízda na dálnici, či okresce je pro našince relativně snesitelná. Obecně se hojně užívají (zneužívají) výstražná světla. Nenechte se vyvést z míry, když na dálnici ve 100km za hodinu před vámi začne někdo blikat. Znamená to jen, že chce měnit směr, vyjádřit poděkování, nebo prostě něco udělat. U autobusů je to ještě oblíbenější. Používání světel je prostě na řidiči a vzhledem k tomu, že Korejci jsou horké hlavy, blikají víc, než musí. Na blinkry se moc nehraje, to už spíš zapnou obě pro výstrahu. Jinak na dálnici, či okresní silnici jsou Korejci „relativně“ ohleduplní. Víc se cpou a občas do toho zatroubí, ale nic, co by jeden nezvládl. Taky samozřejmě potkáte magory, co to stříhají přes tři pruhy ve 150km. Nebojte, stejně se potkáte v zácpě o 10km dál.

Pravá legrace vás ovšem čeká při jízdě ve městě. Začnu od toho nejjednoduššího a totiž chodců, kteří jsou ve srovnání s Evropou disciplinovaní. I když je víc než zřejmé, že nic nejede, tak stejně trpělivě čekají, až naskočí zelená a pak se snaží co nejrychleji přejít. Občas sice někdo přechází, kde nemá, ale protože doprava je hustá, většinou s ohledem na vlastní zdraví zavčas rozmyslí.

Oblíbeným dopravním prostředkem je v Koreji kolo a tady pozor. Zvláště dospívající mládež zkouší meze své smrtelnosti (zřejmě pod vlivem počítačových her, které tak rádi hrají) a několikrát jsem viděl, jak to kluk střihl kolmo přes křižovatku přesně v okamžiku, kdy blikla zelená. Vzdálenost mezi jeho zadním kolem a blatníkem rozjíždějícího se auta byla možná 15cm. Na druhou stranu cyklisté často užívají chodník a celkem rozumně autům ustupují.

To co platí o cyklistech, platí mnohonásobně o mopedech a motorkách. Tam, kde cyklista raději použije chodník, bude motorkář hledat i ty nejnemožnější mezery, aby se protáhl. Vzhledem ke své rychlosti jsou jednostopá vozidla značně nebezpečná a bohužel velmi bezohledná. Na semaforech často jen kouknou do stran a je-li vzduch čistý, klidně jedou dál, i když je červená. Tohle ovšem platí obecně. Semafory se tu berou spíš jako informace, než jako příkaz.

Nyní k nejnebezpečnějšímu co můžete ve městě potkat. Jsou to autobusy a taxíky. Začnu od těch větších, čili autobusů. Tady vás čeká hodně legrace, ale vzhledem k jejich velikosti si nějaké soutěžení prostě rozmyslíte. Musíte mít na paměti, že řidiči autobusů se musí držet jízdních řádů, jinak je čekají srážky z platu. Cestující veřejnou dopravou si občas připadá jako pasažér dvojmístné formule 1 na okruhu v Monte Carlu, ale na druhou stranu se všude dostane včas. Autobusům tudíž raději ustupte a nechte je dělat jejich práci. To že se naprosto nesmyslně cpou, červenou na křižovatce ignorují a cestující nechávají vyskakovat za jízdy, prostě berte, jako fakt a raději se nerozčilujte.

Nejhoršího se můžete dočkat od taxíků. Jestliže se autobus nebude cpát někam, kam se sotva vejde moped, tak taxi to určitě zkusí a ještě vás vytroubí jak blbce. Respektování pravidel pro taxi neplatí, takže kdekoliv je vidíte, doporučuji přepnout pozornost na poplach červeného stupně. Klidně vám vjedou do křižovatky a zůstanou tam stát, vytlačovat vás z pruhu za mohutného troubení a vůbec dělat věci naprosto protismyslné. Mějte na paměti, že jakákoliv kolize vás může přijít hodně draho. Vzhledem, k tomu že majitelé taxislužeb jsou bývalí policisté, či vládní úředníci, tak vaše šance u soudu jsou spíše mizivé.

Jestliže už k nějaké kolizi dojde, tak máte jednu obrovskou výhodu. Jste obyvatelé západního světa a tudíž pro případné korejské chytráky, co by na vás rádi něco trhli, tvrdší oříšek. Záleží ovšem na míře škod, obecně ale platí, že hlasitější a agresivnější vyhrává. Jestliže se jedná o nějaké odřené plechy, tak prostě vystupte z auta, začněte řvát (česky, anglicky, neartikulovaně), živě gestikulovat a vůbec dokazovat druhé straně, že viníkem je ona. Nejúčinnější je předstírat, že jste američtí vojáci, protože ti tady mají v podstatě nedotknutelný status. Jak jsem ovšem poznamenal na začátku, záleží na konkrétním případě a jedná-li se o něco závažnějšího (např. zranění), tak asi budete muset kontaktovat ambasádu.

Zvláštní zmínku musím věnovat retardérům všeho druhu. Vzhledem k tomu, že Korejci milují rychlost, „mrtvé policajty“ potkáte skoro všude. Velmi častá je kombinace s pruhy na silnici, které vypadají úplně stejně jako retardér. Řidič tak raději přibrzdí, než aby riskoval nepříjemný „skok“. Satelitní navigace jsou ovšem velmi sofistikované, takže by vás měli poinformovat, který je pravý a který ne. Živé policisty na silnici příliš nepotkáte, snad jen v pátek a sobotu a to jen kontrolují alkohol. Že by se vzrušovali s rychlostí, či technickým stavem vozidla, s tím jsem se nesetkal, ani o tom neslyšel.

Závěrem musím poznamenat, že mé zkušenosti vycházejí z nedlouhého pobytu a týkají se oblasti kolem Soulu, tudíž situace může být místně naprosto odlišná.

Tady to poletí!

2008-10-21T13:18:00.000+02:00

Když se u nás chlapi poperou, tak jenom nožem nebo...

2008-10-21T13:17:00.000+02:00

Six die in S Korea knife frenzy

A South Korean man has gone on a knife-wielding rampage in Seoul that has left six people dead and at least seven injured.

The man set fire to an apartment building and then attacked the residents as they fled the blaze.

Police said five of the victims were stabbed to death while another died after trying to escape by jumping from a fourth-floor window.

The 31-year-old man, identified only by his family name of Chung, was arrested.

Police said he had been out of work since April and had recently been unable to pay his rent and other bills.

"Society ignores me. I wanted to kill them all because I don't want to live," he was quoted as telling police.

Taekwondo

2008-10-20T12:46:00.000+02:00

Korejští zlatokopové z Pekingu

2008-10-20T05:04:00.002+02:00

Autor: Vojta Pitra

Olympiáda už je sice nějaký ten pátek za námi, přesto snad nepohrdnete tímhle článkem o korejských sportovních hrdinech, kteří zazářili právě pod pěti kruhy v hlavním městě nejlidnatější země na světě.

Pro korejské sportovce byla olympiáda v Pekingu nejúspěšnější v historii v počtu získaných zlatých medailí. Co do celkového počtu zaostala o 2 získané medaile za domácími hrami v Soulu, ale z Pekingu si korejská výprava přivezla o jedno zlato více. Podívejme se na korejské sportovní hrdiny z blízka. Na jejich úspěších se dá krásně ukázat, jaké sporty jsou v Koreji populární a kdo je v nich nejlepší.

Baseballový tým – hned na začátek si dáme korejské Nagano. Baseball je v Koreji dost možná nejpopulárnější sport a když muži vyhráli olympijský turnaj, vybuchla celá země nadšením. Výjimečnost tohoto vítězství je umocněna tím, že to bylo naposledy, kdy byl baseball na olympiádě. Proč naposledy? Protože Američané neposílají na turnaj své profesionální hráče a to se olympijskému výboru nelíbí. Vraťme se ale k turnaji. Korea do turnaje vstupovala jako outsider, nebo přinejlepším jako černý kůň. Svůj boj v základní skupině ale zahájila k překvapení všech vítězstvím nad USA, i přes neúčast profesionálů velkým favoritem celého turnaje. Poté už následovalo jedno vítězství za druhým, Kanada, Japonsko, Čína, Taipei a další velký favorit Kuba. V posledním zápase rozdrtili 10:0 Nizozemce a do semifinále postoupili z prvního místa. Celý svět byl výkony neporažených Korejců šokován. V semifinále je čekal jejich odvěký rival z Japonska, který byl podezříván z toho, že ve skupině nehrál poslední zápas naplno, aby se vyhnul Kubáncům a mohl hrát proti papírově slabším Korejcům. Japonci ještě dvě směny před koncem vedli 2:1, ale zdrcujícím finišem Korejci vyhráli 6:2. Ve finále podruhé v turnaji porazili favorizované Kubánce, když se jim v krizové situaci podařil fantastický dvojout. Pro Koreu to bylo navíc historicky první zlato v mužském kolektivním sportu.

Choi Min-ho – zkušený judista a mistr světa z roku 2003 získal v Pekingu svou nejcennější medaily. Na předchozí olympiádě skončil na třetím místě, v Číně si ovšem neohroženě došel pro nejcenější kov. Všechny své zápasy vyhrál na ippon, což je stejné, jako kdyby boxer všechny své soupeře knockoutoval. Dal si tak nejlepší dárek k osmadvacátým narozeninám, které během olympiády oslavil.

Park Tae-hwan – vycházející hvězda světového plavání. Pro svou zemi získal první zlatou medailí z plavání v historii a jako první Asiat vyhrál závod na 400m volným stylem. Kromě zlata získal ještě stříbrnou medaily na poloviční trati. Poté, co rok před olympiádou porazil svůj velký vzor, Australana Granta Hacketta, rozhodl se trénovat v Austrálii v rámci svého „500 denního projektu“. Evidentně mu prospěl. Čerstvý maturant je v současnosti i vyslancem dobré vůle „Dynamické Koreje“.

Jin Jong-oh – nejlepší korejský ostřelovač, který si v Pekingu vystřílel hned dvě medaile. Zlatou na vzdálenost 50m a stříbrnou na 10m. Před čtyřmi lety v Aténách získal stříbro. Zajímavé je, že v obou disciplínách soupeřil o stupně vítězů s protivníkem ze Severní Koreje, Kim Jong-suem. V obou závodech skončil vždy o příčku výš než Kim, což jiště soudruhy nepotěšilo. Co je ale muselo vyloženě naštvat, byla dodatečná diskvalifika Kima pro doping. A ještě zajímější je fakt, že soudruzi Kimovu diskvalifikaci před národem utajili. Normální Severokorejci si tedy myslí, že mají o dvě medaile více, než je tomu ve skutečnosti.

Sa Jae-Hyouk – mladý vzpěrač získal zlatou medaily v dvojboji v hmotnostní kategorii do 77kg. Sa je juniorský mistr světa z před tří let, když vyhrál šampionát na domácí půdě v Pusanu. Loni už mezi dospělými skončil na mistrovství světa pátý a letos vyhrál olympiádu. V závodu dosáhl stejného výsledku jako jeho číský soupeř, takže o jeho vítězství rozhlodla jeho menší hmotnost, konkrétně půl kila. Ještě že neměl před závodem k snídani vajíčka se slaninou.

Jang Mi-ran – vzpěračka v kategorii do 75kg by asi těžko vyhrála volbu královny krásy, ale ve světě vzpírání patří za světovou jedničku. V Aténách skončila druhá, od té doby pouze vyhrává. Třikrát za sebou se stala mistryní světa, dvakrát ve světovém rekordu. Světový rekord zlomila i při svém vítězství v Pekingu.

Lee Jong-dae a Lee Hyo-jung – přestože to podle jmen asi nikdo nepozná, jde o smíšený pár hrající badmington. Jong-dae je považovaný za velký talent, hraje už od osmi let a reprezentuje od patnácti. Na posledním mistrovství světa skončil mezi jednotlivci druhý. Jeho partnerka Hyo-jung získala kromě společné zlaté ještě stříbrnou v ženské párové soutěži.

Lukostřelba – jestli Korejci v nějaké olympijské disciplíně dominují, pak je to lukostřelba. Již dvacet let za sebou vyhrávají korejské ženy soutěž týmů a vyhrály ji v Pekingu. Dominance v ženách jednotlivkyních trvala už od roku 1984, ale letos skončila, když Park Sung-hyun prohrála o jediný bod s domácí Zhang Juan Juan. Třetí místo obsadila další Korejka Yun Ok-hee. Mužský tým vyhrál poslední dvě olympijské soutěže a v Pekingu zkompletoval vítězný hattrick. O to podivnější je, že zástupce Koreje nikdy nevyhrál mužskou soutěž. A nevyšlo to ani letos, když Park Kyung-mo prohrál své finále o jediný bod. Dva body stály Koreu dvě zlaté medaile.

Teakwondo – další sport, ve kterém Korejci dominují. Ještě aby ne, když teakwondo pochází z Koreje. Mezi ženami vyhrály Lim Su-jeong (kategorie do 57kg) a Hwang Kyung-sun (67kg). Obě to jsou dvaadvacetileté závodnice, takže jistě ještě přidají řadu dalších cenných medailí. Mezi muži vyhráli Son Tae-jin (68kg) a Cha Dong-min (80kg). Son je stejně starý jako vítězné ženy a Cha dokonce ještě o dva roky mladší. O budoucnost teakwonda v Koreji opravdu strach mít nemusí. Z osmi možných zlatých jich mladí zástupci Koreje získali rovnou polovinu.

Kdo kouří, má za tři

2008-10-18T16:15:00.000+02:00

Bodujeme

2008-10-18T16:05:00.004+02:00

Včera jsem si po nějaké době zase zkontroloval, kdo a hlavně odkud chodí na jizni-korea.blogspot.com. Jaké bylo moje překvapení, když jsem mezi obvyklými odkazy na vyhledavače nalezl také tyto stránky: http://www.ovkscm.estranky.cz/stranka/milata.

Jsme slavní! Už nás nečtou jen bývalý a současný velvyslanec v Jižní Koreji, ale také Mrg. Zdeněk Milata, toužící hájit zájmy své (a tím pádem i mé) generace. Heh! Odkaz na Koreu se mezi těmi ostatními skutečně vyjímá (sem repostuji jen užší výběr):

Každopádně, ideologická orientace (kterou s panem Milatou nesdílím) je jedna věc a zájem o Koreu věc druhá.

Takže díky za reklamu! a Korejskému poloostrovu třikrát nazdar!

Náměstí nebeského klidu

2008-10-17T14:10:00.000+02:00

Korejský hip hop

2008-10-17T14:09:00.000+02:00

Aoutor: Vojta Pitra

Jde o můj překlad článku z wikipedie. Ke článku jsem vytvořil i vlastní kompilaci, abyste si mohli poslechnout, o čem je řeč. A ke kompilace jsem udělal i obálku.

V Soulu se hiphopová scéna rozšířila do formy kulturního fenoménu. Mezi nejvýznamnější představitele patří Jo PD, Drunken Tiger, PSY, Dynamic Duo a Epik High. Někteří novináři tvrdí, že korejský hip hop se pevně usadil ve společnosti jako vážný a sociálně uvědomělý protipól k často povrchnímu a rozpačitému střednímu proudu, který prostupuje celým korejským hudebním průmyslem.

Kořeny

Hip hop začal získávat popularitu v polovině devadesátých let. Původně se rozšířil jako odpověď na určité sociální jevy jako intenzivní tlak na akademický úspěch, politická korupce a vládní cenzura. Po dvou dekádách se objevila nová generace mladých lidí nazývaná shinsaedae. Tato nová generace má jiný žebříček hodnot než jejich předchůdci a začala poslouchat hip hop.

Proti systému

Korejský hip hop představuje protiklad k tradiční korejské společnosti v mnoha ohledech. Mnoho korejských umělců, včetně Seo Taiji and the boys se snaží snížit důraz kladený úspěch při studiu, který je v Koreji tradičně vysoce ceněn. Tyto skupiny navíc bojují proti práci korejského cenzurního úřadu a byly velmi úspěšné v minimalizování dopadu vládní cenzury na hudební průmysl. Mnozí hiphopoví umělci jsou činní v odhalování vládní korupce.

Tradiční stereotypy

Navzdory radikálnosti poselství, které korejský hip hop vysílá, se stále drží tradičních genderových stereotypů. Přestože je mezi fanoušky velké množství dívek, žádná dívčí hiphopová skupina doteď na domácí scéně neprorazila. V příštích letech bude cesta, kterou se bude ubírat domácí scéna, záležet na pohlaví. Jediná úspěšná umělkyně byla T (aka Tasha Reid neboli Yoon Mi-rae).

Úspěšní umělci

Známý korejští hiphopeři se často svým zpěvem podobají svým americkým protějškům v R&B a populární hudbě. Mezi průkopníky patří 3534, Seo Taiji and Boys, Deux a DJ Doc. Téměř výlučně byla používána korejština. Seo Taiji, který přešel k heavy metalu, často používá ve svých skladbách tvrdé kytary a někteří umělci jsou ovlivnění technem. Malá skupina umělců, mezi nimi například Seo Taiji a Yuk Kak-soo, začleňují do své hudby prvky tradiční korejské hudby jako je pansori nebo nongak (vesnická hudba). Charakteristické je to pro Seo Taijiho píseň Come back home, která svým stylem připomíná Cypress Hill.

video: Seo Taiji & The Boys - Come back home

První korejskou deskou, která přivedla do Koreje hip hop, bylo debutové album rappera 3534 z roku 1993. První čistě rappovou deskou byl debut Kim Jin-pyoa z roku 1997. Podle rappera Tabla z Epik High: „Zvládli jsme přinejmenším formu – beaty, rýmy, koncerty, vzhled – to všechno je k nerozeznání od scény ve Spojených státech. Společenská odezva má před sebou ale ještě dlouhou cestu. To poselství se k průměrným posluchačům dostává velmi pomalu.“ Mnoho rapperů dosáhlo úspěchu i v mainstreamové hudbě. Patří mezi ně například Jinusean, 1TYM, MC Sniper, Dynamic Duo nebo Epik High.

Malý underground

Rap a hip hop je pro většinu dospělých a dětí stále tvrdý oříšek. Například ženské publikum s písněmi ve skutečnosti vůbec nesouzní. Ne všechny, ale některé z nich jsou šílené fanynky, kterým se říká Ppa-Soon-Ee. Vzhledem k této situaci se skuteční undergroundoví rappeři neobjevují na celonárodních televizích. Soul Company, Master Plan, Soul Connection, Big Deal a další, většina z nich není vidět, ale jejich hudební úroveň je vysoká. Pravý rappeři jsou proti médiím. Korejský undergroundový hip hop je velmi malá uzavřená obec. Slavní undergroundoví rappeři jsou MC Sniper, The Quiett a Kebee.

Breakdance

Co korejská breakdanceová skupina Expression vyhrála v roce 2002 nejprestižnější celosvětovou soutěž Battle of the Year, tak si breakdance získal v zemi obrovskou popularitu a velmi často se objevuje v celonárodních televizích. V současnosti je Korea jednou z vedoucích zemí v celosvětovém měřítku. Z posledních čtyř ročníků Battle of the Year jich zástupci Koreje vyhráli tři a jednou byli druzí.

Various Artists - Korean Hip Hop Compilation

01 TBNY - Drama (ft. Unknown DJs)
02 MC Sniper - Tteonaneun Neowa Nameun Na (ft. MC BK)
03 Dynamic Duo - Heartbreaker (ft. J.W.)
04 The Quiett - Ddwieoga (ft. Tiger JK and Jinbo)
05 Swagger - Hello New World (ft. Outsider)
06 DBray - Track 06
07 Double K - City Hunter
08 Lomptimist - D.A.R.K.(ft. Tablo, Mithra)
09 Jinusean - A-Yo
10 Dynamic Duo - Track 10
11 Baechigi - Track 14
12 Simon Dominic - Track 03 (ft. Dok2, E-Sens)
13 Seo Taiji & Boys - Come Back Home
14 Free style - Eodumi naerin bamimyeon (D.Flex)
15 Infinite Flow - Rain Bow (feat. Tablo & JW)
16 MC Sniper - Better Than Yesterday
17 Jinusean - Track 04
18 Double K - Kiss me
19 TBNY - TuruMan Show (ft. Sean2Slow and DJ Bamboo)
20 The Quiett - Jinheulk Sogeseo Pineun Kkot (ft. Kebee and MC Meta)
21 Leo Kekoa - Like That (ft. Rhyme Bus)
22 Infinite Flow - Hip Hop For Respect

Je to otagovaný jako album "Korean Hip Hop Compilation" a intrepret jako "Various Artists", aby vám to třeba v mobilu neudělalo bordel.

To nejlepší z Pekingu!

2008-10-16T13:34:00.004+02:00

Naše země, Dokdo

2008-10-16T13:06:00.000+02:00

Autor: Michal Utikal

Po vznesení nároku na ostrovy Senkaku[1] a ruské Kurilské ostrovy si Japonsko brousí zuby na jihokorejský ostrůvek Dokdo (독도) ležící 87.4km jihovýchodně od nejbližšího spřáteleného ostrova Ulleungdo (울릉도). Když v roce 1952 korejský prezident Li Syn-man nakreslil linku poválečných rozdělení vod, zahrnul tento malý ostrůvek o rozloze 187,450m² (ne)oprávněně ke korejské straně a nyní o skutečném vlastníkovi probíhají četné diskuze.

Po zařazení tohoto ostrova do japonských středoškolských učebnic, jakožto výsostného území Japonska pod názvem Takeshima, se vzedmula vlna odporu. Mohli bychom namítnout, že zařazení učiva o sporu zákonem nerozhodnutém, nejenom že není korektní vůči dětem, ale jde o mezinárodní provokaci s cílem přivést tento problém až před mezinárodní arbitáž, kde by možný výsledek díky politické převaze, zřejmě hovořil ve prospěch Japonska. Takovéto řešení tedy z jihokorejské strany je tím nejméně vhodným. V ideálním případě by měla převládat snaha vyhnout se mezinárodní pozornosti, jenže to je problém. Korejci jsou patřičně temperamentní a podobné nařčení si nenechají líbit. Mluví se tu o obraně se zbraní v ruce, což by bylo z korejské strany značným hrdinstvím, vezmeme-li v úvahu Japonsko se svou druhou největší ekonomikou na světě a hrubým domácím produktem na hlavu přesahujícím korejský téměř 3.5 násobně.

Zdá se, že nás po kauze 'Šíleného hovězího' čekají podobné protesty za záchranu malého ostrůvku. Své polínko do ohně si přiložila i americká Board on Geographic Names (BGN), když ve svých záznamech změnila vlastníka z původní Korejské republiky na území bez vlastníka. Jenže to bylo vzápětí, po telefonátu vysoce postaveného člena jihokorejské vlády a osobním přičinění George Bushe, změněno zpět na původní hodnotu. Amerika si i nadále udržuje neutrální postoj a mezinárodní souboj o pár kamenů, tak stále nemá jasného vítěze a v zásadě potenciální vlastnictví mnoho výhod nepřináší, snad kromě dosud řádně neprozkoumaných možností těžby zemního plynu.

Bitva se strhla i mezi světovými lingvisty o to, kdo dokáže věrohodněji přeložit konkrétní historické záznamy, a tím přiklonit misku vah na svou stranu. Navíc roli hraje i vynikající zrak. Zatímco je možné při příznivém počasí Dokdo z nejbližšího korejského ostrova Ulleungdo zahlédnout , o druhé straně to stejné neplatí. Japonská strana se hájí tím, že první kdo na ostrov dopravoval Korejce byly japonští rybáři, protože v té době neměli dostatečně kvalitní plavidla a navíc k potenciálnímu zabrání ostrova došlo již před začátkem okupace.

Pokud by opravdu došlo na mezinárodní arbitráž a vezmeme-li v potaz výsledek podobného sporu o podobný ostrov v Asijském regionu, zásadní roli bude hrát, kdo o ostrov lépe pečuje. Jisté je, že před japonskou okupací ostrov Korejci využíván nebyl. Během ní jej pak navštěvovali japonští rybáři a v součastnosti je „obsazen“ dvojčlennou korejskou posádkou.

Nyní přispěchal na pomoc se svojí kampaní i největší korejský internetový vyhledávací systém Naver.com, který ve své branži snadno převálcuje Google.com, a to drtivým 76% podílem na trhu. Vidíte, na všem se dá vydělat, nevím jak vy, ale já si alespoň jednu z těch knížek hned poběžím koupit, byť o jejich nestrannosti se dá pochybovat.

Ref. pro více informací srov. http://dokdo-or-takeshima.blogspot.com/

Klučík, co nemá rád hovězí

2008-10-15T12:43:00.000+02:00

Animace pro nejmenší

2008-10-15T12:40:00.000+02:00

Autor: Michal Utikal

Semestr skončil (asi už začal ten další, ale to nevadí - pozn. Martin), mám prázdniny asi na dva týdny, než opět začne výuka. Jelikož jsem úspěšně postoupil do patého stupně korejského jazyka, dovolte mi tedy vám přeložit něco, čím si jistě prošlo každé malé korejče.

Taneček pro děti

Tři medvědi

Tři medvědi jsou v jednom domě
Táta medvěd, máma medvědice, medvídě
Táta medvěd je tlustý, máma je štíhlá, medvídě je moc roztomilé
Stále smějí a spokojeně si žijí

I populární anální humor má své kořeny v ranném dětství. Dovolil bych si spekulovat, že též odhazovaní toaletního papíru do koše vedle záchodu má svou genealogii právě zde.

Hovínková písnička

Tlusté Tlustéé Tlustéé hovínko!
Tlusté Tlustéé Tlustéé hovínko!
Nemám rád zácpu, raději pravidelně kakám
Když vysvitne ranní slunce, hned pospíchám na záchod
Kdykoliv teď jím, moje tělo přerůstá
Jedl jsi vodní meloun? Raději se podívej! Chutný Ongsan
Jedl jsi meloun? Raději se podívej! Čokoládové sušenky
Pil jsi mléko? Raději se podívej! Jollypong
Hovínko stále, hovínko stále, stále, stále
Nemám rád zácpu, raději pravidelně kakám
Skvělé skvělé! Dneska krásné hovínko!
Tak zatlač, zatlač
Zadrž dech a podívej se. Arašídy
Zakruť boky a podívej se. Medový preclík
Zatoč se dokola a podívej se. Cibulový kroužek
Hovínko stále, hovínko stále, stále, stále
Také dnes kakej hojně
Také dnes kakej hojně
Tlusté Tlustéé Tlustéé hovínko
Tlusté Tlustéé Tlustéé hovínko

뚱뚱 뚜두둥 뚱뚜두둥 응가!
뚱뚱 뚜두둥 뚱뚜두둥 응가!
변비싫어 쾨변좋아 변비싫어 쾌변좋아
아침해가 비추면 달려가는 화장실
어제 먹은 것들이 내몸을 빠져나와
참외를 드셨나요? 확인을 해보세요 맛동산
수박을 드셨나요? 확인을 해보세요 초코칩쿠키
우유를 드셨나요? 확인을 해보세요 조리포옹
응가쭉 응가쭉 응가응가 쭈욱 쭈욱
변비싫어 쾌변좋아 변비싫어 쾌변좋아
조아조아 오늘은 이쁜모양응가를
만들어나 볼까나 만들어나 볼까나
싸는 중 간힘을 줘보세요 확인을 해보세요 땅콩
엉덩이를 틀어보고 확인을 해보세요. 꿀꽈배기
빙글빙글 돌려보고 확인을 해보세요. 양파링
응가쭉 응가쭉 응가응가쭈욱쭈욱
오늘도 기운차게 힘을줘 뽑아내요
오늘도 기운차게 힘을줘 뽑아내요
뚱뚱뚜두둥뚱뚜두둥 응가!
뚱뚱뚜두둥뚱뚜두둥 응가!

Severokorejská dílna

Veverky a ježci (다람이와 고슴도치)

Další roztomilé písničky - o mrkvích, hvězdách, nudlích, číslech, rýži...

http://kr.youtube.com/profile_videos?user=chloe1024

Severokorejská tvorba, nejenom kreslená

http://kr.youtube.com/profile_videos?p=r&user=juchekorea&page=1

Během "Festivalu Lampiómů" v Soulu

2008-10-14T12:36:00.002+02:00

Nejúspěšnější korejské filmy všech dob, druhá část

2008-10-14T12:32:00.000+02:00

Autor: Vojta Pitra

Dokončení prvního dílu a osm nejúspěšnějších filmů všech dob.

8. May 18 (2007)
- 7,280,000 diváků

Historické drama vypráví o jedné smutné kapitole korejských dějin a to o studentských bouřích v městě Kwangdžu, které byly krvavě potlačeny armádními jednotkami. Ve filmu proteče spousta krve a uvidíte spoustu patetických scén s vlající korejskou vlajkou a buditelskými proslovy. K odlehčení jsou tu dvě komické postavičky, jejichž fekální humor film spíše shazuje dolů. Zajímavostí je, že hudbu k filmu nahrál Český filharmonický orchestr.

7. Welcome To Dongmakgol (2005)
- 8,002,594 diváků

V jedné zapadlé, válkou nedotčené vesničce se během korejské války setkávají vojáci znepřátelených armád a do party přibude i jeden Američan. Po počátečním vyhroceném setkání napětí opadá a začnou vznikat vzájemná přátelství. Welcome to Dongmakgol ale není obyčejným filmem o přátelství a nesmyslnosti války. Je mnohem víc, má v sobě až surrealistické kouzlo, které si podmaní snad každého a dělá z filmu neobyčejný zážitek. Například když ve skladu kukuřice vybuchne granát a na celou vesnici začne zpomaleně chumelit popkorn. A takových scén je zde spousta a dělají z tohoto filmu opravdový skvost. Může za to i úžasná hudba o slavného japonského skladatele Joea Hisaishiho, známého ze spolupráce s Takeshim Kitanem.

6. Friend (2001)
- 8,180,000 diváků

Podle mého nejlepší korejská gangsterka je na šestém místě. Na začátku vidíme ještě malé kluky, kteří jen krátce chodí na základní školu a hádají se, jestli je rychlejší legendární plavec Cho Oh-ryun nebo mořská želva. Společně absolvují i střední školu, ale poté se jejich osudu rozcházejí a z dvou z nich se stávají šéfové znepřátelených gangů. Přestože Friend má v sobě to nejlepší z mafiánských filmů, jeho hlavním poselstvím je ukázat sílu přátelství, které nic nerozdělí. Už jen při sledování upoutávky, kterou snadno najdete na youtube, mi běhá mráz po zádech. Další opravdový klenot v tomto žebříčku.

5. D-War (2007)
- 8,420,000 diváků

Korejsko-americká koprodukce, ve které si to v Americe rozdávají digitální draci s armádou. Film režíroval Korejec, ale hrají v něm pouze druhořadí američtí herci, které jste nejspíše nikdy nikde neviděli. Pokud jste ochotni vypnout mozek a prominout slabší triky, možná si film užijete. Pokud tedy patříte mezi ty, kteří si užívají Anakondu nebo Godzillu. Film má navíc dost obroušené hrany, aby na něho mohly rodiny s dětmi, takže jeho přitažlivost klesá i u vyznavačů krvavých podívaných. Producenti evidentně toužili udělat s filmem díru do světa, nebo minimálně do Ameriky, ale to se jim nepovedlo. Doma film bodoval, ale zbytku světa byl ukradený. Ze Severní Ameriky si sice přivezl téměř jedenáct milionů dolarů na tržbách a stal se tak nejúspěšnějším korejským filmem uvedeným za velkou louží, ale s takovýmto výsledkem si vás milovníci hotdogů sotva všimnou. U nás si D-War můžete půjčit na dvd pod názvem Dračí války.

4. Silmido (2003)
- 11,108,000 diváků

Silmido je název malého ostrova nedaleko mezinárodního letiště Inčchon, kde byla cvičena skupina kriminálníků, která měla provést odvetný atentát na severokorejského vůdce Kim Ir-sena. Rozkaz byl ale zrušen a komando mělo byt zlikvidováno. V té chvíli se děj odchyluje od již stokrát viděného a sama skutečnost píše zajímavý scénář. Historické drama je inspirováno reálnými událostmi a po premiéře se okamžitě stalo nejúspěšnějším domácím filmem vůbec. Na ostrově Silmido můžete ještě dnes vidět místa, kde probíhal krutý trénink a po úspěchu filmu se stal oblíbeným místem domácích turistů.

3. Taegukgi (2004)
- 11,746,135 diváků

Taegukgi, neboli korejská vlajka, je velkolepá podívaná z korejské války, která hravě snese měřítko i s hollywoodskými velkofilmy jako Zachraňte vojína Ryana. Film vypraví o dvou bratrech, jejichž osudy rozdělí válka. Starší bratr se snaží chránit mladšího, který je nadějí rodiny, a vrhá se do nejnebezpečnějších úkolů, aby jeho bratr nemusel válčit a zůstal na živu. Davové scény se stovkami komparzistů, letecké nálety, boje muže proti muži, dramatický příběh i několik dějových zvratů, nic z toho tu nechybí. U nás vyšel na dvd pod titulem Pouta války.

2. The King and The Clown (2005)
- 12,302,831 diváků

Jestliže u velkolepých akčních podívaných není umístění mezi nejnavštěvovanějšími filmy žádné překvapení, tak druhé místo Krále a klauna je doslova senzací. Historické kostýmní drama, které je adaptací divadelní hry, vypráví o skupině potulných herců, kteří svou hrou zesměšní krále a poté skončí jako baviči na královském paláci, kde svými hrami upozorňují na korupci a intriku na dvoře. Film je ale především dramatem o touze a lásce (většinou homosexuální) pro kterou jsme ochotni udělat cokoliv, třeba obětovat svůj život. Přestože jde o historický film, tak v něm není jediná akční scéna a přesto je strhující. Nikdy nevíte, jak se pološílený panovník, milující svého klauna, zachová a tím vás Král a klaun drží neustále v šachu.

1. The Host (2006)
– 13,019,740 diváků

Nejúspěšnějším korejským filmem všech dob je v současnosti The Host. Mutant, pod tímto názvem běžel film na festivalu v Karlových Varech, je o příšeře žijící v řece Han. Neboli další digitální monstrum v první pětce. The host je naštěstí mnohem lepší film než dračí D-War, přesto u něho bude normální divák nejspíš nevěřícně kroutit hlavou. Oproti klasickým monstr filmům se drží více při zemi, nečekejte demolici poloviny Soulu nebo útok na monstrum z ponorky. Tady jde více o rodinné drama a honbu za záchranou dcery, kterou si monstrum vzalo do svého úkrytu na potom. Díky tomu máte aspoň šanci sžít se s postavami na rozdíl od D-War, kde vám jsou všichni ukradení, a jenom se díváte, co vybuchne příště. Na Mutanta se asi těžko budete dívat s rodiči a babičkou v neděli odpoledne, ale pokud vám nevadí digitální příšera v hlavní roli a umíte se na čas oprostit od přízemní logiky, můžete si ty dvě hodiny strávené s tímto filmem pěkně užít.

Pro zajímavost českým rekordmanem je dosud Kolja z roku 1996 s jedním milionem a necelými tři sta padesáti tisíci diváky. V poměru k počtu obyvatel tedy Kolju viděl zhruba každý desátý Čech, korejského Mutanta viděl každý čtvrtý Korejec. Pořád máme ještě co dohánět, takže neseďte doma a běžte do kina.

Během "hovězí" demonstrace - City Hall v obležení

2008-10-13T12:28:00.000+02:00

Nejúspěšnější korejské filmy všech dob, první část

2008-10-13T12:26:00.001+02:00

Autor: Vojta Pitra (díky za tenhle skvělý článek!)

Než se podíváme, jaké filmy nejvíce přitahují domácí diváky, řekněme si krátce něco o korejské kinematografii. Současný boom korejské kinematografie nastartovala na konci 90. let skutečnost, že se do ní rozhodly investovat největší korejské společnosti. S rostoucími rozpočty rostla žánrová rozmanitost, technická kvalita a hlavně divácká návštěvnost. Za zlomový film je obecně považován akční hit Shiri, který zaznamenal do té doby nevídaný divácký úspěch a nastartoval hon na diváky. Téměř každý rok poté padl divácky rekord v návštěvnosti a většinou se o to postaral výpravný velkofilm. Domácí filmy ve své expanzi dosáhly dokonce nadpolovičního podílu mezi všemi uváděnými filmy v Koreji, což je věc jinde ve světě nevídaná. Velkou výhodou korejských filmů je prakticky neexistující žánrové omezení. Velkou popularitu mají stále i přes klesající kvalitu a originalitu korejské horory, mezi nejúspěšnější filmy patří výpravné historické spektákly, ať už se odehrávají okolo korejské války či v dávných královstvích. Mezi pěti nejnavštěvovanějšími filmy jsou dva monstr filmy s digitálními příšerami v hlavních rolích, každoročně zazáří nějaká gangsterka nebo drsné krimi, které si nebere žádné servítky a z vysoka kašle na divácká očekávání a žánrová klišé. Mezi nejúspěšnějšími filmy se sice neobjevují, ale velké oblibě nejen mezi domácími diváky se těší korejské romantické filmy, jak dramatické či komediální. K nejoblíbenějším žánrům doma i v zahraničí patří takzvané „zlé filmy“, ve kterých se dějí hrdinům šeredné věci, ale diváci se při nich skvěle baví a nezřídka propadají v ohlušující smích. Čím jsou ale korejské filmy zcela výjimečné snad v rámci celosvětové produkce je právě míchání těchto žánrů. Takové dějové zvraty, jaké zde uvidíte, by nejspíše v amerických či evropských filmech budily rozpaky, ale zde působí přirozeně a často právě ony vytvářejí tu přidanou kvalitu, která je odlišuje od ničím překvapující a v politické korektnosti se topící evroamerické produkce. Na pokraji diváckého zájmu jsou potom artové a dokumentární filmy, které doma v podstatě bojují o přežití, ale za to sbírají ceny na nejvýznamnějších evropských filmových festivalech.

Teď už se ale pojďme podívat na nejnavštěvovanější korejské filmy všech dob. Představíme si jich rovnou patnáct a vezmeme to vzestupně, aby nás to nejlepší čekalo na konec.

15. Marrying The Mafia 2 (2005)
- 5,663,000 diváků

První ze dvou pokračování a první ze dvou čistokrevných komedií mezi nejúspěšnějšími filmy. Marrying the Mafia 2 vypráví o mafiánském bossovi, který se zamiluje do ženy, o které později zjistí, že je státní žalobce. Dokáže láska překonat rozdíl v jejich pracovní náplni? Jistě ano, ale nebude to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Hlavní otázka zůstává, zasmějeme se přitom? Tady už je odpověď o něco složitější. Mafiánské vdavky jsou totiž nejkomerčnější komedie, jakou si dovedete představit. Spousta vtipů je na hranici trapnosti a řada z nich i za ní. Pořád tu ale zůstává i dost povedených a ústřední herecký pár, který dokáže slušně zahrát i ty nejpitomější situace. Na jemný humor takového Forresta Gumpa rovnou zapomeňte, ale jestli se dokážete bavit při komediích od Bena Stillera, nejspíš si užijete i tuhle veleúspěšnou korejskou komedii.

14. Joint Security Area (2000)
- 5,830,000 diváků

V demilitarizované zóně došlo během přestřelky k smrti dvou severokorejských vojáků. Událost přijíždí vyšetřit zástupci z komise neutrálních států. Doteď nejúspěšnější film světově známého režiséra Park Chan-wooka, který se později zaskvěl svou slavnou trilogií o pomstě, jejíž dva díly běžely i u nás v kinech. Joint security area je hvězdně obsazené drama odehrávající se v místech, kam se žádný normální Korejec nikdy nepodívá. Není se proto co divit, že se přišli podívat aspoň do kina. Film v sobě nese i velmi humánní poselství, když je vlastně celý o přátelství mezi vojáky znepřátelených zemí.

13. My Boss My Teacher (2006)
- 6,105,431 diváků

My boss my teacher je pokračování úspěšné komedie My boss my hero z roku 2001, ve které byl nevzdělaný mafián donucen nastoupit na střední školu a získat vzdělání, protože být mafiánem není přece práce pro blbce. V tomto pokračování nastupuje náš hrdina na střední školu jako učitel etiky. Mezi jeho žáky je navíc jeho šéf, což by mělo vést k řadě vtipných situací, ale bohužel jen málokdy se to podaří. Když se odprostíme od toho, že v podstatě jde o opakování stejné formule z prvního dílu, pořád je tu ten problém, že ten prostě není moc vtipný. Snaží se skórovat hned na několika polích zároveň, následkem čehož svůj hlavní zápas o pobavení diváka prohrává. Loni vznikl dokonce třetí díl, na němž se nepodílel nikdo z tvůrců prvních dvou filmů, a který jen potvrzuje sestupnou tendenci této série. Jako by toho ale nebylo dost, letos půjde do kin ženská verze My woman, my teacher.

12. Shiri (1999)
- 6,210,000 diváků

Jeden z nejdůležitějších filmů posledních dvaceti let. Nastartoval tvorbu velkých letních blockbusterů s mohutnými rozpočty a lákajících davy diváků, který se svou technickou kvalitou vyrovná hollywoodským trhákům. Po své premiéře byl Shiri nejúspěšnějším filmem historie (stávající rekord Titanicu překonal o dva miliony diváků) a tento primát držel dva roky, než ho překonala gangsterka Friend. Špionážní drama vypráví o severokorejském komandu, které ukradne výbušniny a rozmístí je na několika místech v Soulu, včetně fotbalového stadionu, na kterém se má odehrát utkání mezi Jižní a Severní Koreou. Podaří se jihokorejským tajným agentům zabránit hrozící katastrofě?

11. 200 Pound Beauty (2006)
- 6,619,498 diváků

Jediný zástupce romantických komedií v tomto žebříčku. Jak už název napovídá, jde tu o krásu a její množství. Hlavní hrdinka je totiž opravdu hodně obézní žena, která nádherně zpívá. Jejího hlasu využívá krásná hubená zpěvačka, která pro změnu zpívat neumí. Když uslyší od svého manažera, kterého tajně miluje, několik nelichotivých slov o svém vzhledu, rozhodně podstoupit plastiku celého těla. 200 pounds beauty je povedená komedie, která naštěstí nikdy nesklouzává k fekálnímu humoru, jak je tomu v jiných korejských komediích často zvykem. Samosebou dojde i na romantiku, která nesmí v žádném korejském filmu chybět. Téma plastických operací a honbu za krásou zpracoval v o poznání vážnějším duchu Kim Ki-duk ve filmu Čas.

10. Tazza: The High Rollers (2006)
- 6,847,777 diváků

War of flower, jak zní alternativní název, je gamblerské drama podle komiksové předlohy, ve kterém najdete spoustu atraktivních věcí, svůdnou famme fatale, gamblerskou legendu, ďábelského padoucha, co mlátí soupeře kladivem do ruky, prosťáčka, který se naučí řemeslu začne vydělávat těžké peníze. Když jeho učitel vypadne z vlaku s useknutou rukou, rozhodne se ho pomstít. Mohl to být skvělý film ve stylu Ritchiho Podfucku, ale to by nesměl být tak zmatený a hlavně přetažený. Sledovat dvě a půl hodiny karetních partií, kterým navíc vůbec nerozumíte, je na hraně únosnosti. Méně je někdy více.

9. The good, the Bad, the Word (2008)
– 7,027,692 diváků

Nejdražší korejský film všech dob vypráví příběh tří desperátů, kteří ve třicátých letech minulého století v dalekém Mandžusku pasou po mapě k pokladu. Tři z největších domácích hereckých hvězd pod taktovkou talentovaného režiséra podle všeho natočili prvotřídní western. Ano, slyšíte dobře, western. Jestli byl nějaký žánr, do kterého se Korejci ještě nepustili, byl to právě western. To už ale neplatí. Název každému jistě připomene slavný spagetti western od Sergia Leoneho Hodný, zlý a ošklivý a není to náhoda. Hodný, zlý a divný na něho v mnohém odkazuje a je proto označován za kimči western.

Kambodža

2008-10-09T16:07:00.001+02:00

Trochu jsem přemýšlel, jestli se sem následující text hodí. Není o Jižní Koreji, ale o Kambodži. Pak jsem si řekl, zkusíme to (navíc není první - někde je tu "schovaný" i Michalův text o zážitcích z Japonska).

Pokud vám to přijde jako vyloženě off-topic, dejte mi pls. vědět. Ve zkrácené formě vyšel ve Finmagu - Finančním magazínu, kde jsem začal pracovat.

Jinak pokud někdy budete mít možnost, rozhodně se Kambodže podívejte. Neskutečný zážitek. Čím dřív se tam vydáte, tím lepší. Za 15 let už bude po všem...

Ve stínu nejrovnějšího z rovných

2008-10-09T14:48:00.000+02:00

„Pokud vykopeme dostatek kanálů, bude voda! Pokud bude voda, bude rýže! Pokud bude rýže, budeme mít cokoliv, na co jen pomyslíme!“ Právě tak znělo oficiální heslo Pol Potových Rudých Khmerů. Jeho naplnění podřídil „Bratr číslo jedna“ vše. Od konce kambodžské variace na bratrskou agrární utopii sice letos uplynuly bez jednoho roku tři dekády, země se však stále ještě úplně nevzpamatovala. A i když se blýská na lepší časy, Khmerové, kdysi mocný národ ovládající celou jihovýchodní Asii, nemají ani zdaleka vyhráno.

Pahorek jedovatých stromů

Absurdní preciznost, s níž se ve Francii vzdělaný intelektuál Saloth Sar (Pol Pot bylo jeho nom de guerre) rozhodl v květnu roku 1975 realizovat svůj sen, se nesmazatelně vryla do dějin. Nikdo, ani Josef Stalin, ani Mao či severokorejský „velký vůdce“ Kim Ir-sen se nikdy nepokusil o tak radikální reformu společenského uspořádání, jakou doslova ze dne na den uskutečnil Sar.

Pod jeho dirigentskou taktovkou rozdělili Rudí Khmerové lid na tři skupiny – kopáče, pěstitele a drobné řemeslníky zajišťující základní nezbytnosti. Všechna ostatní povolání se stala nežádoucí. Obyvatelé větších měst včetně dvoumilionového Phnom Penhu režim prohlásil za neužitečné parazity. Právníky, obchodníky či umělce čekal nekonečný pochod do převýchovných táborů, kde z nich měli být prací a nekončící ideologickou masáží vychováni členové nové beztřídní společnosti. Kdysi rušná centra obchodu se doslova přes noc proměnila v města duchů. Peníze, soukromé vlastnictví, stejně jako například brýle či cizí jazyky, prohlásili Rudí Khmerové za zbytečné a zakázali je. Každý, kdo projevil nesouhlas, byl okamžitě a často s celou rodinou zlikvidován. Nedostatek potravin (velká část úrody byla pravidelně posílána do Číny výměnou za vojenskou techniku) a zdravotnických potřeb si okamžitě začaly vybírat svou daň. Pol Potův experiment zaplatilo životem jeden a půl milionu Kambodžanů. Plná pětina tehdejší populace.

Nechvalně proslulo především vezení Tuol Sleng v centru Phnom Penhu. „V khmerštině tenhle výraz znamená doslova pahorek jedovatých stromů. Pokud se za vámi jednou zavřely jeho brány, váš osud byl zpečetěn. Ze sedmnácti tisíc internovaných osob jich přežilo jen dvanáct. Moje rodiče mezi nimi nebyli,“ vypráví mi starší Khmerka, která mě po nenápadné bílé budově provází. Na rozdíl od technicky precizních nacistů rozsévajících odosobněnou smrt vraždili Rudí Khmerové „klasickými“ metodami – mačetami, krumpáči, trubkami. Střelivo bylo příliš vzácné, aby se jím plýtvalo. Po pěti letech řádění v Kambodži nezůstala rodina, jež by někoho neztratila. Eskalující spirála brutálního násilí potvrdila, že víra v utopickou rovnost je nejhorším zabijákem v historii lidstva. „Pol Pot mi zabil oba prarodiče. Společnost, která chtěla od každého brát podle jeho schopností a každému dávat podle jeho potřeb, nakonec brala, co se jí zachtělo. Nevrátila nic.“ Tuším, že Serey tuhle frázi opakuje každému, kdo si zaplatí jeho služby, přesto cítím, že rány zůstávají nezacelené i třicet let poté. Každý má svůj příběh. Těch se šťastným koncem je minimum.

V zemi nedávno začal ostře sledovaný proces s posledními žijícími špičkami tehdejšího režimu. Jeho význam je především hluboce symbolický. Traumatizovaná společnost věří, že s usvědčujícím rozsudkem přijde i katarze. Poslední tlustá čára za minulostí. Sám Pol Pot zemřel až v roce 1998. Po vietnamské invazi, která ukončila nejdůsledněji realizovaný komunistický sen, léta bojoval proti nové vládě. Podporovali ho jak čínští komunisté, tak paradoxně také Spojené státy. Poslední rok druhého milénia byl prvním skutečně mírovým po třiceti letech. Nové tisíciletí odstartovalo sérii změn pokračující do současnosti. V roce 2004 se země dočkala další symbolické proměny. Na kambodžský trůn nastoupil Norodom Sihamoni. V bývalém Československu vystudovaný tanečník klasického baletu plynně hovořící česky, anglicky, francouzsky a rusky má sice především ceremoniální funkce, přesto se těší obrovské úctě Kambodžanů.

Z prachu a popela

„Před deseti lety jsem pracoval jako metař. O takovéhle budoucnosti se mi nikdy nesnilo,“ vyznává se mi majitel luxusního butiku s hedvábnými produkty v centru Phnom Penhu Sam. Za poslední dekádu se toho tolik změnilo. Hlavní je, že k nám zase jezdí turisté,“ dodává, zatímco se jeho žena, kterou jedna z mnoha stále aktivních nášlapných min připravila o nohu, věnuje páru postarších amerických turistek. Ty si nakonec odnášejí několik barevných šátků a každá po jedné ručně vyrobené kabelce. Samova žena pro jistotu ještě jednou přepočítá štos dolarových bankovek. Ačkoliv je oficiální měnou kambodžský riel znovuzavedený a zdarma rozšířený mezi populaci po svržení Rudých Khmerů, platí se hlavně bankovkami s americkými prezidenty.

Pod Sihamoniovou patronací Kambodža pomalu povstává z utopického popeliště. Podle údajů Asijské rozvojové banky rostl hrubý domácí produkt za poslední tři roky jedenáctiprocentním tempem a objem přímých zahraničních investic v loni přesáhl 600 milionů dolarů (7 % HDP). Poprvé tak překročil sumu věnovanou zemi v rámci programů rozvojové pomoci. Levná pracovní síla láká především businessmany z Číny, Jižní Koreje a Japonska. Západ si z pomyslného koláče investic ukrajuje sice jen 15 %, vše ale bohatě vynahrazují výdaje turistů znovuobjevujících poslední půlstoletí zapovězený ráj. Životní úroveň se však zvyšuje především ve městech a několika populárních lokalitách. Ke třem čtvrtinám populace žijícím ze soběstačného zemědělství se díky neefektivní a zkorumpované centrální vládě dostává jen matný odraz bohatství produkovaného v nových prosklených mrakodrapech a luxusních hotelích.

Sex za pár dolarů

„Rád bych vás ještě upozornil, že platí přísný zákaz společnic na hotelových pokojích,“ upozorňuje mě recepční v hotelu Cambodiana, jednom z nejluxusnějších v zemi. Když ale v podvečer sedím v hotelovém baru na břehu unaveného Mekongu, vidím realitu zcela odlišnou. Smíšené páry se jeden po druhém pomalu vytrácejí k výtahům. Recepční se tváří jakoby nic.

Společně s dolary západních investorů a cestovatelů v zemi zapustila hluboké kořeny prostituce. Sexuální turisté se sem uchylují ze sousedního Thajska kvůli nižším cenám a „líné“ polici, která je za patřičný obnos vždy ochotná přivřít oči. „Do obchodu s bílým masem jsou, ať již přímo nebo nepřímo, zapojeny také politické elity země,“ konstatuje Cameron W. Barr z Institutu pro výzkum populace při univerzitě Mahidol. Na promenádách v centru měst tak pravidelně potkáváte postarší bílé muže ve velmi těsném obětí mladých dívek. „I ty nejstarší z 55 tisíc prostitutek v zemi jsou stále náctileté. Průměrný věk prostitutek je odhadován na patnáct let,“ uvádí Sao Chhoeurth pracující pro AFESIP, francouzskou neziskovou organizaci zachraňující dětské prostitutky ze spárů kuplířů.

Raketovým tempem roste také počet nakažených virem HIV. První případ byl v zemi diagnostikován v roce 1991. O dvanáct let později již dosáhl počet nakažených 170 tisíc. V současnosti v sobě zhoubného zabijáká nosí téměř dvě procenta dospělé populace. Nejvíc ze všech zemí v Asii. Nákaza je nejrozšířenější právě mezi prostitutkami v hlavním městě. „Právě proto jsou sexuální turisté ochotní zaplatit na místní poměry nehorázné několikasetdolarové částky za sexuální styk s pannou. Cena za ‚normální‘ služby přitom nepřekračuje deset dolarů,“ uvádí zpráva zpracovaná pro sever childexploatation.org.

Peníze bílého muže sice pomáhají místním znovu se postavit na vlastní nohy, každá mince má však svůj rub a líc. Brázda, již po sobě zanechávají sexuální turisté, je hlubší než hluboká.

Children of Cambodia

2008-10-09T14:01:00.002+02:00

Chong Khneas - výkladní skřín chudoby

2008-10-09T13:59:00.002+02:00

Tuk-tuk, kambodžská verze rikši, se pomalu šine asfaltovou silnicí ven z turisty přeplněného Siem Reapu – výchozího bodu pro návštěvu proslulého Angkor Watu. Cílem mojí cesty však nejsou středověké paláce, jejichž majestátnost vás i po tisíci letech naplňuje pokorou, ale Chong Khneas. Jedno z nejchudších sídel v Kambodži a místo, kde se naplno rozjelo nové odvětví „postmoderních“ cestovatelských choutek. Turismus za životem v bídě.

Není kam spěchat

Ačkoliv je asfaltová silnice na kambodžské poměry luxusní, musí Serey, můj průvodce a řidič v jedné osobě, neustále kličkovat. Dopravní pravidla neexistují, na silnici platí právo silnějšího a statečnějšího. Před stádem pohublého bílého skotu se ale nakonec musíme sklonit všichni. Nasupení řidiči kamionů troubí jako o život, ale Serey, jehož jméno v jazyce Khmerů znamená „narozen jako svobodný“, se jen ohlédne, omluvně se pousměje a zapálí další cigaretu. Souhlasně pokyvuji hlavou. Tonle Sap, největší sladkovodní jezero v jihovýchodní Asii, stejně jako izolovaná více než pětitisícová komunita Vietnamců a Khmerů obývající jedno z jeho ramen, z povrchu zemského jen tak nezmizí.

„Plovoucí vesnice“, jak se Chong Khneas přezdívá, je možná nejchudší sídlo ve státě, který se sám jen pozvolna zotavuje po fiasku socialistického experimentu Pol Potových Rudých Khmerů. Zatímco Vietnamci na jezeře žijí již od středověku, tak mi to alespoň vysvětluje lámanou angličtinou Serey, khmerské rodiny sem zahnaly právě následky nejdrastičtějšího pokusu o vytvoření rovnostářské společnosti. Není důvod mu nevěřit. K lukrativnímu provádění turistů toužících „dotknout se chudoby“ si nakrátko ostříhaný mladík s nikotinově žlutými prsty odskočil z vysokoškolských škamen.

Bez roušky ani ránu

Ani ne pětiletému pasáčkovi švihajícímu dlouhým prutem se nakonec podaří sluncem a podvýživou znavené stádo skotu přesvědčit a kolona se znovu dává do pohybu. Společně s ní se okamžitě zvedají oblaka načervenalého jílovitého prachu. Řidiči automobilů rychle zatahují okénka. I čtyřicetistupňové horko je jim milejší, než dusivá červená mračna. Jenže automobil je v zemi luxusem pro vyvolené, a silnicím tak, jako všude jinde v jihovýchodní Asii, vládnou motocykly, na něž se dokážou vměstnat celé početné rodiny. Ani pět či šest osob na stroji vzdáleně připomínajícím východoněmeckého Simsona není výjimkou. O helmu přitom na venkově nezavadíte. Teprve tady člověk docení vizi indického průmyslníka a tvůrce extrémně levného automobilu Ratana N. Taty.

Plný touhy nevybočovat z řady jsem i já zvolil tradiční způsob dopravy. Na prach jsem ale nepomyslel. Podobně jako ještě několikrát, mě i nyní zachraňuje Serey. Beze slova zastavuje u jedné z tradičních khmerských staveb, vysuté dřevěné chatrče na muřích nožkách chránících rodiny i domácí zvěř během dlouhého období dešťů. Tázavě zvednu obočí. „Dej mi chvilku, musím si tady něco zařídit,“ utrousí Serey a zmizí v útrobách domu. Za moment je zpět a podává mi bělostnou roušku.

S policisty se nediskutuje

Po zbytek cesty jsem sice chráněn před prachem, další neplánovaná překvapení na sebe ale nenechají dlouho čekat. Prvním z nich je cedule ohlašující pokladnu. Ano, abyste se mohli podívat do slumu, musíte zaplatit. A to na místní poměry hrozivých devět dolarů. „Co děláte s vybranými penězi,“ ptám se obtloustlého policisty v černých brýlích. „Co si myslíš, že s nimi děláme? Samozřejmě, že pomáháme místním, stavíme školy, hloubíme studny a tak podobně. Takže koukej zaplatit, nebo se otoč a zmiz,“ rozčiluje se policista. Pak začne khmersky debatovat se svým kolegou. Neustále mě přitom po očku sleduje. Nakonec zaplatím a s pochybně vypadajícím lístkem v kapse znovu nasedám do tuk-tuku. „Tohle by sis neměl dovolovat. Samozřejmě, že se z tvých peněz nedostane k lidem na jezeře ani cent, ale tak to prostě chodí. S policisty se zkrátka nediskutuje,“ kroutí hlavou Serey.

Korupce je v Kambodži všudypřítomná a právě policisté jsou, mimo státních agentur porcujících tučné příděly rozvojové pomoci, jejím ztělesněním. Podle žebříčku Transparency International je země, v níž na každého ze 14 milionů obyvatel připadá jedna dosud nezneškodněná nášlapná mina, 17. nejzkorumpovanějším státem světa (162. místo ze 179. sledovaných). Sereyovo varování dostává reálné obrysy o několik minut později. To už jsme na nezpevněné prašné cestě. Rychleji než krokem to ani zkušenému řidiči nejede. Asfalt skončil těsně za „check pointem“. „Řada turistů si návštěvu Chong Khneas rozmyslí a mezi plovoucí barabizny na jezeře se nikdy nevydá. Poté, co zaplatili, je to už ale policistům jedno,“ potvrzuje moji domněnku Serey.

Půl dolaru na den

Jen co stihl můj průvodce dokončit myšlenku, vynořila se z prachu před námi další uniforma. Serey rychle zastavuje svůj motocykl. Během krátkého proslovu jen tiše přikyvuje s hlavou sklopenou k zemi. Pak mu uniformovaný muž bez skrupulí zajede do náprsní kapsy, vytáhne tři dolarové bankovky a usměje se a pokývne hlavou, že můžeme pokračovat. „Je mi to líto, ale tyhle peníze ti budu muset naúčtovat,“ omlouvá se mi mladý Khmer. „Řekl mi, že si mám lépe vybírat své zákazníky,“ vysvětluje. Otrlost policistů a moderní vysílačky představují nebezpečný amalgám.

Tři dolary přitom podle údajů Světové banky z roku 2004 představují sumu, kterou potřebuje šestičlenná khmerská rodina na jeden den, aby se udržela nad hranicí chudoby. Osmdesát procent z této částky padne na zajištění základních potravin. Ze zbylých dvaceti procent se financuje vše ostatní. Od šatstva, přes výdaje na bydlení až po léky a nezbytné cigarety. Více než třetina Khmerů ale podle Světové banky musí vyžít s částkou ještě nižší.

I přes takto hrozivá čísla je patrné, že ani korupce a zneužívaní politické moci k vlastnímu obohacování, na něž si stěžuje téměř každý, s kým se na ulici dáte do řeči, nedokáže zvrátit zlepšující se ekonomickou situaci v zemi. Před 15 lety totiž žila pod hranicí chudoby plná polovina národa. I přesto je cena, kterou za život v přepychu hrstky vyvolených platí především obyvatelé venkova, příliš vysoká. Chong Khneas je toho zářným, i když smutným příkladem.

Očistný déšť

Čím blíže jsme k jezeru, jež se na konci období sucha smrskává na 2700 čtverečních kilometrů a metr hloubky, zatímco na vrcholu monzunové sezóny voda zaplavuje více než 16 tisíc čtverečních kilometrů a průměrná hloubka se pohybuje okolo devíti metrů, tím je zástavba hustší. Poslední stovky metrů už jsou zcela ve znamení vysutých proutěných chýší nalepených jedna na druhé. Všude se válejí odpadky – plastové pytle, plechovky, neidentifikovatelné zbyty čehosi. Hnijící stojatá voda se mísí s výkaly. K všudypřítomnému prachu se tak přidává štiplavý zápach. „Všichni se tady modlí, aby déšť, který spláchne nahromaděný odpad dál po proudu, přišel co nejrychleji,“ říká mi klidně Serey. Nedivím se. „Vítej v Chong Khneas,“ usměje po chvíli.

Mezi hromadami odpadků zvesela poletují nahé děti, opodál hraje skupinka adolescentů volejbal nad provizorní sítí - provazem nataženým mezi dvěma chatrčemi. Muži sedí v kroužcích na zemi. Kouří a diskutují. Kdo by čekal plejádu ztrápených obličejů, mýlil by se. „Život tu běží podle stejných pravidel jako kdekoliv jinde,“ nadhazuji Sereyovi. „To ano. Jenže málokdo se tady dožije pětačtyřiceti a děti umírají jako na běžícím pásu,“ vrátí mě na zem průvodce. Pro srovnání, střední délka života Kambodžanů byla stanovena na 59 let.

V Chong Khneas sice ani zdaleka nežije tolik lidí na tak malém prostoru jako v nairobské Kibeře, největším a nejchudším slumu na africkém kontinentu, nebo v Dharáví v indickém Bombaji, kde se na dvou kilometrech čtverečních mačká na 600 tisíc lidí, chatrče, populační exploze, smrt i zápach jsou však od těch keňských či indických k nerozeznání. Chudoba má zkrátka své univerzální atributy stejně jako bohatství. Bohaté zdobí luxusní kabelky od Luise Vuittona a jachty, miliony lidí na druhé straně barikády charakterizuje tyfus a hlad.

Na jezeře Tonle Sap se oba protiklady setkávají. Díky své relativní blízkosti k Siem Reapu a Angkoru se plovoucí vesnice stala vyhledávaným cílem výletníků znavených brouzdáním po chrámovém komplexu. Vyřazené japonské autobusy je za „pár dolarů“ dovezou do světa, o němž dosud slýchávali jen z médií.

Děti, učte se

Ke kotvišti přijíždím ve stejný okamžik jako skupina jihokorejských turistů. Přes prach není vidět téměř na krok, přesto na krátký okamžik zachytím pohled jednoho z nich. Na hlavě má klobouček a působí na první pohled docela vyděšeným dojmem. „Přijel jsem se s dětmi podívat na úspěchy naší rozvojové pomoci,“ odpovídá mi na obligátní otázku. „Jsem tu ale také proto, abych svým potomkům ukázal, jak špatně se budou mít, pokud nebudou pilně studovat,“ dodává. Teprve teď si všimnu malého Korejce krčícího se za výchovně naladěným tatínkem. Ačkoliv je nepředstavitelné horko, po zádech mi přeběhne mráz.

V kalné vodě Tonle Sap kotví zhruba 1600 plovoucích staveb těch nejroztodivnějších tvarů. Právě ty se staly domovem nejchudších. Těch, kteří nevlastní půdu nutnou k pěstování rýže a na její nakupování nemají peníze. Jsou tak zcela odkázáni na rybolov či riskantní a nelegální lov krokodýlů. Neustále se tenčící úlovky pro ně představují hranici mezi životem a smrtí. Digitální fotoaparáty a značková trika turistů, kteří se ke stálým obyvatelům jezera Tonle Sap z obavy před nakažlivými chorobami bojí přiblížit, působí krajně nevhodně. Přesto je místní tiše tolerují. Každý dolar pro ně má nevyčíslitelnou hodnotu. Mezi turistickými „parníčky“ se proto v lavorech a neckách hbytě přesunují dětské gangy. Ty „zámožnější“ prodávají nápoje, které turisté většinou s nedůvěrou odmítají. Ostatní za úplatu pózují fotografujícím nebo žebrají.

Rozvojová pomoc

Na každém z „houseboatů“ žije početná rodina společně s domácími zvířaty. Hygienické podmínky jsou otřesné. Zatímco na jednom plovoucím obydlí zahlédnu defekovat malého chlapečka, o kus dál nabírá starší Khmerka tu samou temně hnědou zakalenou vodu do hrnce. Nevěřícně pohlednu na Sereye, ale ten jen přikývne. „Američané vybudovali na břehu studnu, ale někteří stejně dál pijí vodu z jezera,“ vysvětluje mi průvodce.

Rozvojová pomoc ve všech svých podobách je patrná na každém kroku. Právě díky snadné dostupnosti téhle výkladní skříně kambodžské chudby se řada národů rozhodla pomáhat právě zde. Mimo té logické – studní na břehu, pontonové nemocnice či plovoucí školy, jsou ale k nalezení i velmi bizarní realizace. V srdci buddhistické Kambodže tak najdete plovoucí kostel zbudovaný horlivými Jihokorejci, na vlnách se houpe také oprýskaný kolotoč či opuštěné basketbalové hřiště. Na každémz projektů nesmí chybět státní vlajka sponzora. Největšími dárci jsou mimo nadnárodních organzací - Asijské rozvojové banky či Spojených národu, Američané, Japonci a právě Jihokorejci. Také proto má každá z těchto zemí na jezeře vlastní „vyhlídkovou palubu“. Na ní mají přístup jen turisté z té či oné země. Občanům jiných států a místním je vstup zakázán. Čtvrtá a poslední polovoucí rozhledna je určená všem ostatním. Teprve z její střechy si uvědomuji rozlehlost a neutěšenost celé jezerní komunity.

Za životem v bídě

„Kambodžské elity si z výletů k jezeru Tonle Sap vytvořili lukrativní business. Každý den sem směřují desítky autobusů, taxíků a odvážlivců v tuk-tucích jako jsi ty,“ snaží se Serey překřičet hluk motoru cestou zpět na pevninu. Až s odstupem času zjišťuji, že se tento typ poznávacích zájezdů stává v rozvojových ekonomikách stále oblíbenějším. Získal dokonce vlastní název. Mimo ekoturismu, či průmyslového turismu, tak v katalozích cestovních kanceláří najdete i „cestování za životem v bídě“ – poverty tourism. Nejde tedy jen o místní specialitu. Na podobný výlet se můžete vydat také v Kapském městě, keňském Nairobi či indickém Bombaji.

Názory na odvětví se různí. Jedni ho považují za zářný příklad vykořisťování a upozorňují na to, že „bídný turismus“ proměňuje chudá sousedství v pečlivě udržovaná zoo: turisté vyskáčí z autobusů, zacpou si citlivé nozdry a vyfotí zubožené děti a dospělé, kteří se svým potomkům marně snaží zajistit jen odlesk toho, co si návštěvníci mohou pořídit lusknutím prstu. Někteří pohoršení, jiní plni lítosti pak návštěvníci opět nesednou do autobusů, večer si dají pár drinků v klimatizovaném baru a další den vyrazí za palácovými skvosty, nebo kamkoliv jinam.

Objevují se ale také alternativní názory. „Padesát pět procent obyvatel Bombaje žije ve slumech. Pokud využijete služeb naší cestovní kanceláře, ukážeme vám, že tito lidé jsou stejní jako vy,“ ujišťuje návštěvníky majitel cestovní kanceláře Reality Tours and Travel organizující výlety do jednoho z největších indických slumů ve čtvrti Dharáví Chris Way. „Čtyři pětiny z čistého zisku předáváme nevládním organizacím působícím v oblasti,“ oponuje Way obviněním, že žije z lidského neštěstí.

V Chong Khneas je zatím situace jiná. Každý hraje sám za sebe. Největší porci dolarového koláče pravidelně ukusuje zkorumpovaná policie. Zbytek připadne hotelům, které zájezdy pro své hosty organizují. K místním se dostane v porovnání se zisky ostatních zainteresovaných naprosté minimum. Není se čemu divit. V zájmu „velkých hráčů“ je zachovat status quo. „Pokud by se v Chong Khneas radikálně zlepšila životní úroveň, řada lidí by přišla o lukrativní business. Včetně mě,“ povzdechne si Serey. „Z čeho bych pak dostudoval, nevím,“ dodá po chvíli.

Prostě žena

2008-09-19T23:12:00.002+02:00

14 Trillion Won

2008-09-19T23:12:00.001+02:00

That’s how much Koreans spent domestically on prostitutes last year.

That’s about US$12.3 billion… or just over a quarter of North Korea’s estimated GNP.

Or 1.7% of South Korea’s 2006 GNP, for that matter.

Granted, this is down 10 trillion won from 2002, when the Special Law on Prostitution went into effect. Experts say, however, that the decrease may be exaggerated, since unregistered places like “telephone rooms” were not included in the study.

The figure was the result of research by the Korean Women’s Development Institute.

Marmot’s Note (repost): Need more reason for South Korea to take responsibility for its own defense? OK, how’s this:

Money spent on whoring in 2007: 14.952 trillion won
ROK defense budget for 2008: 26.7 trillion won

"Klaněč" u Shinsegae

2008-09-18T19:56:00.004+02:00

Korejské krutosti - napalmová apokalypsa

2008-09-18T19:56:00.001+02:00

Autor: Michal Vodrážka

"Smelled like - victory"

Reakce na Vojtovu sérii o Korejských krutostech (která se tady objeví za chvíli).

Generál letectva US Curtis LeMay, autor strategie bombardování japonských měst zápalnými a poté jadernými bombami za druhé světové války, si svoji roli masového vraha civilistů s chutí zopakoval i v Koreji. Z jeho vzpomínek na dobu Korejské války:

Přišli jsme do Pentagonu s tímhle návrhem: "podívejte, nechte to na nás... vypálíme pět největších severokorejských měst - nejsou zas tak velký - a to by to [válku] mělo zastavit." No, odpovědí byly čtyři nebo pět výkřiků - "Ale vždyť zabijete spoustu civilistů" a "To je příliš strašné." Nakonec jsme za ty zhruba tři roky... spálili každé město v Severní Koreji, a v Jižní Koreji taky... Takže, rozprostřeno na dobu tří let je to přijatelné, ale zabít pár lidí abyste takovou věc zastavili - dost lidí na to nemá žaludek."

Vesnice při útoku napalmem

A na co přesně to měl Le May žaludek? Během 3 let letectvo UN, resp. US, shodilo při více než miliónu bojových misí na 386 000 tun bomb a přes 32 000 tun napalmu. Odhady počtu obětí, většinou civilistů, jsou od dvou do čtyř miliónů.

Shoz napalmu

Napalm byl vynalezen ke konci 2. světové války. Jeho používání se stalo předmětem veřejného zájmu během války ve Vietnamu, zejména kvůli hrůzným fotkám popálených civilistů. Korea byla přitom první zemí, kde došlo k jeho prvnímu rozsáhlému používání. První rozkaz k použití napalmu, který americký historik B.Cumings v amerických archívech objevil, je ze 6. srpna 1950, období těžkých bojů na tzv. Pusanském perimetru, kdy byl vznesen požadavek aby letectvo „vyhladilo města Chongsong, Chinbo a Kusu-dong.“ Ze stejných materiálů, 26. srpna: „spáleno 11 vesnic.“ Piloti byli instruováni aby bombardovali jen viditelné cíle a tak zamezili zásah civilistů, ale města byla často bombardována podle radaru, případně byly bombardovány sekundární cíle. Příklad je nálet na průmyslové město Hungnam 31. července 1950, kdy bylo 500 tun bomb svrženo kvůli oblačnosti podle radaru, plameny dosahovaly výše až 100 metrů. Ke konci srpna 1950 se denní „dávka“ shazovaná na území Severu bombardéry B-29 pohybovala okolo 800 tun, velkou část z toho tvořil právě napalm. Letectvo svoji novou zbraň milovalo, zlehčovalo komunistické protesty a klamalo tisk o „přesném bombardování.“

"Precision" bombing

Čínská intervence způsobila okamžitou eskalaci letecké války. V říjnu 1950 rozkázal MacArthur aby byla oblast mezi frontovou linií a hranicí mezi KLDR a Čínou proměněna v pustinu tím, že bombardováním bude zničena každé “zařízení, továrna, město a vesnice.” Jak poznamenal dobře informovaný britský atašé u MacArthurova štábu, kromě města Najin u hranic se SSSR a přehrad na řece Yalu rozkázal MacArthur “zničit veškeré komunikace a všechna zařízení, továrny, města a vesnice. Destrukce má začít na hranicích a pak se postupně posouvat na jih.” 8. října 1950 79 bombardérů B-29 shodilo 550 tun zápalných bomb na Sinuiju a “vymazalo ho z mapy.” K 25. říjnu byla “velká část severozápadní oblasti mezi řekou Yalu a frontou více méně v plamenech” a brzy se promění na “spálenou poušť.”

Chlapec popálený napalmem

Poté, jak jednotky OSN ustupovaly tlaku čínských dobrovolníků, se stal terčem Pyongyang. Poprvé 14 – 15. prosince, kdy bylo shozeno 700 250kg bomb, napalm, a k tomu 175 tun bomb se zpožděnými roznětkami, které měly zabít lidi podílející se na hašení ohňů a snažící se zachránit raněné. Další nálety nařídil gen. Ridgeway v lednu “s cílem vypálit město do základů,” nálety proběhly 3.1. a 5.1. 1951. Podobně byly vypáleny Uijongbu (to je dnes součást Seoulu, pár stanic metrem od mojí školy), Wonju a další menší města jak komunisté opět postupovali na jih.

Přeskočím část kde Cumings rozebírá úvahy americké generality o použití jaderných zbraní, kromě interview s MacArthurem o jeho plánu jak vyhrát válku: “Použil bych tak 30 atomovek …rovnoměrně okolo Mandžuské šíje.” Potom by přivezl půl miliónu vojáků čínských nacionalistů (Kuomintang) k řece Yalu a “rozprášil za námi – od Japonského moře ke Žlutému moři – pás radioaktivního kobaltu … má poločas rozpadu mezi 60 a 120 lety. Aspoň 60 let by žádná pozemní invaze Koreje ze severu nehrozila.” Byl si jistý že Rusové by na jeho extrémní strategii nereagovali: “Můj plán byl tutovka.”

A jaký byl výsledek letecké války? V roce 1952 nestál v severní a střední části poloostrova kámen na kameni. Přeživší se ukrývali v jeskyních. Hodnocení účinků bombrdování po uzavřemí příměží ukázalo, že 18 z 22 největších měst leželo aspoň z poloviny v troskách. Velká průmyslová města jako Hamhung a Hungnam byla zničena z 80-85%, Sariwon 95%, Sinanju 100%, přístav Chinnampo 80% and hlavní město Pyongyang 75%. Britský reportér popsal jednu z “vyhlazených” vesnic jako “nízkou a širokou hromadu fialového popela.” Gen. Dean, který byl zajat u Daejonu v červnu 1950 a držen na Severu, popsal většinu měst a vesnic které viděl jako “rozvaliny nebo zasněžené roviny,” a téměř každý Korejec se kterým kdy mluvil měl příbuzného který zahynul během bombardování. Dokonce i Winston Churchill ke konci války napsal do Washingtonu že když byl napalm vynalezen, nikoho nenapadlo že bude”rozstřikován” na celou civilní populaci.

Farma uprostřed polí, tedy chci říct "komunistický cíl" po náletu skupiny B-26

Esence štěstí

2008-09-13T21:37:00.000+02:00

Tahle země není pro zhulený

2008-09-13T21:32:00.003+02:00

Příběh I.

Korejský student (zvídavě, ale zároveň plný ostychu): „Už si někdy užíval tu marihuanu?!

Autor (znuděně, protože tuhle otázku slyší za měsíc pobytu v Jižní Koreji už po desáté): „No jo no.“

(následuje klasická chvíle trapného ticha, pak výbuch)

Korejský student (na stole před ním čtyři prázdné lahve lokálního alkoholu soju):

„Ježíši Kriste, vždyť je to strašně nebezpečné, můj ty světě, bla, bla bla…“

(po uvolnění nahromaděných emocí posilněných lihovinou pochybné kvality a ještě pochybnější chuti přichází další odmlka; jihokorejský student očividně sbírá odvahu)

Korejský student: „A jaké to teda vlastně je?“

Jako smažka ze sídliště

Tak právě takhle dopadnete, pokud se v Jižní Koreji uvolíte odpovídat na otázky týkající se jiných drog, než jsou tabák, alkohol, káva nebo čokoláda. V téhle zemi proslavené propracovanou kulturou protestu, stejně jako mobilními telefony schopnými upozornit rybáře, že mu zabrala ryba, jsou jiné drogy než těch několik právě vyjmenovaných naprostým tabu. Podle místních médií je v „zemi jitřního klidu“ užívají jen „zkažení“ západní učitelé angličtiny nebo američtí vojáci. Žádný Jihokorejec se ničeho podobného, marihuanu nevyjímaje, jaktěživ nedotkl.

Nutno dodat, že ačkoliv si místní novináři s pravdou zahrávají stejně, jako poslanec Tlustý s „veselýma holkama“, v tomhle se výjimečně nemýlí. S jakoukoliv „západní“ drogou má zkušenost opravdu mizivé promile místních jakéhokoliv věku, vyznání a orientace. Jejich konzumaci navíc provází neuvěřitelné množství mýtů a pověr. A tak vám nezbývá, než trpělivě vysvětlovat. Když to ale děláte po třetí za tři dny, začnete si chtě nechtě připadat, jako největší smažka ze sídliště. To vše v zemi, kde každý muž chlastá, až mu v játrech praští…

Nelze se proto divit, že značka Jinro Soju je již šest let po sobě nejprodávanějším tvrdým alkoholem na světě. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Vězte, že mimo Koreu se ho ročně vyveze jen mizivé procento. „Lidi tady zkrátka málo hulej. Kdyby víc hulili, tak by si nemohli tolik lhát, možná by se i přestali opouštět. Hulení tady prostě nemá zatím vybudovanou tradici!“ řekl by na to Macháček. Škoda, že Samotáři v Asii zatím neprorazili.

Podle statistik asociace sdružující korejské výrobce alkoholu vypili Korejci v roce 2006 více než tři miliardy litrů soju, piva a dalších alkoholických nápojů. Spotřeba roste rok od roku. Na každého Korejce a Korejku staršího dvaceti let tak dnes připadá více než 90 lahví soju na rok. Jedna lahev přitom naplní sedm plných půldecilitrových sklenic. Podle WHO vypil průměrný dospělý Korejec v roce 2003 více než 19 litrů čistého alkoholu ročně. Dnes je toto číslo ještě vyšší.

Zpátky k fetu

Snad jste si z předchozích vět udělali obrázek o velikosti jihokorejského „splávku“ a problémech s ním spojených. Vraťme se ale zpět k zapovězenému. Dokud se mě na marihuanu ptali moji Jihokorejští spolustudenti, zůstával jsem i přes ony feťácké výčitky celkem v pohodě. Když mě ale po jedné z přednášek klasických sociologických teorií s podobným námětem oslovil i velevážený profesor s titulem s prestižní americké univerzity, šel jsem do kolen.

Příběh II.

Korejský profesor (po klasické otázce vida můj sinavý obličej): „Nene, já se chci zeptat na něco jiného, než asi čekáš. Víš, já marihuanu jednou užil, když jsem byl na dovolené v Řecku.“

Autor (na tváři lehký úsměv, sám neví, jestli je pobavený nebo pořád v šoku): „Aha, a jak vám tedy mohu pomoci?“

Korejský profesor: „Víš, oni mi ji tenkrát nabídli nějací Francouzi. Bylo to na tom kopci u Akropole. Strašně dlouho jsem váhal, ale pak jsem souhlasil, že si dám s nimi.“

Autor (zvedá obočí): „A jaké to bylo?“

Korejský profesor: „No, když jsem se pak probudil, nemohl jsem se hýbat a vůbec jsem nechápal, kde jsem. Až za pěknou chvíli jsem mi došlo, že ta postel je asi nemocniční.“

Autor: „Cože?“

Korejský profesor: „Prý mě našli nějací dobří lidé, jak se polámaný válím ve křoví asi pět metrů pod nějakou vyhlídkou. Jedno žebro mi propíchlo plíci a nebýt jejich pomoci, tak tady dneska už nestojím. Ty Francouze jsem už samozřejmě nikdy neviděl.“

Autor (neschopný odpovědi): „WTF?“

Korejský profesor: „No, já se vlastně jen chtěl zeptat, jestli se to stává normálně. (chvíli pozoruje můj vyjevený obličej) Ale jak vidím, tak asi ne. No, asi jsem měl smůlu. Pojď, zvu tě na pořádného panáka. Sice se po něm možná pobleju, ale alespoň vím, že mi to nepropíchne plíci.“

Když se k podobným zážitkům přidá brutální represe ze strany jihokorejské policie a soudního systému – za konzumaci nelegálních drog můžete jít z mříže i tehdy, když jste je požili za hranicemi země, mozaika začne dostávat reálné obrysy. Přesně to se „poštěstilo“ skupině herců pozvaných na divadelní festival v holandském Amsterodamu. Omámeni jedinečným geniem loci, rozkolovali mladí nerozvážlivci jointa zakoupeného v jednom z mnoha shopů. Jaké však bylo jejich překvapení, když je po návratu na rodnou hroudu čekali místo rodin uniformovaní pánové. Kdosi je udal. Následovaly rozbory všechno možného, usvědčení, zdrcující sebekritika odvysílaná celostátní televizí v přímém přenosu, konec vysněné kariéry a vězeňský mundůr.

V Jižní Koreji se zkrátka nehulí…

Čestná stráž

2008-09-11T02:00:00.000+02:00

Jazyk a korejština

2008-09-11T01:01:00.001+02:00

Autor: Michal Utíkal

Po roce od dokončení práce věnující se korejské abecedě, je na světě též kapitola úvodní, o jazyku jakožto systému jednotek, pravidel a modelů existujících omezeně v mysli jednotlivce, jako celek pak v rámci společnosti. Stručně nastíníme za jakých okolností, do kterých světových destinací a komu, v jaké míře, korejský jazyk slouží.

Čtete zde.

V rozpuku mládí

2008-09-10T00:58:00.000+02:00

Ohnivá voda korejského kolektivu

2008-09-10T00:41:00.002+02:00

„Proboha, ti vypadají. Podívej se na ně,“ nabádá mě Ondra, student brněnské politologie, a nevěřícně přitom kroutí hlavou. Ještě než se otočím ke zdroji jeho údivu, tuším, co mě čeká. Nedaleko od nás sedí na chodníku v řadě pět Korejců. Pěkně jeden vedle druhého. Je kolem desáté večerní. Ulice v soulské čtvrti Sincheon se topí v záplavě neonových nápisů, které dodávají celému výjevu téměř mystickou atmosféru.

Ohnivá voda

Všichni mají na sobě tmavé obleky střižené podle poslední módy, bíle košile, kravaty z těch nejvybranějších materiálů a černé lakované polobotky. Jihokorejci si na svém vzhledu dávají opravdu záležet a o mužích pohybujících se ve světě businessu to platí dvojnásob. Všudypřítomní pouliční leštiči obuvi či prodejny kvalitního oblečení si na nedostatek zákazníků stěžovat skutečně nemohou. Momentálně je ale těmhle pěti korejským pánům do jejich vzhledu asi tolik, jako českému horníkovi fárajícímu z dolu po mnohahodinové směně na šachtě. Košile mají rozepnuté, kravaty povolené a sako jednoho z nich se povaluje opodál. Na první pohled je zřejmé, že s mírou se nepilo ani tentokrát. Na vině jsou konfuciánské zvyky, stres a především malé zelené lahve plné tradičního korejského nápoje – soju.

Více než sedm set let známý nápoj podle původní receptury destilovaný z rýže, se dnes vyrábí ze všeho, co je právě po ruce, nejčastěji však z brambor. Chutná jako sladší, slabá a nekvalitní vodka. Za jeho bezprecedentní oblíbeností v Koreji stojí především jeho nízká cena. Jedna lahev (360 ml nejčastěji konzumované 20% verze) vyjde na 16 korun. Nápoj má mezi Korejci řadu přezdívek, nejčastější je ale „kamarád“. Pro společnost, v níž vztahy a kolektiv znamenají vše, představuje soju médium – zbavuje studu, umožňuje snadněji komunikovat s okolím a dává zapomenout na pracovní stres. Nelze se proto divit, že značka Jinro Soju je již šest let po sobě nejprodávanějším tvrdým alkoholem na světě. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Vězte, že mimo Koreu se ho ročně vyveze jen mizivé procento.

S kocovinou, ale první

„Tohle musím zdokumentovat,“ zamrmlá Ondra a už vytahuje z kapsy fotoaparát, aby si skupinku podroušených businessmanů zvěčnil. Tři z nich mají hlavy opřené o kolena a spokojeně pochrupují, zbylí dva kouří a vedou hlasitý, leč neartikulovaný rozhovor. Oba mají velké kruhy pod očima. Z nich na první pohled vyzařuje, že mají za sebou náročný den a ještě náročnější noc. Na poslední chvíli Ondru přesvědčím, aby svůj fotografický záměr přehodnotil. „Ačkoliv si Korejci fotí všechno a všude, takovéhle situace jsou zkrátka tabu,“ říkám mu, „korejština pro to má speciální výraz: kibun – svým jednáním bys nikdy neměl uvést jiného člověka do trapné situace, díky níž by ztratil svou tvář.“ Když opilce míjíme, jeden z dvojice méně znavených nám zamává. Lehkým úklonem pozdrav opětujeme a mizíme ve spleti úzkých uliček. Podobných skupinek cestou k našemu oblíbenému baru potkáme ještě několik. Všichni do jednoho budou zítra v osm sedět ve svých kancelářích. Pozdě si nedovolí přijít ani jediný. Právě naopak. Kdo bude v práci nejdříve, vyslouží si pochvalné herdy od svých kolegů. Každý ví, že se předešlý večer pilo, a proto je první příchozí vždy považován za nejsilnějšího jedince.

Život a pracovní nasazení v kterékoliv východoasijské společnosti je zkrátka od toho českého „trochu“ odlišné. Pro srovnání, nedávno mi vyprávěl Dominik, zaměstnanec nejmenované pražské reklamní agentury, pobočky velké nadnárodní korporace, jak ho po firemním večírku s koncem ne nepodobným osudu zmíněných Korejců vzbudil kolem jedenácté dopoledne vyzvánějící mobil. Když na displeji uviděl jméno svého nadřízeného, upřímně se zhrozil. „Ahoj, už jsi v práci?“ zeptal se šéf. „Moc se omlouvám, ale ještě ne. Slibuji, že do půl hodiny tam budu,“ vylámal ze sebe Dominik. Po krátkém tichu se z mikrofonu ozvalo: „Nic si z toho nedělej, já jsem se taky právě probudil.“

Zábavné peklo

„Jižní Korea je zábavné peklo, kdekoliv jinde si připadám jako v nudném ráji,“ vypráví nám o přestávce Yoo Hong-joon, profesor sociologie na soulské univerzitě Sungkyunkwan. Souhlasí s ním i Tai Ham, Jihokorejec neustále pendlující mezi Soulem, Evropou a Spojenými státy, kde strávil velkou část svého bohatého obchodního života. Komunikativní padesátník, jehož firma vyváží přesná optická zařízení do celého světa, si v Soulu otevřel restauraci Castle Praha. „Nálevnu“ usadil do věrné repliky Staroměstské radnice s funkčním orlojem. Pro místní zákazníky jedinečné lákadlo. Ačkoliv má „Kásl“ otevřeno do pozdních nočních hodin, Korejci se obvykle přesouvají jinam. Neodrazuje je ani pomalejší obsluha, ani vysoké ceny, obvyklá klientela je na ně připravená, taková je ale tradice.

„Pokud jste zaměstnaný v korejské společnosti, je vaší povinností dvakrát týdně po práci vyrazit s kolegy na večeři. Když nadřízený zavelí, jde se. Přísná konfuciánská morálka hlásající naprostý respekt k nadřízenému nedává šanci na únik. Společným jídlem se ale jen začíná,“ přednáší nám Sang Sun Kwon, který si do univerzitního klidu Graduate School of Business odskočil z divokého světa burzovních spekulací. Svou dnešní lekci nazvanou Korejská tradice pití alkoholu, na rozdíl od těch předešlých, připravenou nemá. Mluví spatra. Přes dvacet let strávených v soukromém sektoru mu, jak sám říká, „dalo zkušeností na rozdávání.“ Nakonec neodolá našim prosbám a souhlasí, že nám tradiční večer korejského zaměstnance ukáže v reálu. „V práci obvykle končíme kolem osmé, takže v osm na Daehangno,“ loučí se s námi profesor Kwon. Jde o soulskou čtvrť proslulou počtem restaurací, klubů a barů. Představte si ostravskou Stodolní ulici, vynásobte ji desetkrát a na závěr ji zabalte do mihotajícího amalgamu neonů a korejské abecedy.

V bzučícím úle jsem na čas. Několik opozdilců se ale jako vždy našlo. „Za každých pět minut zpoždění váš čeká panák soju,“ neúprosně konstatuje Kwon. „Chtěli jste ukázat, jak to chodí v korejské firmě, tak si zvykejte. Musíte respektovat ostatní,“ dodává s kamennou tváří.

S lahví místo ukazovátka

Již během večeře nám profesor, coby firemní boss, rozlil několik lahví všudypřítomného soju. „V Koreji si alkohol nikdy nenalévejte sami, je to proti zvyklostem a lidé vás budou považovat za nevychovaného individualistu. Zároveň platí, že jakmile vám nalévá nadřízený, nesmíte nikdy odmítnout,“ přednáší profesor s lahví místo ukazovátka. „Pijí buď všichni, nebo nikdo, a vy nechcete být ten, kdo zradí jako první. Od vstupu do restaurace o vašem bytí a nebytí zkrátka rozhoduje šéf. A to jsem dnes já!“

Profesor je ale, na rozdíl od jiných, ohleduplný a kdo nechce, pít nemusí. V kolektivním duchu neprobíhá jen konzumace jedů, ale i stravování. Obvykle se jí ze společné nádoby či grilu umístěného ve středu stolu. Také vedlejší chody nepatří nikomu. „Problém nastává, když dojde na placení,“ upozorňuje nás již mírně podnapilý profesor. Vždy totiž platí jediná osoba za všechny zúčastněné. „Moci zaplatit je pro nás velká čest, a tak se často stává, že se jeden z pracovníků vytratí a pod záminkou odchodu na toaletu účet vyrovná. Peníze se nevybírají. Ostatní zaplatí jindy.“ Západní studenti usazení kolem profesora jen nevěřícně kroutí hlavou. „Tak a vzhůru dál. Noc je ještě mladá!“ zaburácí náš dnešní hostitel.

Následuje rychlý přesun do baru. Stoly kolem nás jsou nacpané do posledního místečka. Jsme snad jediní, kdo na sobě nemají bílou košili a kravatu, ale to neznamená, že by nám nechutnalo. „Už jste ochutnali poktanju?“ zeptá se po chvíli profesor. Kroutíme hlavou. Za chvíli už před námi kouzlí, před sebou dvě řady sklenic. Jedny větší, druhé menší. Do větších lije pivo; do menších plné panáky soju. Lihovinu pak jemně vloží na dno pivní skleničky. „Tímhle tady obvykle začínáme. Ale to by s vámi pak nic nebylo. Kombé (korejsky na zdraví, pozn. autor). A na ex!“ Naše konverzace ztrácí poslední zábrany.

Po další rundě soju nadchází vrchol večera. Jdeme, tak jako ostatní businessmani, na v Koreji nesmírně populární Karaoke. Profesor začíná s fenomenální replikou Franka Sinatry. Je vidět, že má natrénováno. Postupně se k němu přidáváme i my… Cestu domů zvládám dobře, leč nutno zmínit, že k osudu oněch „pěti statečných“ z počátku tohoto příběhu nemám daleko. I ti se ale nakonec domů dostali. Ráno je tragické. Obdivuji Korejce, kteří se po takovém večírku dokážou vzbudit a myslet na to, jak být v práci dřív, než kolegové, a s mokrým hadrem na hlavě proklínám náš geniální nápad poznávat tradice naživo.

Firma je můj život

S postupem času a jedním aspirinem se má mozková aktivita pomalu vrací do normálu a já poznávám, že vše, co se předešlý večer událo, mělo svůj přesný řád a jasně daný cíl – utužit kolektivního ducha, posílit vazby mezi zaměstnanci a dát alespoň na chvíli zapomenout stresu a neúprosnému tlaku jihokorejské společnosti. Společně s do puntíku propracovanou korporátní kulturou a systémem zaměstnaneckých výhod začínám chápat, proč jsou Korejci pro svou firmu ochotni položit život. Firma a lidé v ní totiž jsou jejich život! Rodina, o níž se ve většině případů stará manželka zcela sama (i tehdy, když pracuje), a koníčky zůstávají až daleko v zadu. Západní individualismus, užívání si volného času a priorita rodiny před prací představují pro Korejce tvrdý oříšek, jejž louskají jen s nechutí. Tvrdohlavý a samostatný Čech se na druhou stranu jen velice nerad podřizuje kolektivu a pevně dané hierarchické struktuře. Ty ale představují hnací motor místní ekonomiky, a tak se s nimi, chce-li uspět na jihokorejském trhu práce, musí, dříve nebo později, popasovat. Stejné problémy řeší také Češi a Slováci zaměstnaní u poboček jihokorejských nadnárodních společností ve střední Evropě.

„Korejci by chtěli nepřetržitou výrobu, sypat díly z linek jeden za druhým, ale zapomínají, že máme rodiny, zájmy a že nemůžeme věnovat všechen volný čas fabrice,“ stěžuje si na internetovém serveru korea.cz nespokojený zaměstnanec ostravské pobočky jihokorejské firmy Sungwoo. „Tady nikdo neví, kdy se nařídí nějaká povinná sobota, či kdo mu zavolá, že má přijít na mimořádný přesčas,“ dodává muž vystupující pod přezdívkou Kliďas. Pro Korejce trávící v zaměstnání dvanáct hodin denně včetně drtivé většiny sobot nic neobvyklého. Pro Čecha, který v pátek kolem čtvrté nadává na ucpanou výpadovku z Prahy, brutální galeje. Blízké setkání třetího druhu v plné parádě. A to se na Čechy nevztahují popracovní „posilování kolektivu“, lokální tradice a poktanju do češtiny překládané jako „časovaná bomba“.

Box:

Nadměrné posilování kolektivu ale korejské společnosti nepřináší jen výhody. Odhady ztrát způsobených nadměrným pitím se různí, ale ty střízlivější se pohybují nad hranicí 200 miliard korun ročně.

Zajímavostí je, že v období korejské dynastie I (vládla od 15. století do začátku japonské okupace v roce 1910) se nápoj původně určený nejvyšším kastám rozšířil mezi prostý lid natolik, že byl jeden z králů nucen vydat dekret o konfiskaci destilačních zařízení. Korejci totiž na výrobu soju spotřebovávali tolik rýže, že zemi pravidelně sužovaly hladomory. Soju se ve velkém pije i v Severní Koreji, kde se však připravuje jeho mnohem silnější a méně kvalitní 40% varianta. Jako jedinečný suvenýr či nefalšovaný danajský dar si ji můžete zakoupit například při návštěvě demilitarizované zóny – přísně střežené hranice mezi Jižní a Severní Koreou.

Korejská krása

2008-09-09T15:34:00.000+02:00

The Marmoth's Hole

2008-09-09T00:41:00.003+02:00

Autor: Martin Vlnas

Pokud existuje nějaký skutečně slavný blog o Koreji, je to jednoznačně The Marmoth's Hole. Příspěvky Roberta Koehlera pro mě a pro tisíce dalších během mého pobytu v Koreji představovaly jedinečný a především pravidelně aktualizovaný zdroj alternativních informací. Pokud se na poloostrově něco semlelo, nebyl pochyb, že se to za chvíli objeví "v díře". O to víc mě potěšil tenhle "koment" umístěný pod jedním jeho příspěvkem:

Robert Koehler Posted August 29, 2008 at 10:57 am:

"Don’t really care about Kim Hyeon-hee, but that blog you link has some very nice banner images."

Zkuste hádat, o jakém blogu Robert mluví? Huuuuuuuuuuááááááááá!

I don't like 쇠고기 / Nemám rád hovězí

2008-09-09T00:32:00.002+02:00

Autor: Martin Vlnas

Inspirováno fotkami Billyho Gomeze www.flickr.com/photos/billygomez/

Tahle země není pro líný

2008-09-08T23:58:00.006+02:00

Autor: Martin Vlnas

Zatímco české investice v Jižní Koreji by na prstech jedné ruky spočítal i nemotorný soustružník, opačným směrem se valí lavina. Hyundai Motor, SungWoo, Donghee Group, KOS Wire, Sejong Industrial nebo třeba Hanwha Living & Creative – pobočky jihokorejských společností v českém podnebí rostou jako houby po dešti. Podle odhadů zaměstnají bezmála 7,5 tisíce lidí.

Čeko tady zná každý

„K dnešnímu dni v České republice operuje více než třicet jihokorejských společností. Některé již výrobu zahájily, jiné teprve nedávno poklepaly na základní kámen miliardových investic. V opačném směru registrujeme jediného zájemce,“ upřesňuje Lee Yun-Ju z Obchodně-ekonomického úseku české ambasády v Soulu. Podle statistik České národní banky u nás loni Korejci proinvestovali více než osm miliard korun a jen investice společnosti Hyundai přesáhne podle CzechInvestu miliardu eur. Společně s korejskými penězi přicházejí do země „mlékem a strdím oplývající“ také východoasijské kulturní zvyky a tradice.

Korejské restaurace servírují nefalšovaný bibimbap či kalbi, v pražské Gorazdově ulici najdete věrnou kopii korejského krámu s potravinami a u Hranic na Moravě pravděpodobně vyroste továrna na výrobu korejského národního pokrmu „kimchi“ – speciálně upravovaného kvašeného zelí, bez něhož se neobejde žádné korejské menu. Korejci se u nás zkrátka chtějí cítit jako doma. Statistický úřad jich sice v České republice eviduje pouze 940, skutečné číslo je však vyšší. Řada Jihokorejců totiž nemá vyřízené povolení k trvalému pobytu, a tak u nás pobývají v rámci tříměsíčního turistického víza. Vstup České republiky do Schengenského prostoru však udělal jihokorejským „turistům“ čáru přes rozpočet, a tak si mnozí o povolení zažádali. Cesta do Chorvatska či Rumunska je přeci jen časově i finančně náročnější, než pohodlný výlet do Polska či Rakous.

Mimochodem, v Jižní Koreji jen obtížně nejdete někoho, kdo by naši vlast neznal. Zatímco Rakousko si Korejci neustále pletou s Austrálií, na „čeko“ hbitě zareaguje každý. „Sice jsem v České republice nikdy nebyla, ale Prahu a Český Krumlov znám jako vlastní boty,“ vypráví mi pohledná studentka ekonomie Bae Jung-eun. „Natočili jsme totiž u vás jednu v Koreji velice úspěšnou telenovelu. Milostný trojúhelník a na pozadí vaše historické budovy. Bylo to moc romantické,“ rozplývá se Bae, která se netají tím, že se po skončení studií pokusí najít zaměstnání v Evropě. „Tady se všichni neustále ženou kupředu. Tempo je zběsilé. Vidím to na rodičích, jsou tak unavení,“ říká smutně po chvíli.

S větrem o závod

Jižní Korea je jen o čtvrtinu větší, než Česká republika; nedosahuje tedy ani rozlohy bývalého Československa, přesto je dnes 13. nejsilnější ekonomikou světa s hrubým domácím produktem pětkrát vyšším, než ten český. Po přepočtu na obyvatele se sice rozdíl dle statistik Mezinárodního měnového fondu zmenší na tři tisíce dolarů na osobu, i tak ale zůstává znatelný. Před padesáti lety přitom byla situace zcela obrácená. Korejský poloostrov zpustošený válečným konfliktem, jehož jediným důsledkem bylo potvrzení statusu quo ante, produkoval zhruba tolik, jako nejchudší africké státy, zatímco Československo okupovalo čelní příčky mezi členy RVHP. Ještě v roce 1963 kolísal jihokorejský nominální HDP kolem hranice 100 dolarů na osobu; o třicet let později již však překročil hranici 10 tisíc dolarů a letos přesáhl 20 tisíc dolarů. „Země jitřního klidu“, jak se Koreji přezdívá, se během půlstoletí vyšvihla do pozice předního světového hráče diktujícího trendy nejen v informačních technologiích, ale také ve stavebnictví, loďařství nebo právě v automobilovém průmyslu.

747 – pokrok na tryskový pohon

Cesta východoasijského tygra za bohatstvím nemohla být přímější, krize z roku 1997 však ukázala, že není všechno zlato, co se třpytí. Direktivně řízenou ekonomiku tehdy od pohromy zachránily svou intervencí a finančními injekcemi Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Jihokorejci se ale rychle oklepali a dnes si pod vedením čerstvě zvoleného prezidenta a bývalého prvního muže Hyundai Construction Lee Myung-baka diktují odvážné cíle. „Naše ekonomika ročně poroste o sedm procent, a za deset let tak přesáhneme čtyřicetitisícovou hranici HDP na obyvatele. Budeme sedmou největší ekonomikou světa,“ nechal se slyšet prezident, který si svou tvrdostí a schopností motivovat podřízené k nadlidským výkonům vysloužil nelichotivou přezdívku Buldozer. Svůj program Lee pojmenoval prozaicky 747.

V Evropě by se podobně nabubřelé předpovědi analytici od plic zasmáli, pro Korejce je to však výzva k průmyslové mobilizaci. A na ty národ obklopený světovými velmocemi neustále hledající vlastní střední cestu slyší. Lee v prezidentských volbách zvítězil největším rozdílem od konce vojenské diktatury na začátku 90. let. Ekonomický rozvoj je pro Jihokorejce prioritou. Kde Evropa upřednostňuje kvalitu života – ať již s ohledem na sociální, nebo ekologické hodnoty, preferují Korejci průmysl. Tomu v zemi od nástupu vojenské chunty v 60. letech vládne několik čebolů – ohromných státem podporovaných konglomerátů. Nejvýznamnějším z nich je jednoznačně Samsung, produkující neuvěřitelných 20 procent veškerého jihokorejského exportu.

Když deník Chosun Ilbo porovnal v roce 2004 výkon „Republiky Samsung“ s HDP národních států, zjistil, že firma je 36. nejsilnější ekonomikou světa. Česká republika skončila až za ním. Také další jihokorejští giganti si nevedli špatně – LG skočilo 48. (již za ČR) a Hyundai 51. Čeboly se však na výsluní nedostaly jen díky státní podpoře a americkým a japonským subvencím. Za jejich úspěchem stojí především korejská mentalita, ne nepodobná té Japonské, možná ale ještě extrémnější. A právě ta, společně s Korejci, přichází nyní do Čech.

Už od školních škamen

Všechno začíná už ve školních lavicích. Jihokorejský vzdělávací systém nezná bratra, a zřejmě ani Komenského. Studenti jsou známkovaní relativně s ohledem na výsledky ostatních spolužáků a ve třídě je tak uměle vytvářeno neustálé napětí. „Když zameškáš hodinu, nepočítej s tím, že by ti někdo dal opsat poznámky, natož pak písemku,“ říká mi Youn Hee Park. Známky navíc zásadně ovlivňují vaši šanci získat kvalitní zaměstnání. Proto musejí mladí Korejci navštěvovat speciální doučovací instituty. „V hagwonech (tak se soukromé školy jmenují, pozn. autora) se všichni učíme dopředu, abychom pak při hodinách excelovali,“ dodává Youn Hee. Děti ve vzdělávacích institucích tráví v průměru 12 hodin denně včetně sobot a znavené středoškolské uniformy potkáte na ulici klidně i v 11 večer. Pro rodiče je vzdělání potomstva jednoznačná priorita, a jsou proto za hagwony ochotni utratit obrovské částky. Podle údajů OECD vydávají Jihokorejci na vzdělání 2,8 procenta národního příjmu – více než v Japonci nebo Američané.

Již v raném věku se tak rodí základ korejského úspěchu založeného na intenzivním vzdělávání, odříkání a přísném drilu, který vám vštípí, že jinak než tvrdou prací a respektováním pravidel se k úspěchu nepropracujete. Význam vyššího celku a poslušnost autoritě zásadně vytvarují také dva roky strávené v armádě, jimž se vyhnou jen ti opravdu nezpůsobilí. Takto vychovaní Jihokorejci se po získání nezbytného akademického titulu stávají precizními kolečky v soukolí expandujícího korejského průmyslu.

Žijeme jen pro práci

„Naší kulturou je business. Nechodíme do divadla, neužíváme si volného času; nikdo nás to nenaučil. Žijeme ze dne na den jen pro práci a jsme pod neustálým tlakem,“ stěžuje si soulský právník Yoon Chung-il. Jeho slova potvrzuje i učitelka korejštiny na univerzitě Sungkyunkwan Jang Hye-ri. „Pokud jsem zrovna nepřednášela, nebo se nepřipravovala na další hodiny, neměla jsem pořádně co dělat. Kamarádi zaměstnaní u velkých firem pracovali do noci a pak šli pít s kolegy z práce. Tak jsem si našla druhé zaměstnání. Po škole chodím vyrábět tradiční korejský papír,“ vysvětluje Jang. Další statistika OECD jen potvrzuje výše uvedené. Jihokorejci ročně odpracují 2357 hodin – zdaleka nejvíce ze všech. Od druhých Řeků je odděluje třísethodinová propast. Třetí Češi stráví v práci o 350 hodin, tedy o celé dva týdny, během nichž by pracovali 24 hodin denně, méně. A v porovnání s posledními Holanďany Korejci napracují ročně dokonce o 40 dní více. Přesto je to současné korejské hlavě státu málo. „Chceme-li dosáhnout vytyčených cílů, musí být mladá generace ještě pracovitější a businessmani ještě ambicióznější,“ nechal se slyšet Lee Myung-bak během únorového inauguračního projevu. U podniků nad 250 zaměstnanců tvořících páteř korejské ekonomiky mají přitom Korejci druhou nejvyšší produktivitu na světě.

Podle řady výzkumů stojí národ na pokraji kolapsu už teď. Jižní Korea má nejvyšší sebevražednost ze všech vyspělých zemí a gwarosa, korejský výraz pro „smrt z přepracování“, se v médiích skloňuje stále častěji stejně jako nadměrné pití alkoholu. Opíjet se Korejci chodí zásadně v pracovním kolektivu.

zdroj: OECD Factbook 2008 (data z roku 2006)

http://oberon.sourceoecd.org/vl=1728409/cl=15/nw=1/rpsv/factbook/060302-g1.htm

Profesorská utopie

2008-09-08T00:48:00.003+02:00

Autor: Martin Vlnas

Je půl osmé ráno a téměř dvacetimilionová aglomerace jihokorejského Soulu právě vystartovala do dalšího rušného dne. Tempo je zběsilé a boj o místa v přecpaných autobusech a metru bolestivý. Když jde o včasný příchod do zaměstnání, neznají jinak ohleduplní a usměvaví Jihokorejci bratra. Marně se snažím ubránit své místo u dveří. Pára a pot z horkem rozpálených těl se srážejí na oknech autobusu. Klimatizace očividně nefunguje, a tak mi nezbývá nic jiného než zadržet dech a modlit se. V tom kolem nás projede černá limuzína jihokorejské značky Chairman. Na jejím zadním sedadle okamžitě rozpoznávám svého oblíbeného profesora mediálních studií. V ochlazovaném pohodlí a luxusu kožených sedaček pročítá Baek Seon-gi denní tisk, zatímco jeho řidič kličkuje v hustém provozu. Za okamžik mi vozidlo zmizí z dohledu. Když se konečně vypotácím z autobusu, jsem zralý na další sprchu.

Auta, ženy, tituly

Profesor Baek mezitím obklopen hloučkem kolegů spokojeně pokuřuje před budovou postavenou k šestistému výročí založení univerzity Sungkyunkwan. Všichni jsou oděni do perfektně střižených vzdušných obleků podle poslední jihokorejské módy - bílé košile, konzervativní kravaty, tmavé obleky a boty, na nichž si všudypřítomní pouliční leštiči dali skutečně záležet. Když kolem skupinky procházím, abych si na toaletě omyl obličej, lehce se dle korejské tradice ukloním. Dělají to tak všichni. Jižní Korea si zkrátka svých vzdělanců váží a jejich přínos pro budoucnost země dokáže náležitě také náležitě ocenit. Příjmy profesorů jsou s těmi českými neporovnatelné, a tak si řada z nich včetně profesora Baeka může dovolit drahá auta, osobní řidiče a mladé reprezentativní manželky. Právě obrovské investice do vzdělání, efektivní spolupráce státního a soukromého sektoru a schopnost přitáhnout a udržet kvalifikované lidi na univerzitách jsou hlavními příčinami toho, proč dnes stojí obří jihokorejská továrna automobilky Hyundai v Nošovicích a ne ta česká kdesi na jihokorejském venkově. „Kvalita vzdělávacího systému, nebude nikdy lepší, než je kvalita učitelů, které zaměstnává,“ glosoval nedávno pro týdeník The Economist situaci nejmenovaný jihokorejský politik.

Vysoké platy a všudypřítomný respekt do země vábí také stále více západních profesorů. „Vydělám si tady mnohonásobně víc, než bych si vydělal doma, to je pravda, ale na druhou stranu, pracovní nasazení je s tím, na které jsem byl zvyklý z Kanady mnohem intenzivnější. Jenže, kdo by mi platil částku ekvivalentní sedmi milionům wonů měsíčně (cca 7000 USD), nevím“ polemizuje profesor sociální práce na univerzitě Sungkyunkwan Terrence Henderson. Do Jižní Koreje přiletěl z kanadského Ontária před devíti lety a byl tehdy jedním z prvních, kdo se do „země jitřního klidu“ vydal. „Dnes je situace zcela jiná. Cizinců je mezi akademiky stále víc. Poptávka po přednáškách v angličtině roste raketovým tempem. I jinak uzavření Jihokorejci zarytě odmítající mluvit cizími jazyky pochopili, že právě angličtina představuje klíč k úspěchu na globálních odbytištích, a tak se snaží co nejrychleji dohnat resty,“ vysvětluje mi profesor Henderson, který anglicky nepřednáší jen žákům, ale také jihokorejským profesorům toužícím prorazit na západ stejně, jako se to již povedlo mobilním telefonům od LG, plochým televizím Samsung nebo respektovanému výrobci automobilů Hyundai.

Podle statistik OECD z roku 2005 si však na výborné peníze nepřijdou jen vysokoškolští profesoři, ale také učitelé na základních a středních školách. Po patnácti letech praxe si průměrný jihokorejský učitel vydělá téměř dvaapůlkrát víc, než je průměrný plat v Jižní Koreji. Větší rozdíl mezi platem učitele a národním průměrem statistici zaznamenali jen v Turecku (2,54 krát více). V zemích jako jsou Itálie, Spojené státy či Francie se učitelský příjem rovná průměrnému výdělku. Česká republika je na tom podobně.

Průzkum platů evidující příjmy zhruba čtyř tisíc českých učitelů vypočítal jejich průměrnou mzdu na 20 800 korun. Celostátní průměr je přibližně o tisíc korun vyšší. Ještě horší podmínky čekají na učitele v sousedním Slovensku. Vysokoškolsky vzdělaní pedagogové si pod Tatrami přijdou jen na zhruba 14 500 českých korun, což odpovídá průměrnému platu slovenského středoškoláka. Avšak i v České republice si učitelé vydělají přibližně o třetinu méně, než ostatní vysokoškolsky vzdělaní pracovníci. Průměrný plat českého vysokoškoláka se pohybuje okolo 30 500 korun. Nikdo se proto nemůže divit, že se mladí ambiciózní absolventi vyhýbají katedrám, tabulím a třídním knihám jako čert kříži. Na rozdíl od Jižní Koreje, Turecka či například Finska, kde je pedagogická kariéra také velmi populární, tak u nás před žáky předstupují buď nedocenění profesionálové vnímající své zaměstnání jako poslání, nebo lidé, kteří se zkrátka v jiných lépe placených sektorech nedokázali uplatnit.

Jihokorejský Harvard

Univerzita Sungkyunkwan, jejíž jméno v doslovném překladu znamená „instituce budující harmonickou společnost zdokonalených lidských bytostí“, je jedním z pětice elitních jihokorejských center vzdělanosti. Tím nejznámějším a nejvyhledávanějším je ovšem Soulská národní univerzita (SNU) – jihokorejský Harvard.

Podle britských statistik z loňského roku je SNU padesátou první nejprestižnější univerzitou světa. „Do roku 2025 budeme mezi prvními deseti,“ hlásají hrdě propagační materiály univerzity. Ačkoliv je jméno univerzity za hranicemi Jižní Koreje téměř neznámé, pod 38 rovnoběžkou dělící Korejský poloostrov ho zná každý. „Stačí jen tak mezi řečí zmínit, že studuji na SNU a lidé mi okamžitě začnou projevovat úctu – často dokonce začnou používat zdvořilejší formu korejštiny, ačkoliv předtím se mnou tak nemluvili,“ chlubí se Park Youn-hee. „Pokud úspěšně dostuduji, o svou budoucnost se bát nemusím. Stejně bych se ale nejraději vydala na akademickou dráhu“, dodává Youn-hee. Po chvíli pátrání ve statistkách zjišťují, že její vize není mezi absolventy této prestižní instituce v žádném případě výjimečná. V areálech rozlehlých jihokorejských kampusů zůstává i po dokončení studia na české poměry opravdu vysoké procento absolventů této elitní školy. Ze 44 tisíc za posledních 28 let si jich povolání profesora zvolilo nejvíce ze všech – 14,4 procenta. Jen pro úplnost, na druhém místě se umístilo zdravotnictví s 11,8 procenty a třetí nejpopulárnější životní drahou jihokorejské intelektuální elity jsou práva se 7,8 procenty těsně následovaná státními úředníky a učiteli.

Takové pořadí je z českého pohledu, právníky samozřejmě vyjímaje, jen těžko představitelné. Nejlepší absolventi rychle končí v područí soukromých společností nabízejících jak nadstandardní platové podmínky, tak i prostor pro realizaci a profesní růst. „Kdyby mi o stejném snu jako Youn-hee vyprávěli moji čeští kamarádi, asi bych se jich nejdříve opatrně dotázal na jejich duševní zdraví,“ okomentoval dívčiny plány do budoucna Marek Baláš - Čech, kterého do Jižní Koreje zavedlo studium ekonomie.

Zatímco našinec se akademikem stává především z lásky a oddanosti vědě, v Jižní Koreji jde o prestiž a tučné šeky. Z obchodu s vysokoškolskými tituly se v zemi stal velice lukrativní business. „Za posledních několik měsíců bylo ze zfalšování vysokoškolského diplomu obviněno minimálně patnáct prominentních Korejců a Korejek. Šlo především o uznávané profesory, ale také o jednoho velmi slavného buddhistického mnicha či televizní star. Jihokorejská společnost by se nad svou posedlostí vzděláním měla zamyslet,“ hodnotí situaci sociolog univerzity Sungkyunkwan Kim Seok-ho. Právě případ celebrity Ahn Yoo-jin, která se proslavila jako falešně diplomovaná břišní tanečnice, byl zatím poslední kapkou v absurdním honu za respektem a uznáním. „Nedávno musel navíc odstoupit jeden z prezidentových poradců, protože se prokázalo, že se pokusil zamaskovat zfalšovaný doktorát z Yaleské univerzity,“ dodává profesor Kim. Smutně přitom kroutí hlavou.

Pětka vyvolených

V každoročně aktualizovaném a pečlivě sledovaném žebříčku jihokorejských univerzit si s železnou pravidelností udržuje první místo zmíněná Soulská národní univerzita. Následuje KAIST (Korea Advanced Institute of Science and Technology), univerzita Yonsei, Korejska univerzita. Pětici uzavírá univerzita Sungkyunkwan. O diplomech opatřených razítky právě těchto institucí sní celé generace Jihokorejců. „Prestiž vzdělávací instituce rozhoduje o celém dalším životě studenta. I v šedesáti letech vás na pracovním pohovoru přijmou spíše díky titulu ze Soulské národní, než pro vaši třicetiletou praxi,“ ilustruje vliv vzdělávací instituce na budoucí kariéru Jihokorejců sociolog působící na univerzitě Sungkonghoe Kim Dong Chun. Nelze se proto divit, že jméno univerzity, na kterou jste byl po absolvování až nelogicky náročných celostátních testů přijat, je pro ambiciózní rodiče usilující o zachování společenské prestiže prioritou číslo jedna. A pokud jste shodou okolností přijat nebyl, existují zkrátka i jiné cesty, jak neztratit tvář.

Ve společnosti vystavěné na přísném respektování konfuciánských tradic, jejichž základem je hierarchizace společnosti a poslušnost autoritě, představovalo vzdělání od pradávna primární nástroj utváření sociálního statusu jedince. Postavení profesorů coby „šiřitelů vzdělanosti“ tak bylo zcela výjimečně. Vážnost a čest, jež jim byly prokazovány, ilustruje známá jihokorejská poučka, kterou rodiče vtloukaly do hlav svých potomků: „Žák jako ty nesmí nikdy vstoupit do stínu svého učitele.“ A i když tradice slábnou, respekt mají profesoři stále obrovský. Pro některé je však toto sousto příliš lákavé.

Dobrou chuť?

2008-05-04T06:55:00.003+02:00

A ještě:

Fan death is a South Korean urban legend which states that an electric fan, if left running overnight in a closed room, can result in the death (by suffocation, poisoning, or hypothermia) of those inside... Vřele doporučuji!

Olympijská pochodeň ozářila 38. rovnoběžku

2008-05-01T21:54:00.005+02:00

vyšlo v MfDnes (foto vlastní)

Soul (Martin Vlnas) - Jihokorejský Soul se v neděli zbarvil do ruda. Do desetimilionové metropole totiž společně s olympijskou pochodní dorazilo na sedm tisíc čínských studentů odhodlaných podpořit plamen na jeho dvacetikilometrové pouti ze Soulského olympijského parku do srdce města.

Čínské úřady celou akci naplánovaly do nejmenších detailů. Pro studenty svážené najatými autobusy jihokorejských dopravců připravily stovky rudých praporů a tisíce triček, šátků a praporků. Centrum businessu jindy vyhrazené pro pečlivě upravené muže v drahých oblecích, tak připomínalo spíše sraz komunistické mládeže. „Ještě nikdy jsem neviděla tolik čínských vlajek pohromadě. Dokonce ani u nás doma. Ambasáda si dala opravdu záležet “ divila se absolventka elitní Pekingské univerzity Lie Cheng. „Asi už jsem mimo Čínu moc dlouho, ale politika mi stejně nikdy nic neříkala“ dodala Cheng žijící v Jižní Koreji již čtvrtým rokem. Takových jako Lie Cheng však byla neprostá menšina. Ostatní neúnavně provolávali slávu „Jediné Číně“ a varovali před směšováním olympijské myšlenky s velmocenskou politikou. „Rezolutně potlačíme jakékoliv snahy o rozdělení naší země,“ hlásal slogan nad hlavami usměvavého páru. Ostatní se nesly v podobném duchu. Čínu prezentovaly jako vyspělý stát, který se stal objetí propagandy západních médií v čele s globálními zpravodajskými televizemi. „Nedokážu pochopit, proč jihokorejští aktivisté protestují právě dnes. Lidská práva mají řešit diplomaté,“ argumentoval dvaadvacetiletý student korejštiny Sun.

„Věří tomu, co se naučí doma“

Nutno dodat, že čínská mládež se také velmi dobře bavila. Pro mnoho z nich byla „olympijská neděle“ jednou z mála příležitostí, jak se potkat s kamarády ze školních lavic roztroušených po Koreji. Tedy do té doby, než se na obzoru objevil někdo, kdo obecné nadšení nesdílel. Číňané se s narušiteli rudé masy rozhodli skoncovat po svém. Létaly kameny a z bambusových tyčí, na nichž ještě před chvílí vlály zástavy, se staly nebezpečné zbraně. Přitom drtivá většina z Číňanů nevěděla, kdo proti nim vlastně stojí. „Až letos jsem díky protestům zjistila, že Tibet má vlastní vlajku a že Dalajláma získal Nobelovu cenu míru. Myslím, že o tom nevědí ani Číňané tady v Soulu. Nechtějí to vědět. Věří tomu, co se naučí doma,“ přiznala se Lie Cheng.

Osm tisíc policistů v ulicích zažilo řadu perných okamžiků. Na rozdíl od „klasických“ bouří, které jihokorejských zásahové jednotky obvykle bez milosti a často brutálně rozpráší, ale zůstali tentokrát policisté stoicky klidní. Čínští studenti si proti nim, na rozdíl od Jihokorejců, mohli dovolit doslova cokoliv. Politické elity si za žádnou cenu nechtěly rozhněvat svého největšího obchodního partnera.

Živá pochodeň nevzplála

Protičínští aktivisté se rozdělili na dva nepočetné tábory. Tibet, reprezentovaný buddhistickými mnichy společně s Američany a Evropany, v Soulu jen sekundoval drtivé kritice čínského zacházení se severokorejskými uprchlíky, jež jsou ve většině případů okamžitě po odhalení vráceni do rodné vlasti. Tam je čeká v lepším případě „převýchovný tábor“, v tom horším smrt. Severokorejec Son Jong Hoon, jemuž se vysněná cesta na jih nakonec zdařila, se na protest proti praktikám čínského režimu pokusil upálit. Svou smrt si naplánoval právě na den, kdy v Soulu plál olympijský oheň. Chtěl tak k tématu přilákat co největší mediální pozornost a zároveň upozornit na osud svého bratra, jemuž hrozí v Severní Koreji poprava za údajnou špionáž. Hoonův sourozenec byl obviněn krátce po jejich společném setkání na čínském území. "Není většího životního cíle, než záchrana života staršího bratra,“ nechal se nedlouho před pokusem o sebevraždu slyšet hluboce věřící katolík. Vyznávání jiné víry, než oficiální ideologii Čučche, trestá severokorejský režim smrtí.

Než se Son Jong Hoonovi podařilo jeho zoufalý čin dokonat, zasáhla policie. Symbolem tibetské beznaděje zůstala osamocená papírová vlaječka, již kdosi pohodil z auta na široké hlavní třídě nedaleko cílové destinace pochodně. Poslední předávka soulské štafety proběhla jen několik metrů od ní. Ve městě, kde se podle historiků před dvaceti lety uskutečnily jedny z nejúspěšnějších olympijských her v historii, které nastartovaly smršť politických reforem a přivedly Jižní Koreu mezi demokratické státy, tentokrát zvítězila perfektně organizovaná čínská diaspora. Den poté se olympijský plamen „ladně“ přehoupl přes 38 rovnoběžku. Neprodyšně uzavřenou hranici mezi jihem a severem.

Pod věčným plamenem Čučche

V Pchjongjangu se dle očekávání neprotestovalo, a tak si pochodeň i její tentokrát minimální čínský doprovod dopřály den oddechu. První běžec, Pak Du Ik – pamětník severokorejského fotbalového zázraku na mistrovství světa ve fotbale v roce 1966 – vystartoval z místa pod 170 metrovou pochodní glorifikující již zmíněnou ideologii Čučche. Plamen zářící z vrcholu věže složené 25 550 kamenných bloků, z nichž každý symbolizuje jeden den Kim Ir-Senova života, je věčný. Stejně, jako Kimova ideologie. Téměř zázrakem odolává i chronickým výpadkům proudu sužujícím zemi.

Slavnostně vyzdobené ulice vzorového hlavního města obklopily tisíce lidí v hanbocích – korejských národních krojích. Pro Severokorejce byla návštěva pochodně, první v historii, nepochybně svátkem. Kterékoliv jiné pondělí by drtivá většina z nich jistě trávila „budováním režimu“, a tak den volna strávený s mávátky uvítali všichni. Sladkou tečku na závěr nakonec ale stejně slupl diktátorský režim. Při pohledu do symbolu olympijské myšlenky v zajetí hermeticky uzavřeného státu neustále porušujícího základní lidská práva se dělaly mžitky před očima nejen severokorejským emigrantům. Plamen přitom nezářil víc, než obvykle.

Narozeniny

2008-04-28T00:00:00.005+02:00

Tak jsme pravě ~~tiše a pokojně~~ oslavili první rok naší existence.

Díky všem za přání a také za příspěvky, které dělají tyhle stránky tím nejkvalitnějším a jednoznačně nejrozsáhlejším zdrojem informací o Korejském poloostrově na českém internetu.

Ještě bych měl vysvětlit to přeškrtnutí. Oslava se nakonec vydařila nad očekávání. Během včerejška totiž stránky navštívilo nejvíce lidí v historii:

Nový rekord: 63.

Za rok na viděnou...

Z Kimovy kuchyně

2008-04-24T18:58:00.003+02:00

Autor: Michal Utíkal

Tedy, ne že by Michal tyhle parádní severokorejské "propaplakáty" namaloval, ale našel jsem je na jeho blogu. Nevím proč, jsem si jich dřív nevšiml. Přeji příjemný požitek.

Dark side of the moon

2008-04-24T17:57:00.006+02:00

Postupem času se mi na del.icio.us (používáte) nahromadilo několik nepěkných historek s jedním společným námětem: Co se stane, když potkáte jednoho (či více) korejských "blbů" a jste cizinec (v tom horším případě potom cizinka, v tom nejhorším černoch). Příběhy jsou v angličtině, ale snad to většině čtenářů nebude vadit. Nic proti Korejcům, ale je dobré být připraven. Příběh s pytlem na odpadky mi je doslova nacpal pod nos, takže šup sem s nimi.

Příběh 1. - opilec na Sinchonu - co všechno se může stát černošskému fotografovi, když vyrazí fotit do "centra zábavy". Každopádně z něj plyne jasné poučení

Příběh 2. - pytle na odpadky - všichni, kdo někdy v Koreji museli třídit odpad, vědí, o co běží. Marie? Veselé na tom je, že já a můj spolubydlící (teda spíš Marek) jsme se o povinnosti používat zvláštní pytle na odpad dozvěděli až po víc než půl roce tady.

Příběh 3. - "ruská prostitutka" - jednoznačně nejhorší. co se stane, když se z americké právničky stane mávnutím předsudku ruská prostitutka.

Březen v korejských kinech, první část

2008-04-24T17:51:00.002+02:00

Autor: Vojta Pitra

Konečně jsem dokopal, abych dal dokupy březnové filmy. Teď si představíme první čtyři filmy, dva klasické a po jednom dokumentárním a jednom krátkém. Na příště zbývá pět filmů, mezi nimiž jsou další dva dokumentární.

The Past is a Foreign Country
Premiéra 6. 3. 2008

Dne 28. dubna 1986 dva studenti, dvacetiletí Kim Se-jin a Lee Jae-ho, kteří obětovali své životy, vykřikovali slogany, “Žádná válka, žádné nukleární zbraně, Amíci běžte domů,” “Spojené státy podepište mírovou smlouvu se Severní Koreou,” a “Vyžeňme americké imperialisty.” Toto se odehrálo uprostřed veřejné demonstrace proti násilnému povolání studentů do vojenské služby. Účastnilo se přibližně čtyři sta studentů a demonstrace se konala u křižovatky Sinrim u hlavní brány do Soulské národní univerzity. Způsob jejich smrti a radikálnost jejich sloganů (byli první zjevně veřejně protestující protiameričtí demonstranti od konce korejské války) hluboce šokovala tehdejší korejskou společnost. Od té doby uplynulo dvacet let. Svět se změnil. Vůdci Severní a Jižní Koreje se opět setkávají. Spojené státy diskutují o možnosti podepsání paktu o neútočení s bývalým režimem z „Osy zla“. Jen málo Korejců mohlo v roce 1986 všechno toto předpovídat. Co je zajímavého na smrti dvou mladých lidí? Co teď dělají jejich kamarádi a spolužáci? Na co vzpomínají a co zapomněli z těchto šokujících událostí? Změnili stejně, jako se změnil svět? Budou na jejich tvářích vidět známky samolibosti, nebo výraz nesouhlasu? “Historie se od nás neodvrátila, spíše nám jde naproti.” Přátelé a spolužáci těchto dvou mladých mužů a režisér si v rozhovorech vyměnili pozice, aby dosvědčili zarážející skutečnosti.

Těžko čekat, že 90 minutový dokument o dvou mrtvých studentech přitáhne davy diváky. Režisér Kim Eung-su točí převážně dokumenty a za mlada byl sám aktivistou, takže má k tématu velmi blízko.

My new partner
Premiéra 6. 3. 2008

Young-joon, nový státní zástupce, přijímá velký případ a odjíždí do Pusanu. Tam musí proti své vůli spolupracovat se svým otcem Min-hoem, bývalým detektivem, který kdysi opustil svou rodinu. Od té doby žili každý zvlášť a roky neudržovali žádný kontakt. Teď, když je osud k případu velkého obchodu s drogami, mají šanci spolu po dlouhé době navázat přetrhané rodinné vztahy.

Hlavním tahounem této akční komedie je nesmírně zkušený a populární herec Ahn Seong-gi, který se už objevil ve více než stovce filmů a na svém kontě má i řadu hitů. Film se odehrává v Pusanu, což je fajn změna oproti devadesáti procentům filmů ze Soulu. Bohužel ani Ahn Seong-gi, ani Pusan a ani dobré recenze nepomohli této oddechovce k aspoň trochu slušným návštěvám. Dosavadní čtvrtmilion diváků je nepochybně zklamání.

Humming
Premiéra 13. 3. 2008

Jun-seo je už unavený ze vztahu s Mi-yeon. Ale ta má jednoho dne nehodu a upadne do kómatu. Další den ho ovšem neuvěřitelně Mi-yeon navštíví jako každý normální den. Jun-seo po ní začíná pátrat a uvědomovat si, jak moc ji miloval. Objeví lásku, kterou si nikdy neuvědomoval, ale kterou měl neustále nablízku?

Není nad romantickou fantasy, že? Debutující režisér Park Dae-yeong obsadil do svého filmu neznámé herce a odměnou mu byl naprostý nezájem ze strany diváků, kterých přišlo za měsíc od premiéry sto tisíc.

Out of my intention
Premiéra 20. 3. 2008

Během cesty autem vypukne hádka mezi dlouholetým párem. Zatímco muž předstírá, že se nic nestalo, jeho přítelkyně se snaží všechno dořešit a věci se začnou zhoršovat.

Yoo Ji-taeho známe všichni jako skvělého herce (například s Oldboye), v tomto filmu ovšem nehraje, ale režíruje ho. Nejde o klasický celovečerní film, ale o krátký film se stopáží 24 minut. Není to poprvé, co se Ji-tae postavil za kameru, Out of my intention je už jeho třetí kraťas. Jeho první kraťas The Bike Boy vyhrál dokonce v roce 2003 na Pusanském festivalu krátkých filmů cenu diváků a následující How does the blind dream dostal před třemi lety ocenění Fuji film za výjimečnou práci. I jeho poslední film míchající realitu se skutečností a přítomnost s minulostí budí pozitivní ohlasy a mluví se o něm jako poetické básni. Můžeme se tedy těšit na okamžik, kdy Ji-tae natočí konečně celovečerní film.

Jeju – domov morských žien a hniezdo lásky pre Kórejčanov

2008-04-20T05:08:00.005+02:00

Autor: Michal Mitrík

Ostrov Jeju, ktorý leží v kórejskej úžine južne od kórejského polostrova, je vulkanického pôvodu. Jeho rozloha je 1,845 kilometrov štvorcových a nachádza sa na ňom najvyšší vrch Južnej Kórey, Halla-san s výškou 1,950 metrov. Vzdialenosť zo západu na východ je 73 kilometrov a zo severu na juh 31 kilometrov, celková dĺžka pobrežia je 254 kilometrov. Ostrov vznikol z vulkanických erupcií približne pred 2 miliónmi rokov, približne v období medzi treťohorami a začiatkom štvrtohôr a pozostáva prevažne z bazaltu a lávy. Má subtropické podnebie, teplejšie než zvyšok Kórey, so štyrmi ročnými obdobiami. Letá sú daždivé a zimy sú suché.

Hora Halla-san

Administratívne rozdelenie

Do roku 2005 bola provincia Jeju rozdelená do dvoch miest - Jeju a Seogwipo, a na dva kraje, Bukjeju (sever) a Namjeju (juh). Obidve mestá boli rozdelené do 31 susedstiev (dong), zatiaľčo dva kraje boli rozdelené do siedmich miest a piatich okresov a tie do 551 obcí. V roku 2005 bolo uskutočnené referendom, v ktorom bol obyvateľmi ostrova schválený návrh zlúčiť kraj Bukjeju do mesta Jeju a kraj Namjeju do mesta Seogwipo. 1. marca 2006 bola provincia premenovaná na špeciálnu samosprávnu provinciu s dvomi nominálnymi okresmi, mestami Jeju a Seogwipo. Okrem zmien v názve bola ostrovu daná aj značná administratívna sila.

Vzhľadom na malú rozlohu ostrova a počet obyvateľov (560,000 v roku 2004) je hustota zaľudnenia na ostrove vysoká – 303 obyvateľov na kilometer štvorcový a v meste Jeju dokonca 1,014 obyvateľov na kilometer štvorcový.

Pomenovanie

Nie som si istý, či naši publicisti rozlišujú medzi pomenovaním Jeju ako ostrova, mesta resp. provincie (preto v celom článku využívam univerzálne anglické označenie Jeju pre všetky tri) , každopádne Kórejčania v tom jasno majú. Ostrov Jeju má v kórejčine názov „Jejudo“, provincia Jeju „Jeju-do“(!) a mesto Jeju sa nazýva „Jeju-si“. V priebehu histórie sa však pomenovanie ostrova viackrát zmenilo a medzi niektoré kedysi používané názvy patria:

Doi
Dongyeongju
Juho
Tammora
Seomna
Tangna
Tamna
Quelpart
Saishū

Pred anexiou Kórey Japonskom v roku 1910 bol ostrov Európanmi nazývaný Quelpart. Tento názov pravdepodobne pochádza zo skomoleniny kórejského „gyulbat“, čo v preklade znamená mandarinkové pole. Hovorí sa, že keď sa európski objavitelia pýtali na názov ostrova a zároveň ukazovali na ovocné polia, považovali odpoveď, ktorú dostali (teda gyulbat), sa názov ostrova. Názov Saishū sa začal používať Japoncami po roku 1910.

História

Podľa povesti o vzniku Samseonghyeolu bol ostrov Jeju neobývaný, pokým nevyšli zo Zeme traja bohovia pri Moheunhghyeole, severne od hory Halla-san. Jeju bol slobodnou krajinou nazývanou Tamna do roku 662 nášho leto počtu, keď sa stal protektorátom kráľovstva Silla. V roku 938 po páde Silly sa stal protektorátom Korja. V roku 1105 stratila Tamna svoju autonómiu a stala sa provinciou Korja. Korjský kráľ Uijong zmenil názov ostrova z Tamna na Jeju. V roku 1273 po porážke Sambyeolchovho povstania Mongolcami sa stal ostrov Jeju súčasťou Mongolska, a to až do roku 1367, keď sa znovu pripojil ku Korju. Podobne ako celá Kórea bol aj Jeju v roku 1910 kolonizovaný Japonskom. Po jeho porážke v II. Svetovej vojne sa stal oficiálnou súčasťou Kórejskej republiky a v roku 1946 sa stal samostatnou provinciou. V sérii udalostí medzi rokmi 1948-1954, známej ako Jeju-ský masaker, boli zavraždené desaťtisíce obyvateľov protikomunistickými jednotkami vedenými USA. V minulosti boli obyvatelia ostrova obeťami diskriminácie v dôsledku jeho polohy a izolácie. Ako pokus o pritiahnutie pozornosti bolo mesto Seogwipo ležiace v južnej časti ostrova spoluhostiteľom Majstrovstiev sveta vo futbale v roku 2002. 1. júla 2006 sa Jeju stal jedinou samosprávnou provinciou Južnej Kórey.

Kultúra

V dôsledku čiastočnej izolovanosti ostrova si obyvatelia vytvorili vlastnú kultúru, ktorá je odlišná od kultúry v pevninskej časti Južnej Kórey. Vzniklo tu mnoho legiend, ktoré sa viažu k histórii ostrova. Medzi najvýznamnejšie artefakty kultúry ostrova patrí všade sa vyskytujúca postava dol hareubang (kamenný starý otec), vytesaný do bloku stuhnutej lávy.

obr.: Dol haerubang

Ďalším špecifickým prvkom je matriarchálne zloženie rodín, príznačné hlavne pre ostrovy Udo a Mara, ale prítomné na celom ostrove. Najznámejším príkladom sú tzv. morské ženy (haenyeo), ktoré sú často aj hlavami rodín. Svoje pomenovanie získali podľa povolania, ktoré vykonávajú, keďže si na živobytie privyrábajú potápaním a chytaním plodov mora, často v priebehu celého roka a to bez potápačskej výstroje.

Symboly ostrova:

Rastlina – rododendrón
Strom – škoricovník gáfrový
Zviera – ďateľ

O tom, že je ostrov Jeju významný, svedčí aj to, že sa nekamaráti len tak s hocikým. Jeho sesterské provincie sú Sachalin (Rusko), Havaj (USA), Bali (Indonézia) a Hainan (Čína).

Turistický ruch

Príjmy z turistického ruchu tvoria veľkú časť ekonomiky ostrova. Vďaka teplej klíme, prírode a plážam je ostrov atraktívnou turistickou destináciou pre turistou z Kórey, Japonska, Číny a severnej a južnej Ázie. Medzi najnavštevovanejšie miesta patria vodopády Cheonjeyeon a Cheonjiyeon, hora Halla-san, jaskyňa Hyeobje a ostrov Hyengje. Okrem toho sa môžu turisti zúčastniť mnohých športových, turistických a kultúrnych aktivít, prípadne slávností konajúcich sa v priebehu roka.

obr.: Chaeonjiyeon a Chaeonjeyeon

Love Land

Park otvorený v roku 2004, podľa názvu zameraný na „materstvo a veci s tým súvisiace“. Na tému párenia medzi ľuďmi sú zamerané nielen prezentácie zamerané na osvetu v tejto oblasti, ale aj obrovské sochy, ktorých je tu celkom 140. Love land však nie je zhmotnením morálnej dekadencie Kórejčanov, ale má aj svoje historické pozadie. Po kórejskej vojne sa vďaka svojej teplej klíme stal ostrov cieľom mnohých svadobných ciest a taktiež tu mnoho dvojíc manželstvá uzatváralo, a tak sa ostrov stal centrom pre profesionálne „lámanie ľadov“ medzi pármi.

Nasledujúce obrázky nepotrebujú komentár (zrejme by bol aj tak cenzurovaný, alebo prístupný až po 22. hodine):

Zdroj: Preložené z anglickej wikipedie

Taekwondo

2008-04-19T21:11:00.001+02:00

Dneska jsem se vypravil zdokumentovat ukázku Taekwonda probíhající každou středu a sobotu od o dvou před branou paláce Gyeonghuigung nedaleko od české ambasády a statečného admirála I trůnícího na Gwanghwamunu.

A pokud s Taekwondem máte nějaké zkušenosti, nebo jste prostě jen lační poznat něco nového (nechat si dobrovolně namlátit, nebo naopak freneticky namlátit překližkové desce, plešatému podivínovi nebo americké ajumě - viz. obr.), můžete si bojové umění vyzkoušet v praxi. Více informací najdete tady (nezkoušel jsem).

Demonstraci čtverných kopů, salt, sestav a dokonalé koordinace pohybů vřele doporučuji (jo a ta svůdná korejská angličtina patří kamarádce, tak ji když tak pozdravujte).

Životní hra

2008-04-19T19:23:00.004+02:00

Autor: Vojta Pitra (tenhle text se ti fakt povedl!!!)

Právě jsem viděl dokument The game of their life, tady je můj komentář z csfd.

Úžasný dokument o něuvěřitelném úspěchu severokorejských fotbalistů na Mistrovství světa v Anglii. Vynásobte naše Nagano deseti a možná se přiblížíte k šoku, jaký tehdy způsobili Korejci celému světu. Dokument sleduje vyprávění šedesátiletých staříků o jejich slavných zápasech, zápasy ukazuje v barevných dobových záběrech a je doplněn komentáři fotbalových historiků, fanoušků i jejich soupeřů. Má úžasný spád, nastiňuje i nečekané problémy s účastí neuznávaného státu na mistrovství světa a politickým pozadím jejich účasti, ale hlavně je oslavou fotbalu. Nesmírně zajímavý dokument nejen pro ty, které zajímá Severní Korea, ale i pro všechny sportovní fanoušky. Stejně, jako si korejské hráče zamilovala celá Anglie, tak jim v tomto dokumentu budete držet palce i vy.

A teď něco k samotnému turnaji. V roce 1966 bylo pro celou Asii, Afriku a Oceánii vyčleněno na turnaji jedno účastnické místo. Afrika se na protest vůbec nezúčastnila kvalifikace. Několik dalších zemí rovněř odřeklo účast v kvalifikace, takže došlo k situaci, kdy se v přímém souboji o jediné postupové místo utkali v dvojzápasu Austrálie a Severní Korea. Za Austrálii hráli převážně Angličané a o svém postupu vůbec nepochybovali. Dvojzápas se hrál na neutrální půdě v Kambodži a půlka stadionu měla nařízeno fandit Australanům a půlka Korejcům. Disciplinovaní, drobní, ale velmi rychlí a týmově hrající Korejci přejeli Australany po výsledcích 6:1 a 3:1. Před odjezdem na turnaj do Anglie si je k sobě pozval samotný Kim Ir-sen a dal jim za úkol vyhrát jedno dvě utkání. Ve skupině měli silnou Itálii, na minulém mistrovství světa třetí Chile a Rusy. V prvním utkání hráli velmi dobře, ale s Ruskem podle očekávání prohráli 3:0. Rusové ovšem hráli velmi tvrdě, čímž proti sobě poštvali anglické fanoušky a ti najedou všichni fandili Korejcům, o kterých nevěděli prakticky nic. V dalším utkání nastoupili proti Chile a pokud by prohráli, na turnaji by skončili. Téměř celý zápas prohrávali jedna nula, ale v závěru se jim podařilo vyrovnat a celý stadion nad jejich prvním gólem na turnaji vybuchl nadšením. V závěrečném utkání je čekala Itálie, které stačila k postupu remíza. Po půl hodině hry se zranil italský kapitán a musel odstoupit. Tehdy ještě nebylo povolené střídání, takže Itálie hrála o desiti.

obr.: Korejci se radují po senzačním vítězství nad Itálií.

Když Korejci vstřelili branku, hráči Itálie začali panikařit a každý se snažil vzít odpovědnost na sebe, čímž přestali hrát jako mužstvo. Vyrovnat se jim nepodařilo a zrodilo se nejspíš největší překvapení v historii světových šampionátů. Itálie jela domů a místo ní postupovala Severní Korea. Bylo to zároveň poprvé, kdy se asijské mužstvo dostalo mezi posledních osm týmů. Ve čtvrfinále je čekalo Portugalsko, které vyhrálo všechny zápasy ve skupině, kde porazilo Brazílii a tehdy nesmírně silné Maďary. Začátek zápasu byl naprosto šokující.

obr.: momentka ze zápasu Koreje s Portugalskem.

Korejci vstřelili branku už v první minutě a nezůstali jen u ní. Za dvacet minut vedli tři nula a Portugalci byli zralí na ručník. Korejci ovšem měli velmi málo zkušeností, místo aby betonovali a hlídali své vedení, hráli neustále podle hesla „nejlepší obranou je útok“ a Portugalci (čti Eusebio) je ve zbytku utkání přejeli. Nakonec prohráli 5:3, čtyři góly dal jeden z nejlepších hráčů všech dob, Eusebio. I přesto se Korejci vrátili domů jako národní hrdinové.

obr.: v roce 2002 se osm hráčů s trenérem vrátilo na místo činu na stadion v Middlesborough, kde odehráli všechny zápasy základní skupiny Mistrovství světa.

Nedávno jsem přečetl knížku Pchjongjangská akvária od Kang Čchol-hwana, o jeho desetiletém pobytu v severokorejském pracovním táboře a následném útěku do Jižní Koreje. V knížce je zmínka, že v jednom táboře skončil jeden člen tohoto týmu, když prý byli hráči obviněni, že při oslavách postupu přes Itálii pili alkohol a užívali si s děvčaty. Na konci dokumentu je toto vyvráceno. Na čí straně je pravda, těžko říct.

video: pár momentů ze zápasu s Itálii, včetně vítězného gólu.

Únor v korejských kinech, druhá část

2008-04-17T19:13:00.002+02:00

Autor: Vojta Pitra

Tak je tu dokončení únorového přehledu. Omlouvám se za zpoždění, ale musel jsem v práci předstírat nějakou činnost déle než je obvyklé, což mě zdržovalo od opravdu důležitých věcí, jako je tento přehled:) Na ten čeká víc lidí, než u mě v práci na nějaké moje zprávy a zápisy. Pokud jste tedy aspoň tři:)

Butterflymole
Premiéra 22. 2. 2008

Film popisuje napětí a vyčerpání lidí pracujících v metru v podzemí jako krtci, kteří se každou chvíli setkávají se smrtí. Často jsou svědky smrti pasažérů, kteří skočí pod vlak a pomalu se na ně přenáší zoufalství sebevrahů. Osud spousty těchto anonymních smrtí přenáší na zaměstnance dojem krizové situace.

Tento sociálně zaměřený film měl premiéru už před dvěma lety na mezinárodním filmovém festivalu v Pusanu a poté ještě běžel na festivalu nezávislých filmů v Soulu. Že teď film vstupuje do distribuce je dost zvláštní tah. Nevím, jestli byly s distribucí nějaké problémy a proč to trvalo tak dlouho, ale těžko čekat nějaký velký úspěch. Na nezávislé filmy se hromadně do kina nechodí nikde, natož v Koreji, kde komerční žánry bezkonkurenčně válcují vše okolo.

Inner circle line
Premiéra 22. 2. 2008

Pozdě v noci se vrhne muž před metro řízené Young-jooem. Přesně v tu chvíli je Young-joo zdrcen pocitem viny a vzpomíná si na nehodu z vojny. Muž míří do klubu, kde pracuje žena jménem Young-joo. Muž ji připomíná její starou lásku. Tyto dva milostné příběhy, které se nakonec propojí, nám ukazují koloběh bolesti.

Další nezávislý film, který se dostává opožděně do kin. Festivaly si oběhal v roce 2006 a dostal dvě nevýznamná ocenění na dvou malých festivalech (za vizuální efekty a pro debutujícího režiséra). Ohlasy měl ale celkem slušné, v jednom ho přirovnávají k vynikajícímu Lost in translation od Sofie Coppoly, což zní slibně.

Ba:Bo
Premiéra 28. 2. 2008

Ji-ho je slibná pianistka, studující a hrající už několik let v zahraničí. Ale jednu noc dostane trému a už se z ní nevzpamatuje. V zoufalství přichází domů a setkává se se starým spolužákem Sung-ryongem. Kdysi bystrý chlapec, poté měl ovšem nehodu a nyní ve dvaceti letech je na mentální úrovni šestiletého dítěte. Je velmi zapomnětlivý, ale nikdy nezapomněl na svou první lásku Ji-ho. Zbytek je dětinské mysli zaujímá jeho jediný rodinný příslušník – mladší sestra Jee-in. Aby se o ni postaral, prodává přímo před její školou topinky. Jee-in se ale za svého hloupého bratra stydí a vyhýbá se mu. Starým přítelem Sung-ryonga je Sang-soo, který rozumí jeho nevinné mysli. Nevyhnutelně se ale propadá do světa gangsterů. Ji-ho je stále v krizi, Jee-in onemocní a Sang-soo se zaplete do krvavé hádky. Všechny jejich problémy jsou zázračně vyřešeny Sung-ryongem způsobem, který by nikoho ani nenapadl.

Nové drama režiséra Kim Jeong-kwona, který má za sebou skvělé filmy Ditto a Man who went to Mars, vypadá docela zajímavě. Hlavní role hrají dvě korejské stálice, Cha Tae-hyun (My sassy girl, Lovers concerto) a Ha Ji-won (Duelist, Ditto). Film je natočený podle manwhy (to samé jako japonské manga, tedy komix, ale pouze korejský) a zatím si vede slušně, za necelý měsíc od premiéry má téměř milion diváků, takže propadák to určitě nebude, ale hit nejspíš taky ne.

Night and day
Premiéra 28. 2. 2008

Seung-nam, čtyřicetiletý oceňovaný malíř a ženatý muž, se objeví se svým cestovním batohem na pařížském letišti. Utíká před zatčením za kouření marihuany, když byl opilý na nějakém náhodném shromáždění. V Paříži se ukryje ve zchrátralé domku vlastněném jedním Korejcem. Kromě toulání se ulicemi a krádeží v parku nemá co jiného na práci. Shodou okolností potkává bývalou přítelkyni Min-sun, ale oprašování starého vztahu ho vůbec nezajímá. Sebou si nese lásku a obavy o svou ženu, kterou zanechal samotnou. Seung-nam se setkává s Hyun-joem, studujícím v Paříži umění, a s jeho spolubydlící Yoo-jeong. Sung-nam je okamžitě okouzlen její čistotou, krásou a záhadností. Snaží se zvyknout si na cizí město, ale jako by vcházel do temné jeskyně, propadá se Yoo-jeong a Paříži.

Noc a den měla premiéru na letošním Berlinale (dokonce přímo v hlavní soutěži) a od zahraničních novinářů se jí dostalo pozitivních ohlasů. Film prý skvěle balancuje na hraně mezi nocí a dnem, snem a realitou, tragédií a komedií a láskou a chtíčem. Režisér Hong Sang-soo je vůbec u kritiků oblíbený, ale na jeho filmy nikdo nechodí. Tenhle by měl být velmi minimalistický a realistický, takže opět nikdo nepřijde. Jeho starší film Tale of Cinema běžel nedávno v Praze minipřehlídce časopisu Cinepur. Měl jsem tu čest a už nikdy více. Neuvěřitelně pomalý a nudný film.

Boxoffice okénko

Únor byl zvláštní měsíc. Jeden obrovský hit, dva průměrně úspěšné filmy a šest propadáků. Hitem je samozřejmě Chaser, který už dosáhl čtyři a půl milionů diváků a tím se dostal na dvacáté první místo historické návštěvnosti a překonal dosavadní letošní rekordmana Forever the moment. Ba:Bo nejspíš v pohodě překoná Lovers of 6 years (1,1 milionu), ale hit z něho nebude. Last present dosáhl mizerných čtvrt milionu a Smile Babo ještě horších sto tisíc. Čtyři nekomerční filmy, z nich dva přímo nezávislé, podle očekávání rekordy netrhají. Čísla o jejich návštěvnosti dokonce úplně chybí, takže je to asi velká bída.

Olympijský park v Soulu - foto

2008-04-16T05:46:00.002+02:00

K předchozímu Vojtovu článku tak trochu souvisejícím s letní Olympiádou, která se v Soulu konala v roce 1988, přidávám pár starších fotek ze soulského olympijského parku.

Kim Hjon-hi - Slzy mé duše

2008-04-16T05:42:00.002+02:00

Autor: Vojtra Pitra

Před pár dny jsem dočetl nesmírně zajímavou knihu – Slzy mé duše od Kim Hjon-hi. Pokud vám to jméno nic neříká, tak vězte, že Kim Hjon-hi je bývalá severokorejská agentka, která v pětadvaceti letech společně s dalším agentem vyhodila do vzduchu jihokorejské letadlo se sto patnácti pasažéry na palubě. To se stalo v roce 1987 a o pět let později vydaná kniha vypráví její příběh a zároveň jde i o její zpověď a omluvu rodinám obětí.

obr.: Kim Hjon-hi - řekli byste to do ní?

Přestože jsem byl od jedné vážené profesorky korejské literatury varován, že kniha je: následuje doslovná citace „děsná sračka“, tak mi aspoň po literární stránce mi přišla dobrá. Velmi napínavá a strašně zajímavá a přečetl jsem ji za dva dny (pravděpodobně můj rekord). Ono ne zrovna kladné hodnocení možná naráží na skutečnost, že jde téměř o propagandu Jižní Koreje a údajnými „spoluautory“ mají být američtí a jihokorejští agenti zpravodajských služeb, kteří ji po atentátu několik let vyslýchali. Sama Hjon-hi prý anglicky neumí a knihu do angličtiny přeložili agenti Jižní Koreje, pokud ji rovnou nenapsali sami. Česká vydání z roku 1997 je překlad této americké verze. Když se američtí novináři pokoušeli pozvat Kim Hjon-hi do Ameriky, aby s ní udělali rozhovory o „její“ knize, byli opakovaně odmítnuti americkým ministerstvem zahraničí. Není rovněž bez zajímavosti, že kniha kopíruje základní teze KUBARKu, kdysi tajné příručky CIA pro vyslýchání osob odolávajících standardním metodám, tedy například agentů komunistických tajných služeb.

obr.: 350 gramů této výbušniny (C-4) zničilo letadlo KAL 858.

Zpátky ale ke Kim Hjon-hi. Hjon-hi se narodila 27. ledna 1962 v rodině diplomata, takže část svého dětství strávila na Kubě. V osmnácti letech si ji díky jejím skvělým výsledkům ve škole a její kráse vybrala strana jako svou budoucí agentku a odtrhla ji od rodiny, kterou poté už vídala zhruba jednou ročně a sebrala ji i pravé jméno Ok Hwa. Tři roky strávila ve výcvikovém táboře (součást vojenské fakulty v Kumsongu) v zakázaném údolí kilometry daleko od jakékoliv civilizace. Denní program vypadal následovně:

06.00 – 07.00 Budíček, úklid, praní šatů
07.00 – 07.30 Snídaně
07.30 – 08.30 Ranní čtení filozofie a ctností Kim Ir-sena
08.30 – 13.00 Dopolední vyučování
13.00 – 16.00 Oběd a polední klid
16.00 – 17.30 Odpolední vyučování
17.30 – 19.00 Cvičení
19.00 – 20.00 Večeře
20.00 – 21.00 Bojové sporty
21.00 – 22.00 Noční pochod
22.00 – 23.00 Studium
23.00 Spaní

Celé dny žila venku, spala v dírách v zemi. Na počest Kimových narozenin pochodovali 180 kilometrů ve třech dnech – tzv. Pochod věrnosti. Po třech letech ji čekala závěrečná zkouška. Kdo zkoušku neudělal ani na druhý pokus, byl vyloučen ze strany a pro zbytek života upadl v nemilost. Zkouška trvala týden v každé její části bylo nutné získat nejméně 90 bodů ze sta. První části byl běh na patnáct kilometrů kolem tábora. Pokračování bylo v tělocvičně, kde se vzpíralo a dělaly se zdvihy. Hjon-hi zvedla 75 kg a udělala 17 zdvihů, což dělalo 96 a 94 bodů. Poté se běhalo na rychlost. Po obědě následovala zkouška z bojových sportů. Během ni instruktoři nedělali rozdíly mezi ženami a muži a všechny je pořádně zmlátili. Druhý den se zkoušela střelba ze zbraní a jízda autem. Písemné zkoušky se skládaly z filozofie Kim Ir-sena, matematiky, cizí jazyky atd. Praktická zkouška byla o získání dokumentů z velvyslanectví, nacházejícího se několik kilometrů od tábora. Po složení zkoušek dostala několik menších úkolů a hodně cestovala po světě, kde se vydávala za japonskou turistku. Několik měsíců strávila v Číně, aby se naučila jazyk. V případě nutnost se od agentek očekávalo, že budou prodávat své tělo, přestože jejich neposkvrněnost byla pravidelně kontrolována doktory a jakékoliv projevy lásky byly nepřípustné. Svůj životní úkol dostala po pár letech ve službě a údajně ho vymyslel a schválil sám Kim Ir-sen. Spočíval ve zničení letadla 858 jihokorejských aerolinek z Bagdádu do Soulu a tím zvýšení politického napětí v Jižní Koreji, zrušení olympijských her v Soulu a vytvořením podmínek pro násilné sjednocení obou Korejí pod praporem komunistického severu.

obr.: trosky letadla, ve kterém cestovali převážně těžce pracující dělníci.

Tento úkol splnila se zkušeným agentem Kim Song-ilem, legendou revolučního boje. Ten celou akci považoval na pitomost, navíc špatně naplánovanou. Plán akce byl takovýto: z Pchjongjangu odletět do Moskvy, poté do Budapešti a Vídně, kde se budou vydávat za otce s dcerou japonské národnosti na dovolené. Poté do Bělehradu, aby získali dost razítek do pasu a jejich krytí vypadalo důvěryhodně. Z Bělehradu přesun do Bagdádu, odkud bude startovat i cílové letadlo. Na letišti jim spolupracovníci předají bombu. Před startem umístit bombu do kabiny v přihrádce pro zavazadla, nastavit časový spínač na devět hodin po startu. Vystoupit na mezipřistání v Abú Zabí a bombu nechat v letadle. Pokračovat přes Ammán do Říma, poté do Vídně, tam zůstat několik dní na severokorejském velvyslanectví a vrátit se do Pchjongjangu. V Abú Zabí jim ovšem při mezipřistání zabavili letenky a nastaly problémy. Po výbuchu letadla se na ně nalepila policie a když se situace nevyvíjela dobře, pokusili se oba agenti přesně podle pokynů spáchat sebevraždu skousnutím ampulky s ciankály schované v cigaretě. Úspěch slavil pouze Song-il, Hjon-hi se podařilo oživit a šla od výslechu k výslechu.

obr.: Hjon-hi s roubíkem, který ji má zabránit v možné sebevraždě ukousnutím jazyka.

Její historka o japonských turistech se brzo zbortila jako dům z karet. I proto, že nikdy nebyla v Japonsku. To bylo ještě během vyšetřování v Abú Zabí, poté byla převezena do Jižní Koreje, z čehož měla díky propagandě o místních metodách výslechu doslova panický strach. Žádné mučení se ale nekonalo a pod stupňujícím se tlakem se přiznala. V soudním procesu dostala trest smrti, ale prezident ji poté udělil milost. Hlavní vina totiž ležela na Kim Ir-senovi a jeho režimu, který zmanipuloval a využil mladé děvče. Ne nepodstatným důvodem pro milost bylo i to, že Hjon-hi byla vynikající ukázkou tragédie Severní Koreje a jako taková se hodila více živá než mrtvá. Pokud si chcete knihu přečíst, tak ji najdete asi v každé větší knihovně. Já za sebe ji doporučuji, nemohl jsem se od ní odtrhnout. Ovšem nezapomínejte na druhý odstavec tohoto článku.

Korejská společnost očima sociologa

2008-04-15T19:07:00.004+02:00

A když už jsem v tom postování, tak ještě připojím parádní sociologickou a hlavně dosti alternativní prezentaci, kterou doporučuje Michal na svém blogu. Jinak určitě čtěte taky Vojtovy a Jakubovy stránky. Dozvíte se z nich všechno, o čem já teď nemám čas (a občas ani chuť) psát a ještě spoustu navíc.

Autor: Michal Vodrážka

V pátek jsme měli přednášku o korejské společnosti a Korejcích od předního korejského sociologa a profesora SNU Kim Kyong Donga. Přednáška byla vtipná a zajímavá, nikoliv obvyklé žvásty o tom jak jsou Korejci pracovití a pečliví, ale třeba o jejich přístupu k náboženství - všechna náboženství byla v podstatě asimilována, sekularizována a zkombinována se šamanismem tak, že se potlačily jejich etika a část zabývající se posmrtným životem, a Korejci se tak modlí ať už k Buddhovi, Bohu nebo Alláhovi vlastně jen pro lepší zítřek a úspěch ve světě vezdejším. To by leccos vysvětlovalo - třeba jak mi spolužačka Hana s vážnou tváří vyprávěla o zázraku, kdy se po roce boje se špatnou pletí (utratila 20 000 USD za kosmetiku a léky) pomodlila k Bohu aby jí zbavil akné, a hle, teď má tvář bez poskvrny. Tehdy jsem opravdu těžce bojoval, abych zachoval vážnou tvář. Hana totiž mluvila smrtelně vážně, nechtěl jsem jí urazit, přece jenom šlo o zázrak, ale hlavou mi běželo něco na způsob "teda, nejsem křesťan, ale kdybych byl, asi bych se modlil za něco jiného..."

Přednáška se mi líbila natolik že jsem prof. Kima poprosil o její kopii, abych se s vámi o ní mohl podělit. Je v angličtině ke stažení ZDE.

Sungkyunkwaní demonstrace

2008-04-15T19:02:00.003+02:00

A nádavkem ještě pár fotek z dnešní demonstrace na Sungkyunkwanu. Přiznáme se, ani nevím, proti čemu se vlastně demonstrovalo, ale každopádně: děcka byla fotogenická.

Jarní Soul

2008-04-15T18:50:00.003+02:00

Po nějaké době opět zdravím všechny věrné i nahodilé čtenáře "Jižní Koreji". Moje poslední výpadky nejsou způsobeny v publikování příspěvků svých i ostatních nejsou způsobeny ničím jiným, než mocným "finišem" na bakalářské práce: Reakce americké společnosti na teroristické útoky z 11. září pohledem sociologického konceptu kolektivního traumatu. Vše už se sice chýlí snad zdárně ke konci, jenže... V červnu přijdou státnice, a proto raději nic neslibuji.

Každopádně, jsem se rozhodl se s Vámi podělit alespoň o moje fotografické počiny. Protože focení (a soju :§) je pro mě tou nejlepší relaxací. Navíc jsem si nedávno za skutečně-neskutečnou částu 7400 korun českých koupil parádní teleobjektiv, který by mě na rodné hroudě vyšel na 14 000. Pokud se nebojíte, že se Vám foťáky, objektivy, Ipody a vlastně i počítače při první příležitosti pokazí, jejich nákup tady vřele doporučuji. Ceny Vás speciálně na Jongsanu mile překvapí. Překvapili mě i na korejské poměry ochotní a usměvaví prodavači. K nim ale musíte projít dlouhým tubusem spojujícím nádražní budovu s "prodejnou". Nekupujte nic přímo na nádraží v Livin' Digital, ne Ipark, nebo jak se to tam vlastně jmenuje). Tam sou Korejci nasraní, neochotní a připravení Vás okrást při prvním zaváhání (samozřejmě ne tak, jako v ČR, prostě Vám výrobek prodají za draho).

Nepokoje v Tibetu a západní propaganda

2008-03-26T07:29:00.002+01:00

Autor: Michal Vodrážka

Právě jsem u snídaně viděl na čínské CCTV-9 debatu o nepokojích v Tibetu, a část o "nestranných" a "kvalitních" západních médiích byla opravdu zajímavá. Jeden příklad za všechny - fotky z BBC, kde nakládají zraněného do bílého auta, a pod tím komentář že "policie tvrdě zasáhla a zatkla mnoho demonstrantů," přičemž je na fotce jasně vidět červený kříž a čínský znak "sanitka." Ještě si živě pamatuji, jak jsem za povodní v Praze na CNN slyšel, že utržený remorkér míří na Karlův most. Jestli vás zajímá co se opravdu dělo, přečtěte si The Economist, jehož reportér ve Lhase byl, a případně se do budoucna naočkujte protipropagandou na speciálních stránkách CCTV o nepokojích.

Youtube slideshow o tom, jak evropská a americká média prezentovala události v Tibetu

Nejlepší je ta pasáž o CNN. Fotka oříznutá tak, aby z ní vypadla masa demonstrantů, a působilo to, jako samotny Tibeťan proti vojenské koloně. Chvíli jsem přemýšlel, co mi to jen připomíná, a pak mi cvaklo. (pozn. Martin)

Yellow dust - Zkáza z Číny

2008-03-16T12:04:00.005+01:00

Protože se na Korejský poloostrov, stejně jako každý rok od té doby co se Čína rozhodla dohnat průmyslově vyspělý svět, opět valí oblaka "žlutého prachu", doporučuji všem čas od času mrknout na tuhle stránku http://www.seoul.amedd.army.mil/sites/yellowsand/default.asp.

Najdete tam všechny potřebné a pravidelně aktualizované informace o stupni ohrožení a něho plynoucích omezení vašeho každodenního pohybu.

Dneska byla koncentrace už docela vysoká - nad 200 mikrogramů na metr krychlový, což se rovná třetímu stupni z pěti - UNHEALTHY.

Asijský prach má v každé ze zemí vlastní jméno. Všechny se ale logicky točí okolo žluté barvy:

Huángshā (Simplified: 黄砂; Traditional: 黃砂) - čínština
Kōsa (黄砂) - japonština
Hwangsa (황사, 黃沙/黃砂) - korejština
Hoàng sa (黃砂) or bão cát vàng - vietnamština

Únor v korejských kinech

2008-03-16T11:49:00.003+01:00

Autor: Vojta Pitra

Stejně jako před měsícem je tu přehled nových korejských filmů vstupujících do kin v únoru. Filmů jde do kin celkem devět. V této části si představíme prvních pět a na konci najdete ohlédnutí za lednovými filmy. Mimochodem na dvd (a tím pádem i na dvdripech) se už objevují prosincové filmy, takže se třeba v březnu dočkáme už některých lednových filmů, samozřejmě těch méně úspěšných.

Lovers of 6 years
Premiéra 5. 2. 2008

„Nic moc“ je klíčové slovo pro Da-jin, tvrdě pracující editorka ve vydavatelské společnosti, a jejího přítele Jae-younga, stejně tvrdě pracujícího v oblasti domácího prodeje. Před šesti lety spolu začali chodit, před dvěma lety spát. Teď žijí vedle sebe jakou sousedé, ale dělící zeď nemá žádný velký význam. Prakticky bydlí spolu, v noci spí v jedné posteli. Navzájem se znají tak dobře, že se začínají trochu nudit a dávná jiskra a vzrušení už dávno odešly. Zdá se, že jejich vztah je v bodě, kdy kouzlo už přestalo působit. Pro Da-jin je tu riziko, že zůstane na ocet a ve vzduchu visí nevěra.

Podle námětu to nevypadá na nějaký úžasný film, ale nenechme se mýlit. Hlavní roli totiž hraje skvělá Kim Ha-neul, které podobné role perfektně sedí, jak dokázala ve skvělých komediích My tutor Friend, Too beautiful to lie nebo posledně v Almost love. Jejího partnera hraje Gye-sang Yun, který sice není nijak ostřílený herec, ale už má na kontě taky jeden vynikající film, Flying boys. Režisér je sice debutant, ale podle diváckého ohlasu se mu film docela povedl. Podívat se přišel už téměř milion sto tisíc diváků.

Last present
Premiéra 5. 2. 2008

Tae-ju byl odsouzen za vraždu na doživotí. Jednoho dne ho navštíví jeho přítel a policajt Yeong-wu a ve snaze zachránit svou dceru ho požádá o transplantaci jater. Tae-ju se kvůli operaci dostane na deset dní z vězení. Bez ohledu na život malé holčičky vidí v operaci hlavně životní šanci na útěk z vězení. Nicméně se už začíná uskutečňovat překvapující proměna.

Pro režiséra Kim Young-juna je to dvou historických fantasy (Flying warriors, Shadowless sword) už třetí spolupráce s hercem Shin Hyeon-junem. Evidentně bez něho nenatočí ani ň. Ještě před uvedením filmu do kin uspořádali dva hlavní protagonisté filmu dobročinný koncert s dobrovolným vstupným, jehož výtěžek šel produkčnímu týmu pořadu Love request televize KBS, který pomáhá potřebným. Na film přišlo necelý čtvrt milion diváků, takže o úspěchu se dá mluvit stěží. Mimochodem před sedmi lety vznikl v Koreji jiný film s názvem Last present, ale ten je něčem úplně jiném.

Beautiful
Premiéra 14. 2. 2008

Eun-yeong je díky své kráse velmi nešťastná. Je její krása požehnáním? Nebo prokletím? Unavená neustálým zíráním mužů a žárlivostí ostatních žen je čím dál víc osamělejší. Jednoho dne ji znásilní jeden z mnoha jejich pronásledovatelů. Navíc od něho slyší příšerná slova: „Udělal jsem to proto, že jsi tak krásná“. Eun-yeong uvěří, že právě proto byla znásilněna a začne ničit svou krásu. Navíc je tu další muž, který ji sleduje.

Zajímavé na filmu debutujícího režiséra Jeon Jae-honga je hlavně to, že Jeon je označován za oblíbence Kim Ki-duka, který dokonce napsal celý scénář ke Krásce. Film má být přesně v duchu kimovi poetiky plný extrémních podivností, vášně a sexu. Těšit se můžeme na dialogy typu "Neznásilnil jsem ji, její krása znásilnila mě". Kim ho už viděl a je prý dobrý. Film byl nedávno uveden na Berlinale. Určitě vás zajímá, kdo bude titulní krásku hrát. Je to u nás méně známá Cha Soo-yeon, která se objevila doteď pouze ve filmu For eternal Hearts.

Smile Babo
Premiéra 14. 2. 2008

Jediný únorový film, u kterého jsem nenašel pořádnou synopsi, ale jenom pár vět s nástinem děje. O co tedy jde? Daehan a Mingook jsou nejlepší kamarádi, ale s jejich inteligencí je to horší. Daehan je romantik, který sní o svatbě s Jieun, kamarádkou z dětství. Film dostane grády, když si to Daehan namíří na nedalekou vojenskou základnu. To všechno jen proto, že Jieun bezmyšlenkovitě plácla, že muž není skutečným mužem, pokud nebyl na vojně. Film bez jediného slavného jména dopadl přesně podle očekávání. Nepřišlo ani sto tisíc diváků, což desetkrát míň než na režisérův první film Mr. Socrates.

The Chaser
Premiéra 14. 2. 2008

Bývalý policajt, nyní pasák Jung-ho je naštvaný, protože jeho děvčata zmizela, aniž by vyrovnala své dluhy. Jedné noci mu zavolá zákazník a pošle k němu Mi-jin. Jung-ho si náhle uvědomí, že číslo zákazníka je stejné s číslem u poslední zmizelé dívky. Je mu to podezřelé a vydá se ji hledat. Během hledání poškodí auto ve slepé uličce. Když si všimne krve na řidičově tričku, dojde mu, že ten muž, Young-min, je ten podezřelý. Po velké honičce ho dopadne. After an intense chase, Jung-ho catches Young-min. Ale protože je Jung-ho považován za policajta, jsou oba odvezeni na policejní stanici. Tam se muž bez obalu přizná, že zabil zmizelou ženu a že poslední dívka, Mi-jin je možná ještě na živu. Zatímco všechny policejní složky hledají mrtvolu, Jung-ho je jediný, kdo věří, že je Mi-jin ještě žije. Do propuštění bez zatykače zadrženého sériového vraha zbývá dvanáct hodin a Jung-ho začíná svůj hon za Mi-jin, uvězněnou na neznámém místě.

Tomuto filmu se investoři vyhýbali jako čert kříži v obavách ze začínajícího režiséra a námětu o sériovém vrahovi. Teď si ovšem mohou rvát vlasy na hlavě, protože The Chaser je překvapivým hitem, má na dosah tři miliony diváků a na Berlínském festivalu se prodal do Francie, Belgie, Nizozemí, Lucemburska, Řecka a do Hong Kongu. Po sportovním Forever the moment je tu druhý hit roku a opět překvapivý. Házenkářskému dramatu také nikdo nevěřil, protože sportovní filmy si moc dobře nevedou a v tomto navíc hrály výhradně ženy.

Boxoffice okénko

Na závěr přehled tržeb. Když jsem minule tipoval tržby u Devil´s game, tak jsem se docela seknul. Částečně za to mohou i oslavy nového lunárního roku, díky kterým měly filmy v tento týden větší tržby než v premiérový týden, což je jindy věc naprosto nevídaná. Ďáblova hra se zastavila těsně před metou jeden a půl milionu diváků, což je slušný úspěch. Souboj dvou retro filmů vyhrál způsobem KO Once upon a time před Radio dayz. Zlodějský Once… lehce přesáhl jeden a půl milionu, komediální Radio si připsalo slabých dvě stě tisíc. Lednový Superman bohužel zklamal a s Jeon Ji-hyeon to doma nevypadá dobře. Půl milionu diváků je hodně málo. Snad se jí bude víc dařit v zámoří, kde se snaží prorazit.

Everland - zábavní park s nejstmější horskou dráhou

2008-03-16T10:56:00.006+01:00

Autor: Jakub Dobeš (a Martin)

Soulanům nedávno přibyla nová atrakce. Obavy z čínského "žlutého písku" a jiné chmury bude odpříště zahánět zbrusu nová dřevěná horská dráha T-Express. Najdete ji jen hodinu cesty ze soulské metropole v korejské napodobenině amerických zábavních parků - Everlandu (neplést s pedofilním Neverlandem Michaela Jacksona). A protože Korejci rádi lámou rekordy, museli místní stavitelé nějaký ten prim vložit do vínku i T-Expressu. Tentokrát jde o nový světový rekord v nejstrmějším sklonu klesání na dřevěné horské dráze. Ten činí 77° a překonal tak stávajícího rekordmana - horskou dráhu „Eltro“ v parku Six Flags Great Adventure v New Jersey.

Drobné informace o dráze:

Délka: 1641 m
Výška: 55,7 m
Nejvyšší rychlost: 106 km/h
Největší sklon: 77°

Jméno dráha dostala po svém sponzorovi - jednomu z největších mobilních operátorů v Jižní Koreji.

Jak píše Jakub: "Hned jak se v Koreji udělá hezčí počasí, tak se tam vydám, pořídím fotky a když to půjde, tak i video (přímo z atrakce). Na tomhle se prostě svést musím." Ti, kteří nechtějí čekat na původní Jakubovu dokumentaci, se můžou podívat sem. Video pořízené během jízdy vypadá opravdu výživně.

Máme se na co těšit.

Odvrácená strana zázraku na řece Han

2008-03-13T15:58:00.003+01:00

Autor: Michal Vodrážka

Big business, strong state: collusion and conflict in South Korean development 1960-1990; Eun Mee Kim

Postarší leč výtečná kniha o ekonomickém rozvoji Jižní Koreje, analyzující vztahy mezi Parkovým (a Chunovým) režimem a chaeboly v rozpětí 30 let fenomenálního hospodářského růstu. Zatímco za Parka to byl stát, kdo pevně držel opratě, s růstem velikosti a síly chaebolů (paradoxně právě díky úspěšné hospodářské politice režimu) se situace změnila, a chaeboly se staly silnější a nezávislé na státu. Na rozdíl od většiny standardních popisů Han river miracle Kim neopomněla zmínit, že cenou za rozmach byla trvající chudoba a represe pracujících Jihokorejců. Zajímavé bylo také, že velkou roli v zlepšení pracovních podmínek a zakládání odborů na konci 80. let hráli vysokoškolští studenti. Několik krátkých úryvků:

Along with repressive labor policies toward unions and their activities, the state kept wages low to keep SK products competitive in the world market. Despite rising productivity, real wages did not rise. Real wages actually decreased during the 1960s (1962-66 real wages -0.8%, productivity +8.5%!!!), and in the 1970s, real wages increased but often at a pace behind the growth rates of productivity (1967-71 real wages 11.2%, productivity 17.3%).

And this happened despite the fact that SK workers were working the longest hours in the world: 52.3 hours a week in 1970, which was up from 50.3 hours a week in 1960. In 1970, the average monthly wages went up to only $45.16 from $35.85 in 1960. The % figure for SK wages as a proportion of US wages actually decreased from 9 to 8 percent from 1960 to 1970. During the same period ... Hong Kong experienced more than a doubling of its workers' wages from $67.92 in 1960 to $136.24 in 1970. The relatively small gain made by the SK workers is a painful remainder that SK's economic development came at the price of repressing labor.

More activists were arrested, sentenced to jail terms, and expelled from colleges and universities during eight years under Chun Doohwan, compared to the previous eighteen years during Park regime. And many of these students became disguised factory workers. An unofficial estimate shows that over 3000 students became blue-collar workers in the 1980s, concealing their college education so that they can be hired in jobs that specifically required less than a high school education. They played a critical role in organizing unions and in generating militant labor movements, utilizing organizational skills they acquired from student movements. Between 1985 and 1986 alone, the police reported that 671 such "agitators" were arrested.

Ordinace v růžové zahradě

2008-03-13T15:22:00.005+01:00

Autor: Michal Vodrážka (dodatek Martin Vlnas)

Ještě nejsem v Seoulu ani měsíc, a už jsem měl tu čest dvakrát okusit kvalitu místní lékařské péče. Druhý týden v lednu se ukrutně ochladilo, přes den bylo okolo mínus osmi, a já jsem trochu podcenil počet vrstev nutných k potlačení chladu a nastydl a dostal kašel. Za týden jsem to vyležel, ale pořád jsem měl divný pocit tlaku za očima, někdy až bolestivý, zvlášť pokud jsem koukal hodně doleva nebo doprava. Nikdy jsem neměl zánět dutin, ale přišlo mi, že tohle by mohlo být poprvé, tak jsem se rozhodl navštívit doktora. A ano, jsem hypochondr.

Pan doktor si poslechl moje vyprávění a podezření, změřil mi teplotu a zeptal se, jestli mám velkou rýmu. Řekl jsem, že ne, už jen kašel, a moje teplota byla normální. Na to doktor povídá: "Myslím, že je to stres. Máš bolesti zad?" Já na to že ne, a že se stresem problémy nemám. Doktorova odpověď byla "Myslím, že je to stres. Abych ověřil svoji hypotézu, dám ti 4 injekce analgetika do oblasti čela, a když symptomy pominou, je moje diagnóza správná". To mi jaksi došla řeč, ale hlavou mi proběhlo něco na způsob "ty brďo, místo aby mě vyšetřil, tak mi do hlavy píchne injekci, to je hustý". No, s doktorem se nehádá, tak jsem se natáhnul na lehátko, a dostal 4 injekce, 2 do spánku a dvě nad obočí. Po patnácti minutách přišel doktor zpátky, a říká "Tak co?" Vstal jsem, zkusil se předklonit (to byl tlak vždycky největší), a opravdu, tlak byl pryč. Nádavkem jsem dostal nějaké pilule kdyby se stres vrátil, a bylo to. Až přijde letní zkouškové, jsem ochotný se podělit, Martine :)

Darth Vader: v případě stresu večer všechny 4 po jídle a zapít vodou

Dneska jsme měli zdravotní prohlídku, v Hanaro medical foundation v centru Seoulu. Dělali nám všechno, krev, tlak, váhu a výšku (do dneška jsem žil v bludu že mám 183cm, ale Korejci tvrdí jen necelých 182), oči, rentgeny plic a žaludku, a dokonce i ultrazvuk břicha. Dítě nečekám. Na konec přišla zubní prohlídka, doktorka (spíš zubní sestra, byla dost mladá) uměla jen jednu větu (i dont speak english) plus čtyři slova anglicky (gum disease; brush more), tak jsme všichni dostali stejnou dobrou radu :)) Nepříjemný detail - nepoužívala rukavice, a byl jsem asi tak 20tý na řadě. Ach jo.

Dodatek (by Martin Vlnas)

Michalův starší článek mi připomněl útrapy s korejským zdravotnictvím, které jsem společně se zástupem spolužáků na SKKu prožil minulý semestr. Všechno to začalo hned třetí den po začátku školy, kdy si Chris, německý pořízek, cestou z jedné hospody do druhé usmyslel, že nám musí předvést svůj nejnovější trik - salto na zad. Aby si "posichroval", že ho dotočí, vylezl na víc než metr vysokou poštovní schránku. Všechny naše "dobré rady" byly marné.

Skok Chris opravdu dotočil, jenže nějak pozapomněl, že nedopadne na žíněnku v tělocvičně a že flip-flopy zvané vietnamky nejsou zrovna optimální obuv. Odnesla to pravá pata. Zlámal si snad všechny kůstky, které tam nacházejí. Po třech dnech strávených v korejské nemocnici letěl domů. Vskutku originální způsob, jak se vyhnout studiu v Koreji.

Můj rakouský jmenovec Martin zase si zase z cest Vietnamu přivezl dodnes neznámé onemocnění ledvin. Když se ho univerzitní doktor konečně rozhodl poslat do nemocnice, ledviny mu už selhávaly. To nejhorší mělo ale teprve přijít. V Seoul National University Hospital to sice vypalo lépe, než v EHWA University Hospital, jenže dozorující doktor první noc jaksi zapomněl pustit přichystanou kapačku s infuzí. Není nic lepšího než mít čtyrycítky horečky, nemocné ledviny a nedostatek tekutin. Martin málem umřel. Sice čtyřikrát volal sestru, ale ta samo neuměla anglicky. Martinovy zoufalé anglické prosby o vody, se tak setkaly jen se zkříženými rukami a obligátním "obsojó". Nakonec ho zachránila síla vůle. S poledních sil se k ránu na pokraji kolapsu sebral, strhal ze sebe všechny hadičky a vydal se na toaletu napít. Teprve potom se sestra rozhodla probudit doktora, který si uvědomil, co se stalo...

Tímto vzdávám holt korejskému zdravotnictví.

Ještě jedna veselejší historka na závěr. Nedávno jsem si vyslechl vousatou ale vskutku humornou historku. Nejmenovaná osoba byla v Jižní Koreji nucena vyhledat lékařskou pomoc. Po návratu na rodnou hroudu se kamarád, jelikož byl pojištěn, vydal částku zaplacenou v Jižní Koreji požadovat zpět. Vše proběhlo bez problémů. Za pár týdnu peníze skutečně dorazily. A dorazilo jich dokonce několikanásobně mnoho. Pojišťovna udělala chybu a místo aktuálního kurzu jihokorejského wonu použila pro přepočet kurz severokorejský. Z banální nemoci se tak nakonec stala velmi ale opravdu velmi dobře placená brigáda.

Psí život

2008-02-27T16:01:00.003+01:00

Pár fotek dokumentujících, že psí život je v Koreji stále jen "psí život". Podobné klece navíc v zemi a zvláště na venkově potkáváte opravdu na každém kroku.